Amsterdam: 4 - S grachtofilem na večeři

18. října 2010 v 23:07 | Petr Vápeník |  Reportáže
Stává se ze mne pomalu ale jistě grachtofil. Grachty - tedy zdejší kanály - mne nadchly mnohem víc než všechny televizní kanály dohromady. Když jsem konečně pochopil orientační záludnosti, kterých se grachty dopouštějí na turistovi uvyklému pravoúhlé stavbě města, kanály jsem si zamiloval. I proto mi bylo jasné, že si musím vyzkoušet vyhlídkovou projížďku placatou lodičkou, protože meteorologičtí rosničáci předvídali "o něco horší počasí", což zde znamená, že přestane pálit sluníčko a začne lít jako z konve.

Nicméně den jsem zahájil průzkumem okolí hotelu, kde je veliká zoologická zahrada Artis a o malý kousek dál zajímavá oblast bývalých starých doků a špejcharů, které byly kdysi v rámci velkého projektu velmi zdařile přestavěny na moderní a nápadité bytové domy, v nichž zůstal zachován původní charakter staveb. Vůbec celé to tu kdysi patřilo Východoindické obchodní společnosti, která byla jedním z motorů pohádkového růstu města v 18.století.

Na Neuwe Vaart je k vidění i funkcionalistický hausbót. K nahlédnutí je i vybavení interiéru včetně majitele (vlevo dole), který sleduje, kdože mu to na druhé straně kanálu loupe perníček

Původně polojasné dopoledne se postupně zatáhlo, aby udělalo radost haruspikům a ptakopravcům z Holandského hydrometeorologického ústavu, a já jsem měl co dělat, abych stihnul ještě za ucházejícího počasí vyjížďku po kanálech. Sice nám řidič vyprávěl spoustu zajímavostí o okolních budovách, které jsou samozřejmě moc pěkné, ale mne osobně nejvíc těšilo, že jsem projížděl kolem hausbótů a mohl jsem nakukovat dovnitř a že jsem mohl projíždět pod desítkami můstků a mostů, takže jsem lidi na nich mohl pozorovat z netradičního úhlu. Na lodi se mnou jelo i několik včerejších maratónců z Dánska, kteří ještě i dnes hrdě stavěli na odiv vybojované medaile. Ono to chce mít trošku speciálně stavěný žaludek - i následující den se obléci do běžeckého, pověsit si na krk medaili a vyrazit s nenucenými úsměvy triumfátorů do města. No, asi si těch medailí hodně cenili…

Pohled z lodi na most přes řeku Amstel. Ale pivaři, netěšte se, většinou se tu stejně čepuje Heineken

Dnes jsem si kromě úžasných grachtů trochu víc všímal i amsterdamské vášně pro kola. Kola jsou totiž všude. Všude jezdí, všude stojí, řekl bych, že se všude pletou, ale to by mě místní zlynčovali, protože je přece známo, že se naopak pěší pletou nevinným kolům do cesty. Jezdí se tu na lecčem, většina kol má daleko do vymazlených závodních strojů, kola většinou vržou, sténají a kvílejí v různých tóninách, jako by si kromě jejich majitelů mezi sebou povídala i kola samotná. Kola mají různé nástavby, tu košík, tu přepravku, onde zas dřevěnou vaničku se sedátky, do které se pohodlně vejdou dvě děti a velký nákup, takže někdy takový stroj dosahuje délky starého cadillacu, což ovšem nic nemění na rychlosti, s jakou si to taková amsterdamská maminka metelí cyklostezkami, které jsou poctivě u každé silnice, kdyby byla nejužší. Občas cinkne, když se jí někdo nešikovně přimotá do cesty, občas zatočí do pravého úhlu, občas to střihne napříč několika pruhy aut, a najednou zabrzdí, sesedne, popadne děti a nákup a vyběhne do strmých uzoučkých schůdků nějakého jen o málo širšího domečku na grachtu. Zatímco na Malé Straně už dnes najdete jen turisty a poslance, tady celé centrum žije docela normálním zabydleným životem. I když - žádné sociální bydlení to věru není, nevelký byteček na pěkném grachtíku je k mání bratru za 400 000 Euro.

Tančící domečky nad grachtem. Svislice vpravo jsou hnuté kvůli vyšinutí fotografa, vlevo převažují výchylky stavitele, který nechtěl zbytečně utrácet za olovnici

Protože domorodci jezdí na kole dost ostře, není divu, že jsou občas vidět i menší karamboly, zvlášť když na rychle jedoucím kole někdy nesedí řidič sám, ale veze si s sebou jako u soudu nebo u maturity ještě přísedícího (na blatníku) nebo táhne kamaráda na skateboardu. A tak se místy někdo ocitne na zemi, stejně jako se na zemi ocitají odstavená kola (před úřadem, před obchodem, před univerzitou, před nádražím) třeba po náporu silnějšího větru; pak ovšem nezřídka nastává dominový efekt, a kol popadá víc. No a úplně u vytržení jsem byl ze speciálních vysokokapacitních garáží na kola u hlavního vlakového nádraží : Podle našeho vodního průvodce se tam vejde kolem pěti tisíc bicyklů a to jsou ještě některá další "parkoviště" z druhé strany od moře.

 Velkokapacitní parkoviště pro bicykly vedle železničního hlavního nádraží. Prý jich tu bývá kolem pěti tisíc

Odpoledne se naplnily předpovědi a začalo neomaleně pršet. Nějak jsem se dnes během dne nestihl najíst, žádná z restaurací, podbízejících se mi v centru, mne nezaujala natolik, abych překonal přirozený ostych a vešel dovnitř, a když jsem se vrátil za vlhkého soumraku do hotelu (který sám žádnou restauraci nemá), zjistil jsem, že od snídaně uběhlo už dost času a pokoj se mnou začíná sdílet nejlepší kuchař. A protože je hotelový pokoj maličký i pro jednoho, natož pro dva, opět jsem vyrazil najít nějaké místo, kde se lze dobře a pokud možno netradičně najíst. Namířil jsem si to do oblasti, která už je mimo běžné mapy Amsterdamu, do oblasti, kde nežije střední a vyšší třída jako v centru kolem kanálů, ale typicky předměstsky amsterdamský mix etnik, kultur a náboženství. Musím opatrně, přece jen - jiný kraj, jiná kultura, jiný mrav. Jako první jsem našel McDonald a KFC; no to by tedy byl vrchol vsadit na takovou pekelnou jistotu! Minul jsem několik monokulturních grilů, kde seděla skupinka mužů právě té jedné jediné národnosti, kteří se v okamžiku, kdy jsem zastavil před "jejich" podnikem, tvářili asi jako já, když mi někdo zařídí v práci jednání od sedmi ráno. Procento zástupců neevropských ras a počet žen se zakrytými vlasy každým krokem rostly.

Ten balkónek Titova domu v centru města snad museli stavět na míru právě pro jedno kolo
Titův dům
A tu se přede mnou vyloupl obchod s mořskými potvorami. Ty já rád, nicméně - pokud vím - v Amsterdamu nejsou nejlevnější a tohle bylo navíc celé podivné, protože tu neměli žádnou tabuli s upoutávkou na svá vyfocená jídla, abych si vybral podle chuti a podle ceny. Nicméně odvážně jsem vešel a zeptal jsem se chlápka, který právě dosypával "k ledu" čerstvé krevety, jestli také přímo na místě připravují nějaká jídla. Řekl, že ano a že si zatím můžu sednout do přilehlé místnůstky a dát si rybí polévku podle jeho receptu. Souhlasil jsem a čekal, že mi dá jídelní lístek nebo mi něco nabídne ústně. Ale přinesl polévku a nic jiného se nestalo. Snažil jsem se okoukat správné chování u jediného dalšího hosta (typl bych ho na Blízký východ), snědl jsem velký talíř vynikající polévky a šel jsem se připomenout, že bych si možná vybral i něco dalšího, i když pro polévku mám jen slova chvály.

Dva symboly Amsterdamu: Placatý člun jezdící po grachtech a jízdní kolo, které jezdí všude jinde
Dva symboly Amsterdamu

"Ještě tak dvě minuty a bude to," oznámil mi chlápek a mně spadla brada, protože jsem si zatím nic neobjednal. Chlápek prostě vybral za mě. Po dvou minutách mi ke stolu přinesl obrovskou mísu plnou krevet. Nebyly to takové ty podměrečné prďolky, co si občas kupuji doma zmražené ke špagetám, ale byly asi dvakrát větší než ty, kterým se u nás říká obří, a byla jich spousta. K tomu byly na míse tři různé (a všechny velké) grilované ryby, a když jsem půlku té obří porce snědl, zjistil jsem, že úplně vespod je ještě čtvrtá velká ryba. K tomu kotel jakési výborné rajčatové kořeněné omáčky, bílá bageta a žádný příbor. Druhý host dostal podobnou porci a pustil se rukama do díla. Bagetu máčel v rajčatové omáčce, máčel jsem ji tedy taky. Všechno mělo vynikající chuť a mně postupně naskakovaly boule za ušima.
A navíc se po takovém jídle netloustne: Jednak je to dietní maso, jednak na všechno to vyloupávání a odkosťování vynaložíte skoro tolik energie, kolik jí do sebe dostanete. Debužíroval jsem skoro hodinu a půl.
Kolik tohle všechno asi může stát? přemítal jsem. Ve městě kde se jen těžko shání rozumné a neluxusní ubytování v rozšířeném centru pod 100 Euro za noc a kde taxík z letiště stojí padesátku. Tiše jsem si počítal: Ta skvělá polévka bude tak za osm, jednu rybu budu počítat taky za osm a byly čtyři, k tomu kopec prvotřídních krevet… A bageta plus půllitr omáčky… Nuly na výsledné částce naskakovaly. No co, jednou za výlet si vyhodím z kopýtka, řekl jsem si, protože od té dobroty už stejně nešlo couvnout. Kdybych si totéž dal v centru, musel bych si najít ještě jedno zaměstnání. Tady na předměstí bych se ale měl do 50 Euro vejít. Jedna cesta taxíkem - to si přece projednou můžu dovolit!

Po městě jsou k mání kola různé kvaity a zachovalosti. Tenhle typ je kupříkladu jen pro excentriky
Kolo se nám polámalo

Kuchaři jsem vysekl gurmánskou poklonu, až se potěšeně zapýřil. A teď dojde na bezručovské účtování! Chvilku počítal, než vyřkl ortel. "Forty!" rozhodl. No, docela slušná cena, nic nečekaného. Začal jsem odpočítávat bankovky. "Počkejte!" zarazil mne prudkým gestem. "Vy jste mi špatně rozuměl," vysvětloval překotně, že "forty" znamenalo počet kusů čehosi násobený bůhvíjakým koeficientem, čemuž tady asi všichni hosté rozumějí, jen já ne. Vzal si ode mne dvě desetieurovky a ještě mi sedm euro vrátil. Lukulské hody za 13 euro! Za takový pakatel by se na mne v nóbl restauraci v centru rozpakovali i usmát. Nechal jsem mu patnáct a vypadal, že jsem ho tím přivedl do rozpaků. "Odkud jste?" zeptal se. Odpověděl jsem a on jen tiše pokýval hlavou. "Mámo, řekne doma ženě," představ si, byl u mě chlapík odněkud ze střední Evropy a byl mi ochotnej dát za obyčejnej rybí mix talíř s polívkou čtyřicet euro, blázen. "To víš, táto, voni tam u nich nemaj moře, tak z toho nemůžou mít rozum," řekne máma. "To proto, že tak dobře vaříš a vůbec jsi skvělej chlap." A moc hezky se na tátu usměje.

No vždyť vám to říkám: Jiný kraj, jiná kultura, jiný mrav.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janah Janah | Web | 18. října 2010 v 23:36 | Reagovat

Placatý člun této velikosti je autobus, menší je taxi(to jen tak na okraj).

Hostinský ti už na začátku říkal 13,40 Eur, ale ty jsi to v tom jejich hatmatilkovém přízvuku nebyl schopný rozeznat- to odkašlání před vyslovením sumy  bylo těch 13.

Majitel podniku rovněž nebyl doma pochválen, ale sjet za to, že si těch 40 eur nevzal :-D

2 Čerf Čerf | 19. října 2010 v 0:05 | Reagovat

[1]: Když jsme u toho Saturnina, nechceš si zařídit kancelář na uvádění mých textů do správných souvislostí? :-) Bereš mi trošku iluze, kterým většinou sám nevěřím, ale máš jistojistě pravdu. Ale chlápek je obchodník a dobře ví, že přijdu na nějakou dobrou baštu ještě zítra :-).
A k tomu názvosloví - ano, oni tomu tady tak říkají, ale když mně se "placatý člun" líbil víc. Domorodcům to ovšem ze sebezáchovných důvodů do angličtiny nepřeložím :-)

3 Naďa Naďa | Web | 19. října 2010 v 7:22 | Reagovat

Sakrblé, taky bych si takovou baštu dala, protože sama ryby upravit neumím, pořád jsou cítit rybinou, jedině pangasius ne, ale to není ta pravá ryba. Fotografie skvělé, moc by se mi líbilo bydlení v hausbótu, však jsem ryba, ale na kolo bych se už nehnala :-)

4 Johanka Johanka | Web | 19. října 2010 v 12:19 | Reagovat

Grachtofilie je zcela jistě lepší, než kdejaká jiná filie. A s těmi koly...to je zvláštní, protože v Irsku a Anglii jsou taky přivázaná ke každému patníku. Tenhle model je asi na západě velmi oblíbený.
Jo a stolování bez příboru? Co může být lepšího!

5 Janah Janah | Web | 19. října 2010 v 12:46 | Reagovat

[2]:Placatý člun je rozhodně poetičtější než můj přízemní autobus.

Koblihami po lidech už jsem házela, slovy taky, ale kancelář? Já to beru spíš po Jánošíkovsku - Bohatým( na iluze) beru, chudým dávám. :-D

6 Lucka Lucka | Web | 19. října 2010 v 19:24 | Reagovat

Safra, to má tak někdo kliku! Já takhle nablint někam vlézt, určitě tam nechám i boty! :-D
A jestlipak ti řidič placatého člunu také ukazoval mostek, na kterém stojí osamocený malý krámek s oříšky? Ten krámek je údajně populární, neb tam nikdo nechodí pro oříšky, ale pro cosi mnohem tvrdšího. Zajímavé je, že když jsem tenkrát ve své nerozvážnosti v Amsterdamu zabloudila, ocitla jsem se znenadání právě před tímto pověstným krámkem. Ale jointa jsem si nedala...:-\

7 Čerf Čerf | Web | 19. října 2010 v 22:29 | Reagovat

[3]: I já jsem ryba, ale taková nějaká nepovedená, protože vodu rád ke koukání ale ne už k plavání. ale hausbót bych si klidně nechal líbit.

[4]: I mně je to bez příboru sympatické, jen si člověk v takové situaci poprvé není jistý, čím může koho urazit nebo naopak rozchechtat :-).

[5]: No nádhera: Tuším, že se tomu říká třetí skupina podle doktora Vlacha, ne? A pokud jde o iluze - mám jen obavu, aby ty moje někomu (na iluze chudšímu) k něčemu byly, protože jsou někdy spíš než skutečné jenom "jako". Ostatně jako správné iluze :-). Jo a ještě jsem v grachtovém slangu zachytil výraz "kolo" (bike) pro taková ta vodní šlapadla.

[6]: Na krámek s oříšky jsem upozorněn nebyl. Zkusím to reklamovat pod záminkou "ztráty radosti z dovolené" :-)

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. října 2010 v 13:16 | Reagovat

Bicykl s nekonečnem na zadním kole v národní barvě jest parádní exponát.

9 Janah Janah | Web | 20. října 2010 v 20:18 | Reagovat

[7]: ad 5 Někteří filozofové tvrdí, že iluze je vše kolem nás. ;-)

10 Lytchi Lytchi | Web | 21. října 2010 v 21:18 | Reagovat

Východoindická? - my o vlku:))...

Taky bych nakukovala do hausbotů;)

Jen škoda, že moc nejím ryby, tu hostinu Ti úplně závidím.

Kolo typu pro excentriky - skoro jako mně na míru:))

11 Čerf Čerf | Web | 21. října 2010 v 22:28 | Reagovat

[8]: Přední nekonečno se bohužel nedochovalo.

[9]: To znám, od jedné takové iluze mám ze včerejška pěknou bouli.

[10]: Tomu říkám východoindická telepatie :-). A ten hausbót na grachtu bych někdy docela rád vyzkoušel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama