O nostalgickém tiketu

25. února 2011 v 23:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Místo mrtvičného zářivkového světla ho dnes přivítala jen líně polehávající tma. Vzal zbytečně za kliku. "Z důvodu uzavření dnes zavřeno!" hlásal tlustým fixem vyvedený nápis přilepený již jen posledním cípem našišato na skle jako vlajka na půl žerdi. Ano, dnešní tah už může jen oplakat, za pět minut končí příjem sázek a žádné další místo, kam by to od zamřížovaných skleněných dveří nádražní trafiky bylo méně než pět minut, ho nenapadlo. Dnes se snad všechny živly spikly proti němu, aby ho zdržely, teď už jen zbývá, aby právě dnes večer jeho čísla konečně vyhrála tolika očima toužebně vyhlížený mnohamiliónový jackpot. "Nebudu se na losování dívat," pomyslel si vzpurně, aby všechny živelní spiklence přísně potrestal. Jako odpověď mu mile automatický ženský hlas z reproduktoru ohlásil zpoždění vlaku.
.
Měl teď víc než půl hodiny času do odjezdu a v ruce ještě ze setrvačnosti žmoulal zbytečně vyplněný tiket. Ani noviny si nemůže koupit! Jako kdyby byl unavený sám přemýšlet, hartusil v duchu na spiklenecké síly, které nejenže ho pro dnešek zbavily zcela reálné možnosti stát se multimilionářem, ale nechtějí mu dopřát ani drobné rozptýlení nad zbytečně potištěnými stránkami. Je to k vzteku, taková závislost na naději, pomyslel si. Teď aby se klepal strachy, aby jeho čísla nevyšla po třiceti letech právě dnes večer. Kdyby se dnes nezdržel na návštěvě a kdyby mu nebyl ujel příměstský autobus... Přitom tiket už stíhá vyplnit automaticky za necelou minutu. Zálibně se podíval na šestice modrých křížků. Úplně automaticky…
.
Dnes poprvé ho napadlo, že už vlastně ani neví, jaká dává každý týden ve sportce čísla. Vždy je vyplní zcela po paměti, dlouholetým tréninkem se z toho stal zcela automatický úkon. Podíval se na první sloupeček a s údivem zjistil, že zaškrtnutá čísla vůbec nepoznává. Kde se na tiketu vzala? Jak na ně kdysi vlastně přišel? Kdyby měl noviny k přečtení, nenapadaly by ho takové hlouposti. Ale závislost je závislost, neuskutečněná sázka a odepřené noviny se převtělily v červíčka zvědavosti. Sedmička, třináctka, devatenáctka… no jasně, to jsou přece čísla, která kdysi dávno zdědil po babičce; sázela je mnoho let. A copak ten druhý sloupec? No samozřejmě, to byla přece šťastná čísla jeho první platonické lásky, už si skoro ani nevybavoval, jak dívka vypadala. Copak s ní asi je? Slehla se po ní země a jemu po ní nic nezůstalo. Jen ta čísla!
.
A na pozadí rušného nedělního nádraží, začal ve sloupečcích čísel defilovat celý jeho život: Třetí a čtvrtý sloupeček přivádí na scénu první lásku neplatonickou. Pátý sloupeček vyvěštila kdysi tajemná kartářka. Šestý sloupec začal dávat na vojně, protože dovedně zašifrovaná čísla (vojenské tajemství je vojenské tajemství!) dovedně ukrývala osobní data jeho bývalé nastávající. Z bývalé nastávající však místo nastávající zbyla po vojně jen bývalá a přišel další střih, ale lidé odcházejí a čísla, čísla zůstávají: Co sloupeček, to jedna kapitola téhle podivné knihy, jedna konzerva se vzduchem dávných vůní. Číslo sedm - proboha, je možné, že by to byla..., no jasně, čtyřiadvacítka s dvanáctkou, jen ona měla narozeniny na Štědrý den. Bylo to tehdy jen pár dní, ale kdysi to v nepříliš početné a kvalitní konkurenci stačilo, aby se dotyčná kvalifikovala až na tiket, taková závratná kariéra se každému zdaleka nepodařila. Ano, v osmém sloupci je bývalá manželka, to byl na velmi dlouhou dobu poslední vyplněný sloupec. Mockrát si říkal, že osm sloupců je určitě šťastný a konečný počet. Ale věřící věří a život ve svých občas neuvěřitelných peripetiích mění, takže i devátý sloupec už má svého majitele, dokonce na rozdíl od prehistorie je ještě v celkem čerstvé paměti. Nevěřícně si prohlížel kousek oranžového papírku. Kdyby měli před chvílí v trafice otevřeno, jenom by si vsadil a o ničem by nepřemýšlel.
.
Až teď si všiml, že je poslední, desátý sloupeček pořád ještě prázdný. V něm vždycky zaškrtává jen políčko náhodného tipu a jacísi počítačoví permoníci, kteří mají rádi matematiku, mu rádobyšťastná čísla dopočítají. A v ten okamžik se mu vybavil již do podvědomí odsunutý sen z poslední téměř probděné noci. Byl to opravdu jen sen nebo se to ze snu užuž pokoušela proklubat skutečnost? Jak jen kruci byla ta čísla? Byla tam šestnáctka, určitě třiatřicítka… ale jak to bylo dál? Kdyby si jen dokázal své sny líp zapamatovat! Nebo kdyby bylo možné si na vyžádání starší sen nechat promítnout znovu. Snad tam ještě bylo trojka... A jednička? Paměť už není, co bývala. A desátý sloupeček na tiketu je tak smutně prázdný… Skoro tak prázdný, jako nástupiště, ze kterého už tak zpožděný vlak odfrčel před dobrými deseti minutami. To přece není možné, aby ta půlhodina utekla tak rychle - a dokonce bez novin!
.
Večer nakonec přece neodolal a podíval se na losování sportky v televizi. Po pár tažených číslech se mu ulevilo. Tentokrát mu zavřená trafika ušetřila skoro dvě stovky! Obřadně vyplnil tiket na příští neděli i v posledním, desátém sloupci. Na náhodu zprostředkovanou nevyzpytatelnými křemíkovými permoníky už se propříště spoléhat nebude. Jen na svůj dosavadní život a na svůj sen!
.
To je přece sám o sobě pořádný jackpot, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 25. února 2011 v 23:22 | Reagovat

Tohle není špatná taktika - to musí jednou vyjít!
A když ne teď, jako deník to taky není nápad k zahození! :-)

2 zastavit zastavit | Web | 25. února 2011 v 23:42 | Reagovat

To bylo hezké :), moc dobře promyšlené :)

3 Čerf Čerf | 25. února 2011 v 23:44 | Reagovat

[1]: Nevýhodou je omezená kapacita. Nebo jde spíš o výhodu? :-)

4 ethnea ethnea | Web | 26. února 2011 v 4:17 | Reagovat

Na sportku moc neverim, spis mam obcas chut hodit si kostkou.
Pribeh krasne ctivy, ovsem. Jako vzdycky.

5 Naďa Naďa | Web | 26. února 2011 v 8:48 | Reagovat

Dříve jsem si občas vsadila a byl to u televize nervák, ale už mě to neláká. Hezky se to četlo, Petře, co všechno se dá z čísel vyčíst, já jsem se vždycky zmohla jen na data narození a pak úplně náhodná čísla ...

6 Gigilo Gigilo | Web | 26. února 2011 v 10:52 | Reagovat

Když jsem byla ještě hodně malá, tak tatínek taky pravidelně sázel stejná čísla, která sázel ještě můj dědeček. Ale nepamatuju si, že by kdy vyhrál víc než dvacku, asi proto toho nechal. :)

7 Lytchi Lytchi | Web | 26. února 2011 v 19:52 | Reagovat

Příjemný článek. Nicméně - po takových letech a přece z té dávné dívky zůstala alespň čísla - pořád "tam" je; kromě jiného jsem v tvém článku našla (a né až zas tak moc zašifrované filmy jako Podraz, opět Valentin Dobrotivý a jeden díl ze seriálu Black Books; no a sny na vyžádání - to je můj sen!.......................

8 Čerf Čerf | 26. února 2011 v 20:41 | Reagovat

[4]: Ona taky sportka není nic moc k věření. Já si vždycky vzpomenu na jeden pěkný příklad, který dobře ilustruje pravděpodobnost velké výhry: Chci navštívit v New Yorku pana Browna, ale bohužel nevím, kde bydlí. Nevadí, na letišti si vyberu taxík, řidiči řeknu, aby jel do čtvrti podle svého uvážení, v té čtvrti si podle oka vyberu veliký mnohapatrový dům, vyjedu do náhodně vybraného patra, zaťukám na náhodně vybrané dveře a otevře mi pan Brown :-). I když při mém štěstí by mi určitě otevřela paní Brownová a já bych myslel, že jsem se netrefil :-).

[5]: Byla by to zajímavá analýza, co lidé dávají za šťastná čísla. Myslím, že kombinace z dat narození vedou :-).

[6]: Dvacka dobrá. I malá výhra potěší :-).

[7]: Vidím, že jsi filmový znalec. Zrovna Podraz (tedy jako film) se mi moc líbil, ale ten původní, klasický, tj.jednička. No a Valentýn je opravdu klasika. Nějak sem poslední dobou připonakukuje často :-). Sen na vyžádání dnes vyzkouším, určitě bude na googlu nějaká firma, u které se dá objednat. Jen je třeba požadavek správně a jednoznačně naformulovat, aby nedošlo k nedorozumění jako posledně :-)).

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | 27. února 2011 v 9:39 | Reagovat

Ty jsi tedy číslo!
Kdyby tvůj hrdina seděl v parlamentu, byla v každém sloupci jednička.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama