Květen 2011

Nedělní miniglosy č.118

29. května 2011 v 8:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Helena Vondráčková podala žalobu na český stát, protože se cítí být nedoceněna tím, že doposud nebyla vyhlášena za národní kulturní památku, přestože po ní její diváci při každém vystoupení vyžadují nejméně jeden přídavek.
-----------------------
Zlatá ulička na Pražském hradě se po dlouhé době opět otevře návštěvníkům. Podle nově platných závazných a přísných pravidel budou moci nájemci jednotlivých malých domečků prodávat výhradně zboží, které má vazbu na historii a českou lidovou tvorbu. "Určitě souhlasím s tímto přísným omezením," řekl nám jeden z obchodníků. "Naštěstí moje zboží uvedeným pravidlům bez výjimky odpovídá, protože čepice Rudé armády zasáhly do české novodobé historie hned několikrát, plastoví trpaslíci mají nezastupitelné místo v české lidové tvorbě a koneckonců i české sklo už bude brzy patřit jen do historie."
-----------------------
Srbští představitelé našli logické vysvětlení, proč generál Ratko Mladič tak dlouho unikal vydání k mezinárodnímu soudu: "Generál zmátl naši početnou a dlouhá léta usilovně pracující skupinu vyšetřovatelů a pátračů především tím, že si na rozdíl od ostatních hledaných nezměnil ani podobu ani jméno a i jako starý muž vychytrale vystupoval pod jménem Mladič.
-----------------------
Podle statistik postupně roste zájem mladých lidí o poctivé tradiční řemeslo. "Děti i jejich rodiče začínají poznávat, že vzdělání není všechno," řekl nám prezident Komory učňovského školství, "a začínají se poohlížet po praktických oborech, které jim mohou zajistit slušnou perspektivu. Největší zájem je o obory, ve kterých se snoubí dobrá schopnost obchodovat s manuální zručností, takže velmi oblíbený je např. studijní obor kapsář - lichvář.
-----------------------
Věřitelé poslali do konkurzu společnost Sazka, protože se nepodařilo dát dohromady dostatečné množství prostředků na provoz a splátky dluhů. Nejmenovaný člen managementu společnosti nám k tomu řekl: "Vedení společnosti pro získání peněz udělalo všechno, co bylo v jeho silách, tzn. vsadilo ve sportce tiket vyplněný ve všech deseti sloupcích, ale bohužel, chyběl nám kousek toho nutného štěstíčka. Kdyby vyšla třiatřicítka místo šestatřicítky a místo čtyřiačtyřicítky čtyřiadvacítka, mohli jsme vyhrát aspoň páté pořadí a tiket jsme mohli přenechat našim akcionářům na památku jako jediný skutečně cenný papír."

Jasmínová mše

27. května 2011 v 18:44 | Petr Vápeník |  Haiku

Již skoro dva měsíce jste nedostali žádné nové haiku, což se mi zdá být příliš, protože začínám téhle hutné a přitom křehké formě přicházet stále víc na chuť. Kontrolní otázka pro věrné pamětníky: Kolikáté je to haiku na tomto blogu?

Správný výsledek
přízní neobyčejnou
bude odměněn :-)

(tento "haikující" pokyn prosím nezapočítávejte)




Jasmínová mše



Vůní jasmínu

v tvých vlasech rozpuštěnou

vlídně září noc.




Cesta do pravěku:
Když byla řeč o noci, v dnešní cestě do pravěku jsem pro vás připravil odkaz na jednu z prvních zde publikovaných básní, která o noci taky pojednává, i když ve zcela jiném duchu. Ostatně, když si ji čtu s odstupem, její poslední sloka mi taky dost připomíná haiku, co myslíte? Kašpar noci

O rozesmívání Boha

24. května 2011 v 20:34 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: Kdo na můj blog chodí častěji, dobře ví, že mám rád témata na pomezí snu a reality. Proto když byla za téma týdne vyhlášena Budoucnost, bylo mi jasné, že tentokrát musím přispět aspoň malou troškou, protože co jiného spojuje sen a skutečnost lépe než právě budoucnost?


"Jestli chceš rozesmát Boha, vyprávěj mu o svých plánech do budoucna," řekl mi Woody Allen, když jsme spolu byli naposledy ve snu na rybách. "To je děs, už zase cituješ sám sebe," vytkl jsem mu, ale namítl, že on jako klasik si takovou výstřednost může dovolit. "Co se tu dá ostatně dělat jiného, když sis vysnil takovou pitomost jako rybaření!" Chápu ho, rybaření asi nepatří mezi koníčky velkoměstského intelektuála jeho typu, ostatně ani já na ryby nechodím, a to, že se mi rybaření nabouralo do snu, považuji za drobnou jízlivost mého snového dispečera. Ale pro jednou se to dá vydržet, zejména proto, že se poslední dobou dispečer činí a program se oproti dřívějšku o několik tříd vylepšil, tak mu nebudu vytýkat sem tam nějakou tu naschválnůstku. Aspoň se pocvičím v centrální manhattanštině a Woody ode mne naopak pochytí dobřichovický dialekt. A dobrá slovní zásoba na téma "Ryby a jejich výsostná pozice ve zvířetníku" se třeba někdy může hodit, kdo ví.

Ale jinak má Woody jako obyčejně pravdu: Nejen Boha, někdy i sám sebe rozesměju, když si vzpomenu na své bývalé plány do budoucna, a že už jich bylo. Z některých nezbyla ani cihla, jako by celou tu kdysi důmyslně vyprojektovanou stavbu rozchvátili shánčliví spoluobčané jako nehlídané skladiště barevných kovů. A přitom jsem byl vždycky upřímně přesvědčený, že základy jsou dostatečně hluboké, materiál kvalitní a statika spočítaná s nemalou rezervou. No a pak se smíchy otřese indiskrétně připonaslouchající země a z původních smělých architektonických křivek zbyde jen hromádka sutin. "To bylo moc dobré!" plácá se Bůh do stehen a s Woodym si navzájem ukazují zdvižené palce.

"Mám-li si vybrat mezi tvou společností a společností Boha," povídá zasmušile Woody, "radši si pustím desku s dobrým jazzem." Ani jeden chytat ryby neumíme a těžko se divit, že nám ani tuhle noc neberou. "Stejně na mě poslední dobou kašleš," uchyluje se filmový klasik k výčitkám. "Zdám se ti tak maximálně jednou za měsíc, nezvedáš mi telefon, a když už nám to konečně jednou vyjde, nesmyslně tu blbneme u vody s žížalama." Nad slovem žížala trochu přemýšlí, protože pravá manhattanština pro tohoto živočicha kupodivu nemá pojmenování. A znovu má pravdu, posledních pár měsíců ho zanedbávám, protože mívám o dost zajímavější program; jak jsem už řekl, ten nový snový dispečer je opravdu třída! Kdo něco takového mohl tušit? Snad Bůh, což by mne ostatně u vševědoucí bytosti nemělo překvapovat. Ale vlastní peníze bych si na to nevsadil!

"Budoucnost už není, co bývala," vede Woody dál depresivní dialog se zrcadlovou vodní hladinou a bere si tak do úst jiného klasika, což sice nevypadá úplně fér, ale mezi klasiky se to prý smí i bez nákupu autorských práv. Je to povzdech nebo varování? A věřím, že má i do třetice pravdu a já propříště - když už ne celou stavbu, uchráním před rozpoutanými živly budoucích přítomností aspoň projektové nákresy. "Taková to byla úžasná a smělá konstrukce," budu říkat nad ohmatanými kresbami. "A to si to ještě račte představit v příslušném měřítku!"

"Tak co, máš pro mě zase nějakou dobrou anekdotu?" zjeví se mi nedočkavě samotná Nejvyšší instance. Sen se definitivně propadá do surrealismu, když zjišťuji, že Woody se uraženě rozplynul v ranní mlze a Bůh má knírek ne nepodobný Salvátoru Dalí. Zhluboka se nadechnu. Nesmím ho zklamat, když ke mně vážil tak dalekou cestu, takže musím být upřímný, ale nejsem natolik odvážný, abych potrhlé výrobky svého podvědomí vyřkl nahlas. Asi je opravdu vševědoucí, pomyslel jsem si, protože nastavil ucho alespoň k pošeptání. O opravdu dobré anekdoty je v nebi zjevně nouze. A tak se zrodila další nádherná, fascinující, se zatajeným dechem šeptaná stavba, nad kterou i Michelangelo s Le Corbusierem, vášnivě diskutující na břehu tohoto snového bezrybníka o možnostech renesance brutalismu, bezostyšně sliní závistí.

"Ty nikdy nezklameš," slzí můj VIP posluchač smíchy a pozorný Dante Alighieri ukrytý v nedalekém rákosí narychlo nahazuje do svého zápisníčku bodový scénář Božské komedie. "Až mi zase jednou nebude do skoku, určitě se zastavím," poplácá mě božskou rukou po zádech. Jak jen je v té dobré náladě nepodobný svým občas podmračeným a často kárajícím klonům, kterými nás zásobují dnes a denně církve a kazatelé celého světa.

Nevím, jak ten váš, ale můj Bůh se směje. Kéž by mu to vydrželo i do budoucna.

Nedělní miniglosy č.117

22. května 2011 v 9:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Jiří Paroubek vyhlásil výběrové řízení na stranu, která by ho chtěla jako svého předsedu. "Dělat řadového člena strany a poslance mě sice docela baví, při mých schopnostech to je ovšem práce tak maximálně na hodinu denně," řekl k tomu poslanec při vyhlášení tendru. "Zbylých 23 hodin se neskonale nudím a šedé buňky mého sexy mozku jsou nevyužité, přitom by mohly pracovat pro blaho voličů." Jediným oficiálním zájemcem zatím zůstává Česká strana národně socialistická. Zatím je velmi pravděpodobné, že parlamentní strany se výběrového řízení nezúčastní, protože buď svého regulérního předsedu již mají, nebo ho ke svému fungování nepotřebují.
-----------------------
Podrobnosti dlouho očekávané hluboké vládní reformy ohlásila česká vláda na své speciální tiskové konferenci. Reforma bude podle premiéra Nečase spočívat v tom, že za každý nový nebo novelizovaný zákon schválený Poslaneckou sněmovnou zaplatí každý český občan regulační poplatek 30 Kč, což by ve výsledku mělo i bez zvýšení daní přinést do státního rozpočtu slušné peníze. Rovněž by se měl na 100 Kč zvýšit poplatek za každou noc, kterou poslanci stráví ve sněmovně. "Jsme přesvědčeni, že je to ten správný recept na ozdravění státních financí, i když jen jeden z mnoha, které jsme připravili," řekl premiér a dodal, že samozřejmě na všechny tyto recepty se bude podle nových reformních pravidel uplatňovat jednotný poplatek za recept.
-----------------------
V poslední době je policejním orgánům českými občany hlášen stále větší počet konců světa. "Zatím nejvíce konců světa, konkrétně šest, bylo hlášeno na pátek 13. května," řekl nám k tomu mluvčí policejního prezídia. "Policie samozřejmě každý nahlášený konec světa přesně podle zákona poctivě vyšetří, vzhledem k množství dalších probíhajících policejních aktivit to však může nějakou dobu trvat, proto veřejnost žádáme o trpělivost." Zatím bylo minulý týden dotažené do konce vyšetřování konce světa ze 31.prosince 1999, předložené výsledky šetření však jako obvykle napadl Ústavní soud.
-----------------------
Česká republika byla zvolena do Rady OSN pro lidská práva, kde tak zasedne mezi uznávané reprezentanty lidských práv jako např. zástupce Kuby nebo Číny. Politologové to hodnotí jako velký diplomatický úspěch, protože se česká strana původně obávala, že by mohla být intrikami nepřátel nominována do nově vznikající a dost neoblíbené Rady OSN pro lidské povinnosti, což by pravděpodobně nebyla ani zdaleka taková poklidná žvanírna.
-----------------------
O víkendu proběhl již 46. ročník tradičního pochodu Praha - Prčice, kterého se zúčastnilo víc než 20 000 lidí. Podle odborníků by ale měl počet účastníků této akce v příštích letech postupně klesat. "Souvisí to s postupným hrubnutím mezilidské komunikace," řekl nám nejmenovaný odborník na mezilidské vztahy. "Do Prčic totiž posílá své známé v běžné komunikaci stále méně lidí, protože jsou upřednostňována hruběji označovaná místa. Podobný trend prokazatelně postihl již před několika lety různé Háje a ještě mnohem razantněji dříve velmi populární restauraci U šípka. V příštích letech se tak nejspíš stane cílovým místem nejmasovějšího turistického pochodu zcela jiná lokalita než Prčice," dodal ještě náš expert, ale konkrétní místo nám nebyl ochoten upřesnit před 22.hodinou.

Květnová bouřka

20. května 2011 v 22:36 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Je to zvláštní, ale celý život jsem si přál fotit bouřku. No, možná to samo o sobě zvláštní není, blesky jsou fotogenické a na fotkách - povedou-li se - pěkně vypadají. Zvláštní ale je, že to bylo vždy víceméně přání platonické, protože jsem pro to nebyl ochotný hnout prstem. Jako onen příslovečný Skot, který tolik toužil vyhrát v loterii, ale nikdy nebyl kvůli tomu ochoten si koupit los, což jsem donedávna nechápal, ale po posledních zkušeností s peripetiemi kolem Sazky to zpětně hodnotím jako prozíravé.

Když dnes večer překryl Dobřichovice bouřkový mrak, konečně jsem sáhl po fotoaparátu a po stativu a poprvé jsem si prakticky vyzkoušel focení za bouřky. Výsledek není nijak zvlášť okouzlující, ale protože jde o mé první pokusy s focením blesků, nejsem na sebe zase tak moc přísný, to teprve přijde. Předkládám vám tedy "ještě teplé" fotky z dnešní večerní bouřky, která nám zalila, zaburácela a pak znechuceně odtáhla směrem ku Praze.

V televizi právě meteorologové předpovídali četné bouřky a pohled z okna napovídal, že se tentokrát nejspíš trefí

Komupak ze sousedů asi prásklo do baráčku?

Obloha se rozzářila klikatými ornamenty

Tahle blesková trojčata moc nespolupracovala a zapráskala si pěkně odděleně

Některé z blesků měly přece jen lepší smysl pro kompozici obrazu a nespěchaly k zemi po kolmici

Podrobnější pohled na celkem obyčejný nekošatý blesk odhaluje jeho pozoruhodně komplikovanou trajektorii

Tak tenhle fešák sice nakoukl až za kopec, ale rámusu z něho bylo až až i u nás!

Inu, tak tohle jsou mé první zkušenosti s focením blesků. Ale je možné, že je uplatním ještě dnes v noci, protože se nám bouřka od Prahy zase oklikou vrací. Asi naše hlavní město pro mlhu nepřijímá.

Judisté

18. května 2011 v 22:28 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Popravdě jsem myslel, že dokážu více:
Po tvém překvapivém elegantním chvatu
provedl jsem přemet s několika vruty,
kdy kolem letí svět jak trhlá oběžnice,
je ke mně laskavý a ani trošku krutý
a nemá viditelnou hlavu ani patu.

Jako začátečník jsem dostal dobrou školu:
Práskla jsi se mnou něžně na tatami,
hlava i tělo se mi ještě skvěle točí.
Dopadl jsem až na dno nebo jsem na vrcholu?
Ve dne i za nocí mám tě plné oči,
a horečkou si razím cestu mezi krami.

Co jen to všechno je za prapodivné čáry?
Nemá ovšem cenu ptát se rozhodčích.
Prohraju rád na ippon i na wazari,
jen mě ještě nechte v tom sladkém bezvědomí
laskat s hlavou v mracích čerstvý horký sníh
než se vlahé léto v holomrazy zlomí.

Lavíruji v proudech žhavé vnitřní lávy.
K čemu by byl život s armádami činek?
K čemu tvrdá pěst?
Uctivým vítězům sluší plná náruč slávy!
Poraženým čest
a věčný odpočinek.

Vidíš?
Vyznávám se česky, anglicky i v jidiš:
Vždycky uctívat tě budu
v judu :-).

Muži v říji

17. května 2011 v 0:13 | Petr Vápeník |  Filmy
S filmem Muži v říji jsem se dlouho míjel. Chtěl jsem na něj totiž jít na základě několika dobrých referencí do kina a prováhal jsem první dva týdny promítání. Od té doby jsem se dlouho snažil, ale film jako kdyby o Prahu a její okolí ne a ne zavadit. Po nějaké době jsem rezignoval s tím, že se tedy podívám někdy v budoucnu na DVD. No a to se mi o tomto víkendu konečně připletlo do cesty.

Hned začátek, kdy běží úvodní titulky do pokojné scény rozhovoru starosty (Pavel Zedníček) a ministra zemědělství (Jiří Lábus), dává tušit, že nepůjde o žádnou troškovskou řachandu. Mouřínov je vesnice, kde by lišky jistě dávaly dobrou noc, kdyby se nebály. I silnice tu končí a dál pokračuje jen prašná polní cesta. "Když silnice nebude do pěti roků, rezignuju," straší starosta. Naštěstí se v Mouřínově chystá velkolepé mistrovství Evropy ve vábení jelenů, na které má kromě ministra dorazit samotný předseda české vlády. Kdy jindy už by se mělo podařit vhodným způsobem zalobovat, aby nová silnice dostala zelenou a Mouřínov se stal konečně obcí na úrovni doby?

Divák se postupně propadá do více či méně uvěřitelných vztahů na venkově, vztahů, které mají do idylických daleko, pokud se nedíváme jen na jejich povrch, ale nakoukneme i maličko pod jejich viditelnou ochrannou slupku. Je tady Franta (Jaroslav Plesl), český přeborník ve vábení jelenů, který snad může dosáhnout i na evropský titul, ale to by nesměl být rozhádaný se starostou, který ho nechce nechat veřejně provozovat jeho kolotoč. Je tu koktavá Eva (Eva Vrbková), která si není jistá, jestli Franta je pro ni ten pravý, ale celkem jasně tuší, že dobrosrdečný ale trochu neuměle chlapácký René (Martin Trnavský) asi ten pravý nebude. Je tu místní podnikatel (Jaromír Hanzlík), který je schopen sehnat se slevou prakticky cokoli, ať už jde o travesti show, Ilonu Csákovou ("… buď bude Csáková za čtyřicet tisíc nebo Bučovjanka za čtyři"), nebo zeminu s lidskými ostatky, ale méně veselý tón mu dodává jeho manželka s psychickými problémy (v několika drobných scénách skvělá Marta Vančurová). Je tu hospodský Weiss (Jaromír Dulava) - perfekcionistický naivní umělec, je tu i bývalý evropský šampión ve vábení jelenů (Martin Huba), který se zná v Evropě snad z každým z "vábnické" branže. No a samozřejmě, hlavním hybatelem se snaží být sám pan starosta: "Dělám to pro lidi," vyznává se. "To my všichni!" přitakává mu ministr.

Zcela zvláštní kapitolou je návštěva premiéra. Sebestředný a okázale skromný nadutec ve výborném podání Igora Bareše je kondenzovanou podobou politika, jak ho vidí běžný občan. Z dostatečného odstupu mu s hospodskou odvahou nadává, v bezprostředním osobním kontaktu ho po nevolnickém způsobu velebí a nestačí se mu klanět. Ale premiér by byl ani ne poloviční, kdyby nebylo jeho obsáhlé suity ochránců, kývalů a podržtašků. Ať už se zrovna nalévá slivovicí nebo si ulevuje v kukuřičném poli, odjížděje po polní nezpevněné cestě, kde ani chytrá navigace nedokáže poradit správný směr.

Byl jsem trošku na vahách, co si o filmu myslet. Ve spoustě situací je film báječně věrný (osobně mi do místního panoptika moc neladila jen postava místního blázna Dana (Petr Váša). Ať už je konání postav sebevíce obskurní (samotná disciplína vábení jelenů má své dadaistické kouzlo, kolotoč na dvorku jako Franta taky jistě nemá každý a určitě zdaleka ne každého zachrání před kolizí s rozjetým vlakem dvojice travestitů jako Reného), v daném kontextu je kupodivu zcela uvěřitelné a malá moravská venkovská díra se tak stává místem vskutku neomezených možností. Pokud jde o příběh, je naznačeno mnohem víc, než je nakonec skutečně využito, těch příslovečných pušek na scéně, které nakonec nevystřelí, je docela dost. Je to proto, aby mozaika dávala lepší a logičtější obraz, nebo bylo krácení do konečné podoby filmu rozsáhlejší než bylo nezbytné? A není to nakonec paradoxně trochu na závadu? Třeba by zrovna filmu víc slušel sevřenější tvar.

Některé detaily jsou kouzelné ve své bezelstnosti: Valník parohů na stylovou výzdobu, parožím vyzdobený automobil s tlampačem, série fotografií všech českých prezidentů ve zdejší hospodě. Asijská moderátorka hlavní soutěže vybízející diváky k tomu, aby uctili vlajku a hymnu Evropské unie ("To je evropská hymna, tak kdybyste mohli…", načež lidé trochu překvapeně a neochotně vstávají). Zvláštní společnost mužů, kteří se vůči sobě vzájemně vymezují a občas si nešikovně hrají na alfa samce. Svérázná je i scéna závěrečného společného troubení soutěžících i hostů ("…ještě si společně zařičíme…"). No a lidský rozměr vnáší do závěru filmu krátký vstup dvou slepců, kteří čerstvě dekorovanému mistru Evropy ve vábení jelenů děkují za to, že svým hlasem načetl řadu knížek, které si nevidomí mohou pouštět. Jako by až v tento okamžik se to skutečně důležité oddělilo od chlapeckých her a markýrovaných nikdy nekončících soubojů.

Neubránil jsem se možná ne zcela korektním paralelám ke slavnému Formanovu filmu Hoří, má panenko, který je ale ve srovnání s Muži v říji mnohem nekompromisnější a mnohem drsněji odhalující zákruty malé české duše. V tomto srovnání jsou Muži v říji krotcí a celkem laskaví, hrdinové jsou vlastně jakoby všichni vedeni dobrými úmysly, které ovšem o sebe narážejí a občas se do sebe jejich parohy docela neurvale zaklesnou a pak je obtížné je od sebe opět oddělit. Divák se nezasměje často nahlas, ale po většinu času se aspoň pousmívá, což jistě není málo.

Možná o nás Muži v říji vypovídají víc, než většina jiných filmů. Možná tento film bude za mnoho let vynikajícím hraným dokumentem o zvláštní době, které naši potomci už naštěstí nebudou rozumět. Film mě jako celek neurazil, v mnoha místech mě potěšil, ale přesto jsem od něj čekal o něco víc a asi by se do něj i víc bývalo bylo vešlo. Přesto ho rád doporučím všem, kteří se dokážou s laskavým nadhledem podívat na cizí i vlastní slabosti a kteří si rádi vychutnají tuto zvláštní "estetiku přirozené trapnosti". V hlíně všednosti se občas zalesknou nenápadné perly.

Nedělní miniglosy č.116

15. května 2011 v 10:48 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Zásadní objev zveřejnil společný tým českých a slovenských psychologů a statistiků: Pokud hokejové mužstvo v zápase zvítězí, téměř vždy je to zásluhou jeho vlastních dovedností a vnitřní síly a soudržnosti, zatímco pokud shodou okolností prohraje, je to dáno většinou pouze nedostatkem štěstí.
-----------------------
Nejhledanější osobou, na pátrání po níž se nyní soustředily americké tajné služby, je český státní úředník a popírač darwinismu Petr Hájek. "Jedná se o neuvěřitelný mozek, který nemá jinde na světě obdoby," řekl nám k tomu dobře informovaný zdroj z prostředí bezpečnostních služeb. "Když dokáže na své originální teorie přijít i bez výraznější vnější motivace, ani my (a nejspíš ani on) si neumíme představit, jaké intelektuální skvosty by nám mohl sdělit povzbuzen moderní lázeňskou stimulační procedurou zvanou waterboarding." CIA se nicméně domnívá, že najít Petra Hájka nebude vůbec jednoduché: "Máme podezření, že ani tentokrát není jeho útočištěm nora Tora Bora, ale domníváme se, že i on by se mohl nacházet nečekaně blízko civilizovaných míst. Z dosavadního šetření také vyplynula indicie, že poblíž jeho úkrytu se má nacházet vlajka s nápisem "Pravda vítězí," který se však zatím americkým specialistům nepodařilo rozšifrovat."
-----------------------
Představitelé českých nacionalistických stran vyjádřili uspokojení nad skutečností, že i 66. ročník hudebního festivalu Pražské jaro byl zahájen koncertem, na němž zazněl cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast.
-----------------------
Pobouření mezi přítomnými českými politiky vzbudila zkušební projekce nového cyklu věnovaného nejvýznamnějším architektům našich vládních reforem, který má pracovní název Šumné strany. Tvůrcům pořadu bylo vytýkáno hlavně příliš realistické zobrazení situace, i když by se dalo předpokládat, že tým složený převážně z umělců bude mít dostatek fantazie a najde v záměrech reforem určitý smysl, který bude - jako se v podobných pořadech již stalo tradicí - schopen předložit veřejnosti ve verších. Uvedení cyklu na obrazovkách bylo prozatím pozastaveno, samostatně by měl do vysílání zatím přijít alespoň díl věnovaný Malé Straně.
-----------------------
Příští týden by mělo vyjít dlouho očekávané první číslo nového specializovaného společenského časopisu pro králíky Moderní králík. "Dnešní králíci jsou úplně jiní, než jací byli jejich předci ještě tak před dvaceti lety," řekl nám šéfredaktor časopisu. "Jsou sebevědomí, žijí zdravým způsobem života, chtějí se bavit a hlavně mají mnohem více času na čtení. Podle našich průzkumů už dnes čte české společenské časopisy mnoho králíků, ale v žádném z nich nenajdou to, co je nejvíce zajímá, protože dnešní společenské časopisy jsou bohužel přizpůsobeny lépe lidem než králíkům." V prvním čísle by se měli natěšení čtenáři dočíst, jak se nejlépe skrýt před orlem, jak získat hypotéku na obytný klobouk, jak si udržet co nejdéle hebkou srst, a v rubrice Test bude pro gurmány porovnáno dvacet vzorků nejlepší trávy z celého světa. Články s praktickými radami pak budou doplněny rozhovorem s bývalým hokejovým brankářem Jiřím Králíkem a tipem na výlet do oblasti Králického Sněžníku.

O poštovních e-mailových holubech

11. května 2011 v 19:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Večer někdo zazvonil u mých e-mailových dveří. Zvláštní, takhle nezvoní žádná z mých milých pravidelných nebo občasných e-mailových návštěv. Nebylo to zazvonění nijak energické nebo stroze úsečné, spíš rezignované, unavené, líně protáhlé. Kdo to jen může… Že by zase jen nějaká e-mailová reklama vzbuzující často svým zazvoněním tak velká očekávání? "Ahoj jsem princezna Ngorongoro, a zlosyni mne drží ve stanu v hluboké africké poušti zcela izolovanou od světa a já se i k takové samozřejmosti, jakou je internet, dostanu maximálně pětkrát týdně. Prosím, pošli mi něco peněz, nemusí jich být moc, tak jeden nebo dva milióny dolarů, abych se konečně dostala k pohádkovému dědictví svého otce a to ti pak mohla celé poslat do tvé krásné země." Kolikrát už dopisy různých takových svůdných princezen zazvonily u mých dveří, ale musí se jim přiznat, že nejsou příliš vlezlé, nemusíte ani otvírat, stačí se na ně vyčítavě podívat kukátkem a rozplynou se, zbyde po nich jen česnekový zápach po vylhaných bajtech.

Nezlobte se, krásná princezno, ale čekal jsem někoho jiného, možná napohled ne tak oslňujícího, jako jste vy ve své pouštní nespatřitelné kráse a v odlescích zlatých ingotů v bezpečnostních schránkách švýcarských bank, ale přesto o moc bohatšího a sympatičtějšího, protože sny z lidí dokážou udělat doslova boháče, i když se právě šekových knížek nedostává. A zase zvuk e-mailového zvonku! Je to divné: Přece ten můj poslední dobou tak často se opakující sen zvonívá v úplně jinou dobu a jinak; ohlašuje se měkce, kulatě, ten zvuk nádherně barevně jiskří, jako by se skládal jen z těch nejvybranějších jedniček a nul, podobně jako se výborné víno získává jen z vybraných hroznů. Není přece možné, aby šlo o stejně obyčejné číslice jako u všech ostatních, když umějí přenést tolik radosti. Ale dnes zní e-mailový zvonek úplně jinak. Že by jiný sen?

Vyhlédl jsem ven. Za dveřmi stál poštovní e-mailový holub a vypadal znaveně. Peří rozčepýřené jako po proflámované noci, kruhy únavy pod očima, podlamující se nožky. Brašnička se zprávou nakřivo, i když si jinak - parádník jeden - dává tolik záležet, aby visela zcela rovně přes levé křídlo. Dnes má do své pověsti štramáka dost daleko. "Nešlo to doručit," hlesl omluvně. Pustil jsem ho dál a nabídl trochu vody a zrní. Nepohrdl. Cesta byla zřejmě dlouhá a komplikovaná a navíc ještě bez výsledku.

Služeb poštovního e-mailového holuba využívám jen tehdy, když mi na nějaké zprávě opravdu záleží, vím totiž, že je u něj v dobrých rukou, nebo spíš křídlech. Ještě nikdy mne nenechal ve štychu a cokoli jsem po něm poslal, to bylo doručeno prakticky obratem. E-mailoví holubi jsou mnohem rychlejší než ti normální, není jim zatěžko zaletět na druhý konec světa a ještě na vás zpátky mrknout na znamení, že všechno dobře dopadlo. "Bylo to u mě v cuku letu," lebedí si adresáti a netuší, že šlo o let (a možná i cuk) holubí. Samozřejmě, nevědí, že takový e-mail neposílám skrze nespolehlivé dráty, které přece jen čas od času pošlou zásilku špatným směrem nebo ji odstaví na slepé koleji, ale v brašničce poštovního e-mailového holuba, který důležitou zprávu doručí pěkně až na obrazovku adresátova počítače. Jak to dělá, nevím, to je tajemství firmy, ale výsledky jsou skvělé. Lépe řečeno - byly skvělé. Teď tu sedí nešťastný ze svého profesního pochybení. "Prostě jsem to nedokázal!"

V neděli odpoledne jsem mu svěřil zprávu se sice téměř bezvýznamným obsahem, ale přesto - z prapodivných a racionálně uvažujícímu člověku obtížně pochopitelných důvodů - pro mě důležitou. Co se asi stalo, že zprávu nebylo možné doručit? Byl můj e-mailový holub cestou napaden jestřábem? Potkal se na své pouti čelně s Airbusem? Byl sestřelen v bezletové zóně nad Libyí? Popletla jeho zemským magnetismem řízenou navigaci světélkující fukušimská pára? Nebo ho jen svedla z tzv. správné cesty sympatická holubička? Podíval jsem se na něj s otázkou v očích. Jen vzdychl a neodpověděl. Nenapsal jsem mu snad špatnou adresu? Ale tu mu přece nikdy nepíšu, stačí mu jeden pohled zkušeného profesionála a je mu jasné, kdo je adresátem: Přece ten můj poslední dobou tak často se opakující sen, který se skládá jen z nejvybranějších jedniček a nul a chutná po exkluzívním víně.

Zazněl ostrý neharmonický zvuk a já se ve svém křesle osvětlovaném jen bledničkově zářící obrazovkou počítače probudil. V místnosti nebyl žádný holub, na misce žádné zrní. E-mail ohlásil novou zprávu: Neosobní automat mi právě po třech dnech anglicky s množstvím čísel a tajuplných znaků oznámil, že moje nedělní zpráva nemohla být doručena kvůli poruše nějakého obskurního neživého serveru. Jak by řekl docent Chocholoušek: "Náš ústav se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politováníhodné nedopatření." Jen napsáno poněkud hutněji a méně srozumitelně. Pravděpodobnost je mrška neprohlédnutelná: Proč z několika tisíců zpráv nedojde právě ta, na které nám - ať už ze sebepochybnějších důvodů - opravdu záleží? Umějí tohle vysvětlit vážení statistici? Inu, moje chyba - vždyť se mi ještě před chvilkou zdálo správné řešení: Opravdu důležité zprávy se mají posílat po spolehlivých e-mailových holubech a ne jen tak pustit nazdařbůh do spleti drátů nebo ještě hůř jen tak volně do éteru. Ale kde se dnes dá sehnat takový spolehlivý holub, kterému nemusíte říkat adresu, a on stejně trefí nejkratší cestou na správné místo a ještě z pilnosti počká na odpověď?

Psst! Slyšeli jste? Jako kdyby právě někdo lehce zaťukal na okno a v protisvětle pouliční lampy se zablýskly štramácké ptačí kontury s malou brašničkou přes levé křídlo. Profesionální služby, tisíce děkovných dopisů!

Pražský maratón 2011

9. května 2011 v 22:03 | Petr Vápeník |  Reportáže
Když jsem v roce 2002 absolvoval svůj první maratón, byl jsem přesvědčený, že to bylo poprvé a naposled. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že po devíti letech se postavím na start svého jubilejního desátého maratónu, lehce bych si poťukal na čelo. A přesto je to tak. Pořád stejně špatně trénovaný, pořád stejně nadšený, možná o něco zkušenější. Ale ani zkušenosti mi tentokrát moc nenapověděly, jak to letos dopadne.

Stále jasněji se totiž ukazuje, že pražské vytrvalostní závody jsou pro mě rozmístěny do kalendářního roku docela nevýhodně. Když se na přelomu března a dubna běží půlmaratón, jsem ještě jako jezevec čerstvě povylezlý ze zimního doupěte a omámený prvními jarními paprsky. Není divu, že tento první jarní běh pro mě dopadá nevalně. No a když konečně v nepříliš poctivé přípravě trochu pokročím a mohl bych si troufnout na půlmaratónskou vzdálenost, což nastává začátkem května, organizátoři mi z jednoho půlmaratónu udělají půlmaratóny dva, navíc servírované ve stejný čas na stejném talíři. Přichází maratón. Optimální by pro mne bylo, kdyby se půlmaratón běžel v květnu a maratón někdy v září, ale organizátoři se mnou své termíny vůbec nekonzultují, to je prostě hrůza!

Tentokrát jsem ani v nejmenším netušil, co od sebe můžu čekat. Posledních 14 dní jsem vůbec neběhal a snažil jsem se zbavit několika neduhů, které samy o sobě nepředstavují nic kritického, ale bohužel neumožňují člověku běhat, což je pro plnohodnotnou účast v maratónském závodě poněkud limitující. Ještě den před startem jsem podáváním koňských dávek horkého čaje a vitamínů odvracel útok nastuzení. Ale důležité bylo, že moje problematická kolena se zdála být celkem v pořádku. Pětadvacet kilometrů bych uběhnout měl a pak se rozhodnu, co dál, podle situace a podle toho, jak se budu cítit, řekl jsem si a vyrazil na start.

Několikrát jsem si zkontroloval, jestli mám s sebou opravdu všechno důležité. Až když jsem se blížil k dobřichovickému nádraží, došlo mi, že nemám svůj zpevňovací neoprénový návlek na vyvaklané koleno, tedy výstrojní součástku, bez které jsem si dobrých pět let netroufl vyběhnout ani kolem domu. Ano, měl jsem čas se pro nákoleník vrátit, ale neudělal jsem to. Stejně jsem hledal důvod, proč to jednou zase zkusit bez něj. Kolena se díky shozeným kilům vylepšila a nákoleník zůstal (snad) už jen psychickou berličkou. Řekl jsem si, že po lurdském způsobu berličku odhodím. Další stupeň nejistoty k těm již existujícím. Tedy jak tohle dneska dopadne?!

Na start se postavilo přes 8000 běžců z 90 zemí. Mrazivé ráno se postupně vylouplo do nádherného slunečného dne, ve kterém hrozilo spíš přehřátí než podchlazení. Celých sedm minut od startovního výstřelu trvalo, než jsem se dostal aspoň na start. Rozhodl jsem se, že rozběhnu závod o hodně pomaleji než jindy a budu chtít první půlku absolvovat průměrnou rychlostí (pokud tomu lze vůbec říkat rychlost) kilometr za 7 minut, což by znamenalo čas kolem 2:27 hod. na půlmaratónské metě. První kilometry vedly nádhernými místy: Přeběhli jsme Vltavu a přes Klárov a kolem Valdštejnského paláce jsme se dostali na Malostranské náměstí a poté na Karlův most - ten se vrátil na trasu po několika letech, kdy byl "v poruše". No krása všude okolo, hlavu jsem si mohl ukroutit. A uvědomil jsem si, že se mi běží docela dobře, protože vždycky když mám tendenci se hodně rozhlížet, je to dobré znamení.

Předbíhá mě mladý pár intelektuálů, partneři se o cosi spoří, není možné neposlouchat: "Irituje mě, že i když jsem to vyjádřil explicitně, ty jsi to vůbec nereflektovala," říká vyčítavě mladík a jeho dívka mu v podobném duchu odpovídá. No tedy… Takhle teď probíhají domácí pře? Je vidět, že vůbec nejsem "in". Kolem Rudolfina točíme opět na levý vltavský břeh, po němž poběžíme až k Libeňskému mostu a pak přes Karlín zpět do centra. Počasí je krásné, dýchá se mi dobře, běžím pomalu ale stejnoměrně. Nikdy jsem tak dobrý pocit z běhu po Praze ještě neměl a užívám si to. První občerstvovací stanici míjím, vodu ani energii zatím nepotřebuji, na 10.kilometru si už ale beru kousek banánu a iontový nápoj. Běží se mi skvěle, tak nezastavuji, ale obojí spořádám v klidu za běhu. Ani to se mi předtím nikdy nepodařilo bez akutního nebezpečí zadušení.

Nastává nejrušnější úsek centrem města: Pařížská ulice, Staroměstské náměstí, Celetná, Prašná brána, Příkopy, Můstek, Národní třída, Národní divadlo. Davy přihlížejících tleskají a mávají, to mi vždycky dělá dobře a tleskám jim taky, usmívám se na ně a zdá se mi, že nemám v nohou skoro 15 km, ale že jsem právě vystartoval. Ale nějaké zkušenosti už mám a dobře vím, že zásoba endorfinů dojde, jen není jasné, kdy to bude. Na odbočku do Nuslí a pod Vyšehrad to ještě bohatě stačí, i cesta do Podolí je docela pohodová. Na obloze se začínají objevovat mráčky. Bude to symbolické? Chtěl jsem mít půlmaratón za 2:27? Hodinky mi při průběhu měřícím místem ukazují 2:27:03. Celkem slušný odhad! Otáčíme se zpátky směrem k centru a teď už je jasné, že mráčky nejsou jen na oboze. Sice i další občerstvení si dávám za běhu, ale cítím, že už to není úplně ono. Přestávám se okouzleně rozhlížet a naopak začínám netrpělivě vyhlížet příští kilometrovník. Dobíhám na 25.kilometr (ještě nikdy jsem při maratónu neběžel takovou dálku bez jediného zastavení) a je zřejmé, že dál to půjde už jen střídáním běhu a chůze. Ale přesně s touhle vzdáleností jsem počítal, na víc prostě nemám naběháno, a nejsem tedy ani zklamaný.

I lidé kolem mne střídavě běží a pochodují. Obloha se zatahuje a u řeky nepříjemně a studeně fouká. Poslední třetina trasy bude sice hodně pomalá, ale do cíle se dostanu. Jako obyčejně nic moc, ale nijak netrpím, nic mě dramaticky nebolí, puchýře nemám, jenom moje hlava už nezvládá běžet. Ano, hlava, protože nohy jsou v tomhle jen složkou výkonnou. Kdyby záleželo na nich, běžely by. Ale hlavě se potvůrce už nechce. Má pro dnešek splněno, říká si, a já jí to tentokrát nerozmlouvám - za všechny ty zážitky, které mi při závodě dopřála. Kolem silnice stojí špalír řádových sester, které povzbuzují, jak to jde. Pomáhej Pánbůh!

Poslední kilometry už moc neubíhají a hodiny jako by běžely v tomhle pokřiveném časoprostoru nějak rychleji. V protisměru láteří asi stočtyřicetikilový chlapík s bagem golfových holí. "Taková chátra běžecká, jenom bordel nám to tu dělá!" nadává, když jde kolem občerstvovaly, kterou ještě pořadatelé nestihli uklidit. Jasně, pořádkumilovného pána nepustili kvůli maratónu autem až k jeho golfovému klubu a on teď musí supět s nákladem do kopce pěšky. Hajzlové běžci, střílet by se měli! To na golfovém greenu se kelímky od Mattonky nepovalují nikdy! Ostatně na poslední občerstvovací stanici se kelímky také nepovalují, protože došly. Kdo chce a neekluje se mu to, může se napít z flašky. Nebo z potoka.

Nepsané pravidlo říká, že Pařížskou ulicí se běží, i když ještě před odbočkou do cílové rovinky tomu nic nenasvědčuje. Rovinka je asi půl kilometru dlouhá, ale hlava tentokrát neprotestuje a povoluje nohám běžet. Skupiny přihlížejících houstnou a lidé sympaticky fandí a každému individuálně tleskají. Kvůli tomu krásnému pocitu z cílové rovinky to vždycky stojí za to. Na všechny kolem se usmívám, mávám na ně a tleskám jim za to úžasné povzbuzování. Nikdo, kdo to sám nevyzkoušel, si neumí představit, jak to umí zaktivizovat poslední síly. Proto když sám nemůžu běžet, jsem mezi diváky a čekám právě na ty pomalé, jako jsem já. I na ty úplně nejpomalejší.

Čas 5:36 je samozřejmě pro opravdové běžce směšný. Ale pro mne je to jen o 9 minut pomalejší než jsem tady v Praze běžel nejrychleji. Je to o 4 minuty lepší než loni a o 5 minut lepší než můj první pokus z roku 2002. Vím, že v mých silách by mohl být čas o půl hodiny rychlejší, kdybych dal aspoň trochu víc přípravě. Uvidíme. Ještě bych si chtěl jednou zaběhnout maratón, se kterým bych byl spokojen úplně. Aspoň tak jako jsem byl letos spokojen s prvními pětadvaceti kilometry.

Děkuji všem známým, kteří se na mě přišli podívat i těm, kteří se zajímali, jak jsem dopadl. Děkuji všem, kteří na mě v době závodu mysleli, i těm, kteří mi dovolili, abych já myslel na ně, to umí být obojí panečku pořádné povzbuzení. Jo, to se to běží, když má člověk takovou morální podporu!

V cíli jsem dostal jako obyčejně na krk pověšenou medaili. Ta vzbudila u jedné slečny prodavačky v obchodě na Václaváku nebývalý zájem:
"Co to máte za medaili?"
"To je z toho maratónu, co se tu dneska běžel." Nezdálo se, že by o něčem takovém slyšela.
"A to ste byl jako vopravdu úplně první, jo?" vytřeštila oči, protože tohle by do mě tedy neřekla.
"Hmmm. To bohužel ne," odvětil jsem posmutněle a její zájem povadl. My, pravdomluvní lidé, to máme těžké, protože pravda je pro nás důležitější než nějaká okamžitá krátkodechá výhoda.
"Až druhej!"

Důležité je mít do jedenáctého maratónu ještě nějaké rezervy.

Nedělní miniglosy č.115

8. května 2011 v 8:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Podle našich informací připravuje Ministerstvo financí úpravu zákona o stavebním spoření. Pro většinu obyvatel nepřinese novela žádnou změnu oproti současnému stavu, ale podle nového znění ztratí nárok na státní podporu soudci Ústavního soudu a jejich rodinní příslušníci.
-----------------------
Parlamentní přeběhlíci z Věcí veřejných byli v zasedacím pořádku Sněmovny vykázáni až na okraj parlamentních lavic. Do té doby zcela paralyzovaná Poslanecká sněmovna teď zase může konečně intenzivně jednat, takže se několik dní diskutovalo o tom, zda nucené přesazení uvedených poslanců bylo spíš odsunem nebo vyhnáním.
-----------------------
Skvělého umístění dosáhla zkratka ABL v mezinárodní soutěži o nejhrůzostrašnější zkratku. Název populární české bezpečnostní služby skončil v prestižní soutěži druhý hned za zkratkou UBL, která představuje nedávno dopadeného Usámu Bin Ládina. CIA, která byla českým reprezentantem nečekaně odsunuta až na třetí místo, žádá po české vládě, aby proti ABL bez otálení tvrdě zakročila, ta se ale obává, aby po překotné "deabelizaci", na některých ministerstvech nezůstalo Kainovo znamení.
-----------------------
Novým stínovým ministrem financí sociální demokracie by se měl stát Jiří Paroubek, který si v nové roli chce posvítit především na stínovou ekonomiku a odpovídající zdanění stínových divadel.
-----------------------
Vypadá to, že dalším cílem tajuplného amerického komanda, které vypátralo obávaného šéfa Al-Kajdy, by mohl být hradní poradce a vicekancléř Petr Hájek. "Podnikáme v tomto smyslu nějaké kroky," řekl nám dobře informovaný zdroj z amerických bezpečnostních kruhů. "Napřed ale musíme vyvrátit oprávněné podezření, že existence takového člověka, jako je pan Hájek, je pouze mediální fikcí."

Prošvihnutá ledová pavučina

5. května 2011 v 21:17 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Včera ráno jsem si vyzkoušel, co přesně znamená, když člověk nevyhodnotí správně aktuální situaci, resp. ho ani nenapadne něco vyhodnocovat. Výsledkem je průšvih - tedy lépe řečeno prošvihnutí (průšvih má přece jen už maličko posunutý význam). Každý občas něco prošvihneme, někdo skvělou pracovní příležitost, někdo životní lásku, prostě jen proto, že jsme si nedali dohromady správně všechny informace anebo jsme si jich třeba jen nevšimli. Ale pořádně prošvihnutá příležitost má taky svoje osobité kouzlo, i když asi jinak to vidí příslušníci tajných služeb, kteří díky špatně vyhodnoceným nebo přehlédnutým informacím zatknou místo dlouho hledaného teroristy tenoristu. V tomto srovnání je samozřejmě mé včerejší prošvihnutí naprosto zanedbatelné. Přišel jsem totiž jen o zajímavé fotky, které jsou málokdy dostupné tak snadno jako včera ráno.

Přitom informace byly nepřehlédnutelné a dobře do sebe zapadaly:
1. Pavouci již začali být po dlouhé zimě konečně aktivní.
2. Nad Berounkou - jak jsem viděl z okna - se po ránu udělala hustá lokální mlha.
3. Za okny ráno zuřil nefalšovaný květnový mráz, u nás konkrétně mínus čtyři stupně.
4. Pavouci jsou (podle posledního sčítání pavouků, které prováděl nedávno Český statistický úřad) tvorové velmi staromódní a konzervativní a jen minimum z nich využívá televizi a internet.

Až když jsem při cestě na ranní vlak stanul na lávce přes řeku, došlo mi, co mě mělo napadnout už doma: Měl jsem si přece vzít s sebou foťák, protože o vývoji počasí ze zpráv nedostatečně informovaní pavouci upředli zcela zbytečně své sítě, do kterých se jim místo potravy chytily jen kapičky mlhy, v mrazu rychle tuhnoucí do krásných ledových ornamentů - prostě příležitost, která se časo neopakuje. A já stál vedle té nádhery, do které začalo svítit květnové slunce a já věděl, že během dvou minut bude celá ta třpytivá krása jen loužičkou na zemi.

No a tak jsem udělal věc, kterou bych za normálních okolností jako člověk, který moc rád fotí, nikdy neudělal. Ale výjimečná situace si žádá výjimečná opatření. Namířil jsem na krásné ledové krajky oko svého mobilního telefonu. A co hůř, teď vám zde ty "mobilografie" dokonce veřejně předvedu. Dobře vím, že jsou to mizerné fotky, vůbec se prosím nesnažte je jakkoli chválit, mám ještě zbytky soudnosti. Jak rád bych si pohrál s nastavením makroobjektivu, s hloubkou ostrosti, s výřezem... Ale, bohužel, to jsou prostě ty nesprávně vyhodnocené informace!

A tak berte, prosím, následující obrázky nikoli jako fotografie, ke kterým mají daleko, ale jen jako kvazidokumentární zachycení kousku prchavé přírodní krásy. Takto přibližně to ve skutečnosti vypadalo (když si záběr představíte o dost ostřejší) a dobrá fotka z toho mohla udělat vizuální melodický akord. Takto bylo jediným projevem naštvaného fotografa vzteklé skřípění zubů a několik nefér ostrých slov na adresu nebohé Nokie, jako by to byla ona, kdo vše prošvihl, neb cosi špatně vyhodnotil.




Dnes ráno jsem se vydal na cestu k nádraží již dobře vybaven různými fotovymoženostmi. Jaky bych odmítal vidět, že tentokrát nebyla ani ta správná mlha ani mráz. A když jsem došel na lávku, zjistil jsem, že i pavouci dnes stávkovali. Nejspíš za internet pro pavouky (jako osvědčené správce sítě) zdarma.

O symbolice skryté v datech

4. května 2011 v 18:44 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Dnes jsem se dočetl názor jakéhosi komentátora, jak je nešťastné a zarážející, že se nedávná královská britská svatba odehrála nachlup ve stejný den, jako měl svatbu Adolf Hitler. Informace, která napohled zavání utajovaným spiknutím; jako by z ní tryskala dlouho pracně tutlaná názorová spřízněnost. Takové faux pas, proboha, jak se něco takového mohlo organizátorům stát?! Nebo to nebylo faux pas? Není v tom snad ukrytý symbolický nekalý význam? Poselství výhradně pro zasvěcené podobně jako v poslední době tak oblíbených thrillerech balancujících na pomezí historických skutečností? A další možné odvozené otázky padají jak kostky domina: Kdy můžeme očekávat, že se Velká Británie po tomto jasném náznaku přihlásí k odkazu nacistického diktátora? Inklinuje k těmto myšlenkám spíše ženich nebo nevěsta? Znamená to, že bude mít Británie v budoucnu blíže k Německu než k USA?

Jednou vypuštěný Kraken nabádá spoustu dalších mediálních myslitelů k následování a vyhledávání paralel. Pravda, oba obřady se v některých bezvýznamných detailech a okolnostech lišily. V Berlíně například k údivu znalců protokolu a specialistů na společenské rubriky chyběl polibek na balkóně, což ale jiní komentátoři jistě vysvětlí jako logickou skutečnost, protože podzemní bunkry balkóny nemají (nebo aspoň zvenku na ně není vidět). Naopak v Londýně byl obřad doprovázen výrazně menším počtem čestných salv z minometů. Je ale třeba zamyslet se například nad pozoruhodnou skutečností, že oba ženichové se netajili se svým kladným vztahem k armádě a oba páry již spolu před svatbou několik let žily. No, nedivil bych se, kdyby si nějaký múzou potenciálního sólokapra políbený žurnalista dal tu práci a sepsal řadu podobně obskurních paralel, což by jistě vydalo na poutavý článek, který bude mít skvělou čtenost a málokdo ze čtenářů k němu zůstane chladný, i když zrovna - jako teď u nás - po ránu mrzne.

Vraťme se ale k symbolice dovedně skryté v datech, kterou jen fištrón zkušených komentátorů dokáže odhalit ve všech odpudivě nahých souvislostech. Je praktické připustit, že každičká událost, která se v historii stala, se musela stát někdy, tj. některého dne. Zatímco počet událostí může teoreticky růst nade všecky meze, počet dní v roce je ostudně omezen, téměř tolik jako myšlenkový potenciál dotyčného komentátora. Podíváme-li se na podrobný kalendář, těžko bychom si pro své významné kroky vybrali nějaké datum, aby bylo možné se na ně dívat bezvýhradně pozitivně. Každý den v roce je totiž zatížen svým vlastním dědičným hříchem.

Kdysi jsme se s mou bývalou ženou rozhodli mít svatbu v srpnu. Samozřejmě, hloubavci by mohli namítnout, že srpen není právě nejvhodnějším měsícem pro svatbu, protože v něm kdysi vypukla první čínsko - japonská válka a pařížský lid vyplenil za Francouzské revoluce královský palác v Tuileriích. Ale tyto neblahé skutečnosti jsme nakonec překousli, protože - málo platné - v srpnu je celkem teplo, což může duše s dosud zcela nevysublimovaným rysem pragmatismu shledávat pro takovou událost výhodným. Zvažovali jsme, jestli bude lepší využít 21. nebo 28. srpna a obojí mělo svůj potenciální symbolický smysl: 21. srpna se brali moji rodiče, bylo okupováno Československo a začala bitva u Stalingradu (a to jsme ještě netušili, že se Barbora Špotáková jednou stane olympijskou vítězkou v hodu oštěpem!), 28. srpna zase Martin Luther King přednesl svůj slavný projev "I have a dream", což docela pěkně ladilo s našimi tehdejšími očekáváními, ale nepěkně to vyvažoval fakt, že v roce 1914 Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Belgii.

Které variantě myslíte, že jsme nakonec dali přednost? I když to v tomto srovnání vypadá na remízu a řadu probděných nocí, než člověk dospěje k opravdu odpovědnému rozhodnutí, nakonec byla naše volba kupodivu docela snadná: Vzali jsme se totiž už 14.srpna, nikoli proto, že bychom tím chtěli vzpomenout slavného husitského vítězství u Domažlic, ale protože to byl jediný termín, kdy měl místní úřad ještě volno. A bylo nám jedno dokonce i to, že právě toho dne byli v roce 1793 roajalisté poraženi republikány v bitvě u Luconu. Naopak, naše svatba dosáhla takového mezinárodní ohlasu, že se na počest jejího 1.výročí nechal chytit terorista Iljič Ramirez Sánchez, zvaný Šakal.

Nalézat symbolické paralely tam, kde nejsou, je docela pěkné povolání (ostatně politologové i marketingoví pracovníci o tom jistě vědí své). Ale vy jako čtenáři byste se měli mít rozhodně na pozoru: Copak je asi obsaženo za tajuplný symbol v tom, že jsem tak podezřelý článek napsal právě 4. května? Co když v tento napohled neutrální den byl tajně oddán s nejméně jednou ze svých manželek posmrtný mediální hrdina posledních dnů, samotný Usáma Bin Ládin? Nebo že by bylo pokřtěno jedno z Goebbelsových dětí? Každopádně moje pravé smýšlení dosud dlouhá léta dovedně skrývané pod pláštíkem tolerance, se tím konečně poodhalilo.

Být vámi, byl bych velmi obezřetný. Kdoví, co všechno můžu skrývat za svým navenek přívětivým lubem!

Nedělní miniglosy č.114

1. května 2011 v 14:25 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Přímý televizní přenos britské královské svatby překonal ve sledovanosti veškerá očekávání. "Je velká škoda, že jsme se s královskou rodinou nakonec nedohodli na důstojném marketingovém a reklamním využití akce," řekl nám poněkud rozladěně prezident komory reklamních agentur Spojeného království. "Myslím, že jsme nabízeli celkem slušnou cenu za centimetr čtvereční reklamního banneru uvnitř gotické katedrály svatého Petra, kde se obřad konal, ale kvůli liknavosti královských vyjednavačů nakonec zůstaly stěny katedrály a dokonce i oltář, který byl přitom prakticky stále v záběru kamer, ostudně strohé a nevyužité. Stejně dopadly i šaty nevěsty, na jejíž obrovskou a nepochopitelně prázdnou plochu se mohla vejít řada reklamních nápisů a loga sponzorů. Rovněž jsme si uměli představit krátký reklamní blok poté, co oddávající arcibiskup z Canterbury položil královským snoubencům klíčovou otázku. Cena za tento reklamní čas mohla být rekordní a komerční přestávka v obřadu přitom nemusela být delší než tři, čtyři minuty, takže by se aspoň mohli snoubenci před důležitou odpovědí pořádně rozmyslet."
-----------------------
Ústavní soud vyhodnocuje stížnost českých anarchistů, že česká ústava je sama o sobě protiústavní. "Bude to zapeklitý filosoficko - právní oříšek," posteskl si v tajném odposlechu, který mají pochopitelně k dispozici Věci veřejné, jeden z ústavních soudců večer doma manželce. "Vysloveně protiústavní asi samotná existence Ústavy ČR jako celku být nemůže, ale s velkou pravděpodobností je sporné, že by byla zcela v souladu s jejím duchem." Právní názor manželky není z nahrávky zcela zřejmý. Před dvaadvacátou hodinou je ostatně publikovatelná jen ta malá část její reakce, ve které vybízí manžela, aby šel radši spát a že by ve svém věku už neměl věřit na duchy.
-----------------------
Pražští policisté hlásí, že jsou plně připraveni na zajištění bezpečnosti prvomájových mítinků a demonstrací, jak oficiálních, tak i neohlášených. V terénu by měli být dokonce členové speciálního antikonfliktního týmu. "Myslím, že se není čeho obávat," řekl velitel zásahové jednotky. "Členové antikonfliktního týmu jsou vyškolení profesionálové, a pravděpodobnost, že by se mezi sebou poprali, je tedy poměrně malá. V nejhorším případě spoléháme na to, že nám demonstrující pomohou je od sebe odtrhnout."
-----------------------
Čeští politologové hodnotí informaci o tom, že ČSSD nevylučuje budoucí spolupráci s komunisty, střízlivě: "Ve srovnání s tím, že ještě před nedávnem byli sociální demokraté ochotni spolupracovat s Marťany, bereme prohlášení nového předsedy strany jako příklon k politickému realismu."
-----------------------
Nečekaně tragický průběh měla celostátní víkendová akce, kterou pod názvem "Vystřel si ze svého souseda" uspořádala jedna soukromá rozhlasová stanice a která měla mimořádný ohlas především mezi cizinci. Podle slov organizátorů akce jsou výsledky sice nemilé, ale celkem omluvitelné, protože správné používání předložek je v češtině velice obtížné dokonce i pro rodilé mluvčí.

Májová pojistná událost

1. května 2011 v 0:04 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Povodeň z fontány přetékajícího srdce,
exploze divoce rozpustilých snů,
tornáda vzdušných zámků,
bouřky fantazií s vůní hořkých mandlí,
erupce sopek vyhaslých od třetihor
a země, co se stále děsem třese,
požáry od neuhasitelných lýtek,
bowling s opilými kulovými blesky,
něžně ničivé tsunami tvých vlasů,
bystřina podemílající dosud pevné břehy
a vichřice líně plynoucího času,
co odnesla si s sebou střechy předsudků.

Náhradu za všechny ty skvělé katastrofy
strčte si za klobouk
nejbližšího atomového hřibu.

Do mých spálenišť
za nocí prší padající hvězdy.