Japan 2011 - Tokio z výšky i hloubky

13. září 2011 v 17:06 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Když jsem v posledním článku sliboval, že se půjdu podívat na Tokio z nadhledu, měl jsem tím na mysli rozhlednu, nebo lépe řečeno Tokyo Tower. Místní si dávají záležet na tom, že se svými 333 metry je vyšší než věž Eiffelova, ale zatímco v Paříži se zvětšující se výškou jako byste se odtrhávali od skutečného pařížského života (aspoň já měl takový pocit a moc zážitků ve mně z toho dne nezůstalo) v Tokiu je takový nadhled snad jedinou příležitostí poskládat si dohromady dílčí střípky ze země. Mě se za celých těch pár dní nepovedlo vytvořit si mezi jednotlivými místy, které jsem viděl "dole" nějakou souvislost. Viděl jsem jen útržky, které byly individuálně zajímavé, ale dohromady nedávaly moc smysl. Pro nalezení takových vztahů je výlet na Tokyo Tower asi nenahraditelný.

Výtahy vás zavezou buď do "hlavní pozorovatelny" ve výšce 150 metrů nebo do prostorově mnohem omezenější "speciální pozorovatelny" ve výšce 250 metrů. Najednou jako by to puzzle zaklaplo a začalo držet pěkně pohromadě: No přece ano, támhle je čtvrť Šindžuku, kde bydlím a která připomíná spíš rachotící mraveniště, ale odtud je vidět bez mravenců v tiché důstojné kráse vyšponovaných mrakodrapů. Támhle je Asakusa, kde jsem se vylodil po lodním výletě na řece Sumidě a odjížděl jsem odtud (na pokračování) do Nikko. Jen 2 km od nás je hrdá obchodnická Ginza, která odtud vypadá rozhodně líp než zdola, což se ale dá říct o většině zdejších čtvrtí. Teprve odtud je vidět, jak málo zeleného prostoru mají zdejší obyvatelé k dispozici k nadechnutí, jsou to jen malé plácky v porovnání se vším tím moderním sklem a železobetonem. No a v dálce na jihu je vidět záliv, který připomíná pozapomenutou skutečnost, že hlavní město přiléhá svým jižním cípem k moři.

Když jsem byl v nejvyšším patře věže, zavrtala mi hlavou ne zrovna příjemná myšlenka, jaké to asi je zažít na takové věži zemětřesení. I když se o tuhle přírodní sílu dost zajímám, podobnou zkušenost bych si rozhodně rád odepřel. Ale možná to znáte, když na něco intenzivně myslíte, začnete to vidět a cítit všude: Milovaného člověka, kterého najednou s údivem poznáváte v úplně cizích tvářích, úsměv, který dokážete odhalit i v podmračeném obličeji, krajinný detail, který vám kdovíproč uvízl v paměti a vy ho potkáváte opakovaně v různých koutech světa. No a já jsem svou myšlenkou na zemětřesení hned začal za každým zadrnčením cítit tajemné a nepřející geofyzikální síly. Ale to je přece nesmysl, to jen zastavil nahoře ve "special observatory" výtah s další várkou turistů. Asi hodinku jsem ještě vyhlížel na všechny strany ze spodního patra a utřásal si překotné zážitky posledních dnů. Když jsem se dostal ven, bylo už po šesté a zrovna když jsem přecházel kolem jedné z nohou velkolepé věže, opět se mi zdálo, že se se mnou zavlnil chodník. Že by se třeba nárazy větru do konstrukce věže nějak "odváděly" do okolí?

Když jsem přijel do hotelu, zkusmo jsem si ze zvyku našel internetovou stránku, kde se zveřejňují všechna na světě zaznamenaná zemětřesení s intenzitou alespoň 4.0 stupně Richterovy stupnice. Bylo tam! Epicentrum asi 150 km severovýchodně od Tokia, intenzita 5.0 stupně. Nic velkého, ale cítit by to být mělo. Čas 9:10:19 světového času, tedy asi deset minut po šesté japonského času. Takové otřesy místní obyvatelé už asi ani nezaznamenají, já ale na ně ještě citlivý jsem.


Před příjezdem jsem měl obavu, jak se budu přepravovat po městě, protože jsem se tokijského metra a jeho složitosti docela bál. Teď musím říct, že úplně zbytečně. Všechno je přehledné, jasné, dostupné v latince a základní věci i v angličtině. Hned napoprvé se naučíte zacházet s automatem na jízdenky. Během dvou jízd získáte zkušenost, jak se určuje správná cena jízdenky a jak se s jízdenkou nakládá (na vás je jen strčit ji do správného otvůrku a ostatní už zařídí počítač). Trochu zajímavější je přestupování, ale když vás jako mě turniket dvakrát zastaví a pošle na pokec k uniformované obsluze, taky pravidla rychle pochopíte. A pak už jen požíváte výhod, že stanice jsou skoro na každém kroku, odevšad něco jezdí a všude se dostanete rychle a bezpečně. Ale budete-li chtít ostatní ohromit, jak jste nebetyčně chytří, že jste něco tak komplikovaného zvládli, stačí jim ukázat plánek metra v japonštině a naznačit obličejem, že takovéhle drobnosti PRO VÁS přece nejsou žádnou překážkou!

Když nejedete zrovna v té nejšpičkovější špičce, je to úplně klidné svezení. Lidičkové si čtou, poklimbávají (nejvíc pospávají dítka školou ještě jistě povinná, která vypadají odpoledne a večer fakt vyčerpaně), hrají na chytrých mobilech hry, pouštějí si filmy (to ostatně někteří dělají, i když jezdí venku na přecpaném chodníku na kole a bez držení). Dokonce v metru funguje i wifi připojení, ale bohužel nenašel jsem nikde přepínátko s kouzelným slovíčkem "English". Jednou jsem si vyzkoušel i odpolední špičku na nejvytíženější trase na nádraží Šindžuku, kde jsem vystoupil a přispěl tak i svou jednou třímilióntinou k celkovému počtu cestujících, kteří tudy každý pracovní den projdou. Naštěstí z tohoto nádraží nikam nejedu, protože šinkanseny jezdí odjinud; přiznávám, že to byl pro mě strašák, a když jsem se při tom pomyšlení třásl, tentokrát jsem to na zemětřesení svalovat nemohl.

A když jsme u toho metra: Podařilo se mi konečně sehnat jednoduchý a FUNGUJÍCÍ adaptér na japonskou zásuvku, takže mi snad nehrozí "odpojení od přístrojů" kvůli vybitým baterkám. A proč ta souvislost s metrem? Adaptér byl totiž levnější než nejlevnější existující "dospělá" jízdenka. Ale to nic neznamená a všichni víme, že Challenger dojel na ještě menší (větší?) prkotinu.

Když jsem se rozhlížel z vyhlídkové věže, nedalo mi to a hledal jsem, jestli se neukáže Fudžisan. Jediné, co jsem z ní zahlédl, byla informační tabule, která ukazovala správný směr a uváděla i vzdálenost 91 km. Leč hora se přede mnou schovala do mlžného večerního oparu. Nedá se tedy nic dělat a budu muset vyrazit já za ní. Zítra po čtyřech dnech opustím v mnoha ohledech neuvěřitelné Tokio a přesunu se do oblasti Hakone. Mimochodem pravděpodobně tentokrát vůbec nebudu mít přístup k internetu, takže je možné, že se na pár dní odmlčím, abych se podíval na Fudži lépe než z jednadevadesáti kilometrů.

Záleží samozřejmě jen a jen na ní, co mi dovolí si k ní dovolit. Ale tak je to přece u takových krasavic vždycky!

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hotaru Hotaru | E-mail | Web | 13. září 2011 v 17:39 | Reagovat

Závidím, aj ja by som chcela ísť do Japonska ♥

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. září 2011 v 19:17 | Reagovat

Jen se v tom mraveništi neztrať...

3 lucka345 lucka345 | Web | 13. září 2011 v 19:49 | Reagovat

Nojo. Pře týdnem jsem jela kolem Řípu a taky byl, mrška, v mlze...:-\

4 Janah Janah | Web | 13. září 2011 v 21:32 | Reagovat

Když se na Fudži podíváš dostatečně z blízka, určitě ti neodolá a odhalí se. ;-) :D

5 Petulinka Petulinka | Web | 14. září 2011 v 18:16 | Reagovat

Krásně tam je, tož to jó, jen jak se jim žije s tím státním dluhem, kdysi to tam vše krásně rostlo

6 Čerf Čerf | Web | 17. září 2011 v 16:31 | Reagovat

[1]: Proč ne, jde to.

[2]: Zatím jsem se vždycky někde vynořil.

[3]: Teď, když už to můžu porovnat, bych řekl, že praotec Japonec musel být sportovnější typ než Čech.

[4]: Ale bylo to odhalení opravdu decentní.

[5]: No, však my to - když to půjde takhle dál - taky poznáme a ani nebudeme muset moc cestovat :-(

7 š š | Web | 24. září 2011 v 21:31 | Reagovat

Jezdím každý den metrem, přesto jsem se v cizině v metru vždy fotila... Je zajímavé, že je tento prostředek pro turisty tak fascinující :)

8 Jago Jago | 11. října 2011 v 22:23 | Reagovat

Moc pěkné, i já měl před deseti lety podobné dojmy.
Stran jízdného v metru: Poradili nám, abychom si koupili ten nejlevnější lístek s tím, že až budeme vystupovat, tak to doplatíme. Dobrý vynález.
Podzemí v Šindžuku je děsné. Odjížděli jsme z něj do města odpoledne, všechny obchody otevřené, říkali jsme si, že zpáteční cestu z toho bludiště najdeme hravě. Omyl! Kolem půlnoci byly všechny rolety obchodů zatažené, nikde ani noha a všechny chodby vypadaly stejně. A to vede z toho labytintu asi 50 východů! Nakonec jsme to nějak po čuchu našli, ale byly to nervy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama