Japan 2011 - V protisměru

29. září 2011 v 16:19 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Je možné říct, že začíná jít do tuhého, když mě dnes čeká poslední celý den mého japonského putování? Upřímně řečeno, je to den spíš přesouvací. Zatímco doposud jsem se s drobnými výhradami sunul pořád na západ, dnes mi nezbývá, než se notný kus cesty vrátit. Nebude to ovšem, jako když si pustíte film pozpátku. Nebudou se postupně vracet všechna navštívená místa, protože se navracím z Tokia, ale poletím z Ósaky. I tak ale projedu několika místy, která jsem navštívil.

Poslední lázeň jsem si dal ještě před snídaní, celkem jich nakonec bylo sedm, a zatímco jsem začínal na dvouminutovém pobytu v horké vodě a nešlo to déle vydržet, dnes jsem se po dvaceti minutách musel přesvědčovat, že po krk v kouřící vodě nemůžu zůstat věčně. Organismus je podivuhodně tvárný a učenlivý.

Když jsem se dnes připojoval k internetu, což zde lze jen ve společných prostorách rjókanu, u vedlejšího stolu byla prostřená snídaně asi pro šest lidí. A za chvíli již přikvačilo šest japonských mladíků, všichni byli poctivě v lázeňských jukatách a někteří zatím stěží stačili procitnout. Postupně se dostali do velmi dobré povídavé nálady a měl jsem mírně paranoidní pocit, že i když si netroufají mě oslovit, mluví především o mně, o čemž svědčily jejich kradmé pohledy směrem ke mně vždycky, když se někomu podle všeobecného bujarého veselí povedl obzvlášť dobrý fór. Nějakou dobu jsem je nechal na pokoji, ale nakonec mi to nedalo a spojil jsem nezbytné s užitečným: Když mi zdejší personál přinesl ke stolu tradiční "kávu k internetu" (nikdy jsem si ji neobjednal, ale chtěli mi sezení u počítače co nejvíc zpříjemnit), rozhodl jsem se mít k nim obřadný děkovný proslov, několik vět, která jsem ráno pracně nacvičil a která vyjadřovala přibližně to, že se mi u nich moc líbilo, že je budu ve své zemi doporučovat, že se mi bude stýskat po jejich horké lázni a že jim za všechnu péči moc děkuju a těším se třeba zase někdy na shledanou.

Neptejte se mě už prosím, jak to bylo v japonštině, byl to proslov na jedno jediné použití hned po dořeknutí zapomenutý a teď už v paměti zůstal jen úplný začátek: Koko ga taihen ki ni irimašita… Personál ale zůstal jako opařený a po chvilce zděšení, které můj optimismus vydává za úžas, se všichni začali klanět až skoro k zemi a děkovat. To ale nebylo to nejzajímavější. Mnohem větší zděšení moje plynná řeč vyvolala u stolu snídajících mladíků. Kdoví čím se to před chvílí tak dobře bavili, skutečnost ale byla taková, že na druhou polovinu snídaně u nich zavládlo dusné a ani jednou nepřerušené ticho. Moje škodolibost si zase jednou přišla na své.

Ale pak už jsem musel na autobus, který mě provezl skoro vyhlídkovou cestou napříč Kjúšú do Kumamota, když cestou přesně podle jízdního řádu odbočil do hor a vyjel až skoro nahoru ke kráteru sopky Aso, který jsem předevčírem tak obdivoval. Cestou jsem si tak mohl ještě jednou připomenout všechno zajímavé v téhle oblasti a bylo to jako v galerii, když absolvujete krásnou výstavu a na konci se ještě vracíte k dílům, která vás obzvlášť zaujala.

U šinkansenu mě už ani nepřekvapilo, že když jsem ve dvě hodiny projevil v Kumamotu přání jet do Ósaky, v půl třetí jsem už seděl v přímém superexpresu, který mě tam vezl. Pravda, po šinkansenu se mi bude stýskat, ani ne tak po jeho ladných křivkách, jako po jeho rychlosti a spolehlivosti. Jsme zvědav, jestli s ním ještě někdy pojedu, ale každopádně s tím moc nepočítám. Je ale pravda, že kdybyste mi před rokem bývali řekli, že se s ním letos budu projíždět sem a tam, považoval bych vás v tom nejlepším případě za fantasty.

Do Ósaky jsem přijel kolem šesté hodiny večer, stíhám už jen koupit si jízdenku na zítřek ráno na vlak na letiště, najít hotel a definitivně si zabalit zavazadla. Večerní asi dvouhodinová procházka už byla jen japonskou labutí písní, už nikam nesměřuji, jen se procházím a nechávám na sebe působit zdejší atmosféru, po klidu malých lázní opět velkoměstskou. Velkoměstem jsme začínali, velkoměstem končíme. Ósaka hodně ostrouhala, ale budu-li mít někdy v budoucnu náhlou neodbytnou touhu Ósaku jednorázově navštívit, jako že o takové chuti pochybuji, pokud by tedy mělo jít pouze o výpravu za krásami města, není to tak těžké a vlastně ani tak přemrštěně drahé. Svět se od doby dostavníků a galér přece jen o trochu zmenšil.

Až budu mít zítra na hodinkách tolik, co právě teď, už bych měl být doma v Čechách. Hmmm. Ne, že bych tuto skutečnost nevnímal s určitými rozpaky. Ale jistě i to bude mít své kladné stránky, přemlouvám se.

Zakazuji si pro dnešek se s Japonskem loučit; loučení nemám rád. Ale jestli na mě zítra ráno něco podobného přijde, už vím, jak začnu:

Koko ga taihen ki ni irimašita…

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ~Corelaine-sama ~Corelaine-sama | Web | 29. září 2011 v 17:26 | Reagovat

Ta historka mě příjemně pobavila. :D

Já bych se asi děkovný projev v jejich mateřštině naučit nedokázala (i když, kdo ví).

Závidím ti tvé cestování po Japonsku, v koutku duše doufám, že se tam taky jednou podívám. :)

2 bretislav bretislav | Web | 29. září 2011 v 18:26 | Reagovat

Anebo té šestici u sousedního stolu zkusit naučené: "Daremo mimasen dešita" (I didn´t see anybody).. Těm ostatním větu už osvědčenou! :-)

3 Miky Miky | Web | 29. září 2011 v 18:40 | Reagovat

kamarád se mě párkrát snažil naučit pár slov v jeho mateřštině, ale bylo to jako do dubu, musel to vzdát.... Čeština a Japonština toho holt moc společného nemají :) jediné co si pamatuji je počítání do deseti - a to už něco znamená :) takže Japonsko mám taky v plánu :)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. září 2011 v 21:22 | Reagovat

Doufám, že v Čechách dáš i nějaký dodatek v podobě dalších fotek z tvého putování zemí vycházejího slunce.

5 š š | Web | 29. září 2011 v 22:20 | Reagovat

Taky mě mrzí, že dovolená končí - krásně se to četlo, bavilo mě to. Je to poprvé, co převypravuji jiným některé Tvé zážitky (doufám, že nevadí) a samozřejmě doporučuji :) Zážitek ze snídaně je výborný - pěkně jsi je napálil :)

6 Amelie Amelie | Web | 30. září 2011 v 20:55 | Reagovat

Taky se přimlouvám za fotky.

7 Čerf Čerf | Web | 1. října 2011 v 6:48 | Reagovat

[1]: Tak přeju, ať se ti to povede.

[2]: Kdybych o té šestici věděl předem, rozšířil bych si repertoár o některé specialitky :-).

[3]: Však ono to v přirozeném prostředí půjde samo, dub - nedub :-)

[4]:[6]: Ano, jen co si udělám ve fotkách trošku pořádek, podniknu pár "blogových návratů".

[5]: Jasně, že nevadí, naopak je to pro mě čest a potěšení. Zvlášť od tak věrného čtenáře jako jsi ty!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama