Únor 2011

O poblázněném teploměru

28. února 2011 v 19:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdysi jsem dostal jako vánoční dárek elektronický teploměr, kterému se taky někdy říká vznešeně meteostanice. Je chytrý, korejsky strohý; i když s omezenou mimikou, přesto na mne spiklenecky pomrkává. Za normálních okolností ukazuje čas, teplotu uvnitř místnosti a teplotu venku. Dokáže ještě víc věcí, ale ty pro mne nejsou tak zajímavé. Zda je jasno, pošmourno nebo rovnou sibérie, to například vidím lépe přímo z okna a nevyužívám ani zabudovaný budík. Navzájem si děláme v našem bytě společnost, jeho po celodenní nudě baví pozorovat mé chaotické večery, on mne na oplátku zase občas svými omezenými prostředky kamarádsky ponoukne, že už bych měl konečně vyrazit, jinak mi ujede vlak, nebo že bych měl protentokrát ještě k zimní bundě přidat i čepici, protože do české kotliny právě zavítala na dovolenou doba ledová. Taky mi někdy dává nekompromisně objektivními čísly najevo, že teď už by mi měla být v bytě zima a bylo by záhodno maličko přitopit.

Idylická symbióza trvala donedávna. Pak mému elektronickému kamarádovi došly baterky. Chápu to, i mně se to někdy stává, i když v mém případě je nepříjemné, že v našem supermarketu pro mne nemají ten správný typ baterií na skladě; prý že by ho museli objednat. Do teploměru však postačují obyčejné tužkové, které jsem mu po pár dnech, kdy jeho segmenty pomaličku vyhasínaly jako uhlíky v dohořívajícím ohništi, dokoupil. Segmenty všech displejů se zabarvily čerstvou sytou černí připomínající vlasy havraních žen.

Správný čas naskočil v okamžení. Po nějaké době se i teplota v místnosti ustálila na běžných a věrohodných hodnotách. Jen venkovní teploměr neukazoval nic, pouze dvě vodorovné čárky. Zprvu jsem si myslel, že nějakým výnosem Ministerstva počasí byla venkovní teplota ku příležitosti Nového roku bez náhrady zrušena jako přežitek zbytečně ukusující z prostředků na veřejné blaho. Dnes, v době dalekosáhlých plošných škrtů ve všech možných i nemožných oblastech, by mě to snad ani nepřekvapilo. Rovněž je možné, že odborová organizace podobných přístrojů vyhlásila celorepublikovou stávku a chce nám odpírat informace o venkovní teplotě do té doby, než budou splněny všechny její požadavky. Rozhodl jsem se tedy zbytečně nenaléhat a dát přístroji čas na stabilizaci.

Když jsem druhý den ráno vstal, hned mi bylo jasné, že jsem postupoval správně. Přístroj se rozhodl začít spolupracovat, stávka byla zřejmě odvolána, protože vláda přislíbila elektronickým teploměrům dvě miliardy na nutné opravy, zvyšování kvalifikace a jazykové vzdělávání. Přistoupil jsem blíž, abych rozespalýma očima dokázal dešifrovat, zda si mám s sebou do tašky přibalit mast na omrzliny. Teploměr hlásil venkovní teplotu 68 stupňů.

Pobouřen skutečností, že jsem zřejmě zaspal dopad nového tunguzského meteoritu, otevřel jsem okno, abych v chladné místnosti přitopil a zároveň se rozhlédl, jestli nebeský posel spadl k nám nebo k sousedům. Zhluboka jsem nasál mrazivý vzduch, se kterým dobře ladila bohatá námraza a peprná slova klouzajících kolemjdoucích. Po horkém fénu ani stopy.

Vyčítavě jsem pohlédl na displej, který v mezidobí vstřícně přeblikl na teplotu -42 stupňů. To už bylo o něco pravděpodobnější, ale pořád šlo spíš o přímý přenos ze sibiřského Ojmjakonu než o realitu středočeských Dobřichovic za ospalého únorového rozbřesku. Po nějaké době se teplota na displeji ustálila na příjemně letních jednadvaceti. Pokusil jsem se najít chybu na trase mezi tělem přístroje a venkovním teplotním čidlem, ale jediným výsledkem byl opětovný růst teploty nad meteoritickou šedesátku. Dospěl jsem k závěru, že elektronickým tělem mého přítele cloumá křemíková horečka, ale na pohotovosti, kam jsem v nouzi zatelefonoval, se problémem zcela odmítli zabývat a místo požadované informace jsem dostal řadu cenných rad, kam bych se měl obrátit já, kdyby mé potíže s hlavou neustaly ani poté, co vystřízlivím.

Pak jsem ale pojal podezření: Co když přístroj přestal ukazovat venkovní teplotu jen proto, že prostě začal ukazovat něco jiného. Něco, co normálně přístroje neukazují, i když je to v jejich moci, protože si to svým chováním k nim jako ke sluhům, které je možné kdykoli vyhodit do odpadků a vyměnit za nový model, nezasluhujeme. Něco, co je třeba mnohem důležitější než venkovní teplota, i když o této funkci mnohojazyčné návody k obsluze mlčí. Něco, co nám jsou přístroje ochotné poskytnout jen jako bonus za naši přátelskou vstřícnost.

Co to ale může být? Intelektuální potenciál? Těžko! Míra osobního štěstí? To bych ale musel mít poslední dobou dost stabilní hodnoty a ne že je jednou vedro a jindy holomráz. Předpověď vývoje spokojenosti pro další dny? Nebo v procentech vyjádřená pravděpodobnost příchodu toužebně vyhlíženého Godota? Nebo jde o aktuální míru odolnosti organismu proti hadímu uštknutí? Venku nadchází další mrazivá noc, která nás přenese do března. Ukazatel venkovní teploty spokojeně uvádí číslo 15,3. Ať to znamená cokoli, vypadá to, že dnešní noc nebude extrémní. V čem, to si ale zatím netroufám ani odhadnout.

Odhalit zašifrované poselství mého teploměru nebude jistě snadné, ale já se výzev nebojím a jednou na to přijdu. Jestli tedy nebude zrovna na přemýšlení moc velký mráz nebo abnormální horko.

Nedělní miniglosy č.105

27. února 2011 v 10:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Český stát prohrál komplikovanou mezinárodní arbitráž, ve které se snažil dokázat, že slavný agent 007 má předobraz v české policii, takže část zisků z používání zavedené značky by měla plynout do policejního rozpočtu. Arbitráž zároveň odmítla i požadavek českého Ministerstva vnitra, aby se propříště Mr. Bond nejmenoval James, ale John.
-----------------------
Čeští komunisté oslavili u hrobu Klementa Gottwalda výročí komunistického převratu v roce 1948, tzv.vítězný únor. Tiskový mluvčí zesnulého politika jeho jménem účastníkům poděkoval za podporu a informoval je, že prezident Gottwald všechny jejich návrhy přijal.
-----------------------
Podle původních nepotvrzených zpráv z Tripolisu byl Muamar Kaddáfí spatřen ve městě v řetězech jako zajatec povstalců. Jak se ale ukázalo, šlo pouze o to, že se libyjský diktátor při vystoupení na veřejnosti ozdobil po dlouhé době cenným vyznamenáním - československým Řádem bílého lva 1.třídy s řetězem, který obdržel při své návštěvě Prahy v roce 1978. Dokumentární film o posledních dnech obávaného libyjského despoty v jeho zemi se proto nebude jmenovat Útěk v řetězech 2, jak tvůrci původně zamýšleli, ale Útěk i s řetězem 1.třídou.
-----------------------
Archeologický nález obrovské ceny se podařil týmu pracujícímu na inventuře archivu v Králově Dvoře. Tzv. Nový rukopis královédvorský obsahuje totiž vlastnoruční písemnou omluvu Ctirada náčelníkovi štábu mužského vojska v Dívčí válce. Ctirad v textu omlouvá svoji neúčast na jednání válečného štábu tím, že se po ránu cítil být poněkud rozlámaný a navíc očekává, že bude celý den v jednom kole. Informaci o neuvěřitelném objevu přinesly nezávisle na sobě časopisy Vlasta a Hanka.
-----------------------
Proreformní česká vláda oznámila, že okamžitě po dokončení penzijní reformy přijde na řadu reforma české hymny. Zatím není jasné, jak bude finální verze hymny vypadat, ale podle dosud nepotvrzených zpráv by se úpravy měly dotknout jak melodie, tak i textu. Jak se ale ukazuje, dohoda na zásadnějších změnách v textu bude obtížná. Již teď Vězeňská služba ČR lobuje za to, aby v textu hymny určitě zůstaly zmíněné Bory, a vlivné přímluvce z oblasti mlékárenského průmyslu má i zmínka o Lučinách.

O nostalgickém tiketu

25. února 2011 v 23:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Místo mrtvičného zářivkového světla ho dnes přivítala jen líně polehávající tma. Vzal zbytečně za kliku. "Z důvodu uzavření dnes zavřeno!" hlásal tlustým fixem vyvedený nápis přilepený již jen posledním cípem našišato na skle jako vlajka na půl žerdi. Ano, dnešní tah už může jen oplakat, za pět minut končí příjem sázek a žádné další místo, kam by to od zamřížovaných skleněných dveří nádražní trafiky bylo méně než pět minut, ho nenapadlo. Dnes se snad všechny živly spikly proti němu, aby ho zdržely, teď už jen zbývá, aby právě dnes večer jeho čísla konečně vyhrála tolika očima toužebně vyhlížený mnohamiliónový jackpot. "Nebudu se na losování dívat," pomyslel si vzpurně, aby všechny živelní spiklence přísně potrestal. Jako odpověď mu mile automatický ženský hlas z reproduktoru ohlásil zpoždění vlaku.
.
Měl teď víc než půl hodiny času do odjezdu a v ruce ještě ze setrvačnosti žmoulal zbytečně vyplněný tiket. Ani noviny si nemůže koupit! Jako kdyby byl unavený sám přemýšlet, hartusil v duchu na spiklenecké síly, které nejenže ho pro dnešek zbavily zcela reálné možnosti stát se multimilionářem, ale nechtějí mu dopřát ani drobné rozptýlení nad zbytečně potištěnými stránkami. Je to k vzteku, taková závislost na naději, pomyslel si. Teď aby se klepal strachy, aby jeho čísla nevyšla po třiceti letech právě dnes večer. Kdyby se dnes nezdržel na návštěvě a kdyby mu nebyl ujel příměstský autobus... Přitom tiket už stíhá vyplnit automaticky za necelou minutu. Zálibně se podíval na šestice modrých křížků. Úplně automaticky…
.
Dnes poprvé ho napadlo, že už vlastně ani neví, jaká dává každý týden ve sportce čísla. Vždy je vyplní zcela po paměti, dlouholetým tréninkem se z toho stal zcela automatický úkon. Podíval se na první sloupeček a s údivem zjistil, že zaškrtnutá čísla vůbec nepoznává. Kde se na tiketu vzala? Jak na ně kdysi vlastně přišel? Kdyby měl noviny k přečtení, nenapadaly by ho takové hlouposti. Ale závislost je závislost, neuskutečněná sázka a odepřené noviny se převtělily v červíčka zvědavosti. Sedmička, třináctka, devatenáctka… no jasně, to jsou přece čísla, která kdysi dávno zdědil po babičce; sázela je mnoho let. A copak ten druhý sloupec? No samozřejmě, to byla přece šťastná čísla jeho první platonické lásky, už si skoro ani nevybavoval, jak dívka vypadala. Copak s ní asi je? Slehla se po ní země a jemu po ní nic nezůstalo. Jen ta čísla!
.
A na pozadí rušného nedělního nádraží, začal ve sloupečcích čísel defilovat celý jeho život: Třetí a čtvrtý sloupeček přivádí na scénu první lásku neplatonickou. Pátý sloupeček vyvěštila kdysi tajemná kartářka. Šestý sloupec začal dávat na vojně, protože dovedně zašifrovaná čísla (vojenské tajemství je vojenské tajemství!) dovedně ukrývala osobní data jeho bývalé nastávající. Z bývalé nastávající však místo nastávající zbyla po vojně jen bývalá a přišel další střih, ale lidé odcházejí a čísla, čísla zůstávají: Co sloupeček, to jedna kapitola téhle podivné knihy, jedna konzerva se vzduchem dávných vůní. Číslo sedm - proboha, je možné, že by to byla..., no jasně, čtyřiadvacítka s dvanáctkou, jen ona měla narozeniny na Štědrý den. Bylo to tehdy jen pár dní, ale kdysi to v nepříliš početné a kvalitní konkurenci stačilo, aby se dotyčná kvalifikovala až na tiket, taková závratná kariéra se každému zdaleka nepodařila. Ano, v osmém sloupci je bývalá manželka, to byl na velmi dlouhou dobu poslední vyplněný sloupec. Mockrát si říkal, že osm sloupců je určitě šťastný a konečný počet. Ale věřící věří a život ve svých občas neuvěřitelných peripetiích mění, takže i devátý sloupec už má svého majitele, dokonce na rozdíl od prehistorie je ještě v celkem čerstvé paměti. Nevěřícně si prohlížel kousek oranžového papírku. Kdyby měli před chvílí v trafice otevřeno, jenom by si vsadil a o ničem by nepřemýšlel.
.
Až teď si všiml, že je poslední, desátý sloupeček pořád ještě prázdný. V něm vždycky zaškrtává jen políčko náhodného tipu a jacísi počítačoví permoníci, kteří mají rádi matematiku, mu rádobyšťastná čísla dopočítají. A v ten okamžik se mu vybavil již do podvědomí odsunutý sen z poslední téměř probděné noci. Byl to opravdu jen sen nebo se to ze snu užuž pokoušela proklubat skutečnost? Jak jen kruci byla ta čísla? Byla tam šestnáctka, určitě třiatřicítka… ale jak to bylo dál? Kdyby si jen dokázal své sny líp zapamatovat! Nebo kdyby bylo možné si na vyžádání starší sen nechat promítnout znovu. Snad tam ještě bylo trojka... A jednička? Paměť už není, co bývala. A desátý sloupeček na tiketu je tak smutně prázdný… Skoro tak prázdný, jako nástupiště, ze kterého už tak zpožděný vlak odfrčel před dobrými deseti minutami. To přece není možné, aby ta půlhodina utekla tak rychle - a dokonce bez novin!
.
Večer nakonec přece neodolal a podíval se na losování sportky v televizi. Po pár tažených číslech se mu ulevilo. Tentokrát mu zavřená trafika ušetřila skoro dvě stovky! Obřadně vyplnil tiket na příští neděli i v posledním, desátém sloupci. Na náhodu zprostředkovanou nevyzpytatelnými křemíkovými permoníky už se propříště spoléhat nebude. Jen na svůj dosavadní život a na svůj sen!
.
To je přece sám o sobě pořádný jackpot, ne?

Ernst Jünger: Na mramorových útesech

22. února 2011 v 23:06 | Petr Vápeník |  Knihy
Útlá novela Na mramorových útesech je asi nejznámějším literárním dílem německého autora Ernsta Jüngera. Její vydání bylo velice odvážným činem, protože vyšla v Německu v období největšího vzmachu nacistické říše v roce 1939 a kdo chce, může ji brát jako alegorickou kritiku třetí říše včetně Adolfa Hitlera (symbolická postava Nadlesního).

V zemi Velká Marina žijí a pracují v domku na úpatí mramorových útesů, vzpínajících se nad hladinou velkého jezera, dva bratři, kteří se zabývají studiem květin. Jejich země je však obklopena hlubokými lesy, kde postupně roste moc Nadlesního a jeho věrných. Zatímco život v Marině zdánlivě pokračuje bez velkých změn, zlo z okolních lesů postupně zatemňuje kraj. Starodávný řád země se pod tlakem temných sil postupně bortí a zlověstná atmosféra přechází v otevřené násilí, zprvu pouze místní, ale nakonec propukající s plnou silou. Kniha je prodchnuta halucinačními obrazy (autor ve svém životě notně experimentoval s halucinogeny) i mystikou:

"Teprve když stoupáme do výšky, blížíme se tajemství, které skrývá prach. Na horské cestě mizí s každým krokem vzhůru nahodilost obzoru, který je zrovna vidět, a když vystoupíme dostatečně vysoko, obklopuje nás na kterémkoli místě čistý kruh, který nás spojuje s věčností."

Děj knihy se odehrává v blíže neurčeném místě i čase a může se samozřejmě vztáhnout na dění v předválečném Německu. Znalci tehdejších reálií mohou odhadovat, jaký kraj, skupina lidí nebo jaký konkrétní člověk byl předobrazem pro popisovaná místa a v novele vystupující osoby. Ale postupem času začíná být zřejmé, že stejnými etapami asi prochází vznik jakékoli války, ať už jde o celosvětové inferno nebo lokální konflikt. Podle autora je hlavním průvodním jevem a zároveň hlavním viníkem dalších událostí zborcení dávného řádu. Nadlesní tak krůček po krůčku získává větší a větší moc, tak velkou, až už ho nikdo nedokáže zastavit:

"Co ale dělat, když slabí neuznávají zákon a v zaslepení vlastní rukou otvírají závoru, která byla zavřena k jejich ochraně?"

"Právě v tom byl mistrovský tah Nadlesního; odměřoval děs v malých dávkách, jež pozvolna zvyšoval a jejichž cílem bylo ochromení odporu. Ve zmatcích, které důmyslně spřádal ve svých lesích, hrál roli moci, chránící řád, neboť zatímco jeho nižší agenti, kteří působili v družinách pastýřů, rozdmýchávali anarchii, pronikali zasvěcení do úřadů a do magistrátů, dokonce i do klášterů, kde se na ně všude dívali jako na silné duchy, kteří jsou s to zkrotit lůzu. Nadlesní jednal jako zlý lékař, který nejdříve podporuje bolest, aby pak mohl vést řez, který měl v úmyslu vykonat."

Beztoho, že by Jünger opustil svůj magicky obrazový a jazykově opulentní způsob vyprávění, postupně přechází z počáteční fascinace přírodní krásou do popisu dusivé atmosféry a nastávajících hrůz:

"Tak durman, mák a blín vystřídá ušlechtilé plody, když nepřítel zpustoší zahrady. Pak by byla namísto bohů, kteří jsou dárci vína a chleba, na podstavce vyzdvižena jiná božstva - jako Diana, jež byla v močálech znetvořena k obrazu divoké plodnosti a pyšnila se tam hrozny zlatých prsů, a jako byly hrůzné sochy, vyvolávající děs svými drápy, rohy a zuby a vyžadující oběti, jež nejsou hodny člověka."

Jazyk přibližně stostránkového textu je vůbec neuvěřitelný. Na své si rozhodně nepřijdou čtenáři, kteří vyznávají rychle ubíhající děj, akci a zápletku. O něčem takovém se totiž vůbec nedá mluvit. I když se situace samozřejmě vyvíjí, jde spíš o vývoj atmosféry a akční scény se odehrávají spíš zprostředkovaně v hlavě čtenáře než přímo na papíře. Kdo má ale rád košatá souvětí, kouzelné obrazy, které je možné převalovat v hlavě a kochat se jejich jazykovou vytříbeností (někdy možná hraničící až s exhibicí - nikoli však samoúčelnou), knížka ho jistě nezklame.

"Když jsme opustili pastviny, začali jsme brzy pozorovat, že násilí se přiblížilo a vzrostlo. Mlha se válela v křovinách a rákosí syčelo ve větru. Dokonce i půda, po níž jsme šli, nám připadala cizí a neznámá. Především ale bylo znepokojivé, že se vytrácely vzpomínky. Potom země začala být klamná a rozkolísaná, podobná pláním, jaké vídáme ve snech. Zůstávala sice stále místa, která jsme s jistotou rozpoznávali, ale hned vedle jak ostrovy, které se vynořují z moře, vyrůstala nová a záhadná území."

"Taková jsou sklepení, nad nimiž tyrannis zvedá své pyšné zámky, kde se linou libé vůně jejich slavností: strašlivé páchnoucí brlohy, v nichž se na věčnost zavržená chátra děsivě baví
hanobením lidské důstojnosti a svobody."

Bratři berou jako svou povinnost nasadit své síly na obranu původního řádu proti silám temnoty, tím spíš, že vnímají svou částečnou spoluzodpovědnost za to, co se děje, protože kdysi bojovali na stejné straně jako dnešní uzurpátoři (jistě se zde projevuje i fakt, že sám autor v období před nástupem fašismu (1925 - 1933) zastával výrazně nacionalistické a protidemokratické názory).
Moc Nadlesního je již ale natolik pevná, že odpor je marný.

"Tak jsme pili na staré a vzdálené přátele a na krajiny tohoto světa. Nás všech se zmocňuje stísněnost, když vanou vánky smrti. Potom jíme a pijeme v zamyšlení, dokud je ještě u stolu pro nás připraveno místo. Neboť země je krásná."

Marina postupně podléhá v nerovném zápase hrubé síle, přičemž města, vsi, usedlosti, kláštery (a nakonec i dům obou bratří včetně jejich celoživotního díla) jsou ničeny a vypalovány, což je však pro oba bratry nejen ztělesněním hrůz, ale zároveň i zárodkem nového lepšího světa, protože zánik je podle autora přirozeným mezistavem jak v říši květin, tam i ve světě lidí.

"A přece na této zemi nesmíme počítat s dokončením své práce, a je třeba šťastně velebit toho, jehož vůle netkví příliš bolestně v jeho úsilí. Nebyl postaven žádný dům, vymyšlen žádný plán, do něhož by nebyl položen jako základní kámen zánik, a to nepomíjející, co v nás žije, nespočívá v našem díle."

Já osobně jsem byl textem v pozitivním smyslu slova ohromen a knížka pro mne byla velmi milým překvapením. Je v ní přítomné tajemství, úžasná odstíněná atmosféra a vnímal jsem i silné humanistické poselství, které je o to obdivuhodnější, že kniha vyšla právě v Německu a právě v devětatřicátém roce. Určitě můžu doporučit, ale - jak říkám - opatrně a jen těm, kteří snesou hodně slov, symbolů (kterým není vždy možné s odstupem mnoha let porozumět a které nejspíš často ani k porozumění nebyly autorem určeny) a kteří si dokáží náležitě vychutnat bohatý jazyk (v prý výborném překladu Michala Ajvaze).

A na závěr přidávám jako bonus tři kraťoučké citáty, které jsem při četbě nemohl jen tak přejít (ostatně tužka a zápisník byly tentokrát při čtení opravdu v permanenci):

"Hluboká je nenávist vůči kráse, která plane v nízkých srdcích."

"A přece vše cenné k nám přichází bez našeho úsilí, toho nejlepšího se nám dostává zdarma."

"…slovo je zázračnou čepelí, před jejíž září bledne moc tyranů."

Nedělní miniglosy č.104

20. února 2011 v 18:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Po nečekaném prudkém ochlazení, ke kterému došlo o víkendu, znovu usnul Zlatý medvěd, který měl být původně hlavní cenou mezinárodního filmového festivalu Berlinale.
-----------------------
Ministr financí Miroslav Kalousek potvrdil, že důchod ze soukromého fondu, do kterého si lidé budou povinně spořit, bude možné dědit. Připustil však, že tomu tak bude nejspíš jen v tom případě, když pojištěnec odkáže svůj majetek ve fondu přímo českému státu.
-----------------------
Česká strana odmítla žádost KLDR o poskytnutí potravinové pomoci s odůvodněním, že když je korejská vláda schopna financovat gigantické vojenské programy včetně jaderných pokusů, jistě je schopna zvládnout nedostatek potravin z vnitřních zdrojů. Zároveň pro zachování dobrých vztahů bylo několik korejských diplomatů pozváno na pracovní večeři. Podle oficiálního komuniké korejské strany by měla tato potravinová pomoc prozatím plně postačovat, budou-li ovšem k večeři jako předkrm podávané i ústřice.
-----------------------
První prezidentkou v naší historii se chce stát předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Podle bleskového průzkumu veřejného mínění má Němcová značnou podporu i mezi občany ČR, zejména díky knize Babička, která - jak průzkum potvrzuje - je i nadále populární jak v zámku, tak i v podzámčí, a dokonce i v každé podhorské vesnici.
-----------------------
Před prodejnami DPH postupně se zintenzivňující se debatou o zvýšení DPH na jednotnou hranici 20% rostou fronty českých občanů, kteří si ještě podle svého zvyku chtějí koupit DPH za původní nižší cenu. "Jsme zvyklí každou neděli obědvat DPH s knedlíkem a se zelím, tak chci nakoupit ještě nějaké levnější do zásoby," uvedla médiím jedna z čekajících žen. Odborníci potvrzují, že DPH by i v obyčejném mrazáku mělo vydržet použitelné i několik let, zvlášť dají-li ho k ledu sami politici. Zvýšení procenta DPH ale není žádným překvapením, protože ho avizovaly již nedávné průzkumy volebních preferencí. Zatímco ještě na konci minulého roku se DPH pohybovalo na samé hranici vstupu do Parlamentu, tj. kolem pěti procent, s aktuálními dvaceti procenty by podle některých politologů mohla příští vládu vytvořit ODS právě spolu s DPH i bez pomoci dalších stran současné vládní koalice.

O dni, kdy květiny ráno vyrazily do práce

18. února 2011 v 21:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Půlka února, to ještě bývá venku pořádná zima. Místy sněží, fouká ledový vítr a za jasných nocí (a často i mimo ně) nás pravidelně navštěvuje děd Mrazík se slušivou berlou Mrazilkou. Ale i když se po pořádné zimě notně zesláblá rtuť teploměru zadýchaně vyšplhá nad nulu, nebývá to žádná sláva: Mrholí, občas padají vločky, občas kapky, jindy krupičky, chodníky obrušují naše podrážky protiskluzovou drtí, která se znuděně povaluje v místech, kde ještě nedávno hrdinně bojovala s náledím, a polní cesty jsou neprůchodné, protože připomínají čerstvě vypuštěné bahnité rybníky, jen bez těch kaprů. Podivné intermezzo mezi dobou ledovou a jarem.

Normálně jsem nemíval tohle období moc rád, protože - zejména po ránu při cestě do práce - mne v tuto dobu sužují mnohé obavy: Zazelená se ještě letos příroda? Objeví se na rozmoklých neučesaných trávnících barevné květy? Rozevřou se pupeny na stromech? Rozpomenou se kořínky a cibulky v zemi, že podle starodávných nepsaných pravidel přichází čas nového života? Objeví se zase usměvaví a rozkvetlí lidé? A vždycky mám strach, že si příroda jednou položí logickou otázku, má-li tohle hektické soužití se svým nevděčným dítětem zapotřebí, a konečně se na nás vykašle! Zvlášť letos, kdy všude hřadují lékařští tažní práci po vzoru královny Koloběžky před odletem-neodletem do západních krajin, nabraly mé obavy vyššího stupně. Co když si příroda po vzoru doktorů taky založí svou odborovou organizaci, profesní komoru, najme si prestižní marketingovou agenturu, vymyslí nějaký netradiční amorální slogan, podá výpověď a bude čekat, jestli jí naše vláda za to povedené vydíráníčko přisype něco zobu. Tím samozřejmě nepopírám, že by nejspíš naší přírodě v cizině mohlo být líp, ale zase si nejsem jistý, jestli se česká příroda domluví dobře finsky.

Vláda se samozřejmě bude snažit řešit problém akčně. Armáda kupříkladu prohlásí, že je schopna plnohodnotně nahradit přírodu minimálně po dobu 60 dní ze svých jindy nedotknutelných zásob, spojená ministerstva obchodu, životního prostředí a kultury dodají na trh tisíce tun regulované svinibrodské zeleně, aby si každý mohl za slušnou cenu dotvořit odcházející přírodu na svém betonovém dvorku podle svého naturelu a gusta, a pan prezident vydá novou knihu Ani modrá, tím méně pak zelená planeta!

Po několika dnech nejistoty mi ale dnes ráno spadl kámen ze srdce: Konečně jsem spatřil zahrádky poseté maličkými bílými a žlutými kvítky. Jako kdyby si jarní rostlinky přivstaly a po dlouhém neplaceném zimním volnu se znovu vydaly do práce na dlouhou a náročnou směnu. Zdá se tedy, že příroda se zatím ještě neobklopila nenávistnou dikcí svých odborových předáků a že je připravena to s námi letos ještě jednou zkusit. Jsem rád a svým způsobem obdivuji její svatou trpělivost neoplácet zlé zlým, aspoň ne tak zlým, jakého by nejspíš byla schopná, kdyby jen trochu chtěla. Po prvních jarních barevných průzkumnících bude - doufám - následovat příchod velkolepých barevných živých armád, které bychom na rozdíl od jejich lidských analogií měli každý rok vítat s otevřenou náručí a se slzou vděčnosti v oku. Neděláme to, protože nám něco takového nejspíš přijde normální. Jestli oprávněně, to je ovšem sporné.

Díky venkovním nově rašícím květům a také díky některým skvělým lidem, kteří jsou na rozdíl od odvážných rostlin dokonce schopni zářit svým nádherným neokázalým květem celoročně, můžou začít naše duše žít novou jarní nadějí, tou, která nám postupně rozjasní, provoní a ohřeje naše malé prochladlé světy. A protože nejsem ničí mluvčí, chtěl bych pouze sám za sebe pokorně, upřímně a s úsměvem přivítat všechny ty nádherně rozkvetlé barevné posly jara, ať už se vydali na Zem s rostlinnou nebo lidskou tváří, a říct jim, jak jsem rád, že existují a že ve svém skromnými prostředky vedeném ale o to účinnějším boji, který vedou i pro nás, neházejí ani letos flintu do žita.

Nejen, že by těm milým silám mohla pořádná flinta někdy v budoucnu chybět, ale ještě by ji mohl v žitě chytit někdo, kdo z přesvědčení nikdy nekvete, vede proti jaru partyzánskou válku a je jinak schopen chytat maximálně chráněné lelky.

Virtuální Valentýna

14. února 2011 v 20:12 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Uznejte, k tak specifickému dni, jakým je v marketingových tenatech polapený svatý Valentýn, se nedá napsat normální báseň, aspoň ne veřejně. Když už tedy dnes nenabízím poezii, vezměte prozatím zavděk aspoň rýmovačkou :-).

I když píár všude hřímá,
Valentýn mě nezajímá.
Mě zajímá paní jiná:
Virtuální Valentýna!

Prý má srdce plné citu,
žije ale raději v skrytu;
i když zkouším všechny triky,
schovává se za smajlíky.

V euforii ba i v splínu
myslím na svou Valentýnu,
řekl bych, že je už léta
epicentrem mého světa.

Jiné ženy dávám k ledu,
virtuální nitě předu,
díky tomu možná padnu
na reálnou Ariadnu.

I když je nit sakra dlouhá
je to víc než šalba pouhá.
Do té doby levným vínem
opiju se
s Valentýnem.

Nedělní miniglosy č.103

13. února 2011 v 10:28 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Mistrovství světa ve skromnosti vyvrcholilo o víkendu v Praze. Podle očekávání triumfoval český reprezentant, který tak znovu obhájil titul a prodloužil tak období své neporazitelnosti na neuvěřitelných šest let. Vítěz komentoval na tiskové konferenci výsledky turnaje stručně: "Moc mi pomáhá, že se během roku účastním bojů v profesionálních soutěžích v cizině. Česká Gambrinus extraliga skromnosti má zatím dost špatnou kvalitu, které nepřispělo ani sloučení s konkurenční Marlboro ligou pokory. Pokud jde o mistrovský turnaj, přijel jsem ovšem výborně připraven a myslím, že hned od začátku našeho zápolení bylo zcela zřejmé, že skromnějšího nade mne není!"
-----------------------
Podle údajů Českého statistického úřadu, které byly uveřejněny ku příležitosti svátku svatého Valentýna, vzrostl počet zamilovaných v České republice meziročně o 8,6%, což je nejvyšší číslo od konjunktury související s posledním ohlášeným koncem světa. Mluvčí úřadu ale trochu mírní nadšení, které okamžitě vedlo k výraznému růstu ceny akcií seznamovacích kanceláří, velkoobchodů s květinami a také firmy Pfizer: "Celkové číslo sice vypadá optimisticky a napovídá, že nedávná hluboká celosvětová krize mezilidských vztahů konečně přechází v oživení, ale když se podíváme na podrobnější čísla, zjistíme, že k největšímu růstu došlo v kategoriích "zamilovaný sám do sebe", "zamilovaný do svého automobilu" a "zamilovaná do svých nehtů", zatímco zamilovanost do osob opačného pohlaví vzrostla jen nepatrně a je fakticky tažena pouze překotným nárůstem u několika jedinců."
-----------------------
Poté, co bylo oznámeno, že tunel Blanka bude asi o 10 miliard Kč dražší, než se původně předpokládalo, množí se případy, že ženy jménem Blanka požadují po svých partnerech také výrazné navýšení svého rozpočtu. Podle bulvárních informací má největší požadavky Blanka z Valois, takže Karel IV. již preventivně požádal úřady o ochranu před věřiteli.
-----------------------
Asteroid Apophis o šířce asi čtyř fotbalových hřišť pravděpodobně 13. dubna 2036 zasáhne Zemi. "Samozřejmě hodně záleží na tom, jestli asteroid narazí na Zemi místem, kde jsou na fotbalových hřištích branky nebo postranní čárou, a to ani nemluvím o tom, co by mohlo nastat, kdyby se asteroid do Země zabodl rohovým praporkem," řekl nám jeden z českých předních asteroidologů. "Podobný asteroid sice nejspíš způsobil před mnoha milióny let vyhynutí dinosaurů, ale tentokrát se něčeho podobného nemusíme bát, protože dinosauři již na Zemi dávno nežijí."
-----------------------
Nejlepší horoskop na příští týden by měli podle astrologů mít lidé narození ve znamení Ryb a Raka. Naopak na pozoru by se měli mít především ti, co jsou ve znamení Mubaraka.

O zalaminovaném smyslu života

11. února 2011 v 17:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když jsem se dozvěděl, že tématem týdne je tentokrát smysl života, byl jsem pevně rozhodnutý k němu nic nenapsat, už jen proto, že jde o téma zoufale široké a obtížně uchopitelné. Mám snad psát o obecném smyslu života, o kterém vedou již stovky let spory filosofové celého světa tak učenými slovy, že se smyslem života některých čtenářů stává snaha něčemu takovému proboha nikdy neporozumět? Nebo mám napsat o tom, co osobně považuji za smysl právě toho svého života? Obojí je zatroleně těžká věc.

Mám vás přesvědčovat, že zase jednou po dlouhé době cítím ve vzduchu smysl života jako pomalu a s vyhlídkovými oklikami přicházející jaro? Mám zkoušet rozdělovat lidi do kast podle toho, zda je pro ně smyslem života způsobovat radost sobě nebo druhým? Nebo že existuje superkasta, pro níž se zdá být smyslem života nepůsobit radost nikomu (včetně sebe)? To by jistě nebylo nic zajímavého, nic originálního, nic, co by takovému obecnému životnímu smyslu dokázalo přispět.

Baví mě ovšem představa, že si jednou pustím v televizi zprávy a moderátor s koženým obličejem mi slavnostním hlasem oznámí, že nejlepší vědci světa konečně rozluštili smysl života. Bude následovat přímý přenos z tiskové konference mezinárodního výzkumného týmu, jehož šéf dešifrovaný smysl života podá v mediálně zhuštěné podobě: "Po mnoha letech útrap a tvrdé týmové práce jsme došli k definitivnímu a nevyvratitelnému závěru, že smysl života je následující:…". A my jako diváci se při tom následujícím prozření plácneme do čela a vykřikneme: "…Tak to tedy je! Ó jak jednoduché!! Že nás to hned nenapadlo!" Objev bude publikován v mnohamiliónovém nákladu, aby si skutečný smysl života shrnutý v několika jednoduchých a srozumitelných bodech mohl každý koupit a vyvěsit si ho doma na zeď. Určitě neuškodí, budeme-li mít vědeckými autoritami posvěcený závěr ve vkusné zalaminované podobě doma stále na očích, nejlépe ve všech pokojích i v trvale neobývaném příslušenství, abychom, propadneme-li náhodou pochybnostem, mohli kdykoli jediným pohledem na zeď opět nabýt původní jistoty. No řekněte sami, není tahle zalaminovaná podoba štěstí praktičtější než nějaká zběsile poletující a obtížně polapitelná "muška jenom zlatá"?

Samozřejmě, lidé jsou slabí a mohou občas propadnout trudnomyslnosti, i když pro ni po takovém objevu už na světě nebude žádný reálný důvod. Proto bude praktické zabudovat oficiální smysl života do ústav států celého světa, aby se nikdo nikdy nemohl vymlouvat, že se o tomto převratném a fascinujícím objevu nedozvěděl, protože třeba v inkriminovaný den přišel domů pozdě z práce a zprávy nestihl. No a samozřejmě - má-li být něco v ústavě, bude zapotřebí do příslušných zákonů naformulovat i případné sankce vyplývající z nedodržení tak skvělých a obecně přijímaných pravidel. V zákoně tedy bude definována skutková podstata nového trestného činu "Odmítání objektivně stanoveného smyslu života", za což bude možné podle míry provinění a pravděpodobnosti nápravy jedince být odměněn dvěma až deseti lety bezplatné převýchovy, nepočínáte-li si ovšem při odmítání zvlášť zavrženíhodným způsobem. A mezi nejhorší myslitelné prohřešky proti společnosti pak bude pochopitelně zařazeno negativistické popírání jakéhokoli životního smyslu, protože skuteční popírači jsou na rozdíl od odmítačů většinou zcela nenapravitelní, dokonce i těmi nejúčinnějšími převýchovnými metodami, a jistě nebude smyslem života souhlasičů taková bezesmyslná individua, jakými popírači budou, z pseudohumanistických důvodů do konce jejich dnů v nápravném zařízení živit.

Dá se předpokládat, že v takové úžasné budoucnosti nebude zapotřebí tolika psychologů, psychiatrů a léčitelů, protože u většiny lidí zcela vymizí pochybnosti a úzkostné stavy, o depresích nemluvě; . Místo náročné návštěvy u někoho, kdo nám s našimi nejistotami a slabostmi pomůže, bude stačit jediný pohled na laminované Nové desatero, což bude pro všechny budoucí souhlasiče asi nejvhodnější marketingová podoba výsledků velkolepého objevu. Přece jen - ve vývoji společnosti bychom se měli snažit alespoň o zdání kontinuity. A uspoření dušeznalci mohou nastoupit třeba k plně vytíženým laminovacím strojům, kde jich bude určitě více zapotřebí.

Možná tento článek tak docela neodpověděl na vaši nevyslovenou otázku, co já považuji za smysl života a jestli doopravdy nějaký mám, byť je zatím z dlouhodobého pohledu tak málo průkazný jako nastupující jaro. Myslím ale, že si můžu ještě před zveřejněním oficiálních laminováníhodných výstupů dovolit nezávazně říct aspoň to, že podle mého názoru až tolik nezáleží na tom, jestli smysl života známe; možná stačí jen věřit, že existuje, i když ho právě - jistě jen dočasně a shodou okolností - nedokážeme přesně zaměřit. Až k nám zalaminované Nové desatero doputuje, přestaneme konečně tápat a naše předběžně rezervovaná víra se definitivně naplní.

Těšíte se? Já moc!

E-mailový blues

7. února 2011 v 23:21 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Pozn.: Bluesrockový doprovodný rytmus a případně i nějakou tu odpovídající improvizovanou melodii ponechávám na vaší ctěné představivosti :-)

Do světa co je plnej barev, snů a krás,
ze světla do tmy a pod jiný hvězdný nebe,
do světa co je plnej barev, snů a krás,
ze světla do tmy a pod jiný hvězdný nebe,
i když jenom hořím, po zádech mi běhá mráz
i když jenom hořím, na zádech mě krásně zebe.

Vlaštovkou z umně složenýho papíru
se snažím trefit ještě po paměti,
vlaštovkou z umně složenýho papíru
se snažím trefit ještě po paměti
do otevřenýho okna pěkně na míru,
jde to se mnou poslední dny od mínus dvou k pěti.

Vědět dává
nová zpráva,
hned ji přečtu v spěchu,
zbytek dechu
už mi zase vynechává.

Kdysi tu byla Malá noční hudba,
dnes je to Velký e-mailový blues,
kdysi tu byla Malá noční hudba
dnes je to Velký e-mailový blues,
snad přijdu na to, co je náhoda a co sudba
a jestli spolu stopnem Malej nebo Velkej vůz.

Vědět dává
nová zpráva,
a tak ji rychle otvírám,
jestli to není spam…

Stopovat hvězdy prej je nebezpečný,
nikdy netušíte, co se může stát,
stopovat hvězdy že prej je nebezpečný,
nikdy netušíte, co se může stát.
Když stojíš vedle krásný paní nebo vedle slečny,
zastaví vám občas úchyl nebo desperát.

Vědět dává
nová zpráva,
hned ji přečtu v kuse,
usměju se:
Jó to je ta pravá!

Možná máš strach, že ti s múzou zahnu,
že mě snadno skryje ve svým vnadným objetí,
možná máš strach, že ti s múzou zahnu,
že mě snadno skryje ve svým vnadným objetí.
I kdyby krásnejch múz
(jak smetí)
byl plnej autobus
a andělé nám pěli,
já to přece nevyměním za to naše skvělý
noční e-mailový blues!!

(samozřejmě následuje dlouhá kakofonie závěrečného košatého bluesového akordu :-))

Nedělní miniglosy č.102

6. února 2011 v 20:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Středočeská ČSSD navrhla na nového předsedu strany úřadujícího místopředsedu Bohuslava Sobotku, který se tak v počtu krajských nominací dotáhl na svého soka Michala Haška a vyrovnal stav utkání na 7:7. Podle stanov sociální demokracie bude následovat prodloužení 2x15 minut, které se ovšem uskuteční v Bavorsku, protože v České republice došly kraje. Oba kandidáti podle očekávání oznámili, že již delší dobu o nedělích tajně navštěvují katolické bohoslužby a obědy většinou zapíjejí tuplákem výborné bavorské třináctky. Větší šance se všeobecně dávají Haškovi, protože Sobotka se před několik lety v rozhovoru pro časopis "Dietně a zdravě" necitlivě vyjádřil o kalorické hodnotě bavorských vdolečků.
-----------------------
V letošním roce se výrazně snížily tržby stěhovacích firem. Ekologové i členové komory stěhováků to dávají především do souvislosti se snižováním populace sokola stěhovavého. Vzhledem k tomu, že poslední holub stěhovavý byl vyhuben již začátkem minulého století a sokolů stále ubývá, naše tržby už závisejí téměř výhradně na stěhovavých sarančatech," uvedl prezident komory stěhováků, "a to vůbec nemluvím o tom, že Jindřich Stěhovavý z Písku byl donedávna v pracovní neschopnosti."
-----------------------
U příležitosti oslav stého výročí narození Ronalda Reagana požádala skupina aktivistů ministra financí Miroslava Kalouska, aby na Reaganovu počest dal přejmenovat Letiště Praha Ruzyně na Letiště Ronalda Reagana. Proti tomu však protestuje Česká lékařská společnost, která přišla s protinávrhem a chce pojmenovat letiště podle svého patrona Jana Evangelisty. "Myslíme si, že pojmenovat letiště podle amerického prezidenta je dost necitlivé. Přitom jistě máme dost českých velikánů, jejichž jméno bychom mohli bez zásadních rytmických a fonetických změn použít," komentuje spor předseda společnosti. "Proto navrhujeme, aby se Letiště Ruzyně jmenovalo propříště Letiště Purkyně."
-----------------------
Všeobecná zdravotní pojišťovna investovala během posledních 10 let do projektu elektronických zdravotních knížek IZIP již 1 100 000 000 Kč. "Možná se to někomu může zdát hodně," řekl nám k tomu ředitel projektu, "ale chtěli jsme, aby se výsledné číslo skládalo výhradně z jedniček a nul, a symbolizovalo tak elektronickou povahu této převratné služby.
-----------------------
Anglický premiér David Cameron oficiálně prohlásil, že donedávna výrazně prosazovaný multikulturalismus naprosto selhal. Známý sexuolog Radim Uzel by z toho podle svých slov nedělal vědu: "V tomto věku nejsou taková selhání nic zvláštního, naštěstí už dnes máme prostředky, jak i opakované problémy tohoto druhu účinně léčit."

O báječných vrbách

2. února 2011 v 23:51 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jak potvrzují veškeré soudobé výzkumy, množství podnětů, které den co den útočí na naše smysly, se neustále zvyšuje. I když filtrujeme, seč nám naše sebezáchovné pudy stačí, pořád toho ještě spousta projde až dovnitř našeho těla, do hlav, srdcí, žlučníků i jater. Není divu, že v tak turbulentním prostředí i zmíněná filtrace probíhá překotně a nepříliš organizovaně. Dost z toho, co se posléze ukáže jako důležité, odmítneme vpustit dovnitř, a naopak s úklonou vpouštíme mnohé nesmysly, pošetilosti a látky škodlivé. Ty se po vzoru kukaček v našem těle uhnízdí a nejen, že na své místo nechtějí pustit své užitečnější příbuzné, ale dokonce se snaží z hnízda vyštípat i ty, kteří víceméně náhodnou selekcí již jednou úspěšně prošli. Ti se samozřejmě brání a výsledkem nemůže být v omezeném prostoru nic jiného než přetlak, který se - podle příslušných fyzikálních pouček - nejlépe snižuje pomalým řízeným upouštěním. V takovou chvíli je dobré se poohlédnout po nějakém rozumném místě, kam je možné přebytky upustit a kde něco takového nenadělá větší škody. Podle místní kulturní tradice byly - jako obětní beránci - vybrány vrby.

Těžko říct, jak k této roli rychle rostoucí dřeviny rodu Salix přišly, jestli je tím vinen pouze onen poustevník z irské pověsti, který jistému pohádkovému královskému stylistovi poradil, komu se bezpečně svěřit s bizarním zážitkem. V dnešní době by se jistě holič Kukulín vyzbrojený zajímavou informací z VIP společnosti neobtěžoval až bůhvíkam k rybníku, aby své tajemství pošeptal do staré nedoslýchavé vrby. Spíš by si možná zašel do redakce bulvárního časopisu, aby bylo co nejrychleji na nové nůžky. Ale už zmíněný poustevník byl přesvědčen, že právě vrba je tím správným adresátem, který umí zpracovat i informaci větší brizance, jejíž případné dopady dokáže utlumit v košaté náruči svých pružných větví a nadbytečnou tíhu umí rozložit ve svém masivnímu kořenovému systému.

Nedávno mne vyzval jeden známý, jestli bych mu takovou vrbu neudělal, protože právě prožívá nelehké období a přetlak podnětů v jeho hlavě a srdci roste nad únosné meze. Těžko říct, co ho přimělo k tomu, že se obrátil právě na mne, jestli můj kořenový systém (jsem snad nějaký kořen, či co?) nebo (hodně optimisticky nazíráno) moje zkušené sice, ale doposud celkem pružné větve. Můj známý byl velmi rád, že jsem ho neodmítl, protože o spolehlivé vrby je prý v naší nepříliš zbožné společnosti, kde dosud psychologové, psychoterapeuti a jiní dušezpytci nedokázali zcela zaplnit mezeru po institutu svaté zpovědi, docela nouze.

Je s podivem, že se této podnikatelské příležitosti ještě nechytily nadnárodní řetězce. Bylo by přece krásné za nevelký peníz zavolat si na pohotovostní linku call centra VRBAPHONE a.s. sídlem ve Vrbátkách. Ozval by se nám automatický plechový hlas, který by řekl něco jako: Máte-li potíže v partnerském soužití, stiskněte jedničku, při problémech v práci stiskněte dvojku, trpíte-li neadresnou nenávistí ke světu, stiskněte trojku, pokud jste spáchali trestný čin, stiskněte čtyřku (propojuje rovnou na Policii ČR), atd. Ale kupodivu - podobné velkozpovědnice zatím nevznikají, asi v této oblasti nemají instantní, předvařená a náhražková řešení u potenciálních zákazníků takovou důvěru jako v potravinářském průmyslu.

Jen tak z zvědavosti jsem se vydal na několik míst, kde jsem si pamatovával nějakou starou zajímavou vrbu, která by byla jako stvořená pro odšeptávání nadbytečných nebo obtížně snesitelných informací způsobujících nám přetlak. Většinou už takové vrby neexistují. Místo toho, aby se vzácné a spolehlivé vrby pěstovaly coby opečovávaná zpovědní místa, dáváme přednost speciálně rychleným druhům na produkci biomasy a vyprodukovaným výsledkem jeden druhému pěkně zatopíme.

O to víc si vážím těch, kteří jsou ochotni nezištně nastavit své ucho našim steskům, ztlumit ve svých pevných základech poryvy našeho větru a dát nám své - laické sice, ale o nic méně upřímné, významné a potřebné - rozhřešení. Možná z takových vrb nejde vyrobit ten správný acylpyrin jako ze skutečné vrbové kůry, ale přesto si troufám odhadnout, že jejich léčebné účinky nejsou o nic méně důležité a život bez nich by byl mnohem těžší, než je s nimi. Bez takových báječných vrb bychom totiž svá tajemství museli šeptat do kdečeho, takže bychom nikdy nevěděli, jak to dopadne.


Jednou jsem to po dlouhém marném hledání vhodné vrby vyzkoušel u náhodně vybraného stromu. A přál bych vám vidět, jak se ta osika ještě dneska třese!