O koncertu pod řetězem

24. října 2011 v 21:38 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Před nedávnem jsem si díky jednomu úžasnému večeru připomněl dávný zážitek tuším z roku 1990. Tehdy se teprve velmi pomaličku začínaly utvářet normální poměry a Praha byla městem skoro neomezených možností a mnoha překvapení. Při jednom ze svých výletů přes Karlův most, na Malou Stranu a na Kampu jsem si všiml malého a jakoby odstrčeného plakátu, na kterém se psalo, že v kostele Pany Marie pod řetězem se tehdy a tehdy uskuteční koncert komorního orchestru z Heidelbergu. Program se mi moc líbil, a protože jsem chtěl vyzkoušet, jakou atmosféru bude mít koncert v prostorách, kde jsem ještě nic podobného nezažil, napsal jsem si datum a hodinu a rozhodl jsem se na koncert vyrazit.

V den koncertu jsem se na svém tehdejším pracovišti rozloučil nečekaně brzy, abych byl na místě s dostatečným předstihem před šestou hodinou, kdy měl koncert začít. Netušil jsem, kolik přijde lidí, jestli ještě budou lístky a kolik budou stát; nikde v předprodejích vstupenek o tomto koncertu nevěděli. Hmmm, asi nějaká partyzánská akce, pomyslel jsem si, protože jich bylo v tehdejší Praze každý večer plno, pouze se většinou týkaly hudby rockové a ne barokní.

Pro jistotu už v půl šesté jsem byl na místě a před kostelem už stál mnohohlavý zástup zájemců o netradiční umělecký večer. Kostel byl zamčený a nikde ani jediná známka, že by se tu za půl hodiny měla konat byť jen tichá meditace, natož koncert. Půlhodina uplynula a nestalo se nic. Lidé si začali mezi sebou povídat a ukázalo se, že všichni přišli jen na základě toho jednoho malého plakátu, který nebyl nijak profesionálně vyvedený, spíš jakoby jen narychlo načmáraný rukou. Aby si z nás tak někdo vystřelil! Rozhlíželi jsme se po skryté kameře, ale byla nejspíš skrytá dokonale.

V sedm hodin se začal nashromážděný dav rozcházet. Byla zima a Pana Marie pod řetězem byla pořád zavřená na řetěz. Po komorním orchestru ani stopa. Část čekajících si udělala v mezidobí několik procházek po malebném okolí a čas od času se sem vracela nakouknout, jestli se hudebníci přece jen nerozmysleli. V půl osmé nás před kostelem zbylo snad posledních deset vytrvalců. Povídali jsme si a spíš z furiantství jsme čekali, jestli se v tomto chladném večeru uděje ještě něco překvapujícího.

Asi ve třičtvrtě na osm zastavila před kostelem dodávka s německou poznávací značkou a z ní vyskákali hudebníci s nástroji, bylo jich víc než nás, dosud čekajících. Omlouvali se, že mají malé zpoždění, a když jsme se tvářili překvapeně, uklidňovali nás, že udělají vše pro to, aby se plánovaný začátek koncertu stihnul. Ukázalo se, že došlo k nedorozumění: Vystoupení mělo být od osmi večer, ale neznámý dobrovolný kreativec, který - považte - udělal plakát úplně zadarmo, to nějak popletl a napsal začátek už od 18:00. Když umělci zjistili, že diváci (byť už jen nepočetní) na ně trpělivě čekají skoro dvě hodiny, nevěřili svým očím. Přivedli člověka s klíčem od kostela, který s nimi byl na koncertu domluvený (jaký rozdíl oproti nedávné době, kdy na všechno muselo být padesát razítek a povolení!) a za pár minut byli připraveni k vystoupení.

Vedoucí orchestru mezitím přišel za zbytky diváků s kasičkou a nahranými kazetami a cédéčky. Vstupné bude 200 korun, rozhodl. V divácích jen hrklo, protože to bylo nad tehdejší možnosti skoro nás všech, v té době 200 korun ještě znamenalo docela dost peněz. A tak jsem se pokusil v zastoupení všech diváků lámanou angličtinou vysvětlit, že 200 korun dát prostě nemůžeme, jednak protože tolik nestojí ani Berlínští filharmonici na Pražském jaru a jednak tolik peněz prostě nemáme. Pan "pokladník" se usmál, pokrčil rameny a řekl: "Nevadí, tak dvacet!" A za dvacet korun každému z nás prodal vstupenku velmi podobnou lístku do šatny. Ostatně, co bychom taky víc chtěli - za dvacku?!

Už první polovina koncertu byla okouzlující. Nádherná - povětšinou Telemannova hudba se v sevřeném prostoru kostela nádherně nesla a hudebníci byli opravdoví profíci, žádní potulní fidlalové. Těch pár diváků v auditoriu už dávno zapomnělo na útrapy dlouhého čekání i na vlezlou zimu a užívalo si netradiční potěšení. No a snad z toho báječného napětí, které ten večer u Panny Marie pod řetězem panovalo, dostala šok místní elektrická instalace. Párkrát z posledních sil zamrkala a zhasla. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Hudebníky tato změna maličko rozhodila, potřebovali pár vteřin, aby se zase sehráli do správného souzvuku a rytmu, ale i v nastalé tmě pokračovali a skladbu chrabře dohráli. V tu chvíli přinesl místní klíčník jednu jedinou malou rozžatou svíčku a postavil ji doprostřed orchestru. Při této jediné svíčce pak dohráli hudebníci z Heidelbergu celou druhou polovinu vystoupení, jehož atmosféra tak byla naprosto úchvatná a doslova neopakovatelná. V okamžiku, kdy dohráli, rozezněl se kostelem takový potlesk, jako by nás nebylo jen pár, ale snad stovky.

V tu chvíli zároveň leknutím naskočila elektřina a rozsvítilo se světlo. A my, tleskající, jsme jeden druhého přistihli, jak pláčeme, a zdálo se nám to být úplně normální, protože to byl pláč z radosti a z emocí přetékajícího srdce. Možná podobně zaplakali i němečtí umělci, když zjistili, kolik je stál dnešní večer na cestovném z Heidelbergu a že dvě stovky v tehdy volně nesměnitelných československých korunách vybraných od brečícího obecenstva je na celý orchestr opravdu zatraceně málo. Tak jsme aspoň nelenili a každý návštěvník si "povinně" zakoupil minimálně jednu jejich nahrávku. Ještě ji mám dodnes schovanou a čas od času si ji přehraju. A kdykoli to udělám, vybaví se mi ten koncert při jedné malé svíčce, jeho atmosféra a vůně.

Není to tak dávno, co jsem si ten neuvěřitelný a dnes již dávno pozapomenutý zážitek úplně nečekaně a naráz do posledního detailu vybavil, když jsem se při jedné cestě noční Prahou cítil podobně krásně, jako tehdy na koncertu "při svíčce". Kéž by tak bylo možné si i z takových občasných báječných zážitků koupit nahrávku, která by nám, zapomnětlivým, kdykoli v budoucnu uměla připomenout, že štěstí není jen chiméra, ale že za určitých okolností umí být všude kolem nás, jen možná někdy přes všechno to světlo kolem a přes naši úpornou snahu ho objevit prostě není vidět.

Co já vím, třeba stačí jen zhasnout, přivřít oči a popustit myšlenkám uzdu. A nestydět se, když nás svou návštěvou poctí slzy z přetékajícího srdce.


A co vy? Máte taky nějaký podobný zážitek, který se i přes velký časový odstup nedá jen tak snadno vymazat z paměti a který si občas mimoděčně připomenete, když je vám pěkně a příjemně?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. října 2011 v 21:54 | Reagovat

Praha je magická.
Zážitků, které hřejou u srdce i po letech, z ní mám fůru.

2 Janah Janah | Web | 24. října 2011 v 22:13 | Reagovat

Čas od času se mi podaří (většinou neplánovaně)zažít něco tahle plného atmosféry a emocí. Někdy k tomu stačí i málo - krásný den v přírodě, povívající větřík, vůně po dešti...

3 Naďa Naďa | Web | 26. října 2011 v 10:04 | Reagovat

Taky mám nějaké zážitky plné emocí, nakonec i emocí, které se dostavily dodatečně. Jeden pro mě nesmazatelný emoční zážitek byl koncert Louise Armstronga. Doživotní skvělý zážitek. Ten tvůj byl úžasný, vyprávíš to tak poutavě, že jsem skoro slyšela i tu hudbu...

4 š š | Web | 26. října 2011 v 13:16 | Reagovat

Tak to je nádherný zážitek, až mě při té představě zamrazilo! A úvaha o štěstí je krásná... jen si jí co nejčastěji uvědomovat.

5 Čerf Čerf | Web | 27. října 2011 v 0:14 | Reagovat

[1]: Tak tak, jedno místo krásnější než druhé a navíc každé s něčím moc pěkným spojené.

[2]: Máš pravdu, město určitě není podmínkou.

[3]: Tak to muselo být taky báječné, já viděl jen kousky a i ze zrnícího záznamu sršela energie.

[4]: No, popravdě řečeno, já si výjimečnost takových okamžiků vždycky ještě víc a intenzivněji uvědomím zpětně. Jako kdyby se to teprve postupně rozlilo po těle.

6 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 6:01 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

7 userka userka | E-mail | Web | 7. února 2015 v 20:53 | Reagovat

Jsem měla úplně slzy v očích, jak jsem to četla. To je krásnej příběh. Kdybych někdy šla k tomu chrámu a měla někoho s sebou, povyprávěla bych mu to.

8 Alena Dušková Alena Dušková | 16. května 2015 v 21:24 | Reagovat

Moc krásně napsáno. Také si pamatuji tu neopakovatelnou atmosféru 90. let, kdy se tyhle věci děly...

9 Čerf Čerf | E-mail | 16. května 2015 v 22:24 | Reagovat

[7]: Chodím tam rád i teď, už jde o kostel mnohem přístupnější než kdysi. Taky tu historku rád vyprávím, když je shodou okolností nějaká příležitost :-).

10 Čerf Čerf | E-mail | 16. května 2015 v 22:28 | Reagovat

[8]: Je to zajímavé: od té doby jsem byl na koncertech na mnoha místech, ale nikde už jsem podobnou atmosféru nezažil. A ten zvláštní pocit si i po těch mnoha létech vybavuji úplně přesně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama