O tom, jak se hlava diví, co huba povídá

26. srpna 2010 v 18:22 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Poprvé jsem se s tím pocitem setkal před mnoha lety: Pořádali jsme tehdy velký ples v pražské Lucerně a součástí programu byla i soutěž několika družstev, pro které byly připraveny ne zcela zanedbatelné ceny. Potíž byla v tom, že po sečtení všech výsledků skončila na druhém místě tři družstva se stejným počtem bodů, a bylo tedy nutné rozhodnout, kdo z nich bude druhý, kdo třetí a kdo čtvrtý, aby bylo možné rozdat připravené ceny. Ale podle jakého kritéria? Nikdo nevěděl; na podobnou variantu jsme připraveni nebyli. Já soutěži pouze přihlížel v zákulisí, kamarád ji moderoval. Když mi ještě během sčítání bodů došlo, že výsledkem bude "plichta", byl jsem docela zvědavý, jak se asi kamarád s problémem vypořádá. Vypořádal se s ním jako pravý muž: Narvanému sálu sdělil, že máme kuriózně na druhém místě hned tři družstva, ale to vůbec nevadí, protože o tom, kdo dostane jakou cenu, rozhodne "vrchní rozhodčí" Petr Vápeník. Vytáhl mne ze zákulisí a předal mi mikrofon. Pro člověka, který se právě dozvěděl, že je vrchním rozhodčím plesu, docela veselá situace.

A tehdy jsem to zažil poprvé: Hlava, která by asi měla v takový okamžik vymyslet nějaké rychlé a kloudné řešení, však místo přemýšlení pouze zvědavě čekala, co asi pusa do mikrofonu řekne. A ta k mému překvapení skutečně začala mluvit. Kupodivu neplácala nesmysly, všechno mělo hlavu a patu, jako by to někdo měl vymyšlené dlouho dopředu, a nečekaný problém byl v mžiku docela elegantně vyřešen. Hlava jen obdivně zamručela: "Kruciš, tohle bylo docela chytré, to bych možná ani sama nevymyslela!" Od té doby se u mne tato "odluka úst od hlavy" začala uplatňovat docela často, takže jsem pochopil, co asi pan Werich mínil tím, když se zmiňoval o "okamžicích, kdy se vlastní hlava diví, co vlastní huba povídá."

A tak moje hlava s mými ústy zřejmě uzavřely tajnou dohodu, jakousi obdobu paktu Molotov-Ribbentrop o rozdělení sfér vlivu. Podle jakých pravidel - to netuším, jen v roli nezúčastněného pozorovatele napjatě sleduji, kdo se právě chápe aktivity. Při některých telefonátech kupříkladu poctivě přemýšlím, hlava rozebírá každou odpověď a pořád má úplnou kontrolu nad tím, co říkám. Jindy ale položím sluchátko a uvědomím si, že hlava celou dobu přemýšlela o něčem úplně jiném, ale nic strašného se nestalo, protože huba přispěchala okamžitě na pomoc a celý rozhovor zvládla sama - a to často jde o docela komplikované věci, ne pouze o nezávazné plkání o počasí. Jen se pak někdy  snažím nenápadně zjistit, co jsem vlastně do telefonu řekl (v hlavě se záznam z pochopitelných důvodů neuchoval) a s údivem zjišťuji, že pusa většinou reagovala správně. Jako by chtěla dokázat, že dostane-li příležitost shodit ze sebe kostým věčného náhradníka, není o nic horší než dočasně indisponovaná hvězda ze základní sestavy.

Jsou snad v takových okamžicích ústa jen výstupní branou nevědomí, čili toho, co je rovněž produkováno mozkem, jen se k tomu autor - mnohdy z pochopitelných důvodů - odmítá hlásit? Anebo je to jen počátek nějakého většího vnitřního kompetenčního sporu, který postupem času vyústí k rozdvojení mé osoby? Neměl bych si pro tento případ - teď, když ještě jsem aspoň omezeně a občas schopen příznaky ovládat - založit ještě jeden blog? A vy, čtenáři, byste se pak mohli rozhodnout, se kterou částí mé osobnosti právě chcete mluvit a diskutovat, která je pro vás zajímavější. Vyhodnocení by pak bylo úplně jednoduché: porovnal bych návštěvnost a vítězné straně bych udělil "diplík". Tedy pokud by to zase nebyla plichta.

Ústa s hlavou se většinou vhodně doplňují, jsou ale občas i okamžiky, kdy ústa odmítnou být hlásnou troubou hlavy i v případě, že ta právě funguje. Jako by výsledná myšlenka a rozsudek byly někdy pro ústa nepřijatelné, jako by čas od času překročil únosnou mez, jako by mohl být proti jakémusi jejich nepsanému kodexu. V takový okamžik huba dokáže hlavě vypovědět poslušnost a říct jí hrdě (a taky s trochou vzpurné rozkoše): "Tak tohle teda ne! Něčím takovým se poskvrnit nenechám. Tohle si jim řekni sama!". Je ale bohužel pravda, že některá ústa tak zásadová nejsou, a řeknou alibisticky vše, co hlava poručí, byť by to byl sebevětší nesmysl: "Co bych si s tím já, huba, dělala hlavu, vždyť já říkám jen to, co mi řeknou!"

Jak tak o těchto tajemných věcech přemítám, uvědomuji si, že hlava už se zase vznáší kdesi v éteru a vůbec netuší, o čem právě píšu. A tentokrát dokonce i vlastní pusa mlčí, jen se v nevěřícné grimase pootevírá, když si čtu, co právě moje prsty naprosto nezávisle a o své vlastní vůli napsaly. Obávám se, že dezintegrace mé osobnosti nadále pokračuje.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Naďa Naďa | Web | 26. srpna 2010 v 18:58 | Reagovat

Taky jsem to někdy mívala, když bylo nutno sdělit něco nesdělitelného, vysvětlit cosi velkým obloukem, inu tak jak píšeš - slova plynou ze rtů, vznáší se jak bublifuk, řadí se do vět a věty se doklinkají dokonce k smysluplnému cíli. Někdy se tomu říká, mluví co mu slina přinese na jazyk.
Hezky popsáno!

2 matanov matanov | Web | 26. srpna 2010 v 19:18 | Reagovat

Myslím, že v určitých situacích dovedeme reagovat podvědomě, ale stejně je to záhada...

3 Janah Janah | Web | 26. srpna 2010 v 20:14 | Reagovat

Moje huba byla někdy statečnější než hlava, hlava se trochu bála, přemýšlela jak to uhladit, zaonačit, ale pusa už jela...Ovšem následky pak nesla hlava...

4 Janah Janah | Web | 26. srpna 2010 v 20:18 | Reagovat

K tvé osobnosti- Ty budeš Santa! Viděla jsem v nějakém americkém filmu (tak to musí být pravda), jak se rozprskne na stovky tisíc osobností... :-D

5 Lucka Lucka | Web | 26. srpna 2010 v 21:46 | Reagovat

Nejhorší je, když se huba rozjede a hlava ji přitom chce zastavit, jenže nemůže...:-\
[4]: Santa se rozprskává? Vida, to lecos vysvětluje! :-)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. srpna 2010 v 14:22 | Reagovat

Máš-li rychlá mluvidla, nos s sebou žehličku. (přísloví z provincie Go Sip)

7 Lucka Lucka | Web | 30. srpna 2010 v 18:51 | Reagovat

[6]: Kolik třešní, tolik višní. (Uko Ješita)

8 Lytchi Lytchi | 4. září 2010 v 12:55 | Reagovat

Mám pocit, že ke konci jsme se dostali až k filosofickému tématu, a diskuse by to mohla být na dlouho.
Ale jinak samozřejmě také vím, o čem mluvíš (i když zrovna nejsi konverzaci přítomen:))

9 Čerf Čerf | 4. září 2010 v 18:00 | Reagovat

[1]: Ještěže se sliny-šerpové činí.

[2]: Trošku mně to děsí, ale ve srovnání s jinými děšeními je to ještě děšení celkem milé.

[3]: Ano, následky pak přicházejí hlava - nehlava.

[4]: No to je tedy perspektiva!

[5]: Nestíhá. My, bezkondiční běžci, dobře víme, že v takové situaci je dobré potlačit trénink vytrvalosti a popracovat (samozřejmě hlavně mentálně) na rychlosti. A pěkně rychle! :-).

[6]:[7]: V této konkurenci mne napadlo ještě: "Kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké." Radši doplňuji, že je to ze Zahradní slavnosti V.Havla, aby mne za tu neautorskou vsuvku revizoři a inspektoři nevylili z Autorského klubu :-).

[8]: Při dobrém víně jsem připraven diskutovat dlouho a plodně, ať už jsem právě přítomen nebo ne :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama