Září 2010

Za kudlankou nábožnou

29. září 2010 v 18:09 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady
Literatura o Lefkadě nezapomíná vyjmenovat spoustu různé zvěře, kterou prý můžete na ostrově potkat. Hovoří se o spoustě drobných savců - o kunách, zajících, jezevcích, liškách a podobných potvůrkách, o mnohých druzích ptáků, obojživelníků a hadů a samozřejmě o nepřeberné druhové rozmanitosti pokud jde o hmyz. Nejsem v této oblasti žádným odborníkem a cílem mých výprav nebylo nikdy najít příslušné živočichy; v tomto ohledu důvěřuji učeným knihám a v existenci uvedené fauny prostě věřím.

Na savce jsem zatím - narozdíl třeba od hadů a ještěrek - neměl štěstí (anebo oni na mne). Přičítám to faktu, že na své toulky chodím přes den a na Lefkadě se vyskytuji většinou v letním období (max.do poloviny října), takže předpokládám, že rozumná zvěř tou dobou odpočívá někde v klimatizovaném doupěti. Až letos jsem objevil jednoho rána u silnice v zahradách mrtvého jezevce, který měl poctivý metr a vypadal jako menší (ale ne o moc) pruhovaně chlupaté prase. Nezkoumal jsem, zda ho porazilo auto, zemřel na infarkt nebo dokonce vlastní prackou, jisté je, že si příroda během několika dní s mršinou poradila neuvěřitelným způsobem, který jsem ovšem fotograficky nezachytil, protože by návštěvnost mého blogu po publikaci takového časosběrného dokumentu mohla dramaticky poklesnout. Musel jsem si tedy vyhlédnout jiný objekt fotografického zájmu.

Z předchozích návštěv ostrova si pamatuji, že ve vyprahlém kamenitém horském terénu mezi pichlavými křovisky není vzácností narazit na kudlanku nábožnou. Vždycky, když se mi to poštěstilo, mi ale něco bránilo kudlanku vyfotit: Buď jsem zrovna neměl foťák nebo jsme měl jako na potvoru u sebe jen široceširokoúhlý krajinářský objektiv, který fotku hmyzu sice v principu umožňuje, ale že to zrníčko v dálce je doopravdy kudlanka, to byste mi museli věřit. A proto jsem si letos usmyslel,že kudlanku nejen objevím, ale i vyfotím tak, jak si tato obavy budící kráska zaslouží.

Kudlanek je na Lefkadě spousta, jen není úplně jednoduché si dobře maskovaného hmyzu, který se moc nehýbe, všimnout. A protože během výletu do hor mimo cesty je třeba dávat pozor i na vaklavé kameny, na kterých si můžete vymknout kotník, na ostré skalní břity hrozící rozříznout kůži s účinností žiletky, na drásavá a pichlavá křoviska i na vyhřívající se hady, nejlíp na kudlanku přinatrefíte, když si na chvíli v klidu sednete k odpočinku a pozorně se kolem sebe rozhlédnete. A tak se stalo, že když jsem při jedné horské tůře po dvou hodinách cesty vyprahou divočinou konečně vylezl na kýžený kopec, přesně na vrcholu jsem přičapl, abych setřel z čela pot a doplnil tekutiny, a tu vidím, že už tu na mne zelená modelka čeká. "To je dost", řekla mi, "už jsem z toho čekání celá vyhladovělá. Tak sebou hni a foť, až to máme za sebou a já se můžu poohlédnout po nějakém snoubenci."

Shora vypadá kudlanka celkem sympaticky. Je ovšem otázka, jestli by mi to taky tak přišlo, kdybych s ní byl co do velikosti srovnatelný. Takhle kudlanka rychle zhodnotila svoje šance a do souboje s metrákovou příšerou se nepustila.
Vypadá mírumilovně, jako kdyby od rána do večera dodržovala desatero, ale ta ke kudlančí modlitbě sepnutá "klepítka" nevěstí pro menší hmyz v okolí nic dobrého.
Některé kudlančí pózy, jsou, myslím, zajímavé nejen jako přírodnina, ale i čistě výtvarně. Takhle z profilu mi to trochu připomínalo kaligrafický ornament (No jo, měl jsem zkusit ještě víc odclonit, aby se víc rozmázlo pozadí, ale myslete na to - při kaligrafii...).
Díky důmyslnému systému končetin dokáže být kudlanka i v rozeklaném terénu neuvěřitelně stabilní. Zkuste do ní (něžně) drcnout a jenom to zapéruje. Mimochodem - ty "vrtáky" na zádi taky dvakrát nebudí mou důvěru!


Dočetl jsem se, že kudlanky s postupujícím oteplováním klimatu postupně dobývají i střed Evropy včetně našich krajů. Až se tedy budete někdy procházet po vyhřáté české nebo moravské louce, dobře se dívejte, jestli náhodou zelené větvičky v trávě nemají taky někde poblíž hlavičku. Mimochodem hlavička kudlanky nábožné je pro pobyt v naší zemi jako dělaná, protože prý umožňuje bez problémů otáčet se až o 360 stupňů, takže kudlanka může v pohodě nad některými specifiky života v české kotlině kroutit hlavou kolem dokola a přesto ji nebude bolet za krkem.

Auuu!!

-----------------
Pozn.: 4.10. jsem dostal od jednoho čtenáře tohoto blogu upřesňující informaci: "Kudlanka byla součástí naší fauny od nepaměti, čili její rozšíření na naše území nesouvisí s oteplováním - byla tu i před tím. S oteplováním ale souvisí fakt, že se počet lokalit, které obývá, bude zvětšovat :-)."

Každopádně děkuji za reakci aspoň takto do éteru a poznámku připojuji v plném znění, abych svým textem někoho nesvedl na informační scestí. A těším se na svou první "českou" kudlanku.

O třech Václavících

28. září 2010 v 16:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Přesně před rokem jsem na blogu psal o třech žaludech ze stochovského přibližně jedenáct set let starého svatováclavského dubu, které jsem si loni přinesl ze svátečního výletu a ještě týž den zasadil. Slíbil jsem zároveň, že se po nějaké době k příběhu tří žaludů vrátím. A kdy jindy by to mělo být, když ne přesně po roce?

Poměrně rychle, asi za měsíc se objevila první dubová rostlinka. Vida: Václavík První! řekl jsem si a poctivě ho v květníku za oknem dál zaléval. Bohužel, byl jediný, který se do Vánoc objevil a já už jsem na další pěstitelské úspěchy rezignoval, ostatně třetinová úspěšnost není úplně nejhorší. Rostlinka vesele rostla, i když byla trochu zmatená podivným ročním cyklem; duby přece jen asi ve volné přírodě nejsou zvyklé rašit v listopadu.

K mému překvapení se ale asi v březnu objevila druhá rostlinka: Václavík Druhý. Své zpoždění na bráchu začal kousek po kousku dotahovat a během několika týdnů svého staršího bratra přerostl a dnes je asi dvakrát tak vysoký, zatímco Václavík První je sice nižší, ale má mohutnější kmínek. No a když se za oknem začínalo v červnu hlásit ke slovu léto, objevila se - pro mne už zcela nečekaně - třetí rostlinka, která si svůj zimní spánek maličko protáhla. I Václavík Třetí se má čile k světu a i on už dnes začíná prvorozený dub přerůstat. Tedy zatím stoprocentní úspěšnost, geny více než tisíciletého tatínka se nezapřou. Ostatně dívám-li se dobře kolem sebe a čtu-li pozorně zprávy, zjišťuji, že otců, kteří si pořizují místo vnuků a vnuček i ve vyšším věku syny a dcery, je čím dál víc, tak proč by to zrovna u dubů mělo být jinak.

Přestože je václavíkovským trojčatům teprve rok, už mi pomalu začíná docházet, že se jako jejich "strýček" asi budu muset postarat o jejich budoucnost, aby taky dostaly šanci dožít se jako jejich majestátní stochovský otec tisících narozenin. K čemu by jim byla kvalitní genetická výbava, kdybych je - nechráněné - vysadil do státního lesa, kde je do druhého dne sežere státní srna? Nebo kdybych je zasadil na zahrádku k některému ze svých známých, který ovšem v předtuše miliónového zisku v příštím roce svoji zahradu prodá golfovým maniakům, pro které jsou malé listnáče nepřítelem jen o málo menším než rota krtků.

A tak přemýšlím, že až bude domácí okenní květináč mým Václavíkům malý, dám si inzerát: "Daruji potomky svatováclavského dubu, zasazené přesně na svatého Václava léta Páně 2009, do dobrých rukou, které zaručí jejich klidný růst po dalších tisíc let." Ale jaká instituce něco takového opravdu zaručí? Právě tady, kde se neustále něco předělává, planýruje, znárodňuje, rozkopává, kácí, modernizuje, přeorává, krade, rozbíjí a tuneluje a kde se dá těžko předjímat, co se stane v příštím roce nebo dokonce zítra ráno? Jen si zkusme vybavit, co se tu všechno semlelo jen za posledních sto let. A co z těch událostí bylo vstřícné k malým dubům?

Kdybyste měli nějaký dobrý nápad nebo nabídku, budu za ně rád. A moji tři Václavíci, kteří už mají za sebou přibližně tisícinu své předpokládané pozemské pouti, určitě neméně.

Nedělní miniglosy č.83

26. září 2010 v 16:59 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Kvůli šetření nákladů dostaly jednotlivé školy a učňovská zařízení pokyn přes zimu co nejméně topit. Nejvíce by nová pravidla měla postihnout adepty topenářského řemesla, mladé příznivce strany TOP09 a především pak vodnické učiliště.
-----------------------
Evropští Zelení zahájili celosvětovou kampaň proti pojídání melounů. Ukázalo se totiž, že kdyby se najednou uvolnila veškerá tekutina zadržovaná v melounech, došlo by ke zvýšení hladiny světového oceánu o více než 3 metry. Ekologičtí aktivisté brání v některých lokalitách konzumaci melounů i fyzicky, a aby zabránili nejhoršímu, raději naházeli celou místní úrodu melounů do moře.
-----------------------
Neomezenou stávkovou pohotovost všech svých členů vyhlásil odborový svaz zubních stávkokazů.
-----------------------
Svoji sílu opět v tomto týdnu ukázali desetitisíce radikálů z řad policistů, které před defenestrací neoblíbených ministerských úředníků odradil jen fakt, že v budově právě žádní úředníci nebyli a že rozlíceným šikům policistů zastoupil cestu vrátný. Po heroickém vytlučení vstupní haly ministerstva se radikální sirotčí vojska odebrala zaujmout bojové postavení na pole u městečka Lipany, kde se na svatého Václava předpokládá rozhodující střet s umírněným utrakvisticko-katolickým policejním křídlem, které alespoň v opilosti připouští, že nový ministr vnitra je taky člověk. Obě družstva pravděpodobně vstoupí do zápasu ve standardním rozestavení bez libera a budou využívat typickou českou vozovou hradbu ze služebních vozů Škoda. V případě nerozhodného stavu by se mělo prodlužovat 2x15 minut, poté by přišly na řadu pokutové kopy a hod řemdihem na cíl. Vítěz postoupí do čtvrtfinále evropského poháru, kde se střetne s dosud neporaženým týmem francouzských četníků ze St.Tropez.
-----------------------
Fotbaloví rowdies poničili čerstvě a velmi nákladně opravenou Bílkovu vilu v Praze na Hradčanech v domnění, že jde o vilu trenéra české fotbalové reprezentace, s jejímiž posledními výsledky byli fanoušci nespokojeni. Pachatelé byli zadrženi při činu a za škodu vyčíslenou na cca 30 miliónů korun jim hrozí zákaz žvýkání na veřejnosti až na dva roky s podmíněným odkladem.

Motoristou výhradně v Řecku

25. září 2010 v 18:28 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Říkávám o sobě, že jsem nemotorista (zjevně odvozeno od slova nemotorný), i když jsem si vědom, že to není úplně přesné. Vlastním totiž řidičský průkaz, i když ten normálně odpočívá hluboko v útrobách mého pracovního stolu a - kdyby byl organismem - z té věčné tmy by mu už určitě zakrněly světločivné buňky. Zakrněly by, kdybych posledních pár let nejezdil pravidelně na Lefkadu. S jejími úzkými silničkami vinoucími se střídavě nahoru a dolů v užovkách horských serpentin se jedná paradoxně o jediné místo, kde si na ovládání motorového vozidla troufnu.

Nejsem proti motorům nijak ideologicky zaujatý. Netrpím výčitkami, pokud jedu autem s někým jako spolujezdec, že se podílím na ničení přírody a zdravého vzduchu. I když je pravda, že nelibě nesu situace, ve kterých je svět příliš okatě přizpůsobován autům a ne lidem, a nelíbí se mi posuzování míry rozvoje společnosti podle toho, kolik automobilů připadá na jednu domácnost, a podle procenta zaasfaltovaného zemského povrchu.

I proto mi Lefkada při první návštěvě připadala jako dávno ztracený ráj: Místo, kde asfaltový povrch měly jen hlavní silniční tahy, přičemž vedlejší cesty byly doposud jen kamenité - ale nebyly to obyčejné polní cesty jako třeba u nás, byly to oficiální silnice s normálním dopravním značením a směrovými tabulemi, jenom prostě nebyly asfaltové. To už se mimochodem v posledních letech hodně změnilo a na místě mnoha nedávných kamenitých silnic se už teď často vinou širocí a temně černí asfaltoví hadi, někdy vzhledem k minimálnímu provozu možná až příliš širocí a příliš luxusní na to, že třeba spojují dvě poloopuštěné vesničky. Ale je to pochopitelné; místní nechtějí vypadat proti zbytku světa zaostale.

Skoro nikdo tu nejezdí jako blázen; domácí nemají ve zvyku nikam spěchat a turisté se tu pohybují většinou na pronajatých strojích v neznámém a ne zcela bezpečném terénu, takže to taky moc neřežou. Nikdo na můj vypůjčený skůtr nebo čtyřkolku nervózně nebliká ani výhrůžně netroubí, nikdo mi nechce rozbít ústa jen proto, že si jedu "kochací" třicítkou a v exponovaných místech ještě pomaleji. Ostatně ti druzí nejezdí o moc rychleji. Proto si tu jako "nemotorista" troufám jezdit mnohem snáze než doma, kde řidiči jedou stovkou i do lesa na houby, aby jim někdo jiný nestihl vyfouknout "jejich" hřiba.

Občas tu jsou i ti sebezkušenější řidiči postaveni stejně jako já - věčný začátečník - do situací, které nikdy nezažili a české učebnice pro autoškoly o nic mlčí. To když v horských uzoučkých serpentinách nepotkáte autobus, ale babičku v černém na plně naloženém oslu bez světel a bez blinkrů (jak se takový osel správně předjíždí? A když se na něj nebudu dostatečně usmívat a nepozdravím ho řecky, nevpálí mi svým lichokopytem ránu do podmračeného čela?), když v protisměru nejede kamion, ale pochoduje stohlavé stádo sluncem znavených koz, když silnici na čtvrt hodiny zatarasí dvě místní auta, protože se jejich řidiči už celý den neviděli a musejí si nutně sdělit, co je nového, bez ohledu na to, kdo chce právě projet. Když se při průjezdu horskou vesnicí stane ze široké silnice uzounký průjezd mezi dvěma řadami stolů v kavárně, kde se každý projíždějící stane rázem středem pozornosti všech hostů.

Proto mi na Lefkadě nevadí být nemotorným motoristou, zatímco doma toto povyražení rád přenechám odvážnějším. A řidičák si zase do příštího léta může v šupleti zdřímnout.

Aklimatizační příznaky

24. září 2010 v 12:34 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady
Návraty z řeckého ostrova Lefkada pro mne nejsou jednoduché. Když jsem se vracel v roce 2003 poprvé, byl jsem nepokrytě smutný: Takových krásných míst na ostrově jsem nestihl spatřit, tolik zajímavých lidí jsem nestihl potkat, tolik slov jsem se nestihl naučit vyslovit... Letos se vracím z Lefkady posedmé a smutný už nejsem, i když jsem zase spoustu věcí nestihl, tím spíš, že tentokrát jsem na vše měl jenom týden. Tak krátce jsem tu ještě nikdy nebyl. A taky jsem tu ještě nikdy předtím nebyl sám.

Prodavačka z pražského obchodu s ovocem a zeleninou se snaží, to se jí nedá upřít: Nabízí čerstvě dovežená rajčata... A já si vůbec neumím představit, že bych teď nějakou dobu vzal tu podivnou červenou hmotu, která ve svém fóliovém vězení zaslechla něco o slunci jen indiskrecí jednoho z dozorců, hmotu bez chuti, vůně a šťávy do úst. Ještě si příliš dobře pamatuji na šťavnaté červené plody, které jsem ještě včera s chutí posnídal, plody, které možná vzhledem neuchvátí a evropské normalizátory svými velikostními i tvarovými odchylkami budí ze sna o úhledně srovnané jednotné budoucnosti. Nebo melouny? Ještě se mi nepovedlo natrefit v Praze na tak slaďoučký meloun, který by se mohl rovnat jednomu z méně sladkých řeckých. "Hmmm," povídám na prodavačku neutrálně, odvrátím protočené oči od pomačkaného čínského česneku a zaťukám na pevnou krustu nektarinek. Nakonec si koupím aspoň trochu borůvek, protože ty nemám po návratu s čím srovnávat. Musí tady mít se mnou chvíli trpělivost. Jen co opadnou ty aklimatizační příznaky...

I když u nás právě zuří babí léto, potkávám cestou z letiště dost podzimně zachmuřených lidí. Samozřejmě - s aktuálním řeckým doznívajícím létem, které má stále parametry českého vrcholného léta, se to srovnat nedá, ale aspoň to není takový náraz. Táhnu tašku, ve které je ještě uzavřený mořskou solí napančovaný vlhký vzduch, jestli mi ho tedy při rentgenu na letišti neodhalili a nevypustili kvůli jeho demoralizujícímu účinku. Jak jsem byl teď minulý týden zvyklý, zdravím rukou a širokým úsměvem řidiče auta v protisměru. Lefkadští řidiči bez výjimky pozdrav opětovali, někteří si k tomu stáhli okénko, aby byli lépe slyšet, a ti nejspolečenštější dokonce zastavili, aby si mohli popovídat. Český řidič si směrem ke mně výrazně poťukal na vysoké čelo, na kterém měl viditelný nápis: "Vítej doma, vole!"

A já tuším, že aklimatizace na české podmínky mi bude jako po každém návratu nějakou dobu trvat.

Pozn.: Tuším, že se aklimatizační příznaky budou nějakou dobu projevovat i v blogovém světě. Budu tedy mít jistě v příštích dnech a týdnech tendenci vám tu popsat zajímavé zážitky z milovaného ostrova a ukázat pár fotek, které zatím ještě dřímají zčásti zašifrované do digitálních jedniček a nul a zčásti zakleté do fotocitlivé vrstvy klasického filmu. Proto jsem zavedl novou rubriku Črty z Lefkady, aby ti, co je právě toto téma zajímá, věděli, co a jak, a ti ostatní samozřejmě také. Jen co se plně aklimatizuji, poběžím si koupit rajče a v zoufalství z té chuti začnu třeba zase psát "normálně".

Nedělní miniglosy č.82

19. září 2010 v 20:07 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Vzhledem k tomu, že právě pobývám na dovolené v Řecku, Nedělní miniglosy jsem pro vás mimořádně "předtočil", takže je možné, že glosy možná nebudou úplně aktuální, což ostatně jindy taky nejsou. Od moře zdraví jak Petr V., tak i Čerf.


Nelegální odpad, který je prý českého původu a byl původně dopraven do Brazílie, se již vrátil do Hamburgu a měl by být převezen zpět do České republiky. Brazilské úřady považují odpad za potenciálně toxický, což česká strana popírá. Ke složení odpadu se nám nepodařilo zjistit žádné podrobnosti, politické strany ovšem připustily, že pro jejich bývalé politiky bude po vrácení zásilky nutné najít více míst ve státní správě a v diplomatických službách.
-----------------------
Sérií sebezničujících stávek dosáhli Řekové toho, že se Slovensko nakonec přece jen přidalo k ostatním zemím eurozóny a zaslalo Řecku několik set miliónů eur jako svůj příspěvek na eurosolidaritu a pomoc v nouzi. Místo této obrovské částky ale zatím do Athén dorazilo pouze několik elektrických vysoušečů. Kde skončila bratrská pomoc, se zatím vypátrat nepodařilo, slovenská vláda doufá, že jde pouze o standardní zpoždění způsobené pokračujícími pracemi na železničním koridoru.
-----------------------
Ministerstvo kultury hrdě přiznává, že po nástupu nového ministra nastalo v české kultuře zemětřesení o síle 6,5 stupně Richterovy škály. Bývalý pražský radní pro kulturu Milan Richter na této skutečnosti nejvíc oceňuje, že po něm v branži zůstala aspoň ta škála.
-----------------------
Ministerstvo dopravy zveřejnilo seznam železničních tratí, na kterých by kvůli rozpočtovým škrtům měly přestat jezdit lokálky. Nemusí to ovšem znamenat ve všech případech úplný zánik tratí, protože je možné využít evropských dotací k rekvalifikaci lokálek na globálky.
-----------------------
Místní zastupitelstvo ve Starých Ouholičkách na Kladensku rozhodlo drtivou většinou hlasů o zákazu nošení burek a nikábů na katastru obce. "Uznáváme, že jde o určitý zásah do práv občanů," komentuje rozhodnutí zdejší starosta, "ale jedná se o demokratické rozhodnutí zastupitelů, přičemž proti byl podle očekávání pouze včelař Janoušek". Obě ženy trvale žijící obci mají tedy i nadále možnost používat džilbáb, čádor, hidžáb i šalvár, stejně jako kšiltovku Chicago Bulls, kterou používaly doposud.

O politické reklamě na blog.cz

15. září 2010 v 19:04 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Celkem se snažím psát své blogové články tak, aby - kdyby se k nim nějaký blouznivec vrátil s odstupem - nemusel článek vyhodit jen proto, že je den starý a pozbyl tím zcela platnosti a smyslu, podobně jako stejně staré noviny. Neříkám, že se mi to daří, ale tentokrát na tuto ctižádost dobrovolně rezignuji. Naopak, byl bych moc rád, kdyby tento článek pozbyl platnosti co nejdřív, nejlépe okamžitě, a dnešní noviny tak na svém úprku do hlubin zapomnění pořádně předběhl. Omlouvám se tedy těm, kteří se takovým rychle se kazícím článkům vyhýbají, leč někdy není zbytí.

Na mém blogu - stejně jako na všech blozích v rámci pěkně zapamatovatelné adresy blog.cz - jako houby v teplém vlhkém podzimu vyrašily fotografie pánů, kteří by rádi své voliče zastupovali v Senátu. Přišli se snad podívat, co mají blogeři na srdci? Přišli nám snad zvýšit návštěvnost? Ne, přišli jen na naše stránky vstrčit pověstné dva prstíčky a jen co se ohřejí, jistě půjdou dál, jako v té pohádce. Délka jejich návštěvy ovšem nezáleží na nás, oni si tu návštěvu zaplatili a budou u nás tak dlouho, dokud penízky nedojdou. Týden? Dva? Až do voleb?

Je jasné, že taková reklama je právně úplně v pořádku, jistě to přesně odpovídá příslušné klauzuli, kterou všichni zdejší blogeři při přihlašování odsouhlasili. Jen si dovoluji považovat to za hulvátství. Kde je hranice takové reklamy? Když si pobyt na mé stránce zaplatí komunisti, mohou u mne beztrestně a bez ohledu na mé smýšlení pojídat své rudé třešně? Co zdejší nacionalisti? Jsou to přece všechno demokratické síly naší zdravě se vyvíjející společnosti. Mají-li dost peněz, mohou u mne pobýt a nahřívat se, co jejich hrdlo ráčí. Tak pravil trh!

Co mám dělat, když je mi z takové reklamy šoufl? Co mám dělat, když se stydím za své články, pokud jsou vyšperkované takovou hulvátskou reklamou? Co mám dělat, když si při četbě báječných článků některých zdejších blogů nedokážu ty obličeje odmyslet? Jak si mám vychutnat skvělé básně, eseje, fotografie, výtvarná díla, když se mi do obrazovky neustále vtírají ty jezinky, které na mne vesele gestikulují a zdvihají své dva prstíčky v rádobyvítězném véčku?

Už jsem (pravda se skřípěním zubů) překousl i sebeblbější reklamy na různé operátory, finanční ústavy, média a mnohé jiné. Ale - nezlobte se na mě - politická agitace je pro mne na blogu, který v lepším případě vyjadřuje osobní názory autorů a nezřídka zrcadlí i jejich politické smýšlení, nepřijatelná. A teď úplně odhlížím od toho, že mně zrovna neladí melodie levicové, a vzteky pochoduji po stropě, vidím-li usmívající se obličeje v oranžovém rámečku. Je mi jasné že na druhé straně barevného spektra stojí dost těch, kteří podobně afektovaně reagují na obličeje těch, které bych třeba (i když opět jen se skřípěním zubů) i na svých stránkách snesl.

Vedou se tu různé zajímavé koncepční spory - se zaujetím a s nemalým úsilím se např. řeší
téma tzv. dívčích blogů nebo Autorského klubu, lidé, kterým o něco jde, se snaží posoudit co je a co není autorská tvorba. Ale k čemu je ta nejpůvodnější autorská tvorba, když na ni pak někdo vetkne pošpiňující razítko s agitujícím obličejem slibujícím těšínská jablíčka. Mám-li být upřímný, to si raději prohlédnu ty největší neautorské splácaniny, než kvalitu Karla Čapka zkrášlenou úsměvem zasloužilého politika a heslem, z něhož mi - domyslím-li si ho do důsledků - běhá mráz po zádech.

Myslím, že mám daleko k aktivismu jakéhokoli druhu. Nepřipoutávám se ke stromům, i když mám stromy rád, nezapaluji auta, i když sám netíhnu k automobilismu, nesestavuji petice, nepařím ke stěžovatelům. Když mne někde naštvou tak, že to přesáhne únosné meze, které ve mně kdosi poměrně jasně nastavil, většinou se seberu a jdu sám pryč, protože proč bychom se měli vzájemně štvát, když to není nezbytné. Ale tentokrát si říkám, že třeba nejsem úplně sám, komu něco takového vadí. Anebo mi naopak někdo vysvětlí, že to vidím špatně a zbytečně hystericky, když se domnívám, že nás kdosi z blogu.cz má jen za tupé ovce, které sobeckým úsilím o vyšší návštěvnost přihrávají pánům na obrázcích ještě větší úsměv do tváří. Mně tedy rozhodně není jedno, kdo z mého úsilí (ať už je úspěšné nebo méně) profituje. A pokouším se při zhodnocení toho faktu vyhnout vulgarismům, byť jich mne napadá tolik, že by i starý pan spisovatel Vančura mohl závidět, to mi věřte.

Jsem celkem rád, že dnes v noci odjíždím na týden do Řecka připomenout si, jak vypadá léto. Tentokrát odjíždím s čistou hlavou, bez notebooku, nebudu tedy psát ani průběžnou reportáž ani fejetony ani pokusy o poezii, budete mít prostě ode mne celý týden pokoj (resp.celý ne, předvařil jsem vám aspoň Nedělní miniglosy, aby abonenti neremcali). Nebudu se tvářit, že trucuji, že držím protestní hladovku, že přestávám psát své příspěvky, dokud se na mne nepřestane zprostřed mých článků smát třeba pan Škromach. Nemůžu ale vyloučit, že při všem tom odpočívání budu přemýšlet. Třeba o tom, co má a nemá smysl a co jsem schopný skousnout a co už ne, abych se na sebe ještě mohl podívat ráno při holení do zrcadla.

Přeji vám všem neobyčejně krásný týden a nezanevřete-li během něj na mne, bude mne to velmi těšit.

O nezaměstnaném snu

14. září 2010 v 18:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Celý svůj život večer co večer nastupoval Sen na noční směnu. Sny, jak známo, nemají křesťanskou historii, takže nesvětí neděli, do práce tedy chodí každou noc, ale prý jim to nevadí, protože práce pro ně neznamená práci, ale - no prostě sen. Sen, po kterém není třeba odpočívat, protože je sám odpočinkem. Po tolika letech už to pro Sen byla rutina: Na dispečinku dostane jméno spáče, má půlhodinku na krátkou přípravu, podívá se, co dotyčný dneska zažil, na co a na koho dnes myslel, v databázi si sjede přehled v podvědomí uložených vzpomínek a počitků a na tomhle informačním základě namixuje scénář dnešního snu. Někdy se drží při zdi, někdy naopak popustí uzdu své bezbřehé fantazii. Podle nálady a inspirace. Bývávalo, ještě to muselo jít k šéfovi ke schválení, ale dnes už je Sen v pozici zkušeného Samostatného snu, a tak už mu do výsledné podoby scénáře nikdo nemluví.

Ale dnes se Sen nedostal ani na dispečink, protože mu zastoupil cestu šéf. Prý na chviličku, jen na kus řeči… A tak se Sen dozvěděl, že se musí všude šetřit, že je krize a poptávka po snech už není taková, jako bývala, spáči taky šetří, kde mohou, a počet předplatitelů snových služeb klesá. Když mají lidi problémy, začnou prý jako první šetřit na snech, hlavně když je co jíst a kde bydlet, to lidi potřebují k životu jako nutnost. Ale sny, holenku, ty jsou zbytné, bez nich je možné se obejít. Není to sice úplně ono, hlava si tolik neodpočine a během dne jako kdyby víc vážila, ale ono je to možná lepší v těžších dobách, aspoň nemá roupy a zbytečně nepřemýšlí.

A tak se stal Sen nezaměstnaným. Možná si říkáte, co asi takový nezaměstnaný sen dělá: Jestli se jde taky zaregistrovat na úřad práce, nebo jak se takové instituci u snů říká, a jestli taky dostávají sny nějakou podporu. Ale k čemu je snový úřad práce, když není, kdo by snil, k čemu podpora, když snům peněz netřeba, protože i jejich život ve dne - stejně jako práce v noci - je jeden sen. Vypadalo to tedy na pohled, že Sen mohl mít i bez práce celkem slušný život, ale k čemu by byl - řekl si Sen - sen, který nikdo nesní?

Přemýšlel také o rekvalifikaci. Při svých zkušenostech si uměl představit své uplatnění nejen v oblasti snů, ale po krátkém zaškolení by mohl jistě být i docela úspěšnou Halucinací. A k Mžitkům by ho jistě vzali i bez konkurzu. Ale může být skutečný Sen spokojený jako nějaký Mžitek? Pro exhibicionisty dobré, protože jste pořád před očima, ale pro ostřílený Samostatný sen je to trochu degradace.

Až jednoho dne se našemu Snu zdál v noci zajímavý sen (když teď neměl Sen v noci žádnou práci, často sám snil). Sen o všech těch, co si své sny zapomněli u svých snových společností předplatit, co je škrtli ze svého rozvrhu jako položku, která není pro normální život k ničemu dobrá, která se dá bez následků odstranit jako slepé střevo. O všech těch, co se rozhodli nesnít anebo jen možná zapomněli, jak je to očistné. A Sen se rozhodl takové lidi znovu zadarmo naučit snít. To je tolik práce, že i kdyby se nezaměstnané sny všech zemí ve svém úsilí po proletářsku spojily, ještě pořád by jich na takovou horu práce nebylo dost.

Ale pro jistotu - kdyby se náhodou tahle nabídka u lidí neujala - začal Sen uvažovat o tom, že by začal nabízet jako novinku na trhu aspoň sny pro majetné psy a kočky. Lidi jsou totiž někdy nepoučitelní.

Kapky nad řekou

13. září 2010 v 18:33 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Už mockrát se mi stalo, že jsem šel ráno do práce zamlženým jitrem a obdivoval jsem vodní perličky navlečené na nitkách pavučin. Škoda, že tu nemám foťák, říkám si většinou, ale jsem líný vrátit se pět minut domů. Nejspíš by mi ujel vlak a co by si pak v práci beze mne počali. No... možná někteří znáte podobné výmluvy. Tentokrát jsem se na nic vymlouvat nemohl, protože byla neděle. A tak jsem přemohl lenost, která po bobkovsku velela neopouštět vyhřátý klobouk, a vyrazil jsem do ranní přírody, která v mléčné mlze dočista ztratila barvy i kontury. Moc se netěšte, nebude to nic bohatého. Jako lakota a mizerý hostitel vám nabízím jen pár kapek vody z nebeského kohoutku. Nebo lépe řečeno - z nebeského rozprašovače.

Zaostříte-li na obraz zrcadlící se v kapičkách, uvidíte tekoucí Berounku s pásem okolních stromů, asi tak, jak se jeví adrenalinovým dobrodruhům během bungee jumpingu.


Tahle moucha vypadá jako kdyby se sobecky snažila přivlastnit si jednu z perel nebo jako muší provazochodkyně. Skutečnost je méně poetická: Moucha byla v noci ulovena a lovec jen zatím pod střechou čeká, až šňůra oschne a on si nezarosí čižmičky.


Na téhle fotce jsou na rozmlženém pozadí perličkového závoje rozeznat i kontury Berounky ubíhající ku Praze.

No a pak vyšlo nedělně vymydlené slunce a mlžné perličky během několika okamžiků zmizely. Ale protože stále platí jeden ze základních přírodních zákonů - zákon zachování krásy, krása - podobně jako energie - ze světa nemůže jen tak svévolně zmizet. Asi se jen rozplynula v prosluněném vzduchu a rozptýlené kapky každým vdechnutím zkrášlují zevnitř duši každého z nás, kteří takový vzduch dýcháme.

Poznámka: Jako obyčejně je pár dalších fotek k vidění ve fotogalerii v adresáři Detaily.

Nedělní miniglosy č.81

12. září 2010 v 19:14 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Podle rozhodnutí Ústavního soudu není možné žádnému českému zaměstnanci dosud nezávislému na alkoholu snížit plat, protože by to mohlo ohrozit jeho nezávislost.
-----------------------
Týmu athénských historiků se podařilo prokázat, že běžec Feidippidés, který podle známé legendy přiběhl do Athén zvěstovat vítězství v bitvě u Marathonu, použil na trase nepovolené povzbuzující prostředky. Řecký antidopingový výbor proto Feidippida zpětně diskvalifikoval a potrestal ho zákazem účasti v bitvách s Peršany na dva roky.
-----------------------
Podle organizátorů připravovaného velkého vzpomínkového koncertu Golden Kids, by právě probíhající soudní spor Heleny Vondráčkové a Marty Kubišové na akci neměl mít prakticky žádný dopad, protože obě zpěvačky jsou profesionálkami a všechny osobní spory v takovém případě musí jít podle jejich vyjádření stranou. Je ovšem pravděpodobné, že zatímco Václav Neckář se koncertu zúčastní osobně, obě zpěvačky budou v pěveckých i tanečních číslech zastupovat jejich advokáti.
-----------------------
S pořádáním masových demonstrací státních zaměstnanců proti plošnému snižování platů projevilo veřejný individuální nesouhlas několik vegetariánů ze státní správy.
-----------------------
Přijatelný kompromis se podařilo vyjednat pražskému magistrátu a výboru pro postavení sochy Michaelu Jacksonovi. Obě strany se dohodly, že vzhledem k významu zpěváka půjde o sochu jezdeckou. Protože však kvůli rozpočtovým škrtům není dost prostředků na nového koně, přisedne si zatím socha Michaela Jacksona ke svatému Václavovi na Václavském náměstí. Zbývá už jen doladit detaily, například kdo z obou světců bude sedět vepředu. "Považujeme to za rozumnou dohodu," prohlásili představitelé Jacksonova českého fanklubu, "a věříme, že Michael nedá zahynouti nám ni budoucím."

Mikael Niemi: Muž, který zemřel jako losos

9. září 2010 v 19:02 | Petr Vápeník |  Knihy
V dubnu jsem na blogu psal o slavné knížce švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Protože moje reakce na knihu byla dost vstřícná, známá - i když poslední dobou absentující - blogová komentátorka Melinda (opět přidávám veřejné poděkování) mi zapůjčila další knihu stejného autora s malým varováním, že jde o úplně jinou knihu, jiný styl vyprávění, prostě moje spokojenost s knihou není dopředu zcela zaručena (ovšem kdy je?). A já se tedy začetl do knihy s podivným názvem (v originále Mannen som dog som en lax). A jak pozoruhodný je to název, tak pozoruhodná je to kniha a předesílám, že se mi nakonec (až na závěr) líbila ještě víc než Popmusic z Vittuly.

Napřed jsem se musel zamyslet nad tím, zda vím, jak umírá losos. Nějakou dobu jsem žil v přesvědčení, že to bude mít nějakou souvislost s poutí lososů do míst jejich původu. Nakonec jsem musel připustit, že tu i tato souvislost je, ale nikoli bezprostřední. Starý Martin Udde, který se díky své vraždě dostal do titulku knihy, byl zabit pětizubcem. "Staré rybářské nádobíčko. Vypadá jako obrovská vidlička, dřív se s tím lovili lososi." Byla to vražda v afektu? A co bylo jejím motivem? A samozřejmě - kdo byl vrahem? Dalo by se říct, že karty jsou rozdány na svižnou detektivku. Jenže to bychom nesměli být - jako u Niemiho obyčejně - v Tornedalenu, v severské krajině na pomezí Švédska a Finska, odkud spisovatel pochází, kterou tak dobře zná a kterou je stále fascinován. A postupně se ukazuje, že to nebude úplně obyčejná vražda starocha, jehož mělo mnoho lidí důvod nenávidět, protože v tomto kraji nemůže být nic obyčejného, vše je zahaleno oparem tajemství, které lidé odjinud nedokážou rozšifrovat. Ve srovnání se Stockholmem jsou preference autora jasné:
"Tak to chodí ve městě: Posadíte se na židli v kavárně, na sedadlo v autobuse, na barovou stoličku nebo do kadeřnického křesla, a pak zase vstanete. Posadíte se a vstanete, a nezůstane po vás žádná stopa."

Do tohoto odříznutého a napohled zaostalého prostředí přijíždí Tereza Fosnessová, mladá blonďatá kriminalistka ze Stockholmu. Dalo by se říct, že žádný jiný typ policisty nemůže být předem více odsouzen k nezdaru. Moderní a vrcholně emancipovaná Tereza se do tohoto prostředí ovládaného hlavně samotářskými mlčenlivými muži vůbec nehodí. A hlavně - neumí finsky, což - jak se ukazuje - je vnímáno jako naprosto zásadní nedostatek. Postupně se ukazuje, že zavražděný byl vášnivým odpůrcem zdejšího dialektu, jemuž tu říkají "meänkieli", jazyka, kterým se již nemluví nikde jinde než v Tornedalenu a který vzešel z hovorové finštiny. Jazyka, který přes dlouholetou snahu švédských úřadů zavést jednou provždy jediný společný švédský jazyk, žije nadále díky zdejším zarputilým obyvatelům, kteří nechtějí zahodit své kořeny. Nesouvisí s tímto nářečím náhodou i to, že zabitému starci jeho vrah vyřízl jazyk?

Klasické schéma detektivního příběhu, do kterého ještě velmi dobře zapadá milostné vzplanutí Terezy a hlavního (nebo lépe řečeno prvního) podezřelého Esaiase, se postupem času začíná bortit a deformovat, do děje vstupují další lidé, další potenciální motivy a další podezřelí. Niemi ve svém vyprávění dovedně proplétá jednotlivé dějové linky a občas je nechá ohýbat silami, které nelze označit jinak než jako nadpřirozené, i když ve zdejším prostředí je všichni (včetně místních policistů) berou jako zcela normální. Přestože se knížka čte velmi dobře, vyžaduje čtenářovu koncentraci, protože autor přeskakuje v místě i v čase bez mrknutí oka, takže kdo chvíli nedává pozor, může se snadno ocitnout "v ofsajdu". Je to ještě realita nebo je to už sen? Je to ještě současnost nebo vzpomínka na dětství? A kde se tu sakra tahle postava najednou vzala, doteď o ní přece nepadlo ani slovo!

I když se Tereza vrátila do Stockholmu a snaží se žít stejně bezstarostný život, jako dřív, něco je jinak. Jako by jedna její část zůstala v té zoufalé tornedalenské Pajale a Stockholm pro ni už začínal být malý:
"Zároveň ucítila ještě něco jiného, něco, co příliš nečekala. Proužek dýmu z březové kůry. Na okamžik se ocitla v sauně s kamny na dříví, ale tenhle obraz zase ihned vybledl a rozevřel se do obrovského poklidného vodstva: Nejdřív nechápala, co to má být. Moře? Ne, nehýbalo se to. Hladina tvořila zrcadlo tvrdé a napjaté. Byl to smutek. Mlčky se dívala a naprázdno polkla. Tak velký. Tak podivuhodný. Opatrně natáhla ruku a namočila si měkký koneček prsteníku. Voda se rozčeřila. Rozprostřela. Rozrůstala se v kruzích do stran, do nekonečna."

Nestravitelné pro mne byly odbočky do dávné historie, kdy se na střetu mocností utvářely podmínky pro zdejší teritoriální uspořádání. Ve snaze vysvětlit důvody pro vznik specifické situace na švédsko-finském pomezí opouští Niemi magický svět svého detektivního příběhu a z  vypravěče překypujícího fantazií se mění v nudného učitele dějepisu. Vůbec ze závěru knihy jsem byl hodně rozpačitý, zdálo se mi, jako by si autor nevěděl s koncem příběhu rady, jako by přestal důvěřovat své intuici a snažil se konec silou mocí vymyslet a vypreparovat. Myslím, že tak znepokojující a nejednoznačný příběh nemůže beztrestně skončit jinak než nejednoznačně. Snaha o překvapivá vysvětlení a dotažení mnoha propletených dějových linií na posledních deseti stránkách vyznívá křečovitě. Bohužel, poslední části rozhodně nejsou vrcholem knihy, jak by se slušelo.

Přesto se mi knížka líbila a myslím si, že její větší část je z literárního pohledu lepší než Popmusic z Vittuly. No a jsou v ní místa, kde jsem jako čtenář okouzlením z virtuozity vyprávění, z jeho vnitřního napětí a souvislostí doslova ani nedýchal.

A v úplném závěru se nakonec naplnila i moje představa návratu tažných lososů do míst jejich původu, do jejich skutečných domovů, ze kterých si sice odskočili prožít celý život jinde, aby se ovšem znovu - puzeni nevysvětlitelnými silami přírody a kdovíjakými ještě - vrátili do svých trdlišť. Pokud je ovšem cestou netrefí někdo s rybářským pětizubcem. Ale bylo by možné se v divoké přírodě tak přirozené věci vůbec divit?

Třeba jednou poprvé...

8. září 2010 v 21:46 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Už mockrát naslouchal
a třeba jednou poprvé
porozumí.

Už mockrát měl rád
a třeba jednou poprvé
pocítí lásku.

Už mockrát finišoval
a třeba jednou poprvé
doběhne do cíle.

Už mockrát se domníval
a třeba jednou poprvé
bude doopravdy vědět.

Už mockrát toužil
rvát se a milovat
do krve
jako poprvé...

Už mockrát vyhrál i vzdal
a třeba jednou poprvé
dostane druhou šanci.

O profesionálním houbaření

7. září 2010 v 0:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Každou chvíli žasnu, jak se z věcí poměrně jednoduchých stávají věci komplikovanější, z komplikovaných věcí záležitosti, ze záležitostí posedlosti a z posedlostí velký business. Kupříkladu dřív jsem hodně jezdil na kole a zdálo se mi to být to nejjednodušší na světě. Nasedlo se, šláplo do pedálů a kolo jelo; občas sice lomozilo, skřípalo a švidralo, ale jelo. Pravda, nedobývali jsme na kole alpské čtyřtisícovky, ale byli jsme - bláhovci - s ježděním celkem spokojeni.

Když vidím, jaká je dnes ježdění na kole věda, divím, se, jak jsme to tehdy bez karbonových aerodynamických helem, bez speciálního prodyšného prádla, bez tvarovaných brýlí se všemi existujícími filtry, bez počítačově vyhodnotitelných měřičů tepové frekvence, rychloměru, výškoměru a bez nástavců na přehrávače vůbec mohli přežít. Ovšem, nežili jsme, jen jsme tak živořili. Dnes už jen koupit si kolo je taková věda, že je určitě možné si najmout speciální poradenskou společnost, která nám na základě podrobného poznání našich zvyklostí, schopností a přání doporučí ten nejlepší mix vybavení, se kterým budeme naprosto spokojeni a rovněž náležitě akceptováni naším okolím (za ty peníze, ovšem, abychom taky nebyli!). Jízda na kole už není jen jízda samotná, už je to součást módy, životního stylu, člověk je přímo i nepřímo tlačen do toho, aby dodržoval různá psaná i nepsaná pravidla, dbal na to, aby vybavení a oblečení odpovídalo jeho společenskému postavení a aby rehabilitace po cestě byla na úrovni současné vědy. Svoboda přesně podle Leninova gusta - jako poznaná (a ochotně přijatá) nutnost. A jen pro upřesnění: Nemyslím si ani trochu, že dřív bylo v tomhle ohledu líp, tak zabedněný nostalgik zase nejsem, jen se nemůžu zbavit dojmu, že teď se občas z toho všeho nadbytku a nepřeberné konkurence trochu blbne a že zmutovaným módním komárům užuž začínají vyrůstat na zádech velbloudí hrby.

A tak si říkám - když to šlo v cyklistice, ve fotografování, v rybaření nebo v golfu, jestli by nešlo podobně obchodně využít nějakou dosud silně podhodnocenou a přitom oblíbenou a rozšířenou činnost, nejlépe takovou, kde jsme na světové špičce a zareagujeme-li včas, dokážeme své nápady vnutit celému světu. Když by se to vzalo za správný konec, mohlo by to díky celosvětovému odbytišti hodit docela slušný výdělek. A jednu takovou oblast, kde i v dnešní rozvinuté společnosti nadále "žijí lvi" a zdejší pole se doposud neorají, jsem našel: Houbaření!

Zkuste se podívat na lidi, co dnes chodí na houby. Vím, žádný pěkný pohled v porovnání s cyklistickými papoušky to není, ale zkuste to přece jen chvilku vydržet: Jeden kapesní nůž, proutěný košík nebo látková taška, boty si nosí každý, jaké chce, oblečení nenápadných barev, někdy dokonce montérky nebo tepláky, o módě se nedá vůbec hovořit. A přitom u nás chodí aspoň jednou za čas na houby skoro všichni. Chce to jen maličkost, vysvětlit lidem, že houbaření není tak jednoduché, jak by to na první pohled mohlo vypadat, že je to vlastně docela věda, kterou je třeba dlouze studovat (bohatá a drahá naučná literatura a opěvné články v novinách a časopisech budou nutností). Pokud prostě jako houbaři budete chtít být in, budete muset dodržovat určitá pravidla.

Předně zapomeňme na to, že všechno je možné zastat jediným nožem. Měli byste si pořídit celou profesionální soupravu, která bude obsahovat minimálně univerzální vydloubávák a pak speciálně tvarované nože pro různé druhy hub - přece byste nekrájeli hřiba kováře stejným nožem jako muchomůrku růžovku? Přece byste nepoužívali stejný nástroj na čištění maličkých kulatých hříbečků i velkých plochých křapáčů? Zahnutí jejich čepelí přece musí být úplně odlišné, má-li ergonomicky vyhovovat. Určitě musíte mít zvláštní nožík na jemné dočištění a speciální "loupák" na hlavičky klouzků. Trochu jiné složení kovu by také měl mít nůž na krájení červivých hub, např. příměs manganu ve slitině totiž červům způsobuje deprese. Podle toho, jak jsou houby nacucané vodou, je samozřejmě možné použít různé tvrdosti nožů; nechcete-li pěstovat houbaření na skutečně vrcholové úrovni, bude vám stačit trojka dřevo (nůž s dřevěnou rukojetí) a jednička, pětka a osmička železo, kdo ovšem chce být na úrovni, se čtyřmi tvrdostmi si rozhodně nevystačí.

Samozřejmostí jsou speciální houbařské boty s výměnnými podrážkami podle typu lesa, lesního podrostu a aktuální vlhkosti. Šikovné jsou i kalhoty s protiklíšťovými reflexními nášivkami a houbařská víceúčelová vesta s šedesáti kapsami. Na obyčejný košík zapomeňte, k mání budou uzavíratelné nádoby s řízenou cirkulací inertního plynu s teplotně odstupňovanými oddělenými prostory - to přece ví každý skutečný odborník, že např. křemenáče vyžadují při transportu asi o 2 stupně nižší teplotu než ryzce. Pro vyšší segment houbařů se pak dodává i analytický kufřík s jednoduchým počítačem vybaveným softwarem k určování hub a výbava pro adrenalinové noční houbaření.

Zdá-li se vám to být nesmysl, pusťte tuto vizi klidně z hlavy. Ale pokud se mi podařilo inspirovat a navnadit nějakého mladého podnikavce, budu opravdu rád, když mne kontaktuje. Mám totiž ještě spoustu nápadů, co by se taky dalo houbařům moderní doby všechno prodat. Tohle je opravdu jenom začátek a celosvětová síť specializovaných houbařských prodejen, to bude zanedlouho zlatý důl. Chápejte, přece nemůžu veškeré své know-how jen tak bez užitku vyvěsit na internetu!

Do lesa, ve kterém budu potkávat takto vybavené houbaře, se budu opravdu těšit. I když chápu, že v takové konkurenci už asi nikdy nic pořádného nenajdu.

Nedělní miniglosy č.80

5. září 2010 v 19:49 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na speciální tiskové konferenci uvedl mluvčí firmy Sněhurka a sedm trpaslíků, která se specializuje na seznamování klientek s princi, že společnost bude muset z úsporných důvodů propustit jednoho trpaslíka. Patentově chráněný název firmy bude samozřejmě používán i nadále, i když trpaslíci zbývají po řadě rozpočtových škrtů již jen tři a někteří komentátoři kvůli dopadům globálního oteplování dokonce zpochybňují i existenci Sněhurky.
-----------------------
Mluvčí policejního prezídia potvrdil, že česká policie nakoupila pět slavnostních kordů jako dárky pro obzvlášť zasloužilé policisty. "Není pravda, že bychom při koupi vůbec nezvažovali finanční aspekt: Původně jsme totiž chtěli pro tento účel nakoupit samurajské meče, ale ty cenově výrazně přesahovaly naše možnosti. Ale jak je vidět, kvalitní mediální harakiri lze spáchat i s obyčejným kordem, takže jsme vlastně ještě ušetřili." Mluvčí ovšem zároveň rozhodně popřel, že by představitelé české policie byli na kordy.
-----------------------
Bezkonkurenčně nejvýznamnější generálkou roku 2010 by měla být říjnová generálka na státní maturity, která svým rozsahem a významem pravděpodobně překoná všechny generálky běžných divadelních představení, generálku našich fotbalistů na nadcházející kvalifikaci a dokonce i generálku starožitných hodin z prezidentské kanceláře. Ministr obrany Alexandr Vondra ji proto po dohodě s vládními kolegy speciálním rozkazem povýšil na maršálku.
-----------------------
Podle vyjádření ministra spravedlnosti se vláda již dohodla na průhledném způsobu výběru nástupce Renaty Vesecké na postu nejvyššího státního zástupce. Metoda je prý průzračně jednoduchá a kontrolovatelná, což je jediná možnost, jak do jinak neprůhledného prostředí české justiční mafie vnést férovost a řád. Podle dobře informovaného zdroje by přeměřování výšky všech českých státních zástupců mělo být dokončeno ještě v průběhu září.
-----------------------
Kvůli chystanému zvýšení pokut za dopravní přestupky pro majitele dražších vozů výrazně stoupla poptávka po Velorexech a ojetých Trabantech mezi českými multimilionáři. V této souvislosti se rovněž předpokládá, že tradiční nelegální automobilový závod milionářů Diamond Race bude nutné prodloužit minimálně o týden. Podle vyjádření šéfa dopravní policie budou policisté v plné pohotovosti a budou připraveni zakročit kdykoli, když závodníci po dálnici pojedou nižší než minimální povolenou rychlostí. "Je pravda, že boháči si z nás kvůli našim děravým zákonům moc nedělají," posteskl si jeden z dopravních policistů. "Někteří jedou klidně i třicítkou a ještě na nás výsměšně troubějí."


Kalamita

4. září 2010 v 11:44 | Petr Vápeník |  Filmy
Abych byl upřímný - ani v nejmenším jsem nechtěl psát o filmu Kalamita, i když bych to mohl brát symbolicky, protože o různě velké životní kalamity u mne není právě nouze. Chtěl jsem se v televizi podívat na film Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky, který jsem dosud neviděl, a chtěl jsem o něm něco málo napsat. Leč - když jsem ho dokoukal, zjistil jsem, že chci psát o nějakém opravdu dobrém filmu a ne si brousit svůj kritický brk na filmu, který se mi nelíbil. A tak jsem sáhl do šuplete, kde mám pro tyto případy sadu filmů, které rád vidím skoro kdykoli a pustil jsem si jiný film stejné režisérky, pravda - 30 let starý, ale tím lépe potvrzující, že se v proudu let neztratil, nevybledl, a že je tudíž asi opravdu dobrý. Takže změna plánu, dnes vás v podobě tohoto článku čeká další drobná kalamita.

Rychlíkem z dalekého města přijíždí na malé nádraží mladý Honza Dostál (Bolek Polívka). Už při cestě rychlíkem s úvodními titulky a úžasně nervní hudbou Laca Décziho (který si ostatně ve filmu taky střihl malou roli) vidíme mezi cestujícími hodně postav dalšího děje. Hned od počátku se herci střídají s hrajícími neherci a do toho jsou prostřihávány záběry čistě dokumentární, ale přitom všechno dohromady pozoruhodně ladí. Honzův život jako by sestával jen z malých či větších kalamit, i když díky své povaze jimi prochází s nadhledem a bez větších následků. Není divu, že má pocit, že jeho život k ničemu nevede a že to chce zkusit jinak. Tento pocit ostatně rezonoval v mladé generaci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, která taky věděla, že zdejší život k ničemu nevede, ale neměla tušení, jak věci změnit k lepšímu. Od začátku je tedy jasné, že na film je možné se dívat jako na příběh mladého kluka, který hledá své místo ve světě, ale v druhém plánu i jako na záznam tehdejší společenské situace v Československu, jak se zrcadlila v běžném životě.

Honzu jeho obyčejné i nevšední kalamity potkávají doslova na každém kroku - je schopen se stát vězněm zabouchnuté informační kanceláře nebo si ukrojit prst ve frontě u řezníka a i ve zcela jednoduchých úkolech vidí složitost světa (např. u lékaře při zkoušce na barvoslepost). Chce žít pokud možno čestně a bez protekce, ale svět kolem něho v podivně zaběhnutých kolejích se tomu brání. Honza chce být strojvůdcem a postupně se učenlivě zapracovává do zvláštního mikrosvěta české železnice, který je ve filmu symbolem celé společnosti. Zároveň ale zůstává normálním mladým mužem nějak zakotveným v rodině (krásná role jeho otce pracujícího v hospodě na nádraží - určitě jde i o reflexi režisérčina dětství v prostředí nádražní restaurace), který částečně za ženami běhá a částečně před nimi nestačí prchat.

Nádherné a životaschopné jsou snad všechny postavy, od hlavní role až po tu nejdrobnější vteřinovou roličku. Bolek Polívka svým výkonem sice dominuje, ale nezadupává ostatní do země, vypadá, jako by nehrál, často improvizuje, je tak civilní, jak ho už v jeho dalších filmech nikdy neuvidíme (možná výjimkou je Michálkovo Zapomenuté světlo, ale to je role úplně jiného typu). Je na něm jako na herci i jako na jeho roli vidět obrovská chuť do života a do práce, touha dělat něco pořádného a být se sebou spokojený.

V středních rolích vidíme plejádu skvělých herců, kteří v té době ještě nebyli nijak slavní: Jana Synková (kdo by v její citem poblázněné primářce hádal budoucí přesvědčivou tetu Kateřinu?) Dáša Bláhová (ujetě roztomilá, nevypočitatelná a sobecká závodní sáňkařka), Zdeněk Svěrák (uťápnutě ironický učitel, kterému se hroutí manželství), Bronislav Poloczek (bodrý řezník, který v tom přece umí chodit), Boris Rösner (nádherně netečný číšník z jídelního vozu), Václav Helšus ("mistr", který zasvěcuje hlavního hrdinu do tajů a denní reality profese), Jaroslava Kretschmerová (vilná průvodčí, která chce mladého strojvůdce uhnat za každou cenu). Specifická je role náčelníka stanice, do které si režisérka vybrala Václava Švorce, tehdy známého představitele mnoha komunistických kladných postav. Naprostý protipól hravého Bolka Polívky, ale pro roli náčelníka, který je směsí alibismu
("ať to vyřeší náměstek, to jsou pořád samý problémy!" odevzdanosti, rigidity, ale i profesní hrdosti na železničářskou tradici. Jak jsem Václava Švorce většinou sledoval se skřípěním zubů, v této přesně padnoucí roli se mi líbí, stejně jako se mi třeba moc líbila jinak dost hrůzná dramaturgyně Libuše Pospíšilová ve své roli ve Faunově velmi pozdním odpoledni.

Konkrétní situací z názvu filmu je uvíznutí vlaku ve sněhové závěji a zavalení vlaku sněhem. Už z toho, že tato "titulní" událost filmu nastává až po skoro hodině a půl v samotném závěru filmu, ukazuje, že to v záměru režisérky nebyla ta nejdůležitější kalamita, o které chtěla točit film. Jedná se ale o krizovou situaci, která nejlépe odhaluje skutečné charaktery postav, což je situace, ve které si režisérka doslova lebedí (viz např. film Vlčí bouda, kde se ovšem kolektiv dokáže semknout mnohem víc než v nekompromisně reálném světě Kalamity). Někdo se ukáže být rozvážným pracantem, někdo hysterikem, někdo čeká, jak to dopadne, někdo se beze studu baví, jako by se nic nedělo. Je vidět, že taková malá česká sněhová kalamita nikoho na životě přímo neohrozí, ale malý motoráček každopádně ve sněhu uvíznul a nikdo netuší, co bude dál!

Jako tradičně film snímá živá a nervózně těkající kamera (Ivan Šlapeta) a rozhodující pro vyznění filmu je určitě dynamický střih (Jiří Brožek) s mnoha průstřihy do zdánlivě nesouvisejících dokumentárních obrazů, které dávají příběhu další rozměr.

Drobnosti, které se mi taky líbily:
-          V jednom z dalších plánů jde vlastně i o poctu železničářům, byť z toho svět v jejich podání často vychází nepěkně: "Doject musíš a nikdo to nevocení."
-          Strojvůdci při vyhlížení z okénka (samozřejmě po ženské) spadne čepice, ale přijde střih a místo čepice dopadne kus salámu do zcela jiného záběru.
-          Snaha závodní sáňkařky (D.Bláhová) porazit nenáviděnou konkurentku z týmu díky rychlému milostnému vztahu: "Prý to vyhraje Kalinová, protože je vyzrálejší, tak já na to taky vyzraju. Já chci taky vyzrát, takže se nebudeme zdržovat líbáním. Co stojíš? Tak snad mi ukážeš to libido, ne?" Následuje známá improvizovaná scéna Bolka Polívky o libidu, ale k milování mu chybí ta správná atmosféra. Závodnice má však jasno: "Tak udělej tu atmosféru, no honem!"
-          Nemocná stařenka se stařečkem na horské samotě kouzelně šmírují primářku s hlavním hrdinou, kteří jsou u nich nuceni kvůli hustému sněžení strávit společně noc.
-          Úžasná výmluva, když se z nějakého důvodu nedaří zařídit věc, která by měla být úplně normální, v podání jednoho z výpravčích: "Nemám šoupák!" Tohle slovní spojení jsem kdysi zařadil do svého běžného slovníku jako zcela univerzální výmluvu, když něco nejde nebo se mi do něčeho nechce.
-          Poprvé jsem v tomto filmu už před třiceti lety slyšel dnes tolik populární hlášku "To je teda hustý!" v podání vojáka, jednoho z cestujících zavaleného motoráku.
-          Otázka malé holčičky ze zavaleného vlaku: "Babičko, kdy už nás v tom hrobečku najdou?" A replika řezníka hrajícího klidně dál karty: "Kdy už nás to dítě přestane strašit, vždyť se tu nedá ani hrát!"
-          Malý průhled do hektické současnosti: "Lidi se pořád jenom štvou a kdyby to nestihli, tak by se taky nic nestalo".
-          Rozhovor Bolka Polívky s Pavlem Zedníčkem, který cestující vytahuje z okna zasypaného vlaku: "Chceš taky zdrhnout?" "Ne, vždyť nás tady potřebujou," (podtón tehdy významného tématu emigrace).

Prostě když to srovnám, postavám z filmu Kalamita věřím bez mrknutí oka všechno, co dělají, byť by to byly věci sebepodivnější a sebebláznivější. Naproti tomu postavám filmu Hezké chvilky bez záruky spoustu věcí nevěřím, i když vypadají naprosto realisticky. Proč tomu tak je, nevím, nejsem studovaný filmový kritik, ale je to prostě tak!

A taky si kacířsky myslím, že stálý souboj s komunistickou cenzurou donutil Věru Chytilovou, aby své tehdejší filmy znejednoznačnila a učinila je tak pro cenzuru méně průhledné, což nejspíš filmům paradoxně pomohlo. Kdoví, jaká by byla Kalamita točená v době, kdy se sice všechno smí povědět bez skrupulí a naplno, ale nikdo si z toho vlastně nic nedělá.

Pohádkový dopis

3. září 2010 v 21:09 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Nikdy nebudu tak hloupá,
jak princezna Krasomila,
televize moje milá!

Zatváří se spokojeně;
ještě podpis,
kterým dílo
jednoznačně stoupne v ceně.

Řekne si: Tak to by bylo!

Písmena mám krasopisná,
jmenuji se Tamara,
proti mně princezna pyšná
byla pěkná maškara!