O zimních rukavicích a vánočním přání

18. prosince 2010 v 21:42 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nemám moc rád zimní součásti oděvu: různé čepice, šály a vůbec nejmíň ze všeho mám rád rukavice. Doma mám jen jedny pro případ, že udeří padesátistupňové mrazy: Jsou to kožené černé palčáky s kožíškem uvnitř, které se hodí spíš do hokejové branky než mezi lidi, a připadám si v nich neforemný jako lachtan na souši. A protože padesátistupňové mrazy stále ne a ne přijít, za celou dobu, co rukavice mám, jsem je použil jen sedmnáctkrát. Divíte se, že to vím tak přesně? Je to tím, že jsem je dostal pod stromeček před sedmnácti lety. Typický "měkký dárek", který přišel při rozbalování na řadu toho roku jako jeden z prvních, protože měkké balíčky (alespoň pro mnohé z mužů) neskrývají většinou tak velká tajemství, jako dárky "tvrdé". Zajímavá mužská logika.

Když jsem byl malý, nechápal jsem, jak by mohl někdo dárky radši dávat než dostávat. Bral jsem to jako jednu z dalších nepochopitelných lží, kterými dospělí z rozmaru častují děti, asi jako to, že si pro zlobivé děti přicházívá polednice nebo že dobro nakonec vždycky zvítězí. Bylo mi sice trochu líto dospělých, že mají mnohem méně balíčků než já, ale vždy to byl jen lehký závan lítosti, protože pak už jsem se pustil do rozbalování všech těch tajuplných nazdobených dárečků a na dospělé chudinky jsem v rozjitřené atmosféře vánočních vůní, světel a zvuků dočista zapomněl. Vždyť přece dostávat dárky je tak báječné a čím víc jich je, tím báječnější je to pocit, na tom by se snad dala v matematice vysvětlovat přímá úměra.

V době, kdy jsem dostal zimní kožené palčáky, už těch balíčků bývalo méně. Na tom by se zase možná pro změnu dala vypozorovat úměra nepřímá, ale já s údivem sledoval, že přestože balíčků je o dost méně než v dětství, radost z nich jaksi neubývá. Jako kdyby množství radosti nemělo s počtem balíčků a s jejich tvrdostí vůbec nic společného. Dokonce i černé kožené rukavice, přestože jsem věděl, že je asi nikdy nebudu nosit, ve mně vyvolaly zvláštní radostné opojení. Podivná věc - tyhle vánoční zákonitosti.

Rukavice nosím přesně jednou v roce: Vždy, když jdu koupit vánoční stromek. Tou dobou bývá většinou nevalná povětrnost, často fouká a sněží, občas mrzne a sem tam dokonce praští. Neforemnost rukavic - tolik překážející při jemné manipulaci s penězi, mobilním telefonem nebo čímkoli menším než Velkým atlasem světa - při přenášení stromku nevadí a ruka je ve své kožené pevnosti nejen v relativním teple, ale navíc dobře chráněná před pichlavými větvičkami. Čtrnáctkrát se mnou šly rukavice pro borovičky do rokycanské hájovny, kam to bylo z našeho domu dobré dva a půl kilometru, dnes už potřetí jsme spolu přinesli voňavého vánočního společníka z dobřichovického obchodu. Není to sice tak daleko jako v Rokycanech, ale i tak je to pěkná vycházka za město a rukavice z ní přicházejí notně utrmácené. Jsou tolik unavené, že okamžitě ulehnou do skříně a probudí se zase až za rok. Napadlo mne, kde asi jsou všechny ty zajímavé "tvrdé" dárky zpřed mnoha let. Na rozdíl od nich tu tehdy nepříliš chtěné rukavice stále jsou a - i když se ve svém životě příliš nepředřou - mají stále ještě na světě své místo a svou roli. Možná ne tak důležitou jako kdybychom spolu pobývali někde poblíž Ojmjakonu, kde padesátistupňové mrazy bývají každou zimu, ale celkem sympatickou.

Už řadu let nejsem dítětem a čím dál víc mi dělá radost dárky rozdávat. Samozřejmě, i dnes mám radost z každého balíčku, který je určený mně, ale i tak cítím, že lepší a hřejivější pocit mám, když někdo jiný rozbaluje to, co mu (jen shodou okolností mým prostřednictvím) přinesl Ježíšek. Je to zvláštní a skoro dojemná radost, kterou bych žádnému zvědavému dítěti vysvětlovat nechtěl. Jen bych mu přál, aby k takové radosti taky jednou dospělo.

Dnes jsme spolu s mými vánočními rukavicemi přinesli spojenými silami domů stříbrný smrček. Je jen o málo menší než já a asi ho postavím na nějaký kousek nábytku, aby bylo jasné, kdo z nás dvou bude po dobu Vánoc vládnout této domácnosti. Ještě nevím, jestli ho vůbec nějak ozdobím, protože čím dál víc se mi líbí stromky jen tak samy o sobě, ve své přirozené kráse; je to vlastně takový vánoční smrkový akt. Ale možná dostane pro formu několik malých ozdůbek, aby si nemohl stěžovat někde na svém polesí, že Vánoce (a smrčky) doma odbývám. Doufám, že rád poslouchá koledy, klasiku i rock, protože toho všeho se mu u mne doma o nastávajících svátcích dostane. Může to klidně brát jako dárek.

A jestli můžu mít nějaké vánoční přání, milý Ježíšku, moc bych všem, které řadím mezi své osobní ale třeba i virtuální přátele a známé, popřál, aby letos i po všechny příští vánoční svátky měli vždy někoho, koho budou moci s velkým gustem a hřejivým pocitem u srdce obdarovat; čím, to už se mi nezdá být tak důležité. Třeba jenom svou přítomností.

Už dost dávno nejsem dítě, a tak se mi právě tohle zdá být tím nejkrásnějším možným vánočním dárkem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | Web | 18. prosince 2010 v 22:02 | Reagovat

já bych bez aspoň slabých rukavic asi umrzla...:D

2 Merkitys Merkitys | Web | 18. prosince 2010 v 22:23 | Reagovat

Já taky pomalu zišťuju, že mě víc baví dávat dárky. Ten pocit, když uvidím věc a přesně vím, jak se bude tvářit ten komu ho dám. Když vymyslím něco osobního. Když pátrám po nečím dárku, beznadějně a najednou mě praští do nosu, TO CHCI! A když to potom rozbalí a zasměje se. A vůbec nejlepší je vidět, jak jsou moje dárky v oblibě ještě dlouho po tom, co byly darovány. A na tyhle vánoce už mám taky připravený kalibr vtipných, nebo osobních dárečků.
Občas mě tak nepříjemě brní v těle, když brácha, který chodí o vdě třídy víš a je skoro o tři roky starší nakoupí den před vánocemi čokolády a štve se, že nedostal nowé Windowsi. KOneskonců, je to jeho věc. Pořád mám ale přinejmenším stejně rády, když dá někdo něco mě, tak je mi 15, tak na to mám právo radovat se z dárků.
Přeji hezký den (moc toho z dneška nezbylo, takže alespoň hezký zítřejší den) A hodně dárků z obou stran :-)

3 iSaid iSaid | Web | 18. prosince 2010 v 22:41 | Reagovat

to se čte samo, naprosto krásně napsané, poutavé.
už si blog dávám do oblíbených a budu tu nakukovat častěji ;)

4 Naďa Naďa | Web | 19. prosince 2010 v 7:52 | Reagovat

K tomu se nedá nic říci, než to, že jsi článek psal tak, jak to cítím já. Totéž přeji i já Tobě a Tvým rukavicím přeji šťastné probuzení zase za rok.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. prosince 2010 v 10:17 | Reagovat

Tož, to ty rukavice už musí být úplně ztvrdlé smůlou (míněna pryskyřice z jehličnanů), ne?

Krásně jehličím provoněné vánoce!

6 ethnea ethnea | Web | 19. prosince 2010 v 22:01 | Reagovat

Nadherny clanek, ktery me zahral u srdicka.
Take jsem se uz pred par lety dostala do faze, kdy mi vetsi radost cini darky davat. Vetsinou ani nemam prani, co bych vlastne chtela, ale bavi me pro druhe nakupovat, vybirat, balit a hlavne je potom sledovat, kdyz darecek vybali a ja se treba trefim.
Preji Ti nadherne klidne svatky, hodne pohodicky a lasky.

7 Janah Janah | Web | 19. prosince 2010 v 23:39 | Reagovat

Taky mě napadlo to samé jako Tlusťjocha, že totiž se rukavice z původně měkkého dárku staly dárkem tvrdým.

Je zajímavé,jak se s věkem původní čekání na dárky promění na čekání na radost obdarovaných.

8 Čerf Čerf | Web | 20. prosince 2010 v 0:50 | Reagovat

[1]: To já radši po frajersku s rukama v kapsách. Praktické, zvlášť na náledí :-)

[2]: Díky za přání, které rád opětuji. Samozřejmě právo radovat se z dárků máme všichni a měli bychom si to vždycky užít :-).

[3]: Potešení na mé straně.

[4]: Rukavice ospale děkují.

[5]:[7]: Není to tak strašné. Asi mám na pryskyřici smůlu :-)

[6]: Jojo, to je přesně ono. Čirá radost. Ještě se do Vánoc zastavím opětovat pozdrav :-).

9 Lucka Lucka | Web | 20. prosince 2010 v 7:16 | Reagovat

Úžasně napsané! :-) Já jen doplním, že i dospělý může mít dětinskou radost a dokonce pár dní před Vánoci. To když si synek urputně přeje pouze jednu konkrétní věc, kterou loni nedostal. Ježíšek doufal, že na tu věc zapomene, ale byl to omyl. Tak musel Ježíšek dost dlouho žhavit do noci bazary (kdeže loňským seriím konce jsou) a když ta věc opravdu dorazila v balíku na poštu, málem jsem skákala radostí metr vysoko. :-D

10 š š | Web | 20. prosince 2010 v 11:04 | Reagovat

jo, na neoblíbené měkkoně si taky pamatuju - taky jsem měla raději ty tvrdé - a to jsem holka! :)
Také čím jsem starší, tím víc se těším na to, jak někomu dám dárek. Zvlášť, když vymyslím nějaký opravdu hezký, který vím, že překvapí a udělá radost, tak se nemůžu dočkat a nejraději bych ho dala hned. Asi je to i prvek ješitnosti, vidět, že někdo juchá nad něčím ode mě, ale mě to nevadí :)
Já jsem čepicová, šálová i rukavicová...jsem totiž zejména zimomřivá!

11 Shariony Shariony | Web | 20. prosince 2010 v 18:46 | Reagovat

Nemůžu si pomoci, ale tohle je jeden z nejkrásněji napsaných článků, který jsem kdy na internetu četla... tak jemně...:-)
Ještě na Vánoce nemám koupený ani jeden dárek, měla jsem spousta práce a starostí. Vyrazím zítra hned ráno, snad mě nákupními košíky nikdo neslisuje..

12 Lucerna Lucerna | Web | 20. prosince 2010 v 20:37 | Reagovat

aj ja uz davno som presla do stadia ked sa decky tesim na to ked mozem obdarovat svojich blizkych.. tu radost som si uvedomovala uz ako mladsia, rada som davala darceky a teraz to vlastne viem robyt aj mimo vianoc :) vedsinu su to male pozornosti ale ja som statsna ked vydi tu radost :D
pekne si to napisal, pritomnost ci par slov je casto viac ako kopec veci :) slova totiz nikdy nezhrdzaveju, ani sa nepokazia! :DD

13 Lennroe Lennroe | 22. prosince 2010 v 20:40 | Reagovat

Taky bych chtěla stříbrný smrček, jenže zatím jsem ho doma nikdy neměli. Proč mi jenom tvé psaní někoho tak připomíná, hm? Když o tom tak přemýšlím nevzpomínám si ani na jediný dárek, který jsem loni dostala (kromě řasenky, jež pálila tak, že se na to zapomenout nedá) zato si moc dobře vzpomínám, co jsem komu dala já a jak se na to tvářil.

14 JanaP JanaP | 23. prosince 2010 v 18:39 | Reagovat

Uzasny, diky.

15 Čerf Čerf | 27. prosince 2010 v 0:26 | Reagovat

[9]: Ježíšek je přeborníkem ve skoku vysokém.

[10]: Jasně, že je v tom kousek sobectví jiného typu - radost zrovna nad mými dárky. Ale to je, myslím, přijatelné :-).

[11]: Věřím, že jsi nestrávila Vánoce ve slisované podobě :-). A za pěkná slova děkuji, to vždycky potěší.

[12]: I slova někdy rezivějí a některá se i v prach rozpadnou. Čas je potvora.

[13]: Se stříbrným smrčkem z kouta pokoje tě srdečně zdravíme. Proč ti mé psaní někoho připomíná, to nevím, nejspíš proto, že píšu podobně jako někdo jiný, což může být dáno tím, že používáme úplně stejná písmena :-).

[14]: Vítej, vzácný hoste :-).

16 Terka Terka | Web | 27. prosince 2010 v 21:50 | Reagovat

Letos jsme s bratrem došli k zajímavému poznatku, že mamka s babičkou mají na své hromádce více dárků než my.
Dárky vždy potěší, ale člověk je nepotřebuje. Mnohem více jej, čím je starší, těší jiné věci, ať už chvíle s blízkými, úsměv, milé slovo, nezapomenutelné okamžiky.
A taky mám radost z dárků, které byly vybrány opravdu pro mne, u nichž vím, že ten, kdo je dal, poslouchal, dával pozor a chtěl obdarovat. To opravdu potěší.
Velmi ráda vybírám a dávám dárky. Nejen o Vánocích, ale vždy, když mne to napadne. Letos bylo na Vánoce málo peněz a času na kreativitu, tak jsem kvůli tomu byla taková celkově méně natěšená a přímo úměrně ani neočekávala nic od druhých.
Rukavice jsou užitečný dárek. Jeden z těch, který může začít být považován za "povinnou součást", něco, co by se mělo dát normálně a ne jako dárek, od kterého máme různá očekávání..., a pak se přestane dávat a když se rozbalí jednou znovu, má obdarovaný radost, že někdo přišel na tak užitečnou a praktickou věc.

17 Čerf Čerf | 28. prosince 2010 v 0:58 | Reagovat

[16]: S mnoha body z tvého komentáře úplně souhlasím. A mám samozřejmě taky (skoro) ze všech dárků radost. I kdyby to mělo být třeba pivo Mythos :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama