Zatraceně dlouhá cesta

6. listopadu 2010 v 2:08 | Petr Vápeník |  Nezařazené
Říkám si, co bys asi dnes dělal, kdyby ses včera v noci nemusel vydat na tu zatraceně dlouhou cestu. Asi bys jako obyčejně něco kutil na zahradě nebo ve své dílně, dnes spíš na zahradě, protože tady u nás padaly teplotní rekordy, úplné léto v barevném listopadovém kabátu, které by sis jistě užíval venku na čerstvém vzduchu. Do něčeho bys rýpal, něco bys sázel, sekal, čistil nebo opravoval; opravdu se nepamatuju, že bych tě někdy viděl jen tak lelkovat, jak se to občas přihází mně. Možná by se ti dokonce zachtělo jít do lesa na houby, protože v takovém počasí určitě - jak jsi vždycky říkával - musí houby trhat pařezy. A určitě by ses jako vždycky usmíval na svou ženu, se kterou se na sebe navzájem usmíváte a jeden druhého podporujete už víc než pětačtyřicet let.

Přemýšlím, co jsem po tobě zdědil za geny. Bohužel určitě ne gen manuální zručnosti. Tobě vždycky pod rukama všechno kvetlo a neexistovalo nic, co bys nedokázal vymyslet a sestrojit, vylepšit nebo opravit. Když ses chtěl stát čalouníkem, zedníkem, automechanikem nebo si sám postavit krb, stačilo ti pořídit si malou příručku a za pár dní sis mohl jít pro mistrovský výuční list. Já bych mohl projít pětiletým kursem a byl bych rád, kdybych to dotáhl na tvého tovaryše (a to bych ještě spoléhal na rodinnou protekci). Možná gen smyslu pro humor a gen optimismu - bez nich by asi celý můj pohled na svět a určitě i tenhle blog vypadal dost jinak. Snad gen slušnosti, i když ta tvoje slušnost šla často daleko za hranici toho, co jsem byl schopný chápat a kam jsem tě byl ochotný následovat (ale je fakt, že kdyby byla tak slušných a férových lidí na světě většina, asi by to tu vypadalo o dost jinak). No a určitě i spousta dalších genů, jejichž existenci jsem si třeba ani dlouho nechtěl připustit, ale jejichž působení na sobě čím dál víc cítím. Přírodě těžko poručit.

Taky jsem vždycky dost obdivoval (a často nesdílel) tvou trpělivost. S některými lidmi, s věcmi, i s tou nejprotivnější prací, no a v posledních letech i se spoustou zdravotních nepříjemností. Když sis zcela výjimečně někdy na něco tiše postěžoval, to už muselo být něco, co by řadu jiných nejspíš přivádělo k šílenství a k řevu. Až v poslední době, když záludnost tvé nemoci překročila hranice čestného boje, tě trpělivost s údělem začala opouštět. Ale i tehdy jsi vzdoroval statečně a jen nerad a donucen okolnostmi jsi přijímal cizí pomoc.

Co si pamatuju, nikdy jsi nebyl na nějaké dlouhé cestování. Ano, někam na pár dní vyjet, porozhlédnout se, ochutnat, to ano. Ale doma je přece doma, tam jsou lidi, zvířata, kytky a stromy, které nikde jinde nejsou, ať se hledá sebelíp. Nedivím se ti, že se ti na tuhle dlouhou a tajemstvím opředenou cestu nechtělo a že ses snažil odjezd co nejvíc oddálit. Tolik věcí jsi ještě chtěl udělat a zařídit a měl jsi oprávněné podezření, že po tvém odjezdu nám bude smutno, a ty ses přece vždycky snažil chmury spíš rozhánět než přidělávat. A přece jen - kdoví, kam se na té cestě člověk všude dostane a koho při tom potká, bůhví, jak se v té dálce domluví a jaké tam budou služby. Ale jestli se na té tvé cestě měří rovnějším metrem než u nás dole, tak jedeš první třídou a tvoje hotely budou mít víc hvězdiček než Velký vůz.

Jsem moc rád, že jsme si v poslední době ještě stihli říct pár slov o důležitých věcech, o kterých se za normálních okolností moc nemluví, protože se zdají být samozřejmé, i když zdaleka nejsou. A taky, že jsme se před tvou velkou cestou stihli rozloučit, i když jen krátce a z posledních sil. Ostatně - kdoví, kdy se zase uvidíme! Ale věřím, že někdy zaskočíš na návštěvu - třeba aspoň ve snu, jako dnes v noci.

A možná je dnes už internet dostupný opravdu všude, i na té zatraceně dlouhé cestě, na kterou se sice málokdo vydává dobrovolně, ale na které musí být něco neodolatelného, když nakonec úplně každý podlehne jejímu vábení. Třeba se ti někde podaří připojit a budeš si moct přečíst i tenhle článek, jako jsi byl zvyklý číst si poctivě všechny lepší i horší články na tomhle blogu, dokud to ještě šlo. Články svého maličko přerostlého kluka, který si tě vždycky moc vážil a měl tě rád.

Šťastnou cestu a díky za všechno, táto!

Staňkov - léto 2010
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 vítr vítr | 6. listopadu 2010 v 7:18 | Reagovat

...nevím co napsat...to se prostě nedá komentovat... vše co bych napsal, by bylo nicotné a prázdné a přece se mi zdá hloupé zase jen tiše odejít... je to neuvěřitelně, za srdce beroucí pocta veliké člověčí laskavosti... Tvého otce jsem samozřejmě nikdy neznal a to že jsem tady je jen náhoda dnešního rána, ale přezto skládám poklonu  tomu o kom píšeš i autorovi tohoto článku...

2 Lucka Lucka | Web | 6. listopadu 2010 v 8:41 | Reagovat

Safra práce...a my si včera zrovna říkali, jestli ses zasek v tom Amstrdamu nebo nevidíš přes zanícené oko.
To je smutný článek, ale krásně napsaný.

3 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 6. listopadu 2010 v 9:29 | Reagovat

Ti blízcí kolem nás,které mám rádi a jsou blízcí našemu srdci,zůstávají stále s námi.V našich srdcích,vzpomínkách,myšlenkách i když se už vydali na tu dlouhou pouť,ze které už není návratu.A myslím,že oni na nás shlížejí a potutelně se usmívají a prožívají to naše malé pachtění s námi.

4 Merkitys Merkitys | Web | 6. listopadu 2010 v 10:08 | Reagovat

Moc hezký článek. Mě je 15 a nikdy jsem se ještě se smrtí nesetkala. Můj dědeček zemřel o pár dní dřív, než jsem se já narodila. Nevím a nemůžu vědět, jaké to je. Ani o zvíře jsem nikdy nepřišla. Jenom jednou se my zatoulala kočka, ale ta kočka se k nám týden předtím přitoulala, takže jsem byla smutná pár dní, navíc jsem byla malá. Takže rozhodně nemůžu říct, že vím, jaké to je. Ale chtěla se mi něco napsat, protože... prostě proto :-)

5 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 6. listopadu 2010 v 19:47 | Reagovat

Dnes letěl kolem Alfy.
Stihlo jsem se jenom podívat, zrovna jsem si vařilo čaj... Ale nepoznalo jsem, že je to tvůj táta. Za to se omlouvám, snad ho na jeho planetce ještě najdu a i kdyby ne, pořád bude na té daleké cestě.
A když můžu na internet i já, proč by nemohl? Určitě se teď usmívá a těší se na další překvapení ve snu. Usmívá se jako na fotce :)

6 Čerf Čerf | Web | 6. listopadu 2010 v 20:54 | Reagovat

[1]: Děkuju za náhodu dnešního rána a z ní plynoucí krásný komentář.

[2]: Díky, oko již vidí, i když má ještě místy rozmlženo.

[3]: Ač jsem jinak odpůrcem různých velkobratrovských sledovaček, proti takovému shlížení vůbec nic nenamítám a pod dohledem takového úsměvu si snad ještě nějaký čas rád zapachtím.

[4]: Jsem moc rád, že se ti chtělo něco napsat a děkuji za miý komentář.

[5]: To mě mohlo napadnout, že jsem se měl zeptat napřed tebe, protože  bys o tom mohlo něco vědět. Každopádně díky za povzbudivé zprávy, tak nějak jsem si to představoval.

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. listopadu 2010 v 22:45 | Reagovat

Světlé vzpomínky zůstavají na věky věkův.

8 Johanka Johanka | Web | 7. listopadu 2010 v 9:07 | Reagovat

Je dar, že jste si stihli říct vše důležité. A je dar, že jsi s tátou měl tak krásný vztah.

Je to přesně tak, jak napsal Tlusťjoch.

9 Melinda Melinda | 7. listopadu 2010 v 13:07 | Reagovat

Já mám taky pořádně rozmlženo, u počítače poprvé. Kdysi nám řekla na chalupě jedna stará paní, když jsme se rozčilovaly, že zavírají naší oblíbenou hospodu a říkaly jsme, že je to hrozná škoda. "Děvčata, nerouhejte se, škoda je dobrýho člověka."

10 helena-b helena-b | Web | 7. listopadu 2010 v 15:37 | Reagovat

Tvůj tatínek byl krásný a pro tebe a tvou rodinu jedinečný člověk. Je dobře, že jste si stačili ještě všechno říct a dokonce se spolu i rozloučit, to se mně  s mými rodiči nepodařilo a dodnes si to vyčítám. Měli jste určité krásný vztah.

11 Janah Janah | Web | 7. listopadu 2010 v 20:43 | Reagovat

To je mi líto. Důležité je, že jste si stihli ještě pohovořit... Dodnes mě mrzí, že jsem babičku víc neposlouchala...

12 Čerf Čerf | 7. listopadu 2010 v 21:25 | Reagovat

[7]: Určitě souhlasím a děkuju.

[8]: Všechno zdaleka ne; vždycky zůstane hodně nevyřčeného, co vyřčeno být mohlo a mělo, a je škoda, že nebylo. Ale jsem rád i za to, co se povedlo.

[9]: Rozmlžovat čtenáře jsem určitě nechtěl. Moje oko už je taky o něco ostřejší, ale padlo na to Kokino Fili.

[10]: Děkuji za krásný komentář. Jak už jsem psal, všechno jsme zdaleka nestihli, je trošku potíž, když tak spolu mají mluvit dva, kteří neradi používají "větší" slova, i kdyby byla stokrát pravdivá. Vždycky to jde udělat líp a vždycky nějaké výčitky zůstanou, ale myslím, že nikam nevedou.

[11]: Stihli, několikrát a jsem za to rád. I když si teď dobře uvědomuju, kolik z vyměřeného času jsem proplkal. Ale kdybychom byli ideální, asi by to s námi nebylo k vydržení.

13 Naďa Naďa | Web | 7. listopadu 2010 v 21:54 | Reagovat

Nevím jak se stalo, že mi vypadlo Tvé RSS. Dnes jsem čekala na nedělní glosy a tak jsem se šla podívat co se děje. No nic, pořád se něco děje.
K Tvému povídání. Nemůžu nic moc dodat. Internet je takový vesmír, že jsem tomu jednou podlehla a při velkém stýskání a smutku jsem zadala  do vyhledávače jméno vzácné osoby, zemřelé před mnoha a mnoha lety. Jako blázen ...

14 Čerf Čerf | 8. listopadu 2010 v 0:30 | Reagovat

[13]: Taky jsem hledal v internetových galaxiích, takže tomu rozumím.

15 lanula83 lanula83 | Web | 8. listopadu 2010 v 20:31 | Reagovat

Z fotografie jde vidět ohromná síla, teplo, klid...a z článku také!!! Přeji hodně síly a když nebude, tak pořádně vyplavit slzama, jen nedusit v sobě. Ale myslím, že tento článek hovoří za vše. Je zvláštní, že tak smutnou věc dokážeš tak krásně napsat, smekám !!!

16 ethnea ethnea | Web | 10. listopadu 2010 v 4:10 | Reagovat

Je mi moc lito, ze musel odejit. Tvuj clanek je tak nadherne napsany, s laskou, obdivem a pokorou. Placu tady, ackoli jsem ho neznala, protoze podle toho, co jsi napsal, to musel byt skvely clovek. Bud moc rad, ze jste si stihli hodne rict. Ja jsem svemu dedeckovi nic rict nestihla. A nikdy me to neprestane mrzet.

17 Čerf Čerf | 10. listopadu 2010 v 22:29 | Reagovat

[15]: Moc děkuji za krásná slova i za přání. Určitě to v sobě nedusím a přiznávám otevřeně, že i napsání tohoto článku a úžasné komentáře jeho čtenářů mi v tom hodně pomohly.

[16]: Děkuji za krásný a citlivý komentář i za slzy účasti. Je čas pláče i čas radosti, obojí k životu patří, tak ti moc přeju aby u tebe vždycky a výrazně převažovalo to druhé.

18 Teri Teri | Web | 14. listopadu 2010 v 19:52 | Reagovat

Čerfe, neuvěřitelně nádherný vyznání. Taky mi při čtení lezly slzy do očí - je to zvláštní, jak moc se dá sdělit jen obyčejnýma slovama. Tatínek si ho určitě během tý dlouhý cesty přečetl (v první třídě určitě bude mít připojení na internet) a myslím, že na Tebe musí být hrdej - vychoval správnýho a férovýho kluka, kterej ho měl rád a kterej si ho vážil - a víc snad ani člověk od života chtít nemůže...
Přeju hodně sil a vyrovnanosti. A věř tomu, že se tatínkovi i ta dlouhá cesta snad svým způsobem líbí... a možná ví, že až jednou dojede do cíle, tak to bude zase jako doma - s váma, který měl rád. Tak se drž... jednou se s ním zase uvidíš.

19 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 22:28 | Reagovat

Co v srdci žije...neumírá.
Krásné vyznání.

20 userka userka | E-mail | Web | 21. března 2015 v 21:06 | Reagovat

Tak tady už mi tekly slzy pořád. Dokázal jsi ten vztah krásně popsat. Doufám, že už to nebolí tolik, i když chápu, že to bolet nepřestane.

[11]: To mě taky mrzí.

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. března 2015 v 23:06 | Reagovat

[20]: Mně paradoxně nejvíc pomohl právě tenhle článek. Nebylo úplně snadné ho tehdy napsat, ale ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama