Pražský půlmaratón 2011

2. dubna 2011 v 21:58 | Petr Vápeník |  Reportáže
Od října, kdy jsem podnikl nevydařený "maratónský" výlet do Amsterodamu (články jsou pro případné zájemce k dispozici v rubrice Reportáže), jsem se na blogu ani jednou nezmínil o tréninku nebo chystané účasti na některých bězích. Bylo to především proto, že jsem si od října až do poloviny února nařídil úplný klid od běhání a navíc jsem se pustil do redukce váhy. V únoru jsem párkrát zkusmo vyběhl na kratší zkoušku, v březnu na několik delších a minulý týden na jednu zatěžkávací patnáctikilometrovou, která mi měla naznačit, zda je koleno po odlehčovací klidové kúře ochotné se zúčastnit dnešního Mezinárodního pražského půlmaratónu. No a protože koleno mlčelo, vyhodnotil jsem si to pro sebe optimisticky jako tichý souhlas a dnes ráno jsem bez většího tréninku (a také větších ambicí) nastoupil na start.

Kromě toho, že jsem neměl naběhaný dostatečný počet kilometrů, rozhodl jsem se situaci si ještě trochu ztížit a vpředvečer běhu jsem se v Plzni (a moc rád) zúčastnil výročního plesu k 20.výročí založení gymnázia, kde jsem měl tu čest a potěšení kdysi čtyři roky učit a dodnes na to v moc dobrém vzpomínám. Pravda, vyhlídka dnešních jednadvaceti jarních pražských kilometrů poněkud ubrala na mé chuti zmítat se na tanečním parketu v překotných rytmech 20.let minulého století (vida, teď mne napadá, že tu zanedlouho budeme mít zase dvacátá léta! Jestlipak zase přijde do módy charleston?) a stejně tak drasticky omezila počet přípitků s lidmi, se kterými jsem se do včerejšího večera často řadu let neviděl. Ač nerad, rozloučil jsem se nedlouho po půlnoci, protože jsem musel ráno velmi brzy vstávat, abych se ještě stihl vrátit domů a připravit se na běh. Výsledkem byl lehký a povrchní spánek v délce cca dvou a půl hodiny, což - jak se ukázalo - před tak náročným během určitě není dostatečné. Je zřejmé, že pokud to jen trochu půjde, propříště si podobný "dvojboj", takovou konjunkci Jupitera se Saturnem, raději odpustím.

Jestli se dnes něco vydařilo, bylo to počasí. Organizátoři půlmaratónu si letos objednali první opravdu teplý jarní víkend a byl to možná trošku šok, protože vůbec poprvé letos jsem běžel jen v tričku a ještě mi bylo horko a - jak normálně nemám vítr na trati rád - tentokrát jsem se slastně nechal ofukovat bočním chladnějším vánkem přicházejícím ze zastíněných městských uliček. Na slunci byl ale obyčejný hic. Na poslední chvíli jsem také změnil plán oblečení: Měl jsem připravené intenzivně brčálově zelené tričko z maratónu v Helsinkách, abych byl dobře rozeznatelný (někteří blogoví čtenáři mají ostatně s mými netradičními barevnými kombinacemi své osobní zkušenosti :-)). Ukázalo se ale, že organizátoři letos můj rákosníčkovský módní plán prohlédli a rozdali shodně brčálově zelená trička úplně všem mužským účastníkům. Nechal jsem tedy finské tričko doma a oblékl jsem si loňský tmavomodrý pražský model (mimochodem, i těch se nakonec ukázalo mezi 9500 startujícími docela dost).

Původní plán byl začít pomalu a rozvážně a postupně zrychlovat. Brzy jsem ale poznal, že ospalé tělo by se z počátečního pomalého tempa již neprobralo, takže abych ho rozpumpoval a ono v polospánku neodběhlo mimo vytyčenou trať, musel jsem začít rychleji, než jsem si přál. Po startu u Rudolfina se pestrobarevný had běžců a běžkyň tradičně mírně zpomalil u Karlova mostu, kde se silnice trochu zužuje. Sice se běží místy s nádhernými výhledy, ale minimálně do pátého, šestého kilometru je stejně nejvíc nutné se dívat pod nohy, protože se masy běžeckého moře jakýmsi El Niňo efektem promíchávají, ti rychlejší se snaží procedit dopředu a my pomalejší se snažíme po jejich "myškách" neupadnout. Tentokrát o žádném ledovém vichru, který tak často duje kolem Vltavy, nemohlo být ani řeči. Bylo prakticky bezvětří, jen na Palackého náměstí nás ovanul vítr od Afričanů běžících pekelným tempem v protisměru. Ten nejrychlejší z nich pak poprvé v dlouhé historii pražského půlmaratónu zaběhl čas pod jednu hodinu, což je pro mě nepředstavitelné, i kdyby mi nakrásně bylo povoleno jet na kole.

Poměrně rychle mi podle dechu došlo, že takové tempo můj utlumený organismus určitě nevydrží po celou trať. Sice mezičasy na pátém (31:19) i desátém kilometru (1:04:46) byly takové, jaké jsem si je před závodem představoval, ale bylo zřejmé, krize musí přijít stejně neodvratně jako v prostředí rozvinutého kapitalismu. Vše se rozbilo záhy - už na dvanáctém kilometru, kdy nohy a hlavně hlava vypověděly poslušnost a já přešel z normálního běhu do jeho indiánské podoby, ovšem v podání Indiána, který nedělá čest svému jménu Letící sokol a jeho ctižádostí je se ve zralém věku stát spíše Sedícím býkem a možná dokonce Járou Cimrmanem ležícím, spícím. Brzy mi bylo jasné, že na přiblížení se k loňskému času nemůžu při takové formě ani pomyslet a střídavě během a chůzí jsem absolvoval celou poslední třetinu trati. Do cíle jsem doklopýtal v zoufalém čase 2:38,39, což je můj třetí nejhorší půlmaratón v životě a jen pár minut mi chybělo, abych překonal i svůj nejstrašnější budapešťský čas, tam se ovšem tehdy běželo v 36 stupních ve stínu a že nebudou zrovna padat rekordy, se dalo celkem čekat.

Zajímavé letos bylo, kolik se objevilo mezi startujícími skupin, které se staraly o mladé lidi na vozíčku. Jeden vždycky jako rozražeč běžel trochu napřed a čistil cestu, tzn. žádal běžce, aby se rozestoupili a vozík mohl projet, ostatní se střídali v tlačení vozíku. Zvláštní: čím jsem běžel pomaleji, tím více jich bylo :-). A také jsem viděl několik účastníků z Japonska, kteří velkými nápisy a japonskými vlajkami na tričkách připomínali účastníkům závodu tragédii, která postihla nedávno jejich zem. S jedním z nich jsem se pokusil dát do řeči, ale vzhledem k naší zjevně nekompatibilní jazykové výbavě jsme zůstali pouze u vstřícných gest, úsměvů a úklon. Přece jen, moje japonská slovní zásoba neumožňuje rozvinutější dialog a Japonec by musel být extrémním příznivcem dadaismu, aby si dokázal z těch několika slov sestavenou větu náležitě vychutnat.

Nějakou dobu po doběhu jsem byl poněkud rozmrzelý, protože jsem si představoval čas asi o 12 - 15 minut lepší. S mírným odstupem ale začíná převažovat radost z toho, že obě kolena jsou pro delší běh opět použitelná, v což už jsem po podzimních problémech moc nevěřil, a navíc se toho podařilo docílit bez nějakého invazivního zákroku, který by mi lékaři pravděpodobně doporučili, kdyby neměli dost starostí se svým vlastním nepovedeným "odběhnutím" do západní Evropy. No a taky jsem si opět ověřil, že mám ještě pořád dost vůle dokončit nejen to, co jaksi samo dobře vychází, ale i to, co se příliš nevede, a neslibuje to tedy žádný převratný výsledek. Což je vlastnost, která je celkem praktická a může být často k užitku i ve zcela jiných situacích než je vytrvalostní běh.

No a pak jsem až daleko za cílem u úschovny zavazadel vidět zkolabovat jednoho běžce, který dobíhal jen malý kousek přede mnou. Prostě se mu nejspíš zatmělo před očima, jako v pohádce - mlha přede mnou, mlha za mnou - a už o sobě nevěděl, poroučel se z výšky svých bezmála dvou metrů na zem a první pomoc ho na speciálním vozíku vezla rychle do míst, kde je možné (doufám, že jen dočasnou) mlhu nejlépe a nejrychleji rozptýlit. Pamatuji se dobře na podobnou situaci, kterou jsem si vyzkoušel kdysi po doběhu jednoho maratónu: Najednou se začnou lidé okolo vás rozpíjet a jejich hlasy se začnou vzdalovat a vy - protože se vám něco takového vůbec nelíbí, máte radši úplně obyčejný svět s úplně obyčejnými smyslovými vjemy a nestojíte o žádnou hypnotickou avantgardu - se to vůlí snažíte odvrátit a moc to nejde. Tehdy jsem to s pomocí svých přátel po asi dvouminutovém boji ustál a od té doby mám pro tyto případy po doběhu vždy po ruce láhev s kolou, která (jak jsem si už několikrát potvrdil) - je-li aplikována včas, hned po prvním lehkém příznaku "cílové mlhy" - docela rychle (aspoň na mne) zabírá. Tak snad to s kolegou běžcem nakonec dopadlo dobře.

Teď mám pět týdnů na to, abych se zkusil dostat do lepší fazóny na pražský maratón. Jedno ale vím: Pokud bych se chtěl zúčastnit závodu, sobotu před závodem z poloviny prospím. Snad se vpředvečer státního svátku nebude konat zase nějaká významná společenská akce, které by pro mě bylo ctí, radostí a trochu i milou povinností se zúčastnit, jako tomu bylo tentokrát.

Snad jedině, že by se pan prezident rozhodl mne za cosi vyznamenat. Ale, bojím se, že moje Nedělní miniglosy zatím na Hradě takového renomé ještě nedosáhly :-))).
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. dubna 2011 v 22:08 | Reagovat

Sportu zdar.
Zrovinka jsem v ten čas brouzdal Smíchovem a běžčům jsem zplnahrdla mával.

2 Čerf Čerf | Web | 2. dubna 2011 v 22:11 | Reagovat

[1]: Jo, na Smíchově to ještě šlo... :-)

3 Šárka Šárka | Web | 2. dubna 2011 v 22:32 | Reagovat

Já každopádně gratuluju, že jsi to dal. Obdivuju každého, kdo běhá a kdo se pouští i do tak náročných (podle mně určitě) akcí. Já zkoušela začít s během několikrát a asi to není nic pro mně.

4 Petr Petr | Web | 2. dubna 2011 v 22:38 | Reagovat

Jáuž jsem udýchaný po pětistech metrech obdivuji tě jak dokážeš tolik kilometrů uběhnout

5 Miky Miky | Web | 2. dubna 2011 v 22:55 | Reagovat

ach, kolega běžec, máš můj obdiv :) když to tak čtu, asi zůstanu u 'té svoji jindy tak proklínané čtvrtky' ;D

6 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 2. dubna 2011 v 23:27 | Reagovat

Taky bych se proběhlo! Ale spíše projelo na tom vozíčku. Mé krátké nožky nestíhají jít s dobou, natož s maratonci...
Ale sportovním myšlenkám a uvolněným endorfinům vzkazuji "Zdar!" a k poslední větě dodávám: Kdo si počká... Jako husa Klausu!

7 Lucka Lucka | Web | 3. dubna 2011 v 8:42 | Reagovat

Ty jsi ďábel! Píšeš to jako by se nechumelilo, zatímco každý normální člověk padá na ústa po stometrovém dobíhání autobusu! :-D
Chtěla jsem naplánovat na sobotu nějakou akci Václavík, ale jak jsem četla o maratonu, tušila jsem, že tam budeš. :-)
Ty vozíčkáři mi tam matou - to jako závodí i ti, co je tlačí, nebo jak?

8 Naďa Naďa | Web | 3. dubna 2011 v 9:04 | Reagovat

Zase jsem si hezky početla. Máš můj obdiv, já se zadýchávám jen trochu rychlejší chůzí a pořád si slibuju, že s tím něco musím udělat. Jenže, sliby, chyby.
Jsem ráda, že koleno dalo pokoj!!!

9 fossilrose fossilrose | 3. dubna 2011 v 9:17 | Reagovat

Kdysi jsem běhával - "běhával rychle" :-)), ale čas vše zpomalil a teď tak maximálně doběhnu autobus. Maraton jsem nikdy nezkusil - čest vítězům, ale i poraženým.

10 adaluter adaluter | Web | 3. dubna 2011 v 14:24 | Reagovat

Běh je můj nepřítel, to předesílám, protože tím je dáno to, že už jen titulek, mě tentokrát málem odradil od rozkliknutí článku a že i jen čtení o něčem tak "šokujíčím", jako je půlmaraton(o maratonu bych asi číst ani nemohla), má na mě podobné účinky, jako jeho absolvování na onoho kolegu, kterého zmiňuješ v závěru (a kola nikde). Přesto jsem se, už tradičně, náramně bavila a ač jsem do cíle dorazila několik hodin po posledním účastníkovi (nikoli indiánským během, ale indiánskou chůzí - jdu - stojím - jdu), díky tobě jsem absolvovala svůj první (virtuální) půlmaraton v životě a nezbývá mi než uznat, že to vlastně byla zábava.

11 Čerf Čerf | 3. dubna 2011 v 22:38 | Reagovat

[3]: Pro mě to taky není, ale z něakého podivného důvodu v tom pokračuju :-).

[4]: Hodně kilometrů ale taky hodně pomalu.

[5]: No, kolega je možná v mém případě moc ostré slovo. Čtyřstovku jsem běžel jedinkrát kdysi moc dávno a byl jsem pak po ní dva dny úplně hotový jako po maratónu ještě nikdy :-).

[6]: Endorfiny jsem cestou někde vytrousil... :-)

[7]: To já jsem po sto metrech dobíhání na autobus taky hotovej, jenže to se cválá, kdežto já nejvýš klušu :-). Občas se objeví někdo s výletníkem, někdy je to vozíček, jindy zase běží rodiče s kočárkem. Oficiálními účastníky bývají (podle startovního čísla) tlačiči.

[8]: Ano, za koleno jsem taky rád. I když já bych se mu nedivil, kdyby se mnou ztratilo trpělivost.

[9]: To já rychle nikdy neběhával a už ani nebudu. Ale pomalu to zatím ještě naštěstí jde.

[10]: Příště článek nadepíšu neutrálním názvem, aby tě neodpuzoval :-). A pokud ses trošku pobavila, moc mě to těší.

12 Lucka Lucka | Web | 4. dubna 2011 v 8:58 | Reagovat

[11]: Rodiče s kočárkem běží maraton??? :-O
Tak to jsem prošvihla svoji šanci...:-\

13 š š | Web | 4. dubna 2011 v 20:46 | Reagovat

Gratuluji k doběhnutí! Potkala jsem pár běžců v MHD. Byli evidentně po, jedna slečna měla velký problém se dostat do tramvaje, asi nohy vypověděly službu. Ale jinak se tvářila spokojeně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama