Japan 2011 - Než vás do Japonska pustí...

11. září 2011 v 15:51 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Než vás do Japonska pustí, orgáni činí drobné obstrukce. Musíte vyplnit přihlášenku, kde se skromně zhodnotíte jako milius, který nemá žádné vady a myslí to s Japonskem moc a moc dobře. Po příletu vás pak při odevzdávání formuláře bedlivě sledují, jestli nevypadáte jako lhář. Donutí vás do podivného kráječe prstů vložit oba ukazováčky, které i hned sejmou, a taky si vás vyfotí, jestli se na Japonsko tváříte dostatečně příjemně. No a nakonec zváží, jestli množství vámi přiznaných jenů není příliš velké, ale taky není pro vás pobyt nedostačující. Celková procedura by byla nepříjemná a dlouhá, kdyby ji neprováděli právě Japonci svým slušným, usměvavým, pečlivým a dobře organizovaným způsobem. Kdyby se takový proces objevil třeba v rukou Řeků, mohlo by jít rozhodně o znamenitou komplikaci, během které by si řečtí státní zaměstnanci aspoň na chvíli po všemožných ústrcích ze strany řeckého státu zchladili na hloupějších daňových poplatnících žáhu. V japonském podání to nakonec ani nebolelo, ani to vlastně nebylo nijak nepříjemné.

V porovnání s cestou přes nekonečnou Sibiř to sice tak nevypadá, ale letiště Narita je pořád ještě nepříjemně daleko od Tokia, něco přes 60 km. Znamená to, že pěšky by to trvalo dost dlouho a taxíkem je to zas hotová finanční sebevražda (průvodci uvádějí cenu kolem 22 000 jenů, což odpovídá našim 5 000 korunám. Pro ty mám rozhodně lepší uplatnění, než je promlčet v zácpě v tokijském taxíku. Nakonec jsem upřednostnil autobus, protože vlakem se ještě najezdím ažaž. Pokud ovšem čekáte okouzlující zážitek z cesty, očekávání přehodnoťte. Cesta z Narity není nic moc, vede po dálnici nepříliš vábnými obchodními a průmyslovými předměstími Tokia a neláká k tomu, abyste vystoupili a kochali se. Snad jen mořský záliv na chvíli zaujme, ale pak ho přetlučou další důkazy překotného vývoje, kterému se určitě nedá říkat urbanistika. Přitom to vypadá, jako by se i v architektuře uplatňoval jakýsi izolacionistický prvek, protože domy mají mezi sebou (četl jsem, že kvůli zemětřesením) mezery. Že by v tom byl přece jen obecnější přesah?

Je ale třeba říct, že třeba služby jsou tu na neuvěřitelné úrovni. Nejenže autobus s odjezdem 10:50 přes všechny dopravní zácpy dorazil na zastávku v 10:48, aby odjezd seděl na vteřinu. Ale i o obyčejného cestujícího autobusem tu doslova zaskočí, jakou péči mu místní poskytnou. Všemu konání vládne promyšlený systém, který určuje, kdo se kam má postavit, kam se mají postavit která zavazadla, co se má odehrát po zastavení autobusu, atd. Poprvé v životě jsem tak neměl ani nejmenší strach z toho, co se mému zavazadlu stane v zavazadlovém prostoru, a jestli ho vůbec ještě uvidím. Tady bylo zřejmé, že ještě než stihnu vystoupit, bude mít jeden ze zaměstnanců můj kufr u nohy jako věrného psa a bude se mi usmívat v ústrety. Nemám s něčím takovým velké zkušenosti, ale řeknu vám: Není to vůbec špatný pocit.

Dále bylo třeba najít hotel a to už začalo jít do tuhého. Vyjmul jsem krásně připravenou mapku, kterou mi dala do vínku slečna z cestovky, když o mne při přípravě cesty pečovala skoro po japonském způsobu. Jenže hned na druhé křižovatce jsem pochopil, že problém bude ve značení ulic, které je v drtivé většině případů vedeno jen v japonštině, pokud vůbec. Po krátkém zakufrování (v tomto případě doslova, neb jsem šel právě s kufrem :-)) jsem nakonec k hotelu došel a identifikoval jsem ho nakonec díky nenápadnému nápisu v katakaně (HOTERU SANRAITO, tedy v latince Hotel Sunlite). To si umíte představit, jak jsem hned zpychnul. Teprve pak jsem si všimnul nepoměrně většího titulku v latince, který byl ale natočený jinam, než odkud jsem přicházel

První závažnější problém se vyskytl na pokoji, když jsem chtěl poprvé použít přivezený zásuvkový adaptér. Ukázalo e že adaptér možná po víkendech adaptuje nějakou divadelní hru ale zásuvku rozhodně ne. Použil jsem všechny chvaty, triky i kruty, ale kýžené volty na mne z japonské zásuvky nevyběhly. Představil jsem si, jak si nemůžu celý pobyt dobít mobil, foťák ani počítač (ten už byl ostatně už vybitý z letadla - že by "jet lag"?) a trochu mě to rozladilo. Ale zatím mám aspoň půjčený místní adaptér a doufám, že si někde seženu vlastní. Po návratu ten náš půjdu někomu s gustem hodit na hlavu.

Odpoledne už jsem si procházel místní velmi rušnou čtvrť Shinjuku a seznamoval se s okolím, abych mohl zítra ráno vyrazit do metra a tak i do vzdálenějších a zajímavějších končin Tokia. Ano, udělal jsem pár fotek, prošel si nejrušnější nádrží, které jsem kdy viděl, a představy, že z něho nejspíš pojedu šikansenem za čtyři dny "o dům dál", je pro mne zatím hodně za rohem a za hranicí mé představivosti. Ale co bylo ještě dnes ráno nepředstavitelné, se dávno děje, takže to ostatní půjde prostě taky. Co by ne? A rozhodně mi udělala radost skutečnost, že jsem povečeřel poprvé s hůlkami i polévku. Ano, zasrkal jsem si, neb v ní byly dlouhé nudle a extrémně kluzké vajíčko. Ale popravdě, kam jsem se na své spolustolovníky hrabal. Když srká celé bistro, to je pane rachot!

Je pravda, že po dvou nocích jen s velmi omezeným množstvím spánku a navíc s přesunem o sedm časových pásem dopředu, mi tělo večer hlásilo menší ospalost, které jsem ale nepopřál sluchu. Posun - neposun, prostě se půjde spát a bude se vstávat jako obyčejně. To není žádná výmluva, že jsme v Japonsku! Však ono se to pěkně rovná.

Horší mi přijde, že ne hotelové připojení pustí na všechny stránky, které potřebuji, s výjimkou blogu. Neotvírá se mi ani moje stránka (i když takové bezpečnostní opatření, které odepře přístup na blogové stránky samotnému autorovi, někdy může paradoxně být ku prospěchu věci. Ale nemůžu si ani přečíst nové články dalších autorů na blog.cz, což už se na dobro věci svést nedá. Tak si zatím budu psát články do zásoby a až to jednou odněkud prošťouchnu, to pak bude pane vlna.

Opravdové a nefalšované japonské tsunami.

P.S.: Potíže s připojením z hotelu pokračují, teď jsem musel shlédnout reklamu, abych dostal 10 volných minut jinde. Tak snad to na blog doputuje.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 bretislav bretislav | Web | 11. září 2011 v 16:05 | Reagovat

Mám kliku, ke mně článek doputoval začerstva, snad po čtyřech minutách od zveřejnění na blogu, náhodou jsem sem ještě na chatě zvědavě mrknul. Skvělé počtení, jak taky jinak!.. Vybavilo se mi v hlavě, že jsem kdysi někde četl, že v Tokiu nemají názvy ulic, což jsem si dotedˇ neuměl představit, že je možné..

2 Mephisto Pheles Mephisto Pheles | Web | 11. září 2011 v 16:22 | Reagovat

Zajmaví..no aspon vím co budu muset obětovat až tam pojedu...:)

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. září 2011 v 17:46 | Reagovat

Kdo nesrká s námi, srká proti nám!

4 Janah Janah | Web | 11. září 2011 v 21:04 | Reagovat

Trochu mě překvapuje, že ti spolkli, že jsi milius, ale to se ti asi nepodívali na tvůj ostře nabroušený jazyk (nemluvě o peru/klávesnici)!

5 lucka345 lucka345 | Web | 11. září 2011 v 21:25 | Reagovat

Hlásím, že článek v pořádku doputoval! :-)
Nojo - zásuvky! Ty nám neladili ani v Itálii a to má do Tokia ještě hodně daleko.
Úžasné čtení!
Jsem moc zvědavá, kam pojedeš tím šinkansenem.

6 Naďa Naďa | Web | 12. září 2011 v 12:51 | Reagovat

Bezvadné psaní, hltám to!

7 adaluter adaluter | Web | 17. září 2011 v 3:00 | Reagovat

Takže teď, když ti vprostřed noci píšu komentář, jsi už po snídani a hodiny ukazují cca deset dopoledne?
Já to znala vždycky jen na druhou stranu, směrem na západ, to jsem byla napřed, já brzy ráno vstávala a manžel šel na Kubě teprve spát (no kdo ví jestli):-). Poprvé jsem takhle pozadu, nevím jestli se mi to líbí. :-?
Ať žijí časová pásma, dodávají světu ten správný zmatek.
To srkání dobře natrénuj, ať máš tady čím oslňovat. :-))

8 Aleee Aleee | Web | 17. září 2011 v 10:45 | Reagovat

Ta úslužnost Japonců mě vždycky fascinovala. Teď po přečtení tvého článku dokonce natolik, že jsem dostala chuť vyzkoušet to na vlastní pěst :-).

9 š š | Web | 24. září 2011 v 21:20 | Reagovat

Mám ráda dobrou organizaci, řád a pravidla, asi budu Japonec... Jen bych polévku přeci jenom jedla lžící :) Jednou jsem zažila jednoho Japonce obědvat.. Byl to nářez :) A celé bistro? To je něco jako rockový koncert ne? :)

10 Čerf Čerf | Web | 1. října 2011 v 14:45 | Reagovat

[1]: No, ony to často ani nejsou ulice v pravém slova smyslu. Ale člověk si časem zvykne, ten šok na začátku je ale docela velký.

[2]: Ale co za to člověk oplátkou dostane! Je to každopádně podle mého dobrý business :-).

[3]: :-)))

[4]: Já jsem se skromně pousmál , sklopil oči a bylo jasno :-)

[5]: Tak nakonec jsem to šinkansenem zvládnul z Tokia do Kumamota na Kjúšú a zase zpátky do Ósaky. Docela štreka, jenže on to ten šinkansen ujede docela rychle :-).

[6]: To mám radost!

[7]: Z pohledu psaní blogu to je dobré, protože to v Čechách vypadá, jako že píšu skoro v přímém přenosu :-)

[8]: Služby tu fungují skvěle, ta úslužnost je někdy až přehnaná, ale záleží na tom, co kdo snese :-).

[9]: To jo, bylo to trochu jako na Kabátech :-))

11 Sad Gothic Sad Gothic | E-mail | Web | 16. července 2012 v 21:53 | Reagovat

Neuvěřitelně dobře se to čte. Opravdu umíš zaujmout. :-)

12 annapos annapos | E-mail | Web | 19. ledna 2013 v 21:44 | Reagovat

Kdyby mě zvolili prezidentem, navrhla bych inovaci v ústavě, a to povinně a zdarma, bych vyslala české obchodníky, podnikatele, no možná i třetinu národa, na zkušenou do světa, zaplatila jim to, a jistě by se vyplatilo takovou věc udělat, no co vy si myslíte, jsme poučitelní?
Máme mnoho podobných zkušeností s čímkoliv, co si doma koupíme, potom to někde vyhodíme do koše, a jsme nuceni si tam koupit to, co je ve světě funkční.
A blog Cz ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama