Japan 2011 - Ještě se sluší rozloučit a poděkovat

30. září 2011 v 21:38 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Pokud hrozí vypjatější emocionální okamžik, což odjezd ze země, která vás nadchla a kam už se nejspíš nikdy nevrátíte, není nad to přivodit si starosti. Ne žádné neřešitelné, bohatě postačují starosti drobné, které vás dostatečně zabaví, takže musíte něco řešit a nemáte čas věnovat se patetickým zbytečnostem. Mně se něco takového podařilo ráno před odletem. Všechno klapalo podle plánu, snídani jsem obětoval na oltář klidného odletu bez stresů. Ono se to nezdá, ale když vaše letadlo letí po jedenácté, snídaně, která se podává od sedmi, je v ohrožení. Doporučuje se být na letišti dvě hodiny před odletem, to už je devět. Abych byl na letišti v devět, musím jet vlakem ve tři čtvrtě na osm. Abych v klidu našel nástupiště, znamená to v sedm opustit hotel, takže jedu na lačno ve výtahu s hosty, kteří si právě připravují žaludeční šťávy na vydatnou snídani, kterou vy si v zájmu vyhnutí se bolebřichu jiné kategorie odpíráte.

Je pravda, že když jsem večer dorazil šinkansenem do Ósaky, nejméně ze všeho se mi chtělo bloudit se zavazadly mezi mrakodrapy a hledat hotel. Odhadl jsem cenu taxíku tak na 1000 jenů, což mi přišlo jako seriózní nabídka, abych se něčemu takovému vyhnul. Cena sice skoro souhlasila, ale je fakt, že mě délka trasy celkem překvapila, myslel jsem podle mapy, že hotel je za rohem, ale což, byl jsem "doma" a hotel byl správný. Ráno jsem to hodlal udělat zrovna tak. Vyšel jsem z hotelu a mávl na taxík. Řidiči jsem zdůraznil, že chci na nádraží Šin-Ósaka, což je celkem důležité, protože předponu Šin jistě Japonci před název nádraží nedávají jen tak pro nic za nic, já jsem si z toho odvodil, že může být ještě jiné nádraží Ósaka, odkud ale nejezdí šinkanseny ani můj "letištní expres", na který jsem měl už koupený lístek. Taxikář kývnul na souhlas a jeli jsme. Jeli jsme jen chviličku, a to jsme ještě většinu času stáli na semaforech. Dveře se otevřely a taxikář oznámil, že jsme na nádraží. Cena o čtyři stovky nižší než včera večer. Tady něco nehraje. Ještě jednou se pro jistotu ptám, jestli je to nádraží Šin-Ósaka. "Hai, hai, Ósaka stejšn, klaněl se řidič a byl si svým názorem jist. Dobře, spoléhám se tedy na něj a vystupuji. To ovšem znamená, že mě ten včerejší taxikář lupnul o čtyři stovky, a to si dovedu představit velmi snadno v Praze, ale velmi obtížně v Japonsku.

Horší je, že nádraží ze včerejška nepoznávám, což ale nemusí hrát žádnou vekou roli. Už jsem si zvyknul, že velká nádraží mají několik východů, které jsou si navzájem naprosto nepodobné a tváří se jako úplně různé budovy se zcela jiným okolím, a pak zjistíte, že jedno je "north gate" a to druhé "south gate". Vlak mi měl jet z 11.nástupiště, ukazatele ale ukazovaly nástupišť jen deset. To také není rozhodující, japonská nádraží mají různá nástupiště dostupná z různých míst, často od sebe velmi vzdálených. Množství indicií, že je něco v nepořádku, ale narůstalo. No a pak přišel důkaz: Šipka ukazující kamsi dolů s velkým nápisem "Vlaky ve směru Shin-Osaka, Kyoto,…". Je to tak, jsem jinde, než bych měl být a můj vlak odjíždí za přibližně 20 minut z jiného nádraží. To je chvilka, kdy opravdu není prostor pro romantickou uslzenou rozlučku byť s krásnou zemí. Zapnete všechny dosud podřimující improvizační motory s cílem napravit vše, co se pokazilo. Přískok k automatům na jízdenky, rychlá orientace v plánku příměstské železnice, naštěstí jsou hlavní stanice psané latinkou. Jízdenkový automat sice nemá tlačítko "English", ale tohle už jsem přece dělal mockrát. Poručím si nejlevnější jízdenku za 160 jenů, protože nádraží Šin Ósaka je na jedné trase od nádraží Ósaka jen jednu stanici. Sjedu na příslušné nástupiště podle šipky a zjišťuji, že příměstské vláčky jezdí podle očekávání každou chvilku. Jeden právě přijíždí. Je to správný směr? Neváhám, nejdřív nastupuji a teprve potom se ptám vedle stojícího mladíka, jestli jsem vybral správně. Za 5 minut už vystupuji na nádraží Shin-Osaka, dokonce přesně na nástupišti č.11, ze kterého mi za necelých 10 minut jede vláček na letiště. Sedám do něj a čeká mě poslední hodina strávená v milé společnosti japonských železnic.

Vláček jede na moderní letiště Kansai, které je vystavěné v moři na umělém ostrově a Japonsko se pomalu upozaďuje a ustupuje kosmopolitnímu letištnímu reji, který je podobný všude na světě. Ano, ještě sem a tam vidíte stánek s japonskými suvenýry, které můžete koupit za zbylé jeníky. Při cestě jsou ještě občerstvení, která mají za výlohou plastové modely jídel, abyste si mohli jen ukázat. Ale spíš už se vám vnucují různé směnárny (jedna dokonce inzeruje kurs vůči české koruně) a nadnárodní obchody s módou, parfémy a šnapsem. Tohle už je letištní ostrov, Japonsko zůstalo na pevnině a já se s ním díky excitované chvilce se záměnou nádraží nestihl ani pořádně rozloučit a je to tak dobře.

Teď už jsem chycen do sítě letecké společnosti, která mě bude expedovat přes Paříž domů. Standardní bezpečnostní kontrola neodhalila v mém kabinovém zavazadle nic závadného a japonská imigrační inspektorka bez odmlouvání potvrdila, že smím opustit ostrovní zemi. Neptala se mě, jestli chci, stačilo jí, že bych podle všech papírových náležitostí měl. A je dobře, že se mě neptala, protože nevím, co bych odpověděl. Ale jestli japonské září bylo vůči mně na zážitky více než štědré, snažím se věřit, že český říjen v tom bude mít dobrý vzor a nenechá se zahanbit.

Naštěstí mám dobrou motivaci k návratu, protože v říjnu mám v plánu některé velmi zajímavé akce v Čechách, které - kdoví - třeba svým dopadem celý japonský výlet předčí. Neumím si to sice zatím tak docela představit, ale od toho je budoucnost, abychom si ji neuměli tak docela představit, a já, čím jsem starší, tím víc se těším na každý roh, za který není dobře vidět, protože se tam může skrývat a většinou i skrývá něco tak krásného, že jsem doposud neměl ani ponětí, že to tolik lze. Japonsko na mě zpoza právě jednoho takového rohu juklo.

Tak ať nás naše rohy, naše nároží a naše křižovatky, na které se v našem putování dostáváme, dokážou vždycky něčím mile překvapit a v něčem nás posunout dál.


Po tom dvacetidenním maratónu se určitě taky sluší po japonském způsobu s úklonou poděkovat. Děkuji proto všem, kteří tu velkou porci článků s japonskými zážitky průběžně četli a případně komentovali nebo na ně reagovali jiným způsobem. Odezva byla úžasná a pro mě nepochopitelná, návštěvnost mého blogu se během těch tří týdnů zdvoj- až ztrojnásobila. Vaší spolupráce a podpory si moc cením, protože kdyby nebylo vás, reportáže bych nejspíš nepsal, a kdybych je nepsal, měl bych teď při návratu jedno velké a nerozmotatelné klubíčko nestrukturovaných zážitků, což je ta nejlepší cesta, jak jich většinu nevratně poztrácet a zapomenout. Snad to něco přineslo i vám, protože je možné, že někteří z vás se do těchto končin třeba nepodíváte, tak jste je mohli vidět aspoň mýma očima. Není to samozřejmě ono, ale je to aspoň něco. Děkuji i těm, kteří se mnou byli během cesty průběžně v kontaktu, kteří se o mě občas (samozřejmě úplně zbytečně :-)) vzhledem k mým bláznivým nápadům lézt mimo sezónu na Fudži a užít si tajfuny i sopky co nejméně zprostředkovaně, třeba místy i trochu strachovali. Však oni dobře vědí, že nemístně neriskuji a snažím se vždycky postupovat v souladu s okolnostmi a ne jim navzdory.

Děkuji cestovní kanceláři JTB Czech Republic (NTS Travel), která mi tuhle cestu individuálně přizpůsobila podle mých přání a navrhla mi i možnosti, o kterých jsem neměl ani potuchy, a speciálně paní Michaele Bednářové, která nakonec všechno připravila s pečlivostí doslova japonskou. Měl jsem tak vždycky jistotu, že to hlavní je perfektně zajištěné a domluvené a já se můžu věnovat poznávání a nasávání atmosféry, aniž bych se musel obávat, kde složím hlavu nebo že mě dopravní prostředky někde nechají na holičkách.

No a speciálně děkuji člověku, který byl pro tuhle mou cestu klíčový a rozhodující, který mě pro Japonsko trpělivě a postupně získával, i když to možná ani sám netušil. On to samozřejmě - jak ho znám - rezolutně popře, ale já nejlíp vím, že bez něj by na mě Japonsko za rohem nikdy nevyjuklo a asi by pro mě i nadále neexistovalo, tak, jako pro mě neexistovalo ještě před rokem. Nebylo by Japonsko, nebyla by cesta, nebyla by reportáž - jak jednoduchá souslednost! Tak aspoň doufám, že si tu moje veřejné poděkování doprovázené hlubokou, přehlubokou úklonou, někdy přečte a že ho to třeba na oplátku aspoň trošku potěší. Iroiro arigató gozaimašta a nejmíň deset jošů k tomu! :-)

Až se po návratu trošku rozkoukám, zamyslím se, jestli z materiálu, který je k dispozici, půjde udělat něco ucelenějšího než jen na jednu kupu navršené střípky dojmů a zážitků, které bylo možné sepsat v permanentní časové nouzi a mnohdy ve velmi improvizovaných podmínkách během cesty. Však ono se to určitě vystříbří tím nejsprávnějším možným způsobem.

No a pokud byste někdo měl nějaké konkrétní dotazy k téhle cestě, na které by mohl odpovědět i takový nezkušený okouzlený turista, jako jsem já, neváhejte mi je poslat na mailovou adresu pvapenik@centrum.cz, pokusím se odpovědět pravdivě a nejlíp, jak budu umět. Ale prosím nezapomeňte, nejsem žádný odborník na Japonsko, jen jsem se tam byl na pár dní podívat; nic víc, nic míň.

Právě letím nad Sibiří a je mi jasné, že má letošní japonská anabáze je definitivně u konce. Tak ať ten melodický souzvuk, který ve mně zanechala, ještě nějakou dobu zní a ať ho můžou zaslechnout i jiné uši než jen ty moje.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janah Janah | Web | 30. září 2011 v 21:54 | Reagovat

Moc jsem si tvé reportáže užila, a doufám, žes mi při přeletu zamával :-D

2 Petr Jindra Petr Jindra | E-mail | 30. září 2011 v 22:09 | Reagovat

Petře, byť jsem nereagoval, četl jsem a vzpomínal na svoji daleko méně důkladnou návštěvu Japonska právě před rokem v září. A toužím po tom, abychom se sešli a abys mi to všechno ještě pověděl u vína nebo piva. Až budeš mít cestu do Plzně a chuť na takový povídací večer o Japonsku, dej prosím vědět.

Srdečně Petr

3 Čerf Čerf | Web | 30. září 2011 v 22:42 | Reagovat

[1]: Dneska jsme kupodivu letěli trochu jižněji, takže Orebro na mapě sice bylo, ale jen při okraji. Tedy jsem mával jen v duchu a nikoli fyzicky, neb bych stejně nebyl vidět :-)

[2]: Petře, s Tebou vždy rád. Já se jen trochu zorientuju a ozvu se Ti, domluvíme se. Do Plzně mít cestu určitě budu někdy na konci října, tak japonský (ale i jiný) povídací večer mi bude potěšením.

4 Aleee Aleee | Web | 1. října 2011 v 8:46 | Reagovat

Četla jsem pravidelně, hltala tvé reportáže i dojmy, za což děkuju! ;-)

5 Mniška Mniška | Web | 1. října 2011 v 9:13 | Reagovat

Hrozně pěkná poznávačka, že letíš z tak pěkné země, mě mrzí i za tebe...tedy pěkné, já nevím, nikdy jsem tam nebyla, ale podle tvých článků a pěkných slov, si myslím, že to muselo být skutečně úžasné. Psal jsi o tom vážně pěkně, chvílema jsem měla pocit, jakobych v tom Japonsku byla já sama.

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 1. října 2011 v 16:19 | Reagovat

Škoda, že japan on-line reportáže končí.
Vždycky jsem si početl.

7 š š | Web | 3. října 2011 v 10:04 | Reagovat

Děkuji za krásně napsané reportáže a za seznámení s touto dalekou zemí. Dle článků jsi si to úžasně užil, a jsem opravdu ráda, že jsi se s námi o to podělil. Jen víc a houšť :)

8 (Ne)šílená Charlotte (Ne)šílená Charlotte | Web | 16. října 2011 v 13:12 | Reagovat

Hltala jsem je s nadšením. :)
Děkuji. :)

9 Nelie Nelie | E-mail | Web | 29. ledna 2012 v 1:32 | Reagovat

Úžasné... zhruba rok a půl se učím Japonsky a doufám, sním o tom, že se tam pojedu jednou alespoň podívat... spousty knih už jsem přečetla, ale stejně mám nejraději ty, které jsou napsány z vlastních zkušeností. Proto za reportáže děkuji. Upřímně doufám, že i mě se podaří tuto zemi navštívit a napsat alespoň z poloviny takto kvalitní reportáž. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama