O hřbitovní škole

12. října 2010 v 19:40 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Teda to koukám! Kde ses to naučil?" vyvalil oči jeden z kolegů, když jsem jednou v praxi použil kdysi dávno nabytou dovednost. A vyvalil je ještě víc, když jsem pravdivě odpověděl: "Přece na hřbitově!" Pro některé věci je totiž hřbitovní škola k nezaplacení. Vrtá vám hlavou, cože jsem se to asi na hřbitově naučil, že jsem to ani po desítkách let nedokázal zapomenout? Ne, nemá to žádnou souvislost s filosofickými směry, teologií, biologií člověka, dokonce ani s patologií ne. Na hřbitově jsem se ovšem mezi pátým a šestým rokem naučil odčítat. Ale jak!

Můj dědeček byl kameníkem a to, co ho hlavně živilo, bylo stavění pomníků a náhrobků. A protože měl dědeček podnikatelský fištrón, když si kdysi dávno zařizoval svou vlastní kamenosochařskou dílnu, postavil ji hned vedle hřbitova, stejně jako svůj dům. Nicméně moudrý a shánčlivý socialistický stát věren slavným bojovým tradicím loupeživých rytířů postupně převzal do své nevyžádané péče jak dědečkovu dílnu, tak i dům, a nakonec i dědečka samotného, aby mu bez dílny a bez domu nebylo smutno. Až po mnoha děsivých peripetiích se dědeček do "své" dílny mohl na stará a nemocná kolena vrátit jako zaměstnanec. A protože jsem byl tehdy malým předškolním klukem, často jsem ho doprovázel na hřbitov při jeho pracovních pochůzkách, takže hřbitov v mých dětských očích nebyl žádným hororovým místem, ale naopak místem přívětivým a důvěrně známým, asi jako kdybych si chodil normálně hrát k sousedům. Dobře si ty okamžiky pamatuji: Dědeček vkleče něco kutá, otesává nebo maluje, já mu v jeho práci nemůžu pomoct a trochu se nudím.

A tak jsem si našel vlastní zábavu: S umíněností malého dítěte jsem se začal zajímat, kolika let se dožili všichni ti lidé, kteří odpočívali (někteří v Pánu, jiní v pokoji) v hrobech kolem. Jak jsem se to tehdy přesně naučil, nevím, možná na příkladech svých příbuzných, o kterých jsem se mohl dozvědět informace i z vyprávění a ne jen ze strohých čísel na náhrobních deskách. Ale postupně jsem se vypracoval: Nejdřív jednoduché příklady (1929 - 1959), pak těžší (1916 - 1969), pak příklady s odečítáním přes desítku (1908 - 1965) a nakonec jsem zvládl i ty nejobtížnější (1868 - 1921). Dětský mozeček si nastavil své tehdy ještě čilé neurony tak, aby vždy došel k výsledku co nejrychleji, a musím říct, že později ve škole jsem se při počtech docela nudil a byl jsem otrávený, protože mě nutili počítat podle "správných" postupů a pouček, které se mi ovšem zdály být hrozivě těžkopádné.

Postupem času jsem své mírně kopfrkinglovsky ujeté "hřbitovní hry" vyšperkoval soutěží o nejstaršího umrlce, nejstarší manželský pár, počítal jsem, v kolika letech se jim narodily děti, podle roku narození dětí jsem odhadoval, kteří manželé se dožili stříbrné a kteří zlaté svatby. A bezradně jsem hleděl na podivné letopočty, které se od sebe daly odečíst tak podezřele jednoduše a které byly na malých pomníčcích s bílými holubičkami.

Je pravda, že dovednost odečítat od sebe dva letopočty jsem v nejčistší podobě v praxi opravdu využil jen jedinkrát - když jsme na konci první třídy se školou navštívili plzeňský Mikulášský hřbitov a já ohromil spolužačky i paní učitelku tím, že jsem měl během mrknutí oka spočítáno, v kolika letech umřel Josef Kajetán Tyl, i když jsme to dostali za úkol pěkně správně spočítat na papíře. Ale ještě dnes se mi stává, že zasuté zbytky z netradiční dětské přípravky uplatním v nějaké situaci, kdy je třeba něco jednoduchého spočítat a lidé kolem mne se začnou chápat svých kalkulaček, zatímco pamětnice z řad mých mozkových buněk zkoušejí obnovit dávno neprotažené zaváté zkratky. A když se jim to podaří? "Jak jsi to proboha spočítal?" diví se někteří, kteří umějí počítat už jen prstem. "To víš," odpovídám s úsměvem, "to je stará hřbitovní škola."

Ještě dnes, když se občas dostanu k tomu tuhle hřbitovní školu navštívit, vybaví se mi klečící dědeček při práci. Už čtvrtstoletí se tu může v hodinách duchů s pýchou rozhlížet, protože je obklopený vytrvalými výsledky své šikovnosti a poctivé dřiny (komu z nás se něco takového poštěstí?). Ale to víte - úchylka je úchylka a nikdy mi to nedá neprohlédnout si pokradmu, jen tak ze cviku, i pár letopočtů. Ty starší, mnohokrát zapojené do dětské hry, dávají s neochvějnou vytrvalostí stále týž výsledek jako před lety. Jsou tu ale stále nové a nové letopočty, přibývají dokonce dvakrát rychleji, než lidé kolem mizí. Některé z novějších přírůstků si z dávných let pamatuji a až teď se dozvídám, kolik jim vlastně bylo let. A o kolik jim bylo víc než mně. Hmmm, to se přece spočítá úplně jednoduše, protože mně je… Kolik vlastně?

Mozek přivyklý na dávné výpočetní postupy si ovšem tak jednoduché číslo odmítá zapamatovat. Musel bych to vidět napsané ve dvou letopočtech. Spočítané to budu mít raz dva!



Pozn.: Kdysi jsem na hřbitovní téma napsal článek z trochu jiného soudku. Pokud tedy ještě hřbitovů nemáte dost, můžete si kliknout na více než rok starý článek O hřbitovních příbězích.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simonka Berkešová Simonka Berkešová | Web | 12. října 2010 v 19:47 | Reagovat

pravda o mne :) prosím čti :)
hezký blog:)

2 Aďenka Aďenka | Web | 12. října 2010 v 19:47 | Reagovat

Krásny blog :-)

3 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 12. října 2010 v 19:51 | Reagovat

Co se v mládí naučíš.......

4 Kerria Kerria | Web | 12. října 2010 v 19:57 | Reagovat

Krásně se to čte. Tyhle zkratky k výsledku občas taky používám, i když jsem se je nenaučila na hřbitově.

5 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 12. října 2010 v 20:48 | Reagovat

[3]: ...po smrti jako když najdeš?

Ha, pozitivní článek na téma hřbitov! Úplně vidím tvého klečícího dědečka (mimochodem, byl také Vápeníkem, nebo dělal spíše z mramoru? Jsem jen zvědavé...) jak pracuje a přemýšlí... A co se točí malému Čerfíkovi za počty v hlavě.
Ale při závěru prvního odstavce jsem se strašně pobavilo když jsem myslelo že článek bude o "odčítání" dědečkových přátel nebo něčeho podobně černě humorného.

6 Kika Kika | 12. října 2010 v 20:53 | Reagovat

:D Pěkné!

7 Čerf Čerf | 12. října 2010 v 21:09 | Reagovat

[5]: Ne, tenhle dědeček nebyl Vápeníkem a dělal z poctivého kamene. No vida, i když mám rád černý humor, tohle mě nenapadlo. :-).

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. října 2010 v 21:19 | Reagovat

Letopočty jsou velmi zajímavé.
Jednotkou je rok. 365 dní.
Napsal jsem si kdysi prográmek, abych mohl slavit každý tisící den svého života, páč mi to přišlo takové slavnostnější.
Schválně, spočítáš z hlavy, kdy budeš slavit svoje nejbližší tisícdenniny?

9 Čerf Čerf | 12. října 2010 v 21:27 | Reagovat

Podle tohoto přístupu jsem na začátku roku oslavil šestnáctiny. Dobré a optimistické. Začínám chápat heslo Nevěř nikomu přes třicet, má to své opodstatnění.

10 Gig Gig | Web | 12. října 2010 v 21:44 | Reagovat

Já zase o letních prázdninách, když jsem byla menší, sledovala, jak teta čepuje pivo. A jak to dopadlo?
... Procvičila jsem se v počtech při vracení peněz a při počítání tuzérků :D (Na co jste mysleli vy?)

11 Naďa Naďa | Web | 13. října 2010 v 7:20 | Reagovat

Já mám samozřejmě s výpočtem svého věku také velké potíže, takže si moc často nemůžu vzpomenout kolik mi vlastně je, ale už jednou jsem psala, že stav mých let zde prožitých na zemi je během dne pohyblivé číslo. :-) Ech to byl pěkný článek, hřbitovy jsou i mým tématem ...

12 š š | Web | 13. října 2010 v 10:41 | Reagovat

zajímavá úchylka :) a funguje to odčítání i u menších než čtyřmístných čísel? nebo se mozek aktivuje jen u letopočtu?
a poznámka na závěr - na počítání  na prstech není nic špatného!!! :)
http://sakrasarka.blog.cz/0805/pocty

13 lanula83 lanula83 | Web | 13. října 2010 v 10:57 | Reagovat

Perfektní! Už včera jsem sem zabloudila, ale očka se mi už zavírala, tak jsem si to nechala na dnes a jsem mile překvapena. A díky tobě jsem přišla na to, proč vnímám hřbitov asi jinak než ostatní-byl v dětství mou prakticky denodenní součástí, proto e na to díváme jinak. Děkuji za parádní článek (budu o něm odpo vykládat taťkovi :-)).

14 Janah Janah | Web | 13. října 2010 v 20:08 | Reagovat

[9]: Ha, a teď už vím kolik ti je. :D Ale nic, co bych nečekala.

Děsí mě představa, co bys dnes uměl, kdyby byl dědeček třeba hrobníkem :D

15 Lytchi Lytchi | Web | 13. října 2010 v 20:52 | Reagovat

Velmi zajímavý, hodnotý a poučný článek. A s tím koncem si trochu naťukl jedno moje připravované téma;)...

16 Čerf Čerf | 14. října 2010 v 0:10 | Reagovat

[10]: Tuzérky jsem se nenaučil. To mi mimochodem taky zůstalo :-).

[11]: Výpočet aktuálního věku je dost složitý multikriteriální problém (závislot na času, četbě, společnosti, atd...) :-)

[12]: Možná bych zvládnul i náhrobek Karla Velikého, tam jsou jenom tři cifry :-)

[13]: Kameníci (a Vápeníci) všech zemí, spojte se! :-)

[14]: Ano, vynásobením příslušného údaje Tlusťjochovým koeficientem vyjde... no skoro přesně to, co mám napsané v profilu :-)

[15]: Na téma jsem dost zvědavý, z kusých informací moc optimisticky nevypadá. Ale díky za pochvalu, byl bych rád, kdyby si v článku každý našel ta "svá" místa jako při houbaření.

17 helena-b helena-b | Web | 14. října 2010 v 20:02 | Reagovat

Pěkný článek, vida, jak lze procvičit matematiku! Také mám ráda hřbitovy, mají svůj půvab a je tam klid a pohoda. Raději ale chodím, na hřbitov v cizím městě, kde neznám žádného nebožtíka...

18 Janah Janah | Web | 14. října 2010 v 22:19 | Reagovat

[16]:  14 - no jo, ale na ten tvůj profil se nedá dostat, takže nezbylo než počítat :-)

19 Čerf Čerf | 14. října 2010 v 22:54 | Reagovat

[18]: Já se tam dostanu bez problémů :-). Ale vážně - profil se ti neukáže ani když dáš mou adresu, a za tím /profil ? Ne, že bych na tom tak lpěl, ale jsem už rok a půl v klidu, že kdo by mermomocí chtěl, dostane se na tyhle informace bez problémů :-).

20 Janah Janah | Web | 14. října 2010 v 23:39 | Reagovat

[19]:Ne bohužel neukázal, ani při tomto opatření, ale našla jsem na Tlusťjochově blogu jednu tvou ikonu s přihlášením , a pak stačí kliknout a už tě vidím. A koukám, že kdybych měla profil, tak jsi z něho vydatně opisoval. :D

21 Janah Janah | Web | 14. října 2010 v 23:41 | Reagovat

[19]: Samozřejmě, jen co jsem to napsala už to jde, asi nějaký technický výpadek mezi klávesnicí a židlí! ;-)

22 Čerf Čerf | 15. října 2010 v 16:18 | Reagovat

[20]: To opisování mě nepřekvapuje, já už jsem prostě takový :-)

23 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. října 2015 v 8:22 | Reagovat

Máš to pěkně vymyšlený: pokud vás (původní dnešní z 28. října 2015) článek zajímá, klikněte si pro bonus. Klikla jsem na bonus (tento článek) a už tam máš nachystaný další ke kliknutí. To bych jen četla a četla, klikala a klikala, a nedočkala se snídaně. Pěkné hřbitovní zážitky. Ale stejnou cestou k počítání bych nešla - nemám ráda čísla v žádné podobě :-(

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. října 2015 v 12:46 | Reagovat

[23]: To víš, já bych ti to čtení postupně nalinkoval, stačilo by jen přeskakovat a otevírat další a další okna. Ale uznávám - snídaně by byla škoda :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama