Listopad 2010

Řád nového míru

30. listopadu 2010 v 22:12 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Průvody stínů triumfálním krokem
ve jménu zítřků hroby probouzejí,
osleplé davy jdoucí za prorokem.
Kdo drží s námi, nemusí mít strach,
kdo nepracuje pro nás, ten ať, hlupák, nejí!

Ty beznadějné krmí nadějemi,
sny rozbitými v mlýnech hesel v prach,
prošlými mávátky zatnutými v pěst
a tvrdou prací poplivanou těmi,
kdo naoko jen vzdávali jí čest.

Po kapkách odsypávám z budoucího času.
Poslouchám ticho rachotících tanků
svolaných k modlitbě hlasem muezzina.
Když tenor nedrží s barytonem basu,
stařičké árie už mají na kahánku.
Že neladí nám nové, je jen naše vina.

Přijď Království tvé černých děr v sýru,
puštíků, pálených sov a výrů!
Zítra do něj vejde zástup kavalírů
Zítra zavládne v něm Řád nového míru.

Nedělní miniglosy č.92

28. listopadu 2010 v 18:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Po prudkém ochlazení z konce týdne začala na horách o víkendu letošní lyžařská sezóna. Letos se očekává, že nejsilnější zimní skupinou se stanou snowboardisté, kteří podle odborníků poprvé přesvědčivě zvítězí nad tradičními lyžaři. Zlé sněhové jazyky ovšem tvrdí, že lyžařští kmotři si svůj rozhodující vliv zachovají, protože lyžaři vstoupí do velké koalice s houbaři, takže ani top snowboardistům nezbyde nic jiného než zůstat v opozici.
-----------------------
Ministerstvo dopravy chystá zavedení systému mýta kromě dálnic a rychlostních silnic i na všech silnicích první, druhé i třetí třídy. Aby různá ministerstva nepracovala na několika paralelních projektech a aby celý systém placení mýtného byl pro občany co nejsrozumitelnější, vláda se dohodla, že mýtné bude zavedeno i v prvních, druhých a třetích třídách základních škol. Na dveřích do všech tříd proto budou postaveny standardní mýtné brány. "Jak se ukazuje, školné je pro občany České republiky nadále nepřijatelné, proto ho chceme nahradit stejným systémem mýtného jako u kamiónů. Analogií v obou projektech je hodně, ostatně školáci jednotlivými třídami také jen projíždějí", řekl nám mluvčí Ministerstva dopravy. O případné instalaci mýtných bran i na rychlíková kupé první i druhé třídy se nadále jedná.
-----------------------
Ministři české vlády se dohodli, že kvůli nutným úsporám bude od příštího roku snížen počet adventních nedělí ze čtyř na tři. Vzhledem k počtu adventních věnců v českých domácnostech by tak mělo dojít k úspoře několika miliónů svíček, které bude možné přesunout do automobilového průmyslu.
-----------------------
Prezident republiky spolu s představiteli České národní banky vyzvaly českou vládu, aby zabránila vstupu České republiky do eurozóny a razantně odmítla euro. Tento krok podporují i čeští fotbalisté, kteří na podzim nebyli příliš úspěšní v kvalifikaci na Euro 2012. "Souhlasím s prezidentem Klausem, že bychom se neměli bát nahlas říct, že Česká republika o Euro nestojí", řekl jeden z představitelů Českomoravského fotbalového svazu hned po nečekané porážce v domácím kvalifikačním zápase s Litvou.
-----------------------
Již šestatřicetinásobnému Zlatému a posléze Českému slavíku Karlu Gottovi hrozí letos diskvalifikace. "Ano, mohu potvrdit, že vzorek moči odevzdaný bezprostředně po letošním slavnostním vyhlášení vykazuje některé nadstandardní hodnoty, které jsou typické pro použití krevního dopingu," řekl nám neoficiálně jeden z dopingových komisařů soutěže Český slavík. "Je ale možné, že k této situaci došlo jen proto, že Mistr svou letitou nadvládou prostě pije mladším kolegům ze showbusinessu krev." Jasno by do celé věci měla vnést analýza vzorku B, pokud se dopingovým komisařům podaří slavného zpěváka přesvědčit, že označení vzorku "B" nijak nesouvisí s tím, kdo je Mistr a kdo jen obyčejné "béčko".

Fotohádanka č.3

26. listopadu 2010 v 19:03 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Naposledy byla fotohádanka sice jednoduchá, nicméně řada z vás se nechala svést indiciemi do uličky, která byla ne-li slepá, tak aspoň silně krátkozraká. Potvrzuje se, že neplatí vždycky přímá úměra, že čím více informací, tím snazší řešení. Možná je to pěkná ukázka principů právě probíhající informační revoluce, kdy ke každému tématu je možné "vygooglovat" nepřeberné množství informací. Jediné, co vygooglovat nejde, je to, do jaké míry jsou nalezené informace pravdivé a jak moc se vůbec kýženého tématu týkají.

Ale abych si vás - nadšené hadače - trochu udobřil, tentokrát jsem se rozhodl zeptat se na něco, co bude na hádání doopravdy jednoduché, takže ti, co budou chtít poznat, bez problémů poznají, a ti, kteří si budou chtít opět hlavně pohrát s fantazií (ten malajský ropný vrt z minula mi pořád leží v hlavě), nikdo jim v tom rozhodně nebude bránit.

Takže, milí návštěvníci, co si myslíte, že je na obrázku tentokrát?

Fotohádanka č.3

A jako obvykle přidávám několik indicií:

1. Barvu objektu jsem hrdinně nezměnil, i když mi teď možná hrozí, že kvůli růžovému odstínu na fotografii budu mít problémy s členstvím v Autorském klubu :-).

2. Fotka je z Amsterdamu, což potvrzují kapičky typicky holandského deště a vůně uleželé goudy.

3. Přestože by to tak mohlo vypadat, objekt nemá nic společného s bývalým ředitelem Československé televize, možná proto, že je růžový a ne zelenkavý.

4. S trochou šikovnosti a štěstí by bylo možné objekt na obrázku použít při natáčení filmu jako klapku.

5. Na obrázku to sice není vidět, ale pod objektem byla složená malá vesla.

6. Od objektu jsem se radši držel na distanc, protože mám narozeniny 19.března.


Takže, co vy na to? Příliš lehké, že? No nic, třeba to příště bude těžší; ostatně už i meteorologové hrozí, že přituhne.

Zkušení soutěžící již dobře vědí, že v této soutěži nikdo nic nevyhrává, kromě absolutních vítězů, kteří nevyhrávají hned dvakrát. Jsem nicméně připraven na závěr zapět tradiční ódu na vaši představivost.


Tak si užijte co nejlépe první opravdu zimní dny i adventní neděli a přeju vám jako obyčejně báječný hádavý víkend.


------------------------

Ke správnému řešení - obrázek, ze kterého jsem použil detail:

Pelikán v amsterdamské ZOO

O dežavíčkách

24. listopadu 2010 v 19:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Ano, připouštím, že existují lidé s fenomenální pamětí. Jeden z nich mě nedávno oslovil v tramvaji a tvářil se jako můj dobrý známý. Prý jsme spolu chodili do jednoho kursu v tanečních, a co prý pořád dělám. Musel jsem trochu zavzpomínat, abych si vybavil aspoň to, že jsem do nějakých tanečních kdysi chodil. Když jsem se pekelně soustředil, dokázal jsem si vybavit rozmlženou podobu své tehdejší partnerky (doufám, že tento blog nečte, jestli ano, tak samozřejmě tu rozmlženost popřu), zvláštní tancmajstrův hlas a pak už jen skutečnost, že tam byla spousta dalších lidí. Ti však v mé nedokonalé paměti splývají v černobílou beztvarou hmotu. Nedokážu bohužel z toho těsta vydloubnout ani rozinku té nejvýraznější tváře, domyslet si, jak ta tvář asi po létech vypadá, tím méně ji bezpečně rozeznat v nacpané tramvaji a ještě ji nenuceně oslovit jako starou známou.

Často se ale přistihuji, že mi nějaký obraz - někdy lidská tvář, někdy krajinný detail nebo obrys horizontu - zarezonuje s nějakým do podvědomí již dávno odsunutým vjemem. Toho člověka odněkud znám, možná ne celou tvář, jen charakteristický pohled očí, úhel úsměvu, lehce ironicky sešpulené rty. Nevím odkud, jestli z reality nebo ze snu. Ale musel jsem s ním mít něco společného; možná mi byl kdysi i blízký. V tomhle nebo snad dokonce v některém z minulých životů? A jindy si zase jsem zcela jistý, že po této cestě už jsem někdy šel nebo dokonce opakovaně chodíval. Když se vám to stane v místě bydliště, výmluva se dá najít snadno. Ale když se to přihodí v místě, kde jste prokazatelně poprvé v životě? Tohle zákoutí krajiny už jsem kdysi viděl, říkám si. Nevím, jestli svýma očima nebo očima někoho jiného, ale viděl. Musel jsem tu tedy už být. Kdy? To netuším!

Protože se jedná o delikátní situace, říkám jim něžně: dežavíčka. A mám čím dál víc pocit, že ve světě kolem mne začínají dežavíčka převládat nad normálními neutrálními počitky. Ale nejde zdaleka jen o vjemy zrakové. Někdy zaslechnu hlas, který zadrnká najednou na všechny struny tajné komůrky mé paměti tak, že je z toho malebný akord nebo naopak bláznivá disharmonie. Proč zrovna tento hlas a ne jiný. Znám ho? Promlouval už ke mně kdysi? A jestli ano, co říkal? Bylo to něco důležitého, že kopie toho hlasu zůstala založená v mozkovém archívu? Častá jsou také dežavíčka čichová; určitě to znáte - něco vám zavoní dávným zážitkem z raného dětství a vy si lámete hlavu, co to asi bylo. Vůně čerstvě posekané trávy, ke které má dítě blíž než dospělý a dokáže ji cítit zcela jinak? Nebo štiplavý kouř dědečkovy startky?

Bývaly doby, kdy jsem chtěl všem dežavíčkům přijít na kloub. Pěkná ctižádost, ale nesmyslná! Dežavíčka klouby nemají, jde o stvoření bezkloubá a bezobratlá, na rentgenu nezachytitelná, takže diagnóza není vůbec jednoduchá. Jen jednou se mi podařilo dežavíčko vyřešit a výsledek experimentálně ověřit: to když jsem si dokázal spojit letmý pocit jedné vůně a zvláštního světla s konkrétním místem a konkrétní situací. Jak se ukázalo, byl to závan jednoho podvečera, kdy jsem jako malé dítě ležel doma se spálou a měkké světlo usínajícího slunce navíc tlumené prodyšnými oblaky dopadalo do místnosti pod netradičním úhlem. To bylo radosti, když se záhada vyřešila! Ale jedno vyřešené dežavíčko za celý život… Kdybych byl kriminalistou a svá dežavíčka považoval za nevyřešené případy, musel bych se zastřelit.

Před časem jsem potkal v centru Prahy krásnou ženu, která mne jednak zaujala sama o sobě a jednak vnesla do mé hlavy (ke všem těm již existujícím) další zmatek. Když mne na chodníku míjela, tajemně se na mne usmála a prohodila směrem ke mně: "Aha, tak dneska už mě neznáš?!" Neznělo to vyčítavě ani smutně. Pouhá otázka. Než jsem se stihl vzpamatovat, kráska byla pryč, nechala mne na chodníku napospas dalšímu novorozenému dežavíčku, které se vecpalo mezi zástupy svých předchůdců a sobecky se snažilo na sebe aspoň nakrátko soustředit mou otcovskou pozornost. A já se snažil silou mocí rozpomenout, za jakých okolností jsme se s tou krásnou (ne)známou asi potkali, při jaké příležitosti jsme si potykali a proč zrovna já nemám fenomenální paměť mého kolegy z tanečních, který by jistě z bohaté kartotéky svého paměťového centra vyjmul hustě popsanou kartičku s podobenkou a se všemi podrobnostmi. Tak takhle to bylo! řekl bych si s úlevou a odškrtl si další vyřešený případ jako Major 007 Zeman.

Moje dežavíčka jsou postupem času stále početnější a tvoří mou soukromou kamarilu, neviditelný hlouček vlivných a čiperných bytůstek, z nichž každá je nositelem vlastního příběhu a vlastního - v tomto životě již pravděpodobně nerozluštitelného - tajemství. Třeba se ještě někdy nějaké z nich uvolí vyjevit mi své tajemství a nechá se dobrovolně vyluštit podobně jako to dávné "spálové světlo". Třeba onu krásnou dámu, ke které se už z nejasných důvodů neznám, nějaký webový našeptavač přivede až na můj blog a ona mi s luštěním pomůže. U každé pořádné křížovky bývá přece malá nápověda, tak by to ani nemuselo vypadat nepatřičně. A co jiného jsou všechna naše dežavíčka, než křížovky s tajenkou, která sice momentálně nedává smysl, ale my přitom tušíme, že nějaký smysl skrývá?

Když jsem se dnes ráno probudil, ucítil jsem závan zvláštní bludičkové vůně. Zajímavé, tohle dežavíčko už jsem kdysi někde pocítil. Ale kde?…

Prameny u vesničky Sívros

23. listopadu 2010 v 19:05 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady
Kdo trochu cestuje po řeckých ostrovech, dobře ví, že často bývá problém s místní pitnou (a nezřídka i s užitkovou) vodou. Voda je na některých ostrovech nedostatkovým zbožím, ta místní se často (ovšem měřítky zmlsaného turisty, nikoli žíznivé ovce) nedá pít a turista je tak víceméně odkázaný na vodu balenou. Lefkada patří zatím naštěstí k ostrovům, které jsou na vodu bohatší, i když - máte-li s ostrovem zkušenost pouze z horkého a suchého léta, můžete být trochu podezřívaví, kdeže se tu ta veškerá voda pořád bere.

Je pravda, že i v létě sem a tam přijde prudká bouřka doprovázená vydatným a dlouhým lijákem, o tom jsem už ostatně kdysi psal v článku O řecké bouřce. Rozhodující část srážek ale samozřejmě přichází v zimě, kdy vyprahlá krajina labužnicky nasává nemalý nebeský příděl a doplňují se přes léto skoro vyčerpané zásoby ve všudypřítomných (i když často oku skrytých) betonových cisternách a postupně i hladina spodních vod.

Povrchová voda se v létě před ostrým sluncem skryje do podzemí a po potocích a říčkách zbydou jen vyschlá kamenitá koryta, v lepším případě s trochou rákosí na březích. Přesto se ale i v tom nejsušším létě dají najít místa, kde poutníkům, ovčím a kozím stádům i divoce žijící zvěři voda k dispozici je. Každá vesnice vznikla kolem nějakého pramene, který je dodnes k využití v podobě místních studní; na některých místech se ale voda dere až na povrch a není zapotřebí se unavovat spoštěním nádoby do studny (což ostatně třeba místní jezevci zvládají jen s obtížemi). No a dnes vám tu představím dva zajímavé prameny, které se nacházejí poblíž vesnice Sívros, na cestě z přímořského městečka Vassiliki do vnitrozemských hor.

Kdyby se vám náhodou stalo, že na Lefkadě zabloudíte a budete zmírat žízní, zkuste se rozhlédnout, jestli někde na dohled nestojí vzrostlý platan. Právě platany jsou totiž opravdovými strážci přírodních pramenů, samy pro svůj růst potřebují dost vody a je téměř jisté, že poblíž vysokého a rozložitého stromu nějaká voda bude. Často platany poblíž pramenů tvoří úplnou platanovou rezervaci tvořenou několika ohromnými stromy, zatímco třeba pár metrů za hranicí takové oázy už zase rostou maximálně jen suchá pichlavá křoviska.

První z pramenů, na který bych rád upozornil, je pramen Kerasia. Vede k němu celkem pohodlná i když dost příkře stoupající cesta odbočující v horní části vesnice Sivros z hlavní silnice na Agios Ilias (odbočka je dobře značená). Pramen je docela silný i ve vrcholném létě a okolí pramene je upravené do podoby malého parku (ty, co mají od parku vyšší estetická očekávání jen musím upozornit, že se nejedná o park anglický ale řecký).

Pramen Kerasia částečně stéká po stěně porostlé kapradinami a částečně je vyveden do kamenné nádoby...
Prameny Kerasia

...toto je ona stěna porostlá kapradinami...
Prameny Kerasia

...a toto je zmíněná kamenná nádoba.
Prameny Kerasia

Vrátíte-li se osvěženi zpět na hlavní silnici (ono vám ostatně nic jiného nezbude, protože odbočka u pramenů končí) a budete-li dál stoupat do vnitrozemí, po nějaké době v serpentýnách narazíte na odbočku k prameni Archodiko. K tomuto prameni je to asi 300 metrů z kopce po prašné cestě zcela bez známek jakékoli vlhkosti. Okolí tohoto pramene je vůbec hodně vyprahlé a nějakou dobu nic nenasvědčuje tomu, že někde v okolí teče ze skály taková vzácnost jako voda. Pak se však vyloupne pohled na několik velkých platanů tísnících se na ploše malé oázy, a to už je vše jasné, protože máte neklamný důkaz, že voda je nedaleko.

Silná větev vzrostlého platanu tvoří bránu vedoucí k malému prameni Archodiko.
Pramen Archodiko

I okolí tohoto pramene je upravené, místní si přirozených zdrojů vody velice váží. Protože se ale v širokém okolí nachází hodně včelích úlů, zájemci o vodu se musí se včelkami podělit. I když je okolí pramene klidným zákoutím, bývá tu dost bzučivo. Pozor, místní včely neumějí anglicky.
Pramen Archodiko

Mohutné platany opět ukazují cestu k vodě.
Platany u pramene Archodiko

Turisté na Lefkadě jsou někdy nabádáni, aby nedůvěřovali zdejší vodě z kohoutku a raději si kupovali vodu balenou. Mně zdejší voda vysloveně chutná, takže když jsem na Lefkadě, nepiju (kromě vína samozřejmě) nic jiného a doporučit to můžu i ostatním. Nikdy jsem na sobě nepozoroval žádné negativní dopady, snad kromě toho, že jsem se po šesti návštěvách ostrova intelektuálně roznemohl do té míry, že jsem si založil blog.

Jestli je to ale zas až tak strašný důsledek… To mi samozřejmě nepřísluší soudit.

Nedělní miniglosy č.91

21. listopadu 2010 v 18:45 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Zástupkyně feministických organizací vyjádřily uspokojení nad tím, že tak významné politické rozhodnutí jako je dohoda o velké koalici mezi ODS a ČSSD na pražském magistrátu bylo provedeno právě na gynekologicko-porodnické klinice. Navíc podle nich není možné rozhodnout, která ze stran je otcem a která matkou, takže ve výchově magistrátu nebudou strany uplatňovat zpozdile tradiční a dávno překonané rodičovské role. Jako pozitivní je možné vnímat i skutečnost, že nejvyšší pražští představitelé Svoboda a Březina mají jména ženského rodu.
-----------------------
Aby posílil své budoucí šance na pořádání olympijských her v Praze, Český olympijský výbor navrhl, abychom na počest bývalého dlouholetého předsedy Mezinárodního olympijského výboru říkali v českém jazyce hmyzu z řádu Cealifera nově "samarančata".
-----------------------
Praha bude mít letos poprvé v historii na Staroměstském náměstí plastový vánoční strom. Je vysoký více než 20 metrů a vyrostl samovolně v lese poblíž továrny na zpracování odpadních umělých hmot. "Výhoda plastového stromu nespočívá jen v možnosti jeho opakovaného využití," řekl nám pražský radní pro kulturu, výstavbu a vánoční strom. "Výhodné je i to, že když strom na někoho spadne, což se dá očekávat, protože v Praze prý po ustavení nového zastupitelstva začne foukat čerstvý vítr a Staroměstské náměstí je vždy nacpané k prasknutí turisty, plastový kmen i větve se od krve snadno očistí a opětovné postavení stromu je otázkou několika minut." Vzhledem k očekávanému dalšímu rozvoji pěstování plastových stromů bude podle expertů nutné přeformulovat i některé tradiční politologické teorie, protože se ukazuje, že když se kácí plastový les, nelétají třísky."
-----------------------
Nejoblíbenějším českým politikem je i nadále zastupující lídr sociální demokracie Bohuslav Sobotka. Podrobnější pohled do preferencí jednotlivých skupin obyvatelstva ukazuje zajímavou skutečnost, že Sobotka je díky svému jménu oblíben především u ortodoxních Židů, zatímco mezi chovateli sov nadále jednoznačně dominuje Miroslav Kalousek.
-----------------------
K oboustranně přijatelnému kompromisu dospěli na společném jednání o budoucí vzájemné spolupráci představitelé Ruska a NATO v Lisabonu. Podle dohody Rusko v dohledné době nevstoupí do NATO a NATO na oplátku nevstoupí do Ruska.

Beskydy - říčka Kopytná

20. listopadu 2010 v 16:38 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Nedávno jsem ze statistik zjistil, že fotografie přiložené k článkům mají dramaticky větší "návštěvnost" než fotky, které jen tak leží ve fotogalerijním šuplíku. Není to samozřejmě nic nečekaného, ale znamená to také, že mnoho pravidelných a tím spíš náhodných návštěvníků tohoto blogu neměla šanci vidět některé fotky, které jsem ve fotogalerii kdysi vyvěsil.

Fotky, které vám v tomto fotočlánku předkládám, tedy nejsou zcela nové. Jsou focené v dubnu letošního roku v Beskydech a je na nich říčka Kopytná, jejíž některá místa mě na jaře uchvátila a měl jsem na focení dostatek času a prostoru. Podmínky sice nebyly nijak perfektní, ale paradoxně to byla spíš výhoda, protože bylo možné vyzkoušet dost dlouhé expozice beztoho, aby se muselo světlo tlumit silným šedým filtrem (který navíc ve výbavě zatím nemám).

Omlouvám se tedy všem, kteří již tyto fotografie znají. Je pravda, že do archívu jsem zabrousil i proto, že v posledních pár dnech jsem měl poměrně málo času na svůj blog i na všechny mé oblíbené blogy, které tak rád navštěvuji. Když se ale dívám občas na televizi a sleduji televizní recykláty a zaprášené archívní opusy, myslím, že v tomto srovnání to z mé strany snad není tak velký prohřešek :-).

Kopytná vytváří hluboké a nádherné údolí mezi hřebeny Ostrého a Kozubové. Fotografie jsou z míst poblíž obce Košariska - Milíř
Kopytná - Beskydy 2010 01

Drobné peřeje na Kopytné, která je v těchto místech spíše větším potokem než řekou, určitě potěší každé oko milovníka tekoucí vody. A když má člověk s sebou stativ, je těžké projít kolem potoka beztoho, abyste se zastavili a zkusili aspoň kousek té krásy zachytit.
Kopytná - Beskydy 2010 02

Kopytná měří jen necelých 12 kilometrů a po zprvu krkolomné cestě, při které překoná spád více než 500 výškových metrů, již zklidněná opustí hluboké údolí a pokojně se vlije do řeky Olše. Takže tato vyfocená voda skončí po nějaké době v Odře a nakonec v Baltském moři.
Kopytná - Beskydy 2010 03

O chvále prvních sněhových vloček

17. listopadu 2010 v 13:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Musím říct, že aktuální téma týdne "První vločka" mi jde s dnešním svátkem k připomenutí "sametové revoluce" docela dobře dohromady. Jestli to bude platit i pro čtenáře, zvlášť pro ty mladé, pro které je listopad 1989 vzdálený skoro stejně jako objevení Ameriky, to je samozřejmě otázka. Já to risknu :-).

Přemýšlím o prvním pračlověku, který upustil svůj kyj a podal svému soupeři na život a na smrt ruku k dohodě. Jasně, že asi dostal okamžitě ránu do hlavy a fyzická síla opět triumfovala. Ale šlo podle mě o první sněhovou vločku, o takovou, která nedočkavě vyskočí z podchlazeného mraku s naivní touhou jen sama sebou zasypat celý svět. Nezasype. Zprvu zaskočené slunce ukáže na drzého vetřelce svou kouzelnou hůlkou a ztrestá ho svým žhavým paprskem. Dlouho pěstěné rafinované krystalické vzory nedočkavého idealisty se rozpijí do obyčejné kapičky a i ona se po chvilce rozplyne v páru. To je vše, co zbyde z původního odhodlání?

Vidíš, my jsme ti to říkali, přispěchají k mrtvole mírumilovného pračlověka jeho soukmenovci. Ovšemže opět s kyji, protože pračlověk bez kyje poněkud předběhl svou dobu, stal se první obětí své předčasné myšlenky, první sněhovou vločkou, která provedla svůj sebevražedný výsadek ještě v rozpuku léta, protože ve svých snech již dokázala vidět zemský povrch jako jednu bílou, chroupající a přitom měkkounkou peřinu, i když dole na zemi ještě probíhaly žně.

I onen pračlověk si uměl představit, že soužití mezi kmeny může fungovat i na jiných principech než na vzájemném vybíjení. Jenže tahle pravěká vybíjená s velmi jednoduchými pravidly zatím měla na zemi období žní a vůbec se nechystala na zasloužený odpočinek; ostatně - pokud vím - k důchodu si úspěšně přivydělává ještě dnes a vzhledem ke svému věku je pořád v docela slušné formě. Zkapalňující sluneční paprsek z kouzelné hůlky nebo rána kyjem do hlavy, obojí vychází ze stejného základu: Ještě je přece moc brzy!

Existovali kdysi v naší zemi lidé, kteří si uměli představit, že život na poušti není nic extra a že by se poušť dala přetvořit v docela normální místo k životu. Co to je za nesmysl? křičeli ostatní. Nejlepší k životu je právě poušť, pokud možno ještě obehnaná drátěnou stěnou, aby se náš skvělý písek nesmísil nikdy s písky nepřátelských pouští. A pokřivené slunce namířilo na takové příliš časné proroky zítřků svou kouzelnou hůlku a rozpustilo je stejně nemilosrdně jako příliš pospíchající sněhové vločky. Vidíš, my jsme ti to říkali, opakovali pouštní lidé po svých dávných prapředcích svou mantru. Ještě přece nenastal ten pravý čas!

Ale věděli bychom my, obyčejné sněhové vločky, obyčejní pralidé s kyji a obyčejní obyvatelé hlídané pouště, že pravý čas už nastal, bez vloček, které předběhly svou dobu, a vnukly nám tak myšlenku, že bílá měkká peřina na povrchu země nemusí být v zimě vůbec špatný nápad? Stále víc odvážných malých krystalických parašutistů se po vzoru prvních vloček snáší k chladnoucímu zemskému povrchu. Teď! Teď je konečně ta pravá chvíle pro hromadný seskok. Riziko minimální, teď už v tom tak nějak jedeme všichni a je nás tolik, že vyhasínající rudé slunce si na nás už kouzelnou hůlkou zlého čaroděje nedovolí.

Vzpomínám si na listopadové dny před jednadvaceti lety, jak milióny různobarevných náhle odhodlaných sněhových vloček postupně zasypaly naši malou českou a tehdy ještě drátem obehnanou poušť a postupně a nesnadno se rozpomínaly i na ty, které kdysi žhavý kouzelný paprsek právě zapadajícího slunce a nezřídka i surová rána kyjem do hlavy potrestaly za jejich nadprůměrnou představivost a touhu.

A přemýšlím o podobně předčasných vločkách dneška. O těch vločkách, které si umějí už dnes představit bílé měkké peřiny zítřků, které jsou pro nás obyčejné zatím jen bláznivou fantazií. O těch, kterým právě dnes říkáme tak populární a v historii tolik profláknutá slova: Vidíš, my jsme ti to říkali. Ještě přece nenastal ten pravý čas!

Nedělní miniglosy č.90

14. listopadu 2010 v 17:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na aukci v pražském Topičově salónu se vydražil obraz Emila Filly Zátiší s knihou za šestnáct a čtvrt miliónu korun. Obraz je tak dalším důkazem, že prudce roste cena knih na trhu, což je podle odborníků na obchod s knihami předzvěstí blížících se Vánoc.
-----------------------
Nečekaný úspěch měla první vlna zdražovacích kupónů, jež některé české obchody nechaly vytisknout v rámci svých předvánočních reklamních kampaní v novinách a časopisech. Kupóny, které je možné si z časopisu vystřihnout, opravňují zákazníka požadovat od prodejce až o 20% vyšší cenu nákupu, než je cena standardní. "Dlouho jsme si naivně mysleli, že na klienty působí především sleva výrobku," uvedl na tiskové konferenci jeden z autorů netradičního projektu. "Teď se ukazuje, že český národ je nadšený především z možnosti vystřihovat si kupóny a nosit je do obchodu, ať už je na nich cokoli."
-----------------------
Překvapivou prognózu pro Českou republiku vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Podle této prognózy se u nás bude po odeznění ekonomické krize bouřlivě rozvíjet těžký průmysl, především výroba kovů. Jak nám potvrdil dobře informovaný ministerský úředník, podařilo se nám přetáhnout do České republiky významného ekologického výrobce hliníku z Maďarska a zároveň se chystá výstavba největšího železářského závodu ve střední Evropě - Vysoké pece pod Sněžkou.
-----------------------
Nový a dosud neznámý indiánský kmen byl objeven v supermarketu na okraji jednoho jihoperuánského města. Jak potvrzují výzkumy, příslušníci nově objeveného kmene ještě nikdy neopustili hranice supermarketu a nemají tušení, jak vypadá běžný život ve 21.století. Mezi sebou používají dosud ne zcela rozluštěný jazyk, který nemá žádný výraz např.pro nemoc či stáří, zato má patnáct rozdílných výrazů pro sezónní slevy.
-----------------------
Několik lidí nespokojených s vývojem v posledním roce podalo k Ústavnímu soudu žádost o zrušení roku 2010 od samotného počátku. "Požadujeme, aby bylo všechno dění z roku 2010 zrušeno bez náhrady a vše se vrátilo zpět do stavu posledního dne roku 2009," řekl nám jeden ze stěžovatelů. "Pak by současnost normálně pokračovala lednem 2011." Žádost má podle českých právních expertů velkou šanci na úspěch - jednak proto, že český Ústavní soud se nebojí podnikat netradiční kroky, jednak proto, že existuje precedens z doby, kdy bylo zrušeno 10 dní v souvislosti s přechodem z juliánského na gregoriánský kalendář.

Fotohádanka č.2

12. listopadu 2010 v 20:05 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Dnes jsem pro vás měl připravených několik mimořádně složitých hádanek, u kterých jsem si ani já jako autor fotky nebyl jistý, co vlastně na obrázku je, a vaše nápady jsem chtěl podle použít pro snazší rozpomenutí. Protože mne ale na čerstvém listopadovém povětří něco ofouklo, takže teď trpím (slovy Monty Pythonů) lehkou smířlivostí, nakonec jsem se rozhodl připravit tentokrát naopak mimořádně jednoduchou hádanku, aby ji pokud možno poznal každý. Posuďte sami, jestli se mi to podařilo:

Co tedy myslíte, že je zachyceno na obrázku?

Fotohádanka č.2

Indicie jsou tentokrát nejspíš zbytečné, ale přesto - abych neporušil krátkou tradici:

1. Fotka je asi 6 měsíců stará
2. Slušně jsem zamrkal objektu na pozdrav, ale nikdo pozdrav neopětoval, přestože jsem prokazatelně o dost starší.
3. Objekt na obrázku má něco společného s moderním bojovým vozidlem  naší armády Pandur II.
4. Objekt na obrázku se nesmí vyhazovat do plastového odpadu.

Co myslíte, nebyl jsem protentokrát smířlivý až příliš? Aspoň vidíte, že bych nemohl dělat hodnotitele v Autorském klubu, to by prošel každý a neměli bychom o čem diskutovat.

Jako obyčejně nikdo nic nevyhrává (my, rozpočtoví škrti, máme zrovna pré), jen závěrečný shrnující oslavný komentář, který ani tentokrát nemůže být tolik oslavný, když je to přece tak jednoduché, jak už jsme si odsouhlasili.

Užívejte si krásných listopadových dnů a přeji jako obyčejně báječný hádavý víkend.

O striktně vědeckém odhadu počtu přátel

11. listopadu 2010 v 19:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Opravdových přátel je málo a je třeba si je hýčkat, praví tradovaná zkušenost. Ale je jich opravdu málo? Není to náhodou jen klišé, které bez rozmyslu a bez logického zdůvodnění přejímáme, protože se to tak prostě říká nebo to psali v novinách? I já jsem podlehl mediální masáži a několikrát jsem už málem dospěl k závěru, že o přátele je právě teď veliká nouze, takže bych se měl po nějakých poohlédnout, zejména pak po nějakých opravdových přítelkyních. Ale vím, že takový přístup založený na emocích a domněnkách v dnešním světě postaveném na strohých faktech a vědeckém přístupu nemůže obstát. Proto jsem začal o věci intenzivně přemýšlet a dnes vám mohu sdělit optimistický výsledek mých nesnadných bádání, že totiž opravdových přátel je na světě víc než dost a snad kromě rozumu, kterého má každý (tedy alespoň podle vlastního mínění) dostatek, jde o komoditu, které Bůh nebo jiný přerozdělovač nadělil lidstvu snad nejbohatěji. Co mne k tomuto možná nečekanému závěru vede?

Domnívám se totiž, že i u přátel dochází k jevu, kterému pracovně říkám Horníčkův paradox. Miroslav Horníček totiž kdysi říkával: "Každý člověk má dvě babičky, takže na světě musí být dvakrát víc babiček než lidí." Zkusme si proto položit otázku: Máme nějakého svého nejlepšího přítele (teď ovšem nemyslím psa nebo knihu, ale přítele nebo přítelkyni z řad lidí). Myslím, že někoho takového dokáže uvést skoro každý. Poměr mezi lidmi a přáteli se tedy podle Horníčkova paradoxu bude už v této fázi blížit jedné. Protože jde o přítele nejlepšího, v mnoha případech to bude vybraný nejlepší přítel z několika dobrých. U mnoha respondentů se tedy dá předpokládat, že mají víc než jednoho opravdového přítele. Horníčkův koeficient, který je pro babičky roven dvěma, tedy nejspíš bude u přátel růst vysoko nad minimální hranici jedné celé.

Vezmu-li v potaz, že v populaci je dost přátelských lidí, kteří mají přátel skutečné zástupy (aspoň by se tak dalo soudit z jejich facebookovských profilů), vypadá to, že již v tomto okamžiku v Horníčkově koeficientu přátelé babičky předběhli, což ostatně vzhledem k průměrnému věku babiček není nic divného a aspoň je pak budou moct slušně pustit sednout v tramvaji, což by nemohli, kdyby babičky přiběhly do tramvaje první.

Ale pokračujme v úvaze: "Přítel mého přítele je i mým přítelem," praví další moudro, které část lidí prokazatelně uplatňuje v praxi. Platí-li toto tvrzení aspoň u části populace, s každým vlastním přítelem nabalíme minimálně dalšího nejlepšího přítele a zprostředkovaně pak další a další, takže celkový počet přátel roste geometrickou řadou. Horníčkův koeficient překotně roste a z běžných lidí se ve srovnání s přáteli stává rázem menšina, což je, domnívám se, rovněž pozitivní fakt, protože menšinu je třeba proti většině vždycky bedlivě chránit a je vhodné ji rozmazlovat, takže by se lidem mohla brzy výrazně rozkošatět lidská práva. Lidé by pak oproti přátelům měli třeba větší šanci studovat, platili by menší daně a žádný přítel by si na ně nemohl jen tak beztrestně dovolit.

Nadšen z neodvratně krásné vize budoucnosti, která mi z mých úvah zcela logicky a vědecky vyplynula, vycházím do větrného podvečera. Všude kolem je spousta lidí s listopadovou vráskou na podmračeném čele, kteří odkudsi kamsi spěchají.

Kampak se asi všichni ti přátelé (a přítelkyně obzvlášť) poschovávali?

Morgiana

10. listopadu 2010 v 0:30 | Petr Vápeník |  Filmy
Český filmový zázrak šedesátých let 20.století byl sice ostře utnutý začátkem normalizace, přesto ještě pár let dozníval a postupně hasnoucí světlo světa tak spatřilo několik zajímavých filmů i na začátku let sedmdesátých. Filmový "dvojboj" na nejvyšší úrovni si v letech 1970 až 1972 vyzkoušel režisér Juraj Herz a natočil nejprve Petrolejové lampy a o rok později obtížně zařaditelnou Morgianu. No a zrovna na takový učebnicový konflikt vyhraněného zla a nevinného dobra jsem měl dnes večer chuť.

Pokud se smíříte s tím, že obě polohy jsou vskutku extrémně pojaté, pokud vydržíte nátlak opulentní výtvarné stylizace (což někteří čeští filmoví kritici nedovedou), pokud se v úvodní fázi filmu nenecháte odradit pomalu se rozjíždějícím rytmem a pokud vám nevadí střídání hororových prvků se sladkobolnou romancí, je Morgiana filmem pro vás a vy si budete moci vychutnávat skvělou filmařinu, která je ještě (z dnešního pohledu možná trochu staromódně) založena na obrazu.

Dvě sestry (ano, dvě, Antone Pavloviči) přeberou své dědictví, které z nich činí celkem bohaté ženy. Klára a Viktorie jsou však nejen sestrami, jsou vzájemnými protipóly: Bílá a černá, Dobro a Zlo, Bůh a Ďábel, oběť a kat. Těžko říct, jaké jsou skutečné příčiny obrovské závisti Viktorie vůči Kláře, můžeme si je jen domýšlet z drobných náznaků. Těžko říct, co ji dovedlo až k podání jedu sestře, jedu nezjistitelného a působícího dlouho a neodvratně. Ale podáním jedu příběh nekončí, nýbrž začíná. Jak Viktorie, tak i Klára se propadají do svých snových světů, které jsou na první pohled neslučitelné, ale zároveň jeden bez druhého nedávají smysl.
To vše je umocněno faktem, že role obou sester hraje jediná herečka (Iva Janžurová ve své poslední opravdu velké filmové roli, což je při zpětném pohledu trochu smutná skutečnost). A divák může váhat: Jde ještě o konflikt mezi dvěma lidmi anebo svár dobra a zla uvnitř jediné osoby, osudový svár, ze kterého v umělém světě filmového příběhu může vzejít jen jeden vítěz?

Některé filmy nepotřebujete sledovat, stačí je jen poslouchat a vcelku o nic nepřijdete; jejich charakter je spíš rozhlasový, bylo tedy asi možné je natočit za pár korun a ne mrhat zbytečnými milióny na nic zvláštního nepřinášející obrazovou stopu. Pokud byste si ale pustili Morgianu bez obrazu, zjistíte, že to nemá smysl, natolik je obraz dominantní. A patří k tomu i naprosto zběsile afektované líčení, kostýmy (především neuvěřitelné klobouky) a práce s barvami, které tu mají svou významnou dějotvornou roli. Živá a dychtivá kamera Jaroslava Kučery občas vzhlíží od země pohledem kočky Morgiany (když slyším, že ve filmu Morgiana hraje titulní roli Iva Janžurová, vždycky mě to při pohledu na skutečnou titulní "Micku" rozesměje), občas se vznáší ve snových výkrutech halucinující Kláry, někdy se utíká schovat do fascinujících skal bulharského mořského pobřeží, kde se stěžejní část filmu točila.

Obrazová polarizace charakterů je ještě umocněna hudbou Luboše Fišera, která atmosféru a okamžitou náladu každé scény jen neodráží, ale jednoznačně dotváří. I ten největší hudební neználek podle hudebních motivů jasně pozná, je-li právě ve filmové partii na tahu černý nebo bílý. Když se na Morgianu dívám, vždycky navíc žasnu, jak skromnými prostředky dosahuje Juraj Herz své oblíbené stísněné atmosféry, a jak jednoduše a ryze filmovými prostředky umí přivést diváka k úleku. Původně pomalé tempo postupně přece jen zrychluje a vrcholí mohutným závěrem s několika zajímavými rozuzleními: Je smrt Dobra opravdu neodvratná? A bude Zlo potrestáno? Jsou další role v příběhu jen kostýmní stafáží nebo se jedná alespoň o katalyzátory neodvratné a doposud jen pomalu se odvíjející reakce?

Osobně mám film Morgiana - přes všechna jeho sporná místa - velmi rád. A to mne ještě na úplný závěr čeká malé a překvapivé zamrazení v zádech. Záběr, který dává za celkem jasný a přehledný příběh zneklidňující a stále aktuální tečku.

Nedělní miniglosy č.89

7. listopadu 2010 v 17:10 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Původně jsem předpokládal, že tentokrát vzhledem k okolnostem Nedělní miniglosy vynechám. Pak jsem si ale řekl, že show (podle slov jedné známé písně) sice nemusí nezbytně pokračovat, ale přesto si myslím, že by měla. Věřím, že ctění čtenáři protentokrát prominou případný deficit humoru, stejně jako mi ho zatím prominuli vždycky.


Kromě mnoha negativních výsledků přinesl první test státní maturity i jednoznačná pozitiva. "Zjistili jsme kupříkladu, že 86% maturantů se dokáže bez problémů podepsat," uvedl jeden z členů týmu, který výsledky vyhodnocoval. "Z této informace jsme vyvodili, že součástí maturity by mělo být i prokázání schopnosti sepsat kvalitní anonymní udání, protože jednak jde o důležitou praktickou dovednost a jednak tím bude zajištěno, že zbývajících 14% maturujících nebude diskriminováno."
-----------------------
Velkým koncertem v pražské Lucerně oslavil 50 let své existence legendární Spirituál kvintet. Vstupenky na koncert ke 100.výročí založení souboru zatím v předprodeji nejsou, protože není jisté, zda tou dobou bude Lucerna ještě existovat.
-----------------------
Průzkumy ukazují, že většina občanů České republiky podporuje odchod českých lékařů do zahraničí, protože se domnívají, že by tam lékaři mohli získat kromě odbornosti i dobré jazykové znalosti, takže by pak třeba po svém případném návratu byli schopni porozumět i jazyku svých pacientů.
-----------------------
Jeden z labouristických poslanců byl soudem v Manchesteru zbaven poslaneckého mandátu kvůli tomu, že ve volební kampani lhal o svém protivníkovi. Protože je pravděpodobné, že by se tento případ mohl uplatnit jako precedens i v právním systému celé Evropské unie, začíná se u nás jednat s významnými developerskými firmami, k čemu bude možné v budoucnu využít prázdné parlamentní budovy v centru Prahy.
-----------------------
Ve skladu tržnice v Praze 4 bylo policií objeveno 12 000 padělků značkových kabelek. "Vzhledem k cenám originálů může výsledná škoda dosáhnout až čtvrt miliardy korun, nicméně skutečná hodnota zboží byla naším znalcem odhadnuta na necelých 200 000 korun," řekl nám policejní expert na značkové kabelky Přemysl Vuitton. "Jako odborník nicméně musím uznat, že výslednou podobou i kvalitou provedení jsou asijské kabelky od svých značkových vzorů téměř k nerozeznání. Že nejde o originály, to vyvozujeme pouze ze žaloby na neznámého pachatele, kterou postižené firmy podaly." Policie je zatím na začátku vyšetřování, to se však rozbíhá více než slibně: "Ano, prověřujeme důvodné podezření, že Neznámý pachatel je spolu s Neznámým vojínem pohřben v prostorách žižkovského památníku. Pokud se podezření potvrdí, bude ovšem zjevné, že Neznámý pachatel je nevinen."

Zatraceně dlouhá cesta

6. listopadu 2010 v 2:08 | Petr Vápeník |  Nezařazené
Říkám si, co bys asi dnes dělal, kdyby ses včera v noci nemusel vydat na tu zatraceně dlouhou cestu. Asi bys jako obyčejně něco kutil na zahradě nebo ve své dílně, dnes spíš na zahradě, protože tady u nás padaly teplotní rekordy, úplné léto v barevném listopadovém kabátu, které by sis jistě užíval venku na čerstvém vzduchu. Do něčeho bys rýpal, něco bys sázel, sekal, čistil nebo opravoval; opravdu se nepamatuju, že bych tě někdy viděl jen tak lelkovat, jak se to občas přihází mně. Možná by se ti dokonce zachtělo jít do lesa na houby, protože v takovém počasí určitě - jak jsi vždycky říkával - musí houby trhat pařezy. A určitě by ses jako vždycky usmíval na svou ženu, se kterou se na sebe navzájem usmíváte a jeden druhého podporujete už víc než pětačtyřicet let.

Přemýšlím, co jsem po tobě zdědil za geny. Bohužel určitě ne gen manuální zručnosti. Tobě vždycky pod rukama všechno kvetlo a neexistovalo nic, co bys nedokázal vymyslet a sestrojit, vylepšit nebo opravit. Když ses chtěl stát čalouníkem, zedníkem, automechanikem nebo si sám postavit krb, stačilo ti pořídit si malou příručku a za pár dní sis mohl jít pro mistrovský výuční list. Já bych mohl projít pětiletým kursem a byl bych rád, kdybych to dotáhl na tvého tovaryše (a to bych ještě spoléhal na rodinnou protekci). Možná gen smyslu pro humor a gen optimismu - bez nich by asi celý můj pohled na svět a určitě i tenhle blog vypadal dost jinak. Snad gen slušnosti, i když ta tvoje slušnost šla často daleko za hranici toho, co jsem byl schopný chápat a kam jsem tě byl ochotný následovat (ale je fakt, že kdyby byla tak slušných a férových lidí na světě většina, asi by to tu vypadalo o dost jinak). No a určitě i spousta dalších genů, jejichž existenci jsem si třeba ani dlouho nechtěl připustit, ale jejichž působení na sobě čím dál víc cítím. Přírodě těžko poručit.

Taky jsem vždycky dost obdivoval (a často nesdílel) tvou trpělivost. S některými lidmi, s věcmi, i s tou nejprotivnější prací, no a v posledních letech i se spoustou zdravotních nepříjemností. Když sis zcela výjimečně někdy na něco tiše postěžoval, to už muselo být něco, co by řadu jiných nejspíš přivádělo k šílenství a k řevu. Až v poslední době, když záludnost tvé nemoci překročila hranice čestného boje, tě trpělivost s údělem začala opouštět. Ale i tehdy jsi vzdoroval statečně a jen nerad a donucen okolnostmi jsi přijímal cizí pomoc.

Co si pamatuju, nikdy jsi nebyl na nějaké dlouhé cestování. Ano, někam na pár dní vyjet, porozhlédnout se, ochutnat, to ano. Ale doma je přece doma, tam jsou lidi, zvířata, kytky a stromy, které nikde jinde nejsou, ať se hledá sebelíp. Nedivím se ti, že se ti na tuhle dlouhou a tajemstvím opředenou cestu nechtělo a že ses snažil odjezd co nejvíc oddálit. Tolik věcí jsi ještě chtěl udělat a zařídit a měl jsi oprávněné podezření, že po tvém odjezdu nám bude smutno, a ty ses přece vždycky snažil chmury spíš rozhánět než přidělávat. A přece jen - kdoví, kam se na té cestě člověk všude dostane a koho při tom potká, bůhví, jak se v té dálce domluví a jaké tam budou služby. Ale jestli se na té tvé cestě měří rovnějším metrem než u nás dole, tak jedeš první třídou a tvoje hotely budou mít víc hvězdiček než Velký vůz.

Jsem moc rád, že jsme si v poslední době ještě stihli říct pár slov o důležitých věcech, o kterých se za normálních okolností moc nemluví, protože se zdají být samozřejmé, i když zdaleka nejsou. A taky, že jsme se před tvou velkou cestou stihli rozloučit, i když jen krátce a z posledních sil. Ostatně - kdoví, kdy se zase uvidíme! Ale věřím, že někdy zaskočíš na návštěvu - třeba aspoň ve snu, jako dnes v noci.

A možná je dnes už internet dostupný opravdu všude, i na té zatraceně dlouhé cestě, na kterou se sice málokdo vydává dobrovolně, ale na které musí být něco neodolatelného, když nakonec úplně každý podlehne jejímu vábení. Třeba se ti někde podaří připojit a budeš si moct přečíst i tenhle článek, jako jsi byl zvyklý číst si poctivě všechny lepší i horší články na tomhle blogu, dokud to ještě šlo. Články svého maličko přerostlého kluka, který si tě vždycky moc vážil a měl tě rád.

Šťastnou cestu a díky za všechno, táto!

Staňkov - léto 2010