O dežavíčkách

24. listopadu 2010 v 19:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Ano, připouštím, že existují lidé s fenomenální pamětí. Jeden z nich mě nedávno oslovil v tramvaji a tvářil se jako můj dobrý známý. Prý jsme spolu chodili do jednoho kursu v tanečních, a co prý pořád dělám. Musel jsem trochu zavzpomínat, abych si vybavil aspoň to, že jsem do nějakých tanečních kdysi chodil. Když jsem se pekelně soustředil, dokázal jsem si vybavit rozmlženou podobu své tehdejší partnerky (doufám, že tento blog nečte, jestli ano, tak samozřejmě tu rozmlženost popřu), zvláštní tancmajstrův hlas a pak už jen skutečnost, že tam byla spousta dalších lidí. Ti však v mé nedokonalé paměti splývají v černobílou beztvarou hmotu. Nedokážu bohužel z toho těsta vydloubnout ani rozinku té nejvýraznější tváře, domyslet si, jak ta tvář asi po létech vypadá, tím méně ji bezpečně rozeznat v nacpané tramvaji a ještě ji nenuceně oslovit jako starou známou.

Často se ale přistihuji, že mi nějaký obraz - někdy lidská tvář, někdy krajinný detail nebo obrys horizontu - zarezonuje s nějakým do podvědomí již dávno odsunutým vjemem. Toho člověka odněkud znám, možná ne celou tvář, jen charakteristický pohled očí, úhel úsměvu, lehce ironicky sešpulené rty. Nevím odkud, jestli z reality nebo ze snu. Ale musel jsem s ním mít něco společného; možná mi byl kdysi i blízký. V tomhle nebo snad dokonce v některém z minulých životů? A jindy si zase jsem zcela jistý, že po této cestě už jsem někdy šel nebo dokonce opakovaně chodíval. Když se vám to stane v místě bydliště, výmluva se dá najít snadno. Ale když se to přihodí v místě, kde jste prokazatelně poprvé v životě? Tohle zákoutí krajiny už jsem kdysi viděl, říkám si. Nevím, jestli svýma očima nebo očima někoho jiného, ale viděl. Musel jsem tu tedy už být. Kdy? To netuším!

Protože se jedná o delikátní situace, říkám jim něžně: dežavíčka. A mám čím dál víc pocit, že ve světě kolem mne začínají dežavíčka převládat nad normálními neutrálními počitky. Ale nejde zdaleka jen o vjemy zrakové. Někdy zaslechnu hlas, který zadrnká najednou na všechny struny tajné komůrky mé paměti tak, že je z toho malebný akord nebo naopak bláznivá disharmonie. Proč zrovna tento hlas a ne jiný. Znám ho? Promlouval už ke mně kdysi? A jestli ano, co říkal? Bylo to něco důležitého, že kopie toho hlasu zůstala založená v mozkovém archívu? Častá jsou také dežavíčka čichová; určitě to znáte - něco vám zavoní dávným zážitkem z raného dětství a vy si lámete hlavu, co to asi bylo. Vůně čerstvě posekané trávy, ke které má dítě blíž než dospělý a dokáže ji cítit zcela jinak? Nebo štiplavý kouř dědečkovy startky?

Bývaly doby, kdy jsem chtěl všem dežavíčkům přijít na kloub. Pěkná ctižádost, ale nesmyslná! Dežavíčka klouby nemají, jde o stvoření bezkloubá a bezobratlá, na rentgenu nezachytitelná, takže diagnóza není vůbec jednoduchá. Jen jednou se mi podařilo dežavíčko vyřešit a výsledek experimentálně ověřit: to když jsem si dokázal spojit letmý pocit jedné vůně a zvláštního světla s konkrétním místem a konkrétní situací. Jak se ukázalo, byl to závan jednoho podvečera, kdy jsem jako malé dítě ležel doma se spálou a měkké světlo usínajícího slunce navíc tlumené prodyšnými oblaky dopadalo do místnosti pod netradičním úhlem. To bylo radosti, když se záhada vyřešila! Ale jedno vyřešené dežavíčko za celý život… Kdybych byl kriminalistou a svá dežavíčka považoval za nevyřešené případy, musel bych se zastřelit.

Před časem jsem potkal v centru Prahy krásnou ženu, která mne jednak zaujala sama o sobě a jednak vnesla do mé hlavy (ke všem těm již existujícím) další zmatek. Když mne na chodníku míjela, tajemně se na mne usmála a prohodila směrem ke mně: "Aha, tak dneska už mě neznáš?!" Neznělo to vyčítavě ani smutně. Pouhá otázka. Než jsem se stihl vzpamatovat, kráska byla pryč, nechala mne na chodníku napospas dalšímu novorozenému dežavíčku, které se vecpalo mezi zástupy svých předchůdců a sobecky se snažilo na sebe aspoň nakrátko soustředit mou otcovskou pozornost. A já se snažil silou mocí rozpomenout, za jakých okolností jsme se s tou krásnou (ne)známou asi potkali, při jaké příležitosti jsme si potykali a proč zrovna já nemám fenomenální paměť mého kolegy z tanečních, který by jistě z bohaté kartotéky svého paměťového centra vyjmul hustě popsanou kartičku s podobenkou a se všemi podrobnostmi. Tak takhle to bylo! řekl bych si s úlevou a odškrtl si další vyřešený případ jako Major 007 Zeman.

Moje dežavíčka jsou postupem času stále početnější a tvoří mou soukromou kamarilu, neviditelný hlouček vlivných a čiperných bytůstek, z nichž každá je nositelem vlastního příběhu a vlastního - v tomto životě již pravděpodobně nerozluštitelného - tajemství. Třeba se ještě někdy nějaké z nich uvolí vyjevit mi své tajemství a nechá se dobrovolně vyluštit podobně jako to dávné "spálové světlo". Třeba onu krásnou dámu, ke které se už z nejasných důvodů neznám, nějaký webový našeptavač přivede až na můj blog a ona mi s luštěním pomůže. U každé pořádné křížovky bývá přece malá nápověda, tak by to ani nemuselo vypadat nepatřičně. A co jiného jsou všechna naše dežavíčka, než křížovky s tajenkou, která sice momentálně nedává smysl, ale my přitom tušíme, že nějaký smysl skrývá?

Když jsem se dnes ráno probudil, ucítil jsem závan zvláštní bludičkové vůně. Zajímavé, tohle dežavíčko už jsem kdysi někde pocítil. Ale kde?…
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 apostrophe apostrophe | Web | 24. listopadu 2010 v 19:46 | Reagovat

Velmi zajímavé příběhy :) Život je krásně rozmanitý a neustále nás překvapuje.

2 Naďa Naďa | Web | 24. listopadu 2010 v 20:03 | Reagovat

Já taková dežávíčka nemám, protože u ženských je to někdy tak, že si na stará kolena nejsou moc podobné a tak je nikdo z rané známosti nepozná :-), tudíž se ke mně nikdo nemá. Někdy se mi stalo, že jsem potkala člověka, který mi byl povědomý, známý, ale nemohl to být on, protože už nebyl mezi námi, ale ta podoba mě až omráčila. S vůněmi je to tak, že máš pravdu, zrovna tak je to i s doteky (taky jsem o tom psala). Překvapila mě vůně ve skanzenu Přerov nad Labem ve stodole, kde jsem náhle byla malá holka na prázdninách, neb ve stodole u příbuzného byla stejná vůně. Byl to pro mě obrovský zážitek ...

3 Janah Janah | Web | 24. listopadu 2010 v 20:07 | Reagovat

Jen jestli se jednou nestane, že život se už bude skládat jenom z těch děžavíček a nebude mít smysl ani vstát z postele. Možná, že to už je skutečný konec - samá: "Je dejá vu..."

4 Čerf Čerf | 24. listopadu 2010 v 21:16 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím - tedy s tou rozmanitostí a překvapováním :-).

[2]: Pravidelně potkávám ve městě jednoho takového člověka, který mi svou podobou s mým bývalým kolegou - již bohužel nežijícím kantorem - doslova vyráží dech.

[3]: Jak tak o tom přemýšlím, máš možná pravdu. Zatím naštěstí mám dostatečnou motivaci: Tak se těším na nová dežavíčka, že vstávám křepce :-).

5 Dáda Dáda | Web | 24. listopadu 2010 v 21:19 | Reagovat

konečně pěkný,smysluplná článek:)
Taky dežaví mívám,vůně..lidé..ale nejvíc situace a místa..:)

6 š š | Web | 25. listopadu 2010 v 10:02 | Reagovat

my znalí víme, že deja vu je chyba v Metrixu, takže nás jen tak nerozhodí :))
já je mívám hlavně čichová a chuťová, to je pak vždy trápení, kde já jsem to jen už....
k té krásné slečně - je to krásný návod, jak si udělat s pánů krásnou srandu, pokud ovšem nejde s partnerkou... No, pro černohumoristy - hlavně, když jde s partnerkou :)

7 lanula83 lanula83 | Web | 25. listopadu 2010 v 21:33 | Reagovat

Tak to s těma křížovkama mě dostalo! A co když si nějakej NĚKDO s náma hraje ??? :-D Možná si budeš myslet, že jsem magor (jsem, vím to), ale asi před dvěma dny jsem měla opět vnuknutí, že bych se měla více věnovat četbě o andělích. Třeba najdu i klouby u déžavíček. Dám vědět ;-)

8 Čerf Čerf | Web | 25. listopadu 2010 v 23:18 | Reagovat

[5]: Tak to jsme na tom podobně.

[6]: Prohlédlas mě! Přiznávám se bez mučení, dávám ve svých blogových článcích krásným slečnám nápovědu, jak na mne :-) Jen tak mimochodem, některé slečny dělávají podobné žertíky i kvůli svým vlastním patnerům. Jak správně říkáš: Nějaká chyba v Matrixu :-).

[7]: Řekl bych, že opravdových andělů není nikdy dost. A těším se na zprávu o kloubech :-).

9 matanov matanov | Web | 26. listopadu 2010 v 22:58 | Reagovat

Pěkný článek :) Já mám tzv. dežavíčka atmosférová (měla bych jim říkat spíše náladová, pocitová...). Ale třeba je deža vü opravdu jen chyba v matrixu... :D

10 Lytchi Lytchi | Web | 27. listopadu 2010 v 13:08 | Reagovat

To je fakt strašně zajímavý!!
Asi začnu mít období - které jsi díky tomuto článku odstartoval - že se jim budu snažit chtít přijít na ... kloub, rameno, záda...co já vím...
Tuto věc už řeším delší dobu.
A posekaná tráva mi vždycky voní jako čerstvý meloun (z dětství!).....

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 27. listopadu 2010 v 21:50 | Reagovat

... jen jeho chůze mi něco připomínala ...

12 Kerria Kerria | Web | 29. listopadu 2010 v 23:42 | Reagovat

Mě běžně oslovují lidé, které neznám, tedy spíš nepoznám, protože absolutně nemám paměť na tváře. Kdysi jsem kvůli tomu chodívala na rande hodně brzy, abych to byla já, kdo čeká na svého kluka. Já ho totiž v tom davu čekajících mladíků často ani po několikáté schůzce nepoznala.

Jinak mě napadlo, jestli to spíš nebude alzhaimer a žádné dejá vu.

13 Čerf Čerf | Web | 30. listopadu 2010 v 0:38 | Reagovat

[9]: Taky by to mohla být dežavíčka atmosférická, ta by se dala svést na vzdušné víry.

[10]: Až jim přijdeš na celé tělo, přijdu na konzultaci jako elév. Ale asi by stačilo, kdybys z dežavíček odhalila jen část, aby aspoň kousek tajemství zbylo.

[11]: Tak to už víme - to je buď déjà vu nebo plagiátorství.

[12]: Já mám taky mizernou paměť na tváře, tak mě nestraš :-). Já radši podporuju déjà vu, protože to je kratší a zapamatovatelnější slovo než komplikovaný alzheimer. A před praktickými problémy s rozeznáváním partnerek na rande jsem prchnul do virtuálního světa :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama