Japan 2011 - U císaře v paláci

22. září 2011 v 17:34 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Při snídani mi cestu zastoupil nagelovaný mladý zaměstnanec hotelu. Pozorně prostudoval mou snídaňovou kartu, jestli není padělaná. Přísně si mě změřil. "Ánpásá?" povídá. I když jsem šachy už léta nehrál, přemýšlel jsem, jestli mi tím nechce oznámit tzv. braní mimochodem, ale pak mi došlo, že aktuální situace na šachovnici tuto variantu neumožňuje. Navíc on mi nic neoznamoval, on se ptal a očekával odpověď. Drátek visící z jeho ucha naznačoval, že nebude váhat přivolat posily, pokud mu na otázku neodpovím. Jenže já pořád nevím, na co se ptá. Že on je to nějaký používaný anglický idiom, který každý zná, jen já ne. Kdybych já se místo blogování učil!… Zopakoval to ještě jednou nahlas a bez odpovědi byl zjevně připraven mne tentokrát k mým předplaceným vajíčkům, grilovaným rybám a k miso polévce nevpustit. Až přišel jakýsi pár dalších hostů. Mladík se na ně podíval úplně stejně jako předtím na mne. Otázka zněla: "Dúpásá?" Manželé taky nerozuměli, jen muž měl oproti mně tolik duchapřítomnosti, že s rozzářeným obličejem odpověděl YES!!! Teprve pak mi to došlo: Ono to přece znamená "one person" a "two persons". Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že dnes budu snídat výjimečně sám, protože mému papouškovi se udělalo po včerejším suši špatně. Snídaně nakonec byla. Jen doufám, že s Kjótem si porozumím lépe. S Kjótem, které už se probudilo do normálního netajfunového dne a které mi za oknem hotelu šumí projíždějícími šinkanseny.

Mezinárodní soutěž na výstavbu haly kjótského nádraží vyhrál se svým projektem profesor Hara Hiroši



Já se dnes jako turista zasekl hned na první štaci: Na nádraží! Ve fascinující nádražní budově, která byla postavena před 14 lety, se mi zalíbilo na první nakouknutí. Jaký úžasný a lehce tvarovaný prostor, kolik architektonických nápadů, průhledů, odrazů a vyhlídek. Kolik zákoutí pro ty, kterým dav nedělá úplně dobře. No byl jsem nadšený. Mám rád moderní architekturu, i když nejsem žádný odborník. Je to u mne jako s vínem: Poznám, kdy mi chutná a kdy mi nechutná. A kjótské nádraží mi tedy chutná! Kdybych měl jednou na své bydlení neomezený rozpočet jako kdysi manželé Tugendhatovi, chtěl bych taky jednoduché, ale hodně světlé a vzdušné prostory s mnoha drobnými a nenápadnými nápady a rafinovanostmi. Leč, doba neomezených rozpočtů nastane podle příslušných teorií prý až tehdy, když v celém světě zavládne jednou provždy komunismus a bude se rozdělovat každému podle jeho (plánovaných) potřeb. V takovém případě se ovšem naplnění svého snu o světlém moderním bydlení rád vzdám ve prospěch celku, a když to pomůže, budu dál bydlet po pronájmech, jen aby k takové světlé vizi proboha nedošlo!

Pohled z druhé strany haly. Ozářené pojízdné schody vedou na několik vyhlídek na město a okolí.



V Kjótu existuje více než 1800 chrámů, takže je pravděpodobné, že některé z nich během těch tří dnů navštívit nestihnu, a nevadí mi to. Z těch nejznámějších jsem navštívil chrámy Niši a Higaši Hongandži, které byly hned na začátku mé dnešní celodenní pěší pouti. Bral jsem je jako hlavní zástupce za stovky podobných menších a méně významných chrámů, protože kdybych měl nakouknout jen do všech chrámů, které se mi dnes náhodou připletly do cesty, vrátil bych se z dnešní výpravy až pozítří a byl unavenější než po výstupu na Fudži.

Interiér chrámu Higashi Hongandži, který je prý největší dřevěnou stavbou na světě. Kdo nevěří...



Co jsem si ale dnes spolu s nádražní budovou rozhodně chtěl přibalit do ranečku, byl volně přístupný císařský park a - pokud to půjde - i volně nepřístupný Císařský palác. Už jsem v jedné císařské vile byl v Nikko, ale tam jsem císaře nezastihl. V Tokiu mne k němu nepustili a jeho domeček jsem si mohl jen z dálky vyfotit. A tušíte správně, ani dnes jsem nebyl úspěšný a císař se v rezidenci, kde probíhají korunovační obřady, bohužel opět nenacházel. Ještě si budu myslet, že se mi vyhýbá! A to jsem přitom musel oficiálně písemně požádat Úřad císařské domácnosti o vpuštění do jinak nepřístupných palácových prostor , kterého se mi nakonec po zevrubné kontrole pasu a formuláře žádosti dostalo.

Při císařských ceremoniálech je přesně rozdělené, kdo vjíždí kterou ze šesti bran. Jinak je otevřena jen jedna brána, kterou mohou vstupovat standardní (prověření) hosté, jakým jsem i já.



Dlouho jsem váhal, jestli tu proceduru vůbec chci podstoupit, víte - když mě někde moc nechtějí, většinou (až na výjimky, na kterých mi z nějakého důvodu moc záleží) se tam necpu. Také jsem byl připraven, dojde-li na jakékoli obstrukce, otočit se na obrtlíku a hrdě a s neskloněnou hlavou odejít pryč a cestou se udeřit o příliš nízké futro, k čemuž naštěstí nedošlo, protože vše proběhlo jak po drátkách na parkety a já byl nejen vpuštěn za střežené hradby, al stal jsem se i součástí větší skupiny, které se dostalo anglického výkladu. Tentokrát na rozdíl od snídaně srozumitelného i mně.

Japonská zahrada v Císařském paláci.



Kdysi jsem na internetu našel jednu fotografii. Byla mi čísi moc sympatická a zjistil jsem časem, že má na mne všeobecně pozitivní a v některých případech až zázračný vliv. Když jsem v blbé náladě, když se mi nedaří a není mi do skoku, většinou mi stačí jediný pohled na tuto fotografii a vše se zas vrátí do standardních růžových barev. Zjistil jsem, že na fotografii je Zlatý pavilon Kinkakudži, který stojí v překrásné zahradě na severu Kjóta. Zázračnou fotografii jsem nainstaloval napevno na svůj domácí psací stůl, kde mimo jiné píšu i většinu blogových článků. Když jsem v úzkých, když mi čelo pokryje vráska, stačí pořád jediný pohled na tajemnou energií nabitou fotku a hned je vše dobré a tvář se rozjasní do úsměvu. Není tedy divu, že Zlatý pavilon jsem měl v plánu navštívit hned první den svého kjótského pobytu. Když jen fotka dokáže takové věci, co se mnou asi teprve provede celý "živý" chrám?

Pravda, trochu limitující bylo, že jsem se rozhodl ke Zlatému pavilónu dostat pěšky a ona je to celkem štreka. Zprvu jsem počítal s tím, že si zase koupím jízdenku do turistického autobusu, ale pak jsem se rozhodl, že lenošení už bylo dost a je nejvyšší čas se postavit zase na zadní a nějakou dobu se přemisťovat vlastními silami. Pro jistotu jsem si nevzal žádnou mapu a šel jsem jen podle informačních tabulí, které jsem cestou objevil (v této souvislosti je třeba konstatovat, že Kjóto je dobře připravené na cizince a dokonce i názvy větších ulic jsou vyvedené i latinkou). Užuž to vypadalo, že Zlatý pavilón vůbec nenajdu, že jsem někde fatálně sešel z cesty a budu muset druhý den výpravu opakovat. Pak to chvíli vypadalo, že sice na místo dojdu, ale až po páté hodině kdy se údery na velký gong areál zavírá. No a když se zdálo, že přece jen alespoň půlhodinku na prohlídku mít budu, obloha se zatáhla a začalo nepříjemně hustě pršet.

Ale Zlatý pavilon má prostě zázračnou sílu: Jakmile jsem vešel do areálu a zaplatil vstupné, vyšlo nádherné večerní slunce, které rozzářilo pozlacený povrch pavilonu na nejvyšší snesitelnou míru, až se z focení za takových světelných podmínek stal docela oříšek, především pro mobilní telefony, které se v rukou návštěvníků jen blýskaly. Udělal jsem řadu fotografií pavilonu, ale kupodivu - žádná na mne prozatím nemá ten účinek jako fotka z mého dobřichovického stolu. Budu muset tajemství zázračné fotografie hledat asi v něčem jiném, ale já na to jednou přijdu! Možná má každý z nás někde na internetu takovou fotku, která na něj, jen na něj a na nikoho jiného na světě bude mít zázračné účinky. Já bych vám ji každému doopravdy a z celého srdce přál.

Zlatý pavilon Kinkakudži byl v roce 1950 vypálen jedním z mnichů. Dnes stojí v zahradě replika pavilonu. Není sice všechno zlato, co se třpytí, tohle ale zlato je.


Když se někam odejde na bohulibou pouť, k dobrému společenskému tónu patří se zase po nějaké době z této pouti vrátit. I já jsem tedy po opuštění areálu Kinkakudži nasměroval své kroky zpět napříč celým Kjótem. Když sem docházel kolem půl deváté večer k hotelu, sotva jsem pletl nohama. Ale měl jsem - možná nafoukaný, připouštím - pocit, že jsme si dnes s tím krásným městem tak nějak rozuměli.

Určitě víc, než ráno při snídani!

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ajec Ajec | Web | 22. září 2011 v 17:45 | Reagovat

to Japonsko je az nechutne fotogenicke... anpasaaa znam ze Singapuru....a toi jsem jeste ke snidani v hotelu nafasovala vlastniho cisnika, abych snad nahodou neunavovala sve telo presuny kolem svedskych stolu a nezatezovala sve rucky ....:)))

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. září 2011 v 18:12 | Reagovat

Pro šest osob je to "Sexpásá"?

3 š š | Web | 27. září 2011 v 16:11 | Reagovat

Není nad milé uvaděče v restauraci :) Takovou magickou fotku ještě nemám a tiše jí zavidím...

4 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 28. září 2011 v 17:07 | Reagovat

[2]: Ale opásat, prosím!

Kochám se kochám.
Vrátím se z cest a tu je jako na dlani se sakurovými lístečky vysázená cesta tvá! Hujó. Parááááda!!! (jak se Japonsky řekne paráda?)

5 Čerf Čerf | Web | 1. října 2011 v 7:05 | Reagovat

[1]: To je ovšem luxus! :-)

[2]: Tak daleko jsme se nedostai.

[3]: Ano, už se na ni v Dobřichovicích zase dívám a pořád funguje moc dobře. Tak držím palce.

[4]: Když to je takový překladatelský oříšek... :-))

6 Lucy Lucy | Web | 17. března 2013 v 13:52 | Reagovat

Nádhera. Já chci takyyy :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama