Červen 2011

Čekání na rozbřesk

28. června 2011 v 21:53 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Rozpíjím se
v tvých očích
mezi duhovými pstruhy.

Upíjím
ze svatebních střevíčků
živorodou šťávu.

Drobím se
do barev vycházejícího slunce.

Probíhám
slalomovou drahou
v aleji ukřižovaných snů.

Polykám
cigaretový dým
vzdušných zámků.

V rytířské zbroji
čelem ke světu
větrných mlýnů
rozjímám
o svatých pocestných
a nástrahách darů.

Oroduji
za nekončící pouť
těch, co čekají na znamení.

S radostí
dýchám.

Nedělní miniglosy č.122

26. června 2011 v 10:48 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Kromě investigativních pořadů 168 hodin a Reportéři ČT a diskusních Otázek Václava Moravce jsou trnem v oku politiků i jiné pořady veřejnoprávní televize. Objevují se například hlasy, že by bylo vhodné konečně zrušit televizní předpověď počasí, protože je nevyvážená a dlouhodobě prokazatelně upřednostňuje západní proudění, zatímco předpověď počasí ve skutečně veřejnoprávní televizi by měla brát vyváženě v potaz proudění ze všech čtyř hlavních světových stran.
-----------------------
Fatální dopady na českou ekonomiku může mít rozprášení mezinárodního gangu zlodějů aut, které bylo zveřejněno policejními orgány v minulém týdnu. "Měli bychom si konečně uvědomit, že zloději jsou jednou z největších hybných sil rozvoje naší ekonomiky," prohlásil šéf komory automobilového průmyslu. "Pokud se výsledky policie ve vyšetřování budou i nadále zlepšovat, dojde ke snížení počtu prodaných automobilů, což se negativně projeví i v síti dodavatelských firem a výsledkem může být výrazné zvýšení nezaměstnanosti. A to vůbec nemluvím o tom, že díky snížení rizika krádeží začnou krachovat pojišťovny." Ministerstvo práce a sociálních věcí na zveřejněnou výtku zareagovalo okamžitě nabídkou rekvalifikačního kursu, ve kterém by se zájemci naučili pod vedením zkušených odborníků alespoň základní zlodějské techniky, což by mohlo ve střednědobém horizontu nahradit výpadek produkce způsobený neuváženou aktivitou policistů.
-----------------------
Parlamentní vydavatelství zvažuje, zda na žádost Policie ČR přehodnotí ediční plán na rok 2011 a kromě tradičních několika nových publikací Jiřího Paroubka vydá i poslance Bártu a Škárku.
-----------------------
V poslední době se díky zájmu rodičů českých školáků a obdivovatelů kuriozit z celého světa výrazně zvýšila návštěvnost serveru WikiLeaks, protože se očekává, že právě zde bude v příštích dnech publikován kompletní žebříček českých středních škol podle výsledků jednotné státní maturity a jmenovitý seznam 16% obyvatel České republiky, kteří podle posledních průzkumů i nadále důvěřují české vládě.
-----------------------
Příznivci marihuany z celého světa se jako každoročně sjeli na trávě ve Wimbledonu.

O kultu kulatých čísel

24. června 2011 v 18:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Je zajímavé, že lidé mají tendenci připomínat si jubilea a kulaté hranice. Jako by sté vydání časopisu mělo být významnějším než sedmdesáté třetí, jako by deset let ve společném manželství byl důležitější mezník, než řekněme dvanáct let a dva měsíce. Jako by rok 2000 byl důležitějším historickým předělem než třeba 1978. Jako by desátý uběhnutý maratón platil víc než osmý, i když člověk třeba sotva doklopýtal do cíle. Co nás tak fascinuje na kulatosti čísel, že tomuto trendu holdují i lidé zcela nekulatí, často jinak s ostře vyhraněnými až ostnatými názory a navzájem se špičkující? Měli bychom si kulaté mezníky připomínat nebo by nám měly být lhostejné, protože jejich vyzdvihování je zavrženíhodnou diskriminací těch ostatních, obyčejných, nedostatečně zaoblených?

Na některé kulaté příležitosti svého života se pamatuji, protože se přihodilo něco, co se běžně nepřihází: Desáté výročí svatby jsem např. oslavil zemětřesením. Ke třicátinám mi (ač neslávistovi) darovala fotbalová Slavie Praha postup do semifinále poháru UEFA (tzv."kulatý nesmysl" je ostatně dobrým symbolem kulaté příležitosti). A vzpomněl bych si možná i na první školní poctivě zakulacenou pětku.

Když jsem si kdysi zřizoval blog, nebylo mým záměrem dosáhnout žádných kulatých met, i když jsem si - to připouštím - celkem přál, aby si tu čtenáři připadali spíš jako na příjemně a zaobleně anatomicky tvarovaném křesle, než jako na jehlách. Ale rozhodně jsem si neuměl vůbec představit, že by tu někdy vyšel pětistý článek, kterým je ten dnešní.

O pětce a jejím školním významu již dnes byla řeč. K pětce ještě dvě nuly, které pohromadě kdysi znamenávaly toaletu a odděleně jsou pak jen matematickým vyjádřením ničeho. Dalo by se říct, že je snad lepší kulatou pětistovku nijak neanalyzovat a nepitvat, protože nesestává z ničeho obdivuhodného a pěkného. V nejlepším případě dvě nuly, které se neučily a dostaly za pět! A přesto pětisté vydání čehokoli může v civilizaci opájející se kultem kulatosti znamenat důvod ne-li k oslavě, tedy aspoň k malému připomenutí a ohlédnutí. Nemusí být tedy na škodu podniknout malou exkurzi do období předcházejících kulatých či jubilejních článků:

Kdyby se bývalo bylo slavilo, mohla se zde slavit padesátka již v dubnu 2009. Protože jsme v zajetí tématu kulatosti, dovolím si vám z tohoto období nabídnout článek O panu Bublinovi, což je, myslím, docela příhodně kulaté téma, co myslíte?

Stovka byla překonána na přelomu června a července 2009 a z tohoto období je asi nejkulatějším tématem povídání O jevech a čekání na duhu. Na to jsem si ostatně vzpomněl dnes ráno, kdy nad Dobřichovicemi vyklenulo nádhernou ranní duhu vycházející slunce. Kdybych měl při sobě foťák, mohli jste dostat k oslavě místo archeologickými odkazy prošpikované litanie jen stručný fotočlánek zachycující barevnou a nádherně zakulacenou slavobránu. Ale na kdyby se nehraje.

Dvoustovky bylo dosaženo v prosinci 2010 kolem Vánoc. Tady už je to s hledáním kulatých témat trochu horší, snad jen zlaté prasátko by splňovalo - bylo-li by dostatečně vykrmeno - očekávané parametry. Ale připomněl jsem si článek O naspořeném štěstí, který by možná mohl boubelatého zlatého vepře (přece jen - je léto a vánoční prasátka právě spí hlubokým letním spánkem) pro dnešek zastoupit.

Třetí stovka se neubránila ataku nájezdníků v červnu loňského roku podobně, jako se tehdy neubránila moje brada (notně kulatá, samozřejmě, abychom drželi tématickou linii aspoň nepřímo) nesmiřitelným břitům holicího strojku v článku O jizvách.

A konečně čtvrté stovky bylo dosaženo v loňském prosinci (nějak se nám ta jubilea dostala do pěkného rytmu červen - prosinec), kde už si žádné kulaté téma ani nepřímo z prstu nevycucám, tak aspoň přikládám odkaz na první z malé série haiku, které ostatně výrazným způsobem předznamenalo tu zatím poslední pátou stovku článků - Půlnoční haiku.

Předpokládám, že pětistovka je nejkulatější číslo, kterého bylo možné na tomto blogu dosáhnout. Dalším stupínkem v řadě podle pomyslného kariérního řádu vyznavačů kulatosti by byla tisícovka, což by znamenalo přihodit ještě druhou pětistovku článků a to si teď opravdu představit nedovedu. Minimálně stejně, jako jsem si na začátku neuměl představit tu první.

Tak aspoň využiji dnešní kulaté mety k tomu, abych poděkoval vám, milým čtenářům za vaši neutuchající a stále inspirující přízeň, které si moc cením a je pro mě velkým soukromým potěšením. Snad to tedy spolu aspoň s některými z vás i s vašimi případnými novými kolegy ještě nějakou dobu - v případě nouze i zcela nekulatě - vydržíme.

Fotohádanka č.7

22. června 2011 v 21:21 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Někteří z věrných čtenářů už se pídili, proč jsem zanevřel na kdysi dost návštěvnicky oblíbené fotohádanky. Nebojte, nezanevřel jsem na ně, jen jsem neměl vyfoceno nic zajímavého, co by se dalo aspoň trošku rozumně fotohádat. Tak se po skoro půl roce pokouším navázat na upozaděnou tradici a jeden obrázek vám dnes nabídnu. Sluší se ale, aby hádanka po takové době nebyla moc těžká, a proto jsem vybral něco, co uhádnete naprosto jednoduše a rychle.

Tedy: Co myslíte, že je vyfoceno na následujícím obrázku?





Nebyla by to samozřejmě správná fotohádanka, kdybych nepřidal několik tradičních indicií:

1. Fotka je dělaná v exteriéru.

2. Předmět nebo předměty na obrázku jsou focené horizontálně.

3. Něco podobného je možné zažít v lázních, tam ale výhradně s čárkou.

4. Předmět nebo předměty na obrázku jsou dokonce ještě starší než já.

5. V okolí foceného předmětu nebo předmětů se rozhodně nedoporučuje našlapovat.

Tak co? Už víte, co je na fotografii? Nepochybuji, že ano. Správnou odpověď, vyhodnocení a pár informací navrch můžete čekat v pátek večer.

Moc se těším na vaše názory a přeji všem příjemné hádavé dny.

O zázračných studánkách

20. června 2011 v 20:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jak okouzleně sleduji prakticky po celý život a v posledních měsících zvlášť, život je nekončící řetězec větších či menších zázraků přetržitě po sobě jdoucích. To však neznamená, že je možné se takových zázraků nabažit; každý nový je dobrý, žádným z nich, objeví-li se příležitost, jistě nepohrdneme. A když nám někdo zázraky výslovně nabízí, je možné takovou nabídkou jen tak beztrestně odmítnout?

I v části Beskyd, kde jsem strávil poslední tři dny, je několik zajímavých míst, která vás - jste-li jako já zázrakům příznivě nakloněni - potěší. Zmíním se o dvou: Prvním je místo veřejné, obecně dostupné a zázraky proslavené, dalo by se říct, že jde o místo institucializovaného zázraku, pro jehož dosažení je nejlepší zvolit masovou akci. Tím druhým je místo osobní, decentnější, místo, o jehož účincích dosud ví jen omezený počet zasvěcených, ale já se vám rád svěřím, protože když už na těchto stránkách trávíte svůj čas (a někteří z vás nemálo, před čímž smekám a děkuji), měli byste z toho občas mít i nějakou tu malou "konkurenční výhodu". No řekněte - co už může být větší konkurenční výhodou než právě zázrak?

V Horní Lomné se přímo pod kostelem nachází studánka, s níž je spojená pověst, že její voda zázračně uzdravuje. Studánka to kdysi dotáhla dokonce až na obecní pečeť a byla u ní vystavěná kaplička Panny Marie Lourdské, jejíž fyzická přítomnost - byť pouze v podobě svaté sošky tak typické pro mnohá podobná poutní místa - dodává legendě na vážnosti. Pramen je vydatný, prý nikdy nezamrzá a nevysychá. Kdo chce, může ochutnat, hrnečky jsou samozřejmě k dispozici.

Studánka s kapličkou Panny Marie Lourdské v Horní Lomné


To je ostatně typické pro mnoho míst v okolí Lomné: Ze svahu co chvíli crčí pramínek vody a většinou je velmi dobře udržován, často vyvedený do rourky, aby se průzračná voda dala dobře nabrat, a navíc opatřený hrnečkem. Je vidět, že místní mají prameny v úctě a je to tak správně. Nevím, jak často musejí doplňovat nové hrnečky, které kolemjdoucím nenechavcům zůstanou v batohu, jen doufám, že podobných loupeživých kolemjdoucích není tolik, aby to domorodce od jejich příkladné péče o prameny odradilo.

Detail pramene v Horní Lomné


Chcete-li najít moje soukromé zázračné místo, o kterém se v průvodcích jako o zázračném nepíše, nevypravují se k němu hromadná procesí a vedle nestojí mohutný "Pension zázraků" pro turistických horních deset tisíc, pusťte se z Horní Lomné po žluté značce vzhůru na hraniční hřeben oddělující slezské Beskydy od slovenskej Kysuce. Pravda, stoupání je poté, co opustíte zpevněnou cestu, místy opravdu strmé, ale je to nejkratší cesta na hřeben, ze kterého se pak otevírají nádherné výhledy především na slovenskou stranu až k Malé Fatře. A na hřebeni vás přivítá malá kaplička, která dává už tak dost pohlednému místu i duchovní rozměr.

Kaplička na Muřinkovém vrchu je z roku 1910

Když jsem tu byl poprvé, potkal jsem jakéhosi místního horala. Udivilo ho, že se někdo v těchto místech nachází v dubnu, kdy je na chození ještě chladno, ale na lyžování už příliš teplo. A ten dobrý muž mi ukázal ošklivá kovová dvířka vedoucí ke zdejší studánce a řekl mi, že když se z ní napiju, studánka mi splní tři přání. Tak to tady prý běžně chodí. Nevím jak vy, ale já nemám svá tři přání připravená pohotově pro podobné případy. I lámal jsem si hlavu víc než hodinu a nakonec jsem tři vhodná přání našel. Netýkala se vůbec toho, co jsem měl ve své moci; přece nebudu plýtvat zázraky na to, o co bych se měl být schopen přičinit sám. Ale našel jsem tehdy tři přání, která se mi zdála v tehdejší situaci být skoro nesplnitelná. Vlastně jsem tehdy na tu historku s přáními rychle zapomněl a vzpomněl jsem si zase až teď. Je to tak, jak už jistě tušíte: Během necelého roku se vyplnila všechna tři. Situace, které se tenkrát zdály být naprosto neřešitelné, jsou už minulostí. Řešení se našlo, možná ne ideální, ale aspoň jakžtakž vyhovující. Je to tak díky zázračné studánce nebo neúprosnou touhou času luštit i zapeklité rébusy, na které prostá lidská představivost nestačí?

Nezbytný hrníček nasvědčuje tomu, že studánka nebude daleko. Za těmito otlučenými dvířky bych však čekal spíš Patapufa než zázračný pramen. Ale design někdy klame.


Ať je to ve skutečnosti jakkoli, mně se o dost víc líbí romantická varianta zázračného pramene. Uznejte, byl by holý nerozum nevyužít takovou dobrou zkušenost a něco si nepřát i při další návštěvě. Tentokrát jsem nevymýšlel dlouho: Jedno takové přání s sebou pro podobné příležitosti už nějakou dobu nosím. Nepotřebuji nutně tři, jedno mi bohatě postačí. Samozřejmě, i tentokrát jde o dost zapeklitou situaci, která mé přání usvědčuje z nesplnitelnosti, ale o to větší výzva to jistě bude pro zázračnou studánku na Muřinkovém vrchu.

Otevřel jsem tedy skřípějící kovová dvířka, poklekl (to se sice rituálně nemusí, ale nemám tak dlouhou ruku), naplnil tekoucí křišťálovou vodou přistavený hrneček a vypil jsem ho na ex a na zdraví a štěstí všech, kteří nám právě přejí, i těch, o kterých se domníváme, že je tomu jinak. Protože opravdu zázračná voda na své dlouhé cestě naším světem občas rozpustí i škraloupy, které se zdají být navěky nerozpustné, a dokáže svým proudem strhnout některým lidem masku, kterou pro její zarputilou podmračenost považujeme omylem za zlo. Ať se mé nesplnitelné přání někdy vyplní nebo ne, děkuji už za možnost ho vůbec vyslovit.

Na Muřinkový vrch právě došli dva turisti, pár středního věku. Poklábosili jsme, jak se to v horách dělá - odkud, kam a proč, a protože byli milí, neváhal jsem a doporučil k osvěžení zázračnou studánku. "Ne, díky," odvětili s úsměvem, "my máme kofolu!" Nu, prosím, i kolalokova limonáda kdysi činívala zázraky, proč ne tedy kofola. Sám pro sebe mám ale jasno a vybráno. Přece bych nedal osvědčeným zázrakům studánky na Muřinkovém vrchu košem!

Tak na zdraví a na všechna naše tajná a nesplnitelná přání!

Slíbených pár fotek z Mionší

19. června 2011 v 21:11 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
V pátečním článku o svých zážitcích z pralesa Mionší (text k přečtení ZDE) jsem vám zůstal dlužen ilustrační obrázky. Ale však vy jste šikovní zkušení čtenáři a nějak si to s textem propojíte dohromady :-)

Z naučné stezky je v údolí dobře vidět i hotel, kde jsem bydlel. Takže vám dávám možnost nahlédnout přímo do intimity svého pokoje. Nemám uklizeno, omlouvám se.

Přes hluboké údolí říčky Lomné je vidět velká horská louky, na jejímž horním okraji je turistická chata Kamenitý. Večer se po dlouhém putování podívám na kopec Mionší právě od Kamenitého (viz poslední obrázek).

V pralese odumírá spousta popadaných i stojících stromů. Staré dává život novému.

Občas se ve všudypřítomných žlutozelenohnědých tónech mihne i něco barevně nepatřičného.

Pohled mezi majestátní buky do pralesa, kam už se ovšem nesmí.

Když se v pralese rozsvítí, ukáže se, že vzduch není jen tak obyčejným vzduchem, ale že i v něm nědo bydlí.

Trouchnivět se dá i ve stoje.

Je dobré dávat pozor, i na zemi je slušný provoz.

Nikdo tu nikoho nekádruje, jestli je správné růst kolmo vzhůru anebo diagonálně. Anebo cikcak!

Tohle už není prales, ale obyčejný nepralesní vyvrácený smrk. Monokulturní.

Jak už jsem avizoval, z protějšího kopce je dobře vidět, kde rostou smrkové pichláky a kde se kudrnatí bukový porost. Na foce je dobře vidět, že kopec Mionší má pralesní bukovou šešulku.

Nedělní miniglosy č.121

19. června 2011 v 7:27 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
První historickou stávku svých členů uspořádal Odborový svaz českých workoholiků. Předseda svazu nicméně nepovažuje stávku za příliš úspěšnou: "Přestože jsme stávku vyhlásili vzhledem ke specifickým potřebám našich členů na neděli, nikdo si na ni neudělal čas. Ještě štěstí, že se ani mně v neděli nepodařilo odtrhnout od práce, takže jsem to fiasko neviděl na vlastní oči."
-----------------------
I v České republice se postupně dostávají do módy biovýrobky. Po velkém úspěchu prodeje biopotravin z tzv.farmářských trhů byl teď natočen první český bio filmový dokument s názvem Bio Ilusion. "Myslím, že naše společnost je pro natáčení biodokumentů přímo předurčena," prohlásil nejmenovaný ředitel společnosti FeBio.
-----------------------
U pražského městského soudu proběhlo první přelíčení v kause, ve které sousedka žaluje svého souseda, že na zahradě či ve své dílně již celé měsíce každý víkend něco zatlouká, takže v okolí není slyšet vlastního slova. Obžalovaný se hájí tím, že mu tuto činnost není možné zazlívat, protože se jen o víkendech řídí starou dobrou radou doktora Plzáka. Tomu teď hrozí, že bude obviněn z navádění k trestnému činu.
-----------------------
Poslední ránu společnosti Sazka zasadila čtvrteční stávka dopraváků. Demonstranti se totiž rozhodli blokovat hlavní tahy, na což nejvíc doplatily oba tahy sportky.
-----------------------
Sociálně demokratický poslanec Zdeněk Škromach oznámil, že mu na facebooku zrušili jeho dlouhou dobu pracně budovaný profil. Postižený politik to považuje za šikanu, ale nevzdává se a bude se veřejnosti nadále ukazovat alespoň z anfasu.

Pralesem Mionší

18. června 2011 v 9:03 | Petr Vápeník |  Reportáže
Pozn.: Bohužel, po velkém elektrickém výpadku se stále ještě nepodařilo na mém hotelu zprovoznit internet. Nouzově tedy "vysílám" aspoň přes mobilní připojení, které ovšem na hotelu nefunguje. Měli byste ze mě radost: Popadl jsem tedy po ránu notebook s napsaným článkem a vyrazil "žhavit" do údolí k silnici, kde je aspoň nějaký (mizerný) signál. Omlouvám se proto, že je text bez fotografií, ale to je momentálně mimo zdejší technické možnosti. Fotky tedy doplním později formou speciálního fotočlánku.

Od rána jsem přemýšlel, jak by mi prales Mionší ještě mohl zabránit, abych ho konečně navštívil. Zkusil už v historii ledacos a zatím se vždycky ubránil. Když jsem včera jel kolem vstupní brány autobusem, znervóznělo mne, že vedle vchodu visel úplně stejně zmuchlaný a potrhaný papír jako vloni, kdy oznamoval, že je právě zavřeno, poněvadž zvířata odpočívají a nepřejí si být rušena. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli je prales přístupný, pána z hotelové recepce. Odpověděl něco v tom smyslu, že by prales měl být otevřený, jestli ho ovšem právě nezavřeli, a že se otevíral právě teď, jestli se tedy nebude otevírat až v červenci. Ruku do ohně, že tuší, o jakém pralese mluvím, bych věru nedal. Předpověď navíc ohlásila pro Beskydy celodenní déšť, což černě podmračené ráno potvrzovalo, stejně jako zmíněný pán z recepce, který to přece musí vědět, když je místní. Déšť mě ale od návštěvy pralesa neodradí, i kdyby lilo jako ve Wimbledonu a "padaly kočky a psi". A tak jsem prostě vyrazil. No co, v nejhorším opět ostrouhám, tak aspoň budu mít dobrý důvod přijet zase příště. Ale brána byla tentokrát dokořán a zmuchlaný a potrhaný papír pravil pouze to, že prales je přístupný jen do konce září. A černá opona na obloze postupně přecházela v šedou.

Naučná stezka, která návštěvníky dovede až k pralesu, je sice dlouhá jen asi 7 km a je dobře schůdná, vycházka zadarmo to ale není, protože převýšení je asi 330 metrů. Naučná stezka má deset zastavení a dozvíte se jednak informace o pralese a o historickém vývoji beskydských lesů, jednak uvidíte na obrázcích řadu zvířat, která prý ve zdejším pralese žijí, čemuž je možné věřit, ale bohužel dnes asi jela do Prahy podpořit stávku organizovanou odborovou centrálou pralesní zvěře, protože jediná zvířata, která jsem kolem naučné stezky spatřil, byly poblíž vchodu se pasoucí kozy a jeden hovnivál. Ale texty na naučných cedulích jsou - stran zdejší fauny - tak optimistické, až se začnete bát, že na vás za prvním větším stromem skočí sněžný levhart. O medvědy, vlky a rysy prý tu není nouze a stěží stihnete uhýbat před nálety vzácných sov. O hovniválech a kozách mimochodem ani slovo! A šedá na obloze postupně přecházela v oblačně bílou.

Asi po třech kilometrech stoupání po širší pohodlné cestě vás šipka s obrázkem tetřeva (tak je stezka značena) odvede na úzkou pěšinu stoupající přímo vzhůru, a les před vámi se jako mávnutím kouzelného proutku promění: Místo všudypřítomných smrků najednou vidíte vzrostlý bukový les, ve kterém prosvítají rovné kmeny starých jedlí. Ta změna je velmi markantní a proběhne doslova na pár metrech, tak dobře je odděleno pásmo přirozeného starého lesa od novodobé smrkové monokultury. Do vlastního pralesa se nesmí, ale stezka vede dlouho po jeho okraji, takže se otevírá řada průhledů do staré bukojedlové zeleně, kde se vše ponechává jen přirozeným přírodním procesům. Co je zajímavé - staré jedle nepadají, protože nemají tak mělké kořeny jako smrky, ale když dožijí, stanou se z nich vztyčená torza fascinujících tvarů. Dobře si pamatuji, že název Mionší jsem poprvé zaregistroval v souvislosti s fascinujícími fotografiemi Josefa Sudka, který motiv torz starých jedlí často a rád používal. A bílá na obloze se roztrhala a vpustila mezi nás, pozemské beskydské pátečníky, notné dávky slunečních paprsků a nebeské modře.

Na jedné informační tabuli mě zaujala slova tklivé písně ve zdejším goralském nářečí:

"Čynžko tomu kamjeňu,
co pod vodum plyně,
ještě tymu čynžejšy,
kdo kogo miluje.

A jo tež tako sama,
co žech milovala,
Pan Bug dal a Pan Bug vzal,
jo zustala sama.

Kéž by každá z básniček na tomto blogu měla aspoň půlku opravdovosti, vroucnosti a emocí, co jich je v téhle staré goralské písni.

Já jsem se prokochal až ke konci zdejší stezky, ale s tím kocháním tu musí člověk opatrně, protože přece jen jsme v polsky mluvící oblasti, většina nápisů je tu v češtině i polštině (ostatně to platí i pro texty na naučné stezce) a tam, pokud vím, znamená kochání něco úplně jiného, než jsem tropil v oblasti Mionší já. Po části kochací nastala ještě část sportovní, protože jsem se "domů" vrátil hlavním hřebenem přes Kozubovou a Kamenitý, což představovalo vystoupat během pěti kilometrů asi 550 výškových metrů, takže jsem si dal docela do těla, aby se mu lépe hublo.

Když jsem se vpodvečer vracel do hlubokého údolí říčky Lomné z druhé strany, mohl jsem se těšit vyhlídkami na kopec Mionší s pralesem na šešulce. Už jsem byl u chaty na Kamenitém několikrát, ale doposud jsem si nikdy nevšiml, že zatímco úbočí protilehlého kopce Mionší jsou porostlá špičatými hřebíky smrků, nahoře se kudrnatí koruny buků, ze kterých vyčuhují velkolepé solitérní kmeny jedlí starých prý až 450 let, takže pokud měly v mládí dobrý sluch, mohly slyšet od Prahy výbuchy v alchymistických dílnách císaře Rudolfa i ty od Bílé Hory. Největší zdravá jedle má prý výšku 56 metrů. Tedy, rozhodně je to úžasné, ale jako vánoční stromek si asi pořídím něco decentnějšího.

Jeden pán, kterého jsem potkal u rozhledny na Kozubové, se mě ptal, jestli jsem na Mionší viděl nějaká zvířata. Přiznal jsem kromě koz poctivě i hovnivála. "Já jsem z jižní Moravy a tam nám srnky dělají kordóny u silnic. A tady jsem taky nic neviděl. Holt," pokrčil rameny, "je to tu chudý kraj!"

Ale nádherný! Stejně jako dnešní den.

O stávkující beskydské elektřině

17. června 2011 v 8:24 | Petr Vápeník |  Reportáže
Že je elektřina dobrá věc, to vím už od té doby, kdy jsem kdysi v plně elektrizovaném bytě musel strávit dva ryze bezelektrické dny. Tehdejší důvody již jsou dávno vedlejší, důležitý je zážitek, kterého se mi dostalo - shodou okolností totiž tehdy dvacetistupňovými mrazy vrcholil leden. A tak když si na ony dva temné dny vzpomenu, dodnes jde o vzpomínky tak mrazivé, že se mi na povrchu těla začne vytvářet jinovatka.

Jinovatka v červnu - dokonce i když jde o červen v Beskydech - opravdu nehrozí, naopak včera byl velmi teplý den, z mé beskydské několikadenní anabáze asi nejteplejší. Jakmile náš ranní autobus nechal za sebou Prahu, celý život vykolejený stávkou se - aspoň jak jsem se domníval - vrátil do normálních kolejí. Sice jsem si v autobusu moc nepospal, protože jsem vyfasoval mluvného souseda, který se právě vrátil z jakéhosi adrenalinového zážitku ze zahraničí a toužil se jednak dozvědět, co vše se u nás odehrálo za jeho nepřítomnosti, jednak potřeboval někomu zvučným hlasem povyprávět aspoň malý kousek toho, co prožil (a bylo toho hodně). Nebránil jsem se, i když z plánovaných pěti hodin spánku, kterými jsem hodlal dohnat noční zážitky ze stávkujícího hlavního nádraží (viz včerejší článek), zbylo jen asi třicet minut mezi Brnem a Olomoucí.

Když jsme ovšem přijížděli skoro do cíle, obloha se černě zatáhla a vydala docela narychlo své nashromážděné mokré plody, které byly doprovozené rachotem a vizuálními efekty. Nebylo jich sice moc, ale byly asi přesně mířené, jak už to v moderních válkách bývá. To bylo naposled, co jsem se včera mohl polaskat s elektřinou a tuto možnost jsem trestuhodně promeškal. Že ale vypadla elektřina, to jsem si vlastně vůbec nevšiml. Počítač přešel automaticky na baterii, ale navenek se choval stejně spořádaně jako předtím. Svítit ani topit nebylo třeba. Na saunu či vířivku, kterou - jak mi slavnostně sdělili v recepci - mám v ceně pobytu, jsem neměl ani pomyšlení. Až při obědě mě zaujalo, když mi obsluha sdělila, že se mi kuchařka omlouvá, protože když nejde elektřina, nedá se můj "beskydský krůtí řízek" (což je plátek masa v bramboráku) zapéct a dostal jsem tak po vzoru hamburgerů plátek masa vložený do dvou oddělených bramboráků. Nevadí, stejně jsem doteď neměl tušení, jak má místní specialita vypadat, proto bych důvěřivě očekával, že má vypadat přesně tak, jak vypadá.

Vzpomněl jsem si na jednoho hospodského, který měl ve svém "podniku" na výběr zásadně obyčejné profláknuté hotovky, kterak se jeho německý host dožadoval švestkových knedlíků, o kterých se v bedekru dočetl, že jde o typische bohmische poschuschňání. Nějakou dobu se obsluha snažila hostovi férově vysvětlit, že švestkové knedlíky nemá a nedá, ale on trval na svém, protože co je v bedekru psáno, je dáno jednou provždy. Hospodský tedy šel do spíže, otevřel švestkový kompot, vyjmul příslovečných pět švestek, obložil je houskovým knedlíkem, přelil rozpuštěným máslem a zasypal trochou cukru. Německý host byl v sedmém kulinářském nebi: Bedekr nekecal!

"Do hodiny by se to zase mělo nahodit", děl recepční. "To tu bývá často." No což, stejně jsem se chtěl ještě po dlouhé cestě trochu protáhnout malou procházkou. Údolí říčky Lomné je dlouhé, klikaté a krásné. Podle mapy v něm jsou dvě obce: Horní a Dolní Lomná, které mezi sebou ale prakticky nerozeznáte, protože mezi sebou nemají žádný ostrý předěl. Chaloupky a penziónky jsou rozeseté nepravidelně kolem klikaté asfaltky a na svazích okolních kopců a celé údolí má kolem sedmnácti kilometrů. Já jsem ubytován na "demarkační linii" mezi oběma obcemi, takže v některých materiálech najdete, že to místo patří do Dolní Lomné, v jiných že do Horní Lomné. Mně je to fuk, protože se mi tu líbí tak i tak. Nakonec se z mé odpolední vycházky stala vycházka odpoledne-podvečerní a nakonec to byla vlastně kratší - asi patnáctikilometrová - túrka, vzhledem k vycházkovému vybavení pouze po zpevněných cestách. Aspoň se mi bude dobře spát. Co kdybych po probděné noci náhodou nemohl usnout? :-) Jen jedna věc mne zarazila: Dokonce i ve vzdálené prodejně potravin nešla elektřina. To prý ta dnešní bouřka.

Když jsem se kolem osmé večer vrátil, všude byla tma a personál hrál s několika hosty před budovou karty. Počítač ani nehlesl, na mobilu skomíral poslední chabě vysvícený dílek. Teď právě jsem chtěl rozfoukat mohutnou komunikační vichřici, maily, blogové články, facebook, skype, prostě koncentrát pošetilostí jednadvacátého století. Nedostávalo se mi pro to ale dostatečných elektrických sil. Pokusil jsem se odeslat jedinou a pro mě nejdůležitější mailovou zprávu aspoň přes mobil, což doteď nevím, jestli se mi povedlo, protože hned po zmáčknutí tlačítka "Odeslat" se se mnou unavený mobil rozloučil také. Po vířivce jsem se ani neptal, protože očekávám, že bez elektřiny nevíří, jedině snad, že bychom nachytali v okolních hlubokých lesích pár výrů a zařídili si tady originální výřivku.

A tak jsem den, kdy se beskydská elektřina rozhodla připojit k celodenní stávce železničářů, zakončil v posteli, kde jsem si v bílém světle puštěné čelovky četl v jazykové učebnici nová slovíčka, podobně jako si kdysi čítával při svíčkách malý Vladimír Iljič Uljanov filosofické spisky. Tak doufám, že ty moje slovíčka nenadělají ve světě takovou paseku.

Noc stávkujících duchů

16. června 2011 v 2:58 | Petr Vápeník |  Reportáže
Jak už jsem psal předevčírem, můj původně zcela nevinný a nenápadný výlet do Beskyd se díky stávce železničářů proměnil skoro v dobrodružství. Místo toho, abych se v klidu vyspal do růžova, vyrazím už v noci, abych se ještě před zahájením celodenní stávky dostal do Prahy. Jsem zvědav, jak se dá strávit noc na stávkujícím nádraží, kdoví jak se to podaří? Udělal jsem proto nakonec netradiční věc: Protože vím, že celou noc budu kvůli stávkujícím dopravákům postávat či posedávat bůhvíkde a učitě budu dělat spoustu jiných věcí než spát, šel jsem si lehnout v osm večer. Co kdyby se mi povedlo na chvíli usnout? Každá minuta spánku bude ještě dnes dobrá. Kupodivu jsem i v zapadajícím sluncem prozářené ložnici usnul prakticky okamžitě. Budík mě probudil přesně v deset večer; jako bych procitl do rána v dočista jiném časovém pásmu. "Letím do Melbourne, je to daleko, tak prostě musím vstávat brzy", přesvědčuji se, abych vstal bez větších protestů. Protestů bude ostatně dnes v noci a zítra celý den ještě dost. Za hodinu mi jede na příštích 30 hodin poslední vlak do Prahy. Tedy aspoň doufám!

Půlnoc. Začíná hodina stávkujících duchů. Vlak mě v pořádku dopravuje až na hlavní pražské nádraží. Reprodukovaný hlas ohlašuje posledních pár vlaků dojíždějících těsně před půlnocí, ten můj mezi nimi. Sedám si v hale na sesli, na které leží informační leták. "Stávkujeme i za vás", hlásá červeně velkými písmeny a o něco menšími písmeny připojuje omluvu a několik afektovaně podaných (a podle mého názoru zástupných) důvodů, proč se stávka koná. Jestli mě osloví ta paní, co roznáší letáky, bude to asi zajímavý a hlasitý rozhovor. V hale je jen pár lidí, většinou polapených projíždějících turistů, ostatně co by tu dnes v noci kdo pohledával. Nic nejezdí, nikam se odtud nedá dostat.


Kolem prochází fotoreportér ověšený přístroji a fotí si přibližně to, co já. Kde jsou ty časy, kdy se nádraží nesmělo fotografovat? Oslovuje mě somrující slečna, která chce deset korun na cestu do Benešova. "Stejně vám nic nejede", namítám. "Ráno pojede", krčí rameny. Bojím, bojím. Dneska tedy ne! Ale co, jen to zkusila a ode mne přechází k bloumajícímu fotoreportérovi. Přichází ke mně paní s visačkou Českých drah a anglicky mne oslovuje. Vypadám jistě jako ztracený chudák, kterému je třeba sdělit nepříjemnou novinu, že mám s cestováním na 24 hodin utrum. Napřed jsem zkontroloval, jestli nejde o dámu, která roznášela letáky, abych nasadil správnou intenzitu hlasu, ale nebyla to ona. Vyptala se mne, proč jsem tu a co mám v plánu. Odpověděl jsem (česky) popravdě, že mám v plánu vydržet tu do rána v klidu a pohodě a pak jít o nádraží dál. Nabídla mi, že mě vezme do čekárny pro cestující s jízdenkou první třídy. Kdy se mi zase naskytne taková příležitost? Rovnou jsem ale řekl, že mám na železniční stávku dost vyhraněný názor, takže nevím, jestli si "prvotřídní" péči Českých drah zasloužím. Mávla rukou: "Většina lidí nám nadává, vy aspoň mluvíte klidně."

Místnost čekárny byla téměř prázdná. Pohodlná křesla, k použití WC pro zaměstnance na prvním nástupišti, k dispozici zásuvka. Luxus! Asi deset minut debatujeme s paní o smyslu a nesmyslu stávky, je vzdělaná a asertivní, pravděpodobně ji nasadili do první linie jako členku improvizovaného "antikonfliktního týmu". Samozřejmě, na věc máme odlišný názor, ale nehádáme se a nezvyšujeme hlas. Období akutní vytočenosti mám už naštěstí za sebou. Paní odchází odlovit další kusy uvízlé ve stávkové pasti. Pouštím počítač. Kdo by si pomyslel, že budu moct dnes v noci psát prakticky v přímém přenosu? Po chvíli přichází několik dezorientovaných španělsky mluvících lidí s kufry. "Ukážete jim, prosím, kde je WC, já musím pro další," požádala mě drážní paní a já se pustil při té příležitosti se Španěly do řeči. Ukázalo se, že to nejsou Španělé, ale Mexičani, a chtěli po mě radu, kde se ubytovat. Půjčil jsem jim tedy svůj počítač, ať si něco najdou na internetu. "Nechce tady někdo jet do Ústí nad Labem? Kolegové tam jedou, mají ještě volné místo", volá jeden z okolojdoucích železničářů. Obdivuhodné, jak obětavě se dají řešit problémy, které by bez stávky nikdy nenastaly. Do čekárny přichází útlý Maďar a hrne se ke mně s přátelským výrazem: Prý mu ukážu, kde je tady záchod. Spiklenecky na mě mrká a dodává, že on je taky od fochu, protože dělá v Maďarsku drážního revizora. S velkým důrazem na každé slabice říkám anglicky, že jsem prostý cestující, který nemá s dráhou kromě dočasného místa pobytu vůbec nic společného. Nevěří mi.



Mexičani si vybrali hotel v Karlíně a ptají se, jak je to daleko a jestli se tam dá jet taxíkem. Čím jiným holenkové, je přece stávka! Zadarmo dodávám doporučení, že je dobré se domluvit na očekávané ceně předem, aby je pak na taxametru nečekalo nemilé překvapení. Skoro slzí, když mi vracejí počítač a dojatě děkují za pomoc. Kdyby prý byli takoví slušní a přátelští železničáři všude na světě... Grrrrrrr!! Za otevírajícími se dveřmi slyším známý ženský hlas doprovázející skupinu Rusů: "A tady můj přítel vám ukáže, kde je na nástupišti toaleta." Vida, ani jsem se nestihl rozkoukat a už jsem přítel, navíc - jak je vidět - specialista na toalety. Maďarský revizor uléhá na podlahu a z rohu čekárny se ozývá spokojené chrápání. Dávám se do řeči s hlídkujícími železničními policisty a celkem je lituju, protože je dnes čeká úplně jiná práce než jindy. "Klidně si odskočte, my vám to tu pohlídáme," povídají zvesela. Inu, první třída! Z hloubky prvohor vytahuji pár ruských frází a mixuji je s angličtinou. Když směska selže přijde na řadu pantomima. I mistr Fialka by koukal, co se dá všechno říct.


"Je to zvláštní - Angličané, Francouzi, dokonce i Japonci tu naši stávku berou úplně normálně a chápou ji. To s Čechy je to horší, ti ještě nejsou zvyklí," postěžovala si drážní paní, která přinesla do naší zvláštní dočasné komunity vodu a kávu. To je servis. O Francouzích nepochybuji, to jsou ve stávkovém sportu opravdoví přeborníci. A co teprve Řekové, těm by se tu dnes obzvlášť líbilo. O Japoncích mám sice své pochybnosti, ale paní je okamžitě rozhání. Teď právě prý s jedním Japoncem mluvila a ten jí vyjádřil plnou podporu a pochopení. Ta jejich slušnost! Podotýkám, že se mi na něco takového zvykat ani trochu nechce a vysvětluji svůj pohled na stávku. Kývá hlavou a vypadá velmi antikonfliktně. Společnou řeč pochopitelně nenajdeme, ale to nám nebrání se při diskusi usmívat. Je tu šero, aspoň to vypadá jako úsměv. Z vedlejší kanceláře hraje rádio. Jsou tu evidentně lidé, kteří mají během stávky docela napilno. Osazenstvo nádražní čekárny první třídy se ztišilo, klidně oddychuje a ticho narušují jen v ruštině švitořící ženské hlasy, které diskutují o tom, že už jen dvacet osm hodin a pojede jejich vlak. Kam se se svými pár hodinami hrabu! Teď je klid, větší cvrkot asi začne ráno.

To už tady nebudu. Kolem půl páté se rozloučím s dočasným nezaslouženým azylem v čekárně první třídy a popojdu čerstvým ranním povětřím na Florenc, odkud snad pojede autobus. Beskydy jsou ještě hodně daleko, ale rozhodně o pár hodin blíž.

Svítání

15. června 2011 v 18:24 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Kdysi jsem zanechal na jednom ze spřízněných blogů krátký veršovaný komentář, který se mi od té doby opakovaně připomínal a neurvale se dožadoval využití v regulérní básni. Dnes mu to tedy umožním, i když i nadále platí, že z krásných snů se snažím pokud možno neprobouzet. Kdybych vás náhodou potkal a nepozdravil, nejsem tedy neslušný, jen právě sním :-).


Třepotavý
záchvěv noci
včera a dnes
svítá
bez dechu
a ztrácí řeč.

Ostrý řez
do mechu
srdcem nabroušeným
jak samurajský meč

Jaká hrůza
ze sna procitat
když pro noc přijde kat
a lůza!

O vydírání a cestě do Beskyd

14. června 2011 v 20:37 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pamětníci mezi čtenáři vědí, že jsem se loni na jaře vypravil na pár dní do Beskyd na Jablunkovsko, přičemž hlavním bodem programu měla být nepříznivými okolnostmi různého druhu již roky odpíraná návštěva pralesa Mionší. Ani loňský pětidenní výlet nakonec nevedl k úspěchu, nikoli tentokrát kvůli nepříznivým externím vlivům, ale kvůli vlastní hlouposti, protože jsem si nevšiml, že naučná stezka pralesem se otevírá až v červnu. Prochodil jsem tedy Jablunkovsko křížem krážem, ale Mionší jsem nenavštívil. Za rok, řekl jsem si, za rok přijedu v červnu a konečně po tolika letech uvidím, co jsem si vždycky přál spatřit. "Za rok" už je tu, nastal červen, zrekreovaná divoká zvířátka po zimě opět zaujala svá nasmlouvaná místa v panenské přírodě, rostlinky a stromy narovnaly své stvoly a kmeny a fešácky pročísly listoví. Přišel můj čas.

Dlouho jsem zvažoval, jaký termín výletu zvolit. Chtěl jsem návštěvu stihnout ještě před prázdninami, kdy se zdejší oblast přece jen asi víc zaplní návštěvníky. Nakonec jsem se rozhodl udělat si víkend prodloužený o poslední dva dny dosud nevybrané loňské dovolené. Po určitých peripetiích (vloni vytipovaný hotel již nefunguje) jsem si zarezervoval vyhovující ubytování a zbývalo mi jen těšit se na klid, čerstvý vzduch, boubelatou krajinu a spoustu zajímavých objektů k fotografování. Idyla trvala přesně do minulého víkendu.

Když mi výkvět českých odborových předáků z televizní obrazovky sdělil, že vyhlašuje na čtvrtek 16.června stávku v dopravě a možná i leckde jinde, nedošly mi hned všechny souvislosti. Jako obyčejně jsem se zle obořil na nevinnou obrazovku a použil jsem při lakonickém zhodnocení situace několika velmi vulgárních slov. Kdo mě jen trošku zná, dobře ví, že odborářský svět považuji za anachronismus, za relikt minulého, ne-li předminulého století, a že kdybych si měl dnes znovu vybírat své povolání, zvolil bych asi studium stávkokazectví, do té míry nemám stávkování rád a bavilo by mě proti němu aktivně vystupovat. Tím spíš, že stávka - má-li být úspěšná - musí pořádně omezit spoustu lidí a je tedy podle mého úsudku vydíráním (původně jsem měl napsáno sprostým vydíráním, ale nakonec jsem to škrtnul, abyste si nemysleli, že jsem zaujatý).

Ano, vadí mi, když někdo velkohubě bojuje za moje tzv.práva a ještě se navíc ohání mým dobrem, o kterém ve skutečnosti neví zhola nic. Vadí mi, když mě považuje za nesvéprávného a pomýleného ignoranta, který se nebouří proti krokům vlády jen proto, že o nich svým omezeným mozkem zřejmě není schopen přemýšlet, takže kdyby nad mým štěstím nebděli ctění odborářští otcové, dopadlo by to se mnou špatně. Vadí mi, když mi ve svobodné společnosti někdo mou svobodu svévolně omezuje a ještě po mně chce, abych mu za to byl vděčný, protože to přece činí i mým jménem. Nikoli, mí milí odboráři: Mým jménem tedy nepromlouváte! S vašimi vyděračskými móresy, s vaším nabubřelým negativismem, podle kterého je každá změna předem špatná, a všichni, kdo o něco usilují v zájmu budoucnosti, jsou vyvrhelové, nechci mít nic společného.

Bohužel, ukazuje se ale, že něco společného - byť mne to nijak netěší - přece jen máme.
Teprve po opadnutí úvodní vlny negativních emocí, mi totiž došlo, že stávka bude právě v den, kdy jsem chtěl odjet vlakem do Beskyd. Pohodlně a rychle, pendolinem, obklopen měšťáckým luxusem, abych mohl cestou psát vznešené blogové články. Docela chápu, že je tato představa pro levicově orientované štrajchpudlické demonstranty těžko překousnutelná. Všechno je proto jinak. Žádné vlaky nepojedou, nejen pendolino, dokonce i kdybych ukradl drezinu, zadrží mne jistě výbor bdělých odborářů, kteří budou podle svých slov blokovat hlavní tahy. I začal jsem přemýšlet, co všechno na svých plánech budu nucen změnit: Pojedu o den později? O týden? Odložím svou návštěvu opět o rok, jak to poslední dobou dělávám, a budu doufat, že snad přece jednou před koncem svých dnů jako vetchý stařec prales Mionší opravdu spatřím? A nechce mi jen osud naznačit, že mne v Beskydech čeká něco strašného a dává mi poslední šanci, abych od svého nerozumného záměru ustoupil? Mám jet místo hromadnou dopravou individuálně automobilem, jako to běžně dělá notná část z rozvášněných stávkujících? Ale přece si kvůli tomu, že ve čtvrtek budou stávkovat odboráři opilí pod obraz svou domnělou mocí, nepůjdu ve středu koupit do supermarketu auto?

No a pak jsem si řekl, že když přemýšlím, jak své plány vlivem nepříznivých okolností změnit, jdu na to špatně. S tím přece každý vyděrač počítá a má z toho radost, když nás donutí podvolit se a své záměry "svobodně" podřídit těm jeho. A tak jsem se rozhodl nenechat se vytočit a svůj plán i přes překážky provést. Pravda, budu muset vyrazit ne v osm ráno, jak jsem měl v úmyslu, ale už v jedenáct v noci, abych se vůbec dostal z Dobřichovic do Prahy, protože po půlnoci už to zřejmě nepůjde. Autobus soukromé (a tedy jak předpokládám nestávkující) firmy odjíždí v půl šesté ráno a zaveze mne - dospávajícího spánkový a snový deficit - do Frýdku-Místku, odkud už to dál, doufám, nějak půjde. V mezidobí plánuji získat co nejvíce zajímavých podnětů k netradiční reportáži nočního poutníka procházejícího stávkující metropolí, a co nejméně úderů baseballovou pálkou do hlavy od spoluobčanů, kteří podobně jako stávkující odboráři dospěli k jistě oprávněnému přesvědčení, že si zaslouží více, než ve skutečnosti mají, a ostatní by jim to proto měli bezodkladně dopřát.

Už teď vím, že tuto reportáž doprovodím věnováním: "Mým milým odborářům, bez jejichž laskavého přispění by reportáž nikdy nevznikla. A pevně věřím, že zase dlouho nevznikne."

Nedělní miniglosy č.120

12. června 2011 v 16:12 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Mezi poslanci Parlamentu České republiky se šíří nervozita. Firma Diag Human, která je ve dlouhodobém sporu s českým státem, prý nechává v zahraničí kromě uměleckých předmětů v majetku českých institucí soudně zabavovat i členy českých parlamentních a vládních delegací. Protože parlamentní turistika je oblíbeným českým sportem, počet českých politiků, kteří byli v zahraničí zadrženi a následně zabaveni, prudce roste, čímž hrozí zbrzdění a posléze úplný kolaps legislativního procesu a vládních reforem v ČR. Experti sice připouštějí, že dlouhodobé umístění většiny českých politiků v depozitářích zahraničních exekučních úřadů může mít dopady na image našeho státu, na druhou stranu ale uklidňují veřejnost, že v českých podmínkách je rychlost zavádění reforem na počtu přítomných poslanců a ministrů zcela nezávislá.
-----------------------
Řecká vláda oznámila, že razantně zmenší počet ozdobných bambulí na botách čestné stráže na náměstí Syntagma v Athénách, čímž by mělo dojít k dalšímu snížení nákladů na fungování řeckého státu. Evropská unie přijala tento vstřícný krok s nadšením a na oplátku uvolnila ze svého rozpočtu další prostředky na pomoc Řecku ve výši 100 miliard eur.
-----------------------
Ekologičtí aktivisté upozorňují na to, že stále více bažantů nemá díky nově stavěným betonovým zdem kolem železničních tratí žádnou osobní vizuální zkušenost se železnicí, takže nemají vypěstované základní návyky soužití s tímto fenoménem. "Ano, zjistili jsme, že především mladí a nezkušení bažanti např. u kolejí hromadně stopují, jak jsou zvyklí z okolí silnic," řekl nám ředitel Střediska pro začlenění nepřizpůsobivých bažantů do většinové společnosti. "A to vůbec nemluvím o tom, že většina z nich vůbec netuší, jak se zachovat v kritické situaci, kdy stopnutý vlak nečekaně sjede mimo koleje a pokračuje do polí nebo do lesa, což se poslední dobou děje dost často a všichni stopaři a stopařky se tak vystavují nemalému osobnímu riziku." Naštěstí mají být díky prostředkům z EU brzy zahájeny speciální kursy pro eurobažanty, ve kterých se bude uvedená problematika obšírně probírat, takže je pravděpodobné, že všechny bažanty se díky jednotnému proškolení podaří včas dostat do správných kolejí.
-----------------------
Všechna tři zúčastněná mužstva letos společně vyhrála proslulý japonský fotbalový Kirin cup, protože ve třech zápasech nepadla ani jediná branka, takže počet bodů i celkové skóre všech tří účastníků byly stejné. Trenér českých fotbalistů Bílek je s výsledkem nadmíru spokojen, protože pokud žádná branka nepadla, organizátoři nemusejí žádnou padlou branku náročně opravovat a vyzdvihovat na původní místo.
-----------------------
Drážní ombudsman Fejk řeší řadu stížností cestujících Českých drah na výši jeho platu, který byl nedávno zveřejněn v tisku. Podle vyjádření mluvčího Českých drah se tento typ stížností dokonce dostal v žebříčku četnosti až na celkové druhé místo. Nejčetnějšími zůstávají jako tradičně stížnosti klientů Českých drah na výši jejich vlastního platu.

Planetárium

8. června 2011 v 19:14 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Hladce oholený
kráčím po pobřeží vesmírného moře,
plavu vzduchoprázdnem
nedozírné ceny
ve slunečním větru
a mám dnes trochu těžkou hlavu
z beztížného stavu.

Z oběžné dráhy
koukám se k tobě do Velkého vozu
kapesním teleskopem
na Ryby, Berany i Váhy
a soukám své neoholené věty.
Na bedrech půlku světelného roku
a velkorysou půjčku, která
zruinovala i Jupitera.

Dívám se zpříma
do hlubokých očí svého mikrofonu
na pád i vzestup Říma.
Žádný div, že srdce váží tunu
na Neptunu.

A někde v dálce
za Marsem, Merkurem či za Uranem,
ticho zakousnuté do lýtka
plyšového medvídka.
Stokrát jsme padli, stokrát vstanem,
než naši urnu
vysypou kdesi u Saturnu.


Hlas se mi okouzleně třese:
Jak skvostný obraz v skromném rámu!
Prostě tak, jak se sluší
na Venuši.

Královský průvod v Dobřichovicích

6. června 2011 v 21:10 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Nevím, jak je to u vás, ale u nás v Dobřichovicích se minimálně jednou ročně ukáže císař římský a král český Karel (Čtvrtý nebo První, jak je vám to milejší, obojí je pravda). Ano, pan král (dnes by se jmenoval nejspíš Karel Král) trochu mate zdejší žáky, kteří se o něm ve škole učí, že zesnul již léta Páně tisícího třístého sedmdesátého osmého, a přitom na koni v královském průvodu vypadá tak svěže.

Tradiční královský průvod startuje (smí-li se v souvislosti s naoko váženým královským průvodem vůbec použít taková sportovní terminologie) v sobotu ráno z katedrály Svatého Víta a do sobotního večera dorazí až do Dobřichovic. Zde se průvodníci nasytí a napojí, poveselí se při sledování divadelního představení a ti méně šťastní a romantičtěji založení přenocují v improvizovaném ležení. V neděli pak pokračují dál proti proudu Berounky až na královský hrad Karlštejn. No a právě v místě, kde se dal pestrobarevný průvod v neděli dopoledne opět do pohybu, jsem udělal jen pár dokumentačních fotek, protože hodně nepříjemné tvrdé světlo fotkám moc nepřálo.

Načepené koníky i jezdce čeká dlouhá a horká cesta na Karlův Týn.

Drobný anachronismus, nebo archeologové konečně potvrdili nález prvního batohu ze 14.století?


Bez fraucimoru by to samozřejmě nebylo ono.
Někteří koníci šli ovládat poměrně jednoduše. Skuteční koně scénu zpovzdálí pobaveně sledují.

Korunovační klenoty kupodivu nikdo speciálně nehlídal. Že by na středověkých stezkách bývalo bezpečněji než dnes?

Přemýšlím, co bych odpověděl, kdyby se mě císař Karel zeptal, zda se chci stát milionářem.


I když je horko, na tomto voze, zdá se, nebude tak zle.


Každý má svou roli: Někdo kyne jásajícímu davu, jiný sbírá bioodpad po koních. Oba jsou zapotřebí.

Ležení pod památnou lípou zůstalo opuštěné, ale stále stojí. Co kdyby se na slavný Karlštejn všichni zájemci o bivak nevešli?

Občas mě chytá fantas a já si pak kladu zapovězené otázky po smyslu podobných akcí. Mám-li možnost vyměnit královský průvod za něco skutečného, opravdového, co není jen nakašírovanou podívanou, která má aspoň trochu rozptýlit zmlsanou čeleď v podhradí, rád to udělám, jako jsem to udělal v sobotu večer. V neděli se mi už takové smysluplné alternativy nedostalo, tak jsem z této akce udělal aspoň fotočlánek.

Ale upřímně řečeno - neobejde se taková persóna, jakou je i v našem jednadvacátém století král Karel, Otec vlasti, i bez zjevného smyslu?

Nedělní miniglosy č.119

5. června 2011 v 12:46 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Původní informace, že ke statkářce Havránkové přijelo smlouvu o prodeji pozemků dosud bránících dostavbě dálnice D11 do Hradce Králové, slavnostně podepsat všech 12 ministrů, se kterými 17 let jednala, se ukázala jako zavádějící. Ve skutečnosti se pouze shodou okolností na jednom místě poblíž Hradce Králové sešly dva filmové štáby, které zde točí exteriéry k remakům slavných filmů Zkrocení zlé ženy a Dvanáct rozhněvaných mužů.
-----------------------
Podle našich informací připravuje česká vláda zavedení další důležité reformy, kterou je přesunutí víkendu ze soboty a neděle na středu a čtvrtek. Zároveň by měly být zcela zrušeny pondělky, jejichž obliba podle průzkumů veřejného mínění dlouhodobě klesá. Odbory proti další fázi reformy podle očekávání ostře vystoupily a nadále požadují, aby se pracovalo jen v pátek třináctého.
-----------------------
Podle Českého statistického úřadu vlastní Vietnamci v České republice již více než tři tisíce večerek. Další část rozsáhlé statistické studie by se měla zaměřit na budíčky.
-----------------------
Organizátoři z českého šachového svazu využili optimálního počasí slibujícího střet velmi teplého vzduchu od jihu a zvlněné studené fronty od západu a uspořádali mistrovství České republiky v bleskovém šachu. Jak potvrzuje hlavní pořadatel soutěže, těsně před startem však došlo k nepříjemnému nedorozumění: "Ano, média nás nařkla z toho, že chceme svou organizační neschopností sabotovat vyvrcholení turnaje. Nakonec se nicméně ukázalo, že pouze došlo k dezinterpretaci mého prohlášení, že na úvodní kola zajistíme pro každou partii kvalitní standardní blesk, zatímco na samotné finále soutěže zajistíme kulový.
-----------------------
Velkou reklamní akcí vstoupil na český trh další významný mezinárodní řetězec specializující se na optické služby. Již tři dny před zahájením prodeje se začaly před nově postavenými prodejnami tvořit fronty koupěchtivých spoluobčanů, které oslovila skvělá nabídka slibující při koupi patnácti a více kusů brýlí na každé sklo tři dioptrie navíc zdarma.

O nepřekonatelném rekordu

4. června 2011 v 12:22 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Na co vlastně celou tu dobu myslíš, když běžíš maratón?" ptávají se mě známí, kteří vědí, že si tento běh snažím vždycky vychutnávat co nejdéle. V očích mají poťouchlý úsměv, asi jako když se lidé ptají kosmonautů, jak chodí ve stavu beztíže na záchod. "Hmmm," odpovídám rozpačitě, "vlastně ani nevím." Prostě mi tak běží leccos hlavou a máloco z toho v ní zůstane. Dá se to vůbec zachytit? A tak jsem se dnes ráno rozhodl, že během naplánovaného výběhu zkusím myslet na to, na co myslím, abych konečně jednou dokázal poctivě odpovědět. Vždyť mě by to vlastně taky zajímalo!

Rozbíhám se po trase, kterou už jsem běžel mockrát, kolem Berounky po polní cestě k železničnímu mostu v Mokropsích a zpět, to celé dvakrát, což dá dohromady něco mezi patnácti a šestnácti kilometry. Je nádherná ranní předzvěst horkého slunečného dne a bezvětří, ideální podmínky. Přebíhám řeku, zhluboka vdechuji ranní vlhký vzduch a myšlenky odplouvají kamsi do daleka. Vířící molekuly vzduchu ve svém rejdivém tanci vytvoří obraz, který už dlouho vídám jako poslední před usnutím i první po probuzení a dost často taky mezi tím. Přemýšlím o tom, proč zrovna ten a ne jiný, jednodušší, a jako obyčejně na nic kloudného nepřicházím. Občas jsou důvody tím nejzbytečnějším na světě.

Pásmo kopců v dálce je dnes pěkně ostré, a zdá se být neprostupné a nepřekonatelné jako Himálaj, i když vrcholky nemají víc než 400 metrů. Kdesi daleko za nimi si mistr zvuku připravuje do přehrávače ten správný svatební pochod. Mohl bych tam být, osobně si ho poslechnout, osobně poblahopřát, jenže jsem si vymyslel spoustu umělých překážek, aby to nešlo. "Tak rád bych přišel, ale…" Říká se, že kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Nedalo mi moc práce najít důvody. Držím novomanželům upřímně palce a mám z té svatby radost. Přesto mi stálo za to najít si důvody, abych nemohl přijít. Hlava je podivné složité zařízení bez záruky a bez pořádného návodu k použití. Divím se, že s tím Evropská unie, která je jinak na tyhle věci pedant, už konečně něco neudělá!

Běží se mi dobře. Několikrát v tomto roce jsem se už pokoušel překonat svůj starý traťový rekord; měl jsem přesné plány a rozpisy, sršel jsem odhodláním. Ale ten dva roky starý rekord je prostě nepřekonatelný, zaběhl jsem ho tehdy v plné fyzické formě, v optimálních povětrnostních podmínkách a navíc v osobním splínu, který mi dodal chuť vymačkat se až na samotné fyzické dno. Dnes jsem se ani nepodíval, jaký čas ten rekord obnáší. Dnes myslím na své myšlenky, abych uměl odpovědět, když se zase bude někdo zvídavý ptát.

Předbíhám slečnu venčící psa. Když ji míjím, udeří mě do nosu známá vůně. Nemám čichovou paměť, ale tuhle vůni poznám jako jedinou mezi všemi. Před několika lety jsem ji občas začichl a byl to pro mě vždycky svátek. Škoda, že jsem tehdy neřekl popravdě, že mi voní lépe než všechny nejdražší parfémy světa a že bych za tou vůní šel na kraj světa a možná i dál. Otočím se prudce na slečnu a v jejích očích vidím úlek. Jestli se zastavím, pustí na mě určitě psa. Ten mezitím mým směrem vrtí krotce ocasem a rád by, kdybych zastavil a podrbal ho slastně na krku. A já přemýšlím, proč si někdy svá upřímná vyznání necháváme ke své vlastní škodě jen pro sebe, jako bychom se báli, že se nám kvůli nim někdo vysměje nebo že nám je někdo ukradne a pojišťovna jako obyčejně najde nějakou obezličku, jak se vyhnout pojistnému plnění. Jako kdyby na něm záleželo!

Kolem řeky jsou naštosována auta a stany rybářů, které míjím s temným funěním. "Hele, vole, co to je za tlusťocha?" dokazuje svou neznalost blogového prostředí jeden z nich. Splést si nás s Tlusťjochem, bože, taková kulturní poklesslost!!! :-). To ještě netuší, že tudy ještě poběžím třikrát. U železničního mostu otáčím, stopnu si mezičas, ale nemám ho s čím srovnat. Takový narcis ještě nejsem, abych si před spaním opakoval všechny své traťové rekordy i s mezičasy. Co si ale poslední dobou opakuju - a právě teď na pátém kilometru na to přichází ten správný čas - jsou slovíčka jednoho jazyka, který asi sice nikdy nepoužiju v praxi, ale přesto jsem se do něj v posledních týdnech pustil ve volných chvilkách jako Champollion do svých hieroglyfů. Inu proč ne? I skladník ve šroubárně si může přečíst Rossetskou desku v originále, Mlho! A já si tedy opakuji aspoň v duchu, co jsem se naučil včera: "Já tebe taky!" Užitečná fráze, je dobré mít ji připravenou pro některé hypotetické situace. Teď ještě rozeznat tu správnou narážku, aby tak člověk neodpověděl, ptají-li se ho jen na to, kolik je právě hodin.

Myšlenek je tolik, že zapomínám zmáčknout mezičas. Ale proč vlastně dneska měřit čas, když neběžím na rekordy, ale jen pro radost a pro jednoduchou odpověď. "Když běhám, myslím hlavně na to, že…" Proti mně běží pár opravdových běžců, jsou jako kyborgové, odevšad jim čouhají drátky a meřidla, určitě dnešní trasu po doběhu počítačově vyhodnotí. Jestlipak všechny ty krabičky taky dokážou zachytit, na co při běhu myslí. "Myšlenky jsou fraj," říkávala vždycky moje babička, ale to neznala počítače. Možná by stačilo pořídit si chytrý měřák, obepnout si místo hrudi hlavu a zvědavcům bych nemusel odpovídat vlastními slovy, ale rovnou bych jim vytisknul graf. Ale já jsem v těchhle věcech zpozdilý a bráním se při běhu sledovat i to, jak mi tepe srdce. Radši mu dávám volnost, ať si tepe, jak chce. Jestli hlava je složité a nepochopitelné zařízení, u srdce radši ani nemluvit! Ale máme spolu jasnou dohodu: Já ho nebudu šmírovat špionážními budíky a ono mě za to občas bude zásobovat takovými zážitky, na které se nedá nikdy zapomenout.

Desátý kilometr. Docela by mě zajímalo, jaký jsem tu měl mezičas při svém nepřekonatelném rekordu. Přece jen mi začíná těžknout krok ani myšlenky již netančí zdaleka tak zlehýnka jako zpočátku. Začínají mi naskakovat další jednoduché fráze v hieroglyfštině: Jmenuji se Petr. Přál bych si trochu čaje. Studuji angličtinu (kecám!). Mnohokrát děkuji. Uvidíme se zítra? Já tebe taky. Z dálky se ozývá napjaté ticho sálu, do kterého zazní za pár hodin dvojité ano. Co kdybych na chvíli přestal běžet a oddechl si? Je přece horko… Už zase hledám důvody! Kdysi jsem slyšel trefnou definici, že lenoch je člověk, který je zvyklý odpočívat dříve, než se unaví. Tlesknu si tedy na povzbuzení a zaplaším myšlenky na odpočinek, na ten je ještě dost času. Voňavá slečna se psem, kterou znovu míjím, právě v okamžiku, kdy sobě a na dálku i novomanželům tleskám do kroku, mě má definitivně za úchyla.

Zbývá jen posledních pár set metrů a já na rozdíl od jindy nijak nefinišuji. Jednak toho mám docela dost, jednak mi dává dost práce pochytat splašené myšlenky, ze kterých by za chvíli podle mých záměrů měly být odstavce a věty blogového článku. Není prý nic jednoduššího, když se nedostává inspirace k pořádnému článku, než nechat myšlenky volně proudit a pak je pouze sepsat. No, jednoduššího… Asi jak se to vezme. Dobíhám a mačkám stopky. Čas mi nic neříká, nevím, jestli je dobrý nebo podprůměrný, vůbec mě nezajímá. Těším se na tu známou vůni, která se ke mně dostává poslední dobou přes netečnou obrazovku počítače. Pokrok nezastavíš: Už nejen zvuk a obraz, teď už i vůně a třeba i na dotek jednou dojde, k čemu jinému by přece byl dotykový displej? I lehký závan takové vůně dokáže někdy pohnout s naším světem, i když ten se pod našima klopýtajícíma nohama zdá být neměnný.

Dívám se do sešitu, ve kterém eviduji své tréninkové časy. Dnešní čas byl o celé tři minuty rychlejší než dosavadní "nepřekonatelný" rekord. To, o co jsem se neúspěšně snažil od začátku roku, přišlo samo od sebe, bez extrémního vypětí a stresu. A já nemůžu nepřemýšlet o tom, že občas býváme nečekaně odměněni tím, o co jsme už přestali usilovat, protože se nám zdálo, že cíl je příliš nedostižný a my příliš slabí na to, abychom ho dosáhli. "Já tebe taky," mám připravenou pro takové případy v jednadvaceti jazycích svou vytouženou frázi, protože jsem kdysi zbytečným otálením ztratil výhodu první repliky. Snažím se vydýchat a usilovně přemýšlím, na co jsem vlastně celou dobu při běhu myslel. A to jsem myslel, že už to vím!

Řekl bych, že kosmonauti mají své odpovědi o dost jednodušší.

O školních tahácích

1. června 2011 v 21:52 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Docela by mě zajímalo, jestli existují nějací lidé, kteří nikdy v životě ve škole nepoužili tahák. A pokud existují, rád bych věděl, zda je tomu tak proto, že jsou natolik čestní anebo to má jiný důvod. Jsou to géniové s fenomenální pamětí? Jsou to rebelové, kteří zásadně odmítají plout s davem nebo lidé bojácní, kteří by si to také rádi vyzkoušeli, ale bohužel se při páchání podobného přestupku třesou tak, jako by osnovali teroristický útok? Anebo jsou to jen lenoši, kterým je líto hnout prstem a ani pokušení učinit něco nekalého je nepohne k činu?

Když jsem ještě chodil do školy, přišlo mi postavení studenta a učitele nevyvážené nejen mocensky, ale i "tahákově". Zatímco studenti byli za své načapané taháky popotahováni a sankcionováni, učitelům, jejichž tahákům se eufemicky říkalo "přípravy", to procházelo zcela bez problémů a dokonce po nich jejich ředitelská a inspektorská vrchnost takové taháky vyžadovala. Učitelské taháky ovšem většinou moc kvalitní nebyly Protože se nemusely skrývat v ilegalitě, bývaly zbytečně veliké, byly náročné na orientaci a často se vyznačovaly křiklavými kombinacemi barev. Ve volné přírodě, nechráněn protekcionistickými pravidly, by musel takový druh taháků brzy vyhynout.

Já sám jsem si tahák připravoval mockrát. Paradoxně jen málokdy jsem ho doopravdy použil; často se mi stalo, že právě tvorba taháku byla tím nejužitečnějším způsobem přípravy, mnohem účelnějším než plané memorování informací, takže se pohotovostní tahák nakonec ukázal být nadbytečným. Také jsem zjistil zajímavou skutečnost, že když jsem se pokusil tahák použít, ve stejný okamžik jsem přestával normálně uvažovat a spoléhat se sám na sebe a místo toho jsem jen chaoticky hledal na kousku papíru spásné informace, ber kde ber. A tohle"vypínání" zdravého rozumu se mi zdálo být do té míry nepříjemné, že jsem taháky nakonec používat úplně přestal. Abyste správně rozuměli: Nepřestal jsem si je tvořit, jen už jsem je nepoužíval.

Osobně si myslím, že schopnost udělat si kvalitní tahák, je pro život velmi cenná. Ne snad proto, abychom jednou - tázáni slavnostním hlasem, bereme-li si vedle stojící dámu dobrovolně - vyjmuli zpoza manžety našestkrát přeložený papírek a začali v něm nervózně hledat správnou odpověď. Ale schopnost umístit co nejširší výběr podstatných informací do co nejmenšího prostoru považuji za mimořádně přínosnou. Člověk, který si dokáže připravit kvalitní tahák, nejenže při jeho přípravě nenásilně pojme spoustu informací, ale bude asi i schopen vybrat ze záplavy dat různé kvality ta, která mu nejspíš budou doopravdy užitečná.

Proto si myslím, že s taháky by se rozhodně nemělo bojovat, ale školy by naopak dovednosti v psaní taháků měly cíleně podporovat. Již od základní školy by měl být samozřejmě v rozvrhu kromě standardních předmětů i předmět Psaní taháků, ve kterém by si zprvu žáci a posléze studenti mohli připravovat kvalitní taháky do ostatních hodin. Stejně se to tak neorganizovaně děje, tak proč tomu nedat náležité teoretické základy, schopné odborné vedení a profesionální materiálně-technickou a metodickou podporu? Na závěr středoškolského studia by se pak pochopitelně dalo z předmětu i státně maturovat (podle volby by se zkouška skládala z lehkých nebo těžších taháků) a že si na maturitu z taháků studenti přinesou opravdu kvalitní taháky, to tak nějak patří k profesní cti. Je ale také docela dobře možné, že povinným používáním taháků by se taháky studentům do té míry znechutily, že by se všichni natruc dobře učili, jen aby si nemuseli připravovat ten trapný tahák, co měli za úkol.

Ještě jsem chtěl říct něco dramaticky vzletného a dostatečně slavnostního na závěr… Ostatně, někde jsem to tu měl…. Takový malý papírek to byl, nevidíte ho někde? Sakra, kam jsem ho jenom… A takovou jsem si s tím dal práci!