O nepřekonatelném rekordu

4. června 2011 v 12:22 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Na co vlastně celou tu dobu myslíš, když běžíš maratón?" ptávají se mě známí, kteří vědí, že si tento běh snažím vždycky vychutnávat co nejdéle. V očích mají poťouchlý úsměv, asi jako když se lidé ptají kosmonautů, jak chodí ve stavu beztíže na záchod. "Hmmm," odpovídám rozpačitě, "vlastně ani nevím." Prostě mi tak běží leccos hlavou a máloco z toho v ní zůstane. Dá se to vůbec zachytit? A tak jsem se dnes ráno rozhodl, že během naplánovaného výběhu zkusím myslet na to, na co myslím, abych konečně jednou dokázal poctivě odpovědět. Vždyť mě by to vlastně taky zajímalo!

Rozbíhám se po trase, kterou už jsem běžel mockrát, kolem Berounky po polní cestě k železničnímu mostu v Mokropsích a zpět, to celé dvakrát, což dá dohromady něco mezi patnácti a šestnácti kilometry. Je nádherná ranní předzvěst horkého slunečného dne a bezvětří, ideální podmínky. Přebíhám řeku, zhluboka vdechuji ranní vlhký vzduch a myšlenky odplouvají kamsi do daleka. Vířící molekuly vzduchu ve svém rejdivém tanci vytvoří obraz, který už dlouho vídám jako poslední před usnutím i první po probuzení a dost často taky mezi tím. Přemýšlím o tom, proč zrovna ten a ne jiný, jednodušší, a jako obyčejně na nic kloudného nepřicházím. Občas jsou důvody tím nejzbytečnějším na světě.

Pásmo kopců v dálce je dnes pěkně ostré, a zdá se být neprostupné a nepřekonatelné jako Himálaj, i když vrcholky nemají víc než 400 metrů. Kdesi daleko za nimi si mistr zvuku připravuje do přehrávače ten správný svatební pochod. Mohl bych tam být, osobně si ho poslechnout, osobně poblahopřát, jenže jsem si vymyslel spoustu umělých překážek, aby to nešlo. "Tak rád bych přišel, ale…" Říká se, že kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Nedalo mi moc práce najít důvody. Držím novomanželům upřímně palce a mám z té svatby radost. Přesto mi stálo za to najít si důvody, abych nemohl přijít. Hlava je podivné složité zařízení bez záruky a bez pořádného návodu k použití. Divím se, že s tím Evropská unie, která je jinak na tyhle věci pedant, už konečně něco neudělá!

Běží se mi dobře. Několikrát v tomto roce jsem se už pokoušel překonat svůj starý traťový rekord; měl jsem přesné plány a rozpisy, sršel jsem odhodláním. Ale ten dva roky starý rekord je prostě nepřekonatelný, zaběhl jsem ho tehdy v plné fyzické formě, v optimálních povětrnostních podmínkách a navíc v osobním splínu, který mi dodal chuť vymačkat se až na samotné fyzické dno. Dnes jsem se ani nepodíval, jaký čas ten rekord obnáší. Dnes myslím na své myšlenky, abych uměl odpovědět, když se zase bude někdo zvídavý ptát.

Předbíhám slečnu venčící psa. Když ji míjím, udeří mě do nosu známá vůně. Nemám čichovou paměť, ale tuhle vůni poznám jako jedinou mezi všemi. Před několika lety jsem ji občas začichl a byl to pro mě vždycky svátek. Škoda, že jsem tehdy neřekl popravdě, že mi voní lépe než všechny nejdražší parfémy světa a že bych za tou vůní šel na kraj světa a možná i dál. Otočím se prudce na slečnu a v jejích očích vidím úlek. Jestli se zastavím, pustí na mě určitě psa. Ten mezitím mým směrem vrtí krotce ocasem a rád by, kdybych zastavil a podrbal ho slastně na krku. A já přemýšlím, proč si někdy svá upřímná vyznání necháváme ke své vlastní škodě jen pro sebe, jako bychom se báli, že se nám kvůli nim někdo vysměje nebo že nám je někdo ukradne a pojišťovna jako obyčejně najde nějakou obezličku, jak se vyhnout pojistnému plnění. Jako kdyby na něm záleželo!

Kolem řeky jsou naštosována auta a stany rybářů, které míjím s temným funěním. "Hele, vole, co to je za tlusťocha?" dokazuje svou neznalost blogového prostředí jeden z nich. Splést si nás s Tlusťjochem, bože, taková kulturní poklesslost!!! :-). To ještě netuší, že tudy ještě poběžím třikrát. U železničního mostu otáčím, stopnu si mezičas, ale nemám ho s čím srovnat. Takový narcis ještě nejsem, abych si před spaním opakoval všechny své traťové rekordy i s mezičasy. Co si ale poslední dobou opakuju - a právě teď na pátém kilometru na to přichází ten správný čas - jsou slovíčka jednoho jazyka, který asi sice nikdy nepoužiju v praxi, ale přesto jsem se do něj v posledních týdnech pustil ve volných chvilkách jako Champollion do svých hieroglyfů. Inu proč ne? I skladník ve šroubárně si může přečíst Rossetskou desku v originále, Mlho! A já si tedy opakuji aspoň v duchu, co jsem se naučil včera: "Já tebe taky!" Užitečná fráze, je dobré mít ji připravenou pro některé hypotetické situace. Teď ještě rozeznat tu správnou narážku, aby tak člověk neodpověděl, ptají-li se ho jen na to, kolik je právě hodin.

Myšlenek je tolik, že zapomínám zmáčknout mezičas. Ale proč vlastně dneska měřit čas, když neběžím na rekordy, ale jen pro radost a pro jednoduchou odpověď. "Když běhám, myslím hlavně na to, že…" Proti mně běží pár opravdových běžců, jsou jako kyborgové, odevšad jim čouhají drátky a meřidla, určitě dnešní trasu po doběhu počítačově vyhodnotí. Jestlipak všechny ty krabičky taky dokážou zachytit, na co při běhu myslí. "Myšlenky jsou fraj," říkávala vždycky moje babička, ale to neznala počítače. Možná by stačilo pořídit si chytrý měřák, obepnout si místo hrudi hlavu a zvědavcům bych nemusel odpovídat vlastními slovy, ale rovnou bych jim vytisknul graf. Ale já jsem v těchhle věcech zpozdilý a bráním se při běhu sledovat i to, jak mi tepe srdce. Radši mu dávám volnost, ať si tepe, jak chce. Jestli hlava je složité a nepochopitelné zařízení, u srdce radši ani nemluvit! Ale máme spolu jasnou dohodu: Já ho nebudu šmírovat špionážními budíky a ono mě za to občas bude zásobovat takovými zážitky, na které se nedá nikdy zapomenout.

Desátý kilometr. Docela by mě zajímalo, jaký jsem tu měl mezičas při svém nepřekonatelném rekordu. Přece jen mi začíná těžknout krok ani myšlenky již netančí zdaleka tak zlehýnka jako zpočátku. Začínají mi naskakovat další jednoduché fráze v hieroglyfštině: Jmenuji se Petr. Přál bych si trochu čaje. Studuji angličtinu (kecám!). Mnohokrát děkuji. Uvidíme se zítra? Já tebe taky. Z dálky se ozývá napjaté ticho sálu, do kterého zazní za pár hodin dvojité ano. Co kdybych na chvíli přestal běžet a oddechl si? Je přece horko… Už zase hledám důvody! Kdysi jsem slyšel trefnou definici, že lenoch je člověk, který je zvyklý odpočívat dříve, než se unaví. Tlesknu si tedy na povzbuzení a zaplaším myšlenky na odpočinek, na ten je ještě dost času. Voňavá slečna se psem, kterou znovu míjím, právě v okamžiku, kdy sobě a na dálku i novomanželům tleskám do kroku, mě má definitivně za úchyla.

Zbývá jen posledních pár set metrů a já na rozdíl od jindy nijak nefinišuji. Jednak toho mám docela dost, jednak mi dává dost práce pochytat splašené myšlenky, ze kterých by za chvíli podle mých záměrů měly být odstavce a věty blogového článku. Není prý nic jednoduššího, když se nedostává inspirace k pořádnému článku, než nechat myšlenky volně proudit a pak je pouze sepsat. No, jednoduššího… Asi jak se to vezme. Dobíhám a mačkám stopky. Čas mi nic neříká, nevím, jestli je dobrý nebo podprůměrný, vůbec mě nezajímá. Těším se na tu známou vůni, která se ke mně dostává poslední dobou přes netečnou obrazovku počítače. Pokrok nezastavíš: Už nejen zvuk a obraz, teď už i vůně a třeba i na dotek jednou dojde, k čemu jinému by přece byl dotykový displej? I lehký závan takové vůně dokáže někdy pohnout s naším světem, i když ten se pod našima klopýtajícíma nohama zdá být neměnný.

Dívám se do sešitu, ve kterém eviduji své tréninkové časy. Dnešní čas byl o celé tři minuty rychlejší než dosavadní "nepřekonatelný" rekord. To, o co jsem se neúspěšně snažil od začátku roku, přišlo samo od sebe, bez extrémního vypětí a stresu. A já nemůžu nepřemýšlet o tom, že občas býváme nečekaně odměněni tím, o co jsme už přestali usilovat, protože se nám zdálo, že cíl je příliš nedostižný a my příliš slabí na to, abychom ho dosáhli. "Já tebe taky," mám připravenou pro takové případy v jednadvaceti jazycích svou vytouženou frázi, protože jsem kdysi zbytečným otálením ztratil výhodu první repliky. Snažím se vydýchat a usilovně přemýšlím, na co jsem vlastně celou dobu při běhu myslel. A to jsem myslel, že už to vím!

Řekl bych, že kosmonauti mají své odpovědi o dost jednodušší.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Teen Teen | Web | 4. června 2011 v 12:50 | Reagovat

Tak to gratuluju k překonání.

2 Vendy Vendy | Web | 4. června 2011 v 13:35 | Reagovat

Já bych především padla po prvních pěti stech metrech (nikdy jsem nebyla na dlouhé tratě), takže - máš můj obdiv.
Také gratuluji k překonání svého osobní ho rekordu.
K tomu skvělý přenos myšlenek - nemyšlenek, po pravdě, kdybych takhle běžela, asi bych vnímala jen krajinu, koukala, abych nezakopla a nehodila držkovou a nějaké myšlenky by šly mimo mě...
Mimochodem, čím ta slečna voněla?
Byla to vůně květin? Ovoce?
Nebo vůně kuchyně? (Vzpomínám si, jak jedna slečna "voněla" česnekem, a byla to vůně libá pro jistého mladíka, který přišel do Prahy ke své tetě, aby nastoupil do lukrativní práce automechanika.)

3 Rýža Rýža | Web | 4. června 2011 v 13:51 | Reagovat

Ten poslední odstavec se mi moc líbí. Sice lehce zavání kýčem, ale to ostatně téměř všechny "pravdy" tohoto typu. Jen doufám, že to funguje nejen u traťových rekordů:)

4 Čerf Čerf | Web | 4. června 2011 v 14:24 | Reagovat

[1]: Dík.

[2]: Vůni neumím popsat, ale dej mi ji mezi sto jinými a poznám ji :-). Česnek to nebyl, ale proti gustu... Důležité je, že automechanika dokáže okouzlit natolik, že pak roztomile "rozklepává nejtek" :-).

[3]: Když to tak ve skutečnosti funguje, i kýč potěší :-). Traťové rekordy jsou mi už ukradené, ale možná se na nich dá leccos pochopit :-).

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. června 2011 v 15:00 | Reagovat

Že bych nazul běžeckou obuff a vzal to přes Radotín k Berounce, schválně, co by řekli rybáři na mne ...

6 Čerf Čerf | Web | 4. června 2011 v 15:09 | Reagovat

[5]: Záleží na tom, jestli chytají na třpytku nebo na Čerfy.

7 Charlie Charlie | Web | 4. června 2011 v 16:04 | Reagovat

Gratuluji k rekordu :)
Ke slečně se příliš nepřibližovat, v kapse žmoulá pepřový sprej a hlavou se jí honí výtka k sobě samé, že se se svým psem více nevěnovala tréninku útočných povelů.
Při příštím maratonu mysli třeba na to, že někde u trati postávaj dvě blogový čtenářky s transparentem a doufají, že kolem už dávno neproběhl Čerf a nevšiml si jich, protože koukal, kde že mu létá jaká splašená myšlenka. Ale jen pod podmínkou, že účast na maratonu dopředu oznámíš.

8 Janah Janah | Web | 4. června 2011 v 22:41 | Reagovat

Tak ti tleskám. A "já tebe taky" si připravuješ pro příležitost milostnou nebo agresivně zastrašovací (něco jako - "skopu tě do kulata" ?)

9 Janah Janah | Web | 4. června 2011 v 22:50 | Reagovat

P.S.Ha, mimoděk jsem narazila na mluvnický problém - napsat skopat nebo zkopat? Pravidla praví, že: "skopat (shora nebo dohromady) -- zkopat (kopáním upravit terén, pokopat někoho)" - tedy - skopá se někdo dohromady(do kulata) a zároveň zkopá někoho, tak nevím, nemělo by tam být obojí? :D

10 Čerf Čerf | Web | 4. června 2011 v 22:58 | Reagovat

[7]: Slečnu naprosto chápu. Pokud by použila pepřák, možná bych ještě nečekaně zrychlil a ubral z času dalších pár vteřin. Dvě blogové čtenářky s transparentem, to zní velmi dobře. A jsem si skoro jistý, že Čerf ještě neproběhl, protože mu to tak rychle nejde :-). V takovém případě rád účast předem oznámím. Co takhle 13.listopadu v Athénách? :-))

[8]: Jak se bude do lesa volat, tak se ozve! Hlavně když se nebudu muset učit dvě odlišné fráze, ale bude postačovat rozlišení intonací :-).

[9]: Nevím, nebude-li zbytí, použiju jako mnemotechnickou pomůcku Svatopluka Skopala. Ale raději řeknu, že szkopat někoho do kulata odporuje mému přesvědčení, neb jsem vyznavačem kubismu.

11 Naďa Naďa | Web | 5. června 2011 v 9:09 | Reagovat

Hezky jsem si početla, jako ostatně u tebe vždy, ponořila jsem se do tvých myšlenek a vzpomínala jaké se asi honily myšlenky v mé hlavě, když jsem plavávala několik bazénů. Bylo to krásné vyčištění hlavy :-)

12 Janah Janah | Web | 5. června 2011 v 23:16 | Reagovat

[10]: ad 8 Věděla jsem, že z toho nějak vybruszlíš :D

13 š š | Web | 7. června 2011 v 16:14 | Reagovat

Tak, to já vím naprosto přesně na co myslím, když běžím  - "snad mi ten autobus nezabouchne před nosem" :)))

14 Charlie Charlie | Web | 9. června 2011 v 14:21 | Reagovat

[10]: Athény vyhovujou, budeme se tam tou dobou zrovna potloukat.

15 Čerf Čerf | Web | 9. června 2011 v 20:45 | Reagovat

[11]: Do čerstvě vyčištěné hlavy je radostí zasévat nové pošetilosti :-).

[12]: Neplavec, nelyžař, nemotorista... Nebruszlař! :-)

[13]: Tenhle sport také občas provozuju, ale pak vždycky nějakou dobu přemýšlím, po vzoru himalájských horolezců, kam se přede mnou schoval všechen kyslík.

[14]: Tak se potloukejte opatrně, aby vás nepotloukli militantní demonstranti. A v cíli se přihlašte, zajdeme na ouzo :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama