Listopad 2011

Nedělní miniglosy č.144

27. listopadu 2011 v 12:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V nejbližší době se má rozjet velký projekt elektronizace státní správy. "Celá česká státní správa by měla do několika let prakticky vyloučit z oběhu veškeré papíry, které budou stoprocentně převedené do elektronické podoby, což podstatně zvýší efektivitu práce a uspoří obrovské náklady," řekl nám manažer projektu. "Samozřejmě, projekt bude realizován po částech, např. v úvodní fázi bude v rámci tohoto projektu nahrazen všechen toaletní papír."
-----------------------
Kvůli nízké sledovanosti především v marketingově významné skupině manažerů mezi 40 a 60 lety by se měl Večerníček dočasně přesunout z programu ČT1 na menšinový ČT2. Podle informace z vedení České televize by se ale měl Večerníček jako známý cyklista, motorista a běžec do schodů cílově přesunout na program ČT4 Sport.
-----------------------
Výbor pro lidská práva kritizoval tradiční program českých maturitních plesů. "Neměli bychom se uchylovat ke zneužívání příslušníků znevýhodněných národů," komentoval mluvčí výboru skutečnost, že většina abiturientů dostává v průběhu maturitního plesu Šerpu.
----------------------
Na pražské radnici proběhla revoluce, během které ČSSD v koalici s ODS nahradila strana TOP09. Primátor Svoboda se zatím zdráhá pojmenovat revoluci osvědčenými přívlastky Velká Říjnová, přestože podle očekávání rovněž proběhla v listopadu.
-----------------------
Vědci, kteří se věnují výzkumu slavíků, poukázali na zajímavou českou anomálii: Zatímco slavíci ve volné přírodě se dožívají věku cca 6-8 let, Čeští slavíci se standardně dožívají mnohem vyššího věku. Dvě největší české kapacity v oboru - Karel Gott i Lucie Bílá - se shodují v tom, že je to dáno především skutečností, že se Čeští slavíci volné přírodě pokud možno vyhýbají. Vědci nicméně poukazují na to, že výsledky studie jsou jen orientační, protože výzkum bylo možné kvůli ultrakonzervativním názorům české většinové populace provést jen na minimálním vzorku Českých slavíků, což nám potvrdil i vedoucí výzkumného týmu. "Ano, pokud by šlo získávání dat takovým tempem jako doposud, skutečně reprezentativního vzorku bychom dosáhli někdy kolem roku 2850."

Kaktusová jména

26. listopadu 2011 v 13:06 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnes se ještě vracím několika fotografiemi o dva týdny zpět ke své návštěvě řecké metropole. Den před athénským maratónem (podrobnosti např. ZDE), bylo jedinou mou povinností se oficiálně zaregistrovat, vyzvednout si startovní číslo a šetřit síly. Lidé, kteří to se mnou mysleli (a nadále myslí) dobře, mě varovali, že bych se neměl vyčerpávat výstupem na Akropoli, protože na to je čas i po nedělním běhu a jedná se o zbytečný výdej energie. Uznal jsem jejich poznámku za oprávněnou a vydal jsem se místo na nedoporučenou Akropoli na pahorek Lykavitos. Je o dost vyšší než Akropole (o víc než 120 metrů), je z něj daleký výhled a nikdo mi ho nezakázal :-). Následujících pár fotografií je z tohoto vyhlídkového bodu a z cesty na něj.

Z pahorku je pěkně vidět trochu chaotická athénská zástavba, která až na malá skalnatá místa porostlá zelení vyplňuje každý kout "podhůří" nebo spíš "podpahorkoví".


Pohled směrem ke stadiónu Panathinaiko, kde byl cíl klasického maratónu. Zvláštní, moře na obzoru vypadá skoro jako by bylo na kopci :-).



Akropole je z pahorku Lykavitos vidět jako na dlani. Ale já jsem davy turistů nijak nešmíroval a decentně jsem nechal díky záměrně malé hloubce ostrosti nejslavnější místo Athén rozmlžit.



Kostel na vrcholu pahorku má samozřejmě svůj vlastní malý stánek. Můžete si koupit hlavně athénské cetky a ikony. Vše nepochybně originální :-).



Cestou se neukrotitelná snaha lidí zanechat po sobě na světě alespoň své jméno promítá do amatérské řezbářské práce na kaktusech, které lemují výstupovou cestu. Zde Alessandro a Helen. Že by Alexandr Makedonský a trójská Helena Menaláová?



A nad nimi jakýsi tajuplný a podle řezbářského díla i pečlivý Munaf.



A tudy, zdá se, prošla celá výprava. Hynku, Viléme, Jarmilo!!! Kde se couráte? Na Gabi, Glori a Marka už máte dost velkou časovou ztrátu!



Ulice v rozpuku listopadu lemují stovky pomerančovníků s dozrávajícími plody. Zdá se ovšem, že pokud někoho pouliční pomeranče zajímají, tak pouze pro svou estetickou a nikoli užitnou hodnotu.



V Čechách by se asi řeklo: Jména hloupých na všech sloupích.

Překlad pro lokalitu athénského pahorku Lykavitos by mohl znít:
Kdo chce být s dobou v kontaktu,
ten má své jméno na kaktu! :-))

Klasičtí filologové, doufám, prominou.

O bedně plné peněz

23. listopadu 2011 v 20:03 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jako už mockrát předtím jsem se v posledních několika dnech pokusil probrat se věcmi z minulosti, které jsem uchoval v podobě různých archiválií, relikvií a cetek, jejichž význam nespočívá v ceně, ale v příběhu, se kterým jsou spojené, v kontextu, který většinou nikdo kromě mne nezná. Spousta pohlednic, vstupenky, fotografie, jízdenky, kuponové knížky z doby privatizace, občas novinový výstřižek, prostě naprostá všehochuť věcí z různých dob, míst i souvislostí. A taky malá, stařičká a mnoha doteky ohmataná krabička z tvrdého papíru, se starou fotografií jakési předválečné ozdravovny. Malá a docela těžká krabička, těžká, protože plná starých neplatných a ošoupaných mědiniklových korun z roku 1946. Nic zvláštního. Bezcenná krabička s bezcenným obsahem. Co už při případném "redukčním úklidu" vyhodit jiného?

V tu chvíli jsem se propadl asi o čtvrtstoletí zpátky, kdy mi o této škatulce s mincemi vyprávěla moje babička. Když v nechvalně proslulé době let padesátých tehdejší "lidově demokratický" stát usoudil, že babiččin manžel a můj dědeček je spíše jeho nepřítelem než přítelem, protože černobílé vidění tehdejší doby jako by nezvládalo rozeznávat odstíny šedi, pokusil se najít pro to důkazy, byť je v tehdejším justičním nečasu vlastně k ničemu důležitému nepotřeboval. Stát tedy - zastoupen poslušnými vykonavateli, protože každá vůle si nakonec vždy najde dostatek ochotných vykonavatelů - vykonal v domě mých prarodičů zevrubnou domovní prohlídku, během které ho kromě různých dokumentů zaujala i těžká papírová krabička. Možná proto, že se jednalo o mince v tu pohnutou dobu již neplatné (kdovíjak by to dopadlo s novými čerstvými korunami z doby po měnové reformě), krabička nebyla zabavena, ale informace o její existenci byla přesto využita. A tak se postupně mezi sousedy na malém městě podařilo roznést informaci, že se u dědečka našly při domovní prohlídce bedny plné peněz.

Pěkný příklad, na kterém je dobře vidět, že s pravdou to není vždy tak jednoduché, jak to vypadá v učebnicích černobílého uvažování, které studujícím zapírají obrovské bohatství rozsahu šedivých polostínů a polosvětel. Existuje jen bílá a černá, pravda a lež, dobro a zlo. My a Oni! Přitom krystalizační jadérko pověsti tvořila čistá pravda: Krabička rozměru malého notýsku byla skutečně plná peněz, co na tom, že bez ceny? Člověk menšího vzrůstu, zejména duševního, může i malou krabičku jistě vnímat jako bednu. Tak by se krabička mohla jevit například Alence v Říši divů, poté, co si dívenka přihnula z tajemné lahvičky a zmenšila se. No a co bylo někdejší "lidově demokratické" Československo jiného, než také jakási v určitých ohledech zvrácená Říše divů, kde jste se v okamžiku mohli stát zcela maličkými a zanedbatelnými, aniž byste se museli čehokoli napít. Stačilo být se státem trochu na kordy a někdy ani to ne. A že jediná bedna se rozmnoží do množného čísla, toho se dá dosáhnout snadno - stačilo být přiopilý třídní i lidskou nenávistí a bedničky se v duchu namnožily jak octomilky.

Hypertrofovaná pravda vyrazila maloměstem na triumfální pochod: "Vidíte, kdo by to do něj byl řekl? A to vypadal jako slušný člověk!" řekli si sousedi a bývalí známí. Že je někdo v křížku s třídně nenávistným státem, to by se snad ještě dalo pochopit a odpustit, ale ty bedny plné peněz - ty opravdu ne! "Jenom dvanáct let pro mamonáře za takovou velezradu ideálů? I doživotí by za něco takového možná bylo málo!!" zněl vox populi, hlas lidu, toho lidu, který dostává v očích fanatiků velké písmeno, Lidu, který mívá se skutečnými lidmi tak málo společného. Stará pravda: Chcete-li lidi rozeštvat, vpusťte mezi ně býka závisti. Na malé ošoupané krabičce jako kdyby vyrašily ostré býčí rohy, kterým ani sebemrštnější toreador nedokáže uhnout bez škrábnutí.

Kde je ale v tomhle příběhu jasná zeď mezi pravdou a lží? A proč by to vlastně mělo být zajímavé? Vždyť kdo touží ublížit, tomu poslouží stejně dobře čistá pravda jako nenávistná lež. Pravda a lež, zdá se, nejsou tedy samy o sobě dobré nebo špatné, to jen lidé, kteří s nimi nakládají a využívají je, a ani ti nejsou pochopitelně černobílí, ale hrají všemi možnými barvami, že i počítačové barevné palety ve srovnání s těmi všemi lidskými odstíny blednou.

Krabička plná peněz si prožila svých patnáct minut pochybné slávy a odporoučela se do ústraní, stejně jako se postupně odporoučela většina účastníků dávného děje. A já vím, že tuhle krabičku šedavě ohmatanou nejen prsty lidí, ale i s daktyloskopicky nezjistitelnými otisky doby, prostě jen tak s klidem vyhodit nemůžu. Na to je ten příběh příliš zajímavý a poučný, i když bez brýlí souvislostí dočista neviditelný.

Dokonce snad i v tom případě, kdyby to celé nebyla tak docela pravda, jako že je! I když... Co my vlastně doopravdy víme?

Nedělní miniglosy č.143

20. listopadu 2011 v 18:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Remake filmu Tři oříšky pro Popelku se natáčí v nejmenované arabské zemi. Paradoxně největší problémy přineslo podle tvůrců natáčení scény, kdy mají jedné z postav cvrnknout do nosu oříšky, protože v lokalitě, kde se natáčelo, se pěstují výhradně arašídy. Přitom oříšků je třeba k natáčení více než v Evropě: Vzhledem k tomu, že film je určen především pro arabský trh, kde panuje odlišná tradiční kultura než v monogamní Evropě, měl by být uveden do kin pod názvem Dvanáct oříšků pro čtyři Popelky.
-----------------------
Policie ČR vyšetřuje pro podezření z podvodu zástupce zahraniční investiční společnosti, který přesvědčil důvěryhodnou reklamou tisíce drobných českých investorů, že nejlepší investicí je investice do vína. Místo lahvového vína však prodal špatně informovaným investorům víno hroznové, jehož cena již po několika dnech prudce poklesla. Poradenské společnosti u této formy investice přehodnotily svá doporučení z původního "nakupovat" a "držet" na aktuální "kompostovat".
-----------------------
Podle výhledu České národní banky upadne příští rok Česká republika do recese. Dá se proto předpokládat, že zatímco střízlivě uvažující občané budou prožívat těžší období, recesisté zažijí konjunkturu.
----------------------
Česká vláda bude pravděpodobně usilovat o miliardy korun, které státu unikly při privatizaci Mostecké uhelné společnosti. Švýcarská strana je připravena - pokud příslušné soudy oprávněnost českého požadavku potvrdí - celou částku bezodkladně vyplatit v řeckých dluhopisech. Zároveň za každou získanou miliardu získá česká strana lístek do tomboly, ve které je možné vyhrát iPOD.
-----------------------
Einsteinova teorie relativity je ohrožena. Na základě náročných experimentů s řadou dobrovolníků bylo v ženevských laboratořích CERN prokázáno, že blbost se může - zejména potmě - pohybovat rychleji než světlo.

Čestní athénští strážníci

18. listopadu 2011 v 21:27 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Nedalo mi to a den před maratónem jsem se zašel podívat na náměstí Syntagma na prostná zdejší vojenské čestné stráže v historických uniformách před Parlamentem. Ani po čtyřech letech nemůžu jinak, než být místním rituálem zaskočený a můžu jen zopakovat pár vět, které jsem o něm napsal v tehdejší reportáži (hrůza, už cituju sám sebe!!): "Zjistil jsem, že asi nejsem ten správný návštěvník. Jediné, co jsem z podivných figur stráží poznal, bylo to, že jde o rituál, který je asi míněný smrtelně vážně, protože kromě mne se nikdo z diváků ani z účinkujících nesmál. Několik dospělých mužů ve veselých úborech koná soubor prazvláštních pohybů, který je zřejmě pevně dán. Mezi námi, kdyby se někdo choval podobně mimo vyznačený prostor, kde se to smí - a ze mě neznámých důvodů asi dokonce musí - zavřeli by ho po právu na psychiatrii. Zahaleno do hávu historických tradic je ale dovoleno leccos."

"Milá maminko, v mé nové práci se mi moc líbí. Pracuji většinou na čerstvém vzduchu a přece na mě neprší a lidé si mě váží natolik, že ke mně doslova vzhlížejí."



"Moje pracoviště je veliké a v kanceláři se s nikým nemačkám. No a dokonce za mnou občas přijdou milí lidé a nechají mi nějaký zajímavý vzkaz."



"V práci se občas potkávám s jedním kolegou, je to fajn kluk. Kdybys nás tak viděla, jak si umíme pěkně vykračovat, no a taky dobře víme, že se jeden o druhého můžeme opřít."



"Šéfové občas dělají vlny, ale to víš, to je asi všude. Naposled to bylo tak silné, že mi to dokonce shodilo čepici."



"Ale můžeš být klidná. Když se něco takového stane, nemusím sám ani hnout prstem a na všechno mám lidi."



"Ti už se postarají, aby bylo všechno zase v pořádku a drží nade mnou ochrannou ruku."



"Prostě pořád se tu něco děje a je to zatraceně vzrušující. Rozhodně to tu není žádná nuda."




Noční Akropole

15. listopadu 2011 v 23:16 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Když jsem si bral s sebou do Athén stativ,bylo to právě proto, abych mohl udělat pár nočních fotek Akropole, pod kterou jsem pár dní kolem nedělního maratónu bydlel. Domníval jsem se bláhově, že si vyjdu jednou za tmy na můj oblíbený skalnatý pahorek Areopagos, odkud je snad nejkrásnější pohled na Akropoli, a já udělám pár NEROZMAZANÝCH fotek s dlouhou expozicí. Inu, nebylo to úplně přesně tak: V neděli po maratónu jsem si opravdu vyšel na Areopagos, kupodivu nohy mě pořád ještě nesly, i když já na jejich místě bych po dlouhém, mokrém a studeném asi vstoupil do stávky. Pořád ještě poprchávalo a mokrá skála na Areopagu klouzala jako namydlená. Jestli to takhle fungovalo i za dávných dob, kdy tu sídlil soud, jeho práce na rozdíl od soudů dnešních musela běžet jako po másle. Ale hlavně pořád ještě foukal silný nárazový vítr, který mocně cloumal s procházejícími chodci i s mým stativem. Fotky by tedy nesnesly moc přísné měřítko, ale stejně je sem dávám, abyste viděli, co jsem mohl poslední tři večery vidět já: Athény za tmy.

Tahle fotka vznikla "z boku" Akropole, tedy ne přímo z vyhlídky na skále Aeropagu. Největší chrám na Akropoli - Parthenon - je už řadu let v trvalé opravě.



Tohle je klasické noční panorama Akropole z Areopagu. Fotka je v nejsvětlejších místech přepálená, vím, ale chtěl jsem aspoň trochu zachytit i legendární skálu, ze které jsem fotil.



Tahle fotka je zase pro změnu trochu roztřesená, ale před nápory větru se na vyhlídce nedalo nikde schovat. Druhou dominantou Athén kromě Akropole je pahorek Lykavvitos (je o dost vyšší než Akropole). Jako všechno kolem byl kopec vytvořen bohy, konkrétně Pallas Athénou, která nechala na toto místo svrhnout vápencový blok.



Propylaje, vstupní brána do Akropole



Pohled z Areopagu na druhou stranu od Akropole. Na rozzářeném městě není ekonomická krize nijak zvlášť vidět.



A zase zpět do hotelu a cestou ještě jedna fotka majestátního Parthenonu, tentokrát i s oblouky divadla Heroda Attica, které je sice stavbou římskou a nikoli starořeckou, ale zato dodnes slouží svému původnímu účelu, což se o mnoha objektech na Akropoli říct nedá.


Z letošních větrných zkušeností jednoznačně vyplynulo, že obyčejný stativ na slušné fotky z noční Akropole nestačí. Příště si tedy hodlám vzít soupravu ukotvovacích ocelových lan, které by snad mohly po zdařilém napnutí uvést fotoaparát do relativního klidu. Nepřijde-li do toho ovšem zemětřesení.

Maratónci v Marathonu

13. listopadu 2011 v 22:58 | Petr Vápeník |  Reportáže

Po určitém váhání jsem se rozhodl tentokrát nenapsat žádnou sáhodlouhou reportáž ze své účasti na letošním klasickém maratónu z Marathonu do Athén. Jednak už jedna čtyři roky stará reportáž existuje a bylo by to jen opakování a nastavovaná kaše (vážným zájemcům ji rád zašlu, ale varuji: má cca 40 stran a je to sakra těžká literatura :-)). A protože jsem byl aspoň na startu vybaven mobilem, ukážu vám pro změnu pár dokumentačních mobilních fotek (tedy technicky nevalných, ale svou zrcadlovku jsem si na trať vzít netroufnul) ze startu v legendárním Marathonu. Do popisků si pak dovolím doplnit několik dalších informací ze závodu.


Do Marathonu jsou účastníci převezeni z Athén ráno autobusy. Přeprava funguje pouze od 5:30 do 6:30, takže si musíte přivstat, jinak byste se museli dopravit po vlastní ose, tj. autem nebo taxíkem. Já vstával ve čtyři ráno, podle českého času tedy ve tři. Což je na mě, řeknu vám, zatroleně brzo! Účastníci jsou v Marathonu za rozbřesku a zvlášť je-li jako dnes zataženo černými mraky, ještě se maratóncům musí drahnou dobu přisvěcovat jako slepičkám, aby to dobře snášeli.



