O odcházejícím chirurgovi

28. ledna 2011 v 22:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Skoro každý den slyším ve zprávách o tom, jak lékaři podávají v nemocnicích houfně výpovědi a připravují se na odchod západním a jižním směrem. Kromě toho, že nemám rád vydírání a tohle jím odpudivě zavání, na podstatu věci nemám vyhraněný názor a nechci si ho vytvářet na základech mediálních píár strategií obou stran sporu. V zásadě uznávám, že kapacity by se měly topit v penězích a ti běžně kvalitní (profesionálně i lidsky) lékaři by rozhodně neměli finančně strádat. Potíž je jako obyčejně v tom, že za kvalitní lékaře se považují všichni, což ne zcela souhlasí s mými osobními zkušenostmi, byť se paradoxně snažím z čistě sebezáchovných důvodů lékařům spíše vyhýbat.

Jako laik nedokážu posoudit, zda lékaři léčí správně, podobně jako neumím vyhodnotit, že se horolezci v Himalájích vydali k vrcholu tou správnou cestou. Co si ale posoudit troufám, je to, jak vstřícně zacházejí se svými pacienty. A v této oblasti to, obávám se, notně kulhá. Mnoho lékařů jsem zaplaťpánbůh v posledních létech při výkonu práce neviděl, ale na jednoho si přesto dobře vzpomínám. V souvislosti s nátlakovou akcí českých lékařů jsem si ho opět po pár letech vybavil v obnovené premiéře a jeho kolegové mi jistě prominou, že z nedostatku jiných vzorů ho budu brát za modelový příklad frustrovaného lékaře, po jehož odchodu naše zdravotnictví po dlouhé těžké nemoci konečně exne.

Jak už jsem o sobě několikrát sebekriticky napsal, nejsem nikterak manuálně zručný. Leč občas jsem okolnostmi donucen navzdory své nešikovnosti některé nepříliš kvalifikované práce provést. Takto kdysi vyvstala nutnost převézt hromadu velkých kamenů z místa, kde jejich přítomnost postrádala smyslu, na místo, kde měly cosi zpevňovat. Vozil jsem kameny v obyčejném kolečku a vždycky jsem je v cílovém prostoru z kolečka vysypal úžasným způsobem, který připomínal nadhoz ve vzpírání. Několikrát to bylo o fous, už už hrozilo, že se mi nepodaří kolečko převrátit správným směrem a kameny se poťouchle svalí na moji stranu barikády, ale vždy se mi nakonec podařilo docílit svého. Až při poslední várce se situace vymkla kontrole.

Možná to bylo dáno chybou techniky nadhozu, možná ubývajícími silami, možná při vědomí blížícího se slastného odpočinku polevila moje koncentrace. Poslední kolečko jsem správným směrem nevysypal. Po chvíli tance se vzepjatým kolečkem v metastabilní rovnováze se zdivočelý nástroj svalil mým směrem a jedním kovovým držadlem zblízka polaskal moje žebra. Od té doby se mi svět už nezdál být tak krásný jako dřív a rozvážné hluboké vdechování vlahého vzduchu pozdního jara se rázem proměnilo v mělké a překotné oddychování přehřátého psa.

Z vyprávění vím, že žebra zlomená a žebra naražená bolí přibližně stejně. Pokusil jsem se tedy vyslovit hypotézu, že v mém případě půjde jistě jen o žebra naražená, ale mohl jsem ji říct jen tichounce, protože hlasitou řeč můj hrudník neumožňoval. Neumožňoval ostatně víc věcí: Nemohl jsem zakašlat, nemohl jsem zvednout ruce nad úroveň hlavy, nemohl jsem otáčet trupem, nemohl jsem vypnout hruď k připnutí státního vyznamenání. Přesto jsem si řekl, že moje kosti jsou jistě natolik pružné, že odolaly pokušení prasknout. Uklidňoval jsem se tím celý měsíc. Když však žebra ani poté nejevila známky zlepšení, odhodlal jsem se zajít na chirurgii. Nerad a prozatím naposled.

Pár hodin jsem poseděl v čekárně, kde nás postupně peskovalo několik sester, poté jsem se odšoural na rentgen a pak - na sklonku ordinačních hodin - jsem byl konečně uznán za hodna vejít do ordinace k samotnému Lékaři. Ten mi dal jasně najevo, že ordinační hodiny jsou příliš dlouhé a mohly by být kratší, kdyby nebylo na světě tolik simulantů. Prohlížel si bez velkého zájmu můj rentgenový snímek, na kterém jsem vypadal opravdu šik, a konstatoval, že nechápe, proč jsem do ordinace chodil, když nemám nic zlomeného. Poučen literární klasikou, čekal jsem, že mi předepíše klystýr a vypláchnout žaludek, a měl jsem nepříjemný pocit, že na rentgenu mi museli odhalit aspoň nějakou zvlášť ošklivou infekční chorobu, protože si mě pan doktor držel na distanc a z vrozené slušnosti se mne zdráhal jakkoli dotknout. Ale nakonec si zřejmě řekl, že mi dá poslední šanci a zeptal se mě, jak se mi to domnělé (toto slovo bylo řečeno s akcentem na všech slabikách) zranění projevuje. Zasípal jsem, že například tak, že si vůbec nemůžu zakašlat, protože bych se v ten okamžik pominul bolestí. Pokýval hlavou a vypsal mi recept, který jsem sice nedokázal přečíst, ale podle délky a složitosti použitých slov jsem s úlevou usoudil, že to nejspíš nebude chinin.

Potěšen slovy doktora, že na kontrolu chodit nemusím (kdybych byl v lepší kondici, jistě bych nemohl přeslechnout lékařův těžký sarkasmus) a natěšený na farmakologický zázrak jsem pílil do lékárny, kde mi přesně podle pokynů v receptu vydali dobrý zahraniční lék na odkašlávání.



Po dalších třech týdnech se žebra rozhodla se mnou smířit, když jsem jim svatosvatě slíbil, že již nikdy nebudu vzpírat. Od té doby se snažím léčit výhradně popíjením vlažného čaje, takže šetřím našemu zdravotnictví (aspoň zatím) milióny, a za mé peníze odvedené na zdravotní pojištění může simulovat a mého oblíbeného chirurga zbytečně obtěžovat několik dalších lidí.

Jako optimista od přírody věřím, že i bez chininu dostatečně zahořklý pan doktor v dnešní vyhrocené době taky podal výpověď a již si ve slovnících našel anglický a německý výraz pro výplach žaludku. A nemocnice pokrčí rameny a z nouze bude muset konečně zkrátit ty příliš dlouhé ordinační hodiny, takže simulanti na chodbě si jednou provždy odvyknou předstírat zlomeniny.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mandragorka Mandragorka | Web | 28. ledna 2011 v 22:23 | Reagovat

Skvělý článek, obzvlášť na páteční večer :).

2 adaluter adaluter | Web | 29. ledna 2011 v 1:33 | Reagovat

Na situaci kolem lékařů mám úplně stejný názor a to nevyhraněně žádný. Já nějak nevím, když to poslouchám, ne až tak často a ne až tak pozorně, jak bych asi jako potencionální pacient měla, mám pocit, že spíš než o peníze, nebo alespoň stejně jako o peníze, jde o čas, který za ně musí v nemocnicích strávit, zřejmě naprosto nadměrný čas v porovnání s množstvím oněch peněz. Jak znám sebe, neboť já jsem jediná, podle koho mohu soudit, mě by spíš ničilo, že jsem v práci, více méně, nepřetržitě a trpí tím moje rodina. Omezení života na prácí, cestu do ní a z ní a spánek, to celé přerušené pouze rychlým přísunem nezbytných kalorií, by mě brzy přivedlo na pokraj vyhoření a to bez ohledu na to, jak by tato práce byla ohodnocena. Ale dosti doktorů, původně jsem chtěla vyjádřit své naprosté nadšení nad článkem, který mě rozesmál, pobavil svojí ironií... blablám, je skvělý, fantasticky čtivý i třikrát za sebou, krásné obraty, báječně dlouhá souvětí(to já ráda), nádherná slovní zásoba. Díky.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. ledna 2011 v 8:14 | Reagovat

1) Chinin se dá nahradit vrbovou kůrou (vyčteno z Verna)
2) Vyplachovali jen vojenští lékaři (vyčteno z Haška)
3) Moji šamani se spokojí s přiměřenými obětinami. Nestávkují. Mohou mít vše, kdyby chtěli.

4 Naďa Naďa | Web | 29. ledna 2011 v 8:35 | Reagovat

Já v tomhle směru jsem těžce neobjektivní, neb mám dlouhodobé zkušenosti s nemocnicema kvůli svému mužovi. Za poslední roky jsem jednala s doktory: z ARO, JIP (kardio, chirurg), plicním, kardio, diabeto, chirurgem a musím jen chválit. Prakticky ti všichni stáhli mého muže z hrobníkovy lopaty a ke mně byli vlídní.
Ale jinak věřím, že i tací lékaři, jak Pavle popisuješ, existují. Neměli by, i když jsou někdy jejich služby opravdu vyčerpávající.

5 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 29. ledna 2011 v 11:24 | Reagovat

Máš pravdu. Vyhýbat se jim z důvodů existence je skutečně ironicky vzato lék na přežití. Ale já místo sáhodlouhého komentování českého zdravotnictví, o kterém stejně nic nevím, neboť jsem z Alfy, přispěchám co se chininu týče s takovým milým videem a studentským filmem pana Svěráka, který má u mě neskutečnou oblibu (a oblbu):

http://www.youtube.com/watch?v=bN4DR9zywrs

Doporučuji shlédnout obě části... a uvěřit! Není to moc k tématu, ale já jsem přeci jen mimozemské, takže můžu být i momtémní :)

6 Čerf Čerf | Web | 29. ledna 2011 v 12:06 | Reagovat

[1]: Díky, jsem rád, že se ti článek o pátečním večeru líbil.

[2]: S tím zmíněným omezením života naprosto souhlasím. Ale opět nemůžu soudit, protože nemám osobní zkušenost zevnitř. Zvenku to vždycky vypadá jinak, čímž ovšem neříkám, že pohled zevnitř je jediný správný. A jsem samozřejmě potěšený, když se ti článek dobře čte :-).

[3]: Svých úžasných vrb si cením natolik, že bych je ani za nic nechtěl připravit o jejich překrásnou kůru :-).

[4]: Máš v tom určitě mnohem víc informací než já. Jako příležitostný optimista doufám, že moje nečetné zkušenosti jsou z pohledu systému výjimkou a není to tak, že tys naopak narazila na příslovečný "ostrůvek pozitivní deviace" :-).

[5]: Já tomu samozřejmě věřím od té doby, co jsem film viděl ještě jako student coby žhavou novinku :-).

7 Leňulí Leňulí | Web | 29. ledna 2011 v 16:45 | Reagovat

Pěkné, když mám občas chuť simulovat nějakou tu angínu či zápal plic, taky se objevím v čekárně mé milované doktorky a pár hodin si posedím...

8 Lucka Lucka | Web | 30. ledna 2011 v 0:33 | Reagovat

Safra...tato situace je mi nepříjemně blízká. Neměl ten doktor takové dva metry výšky, urostlá ramena a bílé vlasy? Jestli ne, tak má určitě bratra...:-\

9 Lea Lea | 30. ledna 2011 v 0:51 | Reagovat

Jak bych byla ráda, kdybych mohla říct, že mám dobré zkušenosti s lékaři. Nemám. Taky hlavně kvůli svému mužovi, ale nejen.

10 Vendy Vendy | Web | 30. ledna 2011 v 16:27 | Reagovat

Mého tátu špatný přístup doktora zabil.
Mou mámu jiný přístup doktorky zachránil.
Sama jsem zažila léčbu, která byla zbytečná (tedy zbytečný byl pobyt v nemocnici, ty prášky jsem mohla spolykat i doma).
Nejsem zrovna odvázaná z doktorů a jsem spíš negativní. Ale zatím si nemůžu osobně stěžovat... až na jednu čúzu z úrazovky, co mi sdělila, že když jsem schopna se tam přibelhat, jsem schopna se i odbelhat.
Paráda.
Doktor, ke kterému jsem pak chodila na ambulantní léčbu, byl zase vstřícný. Takže je to vždycky jen problém lidí.
P.S. vydírání taky nemám ráda, a po pravdě, přidat by se mělo i sestrám i pomocnému personálu.
Přidat by se mělo všem.
Jen ne politikům.
P.P.S. - dovedu si představit, jak ti bylo. Jednou jsem měla bloklá záda a lezla jsem z postele tím stylem, že jsem nějak skloouzla dolů a pak se postupně zvedala z podřepu. Při sedání nebo lehání to bylo peklo...

11 helena-b helena-b | Web | 31. ledna 2011 v 9:20 | Reagovat

Věřím všemu, co je tady napsáno. V posledních letech jsem měla co do činění s mnoha doktory různého zaměření. Naštěstí mé osoby se to týkalo jen minimálně. Nejvíc se na mě podepsala jistá zubařka, kdysi proslavená, nyní zatracovaná. Ta by mi měla za svou "léčbu" vyplatit velmi velkou částku, kterou jsem musela za svůj, její vinou zanedbaný chrup zaplatit jinde. Naštěstí vlastní chrup mi zůstal doposud a díky její "péči" jsem poznala jejího výborného mladého kolegu a zjistila jsem, že nic není problém...
S ostatními doktory jsem se setkala prostřednictvím svých nejbližších příbuzných. Jsem v podstatě tolerantní člověk, ale jak tak nad tím dlouho přemýšlím, dalo by se jim ledacos vytknout. Obyčejný člověk je v podstatě v jejich rukou, pokud v tom jistém okamžiku nemá sílu utéct jinam. Měli by to mít na paměti a brát své povolání jako poslání...

12 ethnea ethnea | Web | 31. ledna 2011 v 9:24 | Reagovat

Hodne vtipne napsano. Kdyby to nebyla pravda, clovek by se tomu mohl od srdce zasmat. Takhle je to ale spis tragicke. =´(
Mam obdobnou zkusenost. V patnacti letech jsem si zle narazila loket. Jako spravna tvrdacka holka sjem to samozrejme nechala byt a s "chromou" rukou dokonce absolvovala celodenni vylet do Prahy s nasi tridou - prece nebudu doma, ze? No jo, jenze ona bolest byla dost silena a ruka prakticky nepohybliva. Druhy den jsem rodicum priznala barvu, a ti, ac velmi neradi (my jsme se segrou mely takovou tvrdou vychovu - nic ti neni, nesimuluj...), me dovezli na chirurgickou ambulanci. Po trech hodinach cekani na rentgen, kdy na chodbe brecely male deti s vsemoznymi zlomeninami a tatka zacinal byt silne nervozni, jsem se mohla nechat ozarit... Potom dalsi cekani (to dobre znas, vid?) a nakonec me prijal mlady lekar a jeho "evidentni zajem" me vazne udivil. "jak se to stalo, co vas boli, muzete s tim hybat..." Hybat jsem nemohla - nevadi. Rentgen zkoumal snad hodinu, pak si prizval konzultaci a nakonec rekl, ze je to "cerny jak prase" a nic tam nevidi. Zhodnotil to tak, ze mi nic neni a at si dam ruku na satek. (Pripadala jsem si dost trapne, ze obtezuju s narazenym loktem...) Pak se zeptal, odkud jsme, a kdyz jsme odpovedeli, ze bydlime asi 20 km daleko, zmenil nazor a rekl,ze made sadru. Dostala jsem apartni bilou tezkou sadru od ramene po konecky prstu. Doted nevim, proc vlastne, ani, co mi bylo. Nicmene aplikace sadry asi trochu pomohla, protoze bolesti pominuly, ale potrebovala jsem tri mesice rehabilitaci, pri kterych jsem ronila slzy jak krokodyl... Od te doby uz si nic "nelamu" a nebo se radeji lecim sama... =D

13 Shariony Shariony | Web | 31. ledna 2011 v 22:42 | Reagovat

Mohla bych povídat. O tom, jak jsem "obtěžovala" doktorku na ultrazvuku, když jsem měla zápal plic. O tom, jak mě několik doktorů nechalo málem umřít, když jsem měla hodně akutní zánět slepého střeva a horečku skoro čtyřicet jedna. Měla jsem z toho takové trauma, že i po několika letech mi z toho bylo do pláče.
Sestra je teď v šestém ročníku na medicíně, ale lidumilný tvor není ani náhodou.. :/

14 Shariony Shariony | Web | 31. ledna 2011 v 22:46 | Reagovat

Oprava u druhé věty - na rentgenu.. myslela jsem už dál..

15 Čerf Čerf | Web | 1. února 2011 v 8:23 | Reagovat

[7]: Je to spíš společenská záležitost. Člověk posedí, pohovoří, vymění si viry...

[8]: Asi jde o dost rozvětvenou rodinu.

[9]: Jen se bojím, že právě takoví nakonec neodejdou.

[10]:[11]:  Ano, je to v lidech. Jen by ten systém měl ty dobré podporovat a před těmi nedobrými chránit.

[12]: Je vidět, že takové zážitky v hlavě zůstávají. Tak snad ti nakonec loket slouží lékařům navzdory.

[13]: Příroda a její dobré síly nakonec zvítězily, budiž jim vzdán dík!

16 Teri Teri | Web | 3. února 2011 v 19:53 | Reagovat

Vskutku nemilá zkušenost. Přiznám se, že já osobně mám na doktory poměrně kliku, i když se jim teda taky vyhýbám, jak jen to jde. Ale jak můj praktik, tak paní oční, paní orl i pan chirurg jsou lidé rozumní, vstřícní a děsy mě doktorofobičky naprosto chápající. Ale už jsem mnohokrát měla, osobně i neosobně, tu čest i s těma druhejma. A obávám se, že právě tihle zneuznaní pánové a paní skvělí a nedocenění doktoři a doktorky budou ti, kteří ječí nejvíc - nejenže nemají peněz tolik, kolik by chtěli, ale ani si jich pacienti neváží tak, jak by měli a občas se na sebe, nedejbože, můžou dozvědět i něco nelichotivého. To pak kdo by neodešel, že ano. Moc ráda bych viděla, jak se jim s podobným přístupem (člověka nepředěláš) dostane těch tisíců eur a respektu a společenského uznání v tom zaslíbeným Německu :c)

17 ethnea ethnea | Web | 4. února 2011 v 13:54 | Reagovat

[15]: A na just, i pres jejich uzasnou peci, slouzi dobre. =D (To se bohuzel o tom kolenu rict neda. To je zase jina story, jeste delsi a jeste smutnejsi.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama