Japan 2011 - Čekodžin co chodí pěšky

29. září 2011 v 2:31 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Nevím proč, mám problém s tím si nechat sloužit. Možná je to tím, že jsem původu plebejského a žádný patricij, což soudím podle svého příjmení, které nezavání právě modrou krví (ostatně Čerf taky ne, že?). Ochotně přijímám služby, ale nikoli sloužení. A právě s tím mám tady v lázních Kurokawa maličko problém, protože lidé tady jsou zvyklí starat se o hosty tak, aby jim učinili pomyšlení. Už samotný fakt, že snídaně se přináší na pokoj, mi připadne na hranici, ale nešť, v rjókjanech je to standard, kterému se přizpůsobím. Ale obsluha se naprosto zděsila, když jsem jí podržel otevřené dveře, protože měla plné ruce. Proboha, host a něco takového! Zdejší pracovníci se uklidnili až v okamžiku, kdy jsem se způsobně i když s mírným remcáním poskládal za malý stoleček s opěrátkem a oni mi mohli z obou stran podstrojovat dobroty. Obsluhu jsem rovněž zaskočil tím, že jsem nechtěl vyměnit po jedné noci kompletní povlečení a ručníky (ptali se mě, tak jsem odpověděl, co mi vyhovuje lépe, kdyby se neptali, mohli si to udělat podle svého). Byli z toho tak upřímně nešťastní, že jsem druhý den už raději k výměně svolil. Nadšeně běželi ve třech vše hned provést.

Na oblých hřebenech zdejších kopců pokrytých nádhernými cvrčícími loukami jsou k vidění i zajímavé scenérie.


Když jsem jel na výlet na sopku Aso, šel jsem na autobus. To je asi pět minut cesty, když se loudáte, do mírného kopečka. Když jsem svůj úmysl prozradil, chlapík, co to tu má na povel, šel nastartovat auto. Kampak asi jede, říkám si, a on že si mám nastoupit, že mě na autobus samozřejmě doveze. Poděkoval jsem a řekl jsem, že se rád projdu, je přece krásně a mám ještě spoustu času. I když jsem mu děkoval za ochotu, až se okolní hory zelenaly, byl z toho odmítnutí tak smutný, že jsem si to skoro vyčítal. Až u autobusu jsem pochopil realitu, když se ukázalo, že já jediný přišel pěšky, jinak všechny ostatní dovezla autíčka z jejich lázeňských rjókanů, i kdyby to bylo na zastávku 20 metrů. Prostě služba.

Poslední den pobytu ve zdejších lázních jsem se rozhodl nikam nejezdit a projít se maličko po okolí. Jsou tu nádherné kopce, vedou tady pěší trasy, tak ať mám na lázně Kurokawa i vzpomínky z nadhledu. Kdysi mi někdo řekl, že v Japonsku není možné najít místo, kde nejsou Japonci. Já ho našel právě na těchto pěších cestách. Celý půlden jsem nepotkal živého člověka, pouze dva živé hady. Přitom jsou tu moc pěkně značené trasy, na každém rozcestí vám ukazatel ukáže, kudy se můžete dát a kam tudy dojdete, pěšiny jsou všechny asfaltové, prostě jako kdyby to šlo z prostředků nějaké Asijské unie, jejíž evropská obdoba dost často zadotuje hezkou věc, pro kterou se pak jaksi zpětně hledá uživatel. Ale pěšího lázeňského hosta jsem celý den nepotkal.

Pěkný metrový kousek japonského hada. Věděli jsme o sobě, byli jsme obezřetní, ale tolerovali jsme se.


Ono se tady moc nechodí, tedy myslím turisticky. Spíš potkáte muže a ženy na ulici v lázeňských jukatách a dřevácích, jak buď rozvážně kráčejí do lázně, nebo se jen tak procházejí na sluníčku nebo se jdou podívat do obchodu. Ale tradiční dřeváky opravdu nejsou optimální na turistické trasy, já je používám jen na terasu a mám co dělat, abych nezakopl a nepřepadl přes zábradlí do řeky. Maně jsem si vzpomenul na to, jak nás kdysi navštívily dvě korejské známé. Byly fajn, hezky se s nimi povídalo, ale pohoda skončila, když jsme po nich chtěli, aby odněkud někam šly pěšky. Zjistili jsme totiž, že nejsou zvyklé chodit. Když jsme jim od Rudolfina ukázali Pražský hrad a řekli jsme, že tam jdeme, zoufale se ptaly, jestli tam jede autobus. Cesta z bytu na nádraží, která běžně trvala 12 minut, se protáhla v jejich společnosti i na 30 i víc. Vůbec nechápaly, že nemám auto a že chodím do města nakupovat pěšky a nákup nosím v ruce. A nikdy nezapomenu na jejich děsuplný pohled, když jsme s nimi vystoupili z vlaku ve stanici Šťáhlavy, ony se rozhlížely, kdeže je ten zámeček Kozel, který jsme jim chtěli předvést jako regionální zajímavost, a já jim ho ukázal v dálce jako malinkou tečičku na obzoru v zeleni okolních lesů a prozradil jim sladké tajemství, že tam půjdeme pěšky nádhernou staletou alejí, aby měly nezapomenutelný zážitek.

Kopečky nad lázněmi přímo lákají po procházce s průhledy do lázeňského údolí.


Zmínil jsem se o dřevácích, což otevírá zajímavé téma přezouvání. Japonci jsou totiž odborníci na přezůvky a na pantoflíčky. Zatímco tzv. moderní Evropa se snaží v poslední době brát domácí přezouvání jako divže ne nějaký atavismus a už jsem slyšel ve společnosti řadu narážek na to, jak ti čecháčci nemoderní pořád ještě nutí chudinky liberálně-pokrokové návštěvy přezouvat se na prahu a cpou jim různé pantofle, které nerespektují návštěvníkovu individualitu, Japonsko má pravidla vyšinutá opačným směrem, aspoň tedy v jejich tradičním pojetí, které je vidět v rjókanech a v minšuku: Venkovní boty zůstávají v předsíni ve "špinavé části". Do "čisté části" - tj. o schod výš - již je třeba nazout pantofle. Ty je však nezbytné zout, jakmile chcete vstoupit na tatami, na to jsou Japonci prý velmi, velmi hákliví. Na WC jsou zase jiné, speciální pantofle. No a já mám teď navíc terasu, která už je na běžné domácí pantofle moc venkovní, a proto tam jsou "přistavené" tradiční dřeváky, ve kterých se zakopnout není pro dřeváka, jako jsem já, žádný problém. Přijde vám to složité? Jen otázka času a zvyku. Každopádně intelektuálním pokrokářům doporučuji ubytování západního hotelového typu, tam vám sice taky dají k dispozici (jedny) pantofle, ale jejich užívání nechají na vás a jsou brány spíš jako známka domácího pohodí než nezbytnost pro přezouvání.

Není tu žádný problém vidět uprostřed lázeňského městečka rýžová pole. Jako obdobu jsem si představoval pšeničný lán uprostřed Mariánských Lázní.


Je to zvláštní, viděl jsem tu na různých místech spousty japonských turistů, kteří chodili jako o překot, ostatně jen kolik jich každoročně podnikne náročný výstup na horu Fudži. Ale lázně jsou tady zjevně spojené s jinými aktivitami, než je chůze. Ale tím lépe, aspoň jsem měl lázeňské chodníčky jen sám pro sebe. Je fakt, že rovinu tady najdete stěží, chodí se do prudkých kopců a pak zase šupem dolů. Já jsem se z původních cca 600 metrů nadmořské výšky několikrát dostal přes 1000 metrů, jednou dokonce až ke 1300 m, ale vždy jsem pak byl zase nucen sejít k nějakému potoku nebo říčce, takže to bylo pořád nahoru dolů. Ale obdivovat je tu rozhodně co: Ze všech stran tu proudí divoké říčky, takové malé Vydérky s velikým převýšením, jejichž četné soutoky jsou vždy malebné a fotograf vybavený stativem, což já tentokrát z ryze praktických důvodů nejsem, by si jistě při focení peřejí přišel na své. V některých místech můžete po čichu objevit horký vývěr doprovázený většinou minimálně sirovodíkem. Tak jsem celkem náhodou našel speciální sirovodíkovou vroucí studánku, nic moc romantické místo, které bylo i na můj cvičený chemický nos docela silné a říkal jsem si, že na tomhle místě bych si asi rande nedával, zvlášť má-li dáma sklon ke zpožděním, protože čekání by mi tentokrát asi moc nevonělo.

Vroucí vodou ve studánce probublává směska sopečných plynů, z nichž na počich nejvýraznější je sirovodík.


Kousek nad lázněmi Sudžiju jsem dokonce chvíli myslel, že hoří les, kolik ze zdejších vývěrů bylo hustého kouře. Nakonec jsem dnes nachodil v okolí lázní Kurokawa asi 25 kilometrů v krásném letním počasí, které pořád ještě opaluje. Tedy - jak říkají místní - v podzimním.

Původně to vypadalo na lesní požár, ale nakonec se ukázalo, že jde pouze o horký pramen.


Až večer jsem viděl několik láznících se domorodců na upravených chodnících: Jedna paní šla pěšky a čtyři další dámy obdivovaly okolní krásy z pomalu jedoucích aut.

Až jednou přijedou do Čech, rád jim ukážu zámeček Kozel.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Slovča Slovča | Web | 29. září 2011 v 6:42 | Reagovat

Týbrďo :)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. září 2011 v 8:35 | Reagovat

Lázně jsou od toho, aby se relaxovalo, žádné honičky, prosím.
Ten je jedovatý? Zjišťoval´s, co je to druh?

3 Ajec Ajec | Web | 29. září 2011 v 12:39 | Reagovat

:)) joooo, cizinci a chozeni...to se netyka jen dalne Asie, ale i nedalekych koutu Evropu...kdyz jsem si udelala celodenni vylet z Florencie na Fiesole pesky, tak o tom byly spolubydlici schpne vykladat jeste za dva mesici, coze jsem to podnikla za silenou horskou turu.... samy jezdily jenom na kolech a to byl nejvetsi pohyt pri presunu z bodu a do bodu b.... :)))

lazne vypadaji uuplne bozsky, podle popisu.

4 Janah Janah | Web | 29. září 2011 v 16:44 | Reagovat

Krásné foty a zajímavé informace. Mimochodem nechápu, proč se o přezouvání spojuje jenom s námi Čechy. Pokud jsem byla pozvaná do domácnosti ve Švédsku musela jsem se zout taktéž, stejně jako v Belgii a v Německu, o Rakousku nemluvě.

5 Čerf Čerf | Web | 29. září 2011 v 16:54 | Reagovat

[2]: Poptával jsem se místních. Ten zkušenější dlouze přemýšlel a pak řekl: "Snake!" Víc jsem z něho nedostal.

[3]: Třeba to taky jednou zavedou do bedekrů jako upozornění, že Češi jsou prostě divný a chodí pěšky :-).I když jak kteří!

[4]: Mám pocit, že to s Čechy spojují hlavně ti, co to ještě jinde nezkusili :-)

6 š š | Web | 29. září 2011 v 21:38 | Reagovat

Tak Japonci jsou líní udělat krok, a pak že činnorodý národ :) a nebo prostě umí odpočívat - pasivně myslím :)

7 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 29. září 2011 v 22:20 | Reagovat

Co ty víš, třeba jim vážně hořel les a tys to ani nenahlásil v domnění, že to tak přece má být. :D
Cestou do Británie nás věčně upozorňovali, že tam se nepřezouvá, že můžeme s klidným svědomím naklusat na ty jejich koberečky v botaskách. Taky to nebyla pravda, sebevědomě jsem nakráčela do předsíně, byla jsem zaražena a upozorněna, že tady se zouvá. :D

8 Čerf Čerf | Web | 1. října 2011 v 6:53 | Reagovat

[6]: Spíš je to tak, že TEĎ mají odpočívat, tak prostě odpočívají. Jinak v turistických oblastech byla spousta lidí normálně s batůžkama, kteří chodili a chodili a chodili a chodili... Ale lázně holt jsou lázně :-).

[7]: To s tím lesem nemůžu vyloučit, ale i kdybych to nahlásil, moc by z toho neměli. Zrovna tohle byla oblast, kde jsem s angličtinou nepochodil a domlouvali jsme se víceméně pantomimicky.

9 lucka345 lucka345 | Web | 5. října 2011 v 10:02 | Reagovat

S pěším výletem na Karlštejn jsme kdysi vyděsili Holanďany. :-D
Jdu hledat toho hada...

10 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 6:01 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

11 userka userka | E-mail | Web | 9. března 2015 v 23:12 | Reagovat

"maně" :-)
Včera jsem uklízela auto a vstupenku (nebo spíš parkovací lístek) ze zámku Kozel jsem vyhazovala - ne, taky jsem tam nevyšla pěšmo, ale na mou obranu, prošla jsem celý park skrz naskrz.
Pěknej článek, Petře, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací. Možná díky tvý rubrice o Japonsku přeci jenom změním názor a někdy se tam budu chtít podívat osobně, což je něco, co mě teď moc neláká.

12 Čerf Čerf | E-mail | 10. března 2015 v 0:15 | Reagovat

[11]: Ještě asi tak před pěti lety jsem neměl žádný důvod přemýšlet o Japonsku. No - a změnil jsem názor :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama