O třech Václavících

28. září 2010 v 16:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Přesně před rokem jsem na blogu psal o třech žaludech ze stochovského přibližně jedenáct set let starého svatováclavského dubu, které jsem si loni přinesl ze svátečního výletu a ještě týž den zasadil. Slíbil jsem zároveň, že se po nějaké době k příběhu tří žaludů vrátím. A kdy jindy by to mělo být, když ne přesně po roce?

Poměrně rychle, asi za měsíc se objevila první dubová rostlinka. Vida: Václavík První! řekl jsem si a poctivě ho v květníku za oknem dál zaléval. Bohužel, byl jediný, který se do Vánoc objevil a já už jsem na další pěstitelské úspěchy rezignoval, ostatně třetinová úspěšnost není úplně nejhorší. Rostlinka vesele rostla, i když byla trochu zmatená podivným ročním cyklem; duby přece jen asi ve volné přírodě nejsou zvyklé rašit v listopadu.

K mému překvapení se ale asi v březnu objevila druhá rostlinka: Václavík Druhý. Své zpoždění na bráchu začal kousek po kousku dotahovat a během několika týdnů svého staršího bratra přerostl a dnes je asi dvakrát tak vysoký, zatímco Václavík První je sice nižší, ale má mohutnější kmínek. No a když se za oknem začínalo v červnu hlásit ke slovu léto, objevila se - pro mne už zcela nečekaně - třetí rostlinka, která si svůj zimní spánek maličko protáhla. I Václavík Třetí se má čile k světu a i on už dnes začíná prvorozený dub přerůstat. Tedy zatím stoprocentní úspěšnost, geny více než tisíciletého tatínka se nezapřou. Ostatně dívám-li se dobře kolem sebe a čtu-li pozorně zprávy, zjišťuji, že otců, kteří si pořizují místo vnuků a vnuček i ve vyšším věku syny a dcery, je čím dál víc, tak proč by to zrovna u dubů mělo být jinak.

Přestože je václavíkovským trojčatům teprve rok, už mi pomalu začíná docházet, že se jako jejich "strýček" asi budu muset postarat o jejich budoucnost, aby taky dostaly šanci dožít se jako jejich majestátní stochovský otec tisících narozenin. K čemu by jim byla kvalitní genetická výbava, kdybych je - nechráněné - vysadil do státního lesa, kde je do druhého dne sežere státní srna? Nebo kdybych je zasadil na zahrádku k některému ze svých známých, který ovšem v předtuše miliónového zisku v příštím roce svoji zahradu prodá golfovým maniakům, pro které jsou malé listnáče nepřítelem jen o málo menším než rota krtků.

A tak přemýšlím, že až bude domácí okenní květináč mým Václavíkům malý, dám si inzerát: "Daruji potomky svatováclavského dubu, zasazené přesně na svatého Václava léta Páně 2009, do dobrých rukou, které zaručí jejich klidný růst po dalších tisíc let." Ale jaká instituce něco takového opravdu zaručí? Právě tady, kde se neustále něco předělává, planýruje, znárodňuje, rozkopává, kácí, modernizuje, přeorává, krade, rozbíjí a tuneluje a kde se dá těžko předjímat, co se stane v příštím roce nebo dokonce zítra ráno? Jen si zkusme vybavit, co se tu všechno semlelo jen za posledních sto let. A co z těch událostí bylo vstřícné k malým dubům?

Kdybyste měli nějaký dobrý nápad nebo nabídku, budu za ně rád. A moji tři Václavíci, kteří už mají za sebou přibližně tisícinu své předpokládané pozemské pouti, určitě neméně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 28. září 2010 v 19:26 | Reagovat

Paráda!!! Jsem první zájemce o Václavíka! :-) Ten nápad je úžasný, aspoň nebudu muset do Stochova. Ten strom bude sice o tři roky mladší než náš Václavík, ale to by se už vsáklo. :-)))

2 Čerf Čerf | 28. září 2010 v 22:39 | Reagovat

[1]: Myslím, že u tebe by byl v dobrých rukou. Ve výběrovém řízení máš k dobru dva body :-).

3 Naďa Naďa | Web | 29. září 2010 v 8:24 | Reagovat

Je to opravdu starost kam s takovými vzácnými dětmi, aby vydržely na svém místě po staletí a přežily nájezdy staveb marketů, dálnic a jiných fenomenů století. já nevím, já být Vámi, tak bych je nabídla MČ Praha 2, aby je zasadili buď v parku na Karlově náměstí nebo někam na Vyšehrad. Tam by je snad nikdo nerušil, ale v klidu by pod nimi spočinul v jejich stínu :-)

4 Janah Janah | Web | 29. září 2010 v 11:55 | Reagovat

Škoda, že mám malou zahradu, moc by se mi líbilo mít tam takového vzácného potomka.

Před dvěma roky jsem obrečela stoleté stromy, co tu pokácel idiotský "pan podnikatel" ihned poté co zakoupil pozemek.

5 helena-b helena-b | Web | 1. října 2010 v 16:22 | Reagovat

To je krásný příběh! Určitě by se dalo s Václavíky něco podniknout. Do klasické soukromé zahrady je to do budoucna dost velké monstrum, co takhle rostlinky nabídnout nějakému skautskému nebo turistickému oddílu v blízkosti jejich tatínka? Vím,že u nás malí turisté něco také vysazovali...

6 Ina Ina | Web | 1. října 2010 v 23:06 | Reagovat

Adoptuju je všechny. Anebo - vysadím si své a založíme ligu Václavíků. Odolných, svérázně geneticky vybavených, takových, které rostou halabala, nemají nějaké ročně údobové masáže duše a je jim šumafuk, co se právě děje za oknem. Vzhledem k péči, kterou listnáčům a jiným letitým stromům věnují zahrádkáři v čele obcí, kteří plení vše v zájmu vysazování nových a pěkně vyhlížejících japonských višní, případně, ještě lépe vyhlížejících ploch ke stavbám rodinných hnízd o velikosti 12+6, mám dojem, že naši Václavíci pak budou postupem let raritou, kterou budeme obezřetně půjčovat na hodiny biologie do škol. Aby ty děti kurňa taky věděly, jak  stromy tady v Čechách kdysi vypadaly.

7 Čerf Čerf | 2. října 2010 v 0:25 | Reagovat

Před staletým stromem cítím vždy velkou pokoru a úctu. Když vidím někoho likvidovat staré zdravé stromy, propadám amoku. V tomhle směru se mi moc líbilo ve Finsku, kde je mezi lidmi a stromy úžasná symbióza. Když může být pomalu ve všech sportech Liga mistrů, proč by mezi stromy nemohla vzniknout Liga Václavíků; výborný nápad, a tak volám: Václavíci všech zemí, spojte se! :-)
A díky za nabídky adopce. Až přijde správný čas (pokud tedy do té doby svou "střídavou péčí" Václavíky sám neumořím), vypíšu zcela průhledný a nenapadnutelný tendr.

8 Jarka Jarka | Web | 3. října 2010 v 8:27 | Reagovat

Přišla jsem si o doubcích přečíst na doporučení Nadi. To byl skvělý nápad vypěstovat si potomky slavného svatováclavského dubu a vidím, že to s výchovou dětí bereš naprosto vážně. Ve Wikipedii jsem se dočetla, že se může dub dožít až 1500 let. To je neuvěřitelné stáří. S umístěním doubků ti neporadím, ale budu jejich osud u tebe sledovat a držet jim palce co mi síly stačí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama