Červenec 2011

Nedělní miniglosy č.127

31. července 2011 v 12:45 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Český prezident Václav Klaus vzbudil při své návštěvě Austrálie mimo jiné pozornost i tím, že odmítl projít bezpečnostním rámem v budově tamního parlamentu. K činnosti detektorů kovů má Václav Klaus výhrady dlouhodobě, přibližně od té doby, co právě podobný bezpečnostní rám kdysi odhalil, že Klausova oblíbenkyně Margaret Thatcherová není tak docela železná lady.
-----------------------
Odboroví předáci se domnívají, že chování ministra financí Miroslava Kalouska, který pravidelně přichází pohovořit si s protestujícími odboráři, drzostí přesahuje všechny únosné meze a může být jen cílenou provokací. Jeden z dobře informovaných zdrojů blízký několika různým odborovým svazům nám k tomu řekl: "Demonstrující lidé by za normálních okolností zůstali u pouhého skandování neškodných hesel jako např. "Zbabělče, vylez ven, jestli se nebojíš!", ale pan ministr - místo toho, aby zůstal důstojně a odpovědně zabarikádovaný v budově ministerstva - může mírumilovné demonstranty svou zbabělou, nehoráznou a bezprecedentní vstřícností vyprovokovat k neuváženému jednání, za které my jako organizátoři akce pochopitelně odmítáme nést jakoukoli odpovědnost."
-----------------------
Policie ČR evakuovala na základě anonymní výhrůžky bombovým útokem celou oblast Šumavského národního parku. "Je to pravda," potvrdila hektickou operaci policejní mluvčí. "evakuovali jsme všechny pracovníky národního parku, ekologické aktivity, vyšší živočichy a dokonce i všechny larvy kůrovce." Policie očekává, že podrobné prozkoumání terénu bude ukončeno v půlce října a pak se budou moci všichni do lesa vrátit. Česká komora kůrovců a lýkožroutů však už preventivně najala advokáta Jana Kalvodu, aby zažaloval český stát o náhradu škody za zmařenou investici, protože původně útulné byty, o které se kůrovec staral s péčí řádného hospodáře, jsou teď zcela vybydleny.
----------------------
Podle vyjádření Českého statistického úřadu dojde v České republice ke krátkodobé stagnaci hrubého domácího produktu. Domácí produkt to totiž se svou tradičně tvrdou hrou přehnal a byl vyloučen na dvě minuty za hrubost.
-----------------------
Představitelé Věcí veřejných považují za žádoucí zdanit prostituci. Podle základních tezí nově připravovaného zákona by se tradiční formy prostituce danily základní sazbou, zatímco politická prostituce a prostituce názorová by jako tradiční součást české kultury samozřejmě zůstaly v sazbě snížené.

O starých a nových věcech

30. července 2011 v 17:36 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Myslím, že kdyby to záleželo jen na mně, hrubý domácí produkt by dost silně stagnoval. Nemám totiž dostatečně vyvinuté konzumní instinkty, které by mi velely starší věci při nejbližší příležitosti opustit a nahradit novými. Nechávám věci, aby sloužily tak dlouho, dokud to ještě aspoň trošku zvládají a nad jejich nedostatečnostmi, které vždy vyniknou v porovnání s novou natěšenou generací věcí nových, mávám rukou. Něco jsme spolu prožili, tak je nechávám volně dosluhovat a nerozdávám výpovědi "na hodinu". V mé domácnosti tak najdete starou neekologickou ledničku, televizi z doby, kdy ještě jejích necelých 60 úhlopříčných centimetrů odpovídalo střednímu rozměru obrazovky, zatímco dnes vedle moderních plazmových obrazovek přes půl stěny vypadá jak anorektička zabloudivší na akci XXL klubu.

V kapse mi vibruje mobil, který byl ještě před třemi lety považován za dostatečně chytrý, i když nad jeho schopnostmi teď kdejaký dotykový IQ načepenec jen protočí své digitální mnohamegapixelové oko. Když mi jeden podomní prodejce chtěl ukázat, jak jeho exkluzivní a supervýkonný vysavač ve srovnání s mým starým dýchavičným luxíkem jménem Žeryk zazáří, vyhodil jsem nikoli Žeryka ale předvaděče s vysvětlením, že můj starý vysavač nikdo takhle tupit nebude, protože když my dva jsme spolu luxovali prach světa, milý prodejce ještě tahal kačera a ani ho nenapadlo, že jednou bude strašit spoluobčany fotografiemi miliónkrát zvětšených nenávistně se tvářících roztočů . Snažím se tedy neopouštět jen tak lehce staré věci pro nové, snad v bláhové naději, že se jednou za dlouholeté zásluhy stejně zachová svět ke mně, i když je mi jasné, že nejspíš ne, protože "HDP syndrom" se ze světa věcí postupně přelévá i do světa lidí.

Stejně tak jsem spokojený se svým notebookem. Je sice při svých sedmnácti diagonálních palcích neskutečně těžký a nanosil jsem se ho na rameni tolik, že se (nejen v tomto smyslu) kloním na pravou stranu. Svítí a hřeje tak, že baterie ho byla schopna pohánět i v lepších dobách sotva dvě hodiny a dnes už nezvládá ani půlhodinovou cestu vlakem z Prahy do Dobřichovic. Ale ani to by mě nejspíš nebývalo pohnulo k pořízení náhrady. Až touha cestovat a mít o tom možnost dát vědět. Prostě jsem si neuměl představit, že bych jednou odjel na dovolenou a jen tak jednoduše dal vale vám, mým milým a věrným čtenářům. Zároveň jsem si ale neuměl představit, že bych na delší cestu mezi jiné potřebné věci přibalil svého počítačového hrocha, který začíná být nervózní, kdykoli se vzdálí na víc než dva metry od zásuvky.

No a tak jsem se předevčérem rozhodl, že si pořídím nový počítač. Abych byl uctivý, nechci ho proto, aby mého "hrůška" nahradil, ale aby ho zastal v dovednostech, na které už starý notebook nestačí, tedy hlavně ve výdrži a v pohyblivosti. No a za pouhé dva dny už mám nového bílého krasavce; no, tedy spíš krasavečka. Diskaři by s ním hodili o dost dál než svým atletickým náčiním, protože je o dost lehčí než disk. Teď se snažím naučit mrňouse aspoň část z toho, co jsme se starším a větším "strejdou" společně objevovali víc než 3 roky. Nechci, aby z nich byli konkurenti, oba budou mít oblast své působnosti a doufám, že starší mladšímu předá část svého know-how a ten mladší staršímu pružnější pohled na svět. Teď jim to ještě musím nějak pochopitelně vysvětlit.

Dnes poprvé tedy píšu zkušební článek na nové maličké klávesnici a obrazovka ztrémovaného začátečníka nervózně poblikává. Pokud rozlišujete návštěvníky svých blogů podle počítačových IP adres, zvykněte si, že kromě trvalé adresy má Čerf i jednu adresu přechodnou a svůj pobyt bude vtipně měnit, aby ho jen tak snadno nedostihli dotěrní paparaziové či internetoví tajnoslužebníci. Poděkování za podporu růstu HDP mi ovšem mohou ekonomičtí odborníci poslat na kteroukoli z adres, já si ho najdu.

Na maličké obrazovce novice vypadá text podobně jako na velké počítačové tváři jeho zkušenějšího kolegy. Ale kdybyste v obsahu článku shledali netradičně velké množství obsahových, stylistických nebo dokonce gramatických chyb, vězte, že je to dáno hlavě jeho začátečnickou nervozitou.

Žádný učený přece ještě z nebe nespadl!

Šílení

27. července 2011 v 20:38 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Jezero zavěšené pod nebeským stropem,
skrápí bouřící smrští vášně
dychtivě žhnoucí těla flagelantů
svíjejících se prostopášně
bez skrupulí a bez zástěny šatů
v odvěkém rytmu slunovratu.
Tak šílí doba vytržená z pantů.

V náručích čerstvě vytlučených oken
s rozpraskanými skleněnými rty,
co na plátky krájí nepozorný vítr,
kopyta tančí valčík v porcelánu,
rozdrtí každý šunt i majestátní chloubu
a půlnoc s polednem se svorně dvoří ránu.
Tak šílí doba, co se vymkla z kloubů.
Tak šílí doba zpitá pod obraz.

V některých chvílích chtěl bych zmrazit čas,
jindy jsem rád, že aspoň líně plyne.
Vy ne?

Nedělní miniglosy č.126

24. července 2011 v 8:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Jubilejní 20.ročník tradiční ankety o nejpopulárnější lidové přísloví vyhlásil nejčtenější nepálský list Kathmandu Mirror. Ve všech skupinách čtenářů s výjimkou hasičů i v tomto ročníku jasně zvítězilo úsloví "Co tě Nepálí, Nehas!"
-----------------------
Skupina bruselských metodiků přijela do České republiky, aby aplikovala promyšlenou metodiku podnikání, standardně používanou v Evropské unii, na několik vybraných českých začínajících firem. "Při uplatnění naší skvělé metodiky se velmi rychle daří vychytat všechny mouchy, které většinou rozjezd nového podnikání doprovázejí," uvedl vedoucí delegace. "Bohužel, nepříjemným důsledkem byl rychlý bankrot jednoho ze sledovaných podniků. Přestože se v tomto případě podařilo díky našemu zásahu vychytat všechny mouchy dokonce ještě rychleji, než vyžaduje evropská norma, další fungování firmy bylo vyloučené, protože se ukázalo, že šlo o chovnou stanici na pěstování much a masařek pro výzkumné účely."
-----------------------
V reakci na připravované schválení zákona o hmotné odpovědnosti politiků za špatná rozhodnutí vyhlásila většina českých politiků včas osobní bankrot. Odpovědnost za politiky v insolvenci samozřejmě přebírá i podle nového zákona stát, a to až do výše 4,5 násobku státního rozpočtu.
-----------------------
Španělský cyklista a trojnásobný vítěz Tour de France Alberto Contador tentokrát další triumf ve slavném závodě nepřidá. Vzhledem k jeho zdravotním potížím ostatně ani není divu. Opěvovaný Španěl měl tentokrát velké problémy se srdcem a jeho osobní kardiolog dokonce prohlásil, že v průběhu náročných pyrenejských a alpských etap chybělo několikrát jen málo, aby Contadora trefil schleck.
----------------------
Historicky první mistrovství světa ve skoku na špek se bude konat v České republice. "Je to velký úspěch naší sportovní diplomacie," neskrýval nadšení předseda organizačního výboru šampionátu. "Mezinárodní federace při výběru pořadatele přihlédla k tomu, že se jedná o český národní sport, jehož všeobecnou oblibu nejlépe ilustruje tradiční a mezi diváky velmi populární slogan "Kdo neskáče, není Čech!"

Miroslav Horníček: S paní ve spaní

23. července 2011 v 8:34 | Petr Vápeník |  Knihy

Při jedné z delších jízd vlakem jsem se nedávno potěšil tím, že jsem si znovu přečetl útlou knížku obsahující starší a dříve knižně nevydané (knížka vyšla v roce 1999) texty člověka a spisovatele, kterého mám rád, Miroslava Horníčka. Jedná se především o texty z padesátých let (asi by se už slušelo dodat , že jde o padesátá léta 20.století, ale pořád mi na takovém dodatku něco vadí :-)). Texty jsou nadepsány jako povídky, ale rozhodně nejde o povídky standardní a některé texty snad do takové škatulky ani přiřadit nejdou.

Jde totiž o texty velmi různorodé - od filosofické debaty mezi dvěma čápy s dost odlišným viděním světa (Rozhovor na břehu), přes úvahy (Umění ztráceti, Chvála relativity) a křehké glosy k tíživé době 50.let (Rozhovor s paní ve spaní), až k prvkům téměř hororovým (Podivní hosté) nebo ke glosovaným slovním hříčkám (Majitelům drobných přístrojů pro domácnost na vědomí). Vše je podáno s Horníčkovým typickým nadhledem a okouzlením k věcem sice obyčejným, ale zároveň nazíraným s fantazií dospělého dítěte.

Spojení s dětstvím se např. pěkně odráží v textu Andělé malých kluků:
"Nikoli každý muž byl klukem. Mnozí, ať již svou vinou nebo vinou svého okolí, byli v oněch letech pouze chlapci a někteří, což je ovšem smutný úděl, byli hochy. Nelze tvrdit, že andělé přicházejí pouze ke klukům, zajisté také chlapci a hoši je vídají, neboť andělé se nevyhýbají žádnému z dětí, ale nejhlubší a nejpevnější pouto je mezi anděly a kluky, a to proto, že klukovství je obzvláště krásný, bohatý a požehnaný stav, který není dán pouze věkem, ale i mnoha rozličnými schopnostmi, darem odvahy a ještě jinými dary, které všechny pocházejí z nebes."

Texty obsahují zajímavé myšlenky a na své si přijdou i lovci citátů:
"Čím hloupější člověk, tím víc a tím déle se těší z pochybení druhého."
"Když jdeš do sebe, nepobývej v sobě příliš dlouho, aby se ti v sobě nezalíbilo. Je lépe se přesvědčit třikrát, jsi-li opravdu v sobě, abys nebyl v někom, kdo se ti pouze podobá."

Horníčkův humor v popisu obyčejných situací je mi velmi blízký a občas se ani ve společnosti vážných spolucestujících neubráním hlasitému smíchu: "Má tělesná teplota dosahuje hodnot vysloveně podivných, např.35,8 nebo 36,2, a to i ve chvílích, kdy se domnívám, že mnou lomcuje horečka. Tedy teploty, při kterých macarát má delirium, ale na člověka je to málo."

Na druhou stranu je třeba připustit, že "sbírka" je hodně nevyrovnaná a nesourodá, je to takový pelmel témat a stylů bez větší jednotící myšlenky. Obsahuje perličky, ale rozhodně to není žádná velká literatura, nic nezapomenutelného a úžasného, skoro bych řekl, že vzhledem k době vzniku je to cosi jako předchůdce některých současných typů blogových článků. Optimální do letního vlaku, protože tu stovku stránek splivne čtenář během chvilky a ještě mu zbyde na rtech mírný úsměv a vaše kupé jako by se provonělo zvláštní vůní. Ale je to jen závan a vy si celkem rychle uvědomíte, že jde nejspíš jen o vůni chodbičkou procházející světlovlasé dívky modrozelených očí.

"Může se stát, že potkáme světlovlasou dívku modrozelených očí, která je ochotna s námi povečeřet. Radujme se z takové prostinké příhody a zabraňme hlasu, který nám našeptává, že ještě lépe by bylo, kdybychom potkali DVĚ světlovlasé dívky modrozelených očí, které by byly ochotny s námi povečeřet."

O záludných heslech a romantických špiónech

19. července 2011 v 18:08 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Nedávno jsem se pokoušel dovolat na telefonní linku jedné známé firmy. Pomiňme teď zajímavou skutečnost, že trvalo asi 30 minut, než přestala hrát hudba a někdo se ozval. Na to už jsem zvyklý a když někdo tolik jako já touží, aby byl jeho rozhovor v zájmu stálého zlepšování služeb nahráván, musí být ochoten pro to něco obětovat. Co bylo zajímavé, že jsem byl vyzván k tomu, abych nadiktoval jakési přístupové heslo. "Já ale nechci nikam přistupovat, já se s vámi chci jen poradit," namítl jsem. Ukázalo se ale, že jde nejspíš přímo o přístupové heslo k telefonní operátorce, protože ta bez tohoto všemocného šému nemohla ani pohnout rukou. O jaké že má jít heslo? Aha, no přece o to, které prý jsem si zvolil, když jsem podepsal smlouvu! To bylo ovšem asi před pěti lety.

"Pokud jste heslo zapomněl, nevadí, stačí správně odpovědět na kontrolní otázku, jak se jmenovala vaše prababička za svobodna." Zaváhal jsem: Kterou z těch minimálně čtyř potenciálních prababiček jsem asi při podpisu smlouvy uvedl? "Nebo tu ještě máte jako druhou kontrolní otázku vyplněné oblíbené ženské jméno, trefíte ho?" pochopila operátorka důvod mého rozpačitého mlčení. Safra, oblíbené ženské jméno před pěti lety… Zadal jsem tenkrát jméno, které by se od (tehdy) odpovědného manžela očekávalo anebo to, které mi (už tehdy) začínalo ležet v hlavě? Anebo jsem zcela rezignoval na spojení se skutečnými osobami a vyplnil jsem do kontrolní otázky jméno, které se mi prostě líbí jenom tak? A jde to vůbec takhle odosobnit? Rozpačité mlčení pokračovalo a já si moc přál, aby zase začala hrát ta protivná hudba. Po dlouhém intenzivním přemýšlení jsem se rozhodl na své původní přání rezignovat. Neznáte-li totiž dnes ta správná přístupová hesla, ani si neškrtnete.

Pamatuji si, že na svého mlada jsem se s hesly setkával jen zcela výjimečně. Vždy když jsem chtěl něco vybrat z vkladní knížky, což nebylo často, protože - jak dobře ví lidová moudrost - kde nic není, ani nejskvělejší heslo nebere. A taky když jsem se díval na nějaký film ze špionážního prostředí. Jak jen to vypadalo romanticky: Pan špión si v parku sedl nenápadně na lavičku vedle krásné paní špiónové a řekl něco neutrálního jako: "Touhle dobou musí být v Ženevě krásně!" a paní špiónová odvětila: "Před Ženevou dávám přednost Bernu" a od té chvíle bylo jasné, že k sobě ti dva patří.

V dnešním počítačovém světě si však s romantikou na lavičce nevystačíte. Správné heslo a správný přístupový kód potřebujete prakticky ke všemu. A nevystačíte si zdaleka s jedním: Jednou si můžete vybrat heslo jaké chcete, tak zvolíte to, které si nejspíš budete pamatovat. Při jiné příležitosti vám ale počítač namítne, že tak jednoduché heslo si vybrat prostě nesmíte, protože by vaše bezpečnost mohla být ohrožena, takže v heslu musejí být zároveň písmena i číslice. Vyděsíte se a ke svému osvědčenému heslu přidáte koncové dvojčíslí, které - jak se vám zdá naposledy právě teď - má nějaký zjevný smysl.

Další vynucené heslo je ještě sofistikovanější: Musí mít minimálně dvanáct znaků a 5 až 7 z nich musí tvořit písmena a to pěkně na přeskáčku velká i malá. Číslice se pochopitelně nesmějí opakovat. Minimálně jeden ze znaků musí být z japonské abecedy, minimálně jedna číslice musí být napsaná římsky. Z původního krásou, citem a křehkostí překypujícího a snadno zapamatovatelného hesla SKRIVANEK tak tímhle postupným soustružením vznikne cosi jako s9K_riV8x16Dk, se kterým je počítač konečně spokojen, ale vy samozřejmě dobře víte, že takový řetězec se ve vaší paměti nemůže ohřát ani minutu, a tudíž příslušné stránky budou v naprostém bezpečí nejen před hackery, ale především před vámi samotnými, což není úplně nepraktické, protože když se upřímně zamyslíte nad skutečností, kolik nepříjemností jste si již v životě dokázali způsobit vy sami, většinou z toho srovnání hackeři celého světa vyjdou jako skupinka neškodných podivínů.

Samozřejmě hesla a přístupové kódy většinou neplatí na neomezenou dobu. Čas od času se vám připomenou, protože jim vyprší platnost a vy na nich musíte cosi změnit, co přesně, to se bude opět lišit. Někdy stačí změnit jeden znak, jindy dva, nejlíp rovnou minimálně tři znaky, aby nové heslo to původní moc nepřipomínalo. Za rok z vašeho původně úhledného heslovníčku nezůstane kámen na kameni, protože expirační doba je u různých hesel různá. Někdy mě napadá, jak je zvláštní, že v takto báječně chráněném a zajištěném světě ještě pořád existují lidé, kteří mají z něčeho obavy.

Kam si ale poznamenat všechny ty tajuplné kódy, na které je možná i paměť génia Kasparovova formátu krátká. Kam s nimi, aby to bylo bezpečné? Co kdyby se proboha útržek papíru s vaším sofistikovaným přístupovým kódem do internetového obchodu, kde jste si předloni zakoupili inkoust do tiskárny, dostal do nepovolaných rukou? Papír jako zálohovací médium jednadvacátého století? Fuuuuuj, křiví se ústa zastánců nekončícího elektronického pokroku hnusem. Mnohem lepší je vytvořit si počítačový soubor, do kterého si prostě všechna aktuální i dávno nepoužívaná hesla napíšete a pak už je budete jen postupně obměňovat a doplňovat, jak život poběží. Chytré a stylové. Samozřejmě jen za předpokladu, že systém hesel jako mimořádně citlivý a cenný artefakt řádně zaheslujete, aby se vám do něj nikdo nenaboural. A protože tohle všeshrnující heslo musí být naprosto neprolomitelné, nesmí to být nic triviálního, takže vymyslíte zcela nové heslo, které jste ještě nikdy na nic nepoužili, a zapíšete si ho pečlivě do poznámek v mobilu, který vám za nějakou dobu ukradnou v tramvaji.

Že se vám bez vašeho superhesla zhroutil celý svět? Že jste se jeho ztrátou odstřihli od veškeré vaší existence? Inu, v tom případě si zkuste najmout nějakého šikovného hackera, třeba ještě není vše ztraceno. Já nicméně v ten okamžik vstanu od počítače, půjdu do parku, vyhlédnu si lavičku s tou nejzajímavější ženou v dohledu, přisednu si k ní a řeknu: "Touhle dobou musí být v Ženevě krásně!"

Doufám, že ví, co má odpovědět.

Nedělní miniglosy č.125

17. července 2011 v 9:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle ministra školství děti v českých školách příliš zlobí a je třeba je pořádně srovnat. Školáci proto budou dělat v 5. a 9.třídě základní školy srovnávací testy.
-----------------------
Čeští myslivci požadují po českých zemědělcích, aby sázeli na polích nižší řepku, protože je-li vyšší, skrývají se v ní divočáci, kteří se pak myslivcům špatně střílejí. Mluvčí Agrární komory naopak uvedl, že podobného výsledku by bylo možné dosáhnout, kdyby myslivci odchovávali výrazně větší divočáky. Myslivci se zatím domnívají, že mluvčí si z nich svou odpovědí jen vystřelil, a proto se pro jistotu rovněž poschovávali v řepce.
-----------------------
Václavu Havlovi se podařilo překazit vyznamenání Vladimira Putina druhdy prestižní německou cenou Quadriga. Po ultimativním protestu bývalého českého prezidenta byl proto bývalý ruský prezident po ostrostřelci Antonu Špelcovi teprve druhým kandidátem, na kterého medaile nezbyla.
-----------------------
Ministerstvo financí připustilo, že na základě velké vlny protestů proti zařazení knih do standardní sazby DPH zvažuje ponechat ve snížené sazbě alespoň žákovské knížky.
-------------------
Pasažér, který se za letu na řecký ostrov Rhodos neúspěšně pokoušel otevřít ve výšce 11 km dveře letadla, podal na dopravce žalobu pro omezování osobní svobody. Právní experti soudí, že žaloba nemá velkou šanci na úspěch, protože bude nejspíš zjištěno, že pasažér byl omezený již před incidentem.

Fata morgána

14. července 2011 v 21:53 | Petr Vápeník |  Haiku

Dnes připojuji jedno potenciálně lehce optimistické haiku, které je určeno obzvlášť těm, kterým shodou nepříznivých okolností není při cestě pouštěmi celého světa přechodně do skoku. Tak aby zas bylo!



Fata morgána


I cesty pouští

v zrcadle fantazie

vedou k oázám.




Cesta do pravěku:
Je-li řeč o optimismu, v dnešní cestě do pravěku přikládám odkaz na jednu rok starou veršovánku (nejde tedy o žádnou "hlubinnou" vykopávku a někteří z dlouhodobých čtenářů se možná rozpomenou), kterou jsem se kdysi pokusil rozptýlit sám sebe v jedné zcela reálné dlouhodobě patové a "pouštní" situaci. Jestli mi to tehdy pomohlo? Inu, zdálo se mi, že ostatní se celkem bavili :-)) : Patofobie

A ještě jednou Vydra, tentokrát ve vlastních barvách

13. července 2011 v 21:23 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
V pátek jsem vám představil infračervené fotografie šumavské řeky Vydry v článku Už jste někdy viděli infračervenou Vydru? a slíbil jsem vám přidat jako bonus i fotografie v obyčejném denním bílém světle. Dnes svůj slib plním, takže si můžete v některých případech porovnat i téměř stejné záběry. Expozice tentokrát pochopitelně nebyly tak dlouhé jako u infrafotek (jen 2 až 8 vteřin), ale i tak se Vydra ukázala jako celkem švarná modelka. Případné vady na kráse tedy prosím hledejte na straně fotografa a nikoli překrásného modelu.

Vydra - to jsou tisíce kamenů a tisíce vodních vírů, kterými voda pospíchá, aby se co nejrychleji stala Otavou.

Proudící voda umí vytvářet nejen velké tepny, ale i jemné a drobné vlásečnice.

Co to asi bylo za obry, když po jejich rozverné hře s kamínky zůstalo v řečišti takové kamenné bludiště?

Pěna na řece (mimochodem- výhradně přírodní) možná původně chtěla tančit čtverylku, ale nakonec jí z toho vždycky - jak je vidět vpravo dole - vyšlo kolo kolo mlýnský.

Přírodní peřeje jsou v kaňonu Vydry vděčným fotografickým námětem. Výhodou je, že úžasných námětů je - i přes prázdninové turistické návaly - pořád o dost víc než fotografů.

Je vidět, že některé kameny požívají u vody značné úcty, takže je voda opatrně a po špičkách obkrouží, aby je nevyrušila ze staletého spánku.

Barva řeky není dána žádnými filtry nebo postprodukční magií, ale své nahnědlé zabarvení prý řeka nabývá v rašeliništích v okolí Modravy. A divoká voda vytvořila v některých kamenech prohlubně a "hrnce", kde vznikla paradoxně jezírka s úplně klidnou vodou.

Kameny občas připomínají podivuhodné vodní bytosti, o kterých by se daly vymyslet desítky pověstí a legend. Proč asi zkameněly? Kdoví, kdyby se paní Rowlingová přijela na Vydru podívat,možná by z toho bylo dalších sedm knížek a filmů.

No, myslím, že na jeden výlet jsou dvě fotoreportáže až dost, tak dám teď s Vydrou zase na nějakou dobu pokoj. Jedině snad, že by se nabízela nějaká ta fotohádanka... :-). Mimochodem - to víte, že pohled na proudící vodu dokáže léčit šrámy na duši? Aspoň u mě to platí a taková kúra u pěkného zurčícího potoka nebo rozverné říčky na mě zabírá. Kéž by tak fungovala i voda "zmrazená" ve fotografických záběrech! Stačilo by jen rozmrazit v mikrovlnce...

Nedělní miniglosy č.124

10. července 2011 v 10:49 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vyhlášení bezletové zóny nad Libyí způsobilo napětí na tažných trasách stěhovavého ptactva. Poté, co byl včera dvěma stíhačkami americké armády donucen poblíž Benghází přistát pokojně migrující čáp černý, napadlo hejno bernešek americkou letadlovou loď Abraham Lincoln hlídkující ve Středozemním moři. Dočasné objízdné trasy jsou vedené přes Alžírsko a Egypt a dopravní experti se shodují v tom, že jakmile opadne přepravní špička způsobená začátkem prázdnin, situace se bude postupně normalizovat. Spojené síly NATO zatím čekají, zda budou bernešky za obsazenou letadlovou loď požadovat výkupné.
-----------------------
Stomatologická komora požaduje, aby všichni její členové, jejich rodinní příslušníci a sympatizanti komory měli nárok alespoň na tři amalgámové plomby za rok zdarma. Podle prozatímního vládního návrhu by měli mít nárok na deputátní plomby jen zubní lékaři a celníci.
-------------------
Wimbledonská vítězka Petra Kvitová pozvala po audienci na Hradě na oplátku Václava Klause na přátelskou návštěvu do Fulneku. Prezident vyjádřil spokojenost, že si v tomhle s Petrou bude Kvit.
-----------------------
Posledním letem raketoplánu Atlantis se uzavírá třicetileté období fungování raketoplánů jako vesmírného plavidla. Odborníci věří, že se i při návratu z poslední cesty raketoplán Atlantis trefí na přistávací dráhu kosmodromu na floridském mysu Canaveral a že se nad ním nezavře voda blízkého oceánu, jako se v přeneseném slova smyslu zavřela nad raketoplány jako takovými a jako se kdysi zavřela nad stejnojmennou bájnou zemí.
-----------------------
Poté, co soud zakázal firmě Tipsport používat pro novou loterii název TipSportca, byla nová hra přejmenována na TipŠestka. S tímto názvem ale nesouhlasí Městský úřad Prahy 6, který považuje slovo šestka za své vlastnictví a podal už žalobu na několik zubařů, kteří nadále konzervativně používají slovo šestka (s různými upřesňujícími dovětky) pro některé stoličky. Jako další náhradu má Tipsport připravený název TipŠvestka, takže se očekávají protesty ze strany firmy Rudolf Jelinek a od Divadla Járy Cimrmana.

Už jste někdy viděli infračervenou Vydru?

8. července 2011 v 12:37 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

V loňském roce jste mohli být svědky mých prvních pokusů s infračervenou fotografií (viz několik starších příspěvků z rubriky Fotočlánky). Letos konečně nastal čas zkusit vyfotit víc než jen jednotlivé pokusy. A protože jsem chtěl vyzkoušet, jak se v této části spektra fotí tekoucí voda, a protože jsem chtěl potěšit jednoho neobyčejného člověka, který má fotky proudící vody rád, vyrazil jsem o cyrilometodějském svátku udělat pár fotek na Vydru. Na jediný den trochu třeskutý výlet, ráno skoro šest hodin cesty tam, pár kilometrů pochůzek s výběrem vhodných obrazů, tři hodiny intenzivního focení s neustálým balancováním se stativem na kluzkých kamenech a večer skoro šest hodin cesty zpátky. V mezidobí občas silnější a občas slabší, ale nikdy zcela neustávající déšť, kolem proudy natěšených svátečních turistů zhluboka vdechujících šumavský chráněný vzduch 1. pásma národního parku. A nádherná řeka, jíž se v malebnosti u nás málokterá vyrovná.

Jak už jsem kdysi popisoval, infračervené fotky nesnášejí spěch. To, na co stačí u běžných fotek několik tisícin vteřiny trvající mžik, s tím infračervená fotka zápolí několik minut. Několik minut nenasytně hltá záření nesené proudící vodou, aby ho pak mohla vydat v podobě zhuštěného a zvláštního obrazu. Nikdo z lidí nemá vlastní nezprostředkovanou zkušenost s tím, jaká je podoba infračerveného světa. A tak záleží jen na fotografovi, jaké svědectví vydá, kde zůstane u černobílé transkripce a kde okoření obraz nádechem (vždy nereálné) barvy. Vyberte si sami, co je vám osobně bližší.

Až mi jednou někdo řekne, že vypadám omšele, vzpomenu si na kameny porostlé skromným mechem. Čekali byste zelenou barvu? Ale kdeže, jste přece na exkurzi v infračerveném světě!


Nic jiného, než stále dokola se opakující vzorec: Voda, světlo, kameny... Na první pohled nic složitého.


Prolínající se proudy občas připomínají propletence mašlí nebo nepokojné stuhy moderních gymnastek.


Amfiteátr s parterem, balkony, i s místy k stání až pod stropem. Velký lustr dnes svítí jen zpoza těžké a stěží průsvité opony a místy se dokonce zdá, že úplně prošvihl představení.

Kupodivu, na celkem komplikované cestě se nakonec voda vyzná i bez složitých dopravních značek a semaforů. Je to doklad vysokého nebo naopak nízkého stupně civilizace?


Uznávám ovšem, že voda to nemá na cestě do údolí jednoduché: Část se veze v hlavním proudu, část se hýbe jen líně a jakoby z donucení. Některá voda zabloudí a v kamenitém bludišti zoufale hledá cestu zpátky.


Nebojte se o vodu, ona si nenatluče. Vždycky, když skáče z větší výšky, padá do přistavených prachových peřin. Nic pro alergiky, i když jsou to peřiny pouhým okem neviditelné.


Z výletu jsme si přivezl i fotografie standardní, barevné, a tedy lépe odpovídající naší zkušenosti. Ale to už je jiný zážitek, jiný příběh a také jiný fotočlánek.

O snových oplétačkách s úřady

6. července 2011 v 20:36 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Přišli hned poté, co jsem usnul. Ano, slyšel jsem, že v tu dobu chodívají, ale dokud to sami nezažijete, těžko se tomu věří. Překvapilo mě, že ani nezaklepali, ale to se v jejich profesi dá prominout. Vždyť si musíme uvědomit, s jakými individui se při své náročné práci potýkají. Ano, máte pravdu a teď už je to jasné i mně: Přibližně s takovými, jako jsem já. Prostě nic záviděníhodného.

"Jsme rádi, že jsme vás zastihli ve spánku," řekl ten menší a vlídnější. "Není nic nepříjemnějšího, než čekat, až se nějakému nespavci uráčí jít na kutě. To je pak pořád: Ještě musím dodělat tohle, taky támhleto, ještě prezentaci na zítřek a přečíst podklady na ranní poradu a taky novou verzi projektového plánu ... Jako bychom byli vzduch." Taky je, zdá se, o dost hovornější. Vzdychl: "Workoholiky nám byl čert dlužen. Ale…" dodal s úsměvem , "to není váš případ, že?" "Jó vzduch, to my teda vopravdu nejsme!" podotkl s vykřičníkem a s malým fázovým posunem ten vyšší a podmračenější.

"Asi to tušíte," vzal si zpět slovo hovornější, "ale jen aby bylo formalitám učiněno zadost: Jsme s kolegou z Úřadu na ochranu snů." Ani mě to nepřekvapilo. Dneska už je úřad na kdeco. Když se nebudu dobře chovat ke svým osobním datům, úřad na jejich ochranu mě setne, a hospodářská soutěž má u nás taky spoustu bodyguardů, aby jí nebyl v džungli volného trhu zkřiven mastný vlásek. Proč tedy ne sny? Záslužná práce, chránit sny, pomyslel jsem si, ale úředníci jako by moje tajné myšlenky slyšeli vyřčené pevným hlasem: "To máte pravdu," řekl mluvčí. "Jsou tak křehké a lidé často vůbec nectí jejich práva. Jako by jim sny patřily, ale tak to naštěstí není, že?

Nejspíš víte, proč jsme tady, mám pravdu?" "Jó, takhle to teda vopravdu není!" potvrdil svým vykřičníkovým a fázově posunutým způsobem ten vyšší. Stačilo si jen pomyslet, že nemám tušení, proč jsou dnes právě u mne, a jako bych to vyhlásil místním rozhlasem.
"Škoda," povzdychl si ten menší. "Myslel jsem si, že jste rozumný a vše proběhne bez komplikací; přiznání je polehčující okolnost i pro nás. Důkazy samozřejmě máme." Otevřel kufřík a vyjmul z něho tlustou složku nadepsanou mým jménem. Ani jsem si nestačil zformulovat otázku a už na ni slyším odpověď: "Ano, tohle všechno je o vás. Pár excesů z minulosti, ty jsou už promlčené, ale donedávna jen drobnosti. Až poslední dobou…" Opravdu nechápu, to musí být přece nějaká mýlka! Nikdy jsem neměl rozmíšky s úřady a sny ctím jako málokdo, to mi můžete věřit, však si přečtěte, kolikrát již jsem právě snům vzdal ve svých článcích hold.

Pokrčil rameny. "Poznáváte ji?" položil přede mne na noční stolek fotografii. Nasucho jsem polkl, až to bylo v nočním tichu slyšet. Po krátkém váhání jsem přiznal, že se mi o ní včera zdálo. "Hmmm…" zamnul si ochránce snů svůj úřednický nos: "Ano včera taky. A předevčírem, taky o víkendu, to dokonce dvakrát. Opakovaně na konci června, květen tu máme taky bohatě zastoupený a takhle bych mohl pokračovat dál." Ani vlastně nevím, jestli doopravdy existuje, pokrčil jsem rameny. "Jestli existuje jako osoba, to nevím, to jaksi nespadá do mé agendy, to je spíš věcí vaší obrazutvornosti," odpověděl na nevyslovenou námitku úřednicky suše. "Ale jako sen bezesporu existuje, a proti takovému zneužívání snu musíme rázně zakročit, od toho jsme tady." Copak asi obsahují ty nadité desky? "Každodenní mravenčí práce, znáte to: Fotky ze sledovaček, odposlechy, výpovědi snových známých, atd., atd. Prostě rutina!" "Jó zakročit, to teda musíme vopravdu řádně," ozval se z výšky podmračený hlas.

"Ale ano, samozřejmě, že můžete nakouknout. Vždyť je to celé tak nějak o vás, že?" Fotografií požehnaně, je vidět, že intenzivní sledovačka už běží aspoň půl roku. "No, máme i pár starších, možná byste se divil… Dobrý materiál, škoda že už promlčený!" Začetl jsem se do doslovných přepisů svých snů. "Ano, chápu, takhle napsané to vypadá trochu jako bláboly, ale co byste chtěl od snů? Ty většinou nemají pevnou strukturu jako novoroční prezidentský projev, že? Nám ostatně nejde o nějakou literární hodnotu; pro nás je to hlavně důkazní materiál." Několik desek bylo prázdných a nadepsaných "Přeposláno na mravnostní odbor!!!" Z toho se nejspíš jen tak nevykřešu. Ale - napadlo mě - z čeho vlastně?

"Především je to opakované zneužití snu podle paragrafu šest. Nebo snad od té osoby máte písemně potvrzeno, že se vám o ní smí zdát. Natož opakovaně a tak často?" Začetl jsem se do jedné zajímavé pasáže odposlechu, který se zřejmě z mravnostního odboru již vrátil. "A ještě k tomu v takových souvislostech!" skoro se zapýřil úředník. "Pak následuje podezření z podvodu; přece např. tyhle…" vbodl prstem do červeně podtržené pasáže z dialogu "…sliby jste nemohl myslet vážně?!" Ale to byly přece sliby ve snu, tam se toho namluví! "Nono, ve snech už přece dávno není vše dovoleno! A my jsme tu od toho, aby se sny nebraly na lehkou váhu." Svatá prostoto, kam jen to lidstvo směřuje?

"Dále je tu časté používání jinotajů, dvojsmyslné narážky, podivné vtipy; váš sen si nikdy nemůže být jistý, jak to všechno myslíte, aspoň my na Úřadu se v tom nevyznáme. Podle paragrafu sedmnáct jde o porušení principu rovných šancí, který může přejít až v diskriminaci snu." Můj sen je ale mimořádně inteligentní, dovtípí se; o nějakém hloupém snu bych si přece zdát nenechal, to dá rozum, ne? Úředník zdvihl ukazováček: "Někdy musíme - pochopitelně výhradně v jeho vlastním zájmu - chránit sen i proti jeho vůli. Sny bývají slabé a snadno ovlivnitelné, zatímco my musíme být nestranní a bdělí. Příkaz doby a našeho šéfa." "Jó, to my teda vopravdu jsme," konečně se trefil do správného okamžiku ten podmračený. "Teda aby se jako nebraly na tu lehkou váhu," upřesnil nadbytečně.

A v tu chvíli mě napadlo jedno možné - i když asi jen dočasné - řešení. Podal jsem úředníkovi papír. "Ano?"pohlédl na mne zvědavě. "Mohl byste mi tu napsat, že aspoň vy souhlasíte, aby se mi o vás zdálo? Dost na tom, že s vámi budu mít oplétačky kvůli ní…" pokynul jsem hlavou k fasciklu fotografií." Zamyslel se a po chvíli váhání napsal na papír svůj souhlas a podepsal se. "Chápete to správně, zdá se, že ještě nejste úplně ztracený případ. Budete-li pociťovat účinnou lítost a uvedete vše do souladu s naším právním řádem, možná přimhouříme oko a vyváznete jen s podmínkou. Samozřejmě práce je práce, ale - mezi námi - soukromě…" ztišil hlas, aby ho kolega neslyšel při tomto bezprecedentním porušení pracovní kázně, a i on pokynul hlavou k fasciklu fotografií, "…se vám vůbec nedivím." "Jó, to teda vopravdu ani já ne," uzavřel ten vyšší a podmračený již docela nepodmračeně. Slyšet slyší dobře.


Inu, zajímavá zkušenost, zhodnotil jsem své čerstvé zážitky, když oba odešli. Zkušenost možná, ale jako sen nic moc! řekl jsem si a zamířil jsem do známých a osvědčených vod s poťouchlou představou, že na úřadě si na mě budou muset založit nové desky. Co se dá dělat, příště už to asi slíznu natvrdo, ale za ten rozdíl v kvalitě snu mi to věru stojí.

A já jen - znovu spokojeně usínaje - tiše doufám, že i ten příští sen bude muset být na Úřadu pro ochranu snů zkoumán mravnostním odborem.

Kohopak mám asi na mysli?

4. července 2011 v 18:54 | Petr Vápeník |  Připomenutí

Dnes mám pro vás jednu velmi jednoduchou hádanku, tak jednoduchou, že dokonce ani není zapotřebí přikládat fotografii. I když - kdoví, platí-li to vždy a všude. Já pevně věřím, že to tentokrát nebudete brát jako skutečnou hádanku, ale spíš jako malé připomenutí (tak jsem ostatně pracovně pojmenoval i novou rubriku), protože tento člověk si připomenutí zaslouží o to víc, že se ho někteří samozvaní soudci pokusili několikrát v jeho životě odsoudit k zapomenutí.

Indicií jsem tentokrát dal dohromady o něco víc, než je zvykem u fotohádanek, ale snad to nebude na škodu:

1. Přestože většinu života strávil v emigraci, jeho češtinu a brilantní schopnost ji používat mu mohla většina Čechů jen závidět.

2. Měl velmi pozitivní vztah k Francii, kde studoval a několik let i pracoval.

3. Ač jeho předválečná existence nemohla být zpochybněna, dlouhá léta se o něm u nás nesmělo oficiálně mluvit, proto když jsme v roce 1987 na kolejích pořádali program na jeho počest, připadali jsme si, jako že pácháme kdovíjaký odboj.

4. Hrál v mnoha filmech, více v zámořských než českých.

5. Zatímco jeho nejbližší přítel a doslova herecké i soukromé dvojče je považován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů v historii a ztělesněnou moudrost (ač to někdy v podání jeho ortodoxních příznivců umí být až protivné), on sám to dotáhl v "soutěži" o největšího Čecha na pěkné 94. místo, což je pouhá dvě místa za takovým veleduchem, jakým byl Klement Gottwald.

6. Patří mu polovina z jedné velmi známé a zavedené divadelní značky, i když vzhledem k jeho skutečnému jménu by mu klidně mohla patřit i ta druhá.

7. Ani jedna z jeho manželek nebyla Češka.

8. Ve své době byl příliš velkým demokratem na to, aby mohl žít v Praze, ale zároveň byl považován za tak podezřelý a potenciálně socialistický element, že mu byl na dlouhou dobu odepřen vstup do USA.

9. Toužil po tom být autorem a režisérem, ale okolnosti ho donutily být až do jeho posledních dní hercem - a to hercem úspěšným a mimořádně respektovaným.

10. Napsal stovky neuvěřitelných dopisů, které se v jeho podání staly svébytnou literární formou.

11. Byl snad jediný, kdo dokázal svým intelektem a odporem k patosu všeho druhu "setřít" Jana Wericha, a od koho to byl Jan Werich schopen (i když někdy se skřípěním zubů) přijmout.

12. I když jsem nikdy osobně neinklinoval k žádným konkrétním vzorům, jsem si skoro jistý, že kdybych nějaký hledal, v tomhle výběrovém řízení by právě on měl největší šanci vyhrát.

13. Přesně dnes, 4. července, uplynulo 30 let od jeho smrti.

Snad na položenou otázku ani nemusíte písemně odpovídat. Mně bude pro dnešek docela stačit, že víte, o koho jde a že si ho takto společně můžeme připomenout.

Nedělní miniglosy č.123

3. července 2011 v 10:13 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Jaromír Jágr dostal kromě nabídek z kanadsko-americké NHL a z ruské KHL i nabídku stát se čestným předsedou Českého svazu chovatelů želv. Tuto nabídku dostal okamžitě poté, co se ukázalo, že nemajetný kladenský hokejový klub nabídl svému odchovanci za podpis dvouleté smlouvy místo peněz Poldinku.
-----------------------
V Praze-Bubenči byla jedna z ulic na počet bývalého amerického prezidenta přejmenována na ulici Ronalda Reagana. Ulice je nakonec umístěna v Praze, i když politologové i filmoví historici zastávali názor, že příhodnější by bylo její umístění někde na divokém českém západě. Nyní se vybírá vhodná ulice, kterou by bylo možné pojmenovat po dalším americkém prezidentovi, Georgi W.Bushovi. Z kuloárních informací zatím vyplývá, že Bushova ulice by měla být pravděpodobně v Hodoníně poblíž moravských naftových polí.
-----------------------
Poláci zahájili 1. července předsednictví Evropské unie. Přestože mají pro toto období velké plány, je zřejmé, že úspěchy českého předsednictví se jim nejspíš překonat nepodaří. "Obávám se, že Čechům se jako obyčejně nevyrovnáme," připustil na tiskové konferenci rezignovaně polský ministr zahraničí. "Sice bychom také rádi - podobně jako Češi - svrhli alespoň jednou v období našeho předsednictví vlastní vládu, aby se i o nás mluvilo s obdivem po celém světě, ale obáváme se, že v polských opozičních řadách nemáme na rozdíl od vás politika takového formátu, aby něco podobného dokázal iniciovat."
-----------------------
Ministři financí evropských zemí rozhodli, že Řecko v červenci nezbankrotuje. Ekonomičtí odborníci tuto skutečnost hodnotí velmi pozitivně, protože i podle jejich názoru je srpen pro státní bankrot mnohem příznivější, zejména kvůli stálejšímu počasí.
-----------------------
Speciální vyšetřovací komise na mimořádné tiskové konferenci oznámila, že podle jejích závěrů je 64% diplomových prací na českých vysokých školách z více než poloviny opsaná. Podle antiplagiátorské sekce Ministerstva školství jsou však závěry komise doslova opsané z dva roky staré ministerské studie, pro což mají ministerští úředníci nevyvratitelné důkazy, protože kontroverzní pasáže vlastnosručně opsali z jedné takové opsané diplomky.

Fešák pastevec

1. července 2011 v 21:55 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Stádo bylo slyšet zdaleka jednak díky zvučnému cinkání zvonečků a jednak díky úžasné akustice horského údolí. Zpoza zátočiny ukrývající se za vyprahlou srpnovou vinicí vyšel sympatický starší muž a za ním malé kozí stádo. V porovnání s některými "velkokapacitními" stády, která když procházejí údolím, provoz na cestách se na dlouhé minuty zastaví, jde jen o malé soukromé stádečko. Ale pastýř byl milý a jeho svěřenkyně fotogenické.

"Můžu si vás vyfotit?" zeptal jsem se lámanou řečtinou naučenou frází. "Samozřejmě! Proč by ne?" udělal energické vstřícné gesto rukou a zastavil své rázné a dlouhé kroky. Jako na povel se zastavilo i celé stádo.

"Co se děje?" ozýval se překvapený mekot členek týmu. "Proč stojímeeeee?"
"Ále, starej si s někým povídá. To bylo pořád spěchu, že chce být brzo doma a teď se tu vybavuje s takovým..." Kozy po mně zvědavě pokukovaly a chlapík se narovnal jako pravítko, jeho vrásčitá tvář koncentrující v sobě desítky větrných a slunečných let a tradiční tvrdé práce se upřímně usmála přímo do objektivu, jako by byl zvyklý pózovat odmalička. Růžová košile, černé kalhoty, černé boty, starobylé hodinky na řetízku. Jedno oblečení do města i na pastvu. Práce jako obyčejný svátek. Přes rameno kabát, dokládající brzký ranní a možná ještě noční start. Teď bylo pravé poledne a úbočí mohutného horského amfiteátru žhnulo srpnovou čtyřicítkou.


I když jsem se od té doby vrátil do horské oblasti poblíž vesničky Agios Ilias mnohokrát, starého pastýře v růžové košili jsem už nikdy neviděl. Osm let je dlouhá doba a mnohé se za tu dobu změnilo. Na místě kroutící se prašné kamenité cesty je dnes široká černá asfaltka. Bílá zvonička nad údolím (které chci věnovat speciální článek) byla vybavena moderními reproduktory, připomínající velké uši Karkulčiny babičky. Ale vinice na kamenitých úbočích hor jsou pořád stejné jako kdysi, pořád je okopávají stejné shrbené babičky v černém oblečení a políčka poskytují stejné maličké a přesladké kuličky hroznového vína téže barvy. A kozí stáda? Ta stále cinkají kolem dokola na vrcholcích místních hor stovkami zvonivých zvuků, které tvoří dohromady pozoruhodně melodický souzvuk.

Až pojedu na Lefkadu příště, vezmu si tuhle zvětšenou fotku s sebou a zkusím starého pána najít, abych mu fotku mohl věnovat. Zdejší lidé se dožívají vysokého věku, tak snad budu mít štěstí. Kdoví, třeba ho to potěší jako připomenutí světa, který už dnes vypadá dočista jinak, i když uvnitř se vlastně vůbec nezměnil.