Duben 2011

O neviditelných strašidlech

29. dubna 2011 v 18:48 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když si vzpomenu na své dětství, dobře se mi vybavuje, že největší strach mi naháněla strašidla, která nebyla vidět. Je to tak doposud. Copak vodníci, bezhlaví rytíři nebo ježibaby! To je celkem legrace, protože bývá šance je v koalici s jinými pohádkovými silami nějak zneutralizovat nebo - když dojde na problémy v komunikaci - je před nimi možné prostě utéct. A to vůbec nemluvím o různých divoženkách, bludičkách a bílých paních, před kterými jsem dokonce postupně prchat přestal a naopak se jim občas - s nepříliš velkým úspěchem - snažím podbízivě křížit dráhu. Před neviditelnými strašidly se ale utíká špatně. Nevíte totiž, kde přesně jsou, takže vypadají, jako by byla rozprostraněná všude. Do jakého místa píchnout mečem? Kam namířit svůj mírný donucovací prostředek? Kterým směrem se dát na útěk, abychom v panice nevběhli přímo do jejich náruče?

Je těžké správně odhadnout závažnost takového neviditelného nebezpečí. Svádí nás to brát je buď na lehkou váhu (co není vidět, přece nemůže být nic závažného) nebo k nim naopak přistupovat hystericky (jistě nás to všechny přinejmenším zabije), což je převelice výživný substrát pro média všeho druhu, která mohou vesele spekulovat, přehánět, rozdmychávat, vybarvovat, podkuřovat i strašit, vše je dovoleno, protože kde nic pořádného není, nic nás nemůže obvinit z hlouposti nebo ze lži. V dnešním zkratkovitém světě, který sestává více z nadpisů než z obsahu se ostatně není čemu divit. No a z některých zkratek a nadpisů vyplývá, že neblahou konjunkcí se nám v posledních dnech sešla dvě důležitá viditelně neviditelná strašidla: 25. výročí výbuchu černobylské jaderné elektrárny a současné přetrvávající problémy v japonské elektrárně Fukušima, poničené devastujícím zemětřesením a vlnou tsunami.
Dobře si pamatuji, jak jsme na vysoké škole pár dní po černobylské katastrofě po dešti poblíž kanálů naměřili nezanedbatelné záření dokonce i pro sibiřské podmínky konstruovanými vojenskými měřiči, které chrčely jako o závod. Neviditelné strašidlo jaksepatří, ale ani jsme se ho tehdy po výbuchu nestihli začít bát, protože tehdejší krotká, na krátkém provaze přivázaná a dogmaticky řízená média líčila spíš pracovní úspěchy uvědomělých dělníků a rolníků, než aby se věnovala tomu, že naše ulice, pole, louky i lesy září, aniž by nás to stálo jedinou korunu na spotřebované energii. Není divu, za rohem byl 1.máj, svátek socialistické práce a všudypřítomné prvomájové průvody. A proč strašit naše poctivě pracující nepřátelskou propagandou? Trocha záření nikoho nezabije (aspoň ne hned) a navíc budeme mít díky němu lepší představu zářných zítřků.

To Fukušima už tak snadno neprošla. Pokrok nezastavíš, takže dnes na vypočteném modelu můžeme prakticky v přímém přenosu sledovat přesun jinak neviditelných radioaktivních mračen nad celým světem, můžeme se dohadovat, kolikrát už vzteklý zářící roj nakouknul do naší české kotlinky a co nám z toho vzešlo za příkoří. Když média ohlásila průchod mraku radiace nad Českou republikou, diskutovalo se o tom široce, chudáci odborníci nestíhali vysvětlovat, že jde jen o nafouknutou bublinu, a když se projdete Jáchymovem a spoustou dalších českých krásných míst, dostanete mnohokrát větší dávku a ještě za to občas zaplatíte lázeňský poplatek. Jistě by se našli i tací, kteří si zbytečnými obavami a překotným a nesmyslným polykáním jodových tablet přivodili skutečné zhoršení svého zdravotního stavu. Může i za to radioaktivita nebo jde o zcela jiné neviditelné strašidlo?

Protijaderní aktivisté si mnou ruce. Konečně naše neviditelná strašidla hrají pěkně pohromadě v melodickém souzvuku! Kdy jindy prosadit správný a všestranně a vůči všem ohleduplný energetický směr? Kdy jindy konečně odkázat jadernou energetiku do míst, do kterých už dávno patří, tedy do muzea několik set metrů pod povrchem země a s definitivním zákazem vstupu? A jako otroka na výrobu energie můžeme využít třeba větru a deště, kterým poručíme asi tak, jako se nám to povedlo kdysi v případě Černobylu. Anebo konečně na Lipně spustíme přílivovou elektrárnu? Zastavíme po vzoru některých našich evropských bratří v triku Temelín, abychom zcela eliminovali nebezpečí tsunami z oblasti jihočeských rybníků? Určitě dostaneme mnoho dobře míněných rad od těch evropských spolubydlících, kteří by rádi, aby se dopady jejich rozhodnutí rozprostřely i na ty země, které se odvážily rozhodnout se jinak.

Čekám, kdy konečně někoho napadne zakázat jinak užitečné automobily, když ty mršky smradlavé a nenasytné mají každý rok tolik nevinných obětí. Kdy zakážeme fotbalistům hrát jinak celkem zábavný fotbal, při kterém se už tolika lidem udělalo těžko u srdce a s některými to čas od času definitivně švihne? Kdy zakážeme lidem koupat se v jinak tolik osvěžujícím moři, protože každou sezónu se někdo utopí? Kdy zakážeme bláznivou honbu za penězi a neúctu k ostatním, které mají podle mého názoru nesrovnatelně větší ekologické dopady než všechny jaderné elektrárny dohromady. Ale auta, hokej, moře, natož peníze - to jsou všechno velmi dobře představitelná strašidla, něco jako v úvodu zmíněné ježibaby a vodníci, těch se asi tolik nebojíme a i když sem tam někoho začarují nebo stáhnou pod vodu, jimi vyvolaná rizika se nám, zdá se, jeví jako přijatelná. To s neviditelnými strašidly je to jinak: Ta to s námi určitě nemohou myslet dobře, jinak by přece neměla co skrývat.

Ani v nejmenším nechci podceňovat nebezpečí skrývající se v nitru hmoty. Ani v nejmenším nechci snižovat utrpení lidí, kteří byli těmito obrovskými silami postiženi. Jen si myslím, že když už nám mají emoce zatemňovat mysl, rozhodně dávám přednost vzplanutí milostnému před ideologicko - aktivistickým. Domnívám se, že přináší zajímavější zážitky a slibuje napáchat výrazně menší společenské škody!

Ostatně, když už jsme u těch milostných vzplanutí - neviděli jste tu někde nějakou ucházející divoženku, bludičku nebo aspoň bílou paní? To víte, není nad sympatické a aspoň trochu viditelné strašidlo.

Barevné velikonoční tance

26. dubna 2011 v 11:37 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Zvláštní, zatímco o Vánocích píšu často a rád (zejména tedy o Vánocích), Velikonoce jsou pro mě (jako téma (dokonce i o Velikonocích) využité jen minimálně. Nevím, možná je to proto, že mi nejsou velikonoční tradice příliš blízké a některé z nich ve zmutované současné podobě - jako například vypočítavá koleda nebo neurvalá pomlázka, mi vysloveně vadí. A proto logicky utíkám od čínských vysušených pomlázek a kindrvajec k barvám rozkvetlé jarní přírody, která naštěstí tolik nemutuje, a vypadá zatím celkem odolná vůči soustavně se zvyšující úrovni radiace konzumu.

A tak jsem prchnul před stády koledníků, křižujících ulice městečka jako pirátské lodě pobřežní somálské vody, na zahradu a zkusil udělat svými oblíbenými technikami pár záběrů všudypřítomných květů. Vím, jde jen o stálé opakování podobného. Ale ubraňte se tomu!


Na českém záhoně vykvetly i tulipány dovezené v říjnu z Amsterodamu. Puzeny přitažlivou silou teplých slunečních paprsků, objevily se květy různých tvarů i barev, až se mi z toho vizuálního Babylónu nějak zatočila hlava...

Je známo, že na jaře má podle přírodních zákonů krása a naděje tendenci se rozpínat a vytěsňovat z nevábných koutů duše prošlé zmrazky ponurých nenálad. Na následujících dvou obrázcích je vidět, že jde o rozpínání zcela skutečné (a setsakramentsky žádoucí).


Jsem přesvědčen, že když se lidé nedívají, na pohled nepohyblivé objekty ožívají a dělají takové psí kusy, že kdybychom to spatřili na vlastní oči, přičítali bychom to halucinacím. Když ale podobný pohyb zachytí objektiv (tedy objektivně), nezbývá nám, než uvěřit. Na obrázku je zachycen tanec čtyř tulipánů - takzvaná tulipánová čtverylka.

Souhlasím, velikonoční téma jsem letos skutečně odbyl. Ale možná se k němu vrátím v době, kdy mi jeho představa bude sympatičtější, třeba až v listopadu udeří plískanice. Pak - zabarikádován před venkovní slotou a z posledních sil odolávající před útoky výročí velké říjnové revoluce - třeba ještě vezmu Velikonoce na milost :-).


Cesta do pravěku:
Tentokrát přikládám odkaz na dva roky starý článek o velikonočním výletě do Kutné Hory. Když se tak na ten text dívám a dávám si ho do souvislostí se svými aktuálními pocity, podezřívám se, jestli náhodou nemám od Velikonoc příliš velká očekávání :-). O kutnohorských Velikonocích

Nedělní miniglosy č.113

24. dubna 2011 v 8:34 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Na základě posledního vývoje v české politice se výrazně zvýšil zájem dětí o povolání kočí. "Děti a zejména jejich rodiče kladně hodnotí především to, že kočí má možnost ovlivňovat prakticky veškeré dění v naší zemi," řekl nám k tomu dětský psycholog, který se zajímavým fenoménem posledních dnů zabývá. "Tento fakt převáží i nemilou skutečnost, že kočí se při své práci pohybuje v ne zcela čistém prostředí, takže má pak často v ložnici štěnice."
-----------------------
Česká vláda si hodlá slavnostním černým pátkem na pražské burze připomenout dvousté výročí státního bankrotu z roku 1811. "Je velmi inspirující navazovat na tak staré tradice," řekl nám k výročí ministr financí, "a budeme se moc snažit, abychom našim předkům v mezigeneračním srovnání neudělali ostudu."
-----------------------
Podle mluvčího fotbalového klubu Slavia Praha se informace, že by klub mohl ukončit sportovní činnost, nezakládají na pravdě. "Je sice pravděpodobné, že Slavia nebude hrát v české lize, ale její účasti v jedné z prestižních fotbalových soutěží v některém ze zámořských daňových rájů, by nemělo nic bránit."
-----------------------
Oficiální protest proti tomu, že nelze dělit nulou, vznesli zástupci odborových svazů s odůvodněním, že tato skutečnost je diskriminační a společnost, která některým lidem takto zakazuje dělit, je z podstaty nedemokratická.
-----------------------
Hitem letošního vánočního trhu by podle odhadu odborníků měla být malá rodinná odposlouchávací a nahrávací zařízení. "Ukazuje se, že každý by měl veškeré své rozhovory, včetně těch na pohled nezajímavých v rámci běžné rodinné komunikace, poctivě nahrávat, protože nikdy neví, kdy o ně mohou naše média projevit zájem," řekl nám jeden z odborníků na odposlechy. "Naštěstí jdou ceny přístrojů prudce dolů, takže kvalitní technika by měla být dostupná téměř každému. Kdo by si je přesto nemohl vzhledem ke své neutěšené finanční situaci dovolit, může požádat o bezúročnou půjčku v hotovosti přímo bývalého ministra dopravy."

Orchidej

22. dubna 2011 v 21:31 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Před více než rokem jsem si koupil pro jeden náročnější fotografický záměr bílou orchidej (viz článek O bílé orchideji). Záměr se nezdařil a nevydal nakonec žádné květy ani plody, orchidej - původně zamýšlená jen jako modelka na jednu noc (i když v nefotografické praxi nejsem vůbec vyznavačem takového způsobu spolupráce) - se však zachovala. Přes spartánské podmínky mé domácnosti přežila náročnou zimu i permanentní nedostatek zálivky a tento týden kupodivu opět vykvetla, dokonce s asi dvojnásobným počtem květů než loni. Zřejmě musí jít o nějakou sibiřskou polopouštní varietu nebo se mi prostě - vedena navigací pudu sebezáchovy - přizpůsobila.

Tentokrát už jsem neprováděl žádné fotografické experimenty a vyfotil jsem čerstvé bílé květy bez nadsazených uměleckých ambicí, zato hodně zblízka.

Takových květů vyrašil hned celý mandel. Tenisté by možná řekli fiftýn.

I když samozřejmě barevné centrum květu láká k focení nejvíc, zajímavé jsou i barevně méně výrazné části, že?

V takovém přiblížení vypadá jinak decentní střed květu jako jeskyně obsazená zdivočelými barvami na útěku před strážci černobílého zákona.

Je to ještě květ nebo jde o tajemné ledové křivky? Nějak mi ta námraza nejde dohromady s letně vyhlížejícími Velikonocemi za oknem.

No vida, tak přece jen si tahle modelka může založit své fotoportfolio. Však se na něj chudák načekala!

Nic z Nemanic

21. dubna 2011 v 19:48 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Tentokrát je tématem týdne NIC, tak prosím laskavé čtenáře, aby se nedivili, kdyby se jim následující báseň zdála být o Ničem, protože je to (aspoň protentokrát) přesně podle zadání.

S odhodláním, beze strachu
Nic z Nemanic vstalo z prachu;
opustilo Nemanice,
rádo by se chytlo v Nice.

Problém je, že mnoho lidí
Nic na Něčem špatně vidí.
"Hroutí se mi," lká Nic tence,
"mediální existence"!

Bezohledně snahu Ničí,
každé Něco snadno zničí,
bez námahy, skoro za nic.
Ničemu je z toho nanic!

Nic se dlouze dloube v nose,
zničehonic rozhodlo se:
Protože je Něco všude,
tak propříště Něčím bude.

Z Ničeho se Něco stane
a nic z něho nezůstane,
byť se občas šeptá směle,
že je to Nic v Něčím těle.

Štěstí

20. dubna 2011 v 22:19 | Petr Vápeník |  Filmy
"Štěstí. Co je štěstí? Můůůůůška jenom zlatá!!!" slyším stále Jaroslava Marvana jako filmového profesora jazyka českého, kdykoli se hovoří o štěstí. Ale režisér Bohdan Sláma o štěstí nehovořil, ale rovnou o něm v roce 2005 natočil film. Moc dobrý film, který bych jistě zařadil mezi svých TOP10 filmů natočených po vzniku samostatné České republiky a mohu ho každému jenom doporučit. Jak ale natočit výborný film o mušce jenom zlaté, kterou si ještě navíc každý představuje docela jinak? Jak docílit toho, aby film vystavěný na celkem sentimentální kostře nebyl ve svém vyznění ani trochu sentimentální? Jak to udělat, aby z toho, co je ve skutečnosti křehké a nepostižitelné, co existuje jen v podobě lehkého jiskření uvnitř zešeřelé komory citů, neudělalo filmové zpracování sádrovou bustu? Inu, musíte to setsakramentsky umět, musíte zbláznit lidi kolem sebe, aby ze sebe vymáčkli to nejlepší, a taky musíte mít špetku… štěstí.

Základní osnova příběhu je poměrně jasná a točí se kolem tří hlavních postav, zahraných tak dobře, že všichni herečtí představitelé byli (poprávu) odměněni za své výkony Českými lvy. Dáša (Aňa Geislerová) je svobodnou matkou, která kvůli prohlubujícím se psychickým problémům nezvládá ani sama sebe, natož péči o své dva malé synky. Jen o pár pater panelákového bloku níže bydlí Monika (Táňa Vilhelmová), jejíž přítel odjel za prací do Ameriky a ona si neumí představit, jak to půjde v jejím životě dál. No a Tonda (Pavel Liška) je z pohledu většinové společnosti outsider, který obývá se svou postarší tetou polorozpadlý domek. Tím, co navede dosavadní vztahy mezi hlavními postavami na zcela jinou kolej, je skutečnost, že Dáša je převezena do psychiatrické léčebny a Monika s Tondou se rozhodnou o malé klučíky postarat.

V rodinách Moniky i Tondy vypadá na pohled vše dobře a uspořádaně. Drobným problémem je fakt, že oba rodičovské páry mají zcela jinou představu, jak by podle nich měly být jejich děti šťastné. Jak je to zvláštní, domnívá-li se někdo, že ví lépe, jak by ten druhý měl být šťastný. A jak to přitom vypadá jednoduše: Stačí přece, aby sdílel stejné hodnoty, stejné postoje… Vždyť je to tak pochopitelné, tak logické! Proč tomu není schopen porozumět? Dělá mi to naschvál? Jak si může takhle šlapat po svém štěstí?! A tak jsou Tonda s Monikou a dětmi postupně vytěsňováni až do nekomfortní oázy Tondova domku, kde nachází zvláštní narychlo vzniklá rodina pevnou půdu pod nohama ve vzájemném soužití, které balancuje na pomezí přátelství a lásky. Jak dlouho ale ten stav křehké rovnováhy, který je ve zpětném pohledu tak jasným - i když nesnadno dosažitelným - zosobněním skutečného štěstí, může vydržet? Co se stane, až se vrátí Dáša pro své děti? Vrátí se vše do starých kolejí a Monika odjede podle původního plánu za svým milým za oceán?

Celý příběh je vlastně zcela obyčejný, neokázalý, uvěřitelný. Mnoho diváků si asi dovede snadno představit, že by se dostali do toho obyčejného a přesto tak výjimečného světa, kde není nic nalinkovaného, nic nečpí po scénáristickém inkoustu, ale vše voní čerstvou skutečností. Každý jako by si snadno dokázal promítnout sám sebe do hlavních postav, umí si brýlemi svých vlastních prožitků prohlédnout pohnutky jejich jednání. Tak jako se vyjímá Tondou nadšeně stavěná nová koupelna v prostředí zanedbané ruiny, takový se zdá být mikrosvět dvou lidí spojených dohromady zvláštním předivem okolností a oboustranně zneklidňující vzájemnou náklonností v porovnání s nivelizovanou šedí panelákové společnosti vyznávající vše spořádané, co by se takzvaně mělo a slušelo. A my jako diváci Tondovi s Monikou fandíme, cítíme na nich, jak je důležité každému dopřát jeho právo na vlastní podobu štěstí. Teď jen abychom podobné právo dopřáli i těm, co nás obklopují v našem skutečném světě a které bychom občas možná taky s chutí svázali do kozelce našich vlastních "správných" představ o štěstí.

Tak výborný film, který získal celkem sedm Českých lvů několik ocenění na významných zahraničních festivalech (nejlepší film v San Sebastianu, Montrealu, Athénách a v Anges) a stal se jasně nejlepším českým filmem roku 2005, samozřejmě nutí k přemýšlení: Je štěstí možné vnímat "on-line" nebo si ho dokážeme vždy uvědomit až s odstupem? Je možné se pro ně vrátit podruhé do stejných míst? Je to pocit intenzivní nebo tiše rozjímavý? Zažili jsme ho někdy skutečně nebo se o něm dozvídáme jen z filmů, z románů a z vyprávění lidí, kteří rádi přehánějí?

Já jsem si každopádně pro sebe z filmu vzal, že jít svou vlastní cestou za štěstím by se mělo vždy a za všech okolností tak upřímně, jak jen jsme toho schopni. I kdyby se ta cesta zdála nezasvěceným očím na pohled sebenesmyslnější. Kéž bych to vždycky - stejně jako sobě - dokázal dopřát i těm, na kterých mi záleží!


Náměty k diskusi pro komentující:
Zažili jste vy osobně někdy to, co si ve svých snech představujete jako dokonalé štěstí?
Kterých pět českých filmů z doby po roce 1989 považujete za nejlepší?

Nedělní miniglosy č.112

17. dubna 2011 v 10:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Česká televize se rozhodla postupně natočit některé slavné Dietlovy seriály v nové úpravě, která by lépe odpovídala změněným společenským podmínkám. "Dnes již někteří mladí lidé nechápou mnohé z toho, o čem tyto geniální seriály pojednávají, protože neznají dobový kontext," řekl nám vedoucí dlouhodobého projektu. "Rádi bychom tedy zachovali původní košatost děje, ale představíme ho v nových souvislostech odpovídajících rozvinuté společnosti 21. století." Ještě letos by měly být přetočeny první dva seriály: Montovna na konci města a Nejmladší z rodu Hummerů.
-----------------------
Po skvělé etudě s perem, které si český prezident šikovně a nenápadně přivlastnil navzdory instalovanému systému bezpečnostních a televizních kamer při návštěvě Chile a rozpoutal tím největší celosvětovou vlnu zájmu médií o české země od vítězství husitů u Domažlic, nabídl Václavu Klausovi čestné členství mezinárodní PEN klub.
-----------------------
Zástupci stran vládní koalice se dohodli, že některá obzvlášť náročná jednání se nepovedou v původně dohodnutých formátech K3, K6, K9 nebo K12, ale v netradiční podobě K4,5. Experti z uvedeného čísla usuzují, že takového jednání se nejspíš bude účastnit osobně předseda Věcí veřejných Radek John, takže si Vít Bárta stanovil podmínku, že i zbylé dvě strany přizpůsobí této skutečnosti složení svého vyjednávajícího týmu. "Je zajímavé, jak se s dobou mění vkus a teoretická východiska," glosoval situaci jeden z politologů. "Například v době opoziční smlouvy tak populární formát K2 už dnes zajímá snad jen horolezce Radka Jaroše.
-----------------------
V tradiční anketě o nejpopulárnější matematickou operaci zvítězilo letos s velkou převahou sčítání. Ani nedávno uskutečněný a mezi obyčejnými lidmi velmi populární cenzus však nezabránil tomu, aby ve skupině pracovníků ve státní správě a politice nevyhrálo jako obyčejně dělení.
-----------------------
Předseda odborového svazu pohádkových postav Maxipes Fík uvedl, že svaz chystá na květen generální stávku na protest proti cestě Krtečka do vesmíru na palubě raketoplánu Endeavour. "Nebyly ani zdaleka zachovány rovné podmínky pro všechny uchazeče," uvedl předseda. Maková panenka a víla Amálka ve výběrovém řízení neuspěly proto, že jsou to ženy, Trautenberg i já jsme byli diskriminováni kvůli rozměrům našeho těla, za které nemůžeme, a v odmítnutí Rákosníčka je možné najít dokonce rasistický podtón.

Slavnostní vysazení Václavíka II.

16. dubna 2011 v 22:22 | Petr Vápeník |  Reportáže
Co myslíte, může existovat nějaký vhodnější měsíc pro vysazení malého dubu, nežli duben? Kdybych žil na Slovensku (nebo téměř kdekoli jinde), měl bych o tom možná pochyby, protože apríl je korektní název, který nenapovídá a nelobuje. Ale duben? A tak se naplnil čas největšího z mých tří doubků - potomků hrdého jedenáct set let starého svatováclavského dubu ve Stochově. O této historii jsem již dvakrát psal v článcích O svatováclavských žaludech a O třech Václavících, takže zájemci si mohou přečíst podrobnosti. Pro nezájemce pouze shrnu, že jsem se na svátek Svatého Václava, slavného to českého patrona a přednostu blanických rytířů, v roce 2009 odjel podívat na majestátní stochovský dub, jehož jediná živá větev ještě dává na podzim úrodu svatováclavských žaludů. I sebral jsem sobě tehdy tři z nich a téhož dne jsem je zasadil. No a v rozmezí půl roku, první v listopadu, druhý v březnu a třetí v květnu, mi vyrašily tři malé rostlinky - dubíci Václavíci. Pěkně jako u starých dobrých Přemyslovců: Václavík I., Václavík II. a Václavík III. A dobře se to pamatuje, protože všichni tři (ač různě staří) mají vlastně svátek i opravdové narozeniny v jeden jediný den.

Tři duboví bratři sdíleli dlouhou dobu jediný květník na okenním parapetu mého dobřichovického bytu. Jenže to pochopitelně není pro pořádná dubiska kdovíjaké pohovění, a tak bylo zřejmé, že spíš dříve než později bude potřeba dubíky rozdělit a vysadit je na definitivnějším místě než je dobřichovické okno, byť je z něho nesporně moc pěkný výhled. Ale kde najít v dnešním světě pro dub takové místo, kde by mohl mít šanci růst dalších jedenáct set let. Zkuste si jen v hlavě promítnout, co všechno se stalo za posledních víc než tisíc let. Kolik bouří se přehnalo, kolik škodné nejrůznějšího druhu se za tu dobu urodilo, kolik prostoru dříve vyhrazeného mimo jiné i dubům bylo donuceno otročit člověku! Jen považte, co vše musí být splněno, aby se nějaký strom mohl dožít takového věku.

Již loni na podzim jsme se domluvili s blogerkou Luckou (odkaz na její blogové stránky připojuji ZDE), že budu-li chtít, můžeme jednoho z Václavíků vysadit u ní. Prostoru je tam dost a jak už jsem z Lucčina blogu věděl (a dnes si na vlastní oči ověřil) vejdou se do něj koně, kozy, včely, příjemní lidé a rozverné děti a spousta dalších zajímavých životů a věcí. Proč by se neměl vejít i Václavík, druhý toho jména? Minulý týden jsem tedy provedl náročné chirurgické oddělení tří stromků, které byly svými kořínky spojené jako siamská trojčata, a dnes jsem Václavíka II. slavnostně naložil do igelitky a vyrazili jsme.

"Jé, ty máš hezkej stromeček," pověděla mi ve vlaku obdivně jedna malá holčička. Její maminka se na mě sice dívala trochu jako na šílence, který právě veze svou jedinou vypiplanou sovu prodat na trh do Athén. Vždyť dubů je tady kolem dokola přece spousta. O jednoho víc či míň! Holčička ale na mém dubu mohla oči nechat a já od ní na oplátku za to podívání dostal sežmoulaný žlutý kvítek pampelišky, zřejmě jako odměnu za to, že mám rád malé doubky. To se mi na dětech líbí: Nehodnotí chladnou logiku provedení ale planou nadšením pro úmysl, pro bohulibý záměr. V takových krásných chvílích jsou ochotny zapomenout, že jsou právě na vrcholu svého období otázek a neptají se na důvod, protože je jim jasný. Obřadně jsem její dar přijal.

Lucka už měla pro zasazení dubu všechno připravené: Místo, nářadí i drátěné pletivo na ochranu stromku proti krokadýlům, sněžným levhartům, vlkodlakům a megamravencům, kterých jsou okolní lesy jistě plné a kteří by si na malém šťavnatém dubu ochotně smlsli navzdory jeho starému přemyslovskému rodokmenu. Starý svatováclavský dub prý podle legendy sázela na počest svého čerstvě narozeného vnuka sama kněžna Ludmila. Inu, přece jen, doba je dnes o něco plebejštější a místo vznešené prvobytně křesťanské aristokratky tentokrát stromek sázeli dva obyčejní blogeři bez špetky královské modré krve. Ale to mě věru netrápí, zejména když si vzpomenu, že paní Ludmila byla nakonec uškrcena a posléze prohlášena za svatou, což bych si obojí - bude-li to záležet aspoň trošku na mně - celkem ochotně odepřel. Dohodli jsme se s Luckou, že pokud mnou rozmazlený (protože ve skleníkových podmínkách dobřichovického interiéru dosud pěstovaný) stromek přežije šok ze střetu s živou přírodou, kterou dodnes vídal - bytem v mém obýváku - jen v televizních dokumentech, dostane Václavík II. časem nějakou pamětní ceduli, aby bylo kolemjdoucím poutníkům jasné, že to není jen tak obyčejné křovisko.

Ještě pořádně zalít, táááák, no a pracovní část programu je za námi a teď už zbývá porozhlédnout se po malebném okolí a ocenit krásný výhled, který dostal stromek do vínku, probrat společně některé zážitky a zkušenosti z našeho blogování no a jako vítaný bonus byl i v ohni opečený buřtík a doušek dobrého vína a milé a srdečné společnosti. Co víc jsem si mohl přát?

Vlastně přece jen mohl - takovou drobnost: Mám totiž stále ještě doma Václavíka I., který jako prvorozený je sice překvapivě nejmenšího vzrůstu, ale zato má nejpevnější kmínek, tak pevný, že již se rozhodl k přízemní růžici dubových listů přistavět i první patro a boční větvičky, a Václavíka III., který je benjamínkem a musel jsem mu slíbit, že s ním nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu do Olomouce. Tak co? Nemáte někdo zájem o tyhle dubové patricije? Jestli ano, podrobím vás zničujícímu křížovému výslechu, a když mě přesvědčíte, že právě u vás se budou mít stromky příštích jedenáct set let jako v peřince, rád opět nasednu do vlaku a vydám se na pouť do Athén i se zbylými sovami.

A pak se třeba jednou vrátím do Stochova pro další várku žaludů. Dřív než na obdivuhodném kmeni slavné legendy uschne i poslední dosud živá větev.

Pátá kapitola

14. dubna 2011 v 23:23 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Obracím list!
Čtu ale znova
mně dobře známá milá slova,
která jsem slíbil přestat číst.

Už jsem to kdysi čet;
je to zas pátá kapitola
a velká literární škola
z duhových slov a vonných vět.

Jak trefit zpátky,
když první čtyři kapitoly
sežrali dávno knižní moli
a zbyly jen mezery mezi řádky?

Obracím listy
a zase čtu už mockrát čtené,
v náladě hodně povznesené
a tím co dřív zas jsem si jistý.

Listuji knihou psanou v mol
a myslím na to, co bys ráda,
až do konce se totiž skládá
ze samých pátých kapitol.

Když ale čtu si,
rázem se z molů stanou duři,
co bylo v klidu, krásně zuří,
na to, nač nesmím, vzpomenu si.

A co bych rád?
Až do konce se prolistovat
potom se mezi stránky schovat
a knížku svou ti darovat.

Pošlu ji poštou v lehkém vánku,
ponechám doma všechny zlosti,
a vahou svojí osobnosti
strhnu ti tvou poštovní schránku.

Nedělní miniglosy č.111

10. dubna 2011 v 14:10 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Se šokujícím závěrem přišel tým výzkumníků jedné z amerických univerzit. Po několika letech soustavného výzkumu vědci experimentálně potvrdili, že již několik metrů pod vodní hladinou přestává platit úsloví "vrána k vráně sedá".
-----------------------
Podle tajného konceptu ekonomicko-politické strategie na příštích 30 let, který připravil v roce 2008 dnešní místopředseda Věcí veřejných a právě odcházející ministr dopravy, měly všechny kroky postupného ovládnutí veřejného prostoru vyvrcholit zasvěcením katedrály svatého Víta na Pražském hradě právě Vítu Bártovi. Proti tomu protestuje především hlavní protikandidát a hlavní hygienik Michael Vít, který považuje takový záměr za nehygienický, zvlášť pokud by se mělo zasvěcení konat právě v roce 2038, kdy se - ostatně jako každý rok - očekává pandemie chřipky.
-----------------------
Bývalý prezident Václav Havel se postavil proti kácení stromů napadených kůrovcem v první zóně Šumavského národního parku a vyrovnal tak stav zápasu, ve kterém se rozhoduje o budoucnosti Šumavy, na 1:1, když už v prvním poločase za příznivce kácení skóroval po krásné samostatné akci současný prezident Václav Klaus. Názor Gustáva Husáka na celou věc se nám bohužel do uzávěrky nepodařilo zjistit.
-----------------------
Několik poslanců mělo minulý týden problém dostat se na jednání Sněmovny, protože si zapomněli svůj poslanecký průkaz a museli na vrátnici příslušníkovi ostrahy prokazovat svou totožnost předložením občanského průkazu, jako by to byli nějací obyčejní smrtelníci. Podle oficiálního tiskového vyjádření je pro postižené poslance tato ponižující procedura dalším důkazem, že skutečná moc ve státě postupně přechází na bezpečnostní agentury.
-----------------------
Překvapením skončilo vyhlášení letošních cen TýTý v kategorii Zpěvák roku, kde tentokrát nezvítězil Karel Gott. "Mám Karla rád, ale upřímně řečeno, víc než dvacet let po revoluci je docela logické, že postupně klesá obliba typických normalizačních zpěváků a na vrchol se tak konečně dostávají dosud neprávem upozaďovaní originální a neokoukaní mladí umělci," řekl médiím vítěz ankety Michal David.

O nadějných reparátech

9. dubna 2011 v 16:28 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Přesně před týdnem se mi podařilo dostat sama sebe do běžeckých rozpaků při pražském půlmaratónu, když se z původně zamýšleného radostného proběhnutí v krásném prostředí stala upachtěná honička v duchu motta: "Utíkej co nejrychleji, dokud to jde, nebude to dlouho trvat!" (viz článek z 2.dubna). Přemluven krásným počasím, rozhodl jsem se proto udělat si dnes malý reparát. Mám totiž v okolí Dobřichovic naměřenou trasu půlmaratónu, kterou si čas od času proběhnu, když chci vědět, co od sebe v nějakém delším běhu můžu aktuálně čekat (výsledek mi s železnou pravidelností potvrzuje, že nic). No a protože je jen těžko možné představit si lepší podmínky (pravda, nemuselo by u Berounky tolik fičet), řekl jsem si, že pro reparát je to asi ten nejlepší možný termín, pokud si ještě do květnového maratónu chci trochu spravit pošramocené sebevědomí.

Tak jsem hned ráno vystartoval do nádherně rozkvetlé jarní krajiny s úmyslem vypustit do čerstvého nárazovitého povětří během týdne nastřádanou nenáladu, rozladěnost, připozachmuřenost a přetlak v omezeném prostoru se tísnících myšlenek, podobně jako japonští atomoví inženýři teď musí občas upustit do ovzduší radioaktivní páru, když chtějí - stejně jako já - nastavit uvnitř pošramocených reaktorů aspoň jakous takous rovnováhu. Společně pak doufáme, že ty naše vypouštěné neřády ve volné přírodě nikomu moc neublíží, protože dřív než to stihnou, řídíce se přísnými přírodními zákony každý podle svého vlastního poločasu rozpadu prostě vychcípají, ať už jde o radioaktivní jód nebo o lidské přechodné splíny. Běžel jsem, rozhlížel jsem se po všech těch krásách vůkol, jak jsem měl původně v úmyslu už před týdnem, kdy jsem ale nakonec spíš vytřeštěnýma očima jen upřeně hleděl pod nohy na šedý asfalt. Dnes to bylo něco jiného, protože vnější podmínky a vnitřní rozpoložení mi umožňovaly nejen se rozhlížet a vdechovat jarní kyslík, ale také tiše přemýšlet o věcech a lidech kolem sebe a o tom, jestli jsem - kromě toho dnešního půlmaratónského - vlastně někdy skládal opravdový reparát.

Pokud jde o školy, podařilo se mi opakovat zkoušku vlastně jen jednou. Bylo to v době, kdy jsem nějak na své vysokoškolské učení neměl čas, protože jsem právě měl práci s přípravou účasti velké skupiny svých tehdejších spolužáků (včetně sebe) v televizním Videostopu. To pro mě bylo samozřejmě mnohem zajímavější než nějaké učení, takže jsem ze zkoušky vyletěl jako bojové letadlo s kolmým startem hned poté, co jsem se sám přiznal, že nedokážu odpovědět ani na jedinou z položených otázek, a zblbnutý detektivkami jsem naivně doufal, že přiznání bude vzato v úvahu jako polehčující okolnost. Ale tehdy byla oprava jednoduchá a rychlá, stačilo se aspoň týden soustředit na učení a vše bylo napraveno, reparát byl rychlý a úspěšný. No a při tom přemýšlení se mi začalo zdát, že i reparát běžecký se zdá být na dobré cestě, protože je vždycky dobré znamení, když vám při běhu letí hlavou úplně jiné myšlenky, než kolik ještě asi zbývá kilometrů do cíle. Tentokrát jsem málem při tom přemýšlení o reparátech zapomněl zmáčknout stopky v půlce trasy: Ukazují čas 1:12, rozběhnuté je to tedy pomaličku, přesně jak jsem to chtěl původně udělat před týdnem.

Po Berounce se honí vlny způsobené neposedným větrem, který se mi opírá zase na chvíli do zad. Kdyby tak bylo vždycky, když člověk udělá nějakou pitomost, možné si udělat podobný reparát, který proběhne k oboustranné spokojenosti a vy si z něho do života odnesete v indexu krasopisnou a zaslouženou jednušku. Ale bohužel, takhle to většinou nefunguje a v těch opravdu důležitých věcech bývá často jen jeden pokus, někdy ani to ne! A pak až s velikým odstupem si člověk (někdy) uvědomí, že to měl "tenkrát" udělat o chlup anebo dočista jinak. Jó, kdyby tak tehdy věděl, co ví teď, hned by si objednal reparát a všechno by šlo rázem jako po drátkách. Ale pozdě Kdybycha honit!
Kupodivu, tělo mi dnes nijak neumdlévá, tak zkouším ve třech čtvrtinách trati (to už jsem minulý týden snad ani nešel pěšky, to už jsem se jen tak meresjevsky plazil) trošku zrychlit. Jde to. Začínám věřit, že se ten dnešní reparát povede. Ostatně jak si tak - okysličovaný čerstvým povětřím - můj mozek přemýšlí, najednou jako by ho začaly napadat různé příležitosti pro reparáty. Věci, které se kdysi nepovedly, lidi, kteří nám z nějakého důvodu zbytečně vypadli ze života, myšlenky, které jsme nakousli a nedovedli do konce… Kdyby člověk trošku chtěl, vhodný prostor pro užitečný reparát by si našel každičký den. I když jsem ke konci ještě o něco zrychlil tempo (přesně podle mého plánu byla poslední čtvrtina běhu nejrychlejší), i přesto mě napadlo několik užitečných reparátů pro příští dny. Možná bude taková snaha k ničemu, ale co my víme… Berounka mi zprava našeptává filosofickou poučku, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, což neochotně připouštím, ale skutečný reparát není přece pokus něco vrátit do minulosti, ale spíš zkusit něco opravit při vědomí věcí minulých i těch současných. Ale zatím jde jen o nejasný záměr, pokus, chuť… Co z toho všeho vzejde a co se z těchto ingrediencí dá ukuchtit za polévku, to se teprve ukáže.

Probíhám cílem a mačkám stopky, které mi ukazují čas 2:22:34. Tak to je maličko jiná káva než ta, kterou jsem rozlil minulý týden po kočičích hlavách pražských ulic. Co víc bych si ještě přál: Šestnáct minut k dobru, posílené sebevědomí, chuť do dalších kilometrů, klouby - zdá se - v pořádku, duševní rovnováha zas aspoň na pár okamžiků nastolena, zplodiny nedávných nenálad již jsou rozpuštěny v zemské atmosféře na neměřitelné koncentrace. Nejsou žádní zranění ani nebylo nutné nikoho evakuovat. A ještě návdavkem několik nápadů na další reparáty v hlavě. Tenhle dnešní z nich byl určitě nejjednodušší.

Ale někde se začít musí.

Zklidnění

9. dubna 2011 v 7:16 | Petr Vápeník |  Haiku


Do třetice (doufám, že všeho dobrého) připojuji drobné a dnes velmi, velmi tichounké haiku.




Tlumeným zpěvem

samuraj mlčenlivý

rozpráví o snech.




Cesta do pravěku:
Když je tohle haiku ztišené, tlumené a víceméně mlčenlivé, možná stojí za to si připomenout jednu starší podobně mlčenlivou báseň. Je z února loňského roku a někteří ze současných "dvorních" čtenářů ji už možná kdysi četli, protože jde tentokrát jen o "mírnou prehistorii": Mlčení

O ponoukadlech

6. dubna 2011 v 20:31 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mezi mnoha boji, které je člověk čas od času nucen ve svém životě vést, možná ty nejvleklejší, nejnudnější a na pohled nejbezvýchodnější jsou průběžné šarvátky s vlastní slabou vůlí. Mám v tomto ohledu bohaté zkušenosti, protože se slabou vůlí se normálně potýkám denně a jedná se o souboje plíživé, neefektní, nezajímavé pro případné diváky, a tudíž i zcela nezpeněžitelné, asi jako šachy pro dynamickou televizní stanici specializující se na sportovní přenosy a prodej reklamního času. A dost často se mi stává, že jsem na souboj se svou slabou vůlí rezignoval, mávnul nad ním rukou, nevedl ho. Inu, kdo je v tomto ohledu sám bez viny, nechť po mně ráčí metnout žulového placáka.

Myslel jsem si, že je to dáno nějakou mou vnitřní nedostatečností, třeba tím, že jsem v jádru pacifističtějšího ražení, které mi souboje jakéhokoli typu přísně zapovídá. Co by člověk neudělal, aby se sám před sebou dobře obhájil! Jenže je to úplně jinak, jak už teď vím. Pevná vůle totiž i v napohled životem poněkud obroušeném člověku dříme jako magma v napohled vyhaslé sopce a dokáže neuvěřitelné věci. Stačí jen málo: Dokázat ji aktivovat. Samozřejmě je možné si na to sehnat specializované školení, kde vám milí, chytří a dobře oblečení lidé poradí především to, že se máte mít víc rádi a více si věřit. Máte-li dost peněz, je možné svoji nepříliš pevnou vůli povzbudit různými drahými mentálními afrodisiaky, ze kterých má ovšem skutečně pořádná slabá vůle jen legraci. Co tedy s tím, když sami nemáte na boj se svou slabou vůlí dost pevnou vůli? Recept je pozoruhodně jednoduchý: Sežeňte si ponoukadlo!

Skutečná ponoukadla - tedy ta originální, žádný čínský šunt - totiž patří k tomu nejlepšímu, co na světě existuje. Ale jako se někdy dá vzácná, chuťově vynikající a zcela nejedovatá muchomůrka snadno zaměnit za příbuzný druh, po kterém vám bude v nejlepším případě špatně od žaludku, i u výběru vhodného ponoukadla doporučuji obezřetnost. Opravdová pravá ponoukadla jsou totiž velmi vzácná a dají se snadno zaměnit třeba za vnukadla (zejména v případě prarodičů), která ovšem vyžadují pro plný účinek osvícení ze strany vyšších sil. Dost podobná jsou i nutkadla, která ovšem po požití vyvolávají na rozdíl od ponoukadel různorodá nutkání, která pak účinně rozptylují soustředění na skutečný problém. A to vůbec nemluvím o různých klamadlech, šalbidlech a těšínských jablíčkadlech, která si na skutečná ponoukadla jen (i když občas velmi věrohodně) hrají.

Skutečná ponoukadla ale v člověku dokážou aktivovat zóny, o jejichž existenci jste doposud neměli ani tušení, roznítí vás natolik, že vaše slabá vůle v okamžení zeslábne. Zeslábnutí již tak dost slabé vůle se sice nemusí zdát na první pohled jako velká výhra, je ovšem třeba si uvědomit, že i slabá vůle potřebuje mít na souboje s námi dostatek energie, jinak by nás přece nedokázala porazit, že? No a jakmile po aplikaci správného ponoukadla přijde na naši slabou vůli slabá chvilka, je ten pravý čas ukázat jí pevnou ruku. V takový okamžik prostě dokážete vše, co si zamanete, nic není nepředstavitelné, protože křídla fantazie nabývají na rozpětí, až je z nich mohutnější objekt než sebevětší reklamní orli u dálnic. Otevře se před vámi dosud ani ve snech netušený obzor s dobře viditelnou a panoramatu dominující horou vašeho náhle objeveného odhodlání. Inu, ne nadarmo tolik rudolfínských alchymistů toužilo ponoukadlo syntetizovat, ale pokud vím, nikomu se to nakonec nepodařilo. Tak je vzácné!

Samozřejmě, jako nic na světě, ani sebeskvělejší ponoukadlo není bez kazu. Poněkud problematická je třeba skutečnost, že na kvalitním ponoukadle se dá snadno vybudovat silná závislost. Když zásoba dojde, hrozí silné abstinenční příznaky notně rozdmychávané kvapem sílící a po dlouhém šedém období konečně zase jednou zářivě růžolící slabou vůlí, které devótně podkuřuje její přítelkyně sebelítost. A přitom by měl člověk spíš blahořečit odpovědným činitelům, že díky ponoukadlu dokázal a dokáže být účasten zázraku a že tento legendami opředený přípravek skutečně existuje, i když ho občas někteří méně šťastní považují jen za chiméru. Není divu, protože účinky ponoukadel jsou zcela individuální; co zabírá na jednoho jako zlatá žíla, je pro druhého jen bezcennou hlušinou, ať už je účinná ponoukadelná látka skryta v pilulích, hořkých odvarech nebo v duších báječných lidí. A protože pravá ponoukadla jsou velmi drahou medicínou, jde pochopitelně o velmi drahé pilule, drahé odvary a drahé lidi.

Myslel jsem, že internetové vyhledávače jsou vševědoucí. V dočasné nouzi, hnán projevy počínajících abstinenčních příznaků, zadal jsem tedy s důvěrou výraz "ponoukadlo" a vyhledávač mi nenašel nic ani doma ani ve světě. Dokonce se mě přístroj provokativně zeptal, jestli jsem náhodou nechtěl najít "porno kadlo", což jsem tedy nechtěl a navíc vůbec nevím, co bych od takového divného kadla mohl čekat. Ale co můžu čekat od svého ponoukadla, to už vím naštěstí úplně přesně, protože ta úžasná chuť a fascinující účinek se nedají nikdy zapomenout. Je vidět, že na počítač a internet se v těch opravdu důležitých věcech nelze spolehnout a pro hledání dalších zásob svatého grálu alchymistů bude třeba zvolit jiný postup. Ale rozhodně se nedám odradit. Ponoukadlo je totiž, jak už naštěstí vím, elixír, který za to opravdu stojí!

Právě na mne ze svého úkrytu po dlouhé, předlouhé době jukla moje slabá vůle, aby zkontrolovala terén. "Jedeš!" křiknul jsem na ni, až ji to málem - chudinku zesláblou - odfouklo zpátky do pelechu. Kdepak, ještě zdaleka nepřišel její čas.

Jaro u Berounky

4. dubna 2011 v 22:05 | Petr Vápeník |  Fotočlánky


Víkendové počasí asi nešlo nevyužít k prosluněné jarní procházce. Vzal jsem si tedy po dlouhé době s sebou i fotoaparát, po zimě musí - podobně jako já - dost provětrat. Je těžké nefotit v takovou chvíli již stokrát viděné a stokrát focené. Obrázky tedy nejsou nic objevného, ale ubránit se zmáčknutí spouště někdy nešlo.


Jeden z prvních pozdravů jara, už v pěkně rozčepýřeném stavu:


Tady je vidět v detailu jedna z kapek zlatého deště:

Takhle to naproti tomu vypadá, když na keři zaschne stará povodeň:

Na keři byly stovky a tisíce poupat a tenhle jeden jediný kvítek, který už se stihl rozvinout. Předskokan.

Hladina Berounky vypadala jako jemným vánkem čeřená modrá obloha. Odrazy stromů na ní vytvářely zvláštní roztřesené obrazce:


Napadá mě, že podobná skoro letní a v dubnu jistě netradiční pohoda u řeky je jenom malá upoutávka na dobu, až pominou dubnové plískanice, občasné sněžení a přízemní mrazíky. Upoutávka na rozvinutý květen a červen. Aspoň už víme předem, na co se můžeme těšit, protože už nám letos bylo dovoleno ochutnat.

Nedělní miniglosy č.110

3. dubna 2011 v 13:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Levicové kruhy v Evropské unii chystají zavedení tzv. inteligenčních povolenek. Podobně jako u emisních povolenek platí státy produkující více emisí těm zemím, které mají emisí relativně méně, počítá se s tím, že inteligentní lidé budou v novém celosvětovém projektu platit formou povolenek těm méně inteligentním, takže bude konečně dosaženo kýžené sociální spravedlnosti. "Domníváme se, že jde o velkou příležitost pro tuto zemi, zvlášť pokud bude vláda nadále cílevědomě podporovat odchod těch nejinteligentnějších občanů do zahraničí," řekl nám k tomu regionální koordinátor akce pro východní Evropu a Asii. "Podle našich předběžných průzkumů jsou sice zdejší lidé vychytralí, ale když bude pro potřeby projektu použita standardní definice inteligence, dá se předpokládat, že do vaší země poplynou po rozjezdu projektu obrovské prostředky."
-----------------------
První soukromou činnou sopku v České republice se chystá v příštím roce zprovoznit nově vzniklá akciová společnost Magma CZ. "Průzkumem jsme zjistili, že je tady citelná díra na trhu a že by činná sopka mohla výrazně přispět ke zvýšení počtu zahraničních turistů," řekl nám ředitel společnosti Jiří Sopouch. "Vzhledem k nerovnoměrné návštěvnosti jednotlivých oblastí České republiky nicméně nechceme podnikatelsky riskovat, a plánujeme proto umístit sopku do některé z turisticky atraktivních oblastí. Chápeme, že původně zvažovaná Letenská pláň asi kvůli rigidním pražským památkářům neprojde, ale hodně nadějně se jeví výstavba sopky v bezprostředním okolí hradu Karlštejn."
-----------------------
Ministr životního prostředí se prozatím nedohodl s jarem na prodloužení smlouvy o spolupráci. Jednání zatím ztroskotalo na neochotě ministerstva navýšit odpovídajícím způsobem jednotkovou cenu za pupen. Rozhovory nicméně dále pokračují a než z nich budou hmatatelné výstupy, dočasně bylo jako náhradní řešení povoláno léto.
-----------------------
Vzhledem k výraznému zvýšení zájmu o kauzy ministra obrany se Český rozhlas rozhodl uvést v repríze všechny díly normalizačního seriálu Jak se máte, Vondrovi?
-----------------------
Nečekaným úspěchem skončilo vyjednávání o působnosti lékařských a lékárnických pohotovostí v nočních hodinách a o svátcích. Po dlouhém a náročném jednání získalo Ministerstvo zdravotnictví příslib, že pohotovosti budou nadále otevřeny každý pracovní den dopoledne. "Je to víc, než jsme čekali," přiznal jeden z ministerských vyjednavačů. "Docela reálně nám hrozilo, že budeme muset pohotovosti úplně uzavřít."

Pražský půlmaratón 2011

2. dubna 2011 v 21:58 | Petr Vápeník |  Reportáže
Od října, kdy jsem podnikl nevydařený "maratónský" výlet do Amsterodamu (články jsou pro případné zájemce k dispozici v rubrice Reportáže), jsem se na blogu ani jednou nezmínil o tréninku nebo chystané účasti na některých bězích. Bylo to především proto, že jsem si od října až do poloviny února nařídil úplný klid od běhání a navíc jsem se pustil do redukce váhy. V únoru jsem párkrát zkusmo vyběhl na kratší zkoušku, v březnu na několik delších a minulý týden na jednu zatěžkávací patnáctikilometrovou, která mi měla naznačit, zda je koleno po odlehčovací klidové kúře ochotné se zúčastnit dnešního Mezinárodního pražského půlmaratónu. No a protože koleno mlčelo, vyhodnotil jsem si to pro sebe optimisticky jako tichý souhlas a dnes ráno jsem bez většího tréninku (a také větších ambicí) nastoupil na start.

Kromě toho, že jsem neměl naběhaný dostatečný počet kilometrů, rozhodl jsem se situaci si ještě trochu ztížit a vpředvečer běhu jsem se v Plzni (a moc rád) zúčastnil výročního plesu k 20.výročí založení gymnázia, kde jsem měl tu čest a potěšení kdysi čtyři roky učit a dodnes na to v moc dobrém vzpomínám. Pravda, vyhlídka dnešních jednadvaceti jarních pražských kilometrů poněkud ubrala na mé chuti zmítat se na tanečním parketu v překotných rytmech 20.let minulého století (vida, teď mne napadá, že tu zanedlouho budeme mít zase dvacátá léta! Jestlipak zase přijde do módy charleston?) a stejně tak drasticky omezila počet přípitků s lidmi, se kterými jsem se do včerejšího večera často řadu let neviděl. Ač nerad, rozloučil jsem se nedlouho po půlnoci, protože jsem musel ráno velmi brzy vstávat, abych se ještě stihl vrátit domů a připravit se na běh. Výsledkem byl lehký a povrchní spánek v délce cca dvou a půl hodiny, což - jak se ukázalo - před tak náročným během určitě není dostatečné. Je zřejmé, že pokud to jen trochu půjde, propříště si podobný "dvojboj", takovou konjunkci Jupitera se Saturnem, raději odpustím.

Jestli se dnes něco vydařilo, bylo to počasí. Organizátoři půlmaratónu si letos objednali první opravdu teplý jarní víkend a byl to možná trošku šok, protože vůbec poprvé letos jsem běžel jen v tričku a ještě mi bylo horko a - jak normálně nemám vítr na trati rád - tentokrát jsem se slastně nechal ofukovat bočním chladnějším vánkem přicházejícím ze zastíněných městských uliček. Na slunci byl ale obyčejný hic. Na poslední chvíli jsem také změnil plán oblečení: Měl jsem připravené intenzivně brčálově zelené tričko z maratónu v Helsinkách, abych byl dobře rozeznatelný (někteří blogoví čtenáři mají ostatně s mými netradičními barevnými kombinacemi své osobní zkušenosti :-)). Ukázalo se ale, že organizátoři letos můj rákosníčkovský módní plán prohlédli a rozdali shodně brčálově zelená trička úplně všem mužským účastníkům. Nechal jsem tedy finské tričko doma a oblékl jsem si loňský tmavomodrý pražský model (mimochodem, i těch se nakonec ukázalo mezi 9500 startujícími docela dost).

Původní plán byl začít pomalu a rozvážně a postupně zrychlovat. Brzy jsem ale poznal, že ospalé tělo by se z počátečního pomalého tempa již neprobralo, takže abych ho rozpumpoval a ono v polospánku neodběhlo mimo vytyčenou trať, musel jsem začít rychleji, než jsem si přál. Po startu u Rudolfina se pestrobarevný had běžců a běžkyň tradičně mírně zpomalil u Karlova mostu, kde se silnice trochu zužuje. Sice se běží místy s nádhernými výhledy, ale minimálně do pátého, šestého kilometru je stejně nejvíc nutné se dívat pod nohy, protože se masy běžeckého moře jakýmsi El Niňo efektem promíchávají, ti rychlejší se snaží procedit dopředu a my pomalejší se snažíme po jejich "myškách" neupadnout. Tentokrát o žádném ledovém vichru, který tak často duje kolem Vltavy, nemohlo být ani řeči. Bylo prakticky bezvětří, jen na Palackého náměstí nás ovanul vítr od Afričanů běžících pekelným tempem v protisměru. Ten nejrychlejší z nich pak poprvé v dlouhé historii pražského půlmaratónu zaběhl čas pod jednu hodinu, což je pro mě nepředstavitelné, i kdyby mi nakrásně bylo povoleno jet na kole.

Poměrně rychle mi podle dechu došlo, že takové tempo můj utlumený organismus určitě nevydrží po celou trať. Sice mezičasy na pátém (31:19) i desátém kilometru (1:04:46) byly takové, jaké jsem si je před závodem představoval, ale bylo zřejmé, krize musí přijít stejně neodvratně jako v prostředí rozvinutého kapitalismu. Vše se rozbilo záhy - už na dvanáctém kilometru, kdy nohy a hlavně hlava vypověděly poslušnost a já přešel z normálního běhu do jeho indiánské podoby, ovšem v podání Indiána, který nedělá čest svému jménu Letící sokol a jeho ctižádostí je se ve zralém věku stát spíše Sedícím býkem a možná dokonce Járou Cimrmanem ležícím, spícím. Brzy mi bylo jasné, že na přiblížení se k loňskému času nemůžu při takové formě ani pomyslet a střídavě během a chůzí jsem absolvoval celou poslední třetinu trati. Do cíle jsem doklopýtal v zoufalém čase 2:38,39, což je můj třetí nejhorší půlmaratón v životě a jen pár minut mi chybělo, abych překonal i svůj nejstrašnější budapešťský čas, tam se ovšem tehdy běželo v 36 stupních ve stínu a že nebudou zrovna padat rekordy, se dalo celkem čekat.

Zajímavé letos bylo, kolik se objevilo mezi startujícími skupin, které se staraly o mladé lidi na vozíčku. Jeden vždycky jako rozražeč běžel trochu napřed a čistil cestu, tzn. žádal běžce, aby se rozestoupili a vozík mohl projet, ostatní se střídali v tlačení vozíku. Zvláštní: čím jsem běžel pomaleji, tím více jich bylo :-). A také jsem viděl několik účastníků z Japonska, kteří velkými nápisy a japonskými vlajkami na tričkách připomínali účastníkům závodu tragédii, která postihla nedávno jejich zem. S jedním z nich jsem se pokusil dát do řeči, ale vzhledem k naší zjevně nekompatibilní jazykové výbavě jsme zůstali pouze u vstřícných gest, úsměvů a úklon. Přece jen, moje japonská slovní zásoba neumožňuje rozvinutější dialog a Japonec by musel být extrémním příznivcem dadaismu, aby si dokázal z těch několika slov sestavenou větu náležitě vychutnat.

Nějakou dobu po doběhu jsem byl poněkud rozmrzelý, protože jsem si představoval čas asi o 12 - 15 minut lepší. S mírným odstupem ale začíná převažovat radost z toho, že obě kolena jsou pro delší běh opět použitelná, v což už jsem po podzimních problémech moc nevěřil, a navíc se toho podařilo docílit bez nějakého invazivního zákroku, který by mi lékaři pravděpodobně doporučili, kdyby neměli dost starostí se svým vlastním nepovedeným "odběhnutím" do západní Evropy. No a taky jsem si opět ověřil, že mám ještě pořád dost vůle dokončit nejen to, co jaksi samo dobře vychází, ale i to, co se příliš nevede, a neslibuje to tedy žádný převratný výsledek. Což je vlastnost, která je celkem praktická a může být často k užitku i ve zcela jiných situacích než je vytrvalostní běh.

No a pak jsem až daleko za cílem u úschovny zavazadel vidět zkolabovat jednoho běžce, který dobíhal jen malý kousek přede mnou. Prostě se mu nejspíš zatmělo před očima, jako v pohádce - mlha přede mnou, mlha za mnou - a už o sobě nevěděl, poroučel se z výšky svých bezmála dvou metrů na zem a první pomoc ho na speciálním vozíku vezla rychle do míst, kde je možné (doufám, že jen dočasnou) mlhu nejlépe a nejrychleji rozptýlit. Pamatuji se dobře na podobnou situaci, kterou jsem si vyzkoušel kdysi po doběhu jednoho maratónu: Najednou se začnou lidé okolo vás rozpíjet a jejich hlasy se začnou vzdalovat a vy - protože se vám něco takového vůbec nelíbí, máte radši úplně obyčejný svět s úplně obyčejnými smyslovými vjemy a nestojíte o žádnou hypnotickou avantgardu - se to vůlí snažíte odvrátit a moc to nejde. Tehdy jsem to s pomocí svých přátel po asi dvouminutovém boji ustál a od té doby mám pro tyto případy po doběhu vždy po ruce láhev s kolou, která (jak jsem si už několikrát potvrdil) - je-li aplikována včas, hned po prvním lehkém příznaku "cílové mlhy" - docela rychle (aspoň na mne) zabírá. Tak snad to s kolegou běžcem nakonec dopadlo dobře.

Teď mám pět týdnů na to, abych se zkusil dostat do lepší fazóny na pražský maratón. Jedno ale vím: Pokud bych se chtěl zúčastnit závodu, sobotu před závodem z poloviny prospím. Snad se vpředvečer státního svátku nebude konat zase nějaká významná společenská akce, které by pro mě bylo ctí, radostí a trochu i milou povinností se zúčastnit, jako tomu bylo tentokrát.

Snad jedině, že by se pan prezident rozhodl mne za cosi vyznamenat. Ale, bojím se, že moje Nedělní miniglosy zatím na Hradě takového renomé ještě nedosáhly :-))).