Srpen 2011

O dezorientačnících

30. srpna 2011 v 22:04 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Stává se to. Svět je tak složitý a nepřehledný, že se v něm snadno zabloudí. Občas zabloudí zavazadla, která s vámi měla cestovat stejným letadlem, a honí vás pak po takových koutech světa, o jejichž existenci nemáte ani tušení. Občas zabloudí normální lidé - někteří celým tělem, protože mají špatný orientační smysl a neumějí číst v mapách, jiní třeba srdcem, protože v těchhle prostorách zatím ještě nefunguje ideální navigace, která by vám řekla, kudy pokračovat z napohled nekonečného kruhového objezdu. Dokonce i bludičky prý občas zabloudí, přestože by bylo opodstatněné se domnívat, že by vzhledem ke své profesi mohly mít proti bloudění vybudované protilátky. Když tedy umí bloudit i tak dobře organizovaná hmota, jakou je chaotický člověk, není divu, že dokáže zabloudit i tak jednoduchá věc, jakou je e-mailová zpráva.

Řekli byste si možná, že je to podezřelé, zvlášť když stejnou trasu absolvovala v minulosti již mockrát a do cíle trefila vždycky bez problémů. Vždyť i kůň kněžny Libuše - pravda, nadán jistě aspoň částí nadpřirozených schopností své paní a vládkyně - dokázal sám najít Přemysla Oráče, a to trasu jistě neprošel - buďme k legendární kněžně a k jejím povyražením aspoň trochu shovívaví - mockrát. Očekával bych, že mailová zpráva po krátkém zaškolení vyfasuje e-navigaci a vyrazí do terénu. Milý a krásně barevný ženský hlas mu pak z krabičky radí, kdy se má vydat napravo, kdy nalevo, kdy setrvat ve směru a kdy bezostyšně zahnout, jen aby cesta do druhého počítače a skrze spřátelenou obrazovku i ke druhým očím trvala jen krátce a v příkopech kolem cesty číhající banditi nestihli po mailech s (jen občas) cenným nákladem chňapnout a v rozporu s dobrými mravy i s autorským zákonem si tak přivlastnit něco, co jim nepatří. Ale asi to není tak jednoduché, protože i zkušená a schopná mailová zpráva občas sejde na scestí. Kdoví, zda skutečně omylem nebo i s trochou škodolibosti nad pasekou, kterou může nadělat, nad nedorozuměními, které může způsobit. Čím dál víc si ale myslím, že mailové zprávy nebloudí a nemizí náhodně nebo o své vlastní mailí vůli. Mám podezření, že na vině jsou počítačoví skřítkové, kterým říkám pracovně dezorientačníci.

Je to věru zvláštní, ale maily skutečně bez ceny a smyslu jsou tohoto nebezpečenství ušetřeny. Ty přicházívají přesně a včas, i když by jim člověk nějaké to zpoždění či odklon od plánované trasy bez mrknutí oka odpustil. Ale to by pro dezorientačníky, naschválnické počítačové regulovčíky, nebyla dostatečná výzva. Mnohem zajímavější je samozřejmě odklonit zprávu, která je netrpělivě očekávána, rychloobrátkovou zprávu, jejíž obsah podléhá rychlé zkáze, případně jejímž cílem je někoho potěšit. A nestačí zprávu jen odklonit, je třeba tuto skutečnost i co nejdéle oběma stranám tajit, aby bylo potenciální nedorozumění maximální. Teprve pak pociťují dezorientačníci skutečnou rozkoš a uspokojení z dobře vykonané práce.

Dezorientačníci napadají můj počítač a moje zprávy v průměru jednou za dva až tři měsíce. Vyberou si několik mailů, na kterých mi v danou chvíli hodně záleží a začnou páchat nenápadnou paseku.

Letos jsem kupříkladu jedné báječné osobě, které si nesmírně vážím, slíbil, že jakmile se dostanu do cíle pražského maratónu, podám hned v cílovém prostoru rychlou zprávu e-mailem přes mobilní telefon, přičemž strohá několikaslovná zpráva v sobě bude obsahovat několik dílčích poselství: Jednak dám vědět, že jsem i svůj desátý maratón přežil, což je vždy praktické ujištění pro známé báječné osoby (a někdy i pro mne samotného), jednak potvrdím, že i v těžké chvíli si dokážu vybavit a z v duchu zhmotnit oblíbenou tvář i postavu, kterým rád věnuji první myšlenku po doběhu, i když je ještě roztěkaná a voní nelibě po potu, a jednak potvrdím, že je na mne spolehnutí, protože co řeknu, to platí. V tento okamžik nadešla pravá chvíle pro dezorientačníky. Popadli můj pracně sesmolený mail a sprostě ho unesli jako by to nebyli skřítkové z kyberprostoru, ale odněkud z Corleone. Nechtějí výkupné, ale kochají se tím nedorozuměním, kdy já jsem přesvědčený, že je vše v pořádku a adresát je zpola nervózní a zpola zklamaný. Dezorientačník počká dva až tři dny a pak pošle "férovou" omluvu, že "váš e-mail bohužel nemohl být doručen…" a kochá se podruhé mou překotnou snahou uvést vše co nejrychleji na pravou míru a vysvětlit nevysvětlitelné.

Naposledy napadli dezorientačníci můj počítač tento víkend. Rozeslal jsem několik mailů, jejichž cílem bylo jednoho neméně báječného člověka, než byl ten "maratónský" povzbudit a udělat mu radost. Včera večer mi zákeřní dezorientačníci začali posílat své obřadné formální omluvy, takže je mi jasné, že moje maily nepřinesly ani malou část vytouženého účinku. Jen profrčely organismem internetu, nakoukly do jeho nevábných útrob a nezpracovány a nevyužity skončily někde na mailovém šrotišti: "Bohužel, váš e-mail nemohl být doručen…"

Skřítkové dezorientačníci, vím, že to nemyslíte zle, možná se jen snažíte maličko obveselit v nudném a neromantickém elektronickém světě. Přijďte někdy na kus řeči, najde se určitě i něco dobrého, sklenka vína, úsměv, vlídné slovo… Nakoukněte mi třeba do snu, jak je libo. Jen prosím mým dopisům nestříhejte křídla, ať můžou doletět tam, kam mají. Slibuji, že své případné úspěchy oslavíme společně a ze svých neúspěchů nebudu vinit nikoho jiného než sebe, což ale - budete-li mi dál fušovat do korespondence - nemůžu zaručit.

A vás, milé čtenáře, prosím o shovívavost: Pokud ode mne očekáváte zprávu či odpověď a já se k ní stále nemám, nestyďte se mi připomenout. Je možné, že zatímco já jsem klidný a necítím žádné resty, skřítkové dezorientačníci se nad mými zadrženými dopisy plácají do svých skřítčích stehen.


Jako první společnou akci na cestě ke vzájemnému pochopení a toleranci skřítkům nabízím společnou víkendovou výpravu do petřínského bludiště. Tak co, berete?

Nedělní miniglosy č.131

28. srpna 2011 v 9:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Česká televize musí zrušit oblíbený pořad Kalendárium, který připomínal životní výročí známých osobností. Zrušení inicioval Úřad na ochranu osobních dat s vysvětlením, že datum narození a tím spíše datum úmrtí je velmi citlivý údaj, který by neměl být za žádných okolností sdílen. Zatímco zveřejnění data narození může být za určitých okolností definovaných zákonem povoleno rodiči oslavence, povolit zveřejnění svého data úmrtí může výhradně dotyčná osoba. V návaznosti na tuto skutečnost vzrostly na pražské burze prudce ceny akcií spiritistických společností.
-----------------------
Doktor Barták, který je podezřelý z několika násilných trestných činů a především z chronického arogantního pseudopapalášství, byl zadržený policií hned po příletu z dovolené v Turecku. Protože mu zadržení poněkud zkomplikovalo jeho plán vyfotit se letos s Vladimirem Putinem, Barackem Obamou a snad ještě i s Muamarem Kaddáfím, snaží se z vazební věznice zaktivizovat na svou podporu své vlivné známé z Lions Clubu. Hodně si slibuje od morální podpory Lva Nikolajeviče Tolstého a vzhledem k bojácnosti orgánů činných v trestním řízení především od pomoci obávaného Lva Trockého. Díky přítomnosti doktora Bartáka získala vazební věznice právo přechodně využívat prestižní oficiální nápis "Hic sunt leones", který doposud zdobil jen staré mapy a několik asijských nevěstinců.
-----------------------
Podle Ministerstva zdravotnictví je třeba změnou pravidel pro umělé oplodnění snížit počet nově narozených dvojčat. Oficiálním důvodem je především předpokládané snížení zdravotních rizik, která jsou s dvojčetným těhotenstvím spojena, a alarmující závěry amerických statistiků, kteří prokázali, že dvojčata se častěji stávají terčem teroristického útoku. Proslýchá se ovšem, že důležitějším důvodem je skutečnost, že státním úředníkům se dvojčata prostě více pletou.
-----------------------
Na závěr celosvětového kongresu zástupců lokálních recesistických spolků přijali účastníci společné komuniké, ve kterém nabádají politiky a ekonomy, aby neutuchali ve své snaze podpořit celosvětovou recesi. V reakci na toto prohlášení došlo ke zlepšení ratingu České republiky rovnou o dva stupně z A na AA-.
-----------------------
Neopatrným chebským včelařům uletěl poprvé po několika letech zemětřesný roj.

O padající hvězdě

26. srpna 2011 v 22:04 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Drahně po půlnoci jsem včera šel domů z dobřichovického nádraží, sám od nočního vlaku. I teď ještě bylo neobyčejné teplo, léto se zřejmě vrátilo z teplých krajin rozhodnuto nemuset se propříště trmácet takovou dálku a radši si udělat teplou krajinu z České kotliny. Opojen létem a nějakou tou skleničkou vína po celkem úspěšném dni a pohvizdující si nezařaditelnou melodii, došel jsem až k břehu Berounky, v níž se zrcadlila noční obloha, která - podle toho, jak byla rozzářená - musela mít zřejmě taky docela úspěšný den. Kdy jindy už by měl člověk pohlédnout vzhůru a vzpomenout si na slavný citát, ve kterém hraje roli hvězdné nebe a jakýsi mravní zákon; citát, který si - občas ve svých vnitřních prostorách poněkud dezorientovaný - pro jistotu přeříkávám jen z poloviny, protože letní rozzářené hvězdné nebe si v téhle konkurenci zaslouží sólo. I když byl den celkem úspěšný, měl jistě ještě vnitřní rezervy. Kdyby padala hvězda, věděl bych, co si přát.

Ono to vypadá jednoduše, ale člověk by měl být připravený se svým přáním, se svou suplikou. Nevím, jaké máte zkušenosti s hvězdami vy, ale moje padající hvězdy padají zpropadeně rychle. Zasvítí, mihnou se a zhasnou. Chvilička šance, kdo ji prováhá, může čekat do soudného dne. Splnění přání vám nikdo nezaručí, dokonce i evropská legislativa, která jinak dokáže pojistit i vaši radost z dovolené, v tomhle směru pokulhává. Padající hvězdy se nevnucují. "Asi nic nepotřebuje," říkají si u váhajících, neschopných se během toho zlomku vteřiny vyjádřit. "Půjdeme jinam, kde se líp uplatníme a kde si nás budou víc vážit." Není tedy čas něco na místě vymýšlet, je třeba už dopředu vědět. A já momentálně vím. Na svou padající hvězdu jsem připravený.

Díval jsem se na nebe snad dvě minuty, když přesně místem, kam jsem hleděl, proletěla nádherná a jasná padající hvězda. Nemohl jsem mít lepší obraz, byla to jistě kombinace vysokého rozlišení s 3D technologií. Než hvězda zhasla, přání bylo vyřčené. Nahlas, jasně a téměř pevným hlasem, jehož drobné záchvěvy bylo snad možné přisoudit účinku výborného vína požitého v množství o něco větším než malém. Až jsem se svého přání lekl, jak znělo silně v jinak zcela tiché noci jen lehce prošuměné tekoucí řekou. A je to venku, ulevilo se mi - napůl z toho, že jsem to vyslovil, a napůl z toho, že kolem mě právě nikdo nešel. Copak se asi s tím mým přáním teď bude dít dál?
--------------------------

Paní B. slouží dnes sama klidnou popůlnoční směnu. Tohle je dobré období: Normální lidé jsou už dávno doma a neokounějí venku. Pokud přece jen ještě okounějí, hledí si většinou jiných věcí než hvězd, občas svých protějšků, jindy ujíždějící poslední tramvaje nebo posledního příměstského vlaku, úplně jindy pak vlastních vrávorajících nohou, na které je třeba pekelného soustředění. Kdo by se teď staral o hvězdy?

Období prvního nadšeného poblouznění z práce spočívající v plnění roztodivných přání už paní B. dávno opustilo. Jo, když byla ještě mladičká asistentka, často pro splněné přání doslova planula: Co může být na světě za krásnější zaměstnání, než plnit lidem jejich vyřčená přání, myslela si. Ale práce je práce, po nějaké době se trošku okouká, a paní B. se začínalo po létech zdát (většinou když měla vstávat na večerní nebo předpůlnoční směnu, kdy tu bývá docela frmol), že má fárat do dolu a kopat těžkým krumpáčem černé uhlí a ne plnit báječným lidem, kteří splní smluvní podmínky, jejich vyřčené touhy. Ještěže je dnes klid!

Zazvonil telefon. Paní B. vzdychla. Že by přece někdo? "Hvězdná přání s.r.o., u telefonu B…."Ano, je to tu, volá dispečink, že prý posílá urgentní zásilku mailem. Počítač na stole před paní B. pípnul a šetřič obrazovky se nespokojeně zavlnil. Standardní zásilka: Přepis přání a videozáznam. Paní B. si záznam pustila a spatřila podivně se klátící otylou postavu v mírném záklonu, která jako na potvoru stihla vyřknout své přání přesně ve správný čas (kdyby to bylo jen o vteřinu později, podle obchodních podmínek firmy Hvězdná přání s.r.o. by firma nemusela poskytnout příslušné plnění). "Měl jsi kliku, chlapče," řekla paní B. podmračeně. Co se stalo, nedá se odestát. A taková to byla klidná služba!

Paní B. prolétlo hlavou, jaká je to nespravedlnost, že ona tady musí lítat jak hadr na holi a klidně se přetrhnout jen proto, že se nějaký ožrala jistě jen shodou okolností trefil se svým přáním do správného okamžiku. Už si dávno nepřipadala jako romantická hrdinka, která přináší lidem štěstí a harmonii, ale cítila se jako obyčejná posluhovačka, jako poslední ficka. "Škoda, že Hvězdná přání s.r.o. není státní společnost, to by se to stávkovalo," pomyslela si paní B. Jenže poznal by vůbec někdo, že u nich ve firmě přestali plnit přání vyřčená do světelných čar po padajících hvězdách? Kdoví, jestli si to ráno bude ten chlapík vůbec pamatovat, a my tady na něj musíme makat jako blázni, zamračila se paní B. a její dobře opečovávané čelo pokryla levicově vyhlížející vráska.

Ale nedá se nic dělat, práce je práce, povzdechla si paní B. a spustila standardní proces: Najít v databázi člověka, o kterého v přání šlo, hrubě odhadnout náročnost přání (inu, v tomhle případě to nebude vůbec jednoduché, on si snad myslí, že vypadá jako Johny Depp, ne?...), přibližný čas, dokdy by se mohlo najít řešení. Specialista na tyhle věci má právě dovolenou, vždyť to znáte, jakmile máte děti, které chodí do školy, jindy než o prázdninách to nejde a ostatní musí dělat právě teď v sezóně dvojité služby. "Taky by mohli mít trošku uznání, mizerové" ulevila si paní B. a její nespravedlivý svět byl právě zaplněn plešatci vrávorajícími u břehu řeky a z nejasných (patrně úchylných) důvodů zírajícími na nebe. "Kdyby si něco přáli třeba v říjnu, kdy už budou v práci všichni… Ale to je ani nenapadne!"

Opět zazvonil telefon. Dispečink se ptá, kdy asi tak bude možné tohle přání splnit. "Bude to těžký," váží paní B. slova, aby neslíbila hned napoprvé příliš mnoho. "Minimálně dva měsíce, spíš dýl," dodala skepticky. "Dobrá," povídá strojovým hlasem dispečink. "Tak to rozjeďte!" "No jasně," zasalutovala ironicky paní B. "Pro klienty všechno!" Smutně se podívala na okno ucpané těžkou neprůhlednou roletou. "To nebe dneska musí tak nádherně svítit!," pomyslela si paní B. a vzápětí se za svůj pseudoromantický výlev sama před sebou zastyděla. Se zasmušilým výrazem ve tváři začala vyplňovat první standardní formulář.
--------------------------

Když jsem došel domů, přistihl jsem se, že se usmívám. Jako kdyby padající hvězda a mé vyřčené přání korunovaly ten celkem úspěšný den. S pěkným pocitem jsem ulehl do postele s výhledem na stále ještě zářící nebe.

"Škoda," pomyslel jsem si, odhodlán si o svém splněném přání alespoň nechat zdát, "škoda, že je to jenom pověra."

Spirála života

24. srpna 2011 v 22:00 | Petr Vápeník |  Haiku

Myslím, že nastal čas na poslední letošní letní haiku. Ostatně, momentálně se trošku peru s nedostatkem času, tak se mi nic delšího ani obsažnějšího stejně nepodaří dát dohromady. Prostě - typické hektické odpoledne v tomhle zvláštním životním cyklu.




Spirála života


Slunečná rána,

hektická odpoledne,

bezhvězdné noci.




Nedostatek času tak trochu souvisí i s dovolenou, která mi už (konečně) po čistě pracovním létě začíná pomalu ťukat na dveře. A protože jestli to bude jen trošku možné, rád bych i z dovolené občas zdejším věrným čtenářům napsal nějakou reportáž pro radost, zkusím, zda si správně tipnete, odkud se vám té reportáže dostane a jak to souvisí (nebo nesouvisí) s haiku. Těším se na vaše anketní odpovědi.

Nedělní miniglosy č.130

21. srpna 2011 v 14:12 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nová reklamní kampaň nejmenovaného mobilního operátora se poprvé zaměřuje přímo na menší děti. Je proto založena na parafrázích známých pohádkových písní, z nichž nejpopulárnější jsou zatím písničky Volání, volání, všechny smutky zahání, Kdepak ty ptáčku zprávu máš? a Dobíjej se poupátko. Jednu z písní mohla dokonce reklamní agentura použít zcela beze změny; jde o písničku Hlupáku, najdu tě, která je pilířem části kampaně zaměřené na prodej chytrých telefonů.
-----------------------
Vládní koalice se stále nemůže shodnout, jaký post vyčlení pro předsedu Věcí veřejných Radka Johna. Ve hře zůstává místo prezidenta Státního ústavu pro doškolování loutkoherců, vlivný post ministra nepřiměřené obrany a místo programového ředitele nové veřejnoprávní peep show Na vlastní oko. Hlavní aktér se nechal slyšet, že si vybere ten z nabízených postů, kde bude moci nejlépe koordinovat boj s korupcí, takže se mu již přihlásilo několik dřevěných zájemců o místo Škrholy.
-----------------------
Vzhledem ke stále stoupající tržní ceně zlata nabízejí některá zdravotnická zařízení svým pacientům možnost získání zlata vytěžením vlastních vnitřních orgánů. Dobráci tak mohou kontaktovat vybraná kardiologická pracoviště, zatímco výteční zpěváci mohou být příjemně překvapeni výsledkem drobného zákroku na otorinolaryngologii. Kdo nemá ani zlaté srdce ani zlato v hrdle, bude zatím nejspíš muset zůstat u tradičního rýžování na Otavě a Sázavě, protože vyšetření všech zájemců o komerční amputaci zlatých českých rukou zatím potvrdila, že v jejich případě nejde o masivní zlato, ale jen o lehké české pozlacení nebo dokonce o české pozlátko.
-----------------------
Podle vyjádření představitelů TOP09 v reakci na aféru Ladislava Bátory, je nepřípustné, aby subalterní úředník urážel politické představitele země. Ministr školství tuto skutečnost Bátorovi jako jeho přímý nadřízený veřejně vytkl a nyní se čeká, jak na výtku zareaguje Bátorovo subalter ego.
----------------------
Podle posledních informací se Jiří Paroubek po svém odchodu z ČSSD překvapivě nechystá podpořit projekt národních socialistů, ale rozhodl se založit historicky první silně levicovou stranu podporující znovunastolení Českého království. Připravovaná Česká strana sociálně monarchistická (ČSSM), která předpokládá zachování systému krajských hejtmanů (minimálně ve středních Čechách), chce bojovat za obnovení sociálně spravedlivé a organizačně i duchovně osvícené monarchie s všeobecnou přímou volbou krále. V souvislosti s touto zprávou Jiří Paroubek potvrdil, že již nepočítá se svou kandidaturou na post prezidenta České republiky, a aby zvýšil své šance v budoucí volbě, přestěhoval se z Ústí nad Labem do Poděbrad.

O pudvici v modrém obalu

17. srpna 2011 v 21:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Není jednoduché obdarovávat lidi, na kterých vám opravdu hodně záleží. Asi to všichni znáte: Rádi byste je potěšili něčím neobyčejným, okouzlujícím a zároveň překvapujícím, aby obdarovaný člověk nadšením ztratil řeč. Aby to pro něj byla nezapomenutelná chvíle, protože pak to bude nezapomenutelná chvíle i pro vás, to je tak prostě u lidí zajímavě zařízeno, že radost druhých je někdy zároveň největší radostí těch prvních.

Ale do duše druhého člověka není snadné nakouknout, i když je to ten nejbližší, natož když je to blízký poněkud vzdálenější. Na jakém základě správně vybrat? Jaké indicie vzít v úvahu, jakých drobností, náznaků a signálů si všimnout? Prostě jak nakouknout do melounu a nenarušit přitom napohled pevnou, ale ve skutečnosti velmi křehkou slupku? Jak nakouknout do melounu, aby meloun nevěděl?

I stalo se, že se přiblížil jeden ze dnů využívaných mezi lidmi tradičně k obdarovávání, a já si lámal hlavu, jaký dárek vybrat pro jednoho neobyčejného člověka, čím mu doopravdy udělat radost, aby ji cítil skutečně a plně a ne pouze ze slušnosti. Chtělo by to nějakého spolupracujícího špióna přímo v jeho mysli, pozitivní pátou kolonu, někoho, kdo to myslí se svým hostitelem dobře, záleží mu na něm aspoň zčásti tak, jako mně, a je schopen v zájmu dobré věci drobné indiskrece. Přemýšlel jsem už několik dní a nic kloudného mne nenapadlo. Když tu jednou v noci se mi o dotyčném člověku zdál sen.

Ano, připouštím, občas se mi o tom člověku zdává a jsem za to moc rád, protože podobné sny činívají jinak prázdné noci, jejichž účelem je především se před dalším použitím trochu nabít, tak jako se přes noc nabíjejí třeba mobilní telefony, nocemi aspoň napohled smysluplnějšími a snesitelnějšími. Možná slovo občas na tomto místě nevystihuje skutečnou frekvenci takových snů, ale odvozuje se od frekvence kýžené. Dá se říct, že se mi toho člověka daří nalákat do snu docela často, protože na rozdíl od spousty jiných lidí má ke mně snové dveře stále otevřené. Jednou v noci těmi dveřmi opět vešel a mně blesklo hlavou, že bych se ho třeba mohl v tom snu férově zeptat, co by si doopravdy v hloubi duše přál dostat za dárek. Odpověděl by mi jistě popravdě a ještě by si to ve svém bdělém životě pravděpodobně nedokázal vybavit, podobně jako já si nevybavuji většinu svých snů. Optimální špión pro tyto účely!

"Co by sis doopravdy, ale opravdu doopravdicky přál, můj milý sne?" zeptal jsem se snu obřadně. Sen se zamyslel, ale jen kratičce, jako kdyby měl odpověď pro podobné příležitosti již předem připravenou ("no konečně ho napadlo se zeptat!" pomyslel si sen s malým odstínem výčitky) a vydechl: "Přála bych si …" (zvláštní, že mluví-li můj sen o sobě, činívá tak v ženském rodě, ač já jsem si ho troufal oslovit jen jako sen, i když jsem nějakou dobu uvažoval i o tom, že ho oslovím v rodě středním, ale pak jsem si řekl, že na to má přece monopol Malé chlupaté stvoření, kterého bych se nerad dotkl. "Přála bych si pudvici," vyslovil ten skvělý a jako přátelská kometa se vracející sen své tajné přání naprosto zřetelně a nahlas. "Ale pozor," zvedl sen výstražně ukazovák: "Přála bych si pudvici v modrém obalu!" Bodejť; modrý Maritius je taky nejvzácnější, tak proč by to zrovna u pudvic mělo platit jinak? Sen vyřkl svůj ortel, k dalšímu vysvětlení se nechystal, a i kdyby se chystal sebevíc, nebylo by mi to stejně k ničemu, protože se rozplynul ve zvuku budíku.

No vida, ani to nebolelo a je to venku, pomyslel jsem si s úlevou; neustálým opakováním jsem si to přání vytesal do paměti jako do kamene i s přesnou intonací a pro jistotu jsem si zadání ještě zapsal na kus papíru, protože má paměť už - měkčena léty intenzivního používání - svou tvrdostí má na příslušné stupnici jistě blíže k mastku než k diamantu. Pudvice v modrém obalu! Měl jsem z nahlédnutí do tajných tužeb svého snu nepokrytou radost: Konečně se jednou díky mému snovému špiónovi nebudu domnívat, ale budu vědět. Seženu pudvici v modrém obalu a můj sen ve zhmotněné podobě bude bez sebe blahem. Co to ale hergot je? Pudvice - podle toho, co o ní vím (zatím nic) nebude nejspíš k mání v kdejakém supermarketu. Jsem na své sny náročný, mají tedy na oplátku právo být nároční (jistě jste pochopili, že moje sny jsou velmi životné) na mne.

Co udělá člověk jednadvacátého století, chce-li se dozvědět význam nějakého slova? Nejde ani za panem farářem, jako kdysi, ani do knihovny, jako ještě nedávno. Odebere se na internet a iniciuje vyhledávač. Pudvice, pudvice, broukám si, to jsem sám zvědav. "Nechtěl jste vyhledat pudlici?" zeptal se dezorientovaný vyhledávač. Nebo pávici? poradil se slizkou úslužností textový editor. Ani jedno, holenkové, to by mě můj sen hnal i s pávicemi. Pudvice je to, co hledám a co taky najdu, ať se to skrývá kdekoli. "Zkuste hledat "pudvice" ve Světě," poradil vstřícně web, jako kdyby mě taková jednoduchá rada nenapadla. Ale ani Svět mi kýženou pudvici nezprostředkoval. Nebyla ani na Wikipedii, nepsalo se o ní v denním tisku, nikdo nezveřejnil její video na YouTube ani nevystavil její profil na Facebooku. A pak že jsou počítače všemocné! S prominutím (ztišuji hlas) - dokonce ani žádný z blogerů o pudvici s modrým obalem nikdy nepsal, to jediné, co mne může zatím těšit, je skutečnost, že v tomhle ohledu jsem první a všichni mí následovníci se sny podobných chutí, jakou má ten můj, už budou díky mně mít základní informaci: "Sehnat pudvici není žádný med!"

Zkusil jsem zajít do Kotvy i naproti do Palladia, ale o pudvici neslyšel nikdo ani v oděvech, ani v parfumerii a dokonce ani v domácích potřebách, přestože jsem byl ochoten smířit se v případě nezbytnosti i s červeným obalem, když neměli polohrubou variantu. Vyzkoušel jsem ještě několik obchodních center, ale bez úspěchu. Jen jeden vietnamský trhovec byl ochoten pudvici objednat kdesi v deltě Mekongu, ale to jednak nevypadalo moc věrohodně a jednak jeho dodací lhůta byla příliš dlouhá, protože z jeho zmatené řeči vyplynulo, že pudvici bude napřed třeba vypátrat a ulovit. S dárkem ovšem není možné otálet, protože významný den se kvapem blíží. Myslím, že by můj sen byl zklamaný, kdybych místo toho, abych splnil jeho slavnostně vyřčené přání, donesl k jeho uctění jen svůj dárkový hrudní koš.

Uvidíme, jestli následující noci nevnesou do zašmodrchané historie více světla. Třeba se mi budou zdát nějací pracovníci nadnárodní poradenské firmy, pro kterou bude tento rébus hračkou. Nebo se mi bude zdát o doktoru Freudovi, z jehož vysvětlení mi půjde hlava kolem ještě víc než z tajuplného modrého obalu. Nebo se mi bude zdát o kouzelné hůlce, jejímž prostřednictvím si pudvici bez větší námahy přičaruji (no jo, ale poznám, že je to skutečně ona?). Přemýšlím, jakých moderních metod je možné v informačně tolik osvíceném 21.století ještě použít.

Pro jistotu jsem si už na víkend domluvil schůzku u pana faráře. Snad nebude chtít, abych se nejdřív vyznal ze svých hříchů, nebo se můj sen svého zaslouženého dárku jen tak nedočká.

O hůlkovém coming-outu

15. srpna 2011 v 22:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Drobná Vietnamka s čínskými výsostnými znaky se rozhodla mi dopřát: Na libě vonící masovou směs kydla naběračku jogurtového dressingu a přidala spousty různorodé zeleniny, pohříchu i nemálo zeleného kuličkového hrášku a nažloutle nasládlých solitérních perliček kukuřice. S tímto sortimentem by dnes mohla šetřit, prolétlo mi hlavou, ač mám normálně hrášek i kukuřici docela rád. Ale dnešek není normální, ale výjimečný. Dnešek je konečně dnem mého hůlkového coming-outu.

Ještě papírový ubrousek a plastový příbor… Zavrtím nesouhlasně hlavou a rukou učiním odmítavé gesto. Vietnamka si mne tázavě prohlédne a chvíli se domnívá, že hodlám vnést do jejího asijského bistra zvyklosti z rychlých občerstvení amerického stylu, kde je příbor přežitkem a strávníci spoléhají jen na své zlaté české ručičky. Ukážu decentně na dvě dřevěná dřívka v podobě (a kondici) obtloustlých špejlí. Hůlky????? Lidé ve frontě za mnou zpozorněli. Ano prosím, mé gesto bylo jasné: Přece nebudu jíst asijské delikatesy tím unisex nářadím, které má k dávné stříbrné soupravě příborů po praprababičce asi tak daleko jako nedbale vyhloubený okop pro ležícího střelce k paláci Versailles!

Není tomu tak dávno, co bych na praktické použití hůlek nikdy nepomyslel. Byl jsem plně spokojen se svou lžící, vidličkou a nožem a vše ostatní jsem v našich zeměpisných šířkách považoval za výstřelek, kterým se přece nenechám zavléct na blátivou slepou cestu daleko od osvětlených náměstí a bulvárů mé přirozenosti. A pak jsem dostal nenápadný vánoční dárek - překrásné jídelní hůlky vyvedené ve výrazné barvě a se stylovými obrázky. Svět se rázem docela změnil: Poprvé jsem se při pohledu na vánočního kapra přistihl, že ho zkoumám nejen z pohledu kuchařského provedení a potenciální chuti, ale nově si navíc představuji, jak se asi taková krmě dá spořádat hůlkami.

Po Novém roce jsem se váhavě pustil do prvních pokusů. Ano, uznávám, že po nich na ploše mého jídelního stolu (prozíravě zbaveného ubrusu) i na okolní podlaze (prozíravě zbavené koberce) zůstávalo o dost více jídla než v mých útrobách. Zjistil jsem, že večeře za pomoci hůlek je velmi zajímavou alternativou jídla, a tudíž výborným doplňkem období dietního programu. Neuměl jsem si vůbec představit, že bych takto pojedl ve volně přístupném prostoru, kde až někdo méně otrlý spatří moji neortodoxní techniku, dostane záchvat smíchu, vdechne smrtící krevetu a já půjdu sedět za nepřiměřenou obranu z nedbalosti.

Ale uplynul půlrok, a já uznal, že chci-li se dále vyvíjet, budu muset opustit přítmí izolovaného tréninkového centra své jídelny, kde jsem od té doby tak dvakrát, třikrát měsíčně absolvoval trénink s přísným vyloučením veřejnosti. Dnes poprvé nazrál čas pro praktickou zkoušku ohněm. Proč jen se mi zdá, že je tu na obědě tentokrát třikrát víc lidí než obvykle a že si všichni hledí mého talíře mnohem více než svého vlastního? Za normálních okolností tu lidé pohledem leští špičky vlastních bot: Pár minut ve frontě, krátké dočerpání pohonných hmot v kvapíkovém rytmu a hned zase zpátky k rozdělané práci. Ale dnes se stačí rozhlédnout a mohu přímé zvědavé pohledy ze všech směrů sbírat jako houby po Černobylu. Jakpak si s tím asi ten panáček poradí?

Několik prvních soust bylo ještě zatíženo nervozitou - asi jako když vypustíte na hřiště přemotivovaného hokejistu, který se při jediném střídání třikrát rozmázne o mantinel. Za několik figur, které jsem zpočátku nadšenému publiku předvedl, by se nemusel stydět ani Střihoruký Edward. Ale ruka se postupně uklidňovala a začala si troufat na stále menší a menší sousta, dokonce i na kluzké kousky cibule a již zmíněné kuličky hrachu a kukuřice, které byly postupně donášeny k ústům, aniž by jedinkrát cestou došlo k "pinzetovému efektu" a nechtěné střelbě po nedaleko sedících slečnách; rovněž příslovečné házení hrachu na stěnu bistra jsem si tentokrát odpustil.

Kdysi jsem se od jednoho ze zasvěcenců, praktikujících podobné povyražení denně, dozvěděl, že hůlky mají tu výhodu, že můžete volnou rukou elegantně gestikulovat. Pominu teď diskusi o tom, zda elegantní gesto v mém podání stále ještě vypadá elegantně, nicméně pokusil jsem o ně. Asi úspěšně, protože starý muž v prošlé uniformě plukovníka u vedlejšího stolu oplátkou zasalutoval. Inu, možná to není špatná metoda pro seznámení, zvlášť toužíte-li se seznámit s emeritním plukovníkem. Hned nato jsem ale zjistil praktičtější výhodu "hůlkování": Můžete totiž v klidu druhou rukou psát esemesky a surfovat na internetu, což je možná neslušné, ale nemám toto pravidlo z dětství pořádně vštípené, protože mi sice kdysi rodiče vysvětlovali (marně), že při jídle se nečte, ale o esemeskách nebo brouzdání na netu nepadlo tenkrát ani slovo.

Povzbuzen rostoucí technickou hodnotou i uměleckým dojmem svého vystoupení jsem ještě přidal na rychlosti a výsledkem byla skutečnost, že jídlo jsem spořádal v doslova rekordním čase; takhle pohodově a rychle se mi to s plastovým příborem ještě nikdy nepodařilo, nehledě na to, že v těch případech byly vždy kolemsedící slečny a plukovnice plné mého zeleného hrášku a rovněž žlutá kukuřice ve vlasech působí - zejména u brunetek - velmi efektně. Tentokrát jsem si, přiznávám, lakotně ponechal veškeré části porce výhradně pro sebe.


S jídlem roste chuť, říká se. Spokojený s prvním veřejným vystoupením, připravuji plán svého dalšího osobního rozvoje. Asijské speciality dokáže jíst hůlkami kdekdo. Ale co takovou svíčkovou s knedlíkem, španělského ptáčka nebo smažený sýr? A bude-li forma a osobní motivace stále růst, jednou možná přijde jako vrcholné číslo i - vepřové koleno! Až přijde čas, předvedu opět publiku virtuózní číslo, fanoušci a fanynky budou stát frontu na můj podpis a já - ač jsem svým založením až poirotovsky skromný - se jim podepíšu rád.

Samozřejmě hůlkovým písmem.

Nedělní miniglosy č.129

14. srpna 2011 v 9:08 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V Praze se uskutečnil kontroverzní pochod příznivců opery, které vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek nedávno veřejně označil za devianty. Účastníci pochodu provokativně zazpívali několik úryvků z Verdiho a Pucciniho oper, načež se průvod stal terčem útoků za strany tisíců oprávněně pobouřených příznivců hudby Michala Davida. Přihlížející občané se vesměs vyjadřovali v tom smyslu, že proti úchylce milovníků opery celkem nic nemají, ale pochod se podle jejich názoru měl konat někde v polích daleko za městem, aby něčemu tak odpornému nebyly vystaveny i malé bezbranné děti. Překvapivě kladně naopak přijali pochod pravicoví extrémisté z ilegálního nacionalistického spolku Árijský boj, kteří se nechali slyšet, že milovníci árií nemohou být špatní lidé.
----------------------
Celkem v poklidu a v duchu oboustranné tolerance tentokrát proběhla debata mezi zástupci dvou nejsilnějších politických stran v televizním pořadu Otázky Václava Moravce. Po dlouhé době nedošlo ani k jediné fyzické potyčce a účastníci na sebe dokonce ani vzájemně nepodali žalobu, což se stalo naposledy před dvěma lety, kdy stávkovali pracovníci na podatelně soudu. Neshody byly pouze v maličkostech a i ty byly provázeny nečekanou vstřícností: Např. první politik označil příspěvek svého oponenta za projev koprolálie a nabídl mu nezištně odbornou psychiatrickou pomoc. Druhý politik doporučení s díky odmítl a označil ho za vyměšování do vnitřních záležitostí své strany.
-----------------------
Poté co Vladimir Putin našel jen tak mimochodem při potápění v Černém moři dvě starobylé amfory z tvrzeného plastu a objevil tak v sobě další dosud skrytý talent své cimrmanovsky košaté osobnosti, rozhodl se věnovat ve volném čase zásadním nevyřešeným archeologickým problémům, které by zřejmě jinak žádný odborník včetně Indiana Jonese nebyl schopen rozlousknout. Těsně před prosincovými ruskými parlamentními volbami plánuje objevit Atlantidu a zcela neporušenou Jantarovou komnatu. Při několikahodinové pracovní návštěvě České republiky se pak chystá objevit legendární Vogastisburg a Metodějův hrob a připustil rovněž, že by rád úspěšně završil dlouholeté snažení svých sovětských předchůdců, a konečně přiměl k opuštění skalní skrýše i blanické rytíře.
-----------------------
Česká národní banka byla v souvislosti s výrazným růstem ceny zlata v poslední době osočena některými samozvanými ekonomy, že odprodej československého měnového zlata v devadesátých letech byl ukvapený, protože teď jsme mohli z prudkého růstu ceny výrazně profitovat. Představitelé ČNB podezření ze špatného hospodaření odmítli, protože cena řeckých dluhopisů, za které jsme kdysi zlatý poklad vyměnili, začíná rychle růst - především na burzách sběratelů kuriozit.
-----------------------
Pod vlivem dramatických událostí v řadě anglických měst prověřuje česká policie podezření, že za vyrabováním a vypálením Petrovy boudy v Krkonoších stojí gangy mladistvých nepřizpůsobivých Pecpodsněžkářů.

Fotohádanka č.8

12. srpna 2011 v 22:28 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Po několika týdnech jsem pro vás připravil další velmi jednoduchou fotohádanku, abyste na tento žánr úplně nazapomněli. Pro fotografii jsem tentokrát zvolil netradiční formát i když celkem tradiční námět. Moje otázka je tedy jako obyčejně velmi prostá: Co myslíte, že je vyfoceno na následujícím obrázku?

............................................................. ..

A nebyla by to tradiční fotohádanka, kdybych nepřipojil několik indicií, pokud by čirou náhodou někdo nepoznal vyfotografovaný motiv okamžitě:

1. Fotka je sice dělaná v interéru, ale venku by to taky za určitých okolností šlo.
2. Vyfotografovaný předmět sice krásně voní, ale na úplně jiném místě, než je vyfocený.
3. Nějakou dobu jsem váhal mezi šedou a modrou variantou fotografovaného objektu, ale nakonec jsem zvolil modrou, protože červenou mám radši.
4. Obraz na fotografii nebyl nijak barevně upravován.
5. Kdybyste si chtěli připlatit za prohlídku na fotografii zachyceného předmětu ve 3D formátu, byly by to vyhozené peníze.
6. K osvětlení fotografie nebylo třeba ani sluneční ani elektrické světlo.
7. Pokud lidoví mudrlanti nelžou, při zevrubné prohlídce obrázku byste museli najít pravdu. Prostá praktická zkušenost napovídá, že očima hledat nestačí.

Tak co? Už víte, co je na fotografii? Nepochybuji, že ano. Správnou odpověď se dozvíte v neděli večer.

Moc se těším na vaše názory a přeji všem příjemný hádavý víkend.

O tom, jak si beztrestně zatrojčit

9. srpna 2011 v 22:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Máte někdy chuť něco rozbít, zdemolovat, rozkopat, rozchvátit či podpálit a držíte se zpátky jen proto, že se to nesmí a ostatní by vás měli za násilníka a ničemu? Na základě současných nebo nedávných událostí z různých míst světa jsem dospěl k závěru, že existuje dobrý způsob, jak popustit uzdu vaší vášni a přitom si nezpůsobit problémy. Chce to jen držet se několika základních principů a můžete si ulevit podle libosti a přitom si ani nemusíte moc lámat hlavu s následky:

Zabalte své animální choutky do ideologické peřinky
Násilí je podle moderních trendů možné legálně páchat jen pod pláštěm vznešených ideologických žvástů. Nestačí mít neadresný vztek na svět, je třeba ho umět správně pojmenovat, nejlépe holou srozumitelnou větou, protože souvětí už svou komplikovaností nabádá k přemýšlení, což je činnost z definice podezřelá, která může napáchat nedozírné škody. Když někomu ze vzteku sami proříznete pneumatiku, je to neospravedlnitelné vandalství. Když však ze stejného vzteku a stejným nožem proříznete pneumatiku u stejného auta, ale budete u toho mávat transparentem s dostatečně zajímavým heslem, bude vám odpuštěno, protože svým činem jste nespáchali nic nízkého ani odsouzeníhodného, ale naopak jste odvážně a neotřele vyjádřili svůj osobní postoj.

Nebuďte nikdy vzteklí sami, ale vztekejte se v houfu
Doby, kdy nejromantičtějším rebelem proti systému byl individualistický mstitel Zorro, již dávno pominuly. Obklopte se podobně smýšlejícími lidmi, kteří navíc neumějí mluvit do mikrofonu tak dobře jako vy. Uvidíte, jak vám hned vzroste odvaha a sebevědomí.

Nikdy nebuďte PRO něco, ale vždycky jen PROTI něčemu
Být PRO něco, to vždy na hony čpí hnilobou kompromisů. Je třeba být nejlépe PROTI všemu a všem, zejména proti těm, kteří mají jiný názor než vy, což je principiálně nepřípustné, a proti těm, kteří mají názor podobný vašemu, protože by si vás s nimi ještě mohl někdo splést.

Se svými činy se neschovávejte, ale naopak je stavějte na odiv
Zatímco v pološeru tiché vedlejší ulice si vás troufne okřiknout i lehce velterový soused, rozohníte-li se na hlavním náměstí v plném světle pouličního osvětlení, je pravděpodobné, že i policisté budou vaše snažení spíše jen monitorovat, aniž by proti němu zasáhli.

Formulujte své požadavky, pokud možno v co nejabstraktnější podobě
Nebojte se stanovit si podmínky, při jejichž dosažení byste možná byli ochotni podmínečně přerušit plenění, abyste se mohli aspoň občas pořádně vyspat. Nevýhodou konkrétních požadavků a cílů je však skutečnost, že se mohou splnit a navíc to každý pozná. Proto je třeba formulovat výhradně abstraktní cíle, jejichž splnění nejde měřit, a bude tedy záviset jen na vašem uvážení, kdy se rozhodnete přestat protestovat. Napíšete-li si na svůj transparent heslo "Proti policejní svévoli!" nebo "Proti hanebné vládě monopolů!", objedete s ním celý svět, aniž by jakkoli vyčichlo.

Tvařte se, že jsou vaše činy vedené boží vůlí
Jednak se nedá vyloučit, že je to pravda, jednak si nikdo ze zasahujících raději netroufne vyzkoušet, jak bude taková boží vůle pokračovat. Když se přesto něco nepěkného semele, máte minimálně zaděláno na kvalitní obhajobu.

Naučte se svému konání říkat performance
Zní to mnohem lépe, než když se řekne, že jste něco jen tak rozflákali, a ještě si ostatní budou myslet, že znáte cizí slova.

Nebojte se policistů
Ti chlapíci jsou školeni tak, že vám nesmějí ublížit, protože by je to stálo kariéru. Když se na vás nebudou dostatečně usmívat a nenabídnou-li vám doutník, stěžujte si na ně nebo raději rovnou podejte žalobu. Vám to neublíží a oni z toho budou mít roztomilé potíže.

Vyhýbejte se setkání s majiteli rozbíjených věcí
Jak známo, vlastnictví lidem zatemňuje mysl, tak se nedivte, když majitel auta, které jste právě zapálili, nedocení skutečný a ryzí smysl vašeho konání a není ochoten s vámi spořádaně diskutovat o ohni jako formě očistné oběti.

Nespoléhejte se na to, že vám policie pomůže
Dostanete-li od rozzuřeného majitele rozbité věci pěstí do nosu, zachraňte se útěkem. Na policii totiž není vůbec spolehnutí. Místo aby vás - pokojně demonstrujícího za lepší zítřky a blaho pro celý svět - ochránili před agresivními magory, kteří šosácky lpějí na svém (teď stejně již jen bývalém) majetku, jsou policisté nepochopitelně pasivní, i když útokem na vás byl jasně porušen zákon a policie má povinnost konat. Že nekoná, je samozřejmě velká ostuda před celým světem a flagrantní porušení principu demokracie a právního státu.

Nedělní miniglosy č.128

7. srpna 2011 v 11:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Za naprosto nesmyslnou fámu označil mluvčí Ministerstva financí na internetu šířené informace o připravovaném zdanění sběru lesních plodů. "Jde jen o legrácku jednoho z blogerů, která samozřejmě nemá se skutečností nic společného. Popsaný systém odvodu daně by byl moc komplikovaný, a proto jsme se rozhodli použít model, který se již několik let úspěšně praktikuje ve zdravotnictví a lidé jsou na něj zvyklí. Za každou návštěvu lesa tak zaplatí návštěvník paušál 30 Kč, za který může sbírat běžné lesní plody v přiměřeném množství, konkrétně tolik, kolik snese jeho houbařská pojišťovna. Budou se vybírat i další analogické poplatky jako poplatek za přenocování v lese 100 Kč a poplatek za každý houbový recept." Středočeský hejtman David Rath se již nechal slyšet, že se postará o to, aby občané Středočeského kraje ve středočeských lesích poplatek platit nemuseli, takže se houbaři začínají houfně stěhovat na Berounsko.
-----------------------
Ve fotbalových soutěžích na Plzeňsku byly od této sezóny zrušené remízy. "Jde jen o první krok v našem snažení," řekl nám nejmenovaný západočeský fotbalový činovník. "Až se po zrušení remíz situace stabilizuje, zrušíme i mezi hráči i trenéry dost neoblíbené porážky a na úplný závěr, proběhne-li vše podle našeho plánu, chceme zrušit i výhry."
----------------------
Další a další žaloby na počasí letošního léta proudí z celé Evropy do podatelny Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Pro podezření ze zmaření investice z nedbalosti byla předběžně zadržena a posléze vzata do vazby azorská tlaková výše.
-----------------------
Podle průzkumů se vývoj na světových finančních trzích podpořený nejistou politickou situací v tradičních turistických destinacích projevil negativně na ochotě a možnostech českých občanů cestovat. Podle Českého statistického úřadu například průměrný Pražan, který v devadesátých letech jezdil především na Bibione a do Chorvatska a posléze pro sebe objevil řecké ostrovy a Egypt, v letošním roce pojede nejčastěji na dovolenou dvaadvacítkou na Bílou Horu. Pro příští rok se díky předpokládané inflaci a vyšší DPH počítá dokonce s tím, že bude muset vystoupit už na Vypichu.
-----------------------
Varovná informace přišla ze Šumavy, kde i nadále pokračuje zápas mezi ekologickými aktivisty a dřevorubci o to, zda se v budoucnu kůrovec stane ohroženým druhem, aby ho bylo konečně možné začít pořádně chránit. Podle specialistů na hmyzí genetiku lýkožrouti začínají postupně mutovat a přes přechodnou fázi mlíkožroutů se v původní populaci začínají množit likérožrouti. Tuto fázi už začínají někteří politici a milovníci likérů považovat za skutečně nebezpečnou i pro opravdové muže, kteří se jen tak nějakého broučka neleknou. Se sloganem "U Modravy se bojuje i za Vysočinu!" se podle očekávání postavil do čela bojovnků proti likérožroutům osobně Miloš Zeman.

O sešitové promiskuitě

4. srpna 2011 v 22:45 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Stává se vám někdy, že když přijdete do obchodu, prostě se nemůžete udržet a musíte si něco koupit? Nemyslím zrovna hned na opravdu patologické "nakupovače", kteří nakupovat nepřestanou, dokud jim zbyde trocha peněz v kapse, trocha kreditu na kartě a trocha důvěryhodnosti k získání dalšího úvěru. Myslím teď jen drobnou, společensky celkem neškodnou úchylku, která lidi neruinuje. Znal jsem člověka, který - šel-li kolem zmrzlináře - nedokázal si nekoupit zmrzlinu. Chtěl-li se zmrzlině ve svých útrobách vyhnout, musel se velikým obloukem vyhnout i zmrzlináři, protože nedokázal nařídit svým neposlušným nohám, aby se u tohoto milého muže nezastavily. Tak přesně tohle pociťuji, když jdu v papírnictví kolem sešitů!

Neumím zůstat chladný vůči regálům plným krásných čistých a nepopsaných sešitů. Jen pohlédněte na ten neodolatelný výběr: Sešity bez linek, s řádky, čtverečky či krychličkami, notýsky, ápětky nebo áčtyřky, s deskami měkkými či v knižní vázané úpravě, některé podvyživené, jiné nadmutě obézní, s konzervativním jednobarevným "outfitem" nebo s přeplácanými fotografiemi na deskách, z papíru běleného nebo zašedle recyklovaného, s předtištěnými okraji či zcela volnou plochou. Té chuti na papírovou zmrzlinu se prostě nedá odolat.

Otevírám tašku, abych sáhnul pro peněženku a z tašky na mne vyčítavě hledí červený linkovaný sešit středního formátu se šedesáti listy. Koupil jsem si ho okouzleně minulý týden a sliboval mu věrnost: "Nové milostné básně nebudu psát nikam jinam, než na tvé skvostně bělostné stránky", sliboval jsem. Popsal jsem nepoužitelnými rýmy dva řádky prvního ze šedesáti listů a už proutnicky pokukuji po dalším sešitu. Kolega z tašky má smůlu, ale už mi prostě není dost dobrý. Pokud jde o náklonnost k sešitům, jsem silně promiskuitní. Zvláštní - přitom v reálných mezilidských vztazích bývám celkem stálý, možná dokonce víc, než je nezbytně třeba a občas ke své vlastní škodě. Žádný div, nejspíš je tomu tak proto, že si ventiluji své přirozené sklony k těkání a svoji nevybouřenou přelétavost na nebohých sešitech.

Když jsem jel naposledy do Řecka, koupil jsem si na cesty pěkný pevný vázaný čtverečkovaný sešit. Na zápisky, jak jsem se uklidňoval, i když dávno vím, že v Řecku stejně nikdy nemám na zápisky čas. A hned první den se mi připletlo zčistajasna do cesty z pláže řecké papírnictví. Plamen sešitové vášně vzplál s obvyklou intenzitou rozdmycháván navíc horkým jižním sluncem a větrem od moře. Jak krásné pastelové barvy ty řecké sešity měly! Temně červenou, kanárkově žlutou, rákosníčkovskou zeleň a nebeskou modř kombinovanou přesně v řeckém duchu s čistou bělobou. Koupil jsem si od každé barvy jeden sešit a to jsem se ještě hodně ukrotil, protože lepší by byly, jak jistě uznáte, od každé barvy dva. Místo zhmotněné vázaně-čtverečkované věrnosti jsem měl najednou k dispozici početný různobarevný harém. Ale jak se znám, i na něj jistě brzy zanevřu. Popíšu jednu, dvě stránky nerozluštitelnými klikyháky a zapomenu, proč jsem je napsal; možná jen jako záminku k tomu, abych se opět mohl porozhlédnout po regálech. Tmavě oranžovým fešáckým řeckým sešitem, který měl sloužit jako poznámkovník pro okamžité nápady, jejichž poločas rozpadu se měří ve vteřinách, za pár dní podložím nohu knihovny. "Dneska bych měl chuť na štíhlý a řádkovaný s červenými okraji!" nedokážu to puzení zastavit. Nevděk zjevně vládne i světem sešitů, harém - neharém.

Jak k tomu právě sešity přijdou, že jsem na ně takový? Jaký spáchaly dědičný hřích? Ale nebudu marně bádat nad zdroji a smyslem své permanentní sešitové rozháranosti a raději v duchu poděkuji, že si vystačím jen se sešity za pár korun a podobná obsese mne nepřepadá každý týden v prodejně kostelních varhan. Střídám-li často sešity, má to jistě menší destruktivní dopad na mou peněženku než kdybych střídal ženy, natož varhany. A také se exempláře, které se ocitnou "na vejminku" dají dobře skladovat pohromadě v jedné místnosti, což jinak nepřichází v úvahu ani u varhan, natož u žen.

Vida, v duchu přemítám a mezitím mě moje nohy donesly ke známým regálům kousek od místa, kde pracuji, a kudy musím čas od času projít. Jako obyčejně nemám dostatek sil, abych svého zmrzlináře jen tak bez zastavení minul. No né, to jsou krásně tlumené a jemné barvy, takové dokáže vykouzlit jen recyklovaný papír. Zapřemýšlím a vzpomenu si, že bych si mohl jeden sešit koupit jako slovníček na cizojazyčné základní fráze, které bych se rád naučil, než vyrazím na dovolenou. To se pochopitelně bez nového sešitu neobejde, to dá rozum! Třiadvacet korun, to je skoro zadarmo! Vilně na recykláta zamrkám, aby si užil svých patnáct minut slávy.

Cestou na vlak je totiž ještě nejméně jedno papírnictví …

Lidice

2. srpna 2011 v 23:01 | Petr Vápeník |  Filmy

Obtížně se mi hledá téma, které by bylo méně vděčné pro filmové zpracování, než je téma Lidic, vesnice, která se stala symbolem nacistického teroru. Ne snad proto, že by nebylo možné na tomto tématu vystavět poutavý zfilmovatelný příběh. Spíš proto, že příběh Lidic je i téměř 70 let po tragických událostech čímsi jako nedotknutelnou znárodněnou památkou zalitou do vosku obtížně odstranitelného poválečného patosu. Podobně jako se jednou vypuštění džinové obtížně vtěsnávají zpátky do starodávné lahve, i symboly jakéhokoli druhu se úporně brání přerodu zpět na obyčejnou skutečnost. Film o Lidicích - i když nejspíš bylo úmyslem jeho tvůrců natočit ho co nejrealističtěji - se nikdy nezbaví té symbolické roviny - když už ne v tom, jak je film doopravdy natočený, tak aspoň v přijetí různými skupinami diváků. Pro jedny bude málo podle skutečnosti, pro druhé bude přehnaně realistický, pro jedny bude příliš "historicky cudný", druzí před ním budou svým dětem zakrývat oči. Pro jedny bude příběh příliš "hollywoodský" a slušela by mu větší uměřenost, pro druhé bude naopak k uzoufání nevýrazný a potřeboval by nějak ozvláštnit. Jedni poukážou na šokující četnost kolaborujících v řadách spoluobčanů, jiní uroní slzu nad neokázalým hrdinstvím prostých lidí. Marně hledám mezi uvedenými diváckými skupinami tu, která by neměla svým způsobem pravdu. Na druhou stranu marně hledám v duchu tu skupinu, které by se film režiséra Petra Nikolajeva plně zavděčil.

Scénář vychází ze skutečného příběhu jediného lidického muže, který přežil válku paradoxně jen díky tomu, že ve rvačce zabil svého staršího syna a při lidickém zločinu byl již několik let v kriminálu. Je to netradiční brána do dění kolem Lidic, která umožňuje rozehrávat i další dobře fungující pobočné motivy. Je tu díky tomu také dobře vidět dělení na "staré dobré zločiny" z doby před válkou a bezuzdným řáděním zla zcela nového typu a rozměrů. Hranice mezi oběma světy je sice nebezpečná a Šíma se svými spoluvězni se na ní několikrát ocitne, vždycky se jim ale podaří dostat se do paradoxního bezpečí svého obyčejného kriminálu. V tomto srovnání je dobře vidět šílenost lidického aktu: Zabití syna - ač jde pro všechny zainteresované postavy nesporně o tragédii - je ve srovnání s nastávajícím průmyslovým vražděním jen drobnou epizodou.

Vězení není v příběhu jen kulisou. Můžeme sledovat postupný přerod Šímy ze stavu naprosté bezvýchodnosti do optimističtější polohy, když s ním začne komunikovat jeho mladší syn a postupně nepřímo i manželka, ale všechny kontakty jsou po likvidaci vesnice náhle přerušeny, což si Šíma vysvětluje jako nepochopitelné zapuzení ze strany svých blízkých. Vězni se dozvídají o dění za zdmi vězení jen z textu úředních vyhlášek, které tu musejí tisknout, což se mi zdá jako trochu podceněný prvek, protože při lepším využití mohl přispět k rytmizaci děje. Když ovšem přijde k tisku vyhláška o likvidaci Lidic, bachaři a spoluvězni se postarají o to, aby se strašnou skutečnost Šíma nedozvěděl. Po propuštění se tedy Šíma vrací do Lidic pro své věci, ale na místě vesnice nachází jen zasněžené pole.

Příběh synovraha Šímy, který neuspěje ve své zoufalé snaze být rovněž zastřelen a který se po skončení války ani trochu nehodí do pietního prostředí nově vznikajících Lidic, je podle mne velmi dobrým klíčem k filmu. Mnohem zajímavějším, než další mikropříběhy lidických občanů, včetně toho pro osud Lidic rozhodujícího nešťastného příběhu ženatého muže, který ve snaze okouzlit mladou dívku svou vymyšlenou spoluprací s odbojem spustí nevědomky vražedný stroj. Zákruty děje jsou očekávatelné, ale nic jiného - u mnohokrát popsaného a obecně známého příběhu - se ani nedá čekat. Za pozornost stojí ještě jeden příběh, možná spíš osud četníka Vlčka, který nemá odvahu jakkoli vzdorovat svým německým pánům a stává se tak - aspoň v mých očích - ještě tragičtější postavou než Šíma.

Vlastní likvidace vesnice a vesničanů je natočena téměř dokumentárním stylem (až tedy na doprovodnou hudbu), až jsem si vzpomněl na strohé a odosobněné exekuce z Wajdova filmu Katyně. Režisér si dává záležet na protikladu tragického osudu obyvatel a téměř strojově účetního chování německých vojáků při soupisu majetku. Hlavně ať je všechno řádně zaprotokolováno a nic papírově neschází, co na tom, že se tu střílejí lidé. Tato pasáž filmu se mi zdá být natočena velmi působivě, její emocionální dopad na mě byl paradoxně mnohem větší, než u scén - jakkoli pravdivých - které nejspíš s intenzivnější vlnou emocí počítaly (oddělování dětí od matek, vybírání typově vhodných dětí k poněmčení, atd.). Hlavní scény, ke které dění nezadržitelně směřuje, jsem se popravdě trochu bál, resp. bál jsem se, jak si s ní režisér poradí. Myslím ale, že se mu to povedlo v rámci možností výborně.

Osobně vidím vrcholnou scénu filmu jinde, nebo aspoň myslím si, že právě v ní mohl být vrchol filmu: Jde o scénu, kdy propuštěný Šíma přichází na zasněženou pláň, kde dříve stávala vesnice a zjišťuje, že obec a pravděpodobně ani její obyvatelé včetně jeho rodiny už neexistují. Obrazově je scéna z ptačí perspektivy úchvatná. Samozřejmě, je to vždy otázka pojetí, ale já osobně bych dal v ten okamžik před dramatickou hudbou přednost úplnému tichu, stejně tak si myslím, že čím méně je v takový okamžik viditelných projevů zoufalství, tím lépe si vnímavý divák dokáže představit, co asi musí člověk prožívat uvnitř. Režisér zvolil variantu vypjatější a méně niternou, takže pocity postavy a drásavost chvíle bude skrze plátno nejspíš vnímat i nosorožec, pokud do kina náhodou zajde (Werich tomu říkával rhinocephaloidiotismus). Ale pozor, nevyčítám, nehaním, jen si umím představit, jak by to na mě osobně zapůsobilo lépe.

Musím uznat, že pro mne byl nakonec film Lidice docela milým překvapením, nejspíš i proto, že jsem od něj moc nečekal. Proč jsem byl překvapen veskrze mile?
  1. Film se nestydí být vystavěný na příběhu. Po mnoha volnou formou natočených rádobykultovních "hořkých komediích" neurčitého smyslu, po kterých většinou za půl roku neštěkne šakal, přináší celkem pevná a konzervativní dějová kostra mile osvěžující paradoxní pocit odbojného rebelství. Přesto, že některé z těch podivných komedií mám celkem rád.
  2. Film si dovoluje pracovat se slušnými herci. Byť tu není žádná příslovečná "titulní role", podle mého názoru velmi dobře obstojí Karel Roden jako Šíma, Ondřej Novák jako Šímův mladší syn Karel i Roman Luknár jako český četník Vlček (osobně bych se divil, kdyby nebyl jedním z kandidátů na Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli). Ženské postavy mi tak výrazné nepřipadly, i když Zuzana Bydžovská je jako Šímova manželka místy velmi přesvědčivá, zejména v okamžiku, kdy jejím sousedkám odebírají vojáci děti a vám jako divákům z jejího pohledu dojde, že ona už o tom ví vše, protože přišla o oba své syny.
  3. Je kumšt slušně natočit cizí (a v tomto případě velmi slušný) scénář a to se režiséru Nikolajevovi přes dílčí výhrady povedlo.
  4. Zaujala mne i celkem netradiční scéna, kdy Heydrich osobně koncertoval ve Španělském sále (koncert byl odměnou pro české dělníky, odměnou, kterou šlo jen obtížně odmítnout).
  5. Několikrát se mi při sledování filmu stalo, že mi v náhlém osvícení letmo sepnuly dvě na pohled nesouvisející scény do jednoho logického celku. Usuzuji z toho, že většina těchto skrytých souvislostí vyplave na povrch při druhém shlédnutí, a domnívám se, že jde o souvislosti záměrné, uložené již ve scénáři, což je vždycky od tvůrců milá pozornost. Chcete příklad? Tak třeba Šímou neustále pociťovaný nedostatek koresponce do vězení se náhle změní v naprostý přebytek, když Šíma začne přebírat veškerou poštu neexistujícím lidem do neexistující obce.
  6. Velmi se mi líbilo skoro dojemné krátké soužití Šímy s Vlčkem v posledních dnech války. Jediní dva žijící lidičtí muži, zdá se - každý ze zcela jiného důvodu - nemají chuť ani důvod dožít se míru.

A kdy mi naopak trošku poskřípávaly zuby?
  1. Když jsem viděl postavu rozverného kasaře v podání Jana Budaře, který jako by se sem zatoulal nejen z jiné doby, ale možná spíš z jiného filmu. Snad jeho role měla trochu roztříštit pochmurnost děje, ale mně moc neseděla.
  2. Když jsem přemýšlel, proč tvůrcům stálo za to dotáčet scénu atentátu na zastupujícího říšského protektora.
  3. Když ze scén příliš čouhala snaha o správné a jednotné pochopení. Ale chápu, že se film bude prodávat do zahraničí a promítat ve školách a tohle je asi nutná daň.
  4. Když jsem v reklamě a v diskusích opakovaně slýchal, že jde o první český velkofilm. V čem proboha chceme, aby byl takový velkofilm velký? V rozpočtu?

Lidice jsou podle mě hodně poctivě natočeným filmem, který filmařsky neuráží a dokáže v mnoha místech upoutat. Ano, na filmu je vidět, že byl dělán se záměrem být téměř pro každého; pak ovšem není divu, že spektrum diváckých a kritických názorů bude zatroleně pestré. Umím si dobře představit, že jako teenager prahnoucí po spalující avantgardě bych ho nemilosrdně proklel. Dnes, myslím, si už umím vážit i poctivého řemesla. A kdyby za nic jiného, tak za odvahu jít do toho nemilosrdného tématu patří tvůrcům můj obdiv.