Počasí dnes bylo krajně neřecké. Ještě před pár dny bylo v Athénách nádherně, v pátek pěkně, v sobotu přijatelně. Dnes hnusně! Teplota kolem šesti sedmi stupňů, stálý jemný déšť a občas vydatnější přeháňka, kousek po půlce trati přišly dokonce ledové krupičky. Silný studený vichr hnal od moře nad pevninu černé mraky. Jediná klika byla v tom, že skoro celou první polovinu foukal vítr do zad, poté se začal točit. Trefit oblečení, které by bylo "akorát" pro supění do kopce (athénský maratón je pověstný svým cca 200 metrovým převýšením, takže žádná placka podél řeky jako v Praze) a zároveň do dlouhých seběhů a v mém případě i umrznutím hrozících pěších přesunů, to je opravdová alchymie. Nakonec jsem zůstal u kraťasů, ale doplnil jsem je šusťákovou bundou, takže jsem neumrzl. Na obrázku je vidět, kterak se všichni účastníci snaží zaujmout pozici někde v závětří a aspoň částečně pod střechou, což není v marthonském nevelkém areálu při 8500 účastnících úplně jednoduché. Do startu zbývají ještě dvě hodiny. Co tu proboha v té slotě budeme celou tu dobu dělat?



Areál tréninkového stadionu je jinak celkem rozsáhlý. Problém ovšem byl, že na volném prostranství to nešlo kvůli ledovému větru vydržet, takže běžci se spíš choulili ke stěnám, které měly hlavně roli větrolamu. Shora na nás dohlížela zdejší kaplička, přilehlý pozemek navštěvovali především účastníci, kteří nechtěli stát frontu na chemické WC. Bylo jich ale mnohem méně než jindy. Do chemických kadibudek totiž nefouká.



Na tréninkovém stadiónu je možné se rozběhat, ale nikdo se k tomu moc neměl. Žlutý zavinutec na fotografii byl jednou z výkonných výjimek, v náležitém oblečení obkroužil před startem nemálo koleček. Myslím, že na jeho výbavě jsou nejlépe vidět podmínky panující dnes na klasické trati.



Na basketbalovém hřišti je dobře vidět, že je opět po vydatnějším dešti. Hladký povrch byl velmi kluzký, sám jsem viděl několik lidí se "vymlít" na úplné rovině jak v marathonském areálu, tak později i na hlaďoučkém a klouzajícím asfaltu na trase. A jednou mi skoro u nohou přistál policejní motorkář, kterému se smeklo přední kolo.



Vlajky účastnických zemí jsem nepočítal, ale tu naši jsem v dlouhé řadě objevil. Když jsem tu byl v roce 2007 poprvé, bylo nás ve výsledkové listině pět Čechů. Loni ale ku příležitosti 2500. výročí bitvy u Marathonu byl zdejší klasický maratón hodně zviditelněný v rámci Pražského mezinárodního maratónu, do Athén přijelo hodně Čechů a spolupráce pokračuje i dál. Na maratónském EXPO v Praze i v Athénách je vždy i stánek partnerského běhu a reklama na pražský květnový běh byla i v materiálech vydaných k athénskému maratónu. Několik Řeků mi také sdělilo, že by si do Prahy rádi zajeli. No jo, slušňáci! :-)



Do půl deváté si všichni odnesou své věci do kamiónů, které bágly účastníků převezou zpět do Athén. Tam batohy s nalepenými startovními čísly svých pánů věrně vyčkají, dokud se majitel nedokodrcá do cíle a nevyzvedne si je. No a do tři čtvrti na devět už se všichni postupně stavějí na start do správného barevného koridoru podle výkonnosti. Jednotlivé koridory mají svůj start vždy o něco posunutý, já byl přibližně uprostřed startovního pole a na trať jsem se dostal o šest a půl minuty později než Keňani z kategorie Elite. Jeden z nich podle očekávání závod vyhrál ve velmi dobrém čase 2:11:40, nicméně traťový rekord je o třičtvrtě minuty lepší a pořád ho drží Ital Baldini, který přesně na této trati získal na olympijských hrách v roce 2004 zlatou medaili.



Nevíc účastníků je tradičně z Řecka, letos jich bylo asi 60%. Ale počet cizinců rok od roku roste. Pán na obrázku se podivoval, že ho fotím, a přitom je to jasné: Ze všech nejvíc v nejbližším "fotitelném" okolí mi totiž připomínal vojáka Feidippida, který dal vznik legendě maratónského běhu. Cestou jsem ale potkal např. celou antickou vojenskou jednotku dokonce i v brnění a s kopími. Jak dopadli, nevím, nechal jsem je posléze "daleko před sebou". Ještě poslední úprava vybavení proti dotěrné vodě a zimě a přesně v devět se vydávají první běžci na trať.


Přesně za 5 hodin, 11 minut (vida, jedničkový výlet má další jedničky do sbírky) a 18 vteřin podle oficiální časomíry na elektronickém čipu, jsem doběhl do cíle na slavném stadiónu Panathinaiko, do míst, kde býval stadión už za starých Řeků, další za císaře Hadriána a který byl obnoven pro obě athénské olympiády v letech 1896 a 2004. I když sami vidíte, že čas není nic moc, pro mě je to osobní rekord; z mých deseti dokončených maratónů (jeden jsem nedokončil) byl ten dnešní nejrychlejší a o víc než tři minuty jsem vylepšil dva a půl roku starý čas z Helsinek; čtyři roky starý athénský čas jsem si vylepšil asi o čtvrthodinu. Mám z toho vzhledem k neutěšeným podmínkám velkou radost a musím říct, že doběh na černé dráze nádherného a slavného mramorového stadiónu je velký zážitek plný euforie a emocí. A medaile, kterou dostávají všichni, co se dostanou do cíle, si budu setsakramentsky považovat, stejně jako svého dnešního pětitisícího sedmdesátého šestého místa v oficiálním pořadí (nakonec se z původních 8500 účastníků dostalo zdárně do cíle jen 6144, ostatní buď vůbec nedorazili na start nebo to v průběhu závodu zabalili).

A já můžu přemýšlet, kam se podívat příště. S tím nejklasičtějším možným maratónem na světě jsem se asi dnes rozloučil. Ovšem to už jsem si myslel před čtyřmi lety taky! :-)

Nedělní miniglosy č.142

13. listopadu 2011 v 16:10 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Evropská politická reprezentace začíná hovořit stále častěji o zavedení dvourychlostní Evropy, kde by se země rozdělily podle své ekonomické výkonnosti. "Jsme Evropě připraveni poskytnout své know how, pokud jde o standardní pětirychlostní stroje," potvrdil mluvčí nejmenované japonské automobilky, "a věříme, že se Evropa brzy zařadí mezi vyspělé země i v této oblasti." Evropští představitelé se zatím na zvyšování počtu rychlostí dívají podezřívavě, zejména pokud jde o zavedení zpátečky. Panuje názor, že i se dvěma rychlostmi se dají dělat zajímavé věci, jak ostatně potvrzuje Řecko, které z pohledu Evropy již prakticky překonalo druhou kosmickou rychlost, a dostává se tak mimo působení evropské gravitace.
-----------------------
Čeští poslanci našli způsob, jak udělat na svého politického protivníka obscénní gesto a přitom nezavdat důvod pro projednávání případu ve sněmovně a vyhnout se nepříjemné medializaci: "Ano, ukazujeme si navzájem vztyčený prostředníček," připouští nejmenovaný poslanec, "ale nikoli na ruce, ale na noze, což je - kromě ve sněmovně zřídkavých případů naboso obutých sandálů - docela přijatelná a hlavně právně nepostižitelná forma."
-----------------------
Ideální délka milování je podle průzkumu uskutečněného na vzorku 2000 respondentů pouhých 13 minut, což celkem odpovídá krátkým intervalům, po které se občas mají rády strany české vládní koalice.
-----------------------
Ruským vědcům se ztratila sonda, která byla vypuštěna k Marsu tento týden. Zatímco ruští komunisté ze zmizení sondy jako tradičně obviňují imperialisty, realističtěji zaměření experti soudí, že sondu mohli ukrást sběrači kovů, kteří operují na oběžné dráze Země, když se jim podařilo na kosmodromu Bajkonur v minulém roce sebrat i několik neukotvených nosných raket a skelet starší kosmické stanice.
-----------------------
Rakousko hodlá vložit do své ústavy článek, který by měl zakázat zadlužování. Rakousko by tak bylo prvním státem v Evropské unii, který by sáhl k podobnému kroku. Související ústavní aktivity zatím podniklo pouze Řecko, které ústavním zákonem zakázalo splácení.

Jedničková reportáž

12. listopadu 2011 v 18:35 | Petr Vápeník |  Reportáže

Pozn.: Až dnes večer jsem se proboural na internet, to jen pro pochopení, proč reportáž z "jedničkového dne" zveřejňuji s takovým odstupem. Řeko evidentně řeší důležitější problémy než můj přístup k internetu :-).

Už jsem minulý týden psal o tom, jak je můj odjezd na letošní athénský maratón pěkně spojen s jedničkami. Letět jedenáctého jedenáctý roku 2011 na svůj jedeáctý maratón a ještě k tomu přesně v jednu hodinu odpoledne, to už z pohledu numerologů musí vypadat skoro magicky. Jedniček je v tom požehnaně a přidám-li neskromně skutečnost, že i já jsem bezesporu jednička (těm čtenářům, kteří se teď při čtení projevu tak nehorázné pýchy otřásli hnusem, doporučuji podívat se do Wikipedie na heslo "ironie", případně - když přece jedu do Řecka - řeckou verzi "eironeia"), je zřejmé, že můj podzimní výlet do Athén nebude rozhodně nudný.

Snad proto, že kolem mne dnes létá tolik jedniček (na letiště jsem dorazil stylově v 11:11) rozhodly se síly vládnoucí současnému světu, že některé jedničky vezme zpět, aby jich nebylo přehnaně mnoho. "A když odlétám v jednu hodinu, stihnu během padesáti minut v Mnichově přípoj?" zeptal jsem se na letištní přepážce. Pán na mne smutně pohlédl a oznámil mi, že jedniček už bylo pro dnešek dost a že v jednu hodinu rozhodně nepoletím, protože letadlo má zpoždění už teď a to ještě ani nedosedlo na ruzyňskou plochu. Posléze jsem zjistil, že když vše dobře dopadne, budu startovat z Prahy přibližně ve stejnou dobu, jako bude odlétat můj athénský spoj z Mnichova. Nepřeskočím-li z letadla do letadla ve vzduchu, jak by to jistě hravě dokázal třeba Bruce Willis, i kdyby ho probudili o půlnoci, zatímco já ani v rozpuku slunečného dne a rozebdělý ne a neskočím, je dost pravděpodobné, že v Mnichově budu nucen na letišti nějakou dobu posečkat, dokonce i pokud budou řečtí piloti, letušky a dispečeři dnes jakousi blahou shodou okolností v práci. Škoda jedné jedničky; poletím tedy místo v jednu až v půl třetí. Snad z Mnichova ještě do Řecka něco poletí večer.

----------------------

Letíte-li z Prahy do Mnichova, je to, jako byste jen vyrazili do vedlejší vesnice přes kopec. Než vstoupáte vysoko nad mraky, už abyste zase začali klesat. Vlastní let trval ani ne tři čtvrtě hodiny, ale zpoždění bohatě stačilo, aby mi přípoj uletěl. To jsou pořád všichni samá stávka, a když by konečně člověk potřeboval, aby lidé od letadel stávkovali aspoň hodinku, jako na potvoru všichni pracují jako mourovatí.

Na druhou stranu si vůbec nemůžu stěžovat. Zatímco mně by měla ještě dnes letět do Athén dvě letadla, moji spolucestující chtějí letět do celého světa - do Washingtonu, do Los Angeles, do Tokia… Vzpomínám si na září, jak bych byl při své cestě do Tokia z takového zpoždění nervózní a je mi těch lidiček líto. Jako odškodnění za způsobenou újmu dostáváme tabulku čokolády a skoro všichni si obratem obalujeme svoje nervy. Když vystupujeme z letadla, jsme vmžiku obkrouženi dodávkami a auty, před kterými stojí řidiči s velkými cedulemi s napsanými destinacemi. Kdo svoji cílovou stanici na cedulích najde, má vyhráno, protože autíčka ho zavezou rovnou k příslušnému letadlu. Athény svou dodávku ani ceduli nemají, což je neklamné znamení, že letadlo už odstartovalo.

"Ano, bohužel, vaše letadlo je už pryč, potvrdila lufthansová paní za přepážkou. "Příští let je sice již plně obsazen, ale let před osmou hodinou večer má ještě pár volných míst." Asi nevypadám moc nadšeně, i když se snažím. Když půjde vše dobře, kolem půlnoci budu v hotelu. A to jsem odmítl letět přímým spojem Praha - Athény jen proto, že bych přiletěl do Athén až kolem druhé hodiny v noci. S přestupem to bude lepší, ano!

Když jsem volal do athénského hotelu, aby byli tak laskavi a neprodali můj pokoj v mezidobí někomu jinému, protože kolem půlnoci určitě přijedu, ani se nedivili. Asi nějaká stávka, ne? Byli by ti Češi divným panárodem, kdyby si taky občas nezastávkovali, i když do řecké kvality mají zatím jistě daleko. Měl jsem pocit, že na mě recepční po telefonu spiklenecky pomrkává.

Otevřel jsem si internet a zjistil, že podle předpovědi počasí by měla být v Athénách v neděli při maratónu kromě zcela nejedničkového deště nejvyšší teplota 11 Celsiových stupňů a nejslabší vítr 11 m/s. Brrrrrrr!!!

A pak že jedničková smršť pomalu odeznívá!

-------------------

Po čtyřech hodinách čekání na mnichovském letišti jsem tentokrát letadlo s dostatečnou rezervou stihnul. Celý let byl pohodový, jen závěr byl spíš pro milovníky adrenalinu a horské dráhy. Ono ostatně letadélko vždycky trochu drnčí nebo se třese, když se prodírá dolů skrze mraky nad cílovým letištěm. Dřív mi to vadívalo, ale pak jsem našel psychologickou obranu: Přece před normální železniční stanicí (aspoň v Čechách, o Japonsku teď chvilku nebudeme mluvit, ano?) to přece taky vždycky trošku hází na výhybkách. Čím větší stanice, tím víc výhybek a tím víc to hází. Pak se ale jízda uklidní, protože k nástupišti vlak dojede už po rovné koleji. A podobné je to v letadle. Jak se dostanete pod mraky, konec bývá taky klidný. Jen ty oblačné výhybky! Ale je fakt, že od té doby, co jsem tuhle analogii odhalil, jsem při přistávání mnohem klidnější. Člověk prostě dokáže sám sebe opít rohlíkem.

Athény jsou asi moc velké letiště, protože výhybek tu bylo tentokrát nepočítaných. Docela velké letadlo při přistávání nedrnčelo ani se netřáslo, ale házelo sebou ze strany na stranu jako při rodeu, a občas se zhouplo jako velká pouťová houpačka. Někteří lidé to hodně špatně snášeli, různě syčeli, brumlali, kroutili hlavami, zapírali se o sedačky před sebou a někteří si i zavýskli. A horská dráha tentokrát neskončila na výhybkách, ale trvala až do úplného dosednutí a ještě těsně nad přistávací drahou jsme se několikrát pěkně zhoupli. Není divu, že cestující přijali šťastné dosednutí s úlevou doprovázenou silným potleskem, což na regulérních linkách nebývá až tak často k slyšení. Až po výstupu z letadla jsme pochopili, kde se tu ty "výhybky" vzaly, když nám málem podrazil nohy silný vichr. A to má do neděle ještě zesílit!

Když jsem po dlouhé cestě zazvonil u vchodu hotelu Philippos kousek pod Akropolí a prakticky vedle nového moderního Muzea Akropole, bylo už daleko po půlnoci. Nebo přesněji řečeno, byla skoro jedna hodina. Jak jinak v jedničkovém dni.

Doufám, že mi i tuhle poslední jedničku v žákajdě dnešního dne přiznáte. Snad tolik nevadí, že už je teď po půlnoci, a tedy vlastně dvanáctého.

Bytem v lázních Kurokawa, Kjúšú, Japonsko

8. listopadu 2011 v 22:13 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

Už jsem musel zájemcům o japonské reálie několikrát popisovat, jaké bylo vybavení pokojů, ve kterých jsem byl při své cestě po Japonsku ubytován. V zářijových reportážích už jsem se o tom několikrát jako o vedlejším tématu zmiňoval, ale dnes jsem se vám v podobě speciálního fotočlánku rozhodl ukázat, jak to vypadalo v mém úžasném lázeňském obydlí v lázních Kurokawa na ostrově Kjúšú, kde jsem strávil tři příjemné noci. Fotografie nejsou technicky nic moc, ale jako základní dokumentace snad budou postačovat.


Na tatami hlavního pokoje stál tradičně jen nízký stolek a židle "beznožka", trocha vybavení byla rozprostřena podél zdí. Z místnosti se vycházelo na terasu přes relaxační zákoutí (nebo lépe řečeno předkoutí) s křesílky. Všechny místnosti šly samozřejmě od sebe oddělit zašupovacími "papírovými" stěnami.


Malá praktická kuchyňka sousedila s prostorem přes terasou. Tady už jsou vidět první pantoflíčky, ve kterých se dalo chodit po všech prostorách bytu s výjimkou obýváku s tatami, na které sebešetrnější boty nesmějí vkročit, a pochopitelně také s výjimkou WC.


Ložnice - na japonské poměry opravdu přepychová, jinde si vystačí s matrací na zemi. Ve stěně tentokrát pro změnu papírové okno.


Toaleta musí samozřejmě mít speciální pantofle, které jsou určeny výhradně pro tento prostor. Jistě si povšimnete počítačového ovládacího panelu, který umožňuje minimálně vytápění záchodového prkénka a ostřikování pod různými úhly. Praktická rada: Je dobré napřed zařízení otestovat nanečisto, protože "naostro" se nevyplácí přehnat teplotu ostřikovací vody :-).


Na kuchyňku s malým koupelnovým koutem navazovala strohá "převlékárna" nebo spíše svlékárna. Za dveřmi už se nachází nejdůležitější místnost lázeňského bytu...


...samozřejmě jde o samotnou horkou lázeň se stále protékající vodou. Z oken vepředu i po straně je - pokud není zrovna venku tma nebo pokud jako teď já nefotíte s bleskem (bez blesku byl bohužel kontrast světel a stínů přílišný) - nádherný výhled na divokou říčku protékající kolem domu. Zároveň ovšem prakticky odnikud není vidět na vás. Vynikající horká relaxace!


Ano, z lázně se můžete uklidňovat pohledem na říčku, která klokotá pod terasou. A samozřejmě - i terasa má své vlastní pantoflíčky...


...no tak tedy spíš dřeváčky, máte pravdu!


Říkáte si, že vybavení je stále ještě poměrně skromné? Stačí nechat si přinést na pokoj snídani a hned to tu najednou vypadá pestře a přebohatě.


Tak tedy dobrou chuť a těším se zase někdy na shledanou nad ukázkami z bohatého japonského "fotofundusu".

Nedělní miniglosy č.141

6. listopadu 2011 v 23:53 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Poslanecká odborová organizace rozhodně odsoudila současné překračování běžné pracovní doby při jednání sněmovny. Aby bylo možné pokračovat v obstrukčních praktikách, požadují odboráři, aby bylo v příštích volbách zvoleno do Poslanecké sněmovny celkem nikoli současných 200 poslanců, ale rovnou 600, po dvou stech do ranní odpolední i noční směny.
-----------------------
Obdivný blahopřejný telegram k vynikajícím investorským úspěchům zaslal matce nejmenovaného kocourkovského ministra americký miliardář a legendární investor a podnikatel Warren Buffett.
-----------------------
Podle vyjádření mluvčího české vlády bude od příštího roku zavedena povinná sexuální výchova na všech pracovištích ve veřejné i soukromé sféře jako pokračování sexuální výchovy na školách. "V této oblasti je nezbytně zapotřebí celoživotního vzdělávání. Zatímco na školách se žáci učí především navlékat kondom, aby zabránili nežádoucímu početí, v rámci sexuální výchovy na pracovišti se budou zaměstnanci učit kondom správně svlékat, což by mělo podpořit porodnost a v důsledku i základní pilíře české penzijní reformy."
-----------------------
Po několika dnech vyhlášeného smogového nebezpečí se výsledky na měřicích stanicích na celém Ostravsku podle odhadu hygieniků konečně značně vylepšily. Přesné výsledky však z digitálních měřitel nebylo možné odečíst pro vekou koncentraci polétavého prachu a dalších škodlivin v ovzduší.
-----------------------
Turečtí poslanci v Evropském parlamentu navrhli, že Řecku zcela bez licenčních poplatků přenechají svůj tradiční termín "turecké hospodářství", aby ho bylo možné dále používat pod názvem "řecké hospodářství". Řečtí delegáti oficiálně dar ocenili jako výraz tradičně skvělých sousedských vztahů, ale oznámili, že podle demokratických pravidel musí tento velkorysý dar ještě potvrdit referendum.

O vážné hudbě a nevážných souvislostech

5. listopadu 2011 v 23:59 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Nejsem žádným znalcem hudby. Podobně jako jsem u vína schopen (kromě barvy) rozeznat především to, jak mi víno chutná a co je na něm nejzajímavější, ale neumím popsat jednotlivé kombinace chutí a vůní a vůbec se vyjadřovat o víně odborně, i v hudbě poznám, co se mi líbí, dokáže mě nadchnout pasáž, která je něčím překvapivá nebo prostě mému uchu lahodí nějakým podivným souzvukem, ale neumím napsat sáhodlouhý odborně znějící článek o provedení nějaké skladby. Rád toto pole ponechám k rozorání fundovaným hudebním kritikům a muzikologům. Ale stejně mi to nedá, abych se nezmínil o včerejším koncertu, který jsem měl možnost přičiněním několika velmi milých lidí včera navštívit v Rudolfinu. Pufff!!! Ta vážná hudba!! řeknou si teď možná mnozí z vás s mírným depektem. No ano, holt už je to se mnou vážné!

By to ten případ, kdy jsem se nejdřív dozvěděl o lístkách a teprve poté o programu. To může být někdy sázka do loterie, ale včera vyšla: Na programu byly skladby Gustava Mahlera v podání České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta Eliahu Inbala. Písně potulného tovaryše jsem ještě nikdy předtím neslyšel a filharmonici a především tenorista Christoph Prégardien mi snad prominou, že o těchto písních psát nebudu, protože včera byly výborným předkrmem pro hlavní "jídlo" večera, Mahlerovu Symfonii č.1 D dur. To je totiž naopak skladba, kterou jsem měl shodou různých okolností možnost slyšet mnohokrát a v nejrůznějším podání - z nahrávek i přímo na koncertech, a tak jsem se na ni moc těšil.

Když se mluví o Mahlerových symfoniích a sázkách do loterie, vždycky se mi vybaví jedna dávná příhoda s mým spolubydlícím z koleje. Dozvěděl jsem se tehdy z rádia, že jsou k dispozici poslední vstupenky na jakýsi koncert v Obecním domě. Program zněl zajímavě, i když sestával jen ze jmen: Mozart, pak kdosi, koho už jsem zapomněl a na závěr Mahler. I zeptal jsem se kolegy, zda by nechtěl jít na koncert se mnou, protože program (o kterém jsem věděl jen ona tři jména), vypadá zajímavě, což jsem doplnil několika odbornými termíny, které ve mně zůstaly přičiněním mých nešťastných učitelů v lidušce, takže jsem vypadal docela jako znalec. Kamarád nejen že podlehl mým svodům, ale na koncert přizval ještě svou tehdejší milou, která k tzv.vážně hudbě sice neměla příliš vážný vztah, ale když jsem repertoár doporučil jako schůdný i pro laika, proč ne.

Neměl jsem s doporučením problémy, protože jsem tehdy z celého Mahlera znal právě jen Symfonii č.1 a ta se mi zdála přijatelná i pro milovníka dechovky (zvláště četné žesťové pasáže) i pro rockera a jistě by byla přijatelná i pro technaře, kdyby tehdy už bývali existovali. Jenže až na místě jsme zjistili, že na programu je kraťoučká předehra k Figarově svatbě, která dozněla dříve, než jsme se pořádně usadili, pak stejně krátké cosi, co už jsem, jak jsem předeslal, zapomněl, a "na závěr" asi hodinu a čtvrt dlouhá Mahlerova symfonie, nikoli hned ta první, ale jedna pozdních a na poslech velmi náročných. Asi po dvou minutách se začala milá mého kolegy mračit a na mračení měla až do konce setsakramentsky dost času. A protože se mračila na něj a on se rozhodně nepovažoval za viníka, přeposílal mi její podmračené pohledy okořeněné notnou dávkou výčitky.

Podobná situace včera nehrozila. Sice "jednička" má taky poctivých 50 minut, ale všichni lidé, které jsem okolo sebe viděl, si tentokrát Mahlerovu hudbu vychutnávali. Z pódia nás zaplavovala úžasná vlna emocí a barev, vlny vášně i zklidněná intermezza, touha, smutek, něha, i prostá, v jednoduchém "kutálkovském" popěvku ukrytá radost. Hudba bouřila, hladila i popichovala. Netuším, proč se i takové hudbě (navíc většinou s vážnou tváří) říká vážná, když z ní sálá tohle všechno a navíc mnoho jiného, pro co mi nepostačuje můj omezený slovník.

Kdesi ve druhé větě symfonie, v místě, které jako nehudebník neumím přesněji popsat, se mi dostalo i té na začátku zmíněné "zajímavosti": Bylo to jen asi čtyři nebo pět taktů, kdy měla hudba takovou barvu a takový "šmrnc", jaké jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Můžu se jenom domnívat: Jak se to tam asi dostalo? Byl to záměr dirigenta, přirozený projev naturelu hudebníků nebo obyčejná náhoda? Byla to skutečnost nebo jen ozvěna v mých uších? Slyšel tohle mé hudební UFO ještě někdo jiný než já? Byla to jen chvilka, něco jako moc pěkná a nápaditá klička ve fotbalovém zápase, která sice nevedla ke gólu, ale kvůli něčemu takovému se přece lidi na fotbal chodí koukat. Troufnul by si třeba někdo o fotbalu říct, že je to "vážná hra"?

Když jsme se po dávném koncertě ocitli s kamarádem zase o samotě našeho kolejního pokoje, přišel až ke mně, zdvihl výrazně obočí a řekl mi jenom: "No…" Jako by tam nebyly tři tečky, ale tři vykřičníky. A já, když jsem včera při závěrečném potlesku vestoje, vyrovnával s návalem různorodých emocí, které taková hudba umí z člověka vytáhnout a v tom lepším případě i rozvinout, emocí, kvůli kterým se zase pro změnu asi chodí na koncerty, místo přemítání o nekonečnech a jsoucnech se mi vybavilo to dávné kamarádovo "No…" a já - i když mi ještě chvíli před koncertem úplně do smíchu nebylo - jsem se u toho potlesku musel začít smát a podobně se usmívali i lidé stojící okolo mne. Na jaképak nevážné souvislosti si asi každý z nich vzpomněl?

Promiňte, pánové a dámy filharmonici - tohle má být ta vážná hudba? :-)

O právníkovi a třicetileté spravedlnosti

2. listopadu 2011 v 23:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dalo by se říct, že třicet let není tak moc. Pravda, pro mnoho lidí z blogového světa je to doba o dost přesahující vlastní zkušenost nebo dosahující těsně na její hranici, ale dalo by se říci, že jakous takous představu o tom, co je to třicet let, máme všichni, buď podle sebe anebo podle našich blízkých. I když patřím mezi zkušenější, přijde mi třicet let dost. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to dnes - aspoň zatím - o dost méně než dřív.

V Čechách se objevil zkušený zahraniční právník. Pro jistotu ho nebudu jmenovat, aby mě nežaloval o deset miliard za… Za co vlastně? Vždyť se ho nechystám ani zavraždit, ani oloupit, vlastně ani se dotknout jeho cti, nebude-li se ovšem jeho čest cítit dotčena mým neutrálním konstatováním, že se jedná o právníka, což bych pochopil. Mám ale tento typ právníků spojený s tím, že někoho při sebemenší příležitosti žalují o deset miliard, přičemž je celkem lhostejné, zda je to správné. Jenže na to, co je správné, se názory dost různí, takže místo toho musíme vzít zavděk psanými zákony. Ty už jsou ale tak komplikované, že názory na to, zda je určitý skutek s nimi v souladu nebo v rozporu, se různí neméně, takže šance na desetimiliardové odškodné, ať už za cokoli, v takové podivné pološeré spleti roste.

Zkušený zahraniční právník hodlá vysoudit miliardy jako újmu za nevyplacené předválečné dluhopisy. Cenné papíry měly být splatné v padesátých letech, kdy se ovšem představa o tom, co je cenné a co naopak zcela bez ceny, radikálně změnila oproti představám tradičním. Aby bylo možné rozdávat, bylo napřed třeba ukrást a tvářit se, že obalí-li se krádež vzletnými slovy a idejemi, přestává být krádeží. Jenže ona nepřestává. Měli bychom tedy odvážnému a bezesporu průbojnému právníkovi a jeho boji za spravedlnost fandit a zatleskat?

Ani v nejmenším nepodezřívám onoho zkušeného zahraničního právnického borce z dobrosrdečnosti a z neodbytné touhy bojovat za spravedlivou věc. Ale v některých ohledech ho chápu, protože k nám přichází z míst, kde individuální majetek je posvátný, a vím, že po takovém člověku nemohu chtít, aby rozuměl místním specifikům, díky kterým se snad ani příliš nedivíme, když si někdo přivlastní něco, co mu nepatří, ať už je přivlastňovatelem soused, veřejný činitel nebo stát. Trochu mi to připomíná onu pověstnou debatu s jinak celkem inteligentním Američanem, který - když se dozvěděl, že jisté rodině kdysi veškerý majetek sebrali komunisti - nedokázal pochopit, proč tedy rodina nedala komunisty k soudu. Může takový člověk v našem prostoru se svou zkušeností z prostředí právní kontinuity pochopit, co se tu vlastně ve dvacátém století všechno stalo? A smíme po něm takové pochopení chtít?

Můžeme bouřlivě diskutovat o spravedlnosti vyrovnání s minulými křivdami, kterých se v tomto státě narodilo v turbulentním století dvou světových válek a jedné války studené nepočítaných. Od začátku bylo jasné, že pokřivené nelze nikdy narovnat do původního stavu a lze jen část takových pokřivení zmírnit. Je to nešikovné a výsostně nespravedlivé, ale bohužel - život prostě není férový a něčím tak pomíjivým, jako je legislativa, se nám to nejspíš úplně změnit nepodaří.

Pokud by mi chtěl někdo prodat tzv.cenné papíry, které budou splatné za třicet let, tj. v roce 2041, poženu ho bičem. Ne proto, že nemám zatím nikoho, komu bych je jednou se slzou v oku vtiskl do dlaně jako relikvii a komu by v té době mohly být užitečné. Ne proto, že bych se bál, že nebudou kvůli dalším a dalším dějinným veletočům, které nepochybně nastanou, nikdy vyplaceny. Ale především proto, aby se této dobré věci neujal nějaký podobný právník s karnevalovou maskou lidumila, který - i kdyby se sebevíc snažil (jako že tak nečiní) - nikdy nedokáže pochopit, že čas je relativní a třicet let může v různých místech trvat zatraceně různě dlouho. A že skutečná věčná spravedlnost není atributem světa zabydleného lidmi.

Až se jednou objeví právník nárokující odškodné pro své již nežijící neandrtálské mandanty, protože se jim kdysi dostalo od souběžně žijících a pohříchu perspektivnějších lidských druhů nerovného zacházení, budu opravdu zvědav, na kolik budou v takovém případě vyčísleny úroky z prodlení.