Prosinec 2010

O ztrátách a nálezech

29. prosince 2010 v 21:33 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Není to ještě tak dávno, na dráze bývaly Ztráty a nálezy. Když jste něco zapomněli nebo ztratili ve vlaku a byla to věc, která už ani cestujícím ani železničářům nestála za ukradení, předmět si postupně razil cestu vlakovými soupravami a nádražími, až nakonec dorazil do centrálního depozitáře, kde se o něj dost dlouhou dobu mohl majitel přihlásit. Vše, k čemu se už nikdo nehlásil, putovalo jednou za čas do zvláštní aukce, kde se opuštěným předmětům dražili noví majitelé. Deštníky, batohy, čepice, skládací metr, pomačkaná buřinka - vše bylo k mání za pár korun. Ale to byly jen předměty: Na dráze se toho jistě poztrácelo víc - někdo přišel o ideály, někdo při čekání na zpožděný spoj o slušné vychování, někdo třeba o panenství. Nic z toho se kupodivu do závěrečné aukce nedostalo; možná by se pak býval scházel větší počet zájemců než o potrhané deštníky po dědečkovi.

Ta zvláštní dvojjedinost, se kterou se v jediné věci snoubí ztráta s nálezem, mě na tom vždycky přitahovala. Neexistovala přece samostatná Kancelář ztrát (ostatně kdo by tam po zrušení ztrát ve volejbalu ještě chodil?) ani Přepážka nálezů (vhodná hlavně pro soudce a archeology). Jeden bez druhého totiž nedokážou existovat; co je z jednoho pohledu ztrátou, stává se z jiného úhlu nálezem. Je tedy jen logické, že něco tak siamsky neoddělitelného bude mít i společnou kancelář. A nejen na železnici, ale i u každého z nás, protože i když nejsme nijak enormě zapomnětliví, ztráty a nálezy se dotýkají každého z nás.

Vždycky na konci roku bývají lidé v pokušení bilancovat. Jaký byl končící rok, co nám přinesl do života nového, nad čím vším se během něj naopak zavřela voda. Čeho bylo víc: Toho, co jsme ztratili, nebo toho, co jsme našli? Na tak vratkém základě se pak osmělujeme soudit: Byl to špatný nebo dobrý rok! Ale život naštěstí nefunguje podle pravidel jednoduchého (a myslím, že dokonce ani podvojného) účetnictví, kde jsou všechny položky zapsány na správné straně, lze jasně rozlišit, co je "Má dáti" a co "Dal", a vše lze změřit, zvážit, spočítat, porovnat a vyhodnotit. Takovému prvoplánovému vyhodnocení se ovšem každý rok života poprávu vzpírá a vhazuje do hry další a další položky nevažitelné, neměřitelné, nepočitatelné a někdy dokonce obtížně představitelné. A výsledek pak nemůže být nijak exaktní, dokonce nejde ani o správný součet nesprávných čísel. Výsledkem je pak vždy jen pocit. Emoce a její pohrobci. "Nestálo to za nic," řekne nespokojeně jeden. "Mohlo být i hůř," dodá smířlivě druhý. A oba se vzácně shodnou, že propříště by to mělo být lepší, a společně si na to o silvestrovské půlnoci připijou.

Když se ohlédnu za svým odcházejícím rokem, při účetně povrchním pohledu by se mi mohlo zdát, že ztráty jednoznačně převažovaly nad nálezy. Jenže když se na každou takovou domnělou ztrátu podívám zblízka a pěkně proti světlu, často zjistím, že není tak průzračně ztrátová, jak se zdá na první pohled být. Jako by se užuž hlásila o slovo její "nálezová tvář", doposud ve ztrátě zakletá a přes její oslňující odlesky neviditelná. A mám-li být upřímný, taky s původně zamýšleným jednoznačným odsudkem maličko hnulo pár posledních prosincových dní, které se nesly v překvapivě pozitivním duchu, takže bych je rád považoval za upoutávku na celkově podařený a pěkně vypečený nový rok. Jasně, že do upoutávek se vždycky vloží jen to nejchutnější a nejzajímavější a všechny nechutné a nudné vycpávky se zapřou, ale pro pár takových lahodně křupavých rohlíčků určitě stojí za to překousnout sem tam nějakou tu vycpávku z neochuceného pěnového plastu.

Přes setrvalou vizuální bláznivost světa se ale pořád víc a víc kloním k názoru, že všechny naše ztráty i nálezy mají svůj smysl. Ze zvědavosti a touhy po dokonalém vědění po něm pátráme a snažíme se ho za každou cenu pochopit, a když v tom nejsme úspěšní, což se děje často, docházíme k domýšlivému názoru, že takový smysl neexistuje. Jako by nesmělo existovat nic, čemu nerozumíme! Přiznávám, často nerozumím smyslu toho, co se děje v mém životě a v mém okolí, z něčeho jsem smutný a mnoho věcí mě neskonale štve. Ale to neznamená, že bych chtěl našim ztrátám i nálezům upírat právo na jejich nezávislý smysl, na jehož odhalení a pochopení jsou naše smysly i náš omezený rozum krátké. Idealisté, mezi něž nepatřím, dodávají: Zatím!

Přeji vám všem, milí čtenáři a návštěvníci tohoto blogu, abyste příští rok prožili co nejvíc podle svých představ a přání a aby vaše ztráty i nálezy byly pokud možno v přirozené rovnováze a ve výsledku vám byly vždy ku prospěchu, i kdyby se to tak třeba zpočátku nezdálo. A taky hodně energie - té běžné, abyste vždy bez újmy na dechu unesli, co si naložíte nebo již naloženo máte, i té tvůrčí, abyste se ve svých autorských počinech dokázali až na dotek přiblížit skutečnému zázraku stvoření.

Ať je rok 2011 pro vás všechny dobrým rokem, na jehož konci si řeknete: "Celkem fajn, ale ten příští si umíme představit ještě lepší!" A já vám za rok budu muset popřát navíc ještě hodně fantazie, aby to vůbec ještě šlo.

Fotohádanka č.5

28. prosince 2010 v 21:33 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

V posledních dvou fotohádankách se ukázalo, že čím více informací a indicií fotografii doprovází, tím větší je pravděpodobnost, že si hádající rozmyslí napsat správnou odpověď. Vždyť jak by mohl mít měděný objekt rozměr 22 kilometrů (Fotohádanka č.4)? Nebo proč bych se jako autor fotky měl bát přiblížit se k fotografovanému objektu jen proto, že jsem se narodil zrovna 19.března (Fotohádanka č.3)?

Uznávám, i dobře míněné rady mohou někdy svést na scestí, a proto k poslední letošní fotohádance poprvé žádné indicie nepřipojím. Nepůjde tedy tentokrát o žádné detektivní pátrání, ale o prostou odpověď na prostou otázku: Co myslíte, že je tentokrát zachyceno na fotografii?

Fotohádanka č.5

Samozřejmě se jedná o poslední fotohádanku v letošním roce (a myslím, že zatím ze všech pěti pokračování nejjednodušší). Nicméně vzhledem k tomu, že právě fotohádanky mají mezi čtenáři a návštěvníky blogu poměrně značný ohlas, určitě budu v příštím roce v této nepravidelné sérii pokračovat. Předpokládám, že k metodě indicií se po Novém roce vrátím, ale v dnešním dílu vás nechám odpočinout a nebudu vás zatěžovat rébusy. Dost na tom, že před nás spoustu nových rébusů, záhad, hádanek a křižovatek postaví už o víkendu startující nový rok. Máme poslední šanci ušetřit na ty opravdu důležité hádanky trochu sil, tak na poslední chvíli neplýtvejme energií :-).

Správné řešení se objeví v komentářích ve čtvrtek 30.prosince večer (ale jsem přesvědčen, že jasno bude skoro okamžitě). Do té doby vám přeji pěkné "hádavé" dny.

Nedělní miniglosy č.96

26. prosince 2010 v 19:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Mluvčí Odborového svazu zlodějů a podvodníků prohlásil, že příslušníci obou profesí chtějí mít v příštím roce o vánočních svátcích konečně jednou volno: "Naši členové zatím museli chodit do práce i v těchto svátečních dnech, ale oni chtějí mít rovněž klidné Vánoce a trávit je v rodinném kruhu jako každý jiný poctivě pracující člověk. Věříme, že občané a podnikatelé tuto skutečnost pochopí a nebude jim vadit, když budou vykradeni nebo podvedeni místo tradičního vánočního termínu až na začátku ledna."
-----------------------
Do snižování stavů státních zaměstnanců se podle meziministerské dohody aktivně zapojí i čeští myslivci. "Podle našich statistik chodí státní zaměstnanci v zimě rádi na procházky do lesa," řekl nám mluvčí nově vzniklé České komory myslivců. "Počítáme proto s tím, že v zimním období povolíme zkušební limitovaný odstřel "na komoru", a věříme, že do léta budou všichni státní zaměstnanci zákonem oficiálně prohlášeni za škodnou." Akci vítá především Ministerstvo financí, protože přemnožení státní zaměstnanci řádí především v neprostupných porostech státního rozpočtu, kde spásají mladé výhonky čerstvě vybraných daní.
-----------------------
Světový rekord v počtu nevěřících v katolických kostelích byl překonán o letošní štědrovečerní noci. Zatím to sice ještě není oficiálně potvrzeno, ale vypadá to, že na letošní půlnoční mše dorazilo více než 2 milióny nevěřících Čechů, což by znamenalo vylepšení rekordu z roku 1969, kdy s nastupující normalizací ztratila víru většina Čechů. Guinessův výbor ale zatím s uznáním rekordu váhá, protože jeho čeští zpravodajové uvedenému číslu nevěří.
-----------------------
Podle posledních informací by se světové EXPO v roce 2026 mělo uskutečnit v Karlových Varech. Po získání zimní olympiády v Soči a fotbalového mistrovství světa v roce 2018 je tato skutečnost hodnocena jako další velký úspěch ruské diplomacie.
-----------------------
Odstupující policejní prezident Oldřich Martinů pravděpodobně opustí Českou republiku a usadí se v cizině. "Ukazuje se, že žádný Martinů není doma prorokem," konstatoval bývalý nejvyšší policista. "Předpokládám, že moje kariéra bude pokračovat ve Francii, jak je u každého významnějšího Martinů zvykem." Zároveň bylo oznámeno, že v Paříži by měl být pod taktovkou novopečeného autora proveden ve světové premiéře Koncert č.1 D dur pro policejní sirénu a pohotovostní sbor.


Pozn.: Jubilejní sté vydání Nedělních miniglos bude obsahovat mimo jiné i "autorský výběr" padesáti nejzajímavějších příspěvků z celé historie těchto pravidelných článků. Dále připomínám informaci z minulého týdne, že součástí "oslav" bude i soutěž o láhev výborného řeckého vína, která bude vyhlášena v den vydání Nedělních miniglos č.99, což by mělo nastat (pokud se neuděje něco nečekaného) v neděli 16.ledna 2011. Na zaslání svých odpovědí pak budete mít celý týden a výsledky budou vyhlášeny v Nedělních miniglosách č.100. Těším se na vaši účast, odpovědi i komentáře.

Půlnoční Haiku

25. prosince 2010 v 14:14 | Petr Vápeník |  Haiku
V letošním roce jsem postupně několika lidem slíbil, že se pokusím napsat haiku. No a protože jedna "česká lidová" vemlouvá, že ...sliby se maj plnit o vánocích..., což je možná důvod, proč je leckde místo poklidné vánoční atmosféry takový frmol, plním tedy slib. Aspoň jeden z mnoha, když už nic jiného. Ale to by Vánoce musely mít aspoň dva roky, jako prázdniny Julese Verna, abych všechno, co jsem slíbil ostatním a hlavně sám sobě, stihnul.



Půlnoční Haiku



Zavátí nocí

na zítřky připíjejí

včerejším vínem.

O vánočních zázracích

23. prosince 2010 v 22:46 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když jsem ještě chodil do školy, mívali jsme jako rodina každý rok hned troje Vánoce: Začínali jsme urychleným Štědrým večerem už 23.prosince spolu s rodiči v Plzni. Pak jsme druhý den přejeli k jedněm prarodičům, kde se slavil oficiální Štědrý den, i když pro děti byl vždy o něco "méně oficiální" než večer plzeňský, protože v Plzni většinou Ježíšek přinesl ty hlavní dárky. No a nakonec se ještě na Štěpána jelo k druhým prarodičům, takže Vánoce byly mile rozvleklé a pořád bylo na co se těšit. Celkem jsem to chápal: Kdyby Ježíšek všechny dárky roznášel během jediného večera, musel by se chudáček udřít. Takže jsme mu vlastně svým pojetím Vánoc umožňovali, aby si mohl lépe rozvrhnout svou práci, za což by nám dnes jistě ekonomové zatleskali.

Vánoce jsou pro mě vždy spojené s tajemstvím, s překvapením. Asi bych se neuměl plnohodnotně radovat z Vánoc, kdyby bylo vše včetně dárků předem domluvené a vzájemně schválené (jen pozor, to že to neumím já, ještě neznamená, že neexistují lidé, kteří to umějí a dělají to tak rádi a ve vzájemné souhře). Stává se mi, že bývám překvapený trochu i o něco víc, občas docela dost a někdy dokonce hodně. Ale málokdy mne dokáže překvapení doopravdy přemoci a ohromit mne. Vlastně jsem byl doopravdy plnohodnotně přemožen a ohromen až letos. Ale co už by mělo člověka ohromit, když ne zázrak? A zázraky, to už teď mohu potvrdit, se dějí.

Předevčírem jsem si shodou podivuhodných okolností vzpomněl na někoho, koho jsem už několik let neviděl. Jediné, co jsem o něm věděl, bylo to, že právě pobývá kdesi na druhém konci světa a ještě drahnou dobu tam pobývat bude. No a já jsem dostal zčistajasna chuť, velmi neodbytnou chuť si s tímhle člověkem promluvit. Ne přes žádné obrazovky a reproduktory, přes počítačové křemíkové trpaslíky, přes strojová písmenka bez diakritiky, přes kolotající družice a anténní systémy, přes kilometry drátů a světlovodných vláken. Pěkně z očí do očí, naživo a zblízka, aby byl nejen slyšet hlas, ale i cítit rozpoložení, aby bylo vidět nejen do tváře, ale i hluboko do duše, aby nebylo třeba očima jednotlivá písmenka skládat do slov a ta teprve do vět a souvětí, ale abyste jim jen mohli nastavit ucho a ona ve vás začala drnčet jako neposedná struna. Aby nebylo pro vyjádření radosti i pohnutí nutné používat smajlíky. Zrovna zítra, říkal jsem si, mám volný večer, to by se nám jistě pěkně povídalo. Pěkná představa, jenže to by se musel stát zázrak!

Zázraky jsou jen šalbou pro romantické duše, ozvalo se ve mně rácio emeritního přírodovědce; vše je přece pouze otázkou míry pravděpodobnosti. Zázrak v takovém světě nemá místo; a co pak s nezaměstnanými zázraky?! Ale boží mlýny prozření, které jinak melou sice jistě ale pomalu a jejich diamantové břity dokážou rozdrtit i pěkně tvrdou slitinu staletých "jistot", mlely tentokrát naštěstí pozoruhodně rychle. "Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů", praví známý a užívaný slogan. Tomuhle stachanovskému zázraku to trvalo jenom jeden jediný den! Takové ohromující překvapení by bylo chloubou každých Vánoc. Království (a koně k tomu) za takové vánoční překvapení!

A tak jsem dostal včera večer svůj první letošní (a rovnou zázračný) vánoční dárek. Dokonce už 22. prosince, ještě o den dřív, než se kdysi nadělovalo v našem plzeňském bytě. Není to sice úplně správný štědrovečerní termín, vím, ale já nijak nelpím na tom, aby zázraky z důvodu nějakých nebeských formalit musely čekat až na oficiální Štědrý den. To by pak, uznejte sami, byl pro panny Zázračnice taky pěkný frmol, jako roznášení dárků pro neúnavného Ježíška.
Proto si myslím, že bychom měli být připraveni na zázraky nejen na Štědrý den, nejen pár dní před ním a po něm, ale neustále. Já každopádně připravený budu, protože - jak už teď vím - zázraky se prostě občas dějí, jsou tu, ať už v ně věříme nebo ne, ať už jsme tomu rádi, jsme z toho na rozpacích nebo se s tím jen obtížně smiřujeme. Jsou tu a je jen na nás, jestli je necháme kolem sebe projít bez povšimnutí anebo jim otevřeme svou náruč.

Přeji vám všem, milí čtenáři a návštěvníci tohoto blogu, abyste své kolemjdoucí zázraky nikdy neprošvihli a abyste letos prožili radostné, pohodové a požehnané vánoční svátky.

Nedělní miniglosy č.95

19. prosince 2010 v 18:58 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Na žebříčku nejnebezpečnějších povolání stále stoupá zaměstnání úředníka na Ministerstvu financí. Minulý týden se tato práce dostala v pořadí dokonce před pyrotechniky a filmové kaskadéry, a před ministerskými úředníky tak už zůstávají jen lovci perel na Orlíku. Pracovníci Ministerstva financí se totiž v předvánoční době věnují především dalšímu a dalšímu škrtání. V kontaktu s ostatními resorty a především s odborovými organizacemi tak doslova létají jiskry, což ve výbušném prostředí české politiky znamená obrovské riziko. Zdá se nicméně, že úředníci adrenalinové a extrémně návykové práci přišli v posledních měsících na chuť. Zaměstnanci, se kterými ministerstvo ke konci roku rozvazuje pracovní poměr, teď mají velký strach z abstinenčních příznaků a obávají se, že jinde si ani neškrtnou.
-----------------------
Propadákem skončilo vystoupení českých reprezentantů na mistrovství světa v počítačových hrách. "Opět se ukazuje, že je třeba zásadně změnit model přípravy," uvedl známý nejmenovaný kritik poměrů na Českém svazu počítačových her. "Už jsem to odpovědným funkcionářům říkal mockrát, ale je to jako kdybych počítačový hrách na stěnu házel."
-----------------------
Podle posledních analýz Českého statistického úřadu je zřejmě ekonomická krize v České republice definitivně na ústupu. "Situace na Pražské burze sice ještě není zcela zkonsolidována," řekl nám mluvčí úřadu, "ale definitivním průlomem se zdá být fakt, že obrat kapsářů na vánočních trzích vzrostl podle posledních zveřejněných výsledků meziročně o 3,4 procenta." Na tuto zprávu okamžitě pozitivně zareagovaly mezinárodní ratingové agentury zlepšením ratingu České republiky a Rumunska.
-----------------------
Na českém předvánočním trhu se objevilo nově nahrané album nejmenovaného populárního zpěváka Vánoce ve zlaté Praze 2. Doposud se sice každoročně lisovaly nové desky, ale nahrávka zůstávala stále stejná - původní z roku 1969, která už dnes pochopitelně nemůže obstát v moderním světě. Nová nahrávka nebyla kvůli potenciálně vysokým nákladům pořízena v zimní Praze ale v letní Šanghaji a místo některých tradičních a dávno překonaných českých vánočních písní obsahuje vánoční úpravy písní Když muž se ženou snídá, Odnauč se říkat ne, To musím zvládnout sám a Včelka Mája. Album vydané renomovanou čínskou firmou Subrabhon se dostalo okamžitě na špičku čínské i německé hitparády a vlídně bylo přijato i ve včelích úlech.
-----------------------
Ani další pokus omezit poslaneckou imunitu nebyl úspěšný. "Určitě by bylo chybou omezovat imunitu právě teď v zimě, kdy je oslabený organismus snadno napadnutelný," vysvětlil závěr jednání jeden ze členů mandátového a imunitního výboru. "K tématu se určitě vrátíme v létě, nebude-li ovšem moc horko."



Pozn.: Pomalu se blíží jubilejní sté vydání Nedělních miniglos. Abyste zbytečně nepromeškali jedinečnou příležitost, raději už teď avizuji, že součástí "oslav" bude i soutěž o láhev výborného řeckého vína (žádná krabice, prvotřídní kvalitu zaručuji). Bude stačit pouze správně odpovědět na několik jednoduchých otázek a pak mít trochu štěstí při slosování, pokud bude správných řešitelů víc. Soutěž bude vyhlášena v den vydání Nedělních miniglos č.99, což by mělo nastat (pokud se neuděje něco nečekaného) v neděli 16.ledna 2011. Na zaslání svých odpovědí pak budete mít celý týden. Moc se těším a věřím, že se do soutěže zapojí co nejvíc tradičních a třeba i zcela nových čtenářů. Další informace můžete čekat opět příští neděli.

O zimních rukavicích a vánočním přání

18. prosince 2010 v 21:42 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nemám moc rád zimní součásti oděvu: různé čepice, šály a vůbec nejmíň ze všeho mám rád rukavice. Doma mám jen jedny pro případ, že udeří padesátistupňové mrazy: Jsou to kožené černé palčáky s kožíškem uvnitř, které se hodí spíš do hokejové branky než mezi lidi, a připadám si v nich neforemný jako lachtan na souši. A protože padesátistupňové mrazy stále ne a ne přijít, za celou dobu, co rukavice mám, jsem je použil jen sedmnáctkrát. Divíte se, že to vím tak přesně? Je to tím, že jsem je dostal pod stromeček před sedmnácti lety. Typický "měkký dárek", který přišel při rozbalování na řadu toho roku jako jeden z prvních, protože měkké balíčky (alespoň pro mnohé z mužů) neskrývají většinou tak velká tajemství, jako dárky "tvrdé". Zajímavá mužská logika.

Když jsem byl malý, nechápal jsem, jak by mohl někdo dárky radši dávat než dostávat. Bral jsem to jako jednu z dalších nepochopitelných lží, kterými dospělí z rozmaru častují děti, asi jako to, že si pro zlobivé děti přicházívá polednice nebo že dobro nakonec vždycky zvítězí. Bylo mi sice trochu líto dospělých, že mají mnohem méně balíčků než já, ale vždy to byl jen lehký závan lítosti, protože pak už jsem se pustil do rozbalování všech těch tajuplných nazdobených dárečků a na dospělé chudinky jsem v rozjitřené atmosféře vánočních vůní, světel a zvuků dočista zapomněl. Vždyť přece dostávat dárky je tak báječné a čím víc jich je, tím báječnější je to pocit, na tom by se snad dala v matematice vysvětlovat přímá úměra.

V době, kdy jsem dostal zimní kožené palčáky, už těch balíčků bývalo méně. Na tom by se zase možná pro změnu dala vypozorovat úměra nepřímá, ale já s údivem sledoval, že přestože balíčků je o dost méně než v dětství, radost z nich jaksi neubývá. Jako kdyby množství radosti nemělo s počtem balíčků a s jejich tvrdostí vůbec nic společného. Dokonce i černé kožené rukavice, přestože jsem věděl, že je asi nikdy nebudu nosit, ve mně vyvolaly zvláštní radostné opojení. Podivná věc - tyhle vánoční zákonitosti.

Rukavice nosím přesně jednou v roce: Vždy, když jdu koupit vánoční stromek. Tou dobou bývá většinou nevalná povětrnost, často fouká a sněží, občas mrzne a sem tam dokonce praští. Neforemnost rukavic - tolik překážející při jemné manipulaci s penězi, mobilním telefonem nebo čímkoli menším než Velkým atlasem světa - při přenášení stromku nevadí a ruka je ve své kožené pevnosti nejen v relativním teple, ale navíc dobře chráněná před pichlavými větvičkami. Čtrnáctkrát se mnou šly rukavice pro borovičky do rokycanské hájovny, kam to bylo z našeho domu dobré dva a půl kilometru, dnes už potřetí jsme spolu přinesli voňavého vánočního společníka z dobřichovického obchodu. Není to sice tak daleko jako v Rokycanech, ale i tak je to pěkná vycházka za město a rukavice z ní přicházejí notně utrmácené. Jsou tolik unavené, že okamžitě ulehnou do skříně a probudí se zase až za rok. Napadlo mne, kde asi jsou všechny ty zajímavé "tvrdé" dárky zpřed mnoha let. Na rozdíl od nich tu tehdy nepříliš chtěné rukavice stále jsou a - i když se ve svém životě příliš nepředřou - mají stále ještě na světě své místo a svou roli. Možná ne tak důležitou jako kdybychom spolu pobývali někde poblíž Ojmjakonu, kde padesátistupňové mrazy bývají každou zimu, ale celkem sympatickou.

Už řadu let nejsem dítětem a čím dál víc mi dělá radost dárky rozdávat. Samozřejmě, i dnes mám radost z každého balíčku, který je určený mně, ale i tak cítím, že lepší a hřejivější pocit mám, když někdo jiný rozbaluje to, co mu (jen shodou okolností mým prostřednictvím) přinesl Ježíšek. Je to zvláštní a skoro dojemná radost, kterou bych žádnému zvědavému dítěti vysvětlovat nechtěl. Jen bych mu přál, aby k takové radosti taky jednou dospělo.

Dnes jsme spolu s mými vánočními rukavicemi přinesli spojenými silami domů stříbrný smrček. Je jen o málo menší než já a asi ho postavím na nějaký kousek nábytku, aby bylo jasné, kdo z nás dvou bude po dobu Vánoc vládnout této domácnosti. Ještě nevím, jestli ho vůbec nějak ozdobím, protože čím dál víc se mi líbí stromky jen tak samy o sobě, ve své přirozené kráse; je to vlastně takový vánoční smrkový akt. Ale možná dostane pro formu několik malých ozdůbek, aby si nemohl stěžovat někde na svém polesí, že Vánoce (a smrčky) doma odbývám. Doufám, že rád poslouchá koledy, klasiku i rock, protože toho všeho se mu u mne doma o nastávajících svátcích dostane. Může to klidně brát jako dárek.

A jestli můžu mít nějaké vánoční přání, milý Ježíšku, moc bych všem, které řadím mezi své osobní ale třeba i virtuální přátele a známé, popřál, aby letos i po všechny příští vánoční svátky měli vždy někoho, koho budou moci s velkým gustem a hřejivým pocitem u srdce obdarovat; čím, to už se mi nezdá být tak důležité. Třeba jenom svou přítomností.

Už dost dávno nejsem dítě, a tak se mi právě tohle zdá být tím nejkrásnějším možným vánočním dárkem.

Dlouhý večer s pivem Mythos

17. prosince 2010 v 0:28 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady
Při každé své návštěvě Lefkady si udělám čas a zajdu do jedné své oblíbené taverny v přístavu městečka Vassiliki. Večer se v přístavu koncentruje skoro veškerý zdejší život, takže kromě toho, že se dobře najíte, můžete pozorovat turistický i "domorodý" cvrkot. S člověkem, který má tavernu v současné době na povel, se znám už dlouho. Když jsem tu byl poprvé, dělal tu nejčernější práci a teprve se zaučoval. Teď už se vypracoval a já si z něho (k jeho velké nelibosti) dělám legraci, že se z něj stal velký boss, se kterým už si ani netroufám mluvit. Návštěvu u něj jsem jako obyčejně nemohl vynechat. Přivítal mě jako starého známého a já dopředu věděl, že mi bude zase chutnat.

Normálně si na Lefkadě dávám v taverně k pití víno. Stává se mi ale, že tak jednou za pobyt dostanu chuť na řecké pivo Mythos. Pro ortodoxního českého "pivního gurmána" to sice asi není nic moc, ale já - i když jsem původem z Plzně, moc nepivařím, takže mi jednou, dvakrát za rok Mythos docela chutná. Objednal jsem si tedy zdejší výbornou (a vydatnou) fazolovou polévku, králičí stifado a jedno pivo. Byl jsem zrovna vyhládlý po celodenním výletě a objednané menu se mi zdálo přiměřené situaci. Nebylo.

Nevím, jestli ta porce byla zcela standardní. Podezřívám obsluhu, že mi chtěla jako "stálému" hostu maličko přilepšit. Anebo to byla jen náhoda daná statistickými zákony - přece jen v Řecku bývá jen máloco úplně unifikováno a směrodatná odchylka je jistě větší než v Německu. Někdy to prostě vyjde o něco víc a někdy míň. Dnes večer to tedy bylo víc. O dost víc! Víc polévky tak poctivé, že můj žaludek přivyklý lecjakým náhražkám - ač si vrněl blahem - byl po polévce standardně nasycen. Pak přišla velká porce králičího masa s několika přílohami. Taky výborné a taky "o něco víc". Uffff! Večeře začínala být náročná.

Usměvavý personál se čile zajímal, jak mi chutná, spokojeně sledoval moje boule za ušima a mě bylo hned jasné, že i kdybych byl nacpaný k prasknutí, neexistuje možnost na talíři nechat byť jen jediné sousto, protože tím bych naznačil, že jídlo nebylo nic moc, což nebyla pravda. Pivo jsem popíjel průběžně, druhou polovinu jsem vyzunknul na závěr, i když mi nebylo jasné, kam se ještě vešlo. Byl jsem po večeři plný po okraj a věděl jsem, že už do sebe nevpravím ani sousto. Řekl jsem si o účet.

A v ten okamžik mi "šéf" přinesl druhou láhev piva Mythos. Ne normálně jako starému známému, ale s důstojností státníka, který se právě chystá před miliardami televizních diváků prohlásit olympijské hry za zahájené. Vyděsil jsem se, protože mi bylo jasné, že je zle. Zaprotestoval jsem, že jsme si asi nerozuměli, protože já chtěl platit a ne druhé pivo. Šéf mi s noblesně vážnou obřadnou úklonou pivo otevřel a nalil. "Buď klidný," řekl mi. "To je pozornost podniku - jako poděkování za to, že ses k nám zase vrátil." No nazdar! Tyhle věci berou podle mých zkušeností Řekové dost vážně a odmítnutí takové pozornosti zavání urážkou. Pivo se na mě culilo z orosené sklenice a oprávněně si přede mnou připadalo v relativním bezpečí. Zkusil jsem usrknout a opravdu to nešlo. Neřešitelná situace. Začal jsem se poohlížet, kam by bylo možné po vzoru Mr.Beana nevyžádanou pozornost ukrýt. Ukázalo se ale, že každý můj pohyb je bedlivě sledován. Čím jsem seděl déle (a nešlo to jinak), tím bedlivěji, protože ostatní hosté pomalu odcházeli a z mého pobytu v taverně se postupně stávala one man show, ve které místo normálního hosta vystupuje přefouknutý balón.

Ve společnosti svého druhého piva Mythos jsem strávil skoro hodinu a půl, kterou jsem vyplnil různými kamuflovanými aktivitami, aby nebylo zřejmé, že nemám nic jiného na práci, než po mililitrech vpravovat do svého žaludku jedno jediné z dobré vůle darované pivo. Na každé polknutí žlutě perlivé tekutiny deset minut odpočinku. Konečně poslední hlt. Když jsem dopil, vážil jsem asi dvojnásobek své běžné váhy a obvod pasu jsem mohl uvádět v číslech používaných jinak výhradně pro popis rozměrů památných lip. Personál se se mnou rozloučil skoro dojatě. Tak dlouho u nich možná ještě nikdo nikdy nevečeřel. Je vidět, že jsem prostě štamgast a těžko se se svou oblíbenou tavernou loučím.

Přístav se postupně ukládal ke spánku a já se vydal těžkým krokem překrmeného Jeníčka i s otylou Mařenkou na zádech na předlouhou kilometrovou pouť k mému zdejšímu dočasnému domovu. Připadal jsem si, jako kdyby veškerá krev v mém těle byla do poslední kapky nahrazena pivem Mythos a toto mýtické pivo teď kolovalo mým tělem od srdce přes artérie a vény až po neposlednější drobounkou vlásečnici jako žlutá pěnivá krev, barvou tolik podobná zdejší krajině v poledním slunci.

Když jsem se v další obíbené taverně druhý den úspěšně pokoušel vytěsnit žlutý mok místním červeným vínem, naklonil se ke mně majitel a tajemně mi pošeptal, že má pro mne malý dárek "za věrnost". Nelíčeně jsem se jeho upřímné dobrosrdečnosti vyděsil. Druhé darované pivo ve dvou dnech po sobě bych už asi nezvládl, i když řecké lidové rčení jistě praví: Darovanému pivu Mythos na zuby nekoukej! Dostal jsem ovšem tentokrát nádhernou mořskou mušli, kterou nebylo nutné na místě zkonzumovat, ale bylo možné si ji odnést domů i se zakletým lefkadským mořem, jehož šumění je neustále slyšet uvnitř.

Dnes v Čechách venku docela obstojně mrzne a popadávají sněhové vločky, ale když se mi zasteskne po vlhkém a šplouchavém teple mořského pobřeží, zaposlouchám se do brumenda té veliké mušle a vzpomenu si nejen na moře, ale i na ty co mě přímo na jeho břehu každý svým způsobem a svým otevřeným srdcem chtěli odměnit, i když dobře vědí, že příště přijdu posedět znovu.

Nadýmavá vzpomínka na pivo Mythos pomalu splaskává a já se začínám těšit, až ho zase jednou spolu se zdejším mořem ochutnám.

Eyes Wide Shut

14. prosince 2010 v 1:17 | Petr Vápeník |  Filmy
Poslední film slavného režiséra Stanleyho Kubricka rozhodně nenechává diváky chladné: Někoho likviduje svou délkou a dlouhými pasážemi, v nichž se jakoby nic neděje, někoho vytáčí už samotným faktem, že ve filmu hrají hlavní role Tom Cruise a Nicole Kidmanová, jiné uvádí do intelektuálního a psychoanalytického rauše - zejména skalní příznivce neobyčejného filmaře, který se bohužel již premiéry filmu v roce 1999 nedožil. Nejsem ani členem fan klubů obou hlavních představitelů, nehořím (neměl bych správně kubrickovsky říct "nešajním"?) pro vše, co kdy Kubrick natočil, ale je fakt, že tento film mě kdysi opravdu přikoval k plátnu a stejně pak několikrát k obrazovce počítače i televizoru. Ne, rozhodně to není film pro netrpělivé, pro příznivce akce a už vůbec ne akční zábavy. Stejně tak zklame ty, kteří lpějí na pochopení uměleckého díla. Ale umění se nemá chápat, umění se musí především cítit. A film Eyes Wide Shut cítím nejen v hlavě, ale v kostech, svalech a nervech celého těla. Občas nevím, co si s ním mám počít, ale cítit -
to tedy je!

Chápu, proč film nese označení "erotický thriller". Pár návštěvníků navíc jistě není k zahození a film obsahuje mnohé z toho, co se od takového filmu očekává; zvlášť zabývá-li se záležitostmi ponejvíce nevědomými, kde sex hraje zatraceně velkou roli. Přesto bych se zdráhal zařadit film do takové škatulky. A jen s velkým sebezapřením vstřebávám název pro českou distribuci, který zní Spalující touha, což tak nejednoznačný a nepolopatický film, jako je Eyes Wide Shut, podle mého názoru doslova poškozuje.

Mladý úspěšný a ambiciózní lékař Bill žije v napohled šťastném manželství s Alice a spolu s dcerou Helenou tvoří na pohled téměř optimální rodinku. Jednou - pod vlivem marihuany - Alice Billovi o něco více otevře své nitro ovládané podvědomím, fantaziemi a doutnajícími vášněmi, které jen zřídka přejdou ve viditelný plamen. Bill, který jen těžko vstřebává toto zjištění, prožije zvláštní noc plnou bizarních příhod, částečně možná ze msty za poraněné mužské ego, částečně třeba i proto, že i on nechává svému podvědomí a pocitům najednou proti svým zvyklostem více prostoru než normálně. Hranice mezi realitou a snem se postupně stírá, hra přestává být hrou, pokračování děje se Billovi postupně vymyká z rukou a jde si vlastními tajemnými cestami, takže z člověka, který je zvyklý mít vše pod kontrolou, se stává jen přihlížející vlastnímu osudu. Že taková šokující změna nemůže zůstat bez následků, je zřejmé; jde jen o to, kdo čím zaplatí.

Středobodem filmu je úžasná mysteriózní párty "vyšších vrstev", na kterou se Bill dostává jako nezvaný host. Určitě není náhoda, že heslo pro vstup na rituálně dekadentní akci je právě "Fidelio" a že toto heslo funguje jen po určitou dobu a nezabrání odhalení vetřelce. Záběry z luxusního sídla, kde se lidé z vyšších kruhů v maskách benátského stylu oddávají hrátkám s kněžkami lásky nebo je alespoň okouzleně pozorují, jsou komponovány jako skutečné obrazy a promítá se do nich režisérův perfekcionismus a výtvarný styl. Smysl a význam uniká mezi prsty, divák cítí stejně jako hlavní hrdina, že může výjevy jen sledovat, ale vymykají se jeho chápání, nepatří do vědomého světa. Filmová akce je nahrazena drobnými gesty, pohyby očí nebo jen aktuálním postavením figur - podobně jako na šachovnici.

Je zřejmé, že tato párty bude z nějakého důvodu určující pro další dění a odvíjí se od ní několik záhad: Co se stalo s ženou, která Billa zachránila (a před čím vlastně?). Co se stalo s klavíristou, jehož indiskrecí se Bill na akci dostal? Jakou vinou má být zatíženo Billovo svědomí? Jak je možné, že živý sen Alice odráží mnohé z nepochopitelného dění této noci? A kde se vzala ztracená Billova maska na polštáři vedle Alice (je to vůbec obyčejná maska za 25 dolarů? Není to náhodou Bill samotný ve své původní podobě?) Nic nemá jednoznačné vysvětlení, jsou jen náznaky, hypotézy… Jasné je jen jedno: Billův a Alicin svět už po této noci nikdy nebude jako dřív, přestože se jim podařilo snové dobrodružství přežít a probudit se.

Nemá smysl snažit se popisovat podrobně děj - jednak je takový popis na internetu běžně k dispozici, ale hlavně si myslím, že ho ani nelze adekvátně převyprávět jako třeba děj detektivky, není totiž "samonosný" a bez kontextu, bez skvělé hudby (např. málo známá ale v daných souvislostech svým minimalismem neuvěřitelně "padnoucí" druhá část Ligetiho klavírního opusu Musica ricercata) a všech těch drobných paralelních motivů, náznaků a odkazů, je vlastně nezajímavý.

Kromě hojně diskutovaných psychoanalytických konotací má, myslím, film Eyes Wide Shut (tedy v překladu Oči doširoka zavřené), ještě jednu dost opomíjenou rovinu: Klade totiž Billovi jasnou otázku, jestli i nadále trvá jeho touha vyšvihnout se do řad respektované (nebo spíš obávané?) smetánky. Té smetánky, která (alespoň v hlubinách své duše) ve znecitlivujících karnevalových maskách vykonává podivné elitářské rituály svého náboženství, oddělena od vetřelců za zdí luxusu a tajemných hesel.

Výborné výkony podávají samozřejmě herci v hlavních rolích, ale výborné jsou i role epizodní (např. majitel půjčovny kostýmů pan Milich a jeho dcera, pouliční prostitutka Domino, bývalý Billův spolužák a dnes klavírista Nick, zženštilý recepční hotelu, vášní zaslepená dcera Billova zemřelého pacienta, atd.). Některá místa, kde se film odehrává, jsou opravdu pozoruhodná - např. "typická" newyorkská kavárna, kde k dopolednímu shonu vyhrává Mozartovo Requiem navozující motiv smrti, který do příběhu zasahuje (skutečně nebo jde jen o konstrukci? A jestli jde o realitu, proč k tomu došlo a podle jakých pravidel?). A to celé je, prosím, orámováno motivem probíhajících vánočních svátků, jako by se do tohoto období měli narodit zcela noví, proměnění lidé, lidé, kteří odteď budou muset žít - přestože nahlédli do tmavých zákoutí vlastních duší.

Když si zakážete očekávat od filmu jakékoli odpovědi, můžete mu snadno propadnout jako já. Pro mě je každopádně Eyes Wide Shut jedním z nejzajímavějších filmů devadesátých let.

Nedělní miniglosy č.94

12. prosince 2010 v 18:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ministři EU definitivně potvrdili, že administrativní část navigačního systému Galileo bude sídlit v Praze. V současnosti se jedná o finanční podpoře ze strany vlády ČR, která se zatím stále rozhoduje mezi podporou tomuto projektu a finančními pobídkami zahraničním filmařům. Ve skupině lobbistů přijel evropský navigační systém do Prahy podpořit v nelehkém střetu i sám Galileo Galilei. "Nerozumím tomu, proč česká vláda stále váhá" řekl slavný vědec hned na letišti médiím. "Všichni už dlouho tvrdí, že bez finančních pobídek český filmový průmysl nepřežije ani několik měsíců, a přece se točí!"
-----------------------
Akce českých lékařů Děkujeme, odcházíme má první hmatatelné výsledky: Na Vysočině podalo hromadnou výpověď z českého zdravotnictví již 80% zdejších pacientů.
-----------------------
Německo oficiálně požádalo českou vládu, aby zahájila projekt, který by měl historickou svatováclavskou korunu, zavedenou do nového korunovačního ceremoniálu císařem Karlem IV., a uschovanou pod sedmi zámky ve svatováclavské kapli chrámu svatého Víta, postupně převést na svatováclavské euro.
-----------------------
V anketě o nejoblíbenější vánoční koledu se průběžné výsledky velmi liší podle skupiny respondentů: Mezi kameloty a listonoškami vyhrála jednoznačně koleda Nesem vám noviny, mezi gamblery v českých hernách je nejoblíbenější koleda Dej Bůh štěstí. U Pražanů bydlících poblíž rušných dopravních tepen vyhrála vytoužená Tichá noc těsně před Chtíc aby spal, zatímco Sdružení pracovníků modelingových agentur preferuje Jak jsi krásné, neviňátko. Podle očekávání skončilo i hlasování mezi palestinskými studenty, kde s převahou zvítězila koleda Já bych rád k Betlému.
-----------------------
Jak se ukazuje, do soutěže Stardance - když hvězdy tančí posílají hlasy hlavně ženy. Podle názoru některých psychologů je tomu tak především proto, že divačky považují zúčastněné muže za sekáče přesně podle svého gusta, protože kromě společenských tanců musí rovněž sekat latinu.

Fotohádanka č.4

10. prosince 2010 v 23:43 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Už od začátku vám slibuji, že jednou připravím o něco těžší fotohádanku, abyste mohli trošku popustit uzdu vaší fantazii. Možná ten okamžik právě přišel. Možná je to ale jen moje zcestná představa a vy mě jako již tradičně zahltíte správnými odpověďmi.

Co tedy myslíte, že je na fotografii tentokrát?
Fotohádanka č.4

A nebyla by to správná fotohádanka, kdyby chyběly tradiční indicie:

1. Nejedná se o fotografii pořízenou Hubbleovým teleskopem.

2. Délka objektu na fotografii je cca 22 kilometrů

3. Objekt vede výborně elektrický proud

4. Objekt se nachází prakticky na úrovni zemského povrchu, přesto na něj běžný kolemjdoucí nedosáhne ani když si pořádně povyskočí

5. Objekt se nachází na místě, které má stejný název jako jeden z filmů Věry Chytilové

6. Na objekt neprší a je možné mu zahrát na varhany

7. Objekt je součástí většího celku, jehož pořízení stálo skoro 4 milióny marek


Tak co říkáte? Je to tentokrát trošku těžší než obvykle? Správnou odpověď, vyhodnocení a pár souvisejících informací můžete čekat v neděli večer.

Moc se těším na vaše názory a přeji vám báječný hádavý ( a taky adventní) víkend.

---------------------

Obrázky ke správnému řešení:

Fotohádanka č.4



O nerudném stávkokazovi

8. prosince 2010 v 19:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Poslední dobou nepíšu své příspěvky tak často a v takové podobě, jak bych rád a jak byste si to zasloužili. Chápu, že výmluva na nedostatek času neobstojí, protože času je z hlediska objektivního pozorovatele stále stejně, jen počet různorodých aktivit jakoby rostl nad únosné meze. Ale pozor, vůbec to neznamená, že bych si stěžoval, ostatně většinu činností, které teď vykonávám, jsem si sám vymyslel a nikdo mě do nich nenutí. Nechci si tedy nesmyslně stěžovat, jen upozorňuji, že snižující se počet nových článků na mém blogu má i jiné vysvětlení, než že jsem se stal ještě lenivějším než dřív nebo že bych dokonce na vás - na své milé čtenáře - zanevřel.

Dnes ovšem vím, že něco napsat musím za každou cenu. I kdyby to měla být jen ona legendární "autorská tečka" (to bych se ovšem stal lehce usvědčitelným plagiátorem). Kdybych totiž dnes nic nepublikoval, mohl bych zavdat důvod k úvahám, zda jsem se náhodou také nepřipojil k dnešní odborové stávce. No a vzhledem k tomu, jaký je můj vztah ke stávkování a k odborům vůbec, bych byl v tomto podezření jen velmi, velmi nerad.

Myslím, že jsem celkem tolerantní k tomu, co si o mně lidé myslí. Pokud se například někdo domnívá, že jsem blbec, beru to jako jeho přirozené právo. Ostatně u lidského blbství neplatí, že buď člověk blbcem je, nebo není, tak černobíle náš přepestrý svět naštěstí nevypadá, ale jde jen o to, kdy a jak často jím je a jak často tedy může být s blbostmi, které páše, přistižen in flagranti. Někteří lidé mne mohou považovat za nerudu, lháře nebo magora. Budiž! Asi na tom stejně nic nezměním, proč bych tedy utrácel zbytky energie za lepší "mediální obraz". Podobně tolerantní jsem (i když u toho se víc usmívám) i vůči těm nemnoha, kteří naopak podlehli pocitu, že jsem prostě skvělý a osobnostní nedostatečnosti se mi obloukem vyhýbají. Existuje ale jen pár lidí, u kterých mi celkem záleží na tom, aby si o mně nemysleli úplné nesmysly. U těch se pak snažím případná nedorozumění razantně dementovat a - nedaří-li se mi to - bývám snadno rozčilitelný (vidíte - neruda!). Ale takových lidí není moc a postupem času jich, řekl bych, spíš ubývá.

Přes veškerou toleranci k cizím názorům bych ovšem nepřenesl přes srdce, kdyby mě někdo podezříval byť jen z náznaku sympatií k odborovému hnutí. Už nevím, co bylo primárním motivem totálního zavržení zpočátku ještě revolučních "hnutých" odborářů, ale averze zůstala a ani po létech nezeslábla. Naopak, každou viditelnou odborovou akcí sílí. Nechci, aby se o mne jako o zaměstnance někdo staral, rád si své zájmy ohlídám sám. A už vůbec nechci dopustit, aby mi někdo říkal, kdy mám pracovat a kdy nesmím, protože se to právě nesluší, anžto je stávka.

Stávky jsem se zúčastnil jen jednou v životě. Bylo to v pondělí 27. listopadu 1989 a jednalo se o stávku generální. Vzhledem k tomu, že jsem byl právě na vojně, a měl jsem tedy denním drilem hypertrofovaný lalok subordinace, všechny generální aktivity (pro pamětníky - ty s lampasy) pro mne byly svaté. Dodneška jsem na ty tehdejší prostávkované dvě hodinky po poledni celkem hrdý, protože zatímco "venku" už tehdy bylo mnohé rozhodnuto a riziko bylo minimální, ještě dlouho mne polévalo horko, když jsem si uvědomil, co jsme mohli podle tehdejšího "práva" vyfasovat za stávku na "lidové" vojně, která podle předpisů musela být neustále bdělá a v plné pohotovosti stojící na stráži míru, i když ve skutečnosti měla často problém najít aspoň část svých vojáků a vyjet s technikou aspoň za vrata útvaru. Tehdy se mi zdálo, že stávka má svůj vyšší mravní smysl, protože je posledním hřebíčkem do rakve totalitního socialismu, který se sluší s gustem zatouct (jak hřebíček, tak i socialismus).

Od té doby se občas stávkuje za všelico, ponejvíce za domnělé zaměstnanecké nároky. Peníze hrají v protestech první housle. Většinou až stávka samotná ukáže, že konkrétní požadavek stávkujících (pokud vůbec kdy existoval) postupně vyšumí a galantně uvolní cestu projevům obecného znechucení z politiky. Nespokojení jsme přece tak nějak všichni, že, tak proč to těm pánům nahoře nedat sežrat, když je konečně příležitost?! Kde ale není přesně zformulovaný a jednotně chápaný společný cíl, tam zafunguje demonstrace jen jako výlevka a tlampač obecné frustrace a stresu. Výsledky takových akcí jsou pak více než sporné, mimo jiné proto, že jim takové rozmělnění cílů výrazně ubírá na účinku, takže ti, proti kterým je akce (často celkem zaslouženě) namířena, si mohou jen spokojeně mnout ruce: Skutečné ohrožení je minimální, takže není proč se strachovat.

Vezměme si třeba dnešní vyhlášenou stávku. Proti čemu byla vlastně namířena? Ano, proti vládním škrtům. Že se má šetřit, pod to se skoro každý podepíše, ale překládá si to tak, že když se bude šetřit a škrtat na ostatních, je to nezbytnost, zatímco když se nedej Bože bude šetřit na mně, je to do nebe volající nespravedlnost. A když se ještě prakticky do čela rozhořčených stávkujících postaví právě ti, kteří svou dlouholetou rozhazovačnou politikou přivedli státní rozpočet na buben, můj žaludek - přestože je zvyklý na všelijaká potravinová svinstva - se začíná obracet jako spořivý Alois Rašín v hrobě.

Pokud budou i dál vyhlašovány stávky podobného typu jako je ta dnešní a budou-li i nadále stát v jejich čele naše skrznaskrz zpolitizované odbory, které si tím budou přihřívat svoji polívčičku vytaženou právě z mrazáku, dočasně odhodím touhu stát se rentiérem a mojí ctižádostí se stane být dobrým profesionálním stávkokazem. Tyto akce pro mě pak budou i nadále nejlepší motivací pracovat v takový den do roztrhání těla a bude mi ctí i potěšením takové stávce škodit a oslabovat její dopad natolik, nakolik toho budu schopen.

Kdyby ničím jiným, tedy aspoň tím, že napíšu mírně citově zabarvený článek na svůj blog. Případné stížnosti proti němu, prosím, směřujte v kopii na příslušné odborářské funkcionáře, bez jejichž přičinění by tento text nikdy nevznikl a na blogu by nejspíš k dnešnímu datu neviselo nic.

Platí-li i v tomto případě známé rčení "lepší něco než nic", to je samozřejmě otázkou.

Nedělní miniglosy č.93

5. prosince 2010 v 15:52 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Podle předběžných informací dánsko-českého výzkumného týmu analýza kosterních pozůstatků astronoma Tychona Braha nepotvrdila hypotézu, že by byl slavný vědec  otráven vysokou dávkou rtuti. Vzorky z jeho ostatků nicméně vykazují abnormální obsah arzénu, takže varianta otravy ještě nebyla zcela vyvrácena. Je ovšem rovněž možné, že slavný astronom patřil k organismům, které v DNA svých buněk využívají místo fosforu arzén, jejichž objev na bakteriální úrovni oznámili američtí vědci tento týden. Tycho Brahe by tak byl prozatím nejvyšším známým organismem podobné formy života, i když podle některých literárních historiků by mohl být dalším případem známý zloděj gentleman - Arsene Lupin.
-----------------------
Informace z posledních dnů ukazují, že někteří politici jsou ochotni poskytnout nemalý úplatek a dokonce se kvůli němu zadlužit jen proto, aby mohli ve vysokých funkcích s nasazením všech svých sil i vlastního zdraví, čestně a neohroženě sloužit občanům České republiky. Podle ředitele Výzkumného ústavu morálních úchylek odpovídá toto chování míře altruismu 3,65, což je u lidí neuvěřitelná hodnota téměř srovnatelná s výsledky u řeřichy polní.
-----------------------
Fanoušci skupiny Depeche Mode po celém světě protestují proti tomu, že se lidem, kteří se zasloužili o nedávné zveřejnění tajných velvyslaneckých depeší na serveru WikiLeaks, říká v policejních kruzích hovorově "depešáci".
-----------------------
Evropská komise vydala závazné doporučení, že každý občan Evropské unie by měl v zimním období zkonzumovat vitamin D v denní dávce 800 - 1000 mezinárodních jednotek. Proti tomu se ale jako proti nehospodárnému kroku postavila Organizace spojených národů, která mezinárodní jednotky v Bosně a v Kosovu financuje.
-----------------------
Bronzovou medaili na mistrovství světa ve vlakovém zpoždění, které se v tomto týdnu koná v Praze, získal rychlík z Berlína za hodnotný výkon 286 minut zpoždění oproti plánovanému příjezdu. O prvenství nadále bojují čtvrteční Vindobona s pátečním ranním rychlíkem Horehronec, které jsou stále ještě na trati.

Adventní ohňostroj v Dobřichovicích

2. prosince 2010 v 20:17 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
V sobotu se v Dobřichovicích, kde bydlím, uskutečnily adventní trhy. Mám celkem rád takové příležitosti, když se odehrávají v příjemné atmosféře, která na rozdíl od brutálních obchodních monstrakcí typu Go Ježíšku go! dokáže postupně začít vylaďovat tělo i duši do vánoční tóniny. Možná proto, že se zdejší adventní trhy konají přímo na nádvoří krásného zámku a v předzámčí, a možná i proto, že babí léto si přes sebe právě včas přehodilo zimní převlečník, splnila tahle akce přesně moje očekávání.

Trhy byly obohaceny i doprovodným programem jehož vyvrcholením byl již tradiční ohňostroj nad Berounkou. Přestože nejsem velkým příznivcem podobných akcí, zvlášť když se má člověk tísnit v davu dalších přihlížejících, řekl jsem si, že pro letošek udělám výjimku, vezmu foťák a zkusím udělat pár upomínkových snímků. Bez stativu, takže i bez ambice na nějaký valný vizuální výsledek.

Jako se s některými aktivitami musí čekat na světlo, při ohňostrojích se čeká na tmu. Na zámku právě odbíjí pátá hodina, na nábřeží před zámkem už je početný houf nedočkavých diváků, představení tedy může začít.

Při delší expozici připomínají světelné stopy některých rachejtlí obrovskou svítící trávu.
Ohňostroj Dobřichovice 2

Ohňostroje se sice promítají na nebe, ale svůj pekelný původ nezapřou. Kdyby nic jiného, prozradí se štiplavým zápachem. Z hříšníků se v pekle musí jen kouřit.
Ohňostroj Dobřichovice 3

Některá kouřem čpící světla si posedala na hladinu Berounky a chvíli dělala nekalou konkurenci místním kachnám a labutím...
Ohňostroj Dobřichovice 4

...a jiná zase dočasně obsadila oblohu a tvářila se jako rozkvetlé hvězdy.
Ohňostroj Dobřichovice 5

Kromě davů lidí z nábřeží a z mostu přihlížela představení zdola i řeka Berounka. Šumění splavu bylo na chvíli přehlušeno řízenými (aspoň doufám) explozemi.
Ohňostroj Dobřichovice 6

A pak obloha zhasla, údolím řeky se rozhostilo dýmající ticho a lidé obrátili své pohledy opět k zemi a vrátili se k vánočně vyzdobeným stánkům, na které kromě pozorných obchodníků dohlížela i zámecká věž a památná lípa.
Ohňostroj Dobřichovice 7

Hned po skončení trhů začal padat sníh a Vánoce jsou cítit ve vzduchu čím dál citelněji. A já si uvědomil, že pokorně se tetelící plamen svíčky na adventním věnci je mi sympatičtější než světelná show. Což ovšem neznamená, že vám tyhle fotky zapřu.

Přeju vám všem - milým návštěvníkům a čtenářům svého blogu - krásný a klidný adventní čas.