Amsterdam: 6 - Domy (a věže) jen pro štíhlé

21. října 2010 v 18:40 | Petr Vápeník |  Reportáže
I když člověk letí zpátky domů až večer, stejně je poslední den podobného výletu divný. Dopoledne musíte vyklidit pokoj a v lepším případě si aspoň můžete někam uložit zavazadla a vyrazit do města jen nalehko. Když jsem se z hotelu odhlašoval, slečna na recepci se podívala do počítače, mile se na mě usmála a řekla něco v tom smyslu, že to tedy bylo pět nocí plus ramínka, městská přirážka a příplatek za zvuky vydávané přilehlými plameňáky, atd., atd…., což dohromady činí 495 euro, které jí teď zaplatím pěkně na ruku. Nasucho jsem polkl a řekl s poněkud nuceným úsměvem a hlasem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechno bylo předplacené a doložil jsem to při příjezdu potvrzením od cestovky. "Ale v počítači to není," sdělila mi recepční těžko vyvratitelný fakt. "Tak se zkuste podívat do šuplíku, tam to třeba je!" Nerad dělám vlny, zvlášť tak milé slečně, ale milá slečna zřejmě někam něco zabordelila, což může působit jako sympatická roztržitost, ale pět (mých) stovek v eurech by byla přece jen nepřiměřená cena. "Tak zatím můžete hledat a případně se spojit s cestovní kanceláří. Mám spoustu času, letadlo mi letí až večer," řekl jsem a posadil se do pohodlného křesla vedle recepce. Slečna chvilku běhala, bylo slyšet otevírání zásuvek, víření prachu a tlumené hlasy, načež přišla se stejným úsměvem jako na začátku a řekla mi: "Tak jo." V počítači bylo najednou všechno správně, a jakmile je vyplněná správná kolonka, všechno jde jak po drátku. Dřív to tak bývalo s papírem a teď s počítačem.

Procházím celý půloblouk Singelgrachtu a hledám nejužší dům, o kterém jsem kdysi něco četl. Vím o něm jen to, že je na Singelgrachtu a má měřit na šířku přesně jeden metr. Viděl jsem tehdy i číslo popisné, ale mezitím jsem už viděl spoustu jiných čísel, jen vím, že nebylo nijak vysoké a bylo (asi) liché. Podezření mám na číslo 63. Na Singelgracht ovšem přicházím z druhé strany od Květinového trhu, kde jdou čísla přes 500. Aspoň že to podél úzkých domečků rychle utíká a čísla se o překot snižují. Když přicházím k číslu 63, jasně vidím, že paměť selhala. Šedesáttrojka je sice úzká, ale není to nic extra. Docházím skoro na konec grachtu a napadá mne spásná myšlenka. Přes mobil se připojuji na vyhledávač a zadám spojení "Nejužší dům Amsterdam". Mobil chvíli pracuje, zatímco začínají padat ledové krupky a já se tisknu blíž ke stěně, aby na mne a především na můj foťák nepršelo tak zhurta. Konečně technika sděluje výsledek: Je to sedmička! To přece musí být někde tady poblíž. Rozhlížím se a zjišťuji, že se na nejužší domeček skoro tisknu. Informační technologie jsou dobrá věc, ale někdy stačí pořádně se rozhlédnout.

Nejužší dům v Amsterdamu. Vlevo vykukuje skrovné přístřeší, pod kterým jsem vyťukával zoufalé mobilní žádosti o radu směřované na centrální mozek lidstva

Až budu večer odlétat, bude už tma, takže Amsterdam z výšky pořádně neuvidím. Kromě toho babí apríl pokračuje, protože každých pět minut na chvíli zasvítí sluníčko, ale v mezidobí lije a občas padají ledové krupičky. Nebeské skotské střiky. Když neuvidím Amsterdam z letadla, pokusím se tedy aspoň vyšplhat co nejvýš a mám zálusk na jednu věž, která se mi při procházkách a při plavbě po kanálech zamlouvala svým tvarem i polohou. Kostel, ke kterému patří, se jmenuje Westerkerk, tedy západní kostel, a je kousek od domu Anny Frankové, kde dnes stála ještě o dost větší fronta, než když jsem tu byl posledně, byla dvakrát zalomená o nároží a stálo v ní dobrých dvě stě lidí, kteří si přáli na vlastní oči vidět válečný úkryt celosvětově proslulé židovské dívky a její rodiny. Westerkerk mne zaujal kromě věže i žebrajícími bezdomovci, kteří za úplatu nabízejí bloudícím pocestným ukázat cestu k domu Anny Frankové (je to za rohem). No a pak je také před kostelem památník homosexuálním obětem nacistického režimu v podobě velkého trojúhelníku z růžového mramoru, protože růžový trojúhelník museli nosit vězni deportovaní do koncentračních táborů za homosexuální styky podobně jako Židé žlutou šesticípou hvězdu. Zase jednou se stydím za svou neznalost.

V kostele Westerkerk leží ostatky slavného Rembrandta, nikdo ovšem neví, kde. Nápis je prostý, bez patosu a nad jeho podobou by se možná Říhův Divoký koník Ryn docela podivoval
Zde leží Rembrandt

Zjistil jsem, že věž je za drobnou úplatu přístupná a bude to asi docela strmý výstup, protože vypadá hodně štíhle a schodiště tu obecně nemají kdovíjaké americké rozměry. I normální schodiště v grachtových domech jsou tak strmá, že se po nich nedají stěhovat rozměrnější předměty. Každý domek má proto ve svém úzkém štítu výběžek s hákem, na který se předmět zavěsí a vytáhne nahoru; do správného patra se pak dostane velkým oknem. Nezvyklé ale praktické. Ale je pravda, že dnes už jsou staré osvědčené postupy často nahrazovány moderní vysokozdvižnou technikou.  Okno jako "nákladní brána" ale asi zůstává nezastupitelné. 

Úzké průčelí a šest podlaží s velkými "stěhovacími" okny a dřevěnými okenicemi. Singelgracht, dům na Květinovém trhu
Dům na květinovém trhu

Na věž kostela Westerkerk se pořádají skoro horolezecké výpravy. Útok na vrchol každou půl hodinu. Žádné vrcholové družstvo nesmí mít více než 6 osob, každé dostane svého horského vůdce (zdejšího průvodce) a v každém výškovém táboře je krátké zastavení na vydýchání. Jsou vidět zdejší obrovské zvony, ten největší tříapůltunový jsem si zkusil s požehnáním průvodce rozhoupat, ale tak, aby ještě nezvonil a já tím nevyhlásil sedmi stům padesáti tisícům amsterdamských obyvatel poplach (průvodce ukazuje na mě, jak se lopotím se zvonem a říká ostatním:"Vidíte, dokáže to každý!"), a jsou tu rovněž dvě zvonkohry, na které se hraje skoro jako na speciální varhany. Schůdečky jsou pořád užší a užší a už je mi jasné, proč průvodce tolik lpěl na tom, aby veškerá zavazadla včetně dámských kabelek zůstala dole v šatně (Šerpové tedy nejsou zapotřebí). Mně cestou dělá problém i obyčejný foťák.

Zvonkohra ve věži kostela Westerkerk. Žádné elektronické náhražky, jen poctivé dřevo a kov.
Zvonkohra ve Westerkerk

Nahoře to fičí jako na severním pólu a celá věž se ve vichru trošičku pohupuje. Opět leje a kolem dokola jsou nacucané mraky, ze kterých se spouštějí provazce vody a místy i něčeho tvrdšího. Vyhlídka pro turisty je v pouhých 42 metrech (asi v půlce věže), ale na Amsterdam je to dost. Průvodce se nám snaží namluvit, že kostelní věž byla ve své době nejvyšší stavbou světa, ale to mu doopravdy neskousnu. Ptám se ho ale na to, co mě zajímá víc než technicko-taktická data věže: Kolikrát už vyšel nahoru? Říká, že dnes je to popáté a běžně dělá denně 8 výstupů, v létě víc. Zeptal jsem se ho, kolikrát už vyšel nahoru za svůj život. Usmál se a řekl, že tu práci sice dělá teprve patnáct let, ale i tak už jistě došel až do nebes. Chvilku jsem počítal a vyšla mi výška kolem tisíce kilometrů. To už by na sedmé nebe mohlo stačit; na to budeme večer i s moderním letadlem malí páni.

Krásný výhled kolem dokola (tady konkrétně na Prinsengracht), jen to sibiřské počasí velkému kochání a focení nepřálo
Výhled na Prinsengracht

A po příkrém sestupu z věže je už ten správný čas krátce s pokorou porozjímat ve stroze zařízeném ale mimořádně vzdušném interiéru zdejšího kostela, který má asi mezi Holanďany svůj zvuk; vždyť se tady před mnoha lety vdávala tehdejší princezna (a dnešní královna) Beatrix.

Chrámová loď: Jednoduchá výzdoba, spousta světla, nádherné a fungující varhany a samozřejmě nesmí chybět motlitba.
Modlitba v kostele Westerkerk

Třetím nebem to tedy začalo, tím sedmým to končí. Když se vracím ve dvě ráno domů (milí francouzští spoluevropané totiž zase právě za cosi stávkují, takže máme pořádné zpoždění), zdá se mi, že jsem byl pryč dva měsíce a ne pouhých pět dní. Město mě pohostilo a potěšilo a já vím, že mě i v budoucnu kdykoli přijme do své neobyčejně široké náruče stejně jako milióny ostatních.

Tak ti tedy, Amsterdame, děkuji a třeba příště k tichému rozjímání konečně přidám jako bonus i rituální běh. Máš se věru na co těšit!

Koukám, autoportréty maloval ve velkém jak Van Gogh, tak i Rembrandt, jenže ty se nesmějí fotit. Tak připojuji aspoň autoportrét jednoho anonymního "nemaratónce" a děkuji všem, kteří se pročetli seriálem šesti reportáží až sem, za trpělivost a neutuchající přízeň.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janah Janah | Web | 21. října 2010 v 19:00 | Reagovat

Pěkné úhly pohledu.

Ve stylu Saturninovy kanceláře dodávám, že úzké domy jsou uvnitř neuvěřitelně prostorné (průčelí se stavěla úzká kvůli dani), ale směrem vzad dům bobtná), oknem se stěhují i věci poslední - tedy rakev.
Nábytek apod. se po schodišti nestěhuje ne kvůli strmosti, ale protože jsou neskutečně úzká (naše mělo 46cm!) a ještě se kroutí jako had.  

Toto je moje poslední napravování tvého textu, neboť jsem se rozhodla nadále své neocenitelné služby zpoplatnit! :-D

2 Čerf Čerf | Web | 21. října 2010 v 19:09 | Reagovat

[1]: Obávám se, že ani já bych k tobě do takového domu na návštěvu nemohl jinak než oknem, což by určitě nevypadalo pěkně :-). A za takovéhle doplňování informací jsem vděčný, vůbec jsem si neuměl představit, jak se v takovém domě žije, nicméně viděl jsem v nabídce realitek i zajímavě prostorné byty v uzounkých domech. Ale napadá mě, že jestli se všechny domy směrem dozadu rozšiřují, musí být někde v zákulisí docela tlačenice.

3 Janah Janah | Web | 21. října 2010 v 23:13 | Reagovat

[2]:Tlačenice -  Kupodivu ani ne, jen si pak většinou se sousedy z rovnoběžné ulice(z druhé strany) můžeš bez problémů podat ruce(nám se tam ještě vmáčknul balkon).

Vstup oknem pak ale může ledasco obhájit - " Ne, paní sousedko, klid, to není milenec, jen se pán nevejde na schody!" :-D

4 Čerf Čerf | 21. října 2010 v 23:48 | Reagovat

[3]: Tak mě to přesně napadlo. Zase je ale obtížné nezvanou návštěvu jen tak lehce srazit ze schodů :-)

5 Naďa Naďa | Web | 22. října 2010 v 7:22 | Reagovat

Musím říct, že jste mě hodně pro to město naladil, Vaše reportáže nemají chybu o fotkách ani nemluvě, přiblížil jste mi město i krásným obrazem. To stoupání nahoru Vám nezávidím, i když jste byl odměněn pohledy z výšky, já bych to asi nezvládla. Proto mají v Paříži na kde co výtahy a to se mi to pak fotilo ... :-))

6 Lucka Lucka | Web | 22. října 2010 v 7:24 | Reagovat

Tak teď v tom mám jasno. Při tvém minulém článku jsem si marně lámala hlavu, jestli byl ten úzkorozchodný domeček v Amstrdamu nebo v Benátkách (ale tam možná taky).
[1]: Když jim přicestuje prázdná rakev oknem, putuje tedy plná taky oknem...nebylo by jednodušší, kdyby dolu snesli samotného chudáka dědečka po schodech?

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. října 2010 v 9:16 | Reagovat

[6]: V Čechách je tradice při vynášení nebožtíka udělat v každých dveřích udělat rakví pohyb znázorňující kríž. Zajímalo by mne jestli to platí i o oknech ...

Velmi vydařená fotodokumentace.

8 Johanka Johanka | Web | 22. října 2010 v 10:17 | Reagovat

Za obrazový materiál klobouk dolů! Mám dojem, že kvůli pobytu na blogu budu muset najít osobního kloboučníka :-)
Závidím ti tvou neústupnost na recepci, mně tohle většinou nejde.

9 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 22. října 2010 v 10:36 | Reagovat

I já se přidám ke slovům chvály a díkům za vyčerpávající reportáže a skvělé fotky.

10 š š | Web | 22. října 2010 v 10:51 | Reagovat

tak ten piďidům je kouzelný, tam se určitě nikdo nepřejídá :) ale podezřívám je, že jsou napojení na sousední domy :)

11 Čerf Čerf | 22. října 2010 v 18:24 | Reagovat

[5]: Nahoru to bylo dobré. Ale kolenu se kromě maratónu nelíbila ani cesta z věže dolů :-)

[6]: Představivost je hrozná věc. Ale nemůžu napsat do komentáře vždycky hned všechno, co mě jako reakce napadne :-)

[7]: Zkušený velitel kladkostroje zvládá i kříž, ti nejlepší dokonce uherský.

[8]: Pozor na povětrnost, je nebezpečné vycházet s nepokrytou hlavou. I když mne tvá reakce moc těší, nerad bych tě měl na svědomí. Takhle neústupný jsem jen málokdy, tohle bylo dáno prostou "hmotnou zainteresovaností" :-).

[9]: Díky, vyčerpaný jsem skoro jako kdyby běžel :-)

[10]: No - ne, že bych šmíroval, ale na zvonku byla napsaná tři jména, tak uvnitř asi nebude pokojík metr na metr :-) - viz fundovaný pohled specializované kanceláře [1]:.

12 Čerf Čerf | 22. října 2010 v 18:27 | Reagovat

[11]: ad 9 - samozřejmě správně má být "jako kdybych běžel". To je vrchol - už komentuju své vlastní komentáře!

13 Janah Janah | Web | 22. října 2010 v 19:24 | Reagovat

[12]: Už prostě nevíš jak si tu komentovanost svých článků zvýšit :-D

A já ti na to vždycky skočím :{

14 Janah Janah | Web | 22. října 2010 v 19:25 | Reagovat

[6]: Nechci zabíhat do detailů, ale schodiště se prudce zatáčí a je třeba brát v úvahu posmrtnou ztuhlost....

15 Melinda Melinda | 24. října 2010 v 16:52 | Reagovat

Tak jsem si zavzpomínala. Jo, Amsterdam, ten je krásnej. Ale čtvrť červených luceren stojí za to, myslím, že to chvílemi může připomínat i tu zoo. A kde můžeš vidět sochu prostitutky u kostela...

16 PJ PJ | Web | 15. prosince 2010 v 20:52 | Reagovat

Pěkné fotografie, v Amterdamu jsem byla jednou, ale moc se mi tam líbilo !!

17 Vendy Vendy | Web | 3. února 2014 v 10:08 | Reagovat

Ten úzký dům mi připomněl obdobný dům v Harrym Potterovi - ovšem ten dům byl skryt dokonale a vyvstoupil do popředí až po vyslovení hesla.
Píšeš výborné reportáže (jak už jsem měla čest několikrát číst), a máš dobrého pozorováka a umíš se dívat.

18 Bev Bev | E-mail | Web | 5. února 2014 v 6:14 | Reagovat

I mně se okamžitě vybavil dům z Harryho Pottera. :D
Krásná, zajímavá reportáž. Děkuji za poučení. :-)

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2014 v 8:23 | Reagovat

[17]:[18]: Vzhledem k tomu, že jsem asi poslední člověk ve střední Evropě, který ještě nečetl (ani neviděl) Harryho Pottera, mně se nevybavilo nic :-)

20 userka userka | E-mail | Web | 28. dubna 2015 v 18:21 | Reagovat

Ten úzkej baráček je teda bomba! Chtěla jsem si najít půdorys, ale nic extra jsem neobjevila. Našly se mi ale fotky, jak to v podobných domech vypadá, to je hrůza :D
Jo a koukala jsem díky Milošově poznámce (kdesi) na hotel Avion v Brně a to je teda docela nevzhlednej dům.
To s těmi homosexuály jsem taky netušila! A protože jsem hloupá, představovala jsem si nějakej svítivě růžovej trojúhelník :D

21 Čerf Čerf | E-mail | 28. dubna 2015 v 18:48 | Reagovat

[20]: Aspoň bych měl dobrou motivaci zhubnout, kdybych si vždycky na cestu domů musel objednávat kladkostroj jako nějaký starodávný rytíř :-). Ještěže nemám potřebu bydlet přímo "na grachtu", ale daleko za městem, kde je víc prostoru :-).

22 userka userka | E-mail | Web | 28. dubna 2015 v 18:50 | Reagovat

[21]: Tak daleko to s tebou určitě nezajde, hubne se i díky mozkový aktivitě, tak to naopak budeš jako proutek :)

23 Čerf Čerf | E-mail | 28. dubna 2015 v 19:14 | Reagovat

[22]: Takovým proutkem bych dostat nechtěl! :-) Ale to s tou mozkovou aktivitou je dobré, hned jdu intenzivně přemýšlet! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama