Březen 2011

Bílá a černá

30. března 2011 v 21:07 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Bílá a černá
pod prsty na klávesách,
na nich a v nich,
na rtech tančící
smutek i smích
a v hlavě Pátá přes Devátou.

Bílá a černá.
V očích jiskřící
oheň a sníh,
co každou šedou zmatou.

Bílá a černá
a mezi těmi tóny
obrazy černobílé
ne nepodobné víle.

Bílá a černá.
Svět nakloněný
a podepřený slony.

Kolem nás šikmé stěny
a šikmé krásné chvíle.



Cesta do pravěku:
Abych poněkud černobílý pohled a vážnější tón vykompenzoval, přidávám odkaz do blogového pravěku na 16 měsíců starou básničku, která je sice možná trošku ujetá, ale díky svému tématu je rozhodně barevnější a také se nese (nebo lépe řečeno - klene) v lehčím duchu: Dvojitá duha

Nedělní miniglosy č.109

27. března 2011 v 12:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Největší význam právě probíhajícího sčítání obyvatel je podle mluvčího Českého statistického úřadu v rovině civilizační: "Právě sčítání je to, co člověka odděluje od nižších organismů. Zatímco lidé se díky akci našeho úřadu naštěstí sčítají, třeba takové kvasinky se dokážou jen dělit."
-----------------------
Vzhledem k ukončení platnosti padesátikorunových bankovek ke konci března se předpokládá další výrazný pokles cen akcií Anežky Přemyslovny. "Naši investoři zažívají jednu ránu za druhou," řekl nám zástupce makléřské firmy specializující se na investice do Přemyslovců. "Napřed byly kvůli spekulantům z Lucemburska částečně znehodnoceny akcie Elišky Přemyslovny, pak kvůli dlouhé zimě nemohl včas vyjet na pole Přemysl Oráč, a teď ještě tohle." Ekonomičtí experti tak doporučují co nejrychleji se zbavit akcií a utržené peníze opět obratem investovat do fondů spekulujících na další pokles pražského groše vůči uherskému dukátu.
-----------------------
Na svou první návštěvu České republiky přicestoval bývalý slavný boxer Mike Tyson. "Návštěva proběhla celkem v poklidu," zhodnotil na tiskové konferenci celou akci šéf Tysonovy ochranky, "všechny konflikty jsme zvládli, takže Mike tentokrát nikoho nezranil." Legendární boxer rovněž uspořádal na Olšanech slavnostní autogramiádu své nové knihy obsahující výběr nejslavnějších filosofických esejů a vězeňských projevů na podporu humanistických idejí "Mé pěsti smrdí krchovem."
-----------------------
S převratnou změnou daňových pravidel přišlo Ministerstvo financí. S platností od příštího roku si budou moci daňoví poplatníci, kteří do státního rozpočtu odvedou za rok nejméně 500 000 Kč, vybrat barvu daňového formuláře. Proti této změně ovšem ostře vystoupili odboroví předáci, kteří úpravu považují za diskriminační a nestydatě zvýhodňující boháče a plánují podpořit svůj požadavek ústavně zakotveného práva na stejné barvy pro všechny výstražnou generální stávkou.
-----------------------
Akciová společnost Sazka nabídla výherci stomiliónového jackpotu náhradou místo peněz svého generálního ředitele Aleše Hušáka, který by si mohl nevyplacenou částku postupně odpracovat pomocí v kuchyni, drobnými úklidovými pracemi v bytě a vynášením odpadků. Ředitel sám je ochoten pomáhat v kuchyni, v obývacím pokoji a v mezích slušnosti i v ložnici, jedinou podmínkou z jeho strany je, aby po něm nebyla vyžadována žádná pomoc s halou.

Odcházení

26. března 2011 v 17:42 | Petr Vápeník |  Filmy
Když je to jen trošku možné, rád vidím film v prostředí pro něj určeném, tj. v kině. Jednak proto, že je primárně stavěný pro velké plátno a nikoli pro malou obrazovku, jednak proto, abych byl při sledování filmu součástí větší skupiny, která na film nějak reaguje. To první se mi dnes dopoledne podařilo, plátno bylo opravdu velké a dojem přiměřený, to druhé moc ne, protož kromě mne dorazil už jen jediný divák. I když v sobotu v deset dopoledne se do kina moc nechodí, přesto jsem si myslel, že by dva dny po premiéře aspoň několik diváků přijít mohlo.

Z Havlova Odcházení ve filmové podobě se stalo během pár dní téměř politikum. Kdo má u nás ústa (mozek není podmínkou), cítí se být oprávněn o filmu pronést ve veřejném prostoru nějaké zásadní stanovisko a pokud možno přitom pozurážet co nejvíce lidí. Staří odulí lháři se přitom občas legračně převtělují do rolí pravdomluvných a šikanovaných rebelů, názoroví odpůrci se pokoušejí pobavené pozorovatele přesvědčit, že za jejich striktním odsudkem filmu je vše jiné, jen ne názorový odpor. No a protože prostředí je nepřehledné, měl bych asi na začátek povídání o filmu (ano, pořád si myslím, že v případě Odcházení jde jen o film) uvést, že je mi Václav Havel svými názory - byť s nimi málokdy plně souhlasím - sympatický. No a taky se asi sluší říct, že pravdu a lásku, v souvislosti s Havlem (i Havlem) tolikrát zmiňovanou, považuji za kategorii, které by se mělo dostat spíš úcty a poděkování než ataků a posměchu, který z tábora fundamentalistických "antihavlovců" tak často slýchám.

Zajímalo mne, jak si režisér Havel poradí s přepisem svého vlastního divadelního textu do filmové podoby. Text je sondou do života zbaveného drogy moci, vlivu a postavení v téměř nezhasínajících světlech reflektorů. Bývalý kancléř Vilém Rieger je přesně v takové situaci: Odsunutý z výsluní politiky svými následovníky, ke kterým se názorově nechce znát (vřele doporučuji nepřemýšlet nad případnými souvislostmi s reálně existujícími postavami, neb se jedná o tobogán směřující přímo do pekelného kotle), tráví své náhle nezajímavé dny ve státní vile a přilehlém parku, obklopen ztenčující se skupinou přátel, příbuzných a bývalých spolupracovníků. Zdá se být pevně zakotvený v dutě znějící minulosti a neumí si představit žádnou budoucnost. K budoucnosti je však paradoxně donucen tím, že jej nová vláda hodlá ze sídla, které už po mnoha letech považuje za svůj domov, vystěhovat.

Václav Havel byl v situaci falešného debutanta. Jeho renomé v uměleckých kruzích je takové, že sehnal pro film skoro neuvěřitelný herecký ansámbl, kde i vteřinové štěky hrají herecké persóny (Labuda, Landovský, Bartoška). Obklopil se vynikajícími kumštýři (např. kameraman Jan Malíř, jehož krouživá kamera jako by symbolizovala neustálé vzájemné míjení hlavních postav, střihač Jiří Brožek nebo hudebník Michal Pavlíček). Přesto tenhle "all stars team" nevyprodukoval víc, než místy zajímavý přepis divadelní hry. Proč je tomu tak, když všichni zúčastnění by se pro Havla viditelně přetrhli? Inu, domnívám se, že právě kvůli režijnímu vedení.

Odcházení je totiž filmem, který slibuje být mnohým, ale není v ničem důsledný. Na normální film je absurdní moc a na absurdní film naopak málo. Je hodně nevyvážený, jeho rytmus je hodně přetržitý, občas se dlouhé minuty vyvíjí skoro minimalisticky (byť v opulentních secesních kostýmech) a náhle se zcela utrhne ze řetězu, aniž by to mělo zřetelné opodstatnění. Místy jde o divadlo uměřené, místy o záměrně přehrávající grotesku. Některé postavy mají charaktery zastřené, jiné jsou vyhraněné až hrůza. Havel si samozřejmě nedokáže odpustit své typické "balábile", které je v nějaké podobě téměř povinnou součástí jeho her, a jako obyčejně je tato jinak zajímavá scéna, kdy postavy jedna přes druhou pronášejí vlastní i cizí repliky, o dost delší, než se dá snést. Nemůžu se zbavit dojmu, že chaos, který panuje na plátně, je jen odrazem chaosu režiséra, který vlastně neví, co chce divákovi sdělit, nic není schopen vytáhnout zřetelnou konturou a nic není ochoten obětovat sevřenějšímu filmovému tvaru. Do tohoto rámce dobře zapadají i citace jiných divadelních her (jako nepříliš znalý divadelní divák jsem poznal jen Višňový sad a Krále Leara), které občas skvěle dotvářejí situaci před kamerou, ale občas divák jen poulí oči, jaký to proboha v daném místě má smysl. Jsou místa, ve kterých jsem se skvěle bavil, ale když jsem užuž začal tíhnout k větší smířlivosti, vždy jsem dostal nějakou ťafku, která toto tíhnutí zhatila (nejbrutálnější mi přišel přímý vstup autora, který sice může působit jako důkaz, že se Havel dovede nebrat vážně, ale mně osobně tato obtížně pochopitelná scéna doslova znechutila závěr filmu, takže místo toho, abych si řekl aspoň typické hollywoodské: "Konec dobrý, všechno dobré," odcházel jsem z kina rozladěný. A to mám Havlovy hry a jeho poetiku dost rád a našel bych v Havlově tvorbě možná i pár míst, o kterých bych si troufnul říct, že snad přežijí v divadelním světě i do budoucna.

Jako pozitivní vidím třeba pečlivé aranžmá postav do jednotlivých záběrů, nejčastěji ovšem opět po divadelním způsobu, čelem k imaginárnímu hledišti; postavy se často řadí za osobu, se kterou vedou rozhovor. Také mě zaujalo, jak vyhraněně představuje Havel novinářský svět, jehož obskurními zástupci jsou bulvární (a vlivný) deník Fuj a jeho zaměstnanci - ve čtení a přemýšlení nepříliš zběhlý redaktor Jack (Jiří Macháček) a mlčenlivý fotograf (Stanislav Milota). Samozřejmě, že nikoho už dnes nezajímají prázdnotou zapáchající politické fráze bývalého vůdce. Moderní svět zajímá už jen to, s kým exkancléř právě spí a přece na informace mají občané tak říkajíc právo ne? Kteřípak novináři si asi vztáhnou tuhle groteskní žurnalistickou dvojici na sebe samotné a projeví se to v jejich recenzích?

Pokud jde o herecké výkony, zaujala mě především Dagmar Havlová, která dokázala své "kancléřově dlouholeté přítelkyni" Ireně vtisknout sympatickou i nesnesitelnou podobu, dokázala střídat kontrolovaný projev s afektem a snad jako jediná z postav nevypadala jako vlastní karikatura nebo kulisa. Oldřich Kaiser jako "bývalý tajemník bývalého tajemníka" Viktor jen dokazuje, že nadsázku, přehrávání a přepjaté typy zvládá bravurně. Trošku mne zklamala postava vicekancléře Kleina v podání Jaroslava Duška (i když jeho barevné a místy kouzelně květované oblečení bylo doslova k sežrání :-)), ale možná to tak mělo být, že jde o postavu plochou, bez lidského rozměru. K hlavní postavě v podání Josefa Abrháma jsem zůstal hodně chladný, ale i to byl snad režijní záměr, třeba aby divákovi nepřišlo moc líto, když na samém konci filmu hlavní postava prokazuje, že proklamovaná zásadovost je začasté jen dočasnou a při skutečném střetu snadno selhávající zbraní bezzásadových.

O filmu se bude ještě nějakou dobu mluvit ve společnosti a dílo bude polarizovat veřejný prostor. Film spatří dost návštěvníků, kteří jím budou znechuceni, protože o nějaké havlovské poetice neměli doposud ani ponětí a bývalo by asi lepší, kdyby to tak zůstalo. Ale může se klidně stát i to, že film přivede k vrcholným Havlovým hrám i pár nových mladých lidí, kteří by si jich jinak nevšimli. Havlovo mezinárodní renomé zajistí filmu publicitu v zahraničí a jistě přijde i nějaký festivalový úspěch a nějaký ten Český lev (co takhle kamera nebo výtvarný počin?).

Přesto si myslím, že hlavním pozitivem filmu Odcházení je skutečnost, že natočení filmu udělalo Václavu Havlovi radost. No a přes všechny výhrady se dokonce kacířsky domnívám, že to nemusí být zdaleka málo. Přikláním se ovšem k názoru, že film bude za několik let spíš kuriozitou než připomínaným a vzývaným dílem a postupně se za ním zatáhne opona zapomnění, protože jeho kvalita ho nepředurčuje k delší životnosti.

O pětnících a pětnicích

23. března 2011 v 22:52 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky
Čas od času se vám jistě stává, že potkáte na ulici člověka, který je někomu, koho znáte, podobný jako vejce vejci. Hle, jako kdyby mému známému z oka vypadl a ani si přitom příliš nenatloukl, řeknete si možná, a když pak někdy s dotyčným známým máte možnost promluvit, zvěstujete mu radostnou novinu, že po světě běhá jeho dvojník. Dokonce se říká, že dvojníka má na světě každý, protože prostě není možné, aby každý člověk vypadal jinak. Co když ale takových dvojníků běhá po světě víc? Když je takový exemplář pouze jeden, jde o dvojníka, v tom panuje shoda. Když jsou ale dvojníci dva, je ještě každý z nich obyčejným dvojníkem anebo už je možné hovořit dokonce o trojnících? A co když je dvojníků (resp.trojníků, kdo se v tom má vyznat!) ještě víc? Jedná se pak o pětníky? Desetníky? Může snad jít v případě nahloučení velkého množství vejcovejčitých osob na jednom místě (v této souvislosti si např. vzpomínám na jakýsi obskurní sraz Elvisů) dokonce o setníky, přestože se nepohybujeme v prostředí starořímských legií?

Myslel jsem teď před pár dny ve vlaku celkem intenzivně na jednoho člověka, když tu jsem ho nečekaně spatřil, jak prochází uličkou; aspoň jsem si to tedy myslel. Správně odhadujete, že šlo pouze o dvojníka, lépe řečeno v tomto případě o dvojnici. Zavolal jsem na dvojnici předpokládaným jménem, na které - i když jí nepatřilo - zareagovala podmračeným pohledem směrem ke mně. Hned jsem se gestem omluvil za zvolání i za nejapně natěšený pohled, a zklamaně jsem se duchem vrátil k originálu, který si mezitím udělal v mé hlavě pohodlí a rozhodl se bivakovat. Další dvojnice na sebe proto nenechaly dlouho čekat: Druhou jsem potkal na přechodu pro chodce (a jejich dvojníky) a byl jsem zaskočen natolik, že jsem (než mne překvapení přešlo) málem přechod nepřešel a jen náhodou mne při tom nic nepřejelo. Druhá dvojnice - to už se dá vážně mluvit o trojnicích! A protože nevím, jak se správně říká situaci, kdy dvojnice jsou tři (což je např.typický příklad dvouvaječných trojčat), začal jsem trojčit, jako bych neměl všech pět pohromadě.

Třetí dvojnici jsem spatřil na eskalátoru v metru (z metru), pohříchu v protisměru, takže jsem si údiv z té skutečnosti ani nestihl pořádně vychutnat. Čtvrtá dvojnice mi na Václaváku vetkla do ruky letáček s návodem, jak se stát vyrovnaným, a já z toho pak logicky byl nervózní. Shrnu-li ovšem denní pozorování, originál spokojeně relaxující v mé mysli má tedy čtyři dvojnice (to je ovšem minimální počet a platí jen pro vnitřní Prahu, jinde musí existovat podobných dvojnic celé rojnice), což v této podivné matematice odpovídá pětnicím. Musí to být krásné pomyšlení mít vlastní pětnice! Komu se to poštěstí? Mně třeba, obávám se, určitě ne! Já si (s díky) vystačím s pětníky.

Teď jsem se ovšem zarazil. Zatímco ještě pořád existuje dost lidí, kteří si pamatují význam slova pětník - ano, to je ta fascinující mince, za kterou si malý Bobeš kdysi dávno mohl koupit rohlík a salám, a my o něco mladší, pro které už mince neměla ani zdaleka tak vysokou směnnou hodnotu, jsme si s ní pořád ještě na rozdíl od dnešních mladých aspoň mohli zahrát čáru - u slova pětnice jsem si porozuměním nebyl úplně jistý (pomíjím teď diletantský pseudonumismatický názor, že pětníky mají na rubu lva, zatímco pětnice lvici). Pokud někomu - byť upřímně - pogratuluji k pětnicím, nevím, jak na to zareaguje. Nebude pětnice mylně považována za staročeský ranně křesťanský svátek? Nebudu v tom případě za podobné přání kamenován jinověrci? Znám také dost lidí, kteří by si klidně nechali pro pětník vrtat koleno. Ale byli by podobnou oběť připraveni podstoupit i pro pětnici?

Zkoušel jsem si udělat malý průzkum ve svém okolí: Někdo považuje pětnici za knižně pojmenované povolání v umělecké sféře (pětnic je prý plná Metropolitní opera), někdo za slangové označení ženy, co se zaopatřuje nekalým způsobem (přesněji za pět prstů). No a někteří nespokojení rodiče považují za jedinou opravdovou pětnici žákovskou knížku svých nezvedených ratolestí.

Možná tedy ještě o pětnicích před jejich předobrazem pomlčím a zůstanu u pouhých čtyř dvojnic, což je sice z matematického pohledu ekvivalentní, ale z pohledu jazykového jde, zdá se, přece jen prozatím o přijatelnější vyjádření. Měl bych ale předem varovat příslušné dvojnice: Je možné, že až je zase příště spatřím, vytržen z přemítání do očí bijící podobou, otočím se k nim náhle - doslova na pětníku.

Nebo na pětnici?




Cesta do pravěku:
Před více než půldruhým rokem mě taky přepadlo chvilkové slovíčkaření a výsledkem byl krátký článek, kde si mohli příznivci přechodníků přečíst o tomto zajímavém poslu z jazykové minulosti. Ani ne tak teorii, jako hlavně neortodoxní praxi :-). O přechodnících.

Josefský úplněk

21. března 2011 v 19:53 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Když jsem v sobotu večer vyrazil na setkání s kamarádem, právě vycházel nad kopci okolo Dobřichovic Měsíc. Ano, i kdyby to jazykově nebylo úplně košér, tentokrát by si stejně zasloužil velké eM. Pokusil se k nám totiž dostat tak blízko, jak to jen zákony pohybu nebeských těles umožňují, a narostl do pořádné velikosti. Byl krásný, nažloutlé barvy a fotil by se jedna radost, kdybych měl ovšem při ruce foťák. Vracet se? Už tak jsem měl zpoždění. A tak jsem se rozhodl, že si tuhle jedinečnou příležitost protentokrát nechám ujít. Jsem přece optimista a pořád ještě věřím, že se podobného úkazu ještě dožiju.

Vrátil jsem se domů kolem půlnoci a Měsíc zářil úžasným bílým světlem vysoko na obloze. Už nebyl zdaleka tak vhodný k focení jako před pár hodinami, ale já jsem si řekl, že to přece jen zkusím. Mám ještě schovaný jeden stařičký objektiv s max.ohniskem 300 mm, objektiv, kterým jsem už asi pět let nic nenafotil, a mám ho doma jen proto, že je prakticky neprodejný (patřil k těm méně kvalitním již ve chvíli koupě, natož teď) a taky se mi trošku zajídá jen tak vyhazovat věci, které ještě fungují, i když to už po nich nikdo nevyžaduje.

Ale Měsíc mě svou neobyčejnou září vybízel k fotografickému somnambulismu, a tak jsem vůbec poprvé nasadil z harampádí vyhrabaný penzionovaný objektiv na digitální foťák. Jen to spokojeně cvaklo: Zdá se, že si spolu hoši budou i přes velký věkový rozdíl rozumět. No a pak jsem už jen párkrát exponoval nebeské oko z otevřeného okna a i když jsem neočekával, že by některá z fotek mohla být použitelná, nakonec sem přece jednu dám, i když k dokonalosti má daleko. Beru ji jako malé poděkování starému objektivu, jako určitou formu benefice. Pokud to má být jeho derniéra, ať je to s parádou. Trošku jsem přistínil měsíční moře, aby snímek dostal surreálný kontrast a předkládám ho teď tady jako ukázku naší půlnoční improvizované spolupráce.

Samozřejmě, josefský maxiúplněk se stal často fotografovaným objektem a i na blozích už jsem viděl technicky výborné fotky, se kterými se já a můj fotografický důchodce nemůžeme měřit, ale stejně... Odolali byste?


Vypadá trošku jako svítící flekatý meloun. A melouny mám rád, takže se mi skoro sbíhají pavlovovské sliny. Ale trochu se bojím, aby taková půlnoční sklizeň neměla nějakou dohru. Vždyť si vezměte, jakou paseku nadělalo kdysi dávno jenom obyčejné utržené jablko.

Nedělní miniglosy č.108

20. března 2011 v 13:20 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Desetitisíce shromážděných příznivců sociální demokracie s nadšením přivítaly, když z volebního komínu Lidového domu začal stoupat bílý dým na znamení, že konkláve sociálně demokratických přátel konečně zvolilo předsedu strany. Nyní všichni očekávají, jaké jméno si pro sebe nový předseda zvolí. Zatímco pesimisté se obávají, že by v nejhorším případě mohlo jít i o jméno Klementa II., pragmatici tvrdí, že na jméně nezáleží, ale důležité je, který z obou hlavních představitelů sjednocené sociální demokracie bude vládnout z Říma a který z Avignonu.
-----------------------
V soutěži o nejvlivnější přirozenou družici Země vyhrál nečekaně již potřetí za sebou Měsíc. Vítězství bylo překvapivě jednoznačné, přestože se tentokrát nerozhodovalo aklamací, ale v tajné volbě. Nejvíc se u nás letos vliv Měsíce projevil v přílivu nelegálních imigrantů a v odlivu zahraničních investic.
-----------------------
Všeobecně se očekává se, že Jiří Paroubek nečekaně přestoupí z řad sociální demokracie k národním socialistům. "U sociálních demokratů už mě držela jen moje přítelkyně manželka, známá spisovatelka, která ale minulý týden ohlásila svůj odchod ze strany," připustil bývalý premiér. Pozorovatelé upozorňují i na to, že by se Paroubek mohl stát dalším bývalým lídrem sociálních demokratů, který se postaví do čela konkurenční strany, jako to udělal Miloš Zeman ve své Straně práv občanů a Stanislav Gross ve vlivném Sdružení floridských investičních železničářů.
-----------------------
Česká vláda se chystá pustit do generální rekonstrukce Karlova mostu a použít při tom svých zkušeností s reformou penzí. "Ano, předpokládám, že opravený most bude mít jeden pilíř státní a druhý soukromý," řekl nám mluvčí vlády. "Samozřejmě soukromý pilíř bude pouze dobrovolný, takže není úplně jisté, zda dosáhne až na dno řeky." Karlův most má v současné době 16 oblouků, takže se dá předpokládat, že dva pilíře nebudou stačit. Aby nebyl zvýhodněn ani jeden ze břehů Vltavy, bylo nestranně rozhodnuto, že se most bude rekonstruovat zprostředka řeky a bude se čekat, až pilíře dojdou. "Ano, dá se sice předpokládat, že tak nový most nedosáhne ani jednoho z břehů, ale na druhou stranu nás nebude možné nařknout z nadržování.""
----------------------
Pohoršení nad genderovou nevyhraněností některých významných společenských akcí vyjádřila Komora českých konzervativců. "Někdy už to opravdu přesahuje všechny meze," řekl na tiskové konferenci rozzlobený prezident komory: "Například českou Miss 2011 se stala osmnáctiletá Jitka Nováčková, přestože v této soutěži byla nováčkem."

Svět je jen velká osika

17. března 2011 v 20:12 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
I když se to moc neříká
a každý to neunese,
svět je jen velká osika,
co ve větru se třese.

Když pánbůh do ní pošpitá,
co má právě na jazyku,
osika listy rozkmitá
a nezbývá, než mít kliku.

I když se to moc neříká
zástupu věřícímu,
svět je jen velká osika,
co občas chytne rýmu.

Když už to věda nesvedla,
snad aspoň tenhle svět ví,
koho vyhodit ze sedla
a koho skrýt do svých větví.

I když se to moc neříká
mravencům bez nadhledu,
svět je úžasná osika
v krajině plné ledu.

Zemětřesení na Lefkadě

14. března 2011 v 21:19 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady
Jednu informaci se v pestrobarevných katalozích cestovních kanceláří většinou (čest výjimkám, které ji uvádějí aspoň na okraj jako celkem bezvýznamnou poznámku) nedočtete. Lefkada leží v seizmicky velmi aktivní oblasti a čas od času se tu prostě zatřese země. Jak tvrdí místní - asi jednou za dvacet let se země zatřese pořádně. Měl jsem to štěstí, že jsem jeden takový silnější zemětřas na vlastní kůži zažil a ještě větší štěstí bylo, že šlo o zemětřesení nekrvelačné. Kdyby totiž bylo jen o něco málo sadističtější, mohlo spustit v jinou dobu, než spustilo a možná by se nám na něj nevzpomínalo tak lehce a s celkem snesitelnými pocity.

Poprvé jsem na Lefkadu přijel vpodvečer 13. srpna 2003. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o tom, jak je Lefkada krásná a malebná (opravdu je), jaké jsou tu skvělé pláže i vnitrozemské hory (obojí je pravda), jací tu žijí skvělí lidé (smekám před nimi) a jak je to tu celkově báječné. Ale nedozvěděli jsme se třeba takovou zajímavost, že den předtím uplynulo 50 let od velkého zemětřesení, které prakticky srovnalo se zemí nedalekou Kefalonii. Dozvěděli jsme se praktické rady, co máme, nemáme nebo dokonce nesmíme v Řecku dělat, ale nikoho samozřejmě ani nenapadlo říct nám základní pravidla, jak se chovat při zemětřesení. Ano, myslím, že bychom tomu tehdy věnovali pozornost asi jako v letadle postupu navlékání záchranné vesty. To se nám přece nemůže stát! Tak proč milé turisty zbytečně stresovat - ještě si to rozmyslí a příště už s námi na dovolenou nepojedou, protože pohodu dovolené přece nesmí nic narušit.

Pohodu dovolené ovšem narušilo hned následující ráno. Krátce po osmé hodině, kdy naštěstí většina lidí byla ještě doma, se zachvěla země. Praktickou zkušenost, jak otřes nastupoval, bohužel nemohu poskytnout, neb jsem ještě spal. Pamatuji si, že jsem si zprvu v polospánku myslel, že pod naším oknem projíždí nějaký hodně těžký náklaďák a je stále blíž a blíž. Pak mi hlava připomněla, že kolem našeho okna žádná silnice nevede. Poměrně rychle jsem se probudil, nicméně přes jeho efektivitu rozhodně nemůžu buzení zemětřesením doporučit jako vhodnou metodu, protože je poněkud stresující. Vše se otřásalo za doprovodu nepříjemného dunění nekoordinovaně ve všech směrech, takže jinak docela festovní nábytek (včetně postelí) místy vyskakoval do výšky a několik skříněk popadalo. Samozřejmě, všechno, co jsme večer pracně vybalili, zaujalo rovnovážnou polohu na podlaze. Zdálo se mi, že otřes je nekonečně dlouhý, ze záznamu seismografu jsem posléze zjistil, že vše trvalo dohromady asi jen dvacet vteřin. Relativita času. Venku spustily alarmy snad všech zaparkovaných aut, takže kakofonie zvuků spolu s temným duněním budily dojem avantgardní skladby soudobé vážné hudby. Odevšad začali vybíhat zmatení lidé.

Nejvíc panikařili Italové (to pro mne bylo docela překvapení). Někteří okamžitě nasedli do svých aut a kamsi odjeli, jiní až do konce pobytu bivakovali na pláži. Češi to zvládali všelijak: Někteří začali hystericky kamsi telefonovat, že je nutné okamžitě, ale okamžitě vypravit zvláštní letadlo domů. Náš soused naopak vykráčel na terasu s klidem anglického lorda a s lahví Prazdroje v ruce, zahleděl se na oblohu, jako by chtěl věštit další vývoj z tvaru mraků, beze slova zakroutil nechápavě hlavou a znechuceně odkráčel spát dál. Máme být v klidu, že to nejhorší je za námi nebo to teď teprve přijde? Nikdo nevěděl. Dobře, že jsme netušili, že na Kefalonii před padesáti lety se otřesy stupňovaly, až přišel ten poslední a nejsilnější (7,2 stupně Richterovy stupnice). Naštěstí se ukázalo, že epicentrum i charakteristika "našeho" zemětřesení jsou jiné.

Po silném úvodním otřesu (nakonec vyhodnocen jako 6,4 stupně Richtera) přišlo během následujících dní postupně ještě několik desítek slabších, ale velice citelných dotřesů (ten poslední se s námi přišel rozloučit až poslední den našeho pobytu), které dokázaly neuvěřitelně roztančit sloupy elektrického vedení, vše za doprovodu doslova pekelných zvukových efektů. Přišlo i několik nepříjemných nočních otřesů, které ani nebyly tak silné, ale budily hrůzu a řadu lidí přiměly k opakovanému úprku z apartmánů.

Hrůzu budil i obrovský mrak, který stoupal nad ostrov. Ještě aby se tu tak probudila nějaká sopka! Ukázalo se ale, že "jen" došlo k velmi rozsáhlým sesuvům půdy na západním pobřeží, kusy pobřežních skal napadaly do moře a bylo třeba poněkud přemalovat mapy. Zmíněný mrak byl tvořen prachem z těchto sesuvů. Vůbec sesuvy půdy byly asi nejmarkantnějším výsledkem zemětřesení, některá místa zůstala nějakou dobu odříznutá od světa, protože byly na mnoha místech zavalené silnice. Jak ale v Řecku je vše na dlouhé lokty, silnice na Lefkadě byly zprůjezdněné v rekordním čase. Ukázalo se, že přímo na kritických místech jsou skoro trvale "zaparkované" bagry, které okamžitě začaly dělat svou práci. Ano, na ostrově spadlo i několik desítek domů - většinou šlo o staré budovy postavené ještě před tím, než se ve výstavbě začala uplatňovat nová "zemětřesná" pravidla. Dnes je v konstrukcích nových řeckých domů tolik ocelových prutů, že otřesy, které nejsou vysloveně extrémní intenzity, by dobře postavenému domu neměly ublížit. Ale hlava míní a strach - ten většinou v takový okamžik velí. Obrázek zničeného kostela v hlavním městě Lefkady navíc obletěl mediální svět a ve vrcholící okurkové sezóně rozpoutal paniku mezi našimi příbuznými a známými. Na internetu a ve zpravodajství se okamžitě objevily titulky jako "Ničivé zemětřesení na Lefkadě" nebo "Peklo v turistickém ráji" a spustily tak kolotoč vyplašených telefonátů a esemesek z Čech.

Bílé vápencové skály na jihozápadě ostrova. Tento okraj ostrova při zemětřesení poněkud změnil svůj tvar.

Celkově bylo hlášeno asi padesát zraněných a v tom bylo právě zdejší zemětřesení milosrdné. Kdyby přišlo kdykoli během normálního turistického dne, kdy byla na zdejších plážích hlava na hlavě (v srpnu zde vrcholí sezóna, tento termín za sebe rozhodně nemůžu doporučit), neumím si představit, že by se otřesy takové síly obešly bez mnoha zraněných a možná i nějakých mrtvých, protože na pláže napadalo z vysokých skalních stěn mnoho kamenů.

Fascinující pláž Porto Katsiki bývá v srpnu přecpaná turisty (nedejte se mýlit touto fotografií z půlky října). A skála nad pláží je vysoká... Několik dní po zemetřesení byla pláž uzavřena, pak začal normální provoz. Show must go on.

Ano, Lefkada je krásný ostrov, je tu možné zažít nádherné zážitky. Je ale dobré si připustit, že když si příroda zamane, ani ta sebelepší cestovní kancelář s tím nic nenadělá a s podobným spiknutím přírodních sil je prostě nutné se smířit. No a je určitě dobré vědět, jak se v takových krizových okamžicích chovat: Doporučuje se schovat pod něco pevného - pod stůl, pevnou postel, pod futro dveří. Když už opouštíte při zemětřesení dům, je dobré neprchat směrem ke svahu, odkud se mohou valit balvany. Ti opravdu opatrní pak možná zjistí, že na pláži je pro klidný odpočinek nejlepší to místo, kde máte nějakým větším balvanem nebo skalním výčnělkem krytá záda, takže když něco spadne ze skalní stěny, které tu lemují jako svérázná krajka většinu pláží, nezastaví se to o vás, ale o vašeho kamenného ochránce. No a možná je praktický i postřeh "domorodců", že nejlíp se zdejší otřesy snášejí přímo v mořské vodě. Ostatně - když jsme zažili jeden následný otřes přímo na pláži, všichni, kdo byli na souši, prchali v panice do vody a ti, co byli právě ve vodě, si mysleli, že jsme se zbláznili nebo že je jenom chceme strašit.

Skalní puklina na pláži Porto Katsiki je v horkém létě vyhledávaným zdrojem stínu. Stěží tam ale potkáte někoho z těch, kteří tady na ostrově zažili silnější otřesy. Možná si umíme představit, co ostatní turisti nikoli.

Jinak je to tak trochu loterie. Vždycky, když se jdu podívat dovnitř nějaké lefkadské skalní soutěsky nebo shlížím hluboko k mořské hladině z vrcholu nějakého vápencového útesu, běží mi hlavou: V takhle úzké soutěsce se přece před padajícími kameny nedá uhnout. A právě tyhle útesy se tehdy při zemětřesení odtrhly do moře a zbyla po nich jen oblaka vápencového prachu. Ruská ruleta s malou pravděpodobností průšvihu. S malou ale nikoli nulovou. Přibližně každých dvacet let to aspoň jednou přijde a naposled to přišlo před osmi lety. Berme nebo nechme být! A já to každopádně beru. Lefkada nevyhrožuje. Jen vyžaduje, abychom přijali její pravidla. Pak nás umí královsky odměnit. Tak držím palce.

Pozn.: Tento článek jsem sice chtěl napsat už dávno, ale teď mi tyhle zážitky (zčásti dobré, zčásti nic moc) vyvstaly z paměti v souvislosti se záběry z nedávného zemětřesení v Japonsku. Dobře si pamatuji na pocit paniky a bezmoci, když to, co má být pevné a na co má být stoprocentní spolehnutí, začne jančit, vlnit se a poskakovat. I když jste zrovna ve volné přírodě a nic vám právě nehrozí, přesto vás takový otřes nutí přikrčit se, přimknout se co neblíž k zemi v obavách z neznámé, obrovské, kdovíproč rozpoutané síly. Mám k těmto silám úctu, která se vlastním zážitkem ještě umocnila. A se smutkem a účastí a díky "cvičnému" zemětřesení na Lefkadě snad aspoň se zárodkem pochopení sleduji, co dokázaly napáchat podobné přírodní síly spuštěné na nesrovnatelně vyšší "hlasitost" než tehdy v Řecku. Držím palce všem těm, kteří své čerstvé krušné zážitky musí teprve vstřebat a zvládnout. A hluboce cítím se všemi, jejichž blízcí už ani k tomu nebudou mít příležitost. Ale příroda je mocná, svéprávná a ve svém konání nezávislá, a nám nepřísluší soudit její kroky.

Cesta do pravěku:
Ode dneška budu k vybraným článkům přidávat odkaz na některý ze starších textů, který s nově publikovaným textem nějak souvisí. Dnes je to přibližně rok a tři čtvrtě starý obraz z cesty na nejvyšší vrchol Lefkady, kterou jsem podnikl jen pár dní po zmíněném zemětřesení O kouzelné babičce a ovčí písni.

Nedělní miniglosy č.107

13. března 2011 v 10:10 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Drobná chyba v příslušném zákoně pravděpodobně povede k tomu, že se Česká republika stane světovou velmocí v produkci mléka. Podle nových předpisů musí být totiž každý automobil vybaven příruční mlékárničkou.
-----------------------
Kromě České televize se v tomto týdnu podařilo ozbrojenému komandu Vojenské policie obsadit bez jediného výstřelu i veřejné záchodky na Masarykově nádraží. "Máme důvodné podezření, že na zajištěném místě se může skrývat část z toho, co někteří naši zaměstnanci bez povolení vynášejí z objektu Vojenské policie, přestože by se toho z důvodů utajení měli zbavit na našich vlastních zabezpečených záchodcích," řekl nám k překvapivé akci mluvčí Vojenské policie. "Není přece přípustné, aby někdo nepovolaný mohl zjistit, co našim zaměstnancům leží v žaludku nebo dokonce jak tráví svůj pracovní čas."
-----------------------
Situace v Národním parku Šumava se dále komplikuje. Vypadá to, že kůrovec kvůli nedostatku zdravých šumavských smrků napadl šedou kůru mozkovou některých pracovníků parku. Přivolaní odborníci konstatovali, že mozková tkáň je po vylétnutí dospělého brouka prakticky zničena, nicméně pod starými uschlými neurony již začíná rašit nový zdravý porost, takže za 30 až 40 let by mělo být opět všechno v pořádku.
-----------------------
Předpokládá se, že zvýšení DPH na knihy by mělo být oficiálně oznámeno během slavnostního vyhlášení tradiční ankety Knihomol roku. Generálním sponzorem slavnostního večera je firma vyrábějící prostředky proti dotěrnému hmyzu RAID a mediálním partnerem bude jako obyčejně Spolek za povznesení české literatury KONIÁŠ.
-----------------------
Odpočítáváním posledních vteřin před slavnostním startem celé akce bylo zahájeno celostátní sčítání lidu, které letos probíhá pod marketingovým heslem "Co je doma, to se počítá!". Hned po zahájení se do všech domácností v České republice rozešly desetitisíce sčítacích komisařů a sčítacích superintendantů. Podobně jako při volbách jdou ve většině regionů osobním příkladem politici, jejichž dny v politice jsou tak již většinou sečteny. Letošní sčítání by mělo mimo jiné odpovědět i na tak zásadní otázky, jako např. jaké procento z obyvatel České republiky má všech pět pohromadě a kolik z těch, co šetří, má doopravdy za tři.

Strážný jelen

11. března 2011 v 8:14 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Pozn.: Když bylo vyhlášeno jako téma týdne Vegetariánství, napadlo mne, že bych mohl využít jednu z povídek ještě z "předblogového" období. I když povídky se jinak zveřejňovat zdráhám, protože rytmu blogového světa, myslím, nevyhovuje jejich větší rozsah, zkusím protentokrát udělat výjimku, abych vyzkoušel trpělivost ctěného čtenářstva :-). Povídka je oproti originálu trochu zkrácená, aby ji bylo možné zveřejnit vcelku.

------------------------

Dlouho to vypadalo, že dnešek bude obyčejným dnem, jichž je vždycky po ruce plno. Celé dopoledne i část odpoledne mi vyplňovalo školení, kde jsem se měl dozvědět, jak se stát ještě lepším, než jsem dosud byl. V přestávce byl vklíněn oběd, na který se všichni celé dopoledne těšili a na který celé odpoledne v blaženém zasnění vzpomínali. Obklopeni zdí s nalepenými motivačními nápisy typu Chci se stále zlepšovat! jsme se naučili rozbíjet úvodní mrazivou atmosféru při jednání a naučili jsme se tomu říkat icebreaking. Nemožné je jen to, co nechci!

Na obědě jsme si mohli vybrat ze čtyř jídel, z nichž ani jedno nevypadalo špatně, jedno jsem ještě nikdy neokusil. Nebojte se podniknout netradiční kroky! Nebál jsem se proto a poručil jsem si jelení guláš s bramborovým knedlíkem. Což o to, krmě to byla skvěle připravená: Temná, hustá, přiměřeně kořeněná omáčka s jemnými špalíčky tmavého šťavnatého masa, prostě chuťová symfonie z dob, kdy ještě melodie vládla hudebnímu světu. Přesto jsem z jídla neměl dobrý pocit, do myšlenek se mi totiž vloudil obraz jelena. Nevýrazný ale neodbytný, bez afektu, žádný horor, jelen v mé mysli obyčejně stál a koukal. Občas žvýkl. Nenechte se odradit prvním neúspěchem! Dojedl jsem podle svého zvyku vše do posledního sousta a přemýšlel jsem, zda se kolegům podobně vkrádají do myslí jejich kuřata nebo filé. Možná ne a je to jen jelení specialita. Jelen se ostatně hned po jídle rozplynul a myšlenky se pročistily. Buďte otevření novým podnětům!

Na jelena jsem nakonec zapomněl, protože jsme odpoledne prakticky procvičovali vše, co jsme se před obědem dozvěděli. Jelen nedostal dost prostoru a stáhnul se. Nebyl to agresivní jelen, byl decentní a upozadil se. Než přišla při procvičování řada na mne, přemýšlel jsem, co řeknu večer doma, až se mě žena zeptá, co se mi dnes přihodilo zajímavého: "Měl jsem k obědu jelení guláš", vyhrknu. A dozvěděl jsem se, co je icebreaking, mimochodem. "Úžasné," řekne manželka a otřese se chladem z cizího slova a hrůzou z představy naporcovaného krále lesů…

"Cože jste to říkal?" zeptal se mne již podruhé a hlasitěji náš lektor. Zatímco jsem si tiše přemítal, dostal jsem se na řadu a automaticky jsem začal plnit zadaný úkol, aniž bych si to uvědomil a aniž bych procitl ze svých úvah. "Zopakujte, prosím, ještě jednou, co jste právě řekl," naléhal, ale neuměl jsem mu vyhovět. "A co jsem řekl?"
"No přece…"
"Ano?"
"…to o těch jelenech."
Dejte průchod svému sebevědomí!
"Nepamatuji se, že bych kdy mluvil o nějakých jelenech," uzavřel jsem rozpravu tvrdě. Moji kolegové s podmračenými výrazy zakývali hlavou, jako že oni taky nic takového neslyšeli, ostatně - zabývali se většinou sami sebou. Tuto skutečnost přijal lektor s mírným údivem a hned profesionálně přešel k dalšímu tématu, ale až do konce školení jsme ho několikrát přistihli nesoustředěného a zdálo se nám, že stejně jako my, i on směřuje k závěru dnešního programu pokud možno bezoklikatě a vypadalo to, jako by se na konec naší spolupráce těšil. Nestyďte se být se sebou spokojení! Mimoděk mě napadlo, jestli lektor neměl také k obědu jelení guláš a do jeho vycvičené mysli se náhodou nevkrádá obraz dvanácteráka. Dvě hypotézy jsou lepší než žádná!

Vyšel jsem před prosklenou mnohapatrovou budovu konečně na denní světlo právě když už se začalo z ulic vytrácet. Před vchodem stáli dva jeleni a povídali si. S údivem jsem musel připustit, že mne to nepřekvapilo. Zdálo se mi dokonce přirozené, že tam byli, přirozenější než lidé, kteří chodili kolem. Když si mne všimli, přestali hovořit. Z budovy vyšel lektor, nepřítomně mi mávnul na pozdrav a dal se ulicí doprava ke garážím. Jeleni se narychlo rozloučili a jeden z nich se vydal za ním. Ten zbylý trpělivě čekal, kterou cestou se vydám já. Ještě jsem se zvědavě podíval přes své pravé rameno a zahlédl hlavu lektora, jak se vyděšeně ohlíží. Ano, teď už je to jasné: I on měl k obědu jelení guláš s bramborovým knedlíkem a teď ho bude na cestě doprovázet strážný jelen. Jako mne.

Musel jsem kolem svého jelena projít. Tvářil se nezúčastněně a občas pohodil hlavou. Nervozita? Nedíval se na mě přímo, ale měl mě stále v hledáčku svého periferního vidění. Rozhodl jsem se, že ani já si ho nebudu všímat. Prošel jsem kolem něj a emoce uvnitř mé hlavy mi velely rozběhnout se a utéct jelení ochrance za zády. Pokud přitom budu náležitě křičet (třeba jen nevinnou pravdu: "Pomóóc, honí mě jeleni!!!"), budu patrně nakonec někým dostižen a po krátkém rozhovoru plném vzájemného nepochopení budu eskortován do míst, ve kterých každý může být tím, čím chce. Je to spíš výhrůžka nebo lákadlo?

Rozhodl jsem se dát se rovně dolů do centra, do míst s nejživějším provozem. Co si asi jelen počne - obklopen civilizací, bez možnosti úniku do míst pro vysokou zvěř přívětivějších a přirozenějších. Přidal se ke mně jako ochranka k prezidentovi, možná jen trochu nápadněji. Šel jsem dál z kopce stejnou rychlostí, stejně dlouhými kroky, jen aby si o mně nemyslel, že se mu snažím upláchnout. Čas od času jsem se otočil k nějaké lesknoucí se výloze a spatřil ho za sebou, posmutnělého, ale stále distinguovaného a ohleduplného. Začal jsem si připadat, jako když k sobě patříme. Čím méně se mi zdál být cizí, tím více jsem nechápal kolemjdoucí, že je tichý jelen na rušné velkoměstské ulici nedokáže přimět k údivu (ale dokázal k němu přimět mne?). Lidé ale kolem nás v obou směrech bez zájmu pospíchali za svou budoucností s pohledy upřenými do tajemných meditačních bodů v dlažbě chodníků.

V trafice jsem si chtěl koupit časopis. Noviny už teď, když den umdléval, pozbývaly svého smyslu, časopis ho díky svému zoufalému obsahu dokonce ani nestihnul nabýt, ale zajímalo mne, co jelen udělá, když vejdu do obchodu. Pokradmu jsem ho sledoval; jen se za mnou nevesele podíval, skoro jako by si povzdechl, že zase musí čekat. Tak čekal jako k zábradlí přivázaný pes před samoobsluhou, jen tu nebylo zábradlí, on nebyl přivázaný, nebyl to pes a nestála tu samoobsluha. Rádio Jerevan jede do Jevan!

Ze zbytků titulků vyložených na pultíku kapala na podlahu trafiky špína. "Iks s Ypsilon spí opět spolu!" hlásá jeden z nich včerejší pravdu. "Brutální vražda v kanalizaci," trčí z palcového titulku nůž s ještě odkapávající krví. (Může být nějaká vražda jiná než brutální?) "Dokud nebudou mít demonstranti zástupce pro vyjednávání, nemáme spolu o čem mluvit!!!" hřímá do strnišť počítačových liter předseda vlády. A výčet uzavírá nepolitický slogan "Orgasmus stokrát jinak!!!" Jelen venku mrkl. Jediný zaznamenatelný pohyb. Kolem něj prolétá svět v podobě sterého orgasmu a on sotva mrkne a čeká. Na mne! Když jsem vyšel ven, díval se mi věrně do očí. Chtěl jsem ho oslovit, zeptat se, co mi chce, co ho zajímá. Ale vím já, jak se má správně oslovit jelen? Tyká se mu nebo vyká? Jak se u jelena pozná, jak je starý nebo jakou má funkci (např. vrchní jelen nebo dokonce jelen generální?). Říká se mu "jelene", jako se lidem říká "člověče"? Mám se mu představit? Přece už mne musí znát, když za mnou chodí! Lektor dnes ráno říkal, že nás žádné školení nemůže připravit na všechny situace, to je tedy - jak se ukazuje - pravda, protože jeleny jsme při icebreakingu neprobírali. Tváří mi problesknul pobavený výraz. Jakpak si asi vede náš pan lektor?

Kráčel jsem tedy pomalu dál a mlčky ke stanici metra, kde jsem jelena mínil definitivně setřást. Nemůže, předpovídal jsem, projít úzkým turniketem (přeskočil ho jedním mocným skokem jako lesní křovisko). Nebude si umět označit jízdenku (neoznačil si ji). Netroufne si sjet po pohyblivých schodech (sjel s grácií, jako by tudy každé ráno jezdil na pastvu do Kunratického lesa). Proti nám právě nahoru vyjížděla skupina přestupujících; normálně je jejich jedinou činností civět na lidi v protisměru. Dnes ne! Četli si knížky nebo noviny, byli pohrouženi hluboko do studia směšně nízkých cen z reklamních letáků, obhlíželi činoherní a muzikálové plakáty. Ostatní se jen důvěřivě přidržovali pohyblivých madel, zasněně zevlovali, rozhlíželi se všude kolem, jen na jelena jako by se báli pohlédnout.

Nastoupil jsem s jelenem do vozu. Sedl jsem si a on zůstal stát. Neměl se čím držet, ale jeho tělo předjímalo projevy setrvačnosti, stál na svých čtyřech vysokých a štíhlých nohou pevně jako by byl přirostlý k zaprášené podlaze. Uvnitř vozu se zdál být menší než venku na ulici. Žádný majestátní král lesa. Tady byl malý, šedý, stísněný. Se smutnýma oddanýma očima. Prefabrikovaný jelen chovaný na guláš. Ani tady si ho nikdo nevšímal. Jedna paní se drcla o jelenův pravý paroh. Řekla jen: "Pardon," a ani nenadzvedla oči od barevné stránky popsané černobílými slovy bez chuti a vůně. Jelen i sem prostě patřil, nikomu nevadil, nikoho nepřekvapoval, stál pevně jako vykřičník za větou. Jel se mnou (taky je to přece jelen!), nebyl můj, ale byl tu kvůli mně a já na něj začínal být hrdý, protože kdo má to štěstí, že může cestovat metrem se živým jelenem. Jen já a možná ještě někde na druhém konci Prahy můj dnešní lektor. A čím jsme si to zasloužili…?

Po dlouhé cestě, která byla méně strastiplná, než se na počátku mohla zdát, jsem dorazil na zahradu našeho domku. Otevřel jsem vrzající branku a podržel jsem ji otevřenou. Jelen zaváhal a zastavil se. Mlčky jsem mu pokynul hlavou, podíval se na mne důvěřivě a odhodlal se vejít. Do domu jsem ho už nepozval, ale zahradu jsem mu mohl propůjčit, tak jako se propůjčují vyznamenání, za jeho oddanost a tichou povzbuzující přítomnost, za jeho mlčenlivé spojenectví. Za zásluhy. Vyšel jsem do patra a pak na terasu, ze které bylo krásně vidět do celé zahrady. Stál tam a upřeně se díval nahoru svýma smutnýma trpělivýma očima. Čekal jsem, jestli se něco stane. Zazvonil telefon. Manželka mi volala, že se ještě nějakou dobu zdrží, protože… "Neříkej, že tě taky pronásledují jeleni?" zeptal jsem se rozverně, ale nechápala, jak to myslím. Využijte domácího prostředí a buďte uvolnění!

Když jsem se vrátil na terasu, při pohledu na zahradu jsem zkoprněl. Celá zahrada byla plná mlčenlivých zvířat, která zdvíhala své zraky ke mně na terasu. Vepředu vpravo přímo pod terasou stál můj známý jelen. Vedle něj postávalo několik koní. Početné stádo skotu vyplňovalo levou polovinu zahrady, kde jsme o víkendu vysázeli nové macešky. Za nimi ostrůvek ovcí a řady růžových prasat obklopených masou drůbeže všeho druhu, nejvíc ještě nedorostlých slepic, jednolitý houfec jako byly kdysi dávno v patnáctém století houfce husitů, dnes beze vší zbroje a nenávisti, tisíce kuřat s pahýly brků místo peří, několik hus a povýšených krocanů. V zahradním jezírku šplouchala všehochuť ryb, nebylo odtud vidět, zda sladkovodních nebo mořských. Sem tam se objevil solitérní divočák a až vzadu u garáže byl houf králíků, mezi kterými jako ostrůvek v šedi zamračeného moře svítila sedící bílá kočka. Čert ví, kde se tu vzala v této společnosti.

A všechno to živočišné vyzařování se dělo jakoby bez pohybu, jen pohledy očí, bez nenávisti, bez výčitek, smířené, jen s náznakem otázky, na kterou jsem nedokázal odpovědět. Nasucho jsem polkl, protože všechna vlhkost se mi vrazila do čela a do zátylku, kde nikoli nepříjemně chladila. Něco mě ponoukalo, abych promluvil, abych oslovil ty zástupy svým tichem vybízející k pronesení slavnostní řeči, ale nic mě nenapadalo, kolem se vznášelo mnoho otazníků vytrhujících mne ze soustředění. Když jsem měl potíž oslovit jednoho jelena, co teprve teď, když tu stojím čelem k masám. Demonstranti nehalasí, neruší, ale jejich mlčení naléhá. Desítky vteřin mého mlčení se táhly jako roky mého dosavadního života, ve kterém nebylo nemožné ve zpětném pohledu najít vysvětlení pro dnešní pozoruhodné zážitky.

Demonstrace! To je to klíčové slovo! Zautomatizujte si základní návyky! Konečně se mi něco vybavilo a mohl jsem stísněným hlasem a se zámlkami promluvit k mlčenlivému davu:
"Dokud nebudou mít demonstranti zástupce pro vyjednávání, nemáme spolu o čem mluvit," napadlo mne jediné. Vlastní myšlenky byly vymazány nebo upozaděny a krátké spojení vytvořené v mozku cestou z práce poťouchle napovídalo, že teď by měl podle nějaké nepochopitelné vnitřní logiky přijít "Orgasmus stokrát jinak." Nepřišel. Sebevědomí mne opustilo a přestal jsem se cítit jako doma, uvolněně. Dobře míněné rady a poučky z dnešního školení právě došly.

Zacouval jsem dovnitř bytu. Jak rád bych tu teď byl s někým, s kýmkoli, kdo by mne vzal za ruku a povzbudil mě, řekl by mi, abych nedal na vzpouru, abych ignoroval demonstranty, abych žil tak, jako doposud, ještě včera, ještě dnes ráno, ještě dnes před tím jelením gulášem, který byl sice skvěle připravený, ale vypadal smutně a odevzdaně jako můj jelen. Přecházel jsem nervózně po místnosti a pohledem se snažil vyhnout oknu. A pak mě napadlo, že se zkusím prostě omluvit, možná něco takového bude stačit a demonstranti se pokojně rozejdou, do jiných zahrad a pod jiné terasy. To nejjednodušší řešení bývá to nejlepší! Popaměti jsem se ustrašenými krůčky vrátil se zavřenýma očima na terasu. Dole bylo úplné ticho. Vyzbrojen připraveným pokáním, s důvody spíš tušenými než zřejmými, ale přesvědčen, že důvody teď nejsou nezbytné, protože i neodůvodněná omluva bude pro tuto chvíli postačovat k uklidnění již tak dost klidných zástupů, stád a hejn, jsem se podíval dolů.

Zahrada byla prázdná. Nikde ani stopa po těch, kdo ji ještě před chvílí nenásilně okupovali. Čerstvě vysázené macešky nastavovaly své barevné lístky posledním slunečním paprskům usínajícího dne. V dálce vrzla zahradní vrátka a já bych přísahal, že jsem zahlédl svého jelena, jak mi kyne hlavou na rozloučenou. Omluvil jsem se mu aspoň v duchu nebo ne? A byl tu vlastně vůbec? Sobě dnes tak docela nevěřím a křehké macešky, které by mohly svědčit, jen mlčky voní.
Vešla moje manželka. Ani jsem si nevšiml, že prošla zahradou. "Nepotkalas někoho u branky?" zeptal jsem se ještě před pozdravem pro jistotu, ale věděl jsem, že ne. "Měla jsem někoho potkat?" opáčila. "Snad ani ne. Jen mě to tak napadlo."
"Vypadáš divně, není ti nic?" Pokrčil jsem rameny. "Přihodilo se ti dnes něco zajímavého?" zeptala se mě podle očekávání. "Nic zvláštního," odpověděl jsem. "Poučte se ze svých chyb!" řekl by mi nejspíš náš lektor, kdyby právě nepohlížel v tvář nastoupené tisícihlavé smíšené zvířecí jednotce pod balkónem svého panelákového bytu a neměl potíže s vyjádřením svého vlastního omluvného prohlášení.

Žena se na mne upřeně podívala. Nemusela nic říkat: Vím, jsem dnes myšlenkami poněkud mimo, měl bych se podívat na to splachovadlo, už to zase teče. A vyměnit žárovku. Zakručení v žaludku mi oznámilo, že se den přiblížil času večeře. Otevřel jsem ledničku: Čas k jídlu, čas k dílu. Splachovadlo počká! Přehlédl jsem výběr salámů a párků a pro dnešek, pro ten zvláštní den plný zážitků, o které je obtížné se i s velmi blízkým člověkem podělit a nalézt pro ně pochopení, pro dnešní večer slibující být jen nezralou předehrou šťavnatých nočních snů, aspoň pro ten jeden pozoruhodný večer jsem upřímně zatoužil po kelímku prostého bílého jogurtu.

Vesmírné haiku

8. března 2011 v 20:35 | Petr Vápeník |  Haiku
O haiku jsem se zatím pokusil pouze jednou (Půlnoční haiku), nicméně tato forma určitě láká k návratům a novým pokusům. To dnešní je určené především všem vesmířanům a těm, kteří mají neobyčejnou moc komunikovat s hvězdami. No a některým z nich pak samozřejmě zvlášt.



Vesmírné haiku


S hvězdami v očích,

ukrytá v mlhovině

rodíš nový den.

John Kennedy Toole: Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces)

7. března 2011 v 19:06 | Petr Vápeník |  Knihy
Podle doporučení pana Horníčka mám i já ve své knihovně speciální oddělení, kde jsou knížky, o kterých vím, že je mohu kdykoli otevřít na jakémkoli místě a začtu se. Znám je, každou jsem už nejméně jednou (ale spíše víckrát) přečetl , můžu se k nim vždycky vrátit a ony mne nezklamou. Většinou tuto polici využívám v okamžiku, kdy potřebuji trochu spravit chuť po nějakém "kulturním" zážitku anebo prostě chci z nějakého důvodu nabýt lepší nálady, než právě ve skutečnosti mám.

Jednou z takových knih je i Spolčení hlupců. Četl jsem ji kdysi dávno, když poprvé vyšla v češtině a líbila se mi tehdy natolik, že si nadlouho zajistila místo ve zmíněné polici. Ale znáte to, počet pěkných knížek roste se čtvercem času a tlak na místo mezi knižní elitou roste, a tak mě napadlo, že bych mohl ohmataný román nahradit něčím současnějším. Jen se ještě do knížky podívám, jestli bude přeřazení "ze zrn do plev" bezbolestné. Knížku jsem si četl celý týden při cestě do práce a z práce a znovu - jako kdysi - se mi stávalo, že jsem se při četbě nejenom usmíval, ale musel jsem se i nahlas smát, takže jsem svému veskrze podmračenému okolí musel připadat jako podivín. Možná bych se mezi podivnými románovými postavami bláznivého a přesto uvěřitelného příběhu z New Orleans docela dobře vyjímal.

Postavou dominantní a jednoznačně ze všech nejpodivnější je Ignácius Reilly. Otevřeně říkám, že kdyby se mi někdo podobný začal plést do skutečného života, nejspíš bych to nezvládl a raději bych se přestěhoval na druhý konec zeměkoule. Jako literární postava je však kouzelný a nenapodobitelný a jeho nesporná reálná nesnesitelnost se místy mění snad dokonce v určitý druh sympatie. Výstřední vzdělaný třicátník žije celé dny povětšinou v omezeném prostoru svého staromládeneckého pokoje, kde před televizí ironicky lamentuje nad morálním úpadkem moderního světa ve srovnání s čistotou a řádem života ve středověku. Každý Ignáciův výlet za hranice domu, kde žije jen se svou matkou, která zasvětila život péči o své přerostlé dítě, hrozí stát se řetězcem neuvěřitelných situací, protože Ignácius je svým zjevem, názory a chováním vysloveně přitahuje.
Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků.

Ignácius je ztělesněním konfliktu, s nikým ze současného světa nedokáže souhlasit, nikoho nedokáže vystát. Každý člověk je pro něj jen dalším důkazem, že civilizace směřuje nutně nejkratší cestou do záhuby, protože nectí dobrý vkus a mravnost a trpí nedostatkem smyslu pro teologii a geometrii. Nikdy nepracoval, nechává se život svou matkou. Jeho největším dobrodružstvím je pravidelná návštěva kina, kde dává průchod svému znechucení světem.
"Pro Kristovy rány!" zařval Ignácius, neschopen se již déle mírnit. Kukuřice se mu rozsypala po košili a navršila se v záhybech kalhot. "Který zvrhlík tenhle potrat režíroval?" Když se počala rozvíjet milostná scéna, vyskočil ze sedadla a produsal uličkou pro další kukuřici, ale když se vrátil na své místo, dvě velké růžové postavy na plátně se právě chystaly k polibku. "Určitě jim páchne z úst," oznámil Ignácius přes dětské hlavy. "Hnusí se mi pomyslet, k jakým nemravnostem se už tahle ústa propůjčila!" "Musíme něco udělat," řekla lakonicky žena za bufetem správci kina. "Bere ho to čím dál víc." Správce povzdychl a vykročil uličkou k místu, kde Ignácius mumlal: "Ach, bože, teď si ke všemu po těch svých okorunkovaných a hnijících zubech přejíždějí jazyky."

Střet s uťápnutým policejním pochůzkářem Mancusem odstartuje na první pohled nahodilý (ale při bližším pohledu zcela logický) sled ztřeštěných příhod, kde vše souvisí se vším a drobné jednotlivosti se posléze vždy spojí do většího celku a zapadnou do sebe jako dobře sestavené puzzle. Po šoku ze střetu se strážcem zákona Ignáciova matka popije v blízkém baru něco piva a při snaze odjet se svým gargantuovským synkem domů poničí jeden z okolních domů. Způsobenou škodu je nutno zaplatit, ale peněz se nedostává. Dochází tedy k nejhoršímu a Ignácius si přes svůj vehementní odpor musí najít práci. Spíše omylem se mu podaří být přijat do obskurní oděvní firmy Levyho kalhoty. Po krátkém období, kdy se zdálo, že je vše na dobré cestě ale nečekaně činorodý Ignácius zosnuje povstání dělníků proti špatným pracovním podmínkám a zcela vykolejí zatuchlý svět firmy.
"A toto poneseme v čele!" vykřikl Ignácius do řídnoucího potlesku. Dramaticky odtrhl prostěradlo a jediným máchnutím je rozprostřel. Mezi žlutými skvrnami bylo vysokými tiskacími písmeny napsáno červeným fixem slovo KUPŘEDU. Pod ním pak umně pokrouceným modrým písmem stálo: Křížová výprava za důstojnost mouřenínů.

Ignácius je po neúspěšném pokusu o vzpouru logicky vyhozen a v nouzi se uchytí jako pouliční prodavač párků. Ani v nové roli si ale nevede příliš úspěšně, nejlepším zákazníkem je totiž on sám a před ostatními nečetnými zájemci o párek v rohlíku dokáže své uzeniny tvrdě bránit:
"Je mi líto," odfrkl Ignácius. "Zbývá mi pouze několik málo párků a s těmi musím šetřit." "Šetřit? Pro koho?" "Do toho ti nic není, nezvedenče. Proč nejsi ve škole? A přestaň mě laskavě obtěžovat. Ostatně nemám drobné." "Mám čtvrtdolar," ušklíbly se tenké bělavé rty. "Nemůžu ti prodat párek, mladý muži. Je ti to jasné?" "Co blbneš, vole?" "Kdo je u tebe vůl? A vůbec, copak je normální chtít už takhle brzo odpoledne párek? Svědomí mi nedovoluje, abych ti ho prodal."

Po večerech Ignácius spisuje své pamflety proti civilizaci, snaží se vymyslet, jak dosáhnout věčného celosvětového míru a snaží se oponovat své bývalé známé Myrně Mynkoffové, která se svým ztřeštěným revolucionářstvím snaží prosadit v levicově intelektuálních kruzích New Yorku. Kvas šedesátých let právě začíná. Nad Ignáciem se ale postupně stahují mračna, protože jeho matka si najde známost a rozhodne se svého nezdárného syna umístit v psychiatrické léčebně. Má ještě Ignácius vůbec nějakou šanci se zachránit nebo ho tzv. moderní společnost definitivně udolá?

Ignácius ale není zdaleka jedinou postavou hodnou pozornosti. Dalším z panoptika postaviček je například nešťastný a nepříliš schopný obchůzkář Mancuso, který kvůli svým špatným výsledkům musí snášet permanentní ústrky z řad svých kolegů i obyčejných lidí. Je tu osazenstvo skoro pořád prázdného baru Noc rozkoše, jehož majitelka Lana Leeová vede podivné obchody. Jsou tu manželé Levyovi, kteří již spolu nedokážou normálně komunikovat a pouze si dělají naschvály,přesto dokáží budit zdání dobré americké rodiny. Jsou tu zcela neuvěřitelní zaměstnanci Levyho kalhot Gonzales a osmdesátiletá slečna Trixie, která se stále není schopna vymanit z péče paní Levyove a odejít do penze. A čtenář se zúčastní i exkurzí do světa homosexuální komunity a v podobě zajímavě glosujícího polopříživníka Jonese se mu dostane i pohledu očima černošského obyvatelstva (jsme přece v New Orleans).

Tak se na pozadí bláznivého příběhu z neworleanských ulic před očima čtenáře postupně obnažuje skutečnost života v USA přelomu padesátých a šedesátých let se všemi společenskými silami a aktuálními žhavými tématy v podobě úsměvné sice, ale v důsledcích vlastně vážné satiry, před jejímiž ostny se nezachrání ani jedna z románových postav. Nikdo tu není normální, nenarazíte ani na jednoho kladného hrdinu, i když paradoxně většina postav vyvolává jisté sympatie, častěji je to ale spíš lítost. Jako by se v popisovaném prostředí někam poztrácely přirozené lidské vlastnosti a obyčejný život se před našima očima proměnil v grotesku. Situace vyhrocené do krajnosti ale kupodivu čtenářům umožňují průhled do reality, která se ukrývá v podobě kulis na pozadí. No a o paralely se současností také není nouze.
Pomyslel na elektrické smažicí pánve, plynové sušičky, mechanické mixery a šlehače, opékače topinek a motorizované grily, které snad bez přestání vířily, mlely, tloukly, chladily, syčely a brojlovaly v lunární kuchyni jeho manželky Rity. Kdykoli se v televizi objevila reklama na nějaký nový kuchyňský spotřebič, paní Mancusová ho koupila, ač byl jeho účel sebepochybnější.

Autor stále balancuje mezi komedií a tragédií. V knize ještě nakonec většina postav odehraje své party bez větší úhony. Bohužel, autor úhony došel již v necelých 32 letech, kdy spáchal sebevraždu, ke které bezesporu přispělo i vytrvalé odmítání jeho rukopisu nakladateli. Symbolicky se tak stalo právě na konci tolik opěvovaných a pocitem svobody prodchnutých šedesátých let. Kniha vyšla až víc než deset let po jeho smrti a stala se velkou událostí a bestsellerem, v roce 1981 získala řadu ocenění včetně prestižní Pulitzerovy ceny posmrtně udělené autorovi. Ale i beze všech cen můžu knihu za sebe rozhodně doporučit všem, kteří ji ještě nečetli, všem, kteří se rádi pobaví stylem, ale navíc přitom umějí přemýšlet nad velmi nejednoznačným obsahem.

Inu, Spolčení hlupců si svou pozici na výběrové polici udrželo, noví adepti se zatím budou muset spokojit s méně prestižní adresou. Třeba to vyjde příště.

Nedělní miniglosy č.106

6. března 2011 v 9:17 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ochranný svaz autorský (OSA) upozornil na to, že filmové výroční ceny Český lev nemají právo používat svůj název, protože organizátoři letos nezaplatili svazu poplatek za použití značky, vymyšlené kdysi Přemyslovci, které OSA ve sporu zastupuje. Organizátoři soutěže do vyřešení sporu dočasně zobecnili název ceny na "Lev", ale ani to nebude - jak se ukazuje - zcela bezproblémové řešení, protože svou nespokojenost již vyjádřili potomci spisovatele Tolstého, město Rožmitál a Bulharská národní banka.
-----------------------
Podle navrhované novely zákona o lidském štěstí budou všichni občané České republiky povinni si aspoň jednou ročně sáhnout na knoflík v přítomnosti živého kominíka. Opozici se podařilo do návrhu dostat alespoň tzv. modernizační doložku, díky které bude ve výjimečných případech možné si kromě knoflíku sáhnout i na suchý zip nebo - v případně nevhodného nebo dokonce zcela chybějícího oblečení - aspoň na dno svých sil.
-----------------------
Český antirasistický úřad zakázal klubu libereckých hokejistů používat název Bílí tygři Liberec, který podle mluvčího úřadu zbytečně rozdmychává na severu Čech vášně a lokální rozmíšky. Klubem nově navržený název naopak úřad hodnotí jako velmi vstřícný a angažovaný, který by měl přispět alespoň k částečnému uklidnění vzedmutých emocí. Liberečtí hokejisté se tak budou po vzoru hokejistů z Chicaga nově jmenovat Černí jestřábi.
-----------------------
Ceny benzinu v České republice tento týden doslova trhaly rekordy. Bohužel, roztržen byl i dávný světový rekord Jarmily Kratochvílové na 800 metrů, který byl spolu s angažmá Heleny Fibingerové v Radě České televize asi největší historickou chloubou české atletiky. O rekonstrukci rekordu se pokouší narychlo povolaný specializovaný tým atletických restaurátorů, ale i oni připouštějí, že půjde o velmi náročný projekt s nejistým výsledkem. "Pokusíme se dostat na původní hodnotu 1:53,29 min., ale zaručit se to při tak náročné operaci úplně nedá," připustil umělecký vedoucí týmu. "V bezpečí navíc nejsou ani další rekordy, protože v příštích týdnech by díky pokračující libyjské krizi měly začít trhat rekordy i ceny dalších významných komodit."
-----------------------
Jednou ze změn souvisejících s penzijní reformou je i možnost dětí přispívat na penzi svým rodičům, což je změna velmi vítaná jak dětmi, tak i rodiči, protože rodiče dostanou vyšší důchod, a budou tak moci svým dětem dávat z důchodu víc peněz. Podle odhadů expertů by na uvedené změně mohl nejvíce vydělat Karel IV. jako Otec vlasti a Praha jako Matka měst, škodná rozhodně nebude ani Paní Marjánka, matka pluku.

O privátním blanickém rytíři

3. března 2011 v 20:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdysi jsem dospěl k rozhodnutí, že bych do bytu potřeboval knihovnu. Velkou, pokud možno nepravidelných tvarů, s mnoha fochy. Kaštanově hnědou, nebo béžovou, křiklavě oranžovou anebo čistě bílou, na tom tolik nezáleží, hlavně aby se v ní moje knížky cítily dobře. Ještěže u nás už máme vyspělou konzumní společnost a na všechno existují moderní supermarkety! Zašel jsem tedy do specializované Velkoprodejny knihoven nepravidelných tvarů s mnoha fochy.

Před vchodem postával mladík s nepřítomným pohledem a sluchátky na uších a rozdával letáky; i mně jeden vtisknul do dlaně. Akční nabídka, která platí jen dnes: pravil leták. Koupíte-li si svou nepravidelnou knihovnu právě u nás a právě dnes, dostanete k ní blanického rytíře zdarma. S koněm, samozřejmě. Nabídka se nebude opakovat, protože blanických rytířů je na skladě omezený počet. Svatováclavská armáda nikdy nebyla příliš početná a - jak to v Čechách bývá - něco se ztratilo i při její divoké privatizaci.

Slyšel jsem o té kauze. Protože blaničtí rytíři ještě nikdy nevyjeli do pořádné ostré akce a udržovali tak český národ po staletí v bahně pesimismu, že může být ještě hůř, než kdy v minulosti bylo, firma Blaničtí rytíři s.r.o., do které se transformoval původně státní podnik, se dostala do platební neschopnosti. Není divu, sem tam nějaká malá zakázka na kompars ve středověkém filmu, občas reklamní akce v kině Blaník, někdy o víkendu představení historického šermu na nějakém hradním jarmarku. Pro opravdové rytíře jen příštipkaření. Konkurzní správce pak během pár týdnů stihl to, co se vojskům cizáků nikdy nepovedlo. A teď jeden díl z toho legendárního vojska mohu mít i já jako bonus ke své nové knihovně nepravidelných tvarů. Vítězství novodobého marketingu nad legendou!

Je možné odolat představě vlastního blanického rytíře? Takového, který se za vás vrhne do líté řeže, když vám bude nejhůř (zvlášť když se možná právě schyluje být)? Myslím, že odolat nelze, zvlášť když jsem měl stejně v úmyslu nepravidelnou knihovnu si koupit. Obývám shodou okolností poměrně velký byt, tak velký, že si často ani nejsem jistý, jestli v něm se mnou náhodou někdo nebydlí, vejdeme se tedy pohodlně a všichni. S knihovnou i s koněm, samozřejmě. Jen ať se mne teď pokusí nějaký zloděj navštívit, odnese si přinejlepším sečnou ránu na hýždích a přesný zásah kopytem do překvapeného čela. Úžasný pocit bezpečí, minimální provozní náklady. Nepravidelná knihovna se v porovnání se svým přívažkem dostala postupně na periferii zájmu. Knížky počkají.

Nakonec se naše soužití ukázalo jako úplně bezproblémové. Legendy - jak známo - dokážou zázraky, takže rytíři ani jeho koníkovi nebylo zatěžko stát se v případě potřeby neviditelnými, mohl jsem s nimi bez nemístného zájmu okolí chodit volně ulicemi, mohli jsme spolu navštěvovat divadla, mohl jsem zajít s přáteli do hospůdky a přitom být stále se svými ochránci, kteří byli v pohotovosti. Ani jsem to po nich někdy nechtěl, ale přesto mi dělali neustále tichou nezištnou ochranku: Co kdyby najednou zčistajasna bylo nejhůř?!

Bál jsem se, jak se se svým blanickým rytířem domluvím. Budu rozumět jeho staročeštině? A bude on chápat terminologii světa 21.století? Ukázalo se ale, že mluvit není zapotřebí. Stačilo jen být spolu a porozumění přicházelo jakoby automaticky. Někdy jako našeptávané tiché rady, jindy rytíř třeba jen ukázal prstem na něco, čeho jsem si do té doby nikdy nevšiml a co za to přitom stálo. Při našich společných vycházkách ani většinou neseděl na koni, jen ho tiše vedl. "Koník už je postarší," říkaly jeho oči omluvně, "co by se se mnou tahal!"

Za celou dobu, co jsme spolu, jsme se kupodivu nezúčastnili jediné velké bitvy nebo rvačky, nikdy nemusel tasit svůj těžký meč. Možná proto, že k těm největším a nejdůležitějším bojům jen zřídka potřebujeme soupeře, ale vystačíme si často jen sami se sebou. A v těch chvílích byl rytíř vždycky po mém boku, silný, spolehlivý, no prostě blanický - v nejlepším smyslu toho slova. S koněm, samozřejmě, byť už je postarší. A přitom vše probíhalo decentně a bez patrného vměšování, jako bych se sám snažil předem vyhnout tomu, aby mi někdy bylo opravdu nejhůř a můj privátní blanický rytíř byl nucen vážněji zasahovat. Kdoví, možná právě v tom spočíval jeho význam, že ono příslovečné "nejhůř" díky rytířově lehkému ale soustavnému vlivu vlastně nikdy nenastalo.

Jednou jsem se mu ale stihl podívat zpříma do očí, ještě než je sklopil po moderní dobou vštípeném služebném způsobu. Bylo mi ho líto: Taková síla, odhodlanost a navíc součást legendy - v privátních službách u takového člověka, jako jsem já. Pro opravdového rytíře nejspíš jen nuda a šeď. Někdo takový potřebuje k plnohodnotnému životu vzrušení bitev a intenzivní pocit, že jeho nasazení a smysl toho, co chrání, je úměrné jeho pověsti. Co by možná někdo jiný za takové služby dal; někdo, kdo je na tom mnohem hůř než já se svými drobnými bolístkami, které si na opravdové rány jen hrají. Přitom měl oproti mně jen tu smůlu, že nezatoužil ve správný čas po knihovně nepravidelných tvarů s mnoha fochy.

A tak jsem si dal inzerát: "Daruji originálního blanického rytíře (i s koněm, samozřejmě) do dobrých rukou, zn.: Za odvoz." A tiše dodávám: Kdo přijede i se speciálním vozíkem pro přepravu koní, bude mít u mě oko, protože - přece jenom - koník je už postarší. Nechcete? Já budu mít na oplátku dobrý pocit, že třeba moje vlastní nejhůř už pominulo, a blanické pomoci už mi tedy dále není zapotřebí. A konečně se budu moci pustit do skládání své nepravidelné knihovny s mnoha fochy. Takové knihovny, ve které se moje knížky budou cítit dobře.

Možná by to k té knihovně chtělo ještě novou šatní skříň ve stejné barvě. Zrovna nedávno jsem viděl reklamu na jednu pěknou, ke které je možné dostat jako bonus rekvalifikovaného Horymíra nebo dokonce ne sice přímo divokou ale jen velmi mírně domestikovanou Šárku.

Vypadá to, že starým českým pověstem se v prostředí volného mezinárodního trhu nevede nijak zvlášť.