Říjen 2011

Neobyčejně obyčejné Kjóto

31. října 2011 v 20:52 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Dnes se opět vracím k dosud nepublikovaným obrázkům z nedávné cesty po Japonsku. Tentokrát se soustředím na Kjóto, pominu ovšem všechny nádherné chrámy a zahrady a zaměřím se na celkem obyčejné věci, pro okouzleného turistu však občas velmi neobyčejné. Račte si nastoupit, vyjíždíme na malý výlet po tomto mimořádně zajímavém městě.

Modely jídel ve výloze tohoto bistra se otáčejí, stejně jako skutečné talíře se skutečnými jídly na pohyblivém pásu uvnitř. Berete si, co vám chutná, stačí jen počkat, až k vám vybraná lahůdka sama přijede jako zavazadlo na letišti. Nabídka košatá, ceny celkem rozumné.


Má-li člověk hlad, pocítí na sobě při míjení takové výlohy silně efekt Pavlovského psa. Ale zkuste ochutnat a zjistíte, že jde jen o plastovou fatu morgánu. Výhodou ale je, že nemusíte pracně lovit z česko-japonské konverzace příslušná slovíčka, ale stačí ulovit obsluhující personál, vyvléci ho před výlohu a ukázat na vytoužené jídlo prstem. Poté už si dosud zbůhdarma pracující slinné žlázy přijdou na své a dostane se vám i neplastové varianty příslušné pochoutky.


Nevím sice, co tato skulptura na kjótském nádraží představuje, ale dá se u ní dobře odpočívat. Já bych sázel na Polibek, ale taky to docela klidně mohou být Marťani na Fudži nebo personifikace Svítání.


Turistické chodníčky procházející zelení byly často odděleny od lesa doslova stěnou z pavučin, ve kterých si své teritorium bedlivě hlídali tito barevní pavouci. Arachnofobům rozhodně nemohu doporučit odbočení do takové panenské přírody, protože pavučinám se většinou nejde úplně vyhnout.


V turisticky exponovaných místech můžete potkat slečny převlečené za gejši. Mobilní telefony i fototechniku zvládají nejspíš lépe než hru na šamisen, ale úžasnou rovnováhu při jejich pouti v typických dřevácích jim můžeme závidět.


O pátečním večeru je v centru kolem řeky Kamo ve čtvrti Pontočó opravdu živo - v přilehlých restauracích i přímo na břehu.


Na rozdíl od tradiční japonské nevěsty, kterou jsem měl možnost vidět v Tokiu (foto v článku zde), jsem během noční procházky pověstnou kjótskou uličkou Pontočó potkal úplně moderní nevěstu i se ženichem. Oprávněně byli středem pozornosti proudů kolemjdoucích.


Vchody do kjótských tradičních podniků jsou v noci ozdobeny nádhernými barevnými lampióny. Dobrá a oku lahodící reklama.


Do některých restaurací, které v noci poskytují svým hostům kromě perfektních služeb i náležité soukromí, se běžný turista dostane jen těžko a často jen na osobní doporučení někoho ze "štamgastů". Nevyzkoušel jsem, ale prý to není opravdu žádná láce.


Pohled na jednu z kjótských dominant, Kyoto Tower, z terasy kjótského nádraží.

Milovníkům chrámů se omlouvám, že jsem přečetné kjótské chrámové stavby tentokrát zcela pominul a upřednostnil obyčejnější kjótské neobyčejnosti, ale případní zájemci se mohou podívat na články U císaře v paláci, Černý pátek na chrámové burze, nebo Tunelem z oranžových bran, tam se to chrámy jenom hemží.

Nedělní miniglosy č.140

30. října 2011 v 17:44 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Princ Charles v médiích přiznal příbuzenství s Draculou. Transylvánský hrabě reagoval na tuto informaci afektovaně a na speciální tiskové konferenci konané přímo v jeho hrobce uvedl, že mu kožený slušňák Charles takovými neuváženými výroky kazí image a hlavně poslední dobou pořádně pije krev. Bohužel, navzdory výjimečné příležitosti se nepodařilo získat ani jednu použitelnou Draculovu fotografii, protože všichni fotoreportéři byli vybaveni kvalitními zrcadlovkami.
-----------------------
Rusko oznámilo, že si ponechá letní čas i během celé zimy. Výhodou má být především to, že odpoledne bude déle světlo, a předpokládá se, že tak méně Rusů potmě cestou z práce zabloudí do nálevny. Stejná legislativní úprava pak počítá s tím, že na ruských arktických stanicích poblíž severního pólu bude celou zimu pokračovat červenec.
-----------------------
Český premiér Petr Nečas navštívil Oválnou pracovnu Bílého domu. Podle tiskového mluvčího premiéra ale není pravda, že za návštěvu musel zaplatit běžnou cenu jako každý jiný turista, který chce Oválnou pracovnu spatřit. "Protože český premiér má in-kartu Českých drah a přivezl americkému prezidentovi vzácný dar z českého křišťálu, dostal od Bílého domu na prohlídku dvacetiprocentní slevu."
----------------------
Richard Falbr obvinil v pořadu Otázky Václava Moravce ministra financí Miroslava Kalouska z hnědnutí společnosti. Podle odborníků z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy je ovšem pravděpodobnější, že za aktuální hnědnutí společnosti může spíše podzim.
-----------------------
Podle informací z Ministerstva vnitra se na Šluknovsku hlásí k policii velké množství lidí. "Zájem o nábor je skutečně obrovský," potvrdil děčínský policejní mluvčí. "Většina uchazečů uvádí, že u policie by se mohli cítit bezpečněji než teď, zvlášť když se předběžně zamknou na policejní služebně v cele předběžného zadržení."

O jedničkovém maratónu

27. října 2011 v 17:52 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

"A to víte, že poletíte 11.11.2011? Moc pěkné datum," pochválila můj výběr slečna z cestovní kanceláře, která mi zajišťovala letošní podzimní výlet na maratón do Athén. Abych byl upřímný, šesti jedniček v datu jsem si všiml až v okamžiku, kdy mě na tento numerologicky jistě významný fakt upozornila a šest jedniček se objevilo i ve variabilním symbolu příslušné platby. Škoda, zřejmě prováhám jedinečnou příležitost se toho dne přesně v 11:11 oženit, abych zvýšil pravděpodobnost, že si budu tak významné datum pamatovat (teď abych čekal až do 22. února 2222). Samozřejmě, ta dvojka s nulou maličko kazí dojem, lepší na zapamatování i sympatičtější na pohled by jistě byl rok 1111 ale zkušený a ve statistice zběhlý čísloznalec jistě hbitě dodá, že i dvojka s nulou jsou vlastně v průměru jen dvě zakuklené jedničky, takže magickou moc data to nijak nesnižuje. Navíc - mohu-li si vybrat - dávám určitě přednost tomu letět do Řecka letos než letět za vlády knížete Vladislava I., kdy byl v české zemi na kordy (nebo tehdy ještě spíš na těžké meče) doslova každý s každým. Doba byla nejistá, chutě a možnosti v porovnání s dneškem odlišné, a kdoví, kdo byl v té době pánem nad ruzyňskou rozjezdovou dráhou a co tehdejší letušky nabízely na palubě za občerstvení.

Roztomilé jedničkové datum ještě pěkně doplňuje skutečnost, že se bude jednat o můj jedenáctý maratón. Nebo lépe řečeno, mělo by se o něj jednat. Řekové, kteří sami sebe často hrdě a ne vždy realisticky považují za jedničky, mi ještě můj jedničkový záměr mohou jednoduše překazit. Možná se jim nebude líbit, že jim jejich věřitelé neodpustí najednou všechny dluhy, ale jen pouhou půlku. To si, myslím, je do nebe volající nespravedlnost, protože podle logiky prosazované některými řeckými božstvy jistě máme všichni přirozené a nezadatelné právo nemít žádné dluhy. Pokud nám toto svaté právo někdo odpírá, musí to být hnusný imperialista, protože kdyby to s námi myslel opravdu dobře, nejen, že by nás zcela oddlužil, ale ještě by nám přihodil něco navrch jako odměnu za to, že jsme ochotni oddlužení bez remcání přijmout.

Jestli se Řekové rozzlobí a začnou za něco nebo proti něčemu opět stávkovat (a pátek je pro takovou stávčičku optimální termín nejen z numerologického ale i ryze praktického pohledu milovníků volného času), je možné, že moje cesta do Řecka skončí už při mezipřistání na letišti v Mnichově, odkud je to do Athén pohříchu o dost dál než od legendárního Marathonu a na tak dlouhý běh (a místy plavbu) opravdu nemám natrénováno. Místo finiše na památném stadionu Panathinaiko bych tak mohl sezónu zakončit slavnostním tuplákem pravého bavorského ležáku.

Kdyby se mi nějakým nedopatřením přece jen podařilo proniknout na řecké výsostné území, ještě zdaleka nemám vyhráno. Přece jenom, mohu být snadno identifikován jako živel, který nikdy nedokáže pochopit řecké oprávněné nároky, a není tedy hoden je dokonce ani vyslechnout v ulicích a přečíst si je na transparentech. Zatím jsem - aspoň pokud vím - vždycky všechny své dluhy splatil, což ze mne činí pro řecké úřady podezřelé individuum a pro většinu řecké veřejnosti obyčejného moulu. A to už vůbec nemluvím o svém nesmyslném zlozvyku platit každý rok daně, kvůli kterému bych pro Řecko měl být rovnou osobou nežádoucí, abych náhodou tento vir s potenciálními fatálními dopady nezavlekl na dosud víceméně panenskou řeckou půdu.

Připusťme ale, že díky šťastné jedničkové konstelaci překonám všechny případné překážky a dostanu se až na start závodu. Doufám, že mi levicoví radikálové postaví do cesty ke kýženému cíli dostatek barikád, abych mohl brát letošní závod jako první oficiální překážkovou maratónskou trať v historii. Doufám, že mi přihlížející rozezlenci opojení pocitem nespravedlnosti přitopí v sychravém listopadovém dni několika podpálenými automobily, abych nenastydl, a případnou výstražnou střelbou mě přimějí zrychlit tempo natolik, abych byl v cíli se svým výkonem opravdu spokojen a už dlouho před uzavřením trati mohl v cíli klidně popíjet vydatný Molotovův koktejl. Pak možná konečně uznám, že všechny ty jedničky měly svůj význam a smysl.

Jen aby nakonec všechnu tu magickou sílu jedniček nepřevážila prostá skutečnost, že se závod poběží až třináctého! :-)

O koncertu pod řetězem

24. října 2011 v 21:38 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Před nedávnem jsem si díky jednomu úžasnému večeru připomněl dávný zážitek tuším z roku 1990. Tehdy se teprve velmi pomaličku začínaly utvářet normální poměry a Praha byla městem skoro neomezených možností a mnoha překvapení. Při jednom ze svých výletů přes Karlův most, na Malou Stranu a na Kampu jsem si všiml malého a jakoby odstrčeného plakátu, na kterém se psalo, že v kostele Pany Marie pod řetězem se tehdy a tehdy uskuteční koncert komorního orchestru z Heidelbergu. Program se mi moc líbil, a protože jsem chtěl vyzkoušet, jakou atmosféru bude mít koncert v prostorách, kde jsem ještě nic podobného nezažil, napsal jsem si datum a hodinu a rozhodl jsem se na koncert vyrazit.

V den koncertu jsem se na svém tehdejším pracovišti rozloučil nečekaně brzy, abych byl na místě s dostatečným předstihem před šestou hodinou, kdy měl koncert začít. Netušil jsem, kolik přijde lidí, jestli ještě budou lístky a kolik budou stát; nikde v předprodejích vstupenek o tomto koncertu nevěděli. Hmmm, asi nějaká partyzánská akce, pomyslel jsem si, protože jich bylo v tehdejší Praze každý večer plno, pouze se většinou týkaly hudby rockové a ne barokní.

Pro jistotu už v půl šesté jsem byl na místě a před kostelem už stál mnohohlavý zástup zájemců o netradiční umělecký večer. Kostel byl zamčený a nikde ani jediná známka, že by se tu za půl hodiny měla konat byť jen tichá meditace, natož koncert. Půlhodina uplynula a nestalo se nic. Lidé si začali mezi sebou povídat a ukázalo se, že všichni přišli jen na základě toho jednoho malého plakátu, který nebyl nijak profesionálně vyvedený, spíš jakoby jen narychlo načmáraný rukou. Aby si z nás tak někdo vystřelil! Rozhlíželi jsme se po skryté kameře, ale byla nejspíš skrytá dokonale.

V sedm hodin se začal nashromážděný dav rozcházet. Byla zima a Pana Marie pod řetězem byla pořád zavřená na řetěz. Po komorním orchestru ani stopa. Část čekajících si udělala v mezidobí několik procházek po malebném okolí a čas od času se sem vracela nakouknout, jestli se hudebníci přece jen nerozmysleli. V půl osmé nás před kostelem zbylo snad posledních deset vytrvalců. Povídali jsme si a spíš z furiantství jsme čekali, jestli se v tomto chladném večeru uděje ještě něco překvapujícího.

Asi ve třičtvrtě na osm zastavila před kostelem dodávka s německou poznávací značkou a z ní vyskákali hudebníci s nástroji, bylo jich víc než nás, dosud čekajících. Omlouvali se, že mají malé zpoždění, a když jsme se tvářili překvapeně, uklidňovali nás, že udělají vše pro to, aby se plánovaný začátek koncertu stihnul. Ukázalo se, že došlo k nedorozumění: Vystoupení mělo být od osmi večer, ale neznámý dobrovolný kreativec, který - považte - udělal plakát úplně zadarmo, to nějak popletl a napsal začátek už od 18:00. Když umělci zjistili, že diváci (byť už jen nepočetní) na ně trpělivě čekají skoro dvě hodiny, nevěřili svým očím. Přivedli člověka s klíčem od kostela, který s nimi byl na koncertu domluvený (jaký rozdíl oproti nedávné době, kdy na všechno muselo být padesát razítek a povolení!) a za pár minut byli připraveni k vystoupení.

Vedoucí orchestru mezitím přišel za zbytky diváků s kasičkou a nahranými kazetami a cédéčky. Vstupné bude 200 korun, rozhodl. V divácích jen hrklo, protože to bylo nad tehdejší možnosti skoro nás všech, v té době 200 korun ještě znamenalo docela dost peněz. A tak jsem se pokusil v zastoupení všech diváků lámanou angličtinou vysvětlit, že 200 korun dát prostě nemůžeme, jednak protože tolik nestojí ani Berlínští filharmonici na Pražském jaru a jednak tolik peněz prostě nemáme. Pan "pokladník" se usmál, pokrčil rameny a řekl: "Nevadí, tak dvacet!" A za dvacet korun každému z nás prodal vstupenku velmi podobnou lístku do šatny. Ostatně, co bychom taky víc chtěli - za dvacku?!

Už první polovina koncertu byla okouzlující. Nádherná - povětšinou Telemannova hudba se v sevřeném prostoru kostela nádherně nesla a hudebníci byli opravdoví profíci, žádní potulní fidlalové. Těch pár diváků v auditoriu už dávno zapomnělo na útrapy dlouhého čekání i na vlezlou zimu a užívalo si netradiční potěšení. No a snad z toho báječného napětí, které ten večer u Panny Marie pod řetězem panovalo, dostala šok místní elektrická instalace. Párkrát z posledních sil zamrkala a zhasla. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Hudebníky tato změna maličko rozhodila, potřebovali pár vteřin, aby se zase sehráli do správného souzvuku a rytmu, ale i v nastalé tmě pokračovali a skladbu chrabře dohráli. V tu chvíli přinesl místní klíčník jednu jedinou malou rozžatou svíčku a postavil ji doprostřed orchestru. Při této jediné svíčce pak dohráli hudebníci z Heidelbergu celou druhou polovinu vystoupení, jehož atmosféra tak byla naprosto úchvatná a doslova neopakovatelná. V okamžiku, kdy dohráli, rozezněl se kostelem takový potlesk, jako by nás nebylo jen pár, ale snad stovky.

V tu chvíli zároveň leknutím naskočila elektřina a rozsvítilo se světlo. A my, tleskající, jsme jeden druhého přistihli, jak pláčeme, a zdálo se nám to být úplně normální, protože to byl pláč z radosti a z emocí přetékajícího srdce. Možná podobně zaplakali i němečtí umělci, když zjistili, kolik je stál dnešní večer na cestovném z Heidelbergu a že dvě stovky v tehdy volně nesměnitelných československých korunách vybraných od brečícího obecenstva je na celý orchestr opravdu zatraceně málo. Tak jsme aspoň nelenili a každý návštěvník si "povinně" zakoupil minimálně jednu jejich nahrávku. Ještě ji mám dodnes schovanou a čas od času si ji přehraju. A kdykoli to udělám, vybaví se mi ten koncert při jedné malé svíčce, jeho atmosféra a vůně.

Není to tak dávno, co jsem si ten neuvěřitelný a dnes již dávno pozapomenutý zážitek úplně nečekaně a naráz do posledního detailu vybavil, když jsem se při jedné cestě noční Prahou cítil podobně krásně, jako tehdy na koncertu "při svíčce". Kéž by tak bylo možné si i z takových občasných báječných zážitků koupit nahrávku, která by nám, zapomnětlivým, kdykoli v budoucnu uměla připomenout, že štěstí není jen chiméra, ale že za určitých okolností umí být všude kolem nás, jen možná někdy přes všechno to světlo kolem a přes naši úpornou snahu ho objevit prostě není vidět.

Co já vím, třeba stačí jen zhasnout, přivřít oči a popustit myšlenkám uzdu. A nestydět se, když nás svou návštěvou poctí slzy z přetékajícího srdce.


A co vy? Máte taky nějaký podobný zážitek, který se i přes velký časový odstup nedá jen tak snadno vymazat z paměti a který si občas mimoděčně připomenete, když je vám pěkně a příjemně?

Výstup na Fudžisan

23. října 2011 v 20:03 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Po nějaké době se opět vracím k zásobárně fotografií z Japonska. Ještěže je tak veliká, takže kdykoli se mi po Japonsku zasteskne, mám z čeho vybírat :-). Dnes se soustředím na výstup na symbol Japonska, horu Fudžisan. Reportáž jste si mohli přečíst prakticky hned poté, co jsem se z téměř dvoudenního výletu vrátil: Taxíkem na Fudži Nyní přidávám jako bonus několik většinou dosud nepublikovaných obrázků z této nezapomenutelné cesty. Je neuvěřitelné, že je to teprve 5 týdnů, mám pocit, jako bych vzpomínal na zážitky staré minimálně několik měsíců. Svět je ale rušný, jedna událost stíhá druhou a čas teče (s výjimkou japonské dovolené) celý tento rok podle očekávání velmi rozvážně a líně. Ale nevadí, důležité je, že teče a my s ním :-).

Výstupní trasa začíná ještě ve vzrostlém japonském lese (nadmořská výška cca 2100 m)


Šestá stanice na "červené" trase Subashiri. Obchod hodně smíšeným zbožím (nadmořská výška 2400 m).


Stromy se pomalu zmenšují a jsou "rozeklanější", mlhy přibývá (nadmořská výška cca 2500 m)


Malý improvizovaný oltářík při výstupové cestě (nadmořská výška cca 2500 m)


Hustá mlha se nakonec roztrhala těsně pod sedmou stanicí a slunce pak už hrálo až do svého západu sólový part (nadmořská výška cca 2800 m)


Pozoruhodné umyvadlo na sedmé stanici a samozřejmě bio WC za standardních 200 jenů (nadmořská výška cca 2900 m).


Výhled na oblačný závoj kolem Fudži ze sedmé stanice


Nabídka jídla a pití na sedmé stanici. Ceny s nadmořskou výškou postupně rostou, limonády už jsou na čtyřnásobku "nížinné" ceny. Jen pro orientaci: 100 jenů bylo v té době asi 23 českých korun.


Pohled do večerního údolí pod Fudžijamou z osmé stanice, nejvýše položené stanice, která byla dosud v provozu (nadmořská výška cca 3250 m). Poprvé v životě jsem nad hranicí 3000 metrů.

Jediná vrcholová fotografie z Fudži od desáté stanice. V noci, kdy jsem se potuloval kolem vrcholového kráteru a byl jsem na vrcholu sám, se rozumně fotit nedalo, ráno jsem hned po východu slunce spěchal do údolí. Tito turisté většinou nocovali na sedmé nebo osmé stanici a podle jejich vybavení je vidět, že po ránu nebylo žádné velké teplo :-) Společně čekáme na rozbřesk (nadmořská výška cca 3720 m)


Pohled z vrcholu do údolí přes ostrůvky oblačnosti. Z osmé stanice stoupají světýlka na hlavách dalších a dalších turistů.


Slunce o sobě začíná dávat vědět před pátou hodinou ranní.


Obloha těsně před východem slunce hraje všemi barvami a oblaky pod našima nohama nabývají neuvěřitelných tvarů (tuto fotku jsem už připojil k původní reportáži, ale snad nevadí, když se tu objeví ještě jednou).


Já mám v rodném listě jako místo narození Domažlice, slunce bezesporu Fudžisan. Kuk!

Pokud se chcete vyšplhat až na nejvyšší bod hory (nadmořská výška 3776 m), nestačí jen vylézt k nejvyšší desáté stanici, ale musíte se dostat až na protilehlý vrchol na druhé straně sopečného kráteru a nedat se zastrašit tím, že vrchol okupuje tábor pracovníků jakési firmy, která zřejmě bdí nad zdejšími vulkanickými projevy. Na to jsem ale měl celou noc, takže jsem si toto turistické rozptýlení dopřál. A myslím, že v Evropě už tento svůj výškový rekord nepřekonám.

Nedělní miniglosy č.139

23. října 2011 v 13:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V Anglii, známé svou vášní pro dostihy, došlo k bouřlivým protestům proti nově zavedenému omezení používání bičíku. Podle nového kontroverzního pravidla je totiž možné použít bičík pouze pětkrát za celou cílovou rovinku, proti čemuž protestují jak britští žokejové, tak i místní dominy.
-----------------------
Karel Schwarzenberg oznámil svou kandidaturu na prezidenta České republiky. Zároveň projevil přesvědčení, že lepším sídlem české hlavy státu než tradiční Pražský hrad by do budoucna mohl být zámek Orlík. Pokud zákonodárci umožní tuto drobnou změnu, je kníže Schwarzenberg ochoten si v zájmu napravení reputace prezidentského úřadu přinést do úřadu dokonce vlastní pero.
-----------------------
Nečekaně se zkomplikoval plánovaný přesun gorilí samičky Moji do Španělska. Zatímco podle mluvčího pražské zoo je důvodem obyčejná viróza, která se v gorilí skupině rozšířila minulý týden, takže Moja začala pokašlávat, dobře informované zdroje z řad gorilích ošetřovatelů uvádějí, že Moja na svého vybraného gorilího samce Nikyho na dálku nepokašlává, ale doslova kašle. Nepříjemnou mezinárodní aféru teď řeší Ministerstvo zahraničních věcí, protože Moja měla být hlavní součástí české pomoci zadluženému Španělsku, a pokud by z nějakého důvodu musela zůstat doma, česká vláda bude muset v příštím roce Španělsku zaslat drobnou finanční pomoc ve výši asi 34 miliard EUR jako každý další jen trochu solventní člen Evropské unie.
----------------------
Finálový zápas Světového poháru v ragby byl narušen zásahem pohotovostní jednotky novozélandského ministerstva životního prostředí. Hned poté, co byl novozélandskými borci, hrajícími v tradičních černých dresech, poprvé brilantně složen postupující francouzský hráč černé pleti, skupina ministerských úředníků přerušila zápas kvůli podezření z černé skládky.
-----------------------
Firma Apple oznámila, že vyvinula revoluční plastový materiál, který by měl postupně nahradit všechny plasty používané při výrobě plastových lahví. Materiál by měl být podle očekávání citlivý na dotek a podle přání zákazníka by měl být schopen využít sluneční světlo k ohřátí nebo naopak ochlazení obsahu lahve. Nový materiál by měl být distribuován pod obchodním názvem iPET.

Samuel P.Huntington: Střet civilizací

22. října 2011 v 21:22 | Petr Vápeník |  Knihy

Jen malé upozornění na úvod: Knížka není ani sci-fi literaturou, ani katastrofickým románem. Mrazení z ní ovšem mít můžete stejné, ne-li větší, protože pojednává o realitě světa. Kdo čeká, že v knížce budou vystupovat sympatičtí akční hrdinové bojující s invazí z vesmíru nebo smyslné upírky, bojím se, že je tímto článkem zklamu.

Není málo lidí, kteří si berou ve společnosti i v médiích do úst téma tzv. střetu civilizací. Pokud někdo toto téma nakousne, většinou se dříve nebo později objeví i jméno S.P.Huntingtona, který v roce 1993 publikoval v prestižním americkém časopise Foreign Affairs významný článek Střet civilizací a o tři roky později vydal i stejnojmennou knihu. Protože mě dění ve světě dost zajímá, nechtěl jsem se spolehnout jen na to, co o tomto tématu vím z doslechu, ale když jsem přijel z Japonska, při první návštěvě Paláce knih Luxor na Václavském náměstí jsem neodolal a knihu jsem si koupil. Od té doby jsem trávil každé ráno cestu vlakem do práce ve společnosti této neobyčejné knihy.

Rozpad komunistického bloku na konci 80.let 20.století přinesl zároveň i zásadní geopolitickou změnu: Skončila studená válka a prakticky se rozpadlo po několik desetiletí stabilní bipolární uspořádání Západ - Východ. Doba to byla velmi optimistická, zdálo se, že výsledek studené války je přirozeným potvrzením vůdčí role tzv. demokratických sil Západu a že se demokracie západního střihu bude spontánně rozšiřovat i do dalších míst světa. Optimismus se projevoval jak větším důrazem na myšlenky postupného mísení kultur v rámci multikulturní imigrační politiky, tak i představou tzv.konce dějin, který měl být podle některých autorů dán vyčerpáním ideologických konfliktů. V této veskrze optimistické době napsal Samuel P.Huntington, politolog a dávný poradce prezidenta Cartera, kontroverzní článek, ve kterém zdůvodnil, že rozdíly v ideologii pravděpodobně v geopolitickém měřítku nahradí spory mezi civilizacemi, přičemž spouštěčem konfliktů a potenciálně i velkého globálního konfliktu mohou být menší střety na tzv.civilizačních zlomech, tedy v místech, kde spolu sousedí dvě rozdílné civilizace.

Civilizace je považována za "nejobecnější rovinu lidmi sdílené kulturní identity", za "nejvyšší kulturní seskupení lidí". Do výčtu civilizací významných pro uspořádání světa a potenciální konflikty v něm pak Huntington zařadil následující civilizace:

1. Čínská (konfuciánská) (Čína, část jihovýchodní Asie)
2. Japonská (Japonsko)
3. Hinduistická (Indie)
4. Islámská (Severní Afrika, Blízký východ, Indonézie)
5. Latinskoamerická (Jižní a Střední Amerika)
6. Západní (většina Evropy, Amerika, Austrálie)
7. Africká (rovníková a jižní část Afriky)
8. Pravoslavná (Rusko a jihovýchodní Evropa)
9. Budhistická (větší část jihovýchodní Asie a Mongolsko)

Huntington ukazuje, jak se s časem proměňuje rovnováha mezi jednotlivými civilizacemi a které faktory ji ovlivňují (rozdílný ekonomický růst, rozdílný populační vývoj, rozdílný příklon nebo naopak odklon od náboženství, atd.). Na konkrétních příkladech dokládá, jak je multipolární a multicivilizační svět odlišný od dřívějšího světa dvou hlavních ideologických táborů. Logicky z toho vyplývá, že nástroje a způsob vedení zahraniční politiky musí být dnes úplně jiné než ještě před několika lety a musí brát v potaz složité civilizační vazby a vzorce chování. Není překvapivé zjištění autora, že zatímco západní civilizace se dostává do útlumu, asijské civilizace - především čínská a islámská - jsou na prudkém vzestupu, který je doprovázen i řadou skutečných či potenciálních střetů.

"V průběhu revolucí jsou ti umírněnější, girondisté a menševici, postupně zatlačováni radikály, jakobíny a bolševiky. K podobnému procesu dochází i v případě válek na zlomových liniích. Umírnění mají skromnější cíle, ovšem nejsou schopni dosáhnout těchto cílů vyjednáváním. Ta jsou téměř vždy na první pokus neúspěšná, a proto se ke skupině umírněných připojují radikálové, kteří jsou odhodláni dosáhnout vyšších cílů, a to za použití násilí."

Zvlášť v souvislosti s letošním děním na celém světě mě zaujala i pasáž věnovaná úpadku civilizace: "Civilizace přechází z fáze univerzálního státu do fáze úpadku. Nastává období akutní ekonomické deprese, upadá životní úroveň, rozrůzněné zájmy vyvolávají občanské války, vzrůstá negramotnost a společnost dále oslabuje. Dochází k marným pokusům zastavit ztráty legislativou, nicméně úpadek pokračuje dál. Náboženské, intelektuální, společenské a politické roviny společnosti začínají ve velkém ztrácet loajalitu lidových mas. Ve společnosti se šíří nová náboženská hnutí. Narůstá neochota bojovat za společnost nebo ji jen podporovat odváděním daní."

Sleduji-li při čtení této věty televizní zpravodajství, mám neodbytný pocit, že autor musí sledovat v přímém přenosu totéž jako já a musí svá slova právě psát. Slova jsou nicméně stará víc než 15 let a aktuální dění sleduje Samuel Huntington od Vánoc roku 2008 už jen z "onoho světa".

Speciální pozornost je věnována studiu konfliktů na civilizačních zlomech, v bývalé Jugoslávii (sousedství západní, pravoslavné a islámské civilizace), v Čečensku, v Súdánu, na Srí Lance, v Náhorním Karabachu, atd.

"V průběhu války mnohé identity blednou a začíná převládat ta nejvýznamnější se zřetelem na probíhající konflikt - téměř vždy je definována náboženstvím. Z psychologického hlediska je totiž právě náboženství nejvíce uklidňujícím a nejprůraznějším způsobem, jak ospravedlnit boj proti "bezbožným" silám vnímaným jako hrozba. Z praktického hlediska je náboženská nebo civilizační komunita tou nejširší komunitou, na niž se skupina v lokálním konfliktu může obrátit se žádostí o podporu."

Že jde často skutečně více o otázku civilizační a ne ryze náboženskou např. autor ukazuje na obyčejné anekdotě: "V Bosně se říkalo, že muslimové jsou ti Bosňané, kteří nechodí do mešity, Chorvaté ti, co nechodí do katedrály a Srbové ti, co nechodí do pravoslavného kostela."

Kdo s Huntingtonovými názory nesouhlasil, možná s odsudkem zaváhal, když v září 2001 islámští teroristé unesenými letadly zničili věže Světového obchodního centra v New Yorku. Huntington s mrazivou jasnozřivostí ve své knize píše: "Někde na Blízkém východě právě možná půl tuctu mladých mužů oblečených v džínsech popíjejí colu, poslouchají rap a mezi úklonami k Mekce dávají dohromady bombu, aby s ní vyhodili do vzduchu americké dopravní letadlo."

Obávám se, že k východiskům a jednotlivým kapitolám této knihy se budeme ještě mnohokrát vracet a hledat v ní informace, jak pokračovat dál. I když je mi jasné, že to není právě typ literatury, který by měl v konkurenci humorných povídek, upířích ság nebo romantických love stories velkou šanci na čtenářskou pozornost, i tak musím (a podotýkám - bohužel) tuto knížku doporučit nejen těm, kteří chtějí zabodovat v intelektuální společnosti a nachytat nesečtělé soupeře na švestkách :-), ale i všem, které zajímá, podle jakých pravidel běží a možná i dál poběží reálný svět. O těch, kteří chtějí studovat společenské vědy ani nemluvě.


Pozn.: Protože knížka není úplně zadarmo, pokud by někdo ze zdejších věrných čtenářů měl zájem si ji přečíst, ale nechce si ji kupovat a v knihovně ji právě shodou okolností nemají, můžeme se domluvit a rád mu svůj výtisk půjčím, pokud si ho bude schopen vyzvednout někde v Praze.

Návrat do budoucího času

20. října 2011 v 19:02 | Petr Vápeník |  Haiku
Napadlo mě, že od návratu z Japonska jsem vás ještě neoblažil ani jediným haiku. To dnešní sice moc japonsky nevypadá, ale zdání někdy klame. Třeba když si ho přeložíte do zdvořilé japonštiny a vezmete z každého slova jen první slabiku, vyjde vám tajenka, která bude klíčem ke šťastné budoucnosti. Anebo vyjde jenom nesmysl, kdoví! Budoucnost každopádně přijde, i když nám při luštění nevyluštitelného nevyjde zhola nic. Tak ať naše návraty do ní jsou vždycky jenom šťastné a bez vrásek.

Návrat do budoucího času


Kovoví ptáci

na zimu odlétají

vzkřísit nové sny.


Cesta do pravěku:
Před pár dny jsem tu psal cosi o soustavách rovnic bez reálného řešení. V souvislosti s tím a s přihlédnutím k dnešnímu standardně kraťoučkému haiku mě napadlo, že by nebylo od věci podívat se zase jednou do blogového pravěku. Přikládám proto odkaz na článek z počátku minulého roku, který není tématicky zase tolik vzdálený. Tedy - aspoň relativně vzato, z mého pohledu ovšem. Zpropadená relativita! :-) O životní relativitě

O poškozené zprávě

18. října 2011 v 19:06 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jak určitě víte z vlastní zkušenosti, když naklepete dlouhou esemesku, chytrý telekomunikační robůtek ji rozdělí na několik částí, které pošle a v lepším případě na výstupu zase spojí v jeden celek, který si někdo někde na druhém konci může přečíst. Tedy, takto to funguje, když vše proběhne dobře.

Včera v noci jsem dostal esemesku od člověka, jehož si už dlouhá léta nesmírně vážím. Jeho názory jsou pro mne velmi důležité, protože pro ně má vždy dobré důvody. I když má neobyčejný smysl pro humor, opravdu důležité věci bere vážně a neplácá jen tak do větru, což se věru o každém říct nedá. Protože je jedním z mála lidí, na které opravdu dám, text zprávy jsem četl velmi pozorně; byl dobře vystavěný, vlídný i kritický, gradující a bylo vidět, že směřuje k jakémusi důležitému závěru. Byl jsem stále napnutější, protože závěr mi měl nejspíš sdělit nějaký zásadnější názor na mne: "…protože jsi…" končil zatím text a já chtěl odrolovat dál. Bohužel, nešlo to. Následovala už jen informace: "Poškozená zpráva". Pravděpodobně křemíkovým lepičům esemesek došel lep a závěrečná část zprávy, která dorazila z posledních sil do mého usínajícího mobilu, se rozbila na tisíc kousíčků jedniček a nul, podobná lodi bez kormidla, která sice překoná rozbouřený oceán, ale rozbije se o pobřežní skaliska vytoužené pevniny. Ano poslední část důležité zprávy sice do mého telefonu dorazila, ale je poškozená a nejde ji z nějakých nepochopitelných technických důvodů zobrazit.

Zajímavá situace. Už pětačtyřicet let usilovně přemítám, kdo vlastně jsem, a teď, kdy bych se to možná mohl od přemýšlivého a hodnověrného člověka, který mne zná tak dobře jako nikdo jiný, dozvědět, poškodí se (poprvé, co pamatuji) zrovna zpráva, která možná obsahuje rozhřešení a možná ortel. Není to pech?

Co tam asi může být napsáno? "…protože jsi báječný člověk", jak se domýšlí moje Domýšlivost? Nebo "…protože jsi slabošský sobec", jak naznačuje mé Sebekritické myšlení. "Protože jsi pitomec," jak by mohl často soudit někdo, koho optimisticky považuji za povrchního? Nebo "…protože jsi celkem fajn", jak by - doufám - snad mohl říct ten, kdo má dostatek trpělivosti hledat, odvahy nacházet a velkorysosti občas zapomínat? Zpráva je emociálně celkem vyvážená, z kontextu nelze usuzovat, jestli jsem v závěru vyzdvihován nebo haněn. Obojí je možné a obojí si občas nepochybně zasloužím. Ale není nic snazšího: Prostě vyťukám číslo autora zprávy a zeptám se ho na chybějící pasáž; vše se obratem vysvětlí. Zeptám se ho, kdo jsem, a on mi na to odpoví. Konečně budu vědět!

A v tu chvíli jsem zaváhal. O autorovi vím, že nesnáší byť jen závan nepravdy a je vždy usměvavý sice, ale upřímný. Odpoví mi jistě bez oklik a váhání. Na displeji svítilo jeho číslo a stačilo jen zmáčknout vytáčení. Jsem ale připravený si před spaním vyslechnout syrovou a nepřikrášlenou pravdu? Co když po všech těch letech usilovného pátrání teď zjistím, že jsem bazilišek, liška ryšavá, potvora, zmetek, nemrava, patolízal, sobec, vyvrhel, neznaboh, zlotřilec a třeba ještě osel k tomu (tak otevřeně košatý názor by se ovšem autorovi jako esemeska dost prodražil)? Nebo co když mi řekne jen to, že jsem podle něj diplomat, bude to dobře a nebo špatně? Co když mi řekne, něco, na co nejsem připravený? A je vůbec možné být teď, v půl jedné v noci, na tak zásadní informaci připravený? Ať bude resumé dobré nebo špatné, dokonce i když bude neutrální, bude se mi s ním špatně usínat, a přitom zítra mne toho tolik čeká a měl bych být pokud možno čerstvý. Výmluva číslo jedna. A třeba už šel dotyčný korespondent spát a já bych ho neměl rušit. Ne, lidé by se rozhodně neměli rušit telefonem o půl jedné v noci. Výmluva číslo dvě. "…protože jsi zbabělec…" napadlo mou Upřímnost, ale rychle jsem její myšlenku odehnal jako dotěrného komára, aby se mi neukazovala moc na mých zcela objektivních očích. Konečně bych se možná mohl dozvědět z věrohodných úst, kdo jsem, a já si najednou nejsem jistý, jestli si to přeji slyšet. Třeba původně napsal jen "…protože jsi po dovolené." Kvůli takové prkotině ho přece nesmím vyrušovat. Výmluva číslo tři.

Co až dotyčného člověka znovu potkám? Bude na mě pomrkávat a očekávat poděkování za dobrý "posudek" nebo se mi bude vyhýbat, abych mu za jeho projevený názor nenabančil? Mám mu přiznat, že jsem poslední část jeho zprávy neobdržel, nebo se mám tvářit, že je vše v pořádku? Co až se mne zeptá, co jsem jeho názoru říkal? Řeknu mu pěkně po japonsku "wakarimašta" nebo použiju své oblíbené a geniálně neutrální západočeské "copavoto"?

Můj mobil mi i dnes celý den ukazuje jednu nepřečtenou stále stejnou esemesku. Porušená zpráva se v elektronické škatulce s dotykovým displejem vzpříčila jako kapří kost v krku neopatrného vánočního jedlíka. Značka žluté obálky neustále signalizující nepřečtenou zprávu, kterou ale není možné si ani přečíst ani ji vymazat, mi nedává na vzpříčenou kost zapomenout. Sama nebolí, ale když si na ni vzpomenu, píchne. Ano, tam někde se nejspíš píše, kdo opravdu jsem. Mohlo by to být zajímavé, ale - co já vím - třeba není.

Ať se snažím sebevíc, zpráva na sebe sice upozorňuje, ale podrobnosti nevydá. "Možná je to tak lepší," soudí Vyrovnanost, která se snad konečně pomalu a neochotně navrací z týdenní exkurze minimálně na druhém konci nekonečného Vesmíru. Taky se mohu chlácholit, že třeba žádné pokračování zprávy nepřišlo a sdělení chybí jen tečka na konci věty. "... protože jsi." Obyčejně být přece není nic špatného ani žádná ostuda. Když si kdejaký filosof může dovolit říct své: "Myslím, tudíž jsem," proč já bych nemohl na oplátku říct: "Jsem, tedy aspoň myslím!" ?

Nepřečtená zpráva na mě vyzývavě a trochu posměšně pomrkává z barevné obrazovky a já jí oplácím mrknutím rádoby šibalským, ale ve skutečnosti spíš unaveně rezignovaným. Vypadá to, že si budeme během našeho dalšího soužití docela rozumět. Ostatně taky nemusím vědět všechno, že?

O rovnicích s řešením v imaginárním světě

17. října 2011 v 23:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když jsem ještě kdysi dávno učíval, občas jsem slýchal studentské stesky, k čemu že jinému je vlastně dobrá matematika, než k prachsprosté buzeraci nebohých studentů, které tento neurvalý předmět jen okrádá o čas využitelný lépe, například popíjením lahodných drinků v nedaleké hospůdce nebo randěním. Pominu teď ty situace, kdy mi moje alespoň částečná znalost matematiky mnohokrát pomohla skutečně něco praktického spočítat (třeba způsob automatického větrání otcova skleníku :-)). Ale matematika ve mně zanechala i jednu, myslím, obecně prospěšnou a využitelnou informaci: Díky ní totiž vím tak zásadní věc, že některé soustavy rovnic prostě nemají řešení v oboru reálných čísel. To by ještě samo o sobě nebylo nic moc objevného. Povzbudivé však rozhodně je, že tato skutečnost ještě neznamená, že řešení neexistuje.

Soustavy rovnic ale nejsou jen ty podivné řetězce znaků, kterými jsou popsané matematické učebnice a kde se to jen hemží různými iksy a ypsilony v nejroztodivnějších podobách, kombinacích a souvislostech. Často se s něčím podobným setkáváme i ve zcela praktickém životě, v práci, ve vztazích k jiným lidem, v našem vlastním neustálém rozhodování. Matematik by v té spleti jistě rozpoznal jednu rovnici vedle druhé a nejsou to vždy takové ty ukázkově vysoustružené učebnicové příklady, které vždycky nějak vyjdou a jejich výsledky jsou jasné a jednoduše ověřitelné. Občas se prostě člověk do rovnic, které ho v životě obklopují, zaplete natolik, že správné řešení po vláknech té zacuchané pavučiny uteče do daleka a někdy se dokonce po anglicku úplně vytratí.

V takové chvíli si vzpomenu na matematiku a na to, že to, co nás ve skutečnosti obklopuje, je jen viditelný reálný a při troše dobré vůle i představitelný výsek našeho mnohem širšího a bohatšího světa. Ano, některé soustavy rovnic opravdu v tomto světě (tedy - jak praví matematické poučky - v oboru reálných čísel) nemají řešení. Jak nás však učí matematika i fantazie - některé soustavy rovnic mohou mít i imaginární řešení. Někdo tento prostor, který takové řešení umožňuje, nazývá prostorem imaginace, exaktnější lidé ho možná pojmenují jako "obor komplexních čísel". Někteří lidé jsou k tomuto prostoru skeptičtí, berou ho jen jako únik z reality, ale z matematiky víme, že jde o prostor jako každý jiný, jen to v něm prostě funguje trochu jinak než ve světě, na který si můžeme kdykoli sáhnout, kdykoli ho něžně pohladit a kdykoli od něj dostat pár facek.

Je úžasné, co se všechno do takového imaginárního prostoru vejde: Vejdou se tam všechna komplexní čísla, vejdou se tam i naše přání a sny, vejdou se tam možná i všichni lidé, kteří již náš prostor "reálných čísel" navždycky opustili, vejdou se tam lidé, které milujeme a z nějakého důvodu s nimi nemůžeme být, vejdou se tam všechny naše paralelní světy, které si za různými účely vytváříme. Vejde se tam vše, co podle ustálených zvyklostí nemá v reálném světě místo, co nemá reálné řešení. A není možná zdaleka tolik důležité, abychom své soustavy rovnic uměli řešit úplně správně, jako to, abychom se tou neskutečností potenciálních výsledků nenechali zaskočit. Ano, i to jsou výsledky. Proč by měly být automaticky horší než ty, které si umíme představit a zhmotnit. Matematika nekádruje, nehodnotí, neposuzuje. Chová se ke všem výsledkům stejně vstřícně nebo odmítavě. Proč také ne? Vždyť jsou to všechno její děti.

I já jako mnozí jiní právě řeším několik nesmírně zajímavých soustav rovnic, které zřejmě nemají řešení v reálném světě. Ano, neskáču z toho poznání radostí, ale nedá se nic dělat. Aspoň díky matematice vím, že i takové rovnice řešení mají a stojí za to po něm nadále pátrat, byť jde "jen" o pátrání v neohraničeném a nekonečně různorodém ryze imaginárním světě.

Tak doufám, že se i ze mne při tom úžasném a vzrušujícím pátrání nakonec nestane jen bludný imaginární kořen :-).

Nedělní miniglosy č.138

16. října 2011 v 13:00 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pražské kanalizace se připojily k aktivitě České televize a také se rozhodly vyčlenit jeden kanál dětem.
-----------------------
Chamtiví a zkorumpovaní finančníci a politici se rozhodli uspořádat demonstraci proti chudým, nezištným, morálně neposkvrněným a vždy obětavým daňovým poplatníkům. Korupčníci pochodující pod transparenty s nápisy "Bohatství cti netratí" a s obrázky přeškrtnuté chudobky cestou vytloukli výlohy kanceláří několika obecně prospěšných společností a vypustili kola dvou ojetých bicyklů. Společně pak zazpívali píseň "Již vzhůru chamtivci této země…" a poklidně se přistavenými limuzínami rozjeli do svých domovů.
----------------------
Ve slovenském parlamentu se střetli zastánci teorie "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" s příznivci myšlenky "aby koza zmizela a vlk zůstal o hladu". Hlasování bylo nakonec prohlášeno za zmatečné, protože přivolaný fyzioterapeut potvrdil, že jeden z poslanců, který hlasoval pro celou kozu, chytil ze sezení na studených parlamentních křeslech "vlka". Případ bude řešit vnitroparlamentní myslivecká komise, která, jak se všeobecně předpokládá, poslance nevydá, protože ediční plán byl již pro letošek uzavřen.
-----------------------
Proti šíření nesmyslných antijaderných názorů a postojů v Německu protestovalo v Berlíně několik tisíc příznivců lískových jader.
-----------------------
Náklady na výstavbu tunelu Blanka vzrostly díky vícepracím o několik desítek miliard korun. Mluvčí magistrátu nicméně ohlásil, že díky osobní obětavosti magistrátních hledačů úspor se snad podaří aspoň miliardu z celkové plánované částky ušetřit: "V zájmu úspor jsme nakonec ustoupili od diamantové výzdoby stěn tunelu a ponechali jsme pouhé malé české granáty, které zbyly z období výstavby vrchnímu střelmistrovi."

Zhasínání

15. října 2011 v 13:37 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Zhaslo se bez boje
a já skvělému představení
posílám velkou pusu snovou,
co ve snu je a jinak není.
Ovace vestoje!

Svět má hluboké oči,
Macochu ve dlani
a vůni liliovou.
Vklady se neúročí,
smutek je rouhání.

Snad je to dojemné:
Tu vůni lilií
už ničím nesmyjí;
narozdíl ode mne
bude žít sto let.

Na prázdném náměstí
s úroky za štěstí
tma umí bolet.

Mravencem v opravdickém velkoměstě

12. října 2011 v 22:45 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Znovu se vracím k zásobě fotografií z metropole Japonska - z Tokia, které jsem zatím zpřístupnil jen z velmi malé části, a vybral jsem tentokrát pár fotek tamějších budov. Architekturu města můžete považovat za zajímavou, pokud ovšem překonáte počáteční šok z předměstí hustě osázených šedavými izolovanými hranoly, pokud inklinujete ke hranatosti a také pokud nehledáte staré budovy a urbanistický řád. Pak je ovšem jistě na co koukat a co obdivovat.

V rušném centru města si přijdou na své milovníci zrcadlení. Mnoho budov funguje jako veliká zrcadla.

Most přes řeku Sumida na předměstí Tokia. Anebo jde spíš o rozšířené centrum? Kdo to dokáže rozeznat?

Budova pivovarnické společnosti Asahi od architekta Philippa Starcka ve čtvrti Asakusa, jeden ze symbolů tokijské moderní architektury

Okna, okna a zase okna. Tisíce oken a za nimi milióny lidí.

Obchody, reklamy, lidé. Z počtu lidí na ulici je vidět, že je právě neobvyklý klid. V době ranní a večerní špičky ovšem ulice Šindžuku praskají ve švech.

"To jsou panoramata," řekla by jistě babi Homolková. Ano, mrakodrapová.

Předchozí záběr byl pořízen z věže Tokyo Tower, která se taky dovede pěkně zrcadlit v okolních budovách. Inu - shora vypadaly o něco skromněji, tady dole dominují.


Chce-li se rozhlížet po zdejších budovách, po pár dnech v Tokiu turistu bolí pořádně za krkem.

O vlastním řeckém ostrově

11. října 2011 v 21:29 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Každý den nás noviny zásobují nedietní porcí informací o neblahém hospodářském vývoji v Řecku. Je to pár měsíců, co se objevil zajímavý provokativní názor, že není nic ztraceno, protože Řecko má přece dostatek ostrovů, které může pěkně jeden po druhém prodat movitým zájemcům a uhradit tak aspoň část naběhlých úroků z úroků, které v řadě případů stejní movití zájemci zdatně kasírují. Pochopitelně, hrdé Řeky tento "nápad" rozpálil do běla a předpokládám, že by byli ochotni podle nevědomého vzoru dávných husitů vzít do rukou cepy, sudlice a řemdihy, pomalovat si tváře modrobílými národními barvami a kolem ostrovů vystavět vozovou hradbu z rybářských lodí.

Ono to tak většinou bývá, že první si nějakou myšlenku troufnou pojmenovat jen provokatéři. Vyvolá to pobouření, ale vrátka od klece šelmy už jsou pootevřená a myšlenka je k dispozici i umírněnějším osobám. A tak jsem se nedávno dozvěděl, že Litva by měla o nějaký pěkný řecký ostrov zájem, aby se sem Litevci mohli jezdit rekreovat a přitom se, probůh, nedostali do "úplného" Řecka, ale aspoň jednou nohou zůstali v Litvě. Chápu to, koupání v moři v řecké Litvě bude asi v průměru o dost příjemnější než v Litvě litevské. Ale myšlenka - původně rouhačská - dostala těmito úvahami racionálnější náplň. Když si na řecký ostrov může brousit zuby Litva, proč bych nemohl já?

Pravda, nejsem žádný Onassis, svými finančními možnostmi se Litvě nemohu rovnat (aspoň pevně doufám, to především kvůli Litvě). Ale i ve mně jako určitě v mnoha jiných dříme romantik robinsonovského typu, který by na takovém kontrolovaně osamělém ostrově byl schopen trávit v meditacích dny a týdny. Samozřejmě, bude-li tam prodejna smíšeného zboží a připojení k internetu - tím lépe, ale vzhledem k omezené výši prostředků, které si mohu dovolit do takového povyražení investovat, si troufám maximálně na nějaké menší skalisko, možná, připlatím-li si, s krabem, abych se na kousku skály obklopeném nekonečnou vodní plochou necítil osamělý. Tam budu večer tiše sedět, fascinovaně sledovat, jak se slunce ve smršti barev a úplně bez šatů koupe v klidném moři a na solí provoněném nebi vycházejí první hvězdy.

Je příznačné, že přemýšlí-li člověk o něčem takovém, upřednostňuje optimistickou vizi a libé představy. Co když ale přijde vítr a velké vlny, pro které několik metrů mého ostrova nebude žádnou překážkou? Co když přijde zemětřesení, které mou skalnatou výspu rozdrolí jako obr ve své obří pěsti a mne i s krabem shodí do mořských hlubin? Co když z mého drobného osamělého ostrůvku jako Fénix vyvstane dosud pod hladinou podřimující vulkán, který z klidných západů slunce udělá zaječí kličkovanou před příliš zvědavou žhnoucí lávou? Co když mé skalisko vezmou útokem armády krabů podobné mému mlčenlivému společníkovi, které pod praporem krabí revoluce a v klepetech s heslem "Krabi všech moří, spojte se!" přijdou vysvobodit svého bratra z mého područí? Je možné se při koupi ostrova proti něčemu takovému pojistit?

Přemýšlím o tom, zda bych si nemohl zakoupené skalisko podobně jako běžněji zasílané zboží nechat zabalit a poslat na dobírku k nám do Čech. Nainstaloval bych si ho třeba pěkně uprostřed požární nádrže, kde dosud historie nezaznamenala ani několikametrové vlny, ani zemětřas, ani sopečnou erupci. Vzhledem k tomu, že krabí maso, které je u nás k dostání, je vlastně modifikované těsto navoněné trochou krabího deodorantu, nejspíš by nehrozila ani invaze klepetnatců. Mohl bych si tak divoký útes vychutnávat pěkně v klidu domova. Pravda, západ slunce možná nebude tak okouzlující jako ve Středomoří, ale - buďme k sobě upřímní - v době vleklé ekonomické krize musíme být rádi, že ještě vůbec nějaký je.


Až Řekové vyhlásí velkou ostrovní dražbu, určitě se zúčastním. Jen aby mi moje vytoužené požární skalisko nevyfoukli Litevci!

Nedělní miniglosy č.137

9. října 2011 v 10:40 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Jiří Paroubek předložil potvrzení od svého praktického lékaře, že nemůže běhat, a dokázal tak svým oponentům, že v žádném případě nemůže být přeběhlíkem. Bývalý premiér potvrdil, že po odchodu ze sociální demokracie založí novou levicovou stranu LEV 21, což mu ale nijak nebrání nadále bojovat za to, aby se z České republiky stal alespoň vypelichaný ekonomický tygr.
-----------------------
V Holandsku se budou rušit coffeshopy. I když oficiálně jsou důvody ryze politické, podle zhulených odborníků k tomuto kroku Nizozemci sáhli především proto, že většina turistů v touze po zážitcích začala jezdit do České republiky, protože prý káva Jihlavanka mnohem lépe voní.
----------------------
Podle výsledků specializovaného průzkumu si lidé v České republice nejčastěji přejí umírat doma. Zatímco citlivěji smýšlející lidé odhadovali, jakými legislativními kroky politici umožní rozvoj nesnadné domácí péče, k ožehavému tématu se vyjádřilo jen několik mladých dynamických ekonomických expertů, kteří upozornili hlavně na fakt, že by to mohlo výrazně zdražit služby nájemných vrahů, kteří doposud preferovali pro svou práci veřejná prostranství.
-----------------------
Na Klínovci napadl první sníh. Zatímco publicisté se přou, jaký dopad do ratingu České republiky to bude mít, podle psychologů je tento fakt jednoznačně pozitivní, protože mnohem více lidí se bude moct jít klouzat.
-----------------------
Australský nejvyšší soud konstatoval, že pro určení, zda je někdo muž nebo žena, nejsou důležité pohlavní orgány, které jedinec má. Tomuto výkladu se již postupně přizpůsobují i porodníci, kteří po porodu říkají rodičkám, že se jim pravděpodobně narodil chlapeček nebo holčička, což by měla být formulace právně nenapadnutelná.

Tokijčané

4. října 2011 v 21:18 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Cestou po Japonsku jsem kupodivu nefotil jen chrámy, budovy a přírodní krásy, ale občas se na fotkách objevili i úplně obyčejní lidé. Tak jsem dnes využil toho, že jsem z Tokia žádné fotky nezveřejňoval a vybral jsem pro vás pár obrázků s lidmi. Ale to nejsou obyčejné lidé, to jsou lidé z Tokia :-).

Čepení nevěsty v zahradách Meidži Džingu



Kolektivní cvičení u Olympijského stadiónu



Na lodním výletě na řece Sumida



Domov na řece



Turisté v chrámu Sensódži vyskakují na "maxisandál" vyrobený tradičními postupy, jen v trochu větším čísle.



Rozmáchlé pohyby místního metaře vypadají jako dávný rituál, zvlášť při tak velkém "rozpětí".



Koukni táto, není to náhodou ten Čekodžin Čerf?



Čas od času se budu k fotoarchívu z Japonska vracet, protože obrázky jsem vám občas zůstával dlužen. Ale to už nebudou reportáže, maximálně tak ještě fotočlánky :-).

Bezdotykový displej

3. října 2011 v 21:50 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Reklama nám to všechno poví:
Konečně už je u nás k mání!
Připomíná prý zlatou rybku,
co umí splnit každé přání.

Znám už ten nový model z fotek.
Takový zázrak to však není:
I když je celý dotykový,
neumí vůbec poslat dotek
nebo heboučké pohlazení.

A to ani nemluvím
o polibku!

Nedělní miniglosy č.136

2. října 2011 v 10:08 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

K nečekanému angažmá se schyluje v první české kardiologické lize: Nabídku trénovat Českou kardiologickou společnost totiž dostal známý fotbalový srdcař František Straka. Trenér zatím nechtěl nabídku příliš komentovat, pouze uvedl, že na některé kardiologické techniky se již vysloveně těší, například na sešívání.
-----------------------
Zdá se, že se budeme muset navždy rozloučit s bezplatným používáním známého pojmu "babí léto". Na vině nejsou tentokrát výjimečně globální změny klimatu, ale skutečnost, že termín "babí léto" si jako ochrannou známku zaregistroval poslanec Věcí veřejných Michal Babák. Používat dosud rozšířené pojmenování bude tak moci jen ten, kdo zaplatí příslušné poplatky majiteli práv. Český hydrometeorologický ústav nicméně kromě již tradičních varování před výkyvy počasí vydal v tomto smyslu oficiální uklidnění, protože by v příštím týdnu mělo dojít k výraznému zhoršení počasí, a inkriminované pojmenování tedy nadále nebude důvod používat.
-----------------------
V celé Evropské unii, a tedy i v České republice, se od 17. listopadu budou smět prodávat už jen cigarety se sníženou náchylností ke vznícení. "Jedná se pouze o mezikrok na cestě ke zcela nehořlavým cigaretám, které teprve přinesou zcela bezpečné kouření," řekl nám k tématu jeden z autorů zákona. "Chápu, že se naše snaha nemusí všem kuřákům líbit, ale v našem konání se řídíme starým osvědčeným pravidlem, že kdo nechce zapalovat, nesmí sám hořet."
-----------------------
Z postu generálního ředitele ČEZ odešel dosavadní šéf firmy Martin Roman. Odborníci soudí, že to sice pro něj osobně nemusí být jednoduché, na druhou stranu poukazují na fakt, že někteří Romanovci v historii již dopadli i hůře.
----------------------
Zajímavý teologický problém se v posledních týden řešil v české vládě: Zatímco prakticky nepříliš využitelné téma počtu andělů tančících na špičce jehly bylo prozatím odloženo, ministři, zdá se, již vyřešili principiálně obdobný problém - kolik důchodců se vejde pod každý pilíř důchodové reformy, zvlášť bude-li pršet.