Amsterdam: 2 - Jo, Amsterdam, ten je krásnej!

16. října 2010 v 22:14 | Petr Vápeník |  Reportáže
Zjistil jsem, že cestou do Amsterdamu už dnes nikoho neoslním. "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," povídá mi známý, "tam jsem tři roky studoval." Druhý byl tamtéž rok na stáži. První známá tam dělala au-pair, ne dlouho - jen pár let. Druhá známá tam zase měla několik samostatných výstav. Její rodiče jezdí to město navštívit každý rok, protože se jim tu líbí: "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," říkají originálně. Většina lidí v mém okolí zná Amsterdam jako své boty. "Ty tam jedeš poprvé?" dí všichni překvapeně sborem. Nedivil bych se, kdyby sem Češi jezdili běžně o víkendu do kina, protože zdejší sály mají lepší akustiku. "Ano," odpovídám podrážděně. "Poprvé!"

Když někam přijedu poprvé a mám víc času, vyrazím první den do zcela neznámého prostředí bez plánu, jen tak nazdařbůh. Dnes jsem měl za cíl - přestože v neděli nepoběžím - vyzvednout si startovní propriety, ať mám aspoň nějakou památku. Proto jsem se potřeboval dostat ze svého hotelu do komplexu Olympijského stadionu, což je podle mapy pěkný kus cesty napříč celým rozšířeným centrem. Letmo jsem se zorientoval (jako pěkný ptáček) podle magnetického pole a vyšel jsem s představou, že půjdu tudy, kudy se mi to bude nejvíc zamlouvat, a přitom se budu snažit aspoň přibližně vytčeného směru držet. Ono to kupodivu přináší zajímavé výsledky: Většinou hned zabloudím a díky tomu objevím řadu půvabných míst, o kterých průvodci mlčí, anebo se zpětně dočtu, že v místech, která průvodce vychvaluje, jsem byl taky. Chodím pomalu a se zacházkami do míst, které mne něčím upoutají. Z kanálů jsem byl tak nadšený (aspoň zpočátku - než jsem přišel na to, že jsou všude), že jsem se jimi nechával svést na scestí a odklonit od vytčeného směru, k čemuž mají amsterdamské kanály přirozený talent, ale třeba se ženami se to pořád ještě nedá srovnat.

Na kanálech je i zajímavé bydlení v hausbótech. Jen by to ještě chtělo k ruce nějakého Saturnina.
Hausbóty na kanálu

Až nečekaně hladce - na to, že v amsterdamských úzkých uličkách tvořených štíhlými vysokými domy prakticky neexistuje žádný viditelnější orientační bod - jsem po dvou hodinách dorazil k Olympijskému stadionu a posléze i k hale, kde probíhala prezence a běžecký jarmark. Jako obyčejně jsem vyfasoval startovní číslo, předplacené tričko a podobné věci. Nikomu jsem nezahlásil, že zítra nepoběžím. Nechávám šanci zázraku, že se zítra probudím, koleno bude báječně fungovat, budu o dvacet kilo lehčí a nebudou ve mně ani stopy po pudu sebezáchovy. Pravděpodobnost těchto souběžných dějů je nicméně - jak můžete z jejich výčtu sami posoudit - nevelká.

Na oslavu účastníků maratónu vlají vlajky všech zúčastnění zemí (vidíte taky tu naši?). No a s tímhle mottem se spousta účastníků vesele fotila. Asi už nevědí, čí jsou.

Organizátoři měli dobrý nápad a vyvěsili velkou barevnou mapu světa, kde u každé země bylo uvedeno, kolik je odtud přihlášeno běžců. Od nás pro zajímavost 55, ale taky z Konga, Reunionu, Islandu nebo Nového Zélandu. Celkově určitě víc než deset tisíc. Dívám se na trasu závodu a docela ji ostatním závidím; vede krásným a zajímavým prostředím včetně velkých parků, no a samozřejmě závist vrcholí, když se postavím před cihlovou bránu Olympijského stadiónu, kterou se bude vbíhat do cílových několika stovek metrů. Dovnitř se sice ještě nesmí, ale i zvenku a bez diváků už je vidět, že doběh bude mít úžasnou atmosféru, možná ne tak fantastickou, jako při doběhu na legendární Panathénajský stadion v Athénách, kde vám běží hlavou tisíciletí, ale přesto to bude velkolepý zážitek. Ostatně proto jsem taky kdysi tento maratón vybral. Vyčítavě se dívám na koleno, které se tváří, že není vůbec přítomno. Bolestivé píchnutí při každém došlápnutí na patu ho ale z přítomnosti usvědčuje.

Tudy se bude vbíhat na olympijský ovál. V tuhle chvíli - jako v Lurdech - odhazují maratónci, kteří již nemohou ani chodit, svoje berle a opět se křepce rozbíhají.

K dispozici byla spousta reklamních stánků maratónů ze všech koutů světa. U stánku Pražského maratónu mě oslovily dvě slečny anglicky, a když jsem jim česky odpověděl, že nemá žádný smysl mi to rozmlouvat, protože už jsem pevně rozhodnutý se zúčastnit, jen protočily oči. Ale moc překvapené nebyly, přece nás tu má být 55! To není jako loni v Helsinkách, kde jsme byli jen tři. Pozoruhodný je rovněž záměr uskutečnit příští rok historický první městský maratón v Jeruzalémě. Příznivci adrenalinu jistě nebudou váhat, protože podobná masová akce se jen těžko obejde bez incidentů anebo aspoň bez masivních bezpečnostních manévrů. S izraelským zástupcem jsme ale našli rychle společnou notu a dokonce i společné známé, takže mi málem na místě rozplánoval optimální týdenní pobyt v Izraeli včetně koupání a solné kúry v Mrtvém moři.

Zpáteční cesta probíhala stejně náhodně jako cesta tam, jen jsem šel zase úplně jinudy - zčásti i rozsáhlým Vondelparkem, jehož krásným prostředím se zítra taky poběží a ladily tu právě formu desítky běžců. Zcela jinými ulicemi a kolem jiných kanálů (to nevím jistě, jsou si dost podobné) jsem se nakonec večer dostal překvapivě neproblematicky zpět ke svému hotelu. Dokonce jsem se cestou stihl naobědvat u jednoho velmi sympatického černocha. Když jsem mu řekl, že jsem Čech, rozesmátě mi řekl, že má Čechy hrozně rád, protože má kamaráda v Bělehradě. Na potvrzení svých slov mi řekl pěkně po slovansku "dobro", zatímco já mu s těžkým naardenským přízvukem poprvé ve svém životě poděkoval nizozemsky. To se nám v té naší spojené Evropě ale pěkně míchají kultury! Když jsem docházel do své čtvrti, jakýsi mužík si všiml mé vyfasované maratónské igelitky a jen tak na ulici na mne zavolal, že mi na zítřek přeje hodně sil a štěstí. Nejspíš kvůli té vodě všude okolo jsem si najednou připadal tak trochu jako podvodník. Pěkně jsem poděkoval a doufám, že mě zítra neidentifikuje coby líně postávajícího fotografa.

Napravo začíná obrovský Vondelpark, nalevo celkem luxusní domeček přiléhající čtvrti s výhledem do zeleně. Dohromady s vodou jim to, myslím, docela sluší.

Paradoxně největší problém s orientací jsem měl až úplně nakonec, kdy už jsem byl ve správné ulici, ale dvakrát jsem minul nenápadný vchod do svého hotelu. Jako kdybych - coby golfový hráč - mocným drajvem trefil nečekaně hned na první ránu green a pak přidal dalších osm ran neschopen z půlmetru trefit jamku.

Mimochodem, když jsem včera odpoledne pospíchal z práce na letiště, málem jsem porazil naši paní uklízečku. Když jsem se omluvil a vysvětlil, že pospíchám na letiště, a - na její dotaz - i kam letím, jen se s pohledem kamsi vzhůru zasnila a vzdychla. "Jo, Amsterdam, ten je krásnej!"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lanula83 lanula83 | Web | 16. října 2010 v 22:34 | Reagovat

To je krása!!! Sportu neozumím, ale Saturnina miluji a ty fotky mají duši-hlavně dům u vody a hausbóty. Přeji moc pěkný pobyt, do Francie bych chtěla někam na venkov, do vinic ... ;-) jó sny...

2 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 16. října 2010 v 22:38 | Reagovat

Fotky nádherný,ostatně jako vždy a nádherně zachycená atmosféra.Hausbot má své kouzlo až do příchodu Milouše s tetou :-)

3 Janah Janah | Web | 16. října 2010 v 22:59 | Reagovat

Chvilku jsem se lekla, že uklízečka jde taky na maraton! :D

Jinak Amsterdam je krásnej! Ale nikdy jsem tam nebyla - několik let jsem bydlela prakticky na dostřel (Antverpy) a pohybovala jsem se nebezpečně blízko Rotterdam, Dordrecht apod., ale Amsterdam mi zatím uniká...Všichni už tam byli -  A teď už i ty, Brute!

4 DementiQ x) DementiQ x) | Web | 16. října 2010 v 23:06 | Reagovat

Ahoj,na blogu mám článek o rozmazlených dětech. Co si o tom myslíš ,když rodiče nezvládají děti vychovávat a z dítěte vyrůstá "postrach" všech lidí okolo ? Napiš názor sem > http://dementiq-dementiq.blog.cz/1010/rozmazlene-deti
Děkuji za tvůj názor :)

5 Lucka Lucka | Web | 16. října 2010 v 23:28 | Reagovat

Tak jsem se rozhodla, že to teď už opravdu napíšu. Já tam byla taky. Jenže mi Amsterodam vůbec hezký nepřipadal -  lilo jak z konve, na ulicích se krčili bezdomovci (to u nás tenkrát byla novinka, dnes bych je možná přehlídla) a lítaly tam igeliťáky a papíry. Kanály byly super, jenže jsem díky nim zcela ztratila směr až jsem se zcela ztratila a jakýsi mladík si toho všiml a chtěl mi pomoct. Jenže mluvil pouze francouzky a já právě to neumím, tak jsme máchali chvíli rukama a nakonec mě táhl do mekáče a asi mě chtěl balit a já to zabalila a mu prchla.
A to je o mém Amsterodamu asi tak všechno.

6 Naďa Naďa | Web | 17. října 2010 v 8:16 | Reagovat

"Zjistil jsem, že cestou do Amsterdamu už dnes nikoho neoslním."
Mě jste oslnil, já tam nebyla a už asi nebudu. Ráda jsem si tam zacestovala s Vámi, ve Vašem vyprávění a fotkách. Doufám, že ještě zacestuji, že teď přijde to pokračování o maratónu a třeba přeci jen kousíček popoběhnete s účastníky :-)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. října 2010 v 21:39 | Reagovat

Z Amsterdamu znám akorát Ajax z televize ...

8 helena-b helena-b | Web | 17. října 2010 v 23:33 | Reagovat

Uklidním tě, ani já jsem nikdy v Amsterdamu nebyla a nemyslím si, že se tam někdy podívám... Tvoje povídání je pěkné, alespoň jsi nám to město trošku přiblížil, i na Saturnina sis vzpomněl, to je milé....

9 Čerf Čerf | Web | 18. října 2010 v 23:31 | Reagovat

[1]: Francouzský venkov je krásný, měl  jsem to potěšení, i když jen v létě a ne na podzim.

[2]: Grachty mají aspoň tu výhodu, že na nich nejsou jezy.

[3]: Antverpy zase vůbec neznám já, nemluvě vůbec o Rotterdamu a Dodrechtu. Asi se v nich neběhají maratóny :-).

[4]: Dobré téma, ale asi bych k němu neměl čím užitečným přispět.

[5]: To docela chápu. Grachty nejsou jako orientační body nic moc a kdyby mě v mekáči balil Francouz, asi bych taky nevzpomínal v nejlepším. Leda tak Francouzka... Zítra zkusím naoko bloudit :-).

[6]: Naďo, pro Vás budu rád v reportáži pokračovat, i když jsem zatím nepopoběhl :-).

[7]: O víkendu jsem se přimíchal do davu fanoušků Ajaxu s klubovými šálami a řekl jsem jim, že Plzeň vede českou ligu a vůbec ať si dá Ajax pozor. Pro jistotu jenom česky.

[8]: Saturnin je moje oblíbená knížka a v některých situacích není možné si nevzpomenout.

10 š š | Web | 21. října 2010 v 11:11 | Reagovat

taky jsem tam nebyla... Tedy - jednou málem jo - to taky platí, ne? :)

11 ichos ichos | Web | 13. ledna 2011 v 18:41 | Reagovat

Byla jsem tam loni v listopadu a máš pravdu, ten Amsterdam je vážně krásnej ;) Líbilo se mi hlavně jezdění na kole kamkoli po městě...

12 Themis Themis | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 11:03 | Reagovat

Tady je to velmi zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama