Prosinec 2011

Jan Němec: Nepodávej ruku číšníkovi

29. prosince 2011 v 19:12 | Petr Vápeník |  Knihy

Už se vám někdy stalo, že jste zakoupili vánoční dárek a pak jste si ho sobecky ponechali, protože se ukázal být zajímavější pro vás samotné než pro potenciálního obdarovaného? Mně už se to stalo několikrát a letos také, protože jsem pořídil knížku známého režiséra, pozoruhodného umělce, světoběžníka a spolutvůrce české filmové nové vlny 60.let. Jana Němce s názvem Nepodávej ruku číšníkovi.

Když se zajímáte o českou kinematografii, nemůžete se Janu Němcovi vyhnout: především jeho režijní debut Démanty noci a podobenství O slavnosti a hostech patří k pilířům, na nichž stála česká nová vlna. Po ruské okupaci v roce 1968 nemohl Jan Němec točit a v roce 1974 byl donucen k emigraci, žil postupně v Německu, Velké Británii a v USA. I po návratu točil vždy zajímavé filmy - např. extravagantní přepis extravagantní předlohy Ladislava Klímy V žáru královské lásky, dokumentární Noční hovory s matkou.nebo experimentální Toyen.

O Němcových dílech si můžete myslet, co chcete, můžete se nad nimi svíjet v kritické extázi nebo naopak se naopak rozčilovat, že se vám z takové filmařiny dělá špatně, co však není možné říct určitě - že by se jednalo o filmy standardní, stereotypní, nudné. A knížka Nepodávej ruku číšníkovi vám možná ukáže důvod: Ani život Jana Němce totiž rozhodně není stereotypní a nudný. Můžeme být z jeho eskapád nadšeni, můžeme jimi být pobouřeni, ale nudu v nich nehledejme.

V jednatřiceti povídkách nakoukneme do české společnosti šedesátých let, kdy Němec patřil do kruhů pražské umělecké bohémy, tolik neslučitelné s rigidním budovatelským prostředím padesátých let. Podíváme se i do let po ruské okupaci, kdy Němec částečně vynuceně směřoval do světa disentu, zažijeme s ním neuvěřitelné situaci spojené s jeho emigrací i neslavné pokusy prosadit se v Hollywoodu, který pro věčné experimentátory Němcova typu nemá většinou pochopení. Němec těží z neuvěřitelných situací, do kterých se dostává jako výsostný provokatér a permanentní výtržník: Není mu zatěžko prorazit okno, když mu není dovoleno je normálně otevřít, dokáže vyjadřovat svou lásku ke své Múze tím, že po ní střílí nelegálně drženou zbraní. Je hospitalizován na psychiatrii a několikrát zadržen, např. kvůli podezření, že chystal atentát na tehdejšího ruského vládce Chruščova.

Provokatérský naturel autora se nezapře ani v tom, že Němec píše i o svých přátelích, o svých milenkách, o umělcích, které potkal, sice s poměrně lehkým, ale občas ostře nabroušeným perem. A vystupující postavy nejsou nijak zvlášť zakódované. Kdopak je asi ten Mistr Jiří, malíř a hudebník s náklonností k mladým dívkám, kdo je básník Jiří Š., který zásadně nepodává ruku číšníkům a rozseká svůj mladý život na dálnici. Kdopak je asi ta oslnivě krásná světoznámá režisérka Viktorie, se kterou se Němec miluje na louce u železniční trati, když kolem jezdí vlak? Kdo je Němcova Múza, zpěvačka národa, upozaděná po srpnové invazi, zprvu přítelkyně, pak milenka, manželka a nakonec i odpůrkyně?

Němec se dokáže na své příběhy dívat s milým nadhledem, i když někdy jsou opravdu obyčejným rozumem nepochopitelné. V jeho povídkách je zataveno něco z oné kunderovské nesnesitelné lehkosti bytí, těžko rozhodnout, kde končí skutečnost a začíná fantazie, což se mně osobně vždycky líbí víc než strohá uchopitelnost a polopatismus. Němcův vypravěč, tedy on sám, prochází dějinami kousíček od velkých historických postav a událostí, ne nepodobný slavnému Forrestu Gumpovi, jen mnohem lépe si uvědomující kouzlo okamžiku a prakticky nekončících osobních proher. Umění přitočit se, užít si a pak prošvihnout lukrativní příležitost, to je rytmus Němcova života. Čtenáři může být takové povídání sympatické třeba už tím, že není sám, kdo - zdá se - věčně prohrává. Ani prohry však nijak nezmenšují Němcovu touhu hrát, sázet a bonvivánsky rozhazovat a užívat si, je-li právě šťastnou shodou okolností čeho a koho.

Tahle knížka není kdovíjaký literární pilíř, ke kterému budou kritici vzhlížet. Mně ale Němcovy povídky byly sympatické. Otevřeností, která neničí tajemství, optimismem, který nezpochybňuje vlastní průšvihy, ale navzdory nim a možná dokonce díky nim, nijak nepolevuje a neztrácí tvůrčí drajv.

-------------------------------

Ukázky z textu:

"Od United Artists jsem dostal vzkaz, abych si scénář vyzvedl na vrátnici, paní prezidentka se ho prý nechce již ani dotknout a rozhodně nechce slyšet můj hlas. Prý skutečně omdlela nad sprostotou textu. A když ji pak vůní čpavku přivedli asistenti k sobě, divila se, jak z jednoho národa může současně vzejít ten skvělý humanista Forman a někdo tak zvráceně zvrhlý jako ten Němek."

"Že z tohoto pracovního přátelství nebude nic, jsem seznal za pár dní. Andráš mě předvolal na snídani do jednoho z dalších domů jeho rodiny. Přišel jsem však příliš včas. Jeho třistaprocentně americká žena, z jejíž rodiny přicházely všechny peníze, ho právě mlátila nástavcem vysavače. Andráš se kryl a sliboval, že okamžitě skončí poměr se začínající herečkou, kterou ukrýval v dalším domě. Několikrát jsem zdvořile zakašlal, pravil: "Good morning, how are you today?" jenže řežba mezi manželi pokračovala. Vyplížil jsem se z domu, pohladil jejich psa, položil klíče od domu a auta na zahradní stolek a odešel na nejbližší autobus, mumlaje tu kouzelnou zaříkávací větu "Have a nice day", což bych dnes přeložil: "Máte to tu pěkný, ale umřít bych tu nechtěl."

"Náš Mistr Jiří má děvčata a inspiraci. Bůh mu to přej, s láskou a srdcem je nebezpečno si zahrávat.
Jednoho krásného dne si děvče asi tak dvacáté třetí v pořadí postěžuje, že Mistr by se měl vyslovit, jestli se chce ženit. Jaké to ohavné slovo.
A Mistr, přestože děvče rád šuká, se vyslovit nechce.
A děvče všem kamarádkám na střední řeklo, že svatba bude co nevidět. Děvče se rozzlobí a připraví hru.
Poháry vína se spacím práškem, puštěné kohoutky jedovatého plynu starobylého topení a dopis na rozloučenou. A přesný pokyn kamarádce, kdy se má objevit na scéně. Jakoby zachránit tragicky zemřelý pár Romea a Julie.
Jenže toho dne a o těchto Vánocích napadl skutečný sníh. Bílý a hustý a objímající a všechny děti se radovaly, že mohou sáňkovat. Ten stejný sníh neprodyšně ucpal škvíry ateliérového okna Mistra Jiřího. Jedovatý plyn postupoval stejně jako uspávací prášek.
Jak se tihle dva s rozkoší milovali, jen Pánbůh a patolog vědí.
(….)
Všichni sníme o Vánocích. Vánocích bílých. Ale může se stát, že naplnění našeho snu o sněhu, který se přátelsky jako bílá poduška snáší na nás, že tento sníh, Vánoce bílé, způsobí smrt.
Lidem, kteří vůbec ještě nebyli na řadě…"

"Sešli jsme se ráno v jídelní místnosti. Bill, paní Weingartenová a já. Došlo na podrobnosti manželské smlouvy. Měsíční povolené výdaje. Ne více než tři milenky do roka mladší dvaceti osmi let. Pravidelné lékařské prohlídky. Hlavní povinnost - činit paní Weingartenovou šťastnou. Nepřítomným hlasem potvrdila, že ano, že jsem toho schopen.
Ty roční benefity nebyly marné. Pro mě by činily dle propočtu finančních poradců jeden milion tři sta dvacet dva tisíce sto osmdesát šest dolarů a čtyřicet tři centy čistého. Po zaplacení daní. Zdálo se to jasné.
Umíráček má často stejný zvuk jako zvon svatební, když se neženíte z lásky. Ten zvon pozlacené klece, kde všechno osobní se dopředu napíše na papír a hejno právníků to zkontroluje, kde univerzita je slavná bláznem, který z věže postřílel patnáct náhodných chodců. Ty druhé zvony měly zvuk hlasu mé přítelkyně z Prahy.
Někde v Texasu v houstonské právnické kanceláři dodnes možná ještě leží ten mnou nikdy nepodepsaný návrh manželské smlouvy. Kde je paní Weingartenová nebo kde je pohřbena - nevím. Snad jen, komu zvoní hrana…"

"Bylo to super, pár stovek krásných černochů a černošek, kontrola u vchodu horší než na mezinárodním letišti, elektronické detektory proti pistolím, bombám a nožům, jako jediný běloch jsem tam civěl na ta krásná černá děvčata, takže když večírek skončil, vyhazovač mi poradil: "Už sem nechoďte, mohl byste si ublížit…"
A to si pište, že když vám v Americe dvoumetrovej černoch takhle zdvořile naznačí, že už vás nechce nikdy vidět, utíkáte do svého bílého ghetta a pustíte si Johanna Sebastiana Bacha."

Nedělní miniglosy č.148

25. prosince 2011 v 20:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Do polemiky na téma, zda je Václav Havel po Masarykovi opravdu druhým největším Čechem historie, se zapojil i současný prezident Václav Klaus: "S druhou částí tvrzení lze bez velkého rozmýšlení souhlasit. Zda ale právě po Masarykovi, to je podle mne opravdu, ale opravdu sporné."
-----------------------
Podle průzkumů ztrácí Ježíšek v posledních letech na popularitě, což může vést k nepříjemně patové situaci na vánoční politické scéně. Ježíškovi sice i podle posledního průzkumu zůstalo nejsilnější postavení, ale už má podporu jen 43% občanů, Santa Claus posílil na 36%, Děda Mráz zůstává tradičně na 14% a poprvé by se nad hranici volitelnosti dostali Rytíři Jedi se 7%, i když zatím nikdo z lidí netuší, jaké dárky tito rytíři nosí. Protože koalice Ježíška s Dědou Mrázem zůstává i nadále nepravděpodobná, někteří politologové se opět vrátili k nepopulární myšlence velké koalice. Někteří experti dokonce tvrdí, že velká koalice Ježíška se Santa Clausem již existuje dávno, protože oba protagonisté si tiše a nenápadně rozdělili sféry vlivu a vládnou tak společně vánočnímu období již řadu let.
-----------------------
K nepříjemné situaci došlo, když si francouzský prezident Nicolas Sarkozy při své krátké páteční návštěvě Prahy chtěl v jedné z hradčanských trafik koupit francouzský list Le Figaro, aby jako každé ráno zkontroloval, zda mu to na fotografiích sluší. Trafikant mu odmítl výtisk se zářivě se usmívajícím portrétem francouzského prezidenta prodat s odůvodněním, že v České republice je právě státní smutek, a eura, kterými se ho prezidentovi spolupracovníci snažili uplatit, naštěstí v České republice neplatí.
----------------------
Podle dietologů se se vzrůstajícím množstvím jídla stále zmenšuje počet lidí, kteří na Štědrý den spatří zlaté prasátko. "Naděje vkládáme do další vlny ekonomické krize," řekl nám mluvčí Dietologické společnosti, "jinak bude zřejmé, že na Štědrý den uvidí lidé mnohem častěji bílé myšky než zlaté prase."
-----------------------
Představitelé Mezinárodní atletické federace potvrdili, že vzhledem k plánu posilovat vztah mladé generace ke kořenům evropského křesťanství bude příští rok kromě běžeckých disciplín a tradičního hodu kladivem, hodu diskem a hodu oštěpem součástí atletické Diamantové ligy i Boží hod.

Vánoční přání a malý dárek

24. prosince 2011 v 16:00 | Petr Vápeník

Milí kolegové blogeři, milí pravidelní čtenáři, milí náhodní kolemjdoucí,

dnes vás nebudu zdržovat dlouhými úvahami na téma vánočních svátků a udělám jen to, že vám popřeju úžasný Štědrý den i celé Vánoce. Užijte si je v klidu a v pohodě a přeju vám, ať jsou bohaté nejen na dárky, ale hlavně na krásné zážitky, pocity a dojmy.

No a protože se sluší pod vánoční stromeček taky přidat něco za sebe, rád bych vás informoval, že jsem nakonec v potu tváře předevčírem stihl dokončit právě včas kdysi slíbené ucelené povídání o své zářijové cestě do Japonska. Ti z vás, kteří četli průběžné denní reportáže, budou již celé pasáže znát, ale teď je vše pohromadě v jednom vyprávění a upravené podobě, jsou doplněné chybějící pasáže, do textu jsou zahrnuté i fotografie a odkazy na podrobnější fakta o popisovaných místech a skutečnostech. Vše je v jednom velkém pdf souboru (cca 130 stran, asi 10 MB) a budete-li mít o tento můj vánoční dárek zájem, dejte mi prosím vědět na adresu pvapenik@centrum.cz, domluvíme se, jak si nejlépe soubor předat nebo poslat - z ruky do ruky, z mailu do mailu případně přes úschovnu. Text pod názvem V kůži Čekodžina je vám prostě k dispozici a najdete v něm skoro všechno, co jsem za tři zářijové týdny v Japonsku zažil. Pro ty které Japonsko zajímá a ještě neměli možnost se tam osobně podívat, snad může "knížka" být v některých ohledech i inspirací a zdrojem informací.

Ještě jednou přeji krásné štědrovečerní zážitky a věřím, že svá srdce a duše dnes otevřete vánočním zázrakům. V takové dny jich všude kolem létá spousta.

Petr V. (Čerf)

O růžích a panáku pro Václava Havla

23. prosince 2011 v 23:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Během posledního týdne byla média doslova zaplavena Václavem Havlem. Když jsem si přečetl, že tématem týdne je i na blogu Václav Havel, řekl jsem si, že nemá smysl k oné záplavě přidávat ještě vodu ze své štoudve. Co bych měl asi tak napsat, abych neopakovat mnohé komentáře? Abych se jen prostě nezařadil do houfu těch, kteří kdysi přispěli v Havlově "mramorizaci", když se pak nenaplnila jejich (i Havlova) nenaplnitelná očekávání, prakticky ho zapudili nebo alespoň vytěsnili ze svých myšlenek, a teď si náhle vzpomněli, jak ho vlastně měli rádi a jaký to byl báječný člověk.

Mám psát o tom, jak mi Václav Havel imponoval svou nekonformností, která obzvlášť vynikala v prostředí politických šedých panáků, kteří vypadají jako vycpaní slámou, a svým intelektem a vzdělaností? Mám psát o tom, jak mě štval svou neschopností dotahovat své odvážné a netradiční myšlenky do konce, protože pro ně nedokázal kvůli svým pochybným tezím najít politickou podporu? Mám psát o tom, jak mám rád některé Havlovy hry a jak mě štvou některé jejich části, ve kterých autor nedokázal pustit svá díla ze svého pseudorežijního vodítka? Ne, to by všechno bylo jen opakování toho, co zaznělo v posledních dnech mnohokrát. A tak jsem se rozhodl, že jestli něco má vůbec smysl napsat, bude to asi jen ryze osobní vzpomínka.

Nebudu psát o tom, jak jsme našemu jinak celkem osvícenému učiteli v osmdesátých letech museli jako studenti vymlouvat nesmyslnou představu, že Václav Havel za války spolupracoval aktivně s nacisty (na začátku války mu byly tři roky).Ale pochopil jsem na tom, že i jinak osvícení učitelé byli tehdy náchylni věřit cíleně šířeným lžím. Nebudu psát o tom, jakou jsme na vojně měli radost, když se podařilo v hlavních komunistických novinách uveřejnit chytře zašifrované blahopřání k Havlovým narozeninám. Nebudu psát o tom, jak jsem Havla fotil při jeho druhé prezidentské volbě (ostatně kde je dnes těm fotkám konec?). Ale na jednu osobní historku jsem si přece jen vzpomněl.

V roce 1991 (hrůza, už je to dvacet let!) se moji tři přátelé chystali vyjet studovat do USA a chtěli jsme se rozloučit důstojnou večeří. Kamarád zajistil místa v restauraci Rybárna na břehu Vltavy. Když jsme se tam sešli, ukázalo se, že jsme jediní hosté, protože restaurace byla pro volně příchozí uzavřená. Brzy jsme pochopili proč. Do své oblíbené restaurace totiž přišel Václav Havel se svými spolupracovníky a ochrankou a začali dávat dohromady jakýsi materiál, možná dopis, možná stanovisko, doba byla pohnutá, byl srpen a v Rusku probíhal právě pokus o levicový puč, který mohl mít fatální následky pro všechny nově vzniklé evropské demokracie. Ochranka nás bedlivě sledovala a pan prezident spolu s dalšími lidmi soustředěně diskutovali postupně u několika lahví vína.

Měli jsme už něco upito a i když jsme se skoro báli jen se zvednout a projít kolem zarputilé ochranky na WC, aby nás v pracovním zápalu preventivně nezastřelili, kamaráda napadlo, že Vašek Havel je fajn chlap a mohli bychom mu objednat panáka, schválně, co udělá. Druhý kamarád se pro "panákovou" myšlenku nadchnul taky, jediná dáma mezi námi však nebyla tak razantní a navrhovala věnovat panu prezidentovi spíše květinu. Já jsem jako obyčejně váhal. "Prosím tě, co bude dělat s květinou, ty dostává všude," našeptával autor panákové myšlenky. "Zato panáka může okamžitě vypít a ještě se mu ten dopis Jelcinovi, nebo co to píše, bude líp dávat dohromady". Představil jsem si, jak voláme číšníka a poroučíme jednoho panáka něčeho moc dobrého támhle k tomu stolu, ano, správně, panu prezidentovi. Ne, těm okolo ne, zase nejsme žádní boháči, abychom mohli napájet celou prezidentskou suitu. Jenom pro pana prezidenta! A představil jsem si, jak to číšník toporně nese k prezidentskému stolu, ochranka zpozorní a připraví se dvorní ochutnavač.

Nebudu vás napínat. Vyměkl jsem a přidal jsem se k myšlence darovat květinu. Skóre bylo 2:2 a při rovnosti bodů ví každý gentleman, že rozhodující je přání ženy (v praxi to tak hlavně bývá, když je stav 1:1 :-)). Požádali jsme servírku, aby jednu růži donesla panu prezidentovi. Ten se rozpačitě usmál, otočil se na nás a uklonil se a kuňknul svým typickým způsobem, že to přes dva stoly, které nás dělily, bylo sotva slyšet: "Děkuji." A otočil se zpět k práci. "Vidíš, vole, měli jsme mu poručit panáka," dodal smutně kamarád. "Co s kytkou?!"

Levicový puč v Rusku se podařilo zvládnout a u nás je i zásluhou Václava Havla i po dvaceti letech pořád demokracie se všemi svými výhodami i úskalími. A já - když jsem včera večer bloumal po Pražském hradě, kde Václav Havel právě pobýval svou poslední z mnoha "hradních" nocí - jsem se mu musel omluvit. Víte, pane prezidente, tenkrát před dvaceti lety v Rybárně jsem to byl já, kdo vám upřel zaslouženého panáka. S málokterým člověkem bych si tak rád připil jako právě s vámi. Teď už se mi to nepodaří. A jako už tradičně jsem přinesl Václavu Havlovi aspoň jednu růži a po jeho vzoru jsem tentokrát já po havlovsku kuňknul tak, že můj roztřesený hlas skoro nebyl slyšet: "Děkuji."


A teď mě omluvte, jdu si dát konečně toho dvacet let odpíraného panáka. Tak na vás, pane prezidente! Teď už vím, co se sluší. Až se uvidíme příště, další růže se bát nemusíte.


Pražský hrad, večer 22.12.2012




Procházka předvánoční Prahou

23. prosince 2011 v 1:33 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Letos jsem dostal opět velkou chuť projít se těsně před Vánoci večerní Prahou a trošku fotit. Nebyla to ale žádná speciální fotovycházka, vyšel jsem normálně z práce s počítačem přes rameno a s menším předvánočním nákupem. Stativ, bez kterého bych za normálních okolností na noční focení vůbec nevyrazil, jsem prostě nepobral, a bylo tedy jasné, že fotky s expozicí kolem jedné vteřiny nebudou tak ostré, jak by se mi líbilo. Nakonec jsem si ale řekl, že před Vánoci bychom se nemuseli rmoutit perfekcionismem a fotky vám předkládám. Třeba svými omezenými silami přispějí k těsně předvánoční a vlídně rozostřené atmosféře. Já jsem se každopádně při svém bloumání dobře známými místy na Malé Straně jako obyčejně naladil na očekávání vánočních zázraků.

Poblíž Malostranského náměstí je i večer docela provoz...

... ale jen kousek mimo hlavní silnice a turistické davy je snad doposud možné spatřit zbytky původní Malé Strany.

Nad okolními starodávnými paláci se tyčí majestátní dvojvěží svatého Mikuláše.

V tlumeném osvětlení a samozřejmě bez použití blesku občas vyniknou nečekané tvary malostranských stromů.

Chrám svatého Mikuláše ze Sněmovní ulice. Parlamentní ostraha ze mne byla trošku nervózní, ale nakonec jsem se ukázal jako nešikovný fotograf a nikoli šikovný terorista.

Zamilované větve si užívají intimní přítmí malostranského zákoutí.

Ulička U zlaté studně. Na první pohled vypadá jako slepá, ale máte-li dostatek fantazie, umí vás zavést do nádherných míst.

Osamělost pouličního kytaristy. Nebo spíš poschodištního?

Na Nových zámeckých schodech, které jsou vlastně starší než ty Staré.

Rajské pocity nejsou nic neobvyklého, protože za zdí již na kolemjdoucího dýchá Rajská zahrada svým rajským plynem.

Malá Strana končí, přicházíme k Pražskému hradu.

Tak se ještě aspoň podíváme přes malostranské střechy k Vltavě, až někam k Národnímu divadlu. Copak tam asi dnes právě hrají? (správná odpověď: balet Louskáček).


Na Pražském hradu bylo na rozdíl od úzkých uliček malostranských rušno počtem návštěvníků, ale stále zde vládlo především ticho, rozjímání a sem tam taky slzy. Ale to už je námět na úplně jiný článek.

Nedělní miniglosy č.147

18. prosince 2011 v 18:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Když jsem se dozvěděl, že dnes zemřel bývalý prezident Václav Havel, váhal jsem, jestli dnes vydám nebo nevydám Nedělní miniglosy. Nakonec jsem si řekl, že stojí za to je i v takový smutný den vydat. Možná právě v takový smutný den! Věřím, pane prezidente, že se na místy uštěpačné redaktory Nedělních miniglos, kteří se samozřejmě v dlouhé historii vydávání týdeníku občas otřeli i o Vás, moc nedurdíte. Jsem přesvědčený, že nedurdíte, protože to nebyl nikdy Váš styl. Tak Vám na rozloučenou jako speciální bonus přidávám dnešní závěrečnou miniglosu. A i když to možná úplně přesně takhle nikdy z Vašich úst nezaznělo, neříkejte mi, že jste na něco podobného občas skutečně nepomyslel!



Skokanem roku v žebříčku úspěšnosti českých spisovatelů se stal jednoznačně Jiří Paroubek. Jeho úspěch samozřejmě provází zášť méně úspěšných kolegů, kteří zpochybňují, že by si autor mohl vydělat vydáním své knihy dost peněz na koupi domu na řeckém ostrově Ithaka. Kvůli poškození svého dobrého jména rovněž proti ocenění protestuje Česká společnost svaz skokanů a ropuch.
-----------------------
Ostravská dálnice bude pravděpodobně historicky největší reklamací v České republice, protože vozovka je zvlněná a postupně se propadají dálniční mosty. Společnost, která dálnici postavila, ale nemůže reklamaci přijmout, protože reklamovaný výrobek je třeba podle platné smlouvy donést k okénku příslušné reklamační kanceláře.
-----------------------
Podle předběžných výsledků sčítání obyvatel, domů a bytů má většina domácností v České republice vlastní WC. "Čísla ještě nejsou konečná, zbývá sečíst ještě asi 30% všech volebních okrsků," varuje před přehnaným optimismem mluvčí Českého statistického úřadu, "ale už teď je hodně pravděpodobné, že bude překročena hranice 50% a domácnosti s toaletou tak obhájí svůj mandát již v prvním kole."
----------------------
Pokutu 1000 Kč musí zaplatit ministr financí Miroslav Kalousek za podle svých slov "výchovnou facku" uštědřenou na Malé Straně mladému muži, který ho hrubě osočoval. Ministra tato zkušenost inspirovala k úvahám rozšířit tuto pokutu na všechny výchovné facky v České republice. "Zavedeme-li pevnou sazbu 1000 Kč za jednotlivou výchovnou facku, mohlo by to podle našich předběžných propočtů přinést do státního rozpočtu tolik peněz, že bude rázem přebytkový."
-----------------------
Ve svém nedávném exkluzivním vyjádření pro redakci Nedělních miniglos zhodnotil své celoživotní snažení bývalý prezident České republiky Václav Havel: "Život je stálý tvůrčí rozpor mezi ideály a skutečností a ne vždy v tomto boji máme my sami čisté svědomí. Například já jsem celý život tvrdil, že pravda a láska jednou zvítězí nad lží a nenávistí, ale teď, na sklonku svého života, se konečně mohu upřímně přiznat, že ve skutečnosti bych byl docela spokojený, kdyby aspoň čas od času uhrála nějakou tu remízu, že?"

Duhová pohlednice

16. prosince 2011 v 8:21 | Petr Vápeník |  Haiku


Předvánoční čas je někdy podobný duze, třeba tím, že obsahuje jak barvy zklidnění, tak i horečného konání různého druhu, a přitom všechny barvy umějí ladit dohromady v jednu poslouchatelnou melodii. Přikládám tedy do ohně jedno haiku v duhových barvách, i když právě venku ani neprší, ani nesvítí slunce. Ale když nepotřebujeme mít duhu vypoukle vymalovanou na obloze, ale stačí nám ji cítit, podobné ingredience nám, myslím, nejsou vůbec třeba. Přeji všem čtenářům, aby si užili v předvánočním období co nejvíc barev všeho druhu.


Duhová pohlednice

Slunečný úsměv

sám sebou umlčený

deštěm skrápí sen.


Cesta do pravěku:

Bloudění není obecně vzato nic pěkného. Doprovází-li vás na něm příjemné bludičky, dá se to ovšem vydržet. Proto vám do předvánočních dní přikládám odkaz na víc než dva roky starý článek, který by měl být potvrzením, že za bludičkami se už není nutné kodrcat moc daleko, ale stačí se rozhlédnout kolem sebe tam, kde právě jste. O bludičkách

Don Giovanni

13. prosince 2011 v 21:01 | Petr Vápeník |  Divadlo

Pozn.: Jestli někdo čeká v nové rubrice Divadlo ostře řezané divadelní recenze, asi bude zklamán. Protože myslím, že smyslem divadla je vzněcovat emoce, zkusím své čerstvé zážitky (v tomto případě z nedělního operního představení) vtělit do čehosi jako emotivní divadelní reportáže. Všechny emoce samozřejmě v článcích postihnout nejdou, protože některé jsou příliš intenzivní nebo příliš soukromé. Ale snad jich na zveřejnění ještě zbyde dost.
----------------------------------

Zvláštní: Myslel jsem si, že šermířské souboje jsou v Praze 21. století zakázány. Už takhle máme v Čechách demografické problémy; kam bychom teprve přišli, kdyby se lidé po nocích nebo za svítání místo plození nových daňových poplatníků propichovali jako uzenky? A přitom právě tady před chvílí jeden muž docela veřejně propíchl kordem druhého muže; až bude policie potřebovat svědectví, rád ho poskytnu a se mnou jistě stovky dalších lidí v přízemí i na balkónech a v mnoha lóžích - museli to vidět všichni! Ano, známý zloduch a svůdce don Giovanni osobně. Tak je už ode dneška kromě chlípníka i vrahem! A kdo vraždí, často se neštítí lhát a možná je dokonce schopen i přecházet na červenou. Hrozné konce! Musí se to nějak zarazit. Kdyby tu tak byl komisař Moulin, ten už by si jistě věděl rady!

On tedy ten zloduchův sluha Leporello je taky pěkný ptáček. Sice se tváří, jako kdyby pod knutou promiskuitního pána kdovíjak úpěl a strádal, ale občas vypadá, že se u toho skvěle baví. A jeho pomoc při útěku z místa činu se určitě dá klasifikovat jako napomáhání k trestnému činu vraždy a to dokonce i tady ve Španělsku. To bude ovšem zřejmě nějaká geografická anomálie, protože ještě před chvílí jsem se procházel po pražském Staroměstském náměstí, pak jsem prošel kousek jednou z bočních ulic a rázem jsem se ocitl ve Španělsku, okolní Španělé si prozpěvují krásnými hlasy ve zvukomalebné italštině a mě si fotí s nádherným interiérem Stavovského divadla skupinka japonských diváků. Jak nenuceně kosmopolitním městem je dnes naše matička Praha!

A don Giovanni se mezitím snaží, abychom se na něj nevlídně mračili: Jednu sukni nenechá jen tak přirozeně se vlnit, ale rád by přidal k již existujícím vlnkám i nějaké ty vlastní přívlnky. Ani dcera zavražděného, dona Anna, ani žádná jiná dona si před ním nemohou být ničím jisté, snad jen svými soprány, a to ani nemluvíme o mladé Zerlině, jejíž novomanžel Masetto na aristokratického netvora pěkně žárlí. Don Giovanni navíc ve volných chvílích - když právě nikoho nesvádí - intrikuje, hašteří se, prchá před odpovědností, podvádí, zkrátka dělá to, co každý normální člověk, jen v míře, která se ostatním začíná zajídat. Místnímu fraucimoru pod vedením záletníkovy manželky, doni Elvíry, postupně přechází trpělivost a roste bojovná nálada.

K tomu je titulní postava ještě hrdopýšek, takže mu nestačí zlovolné skutky konat, ale zapisuje si je, aby se k nim mohl vracet a rozkošnicky se v nich prohrabávat, a aby se svými zaznamenanými avantýrami mohl ostatním chlubit. Vlastně něco jako prapředchůdce dnešních blogerů :-). Kniha hříchů: Stovky a stovky svedených dam zanechaných se srdcem napadrť nebo semknutým do pomstychtivé zloby. Někdo prostě ubližuje, kudy chodí. Je si toho ale vědom? Jest pozoruhodnou schopností lidí ubližovat ostatním v dobré víře, že jim pomáhají. Kdo ale dokáže posoudit, jak je to doopravdy? Kdo má od skutečnosti potřebný odstup? Snad mramorová socha komtura chladně shlížející na dějové zápletky podle libreta Lorenza da Ponteho?

Přemýšlím, jak by asi byla tlustá moje kniha hříchů. Nepamatuji si, že bych někdy někoho propíchnul kordem, a kapitola "Ženy" si snad ani nezasloužila povýšení na kapitolu, natolik je strohá, byť umělecky jistě hodnotná (nad takovými "hodnotami" dostává don Giovanni pravidelně záchvaty smíchu). Člověk si ale nikdy nemůže být úplně jistý, jaký dopad mají jeho eskapády. Třeba zrovna srdce je neuvěřitelný i nevyzpytatelný orgán: tvárný i houževnatý, občas nadbytečně měkký, jindy zpropadeně zatvrzelý. Znamená víc jedna nebo "tisíc tři" (což je aktuální "skóre" dona Giovanniho jen ve Španělsku, a to ještě kdoví kolik smilstev tu spáchal pod pseudonymem Don Juan a kolik záznamů do konce představení ještě přidá, schválně, tipněte si). I jednou jedinou ženou je možné srdce naplnit po okraj, až přetéká, i s tisícovkou žen v náručí je možné usušit ho na prach. Pán i sluha opět prchají, jak je jejich zvykem po vydařené i nevydařené avantýře. Vzniknul už nový záznam v knize nebo ještě ne? Názory se liší, postavy v nejlepším odbíhají do zákulisí a přestávají zpívat, takže titulkovací zařízení v češtině i angličtině zhaslo. Aha, přestávka!

Přestávka v zákulisí má své kouzlo: Don Giovanni s Masettem, který ho chtěl ještě před chvílí kvůli milované Zerlině minimálně rozčtvrtit, stojí za sebou klidně ve frontě na sodovku a vesele rozprávějí. Na stole je připravené brnění pro komtura a smuteční věnec, jejichž čas teprve přijde. Tácy s plastovými pochoutkami na připravovanou hostinu vypadají jako reklama v japonských bistrech. Ve starodávných stěnách doznívá ještě ozvěna posledních tónů Mozartovy nádherné hudby a árií o lásce a hříchu, zatímco hned za dveřmi služebního vchodu duní hudba reprodukovaná: "Jede jede mašinka…", přetlačuje zvuk 21.století, prohánějící se nad reklamním kluzištěm, svého pradědečka. Vyhrává snadno KO, protože divadelní hudebníci mají rauchpauzu.

Tak jak to tedy vlastně je? Jsou zpěváci na jevišti opravdu zamilovaní, jak vypadají, nebo to jen mají v roli? Kdo by jim (a sobě) nepřál ten opojný a zázračný pocit opilosti láskou. Ano, opilosti: "…veze samý vožralý!!" dokončuje hlas z reproduktoru nekompromisně hudební frázi. Prchám zpátky do útrob divadla a kolem balkónových kulis, ze kterých budou za chvíli zase znít školené hlasy, přebíhám na svůj přístavek, zrovna když zvoní jako ve škole.

"Pracuji tu už 25 let," dí stará paní uvaděčka. Ještě dvě staletí navrch a mohla si potřást rukou se samotným autorem. "Pozor na ten schod, maestro," řekla by mu jistě, jako dnes mně (samozřejmě bez toho obdivného dovětku). Podle některých domněnek prý Mozart nebyl příliš vzhledný, ale co na tom, srovnávám-li jeho dílo s krasavci, jejichž skutky i podobu už dávno odnesl komtur, a i ten krátký závan síry (a pak že po nás nic nezůstane!) rozfoukal vítr. Livrejovaní sluhové na jevišti metají kozelce a tančí brejk, čemuž sice úplně nerozumím, ale rozhodně nemám ambici rozumět všemu. Minimálně to ozvláštňuje tuto celkem klasickou inscenaci, jejíž aktuální podoba snad dnešním představením končí, protože se chystá nové nastudování. Ale i kdyby se z dona Giovanniho stal v novém nastudování arabský terorista, Leporello byl jeho poradcem a sopránové doni letkou agentek FBI, snad se odvážným inscenátorům nepodaří potlačit ducha Mozartovy hudby a pěveckou dovednost zpěváků.

Po určitých peripetiích, které s sebou láska vždy nese a byl by hřích to na divadle nezachytit, opera graduje: Titulní lotr se vysmívá spravedlnosti a směřuje nevratně do záhuby. "Co je to peklo?" ozývá se šeptem dětský hlas a odpovědí mu je jen mávnutí ruky. To se opravdu nedá vysvětlit několika slovy. "Psssst," odpovídá výhrůžně otec po dlouhém uvažování nad správnou odpovědí. "Don Giovanni se odmítá i kát, takovou má zpuchřelou duši," řekl by fanoušek cyklistiky. Hlavní postavu už oživlý komtur odvádí do podzemní říše temnot. Nad zaslouženým nešťastníkem se "zavřel oheň" a mě napadlo, že jsem si při přestávkové exkurzi neprohlédl propadlo. Všichni kromě dona Giovanniho, který již jistě přepíná televizní kanály někde v tmavém koutě za kotlem a postupně odhaluje radosti i strasti věčného zatracení, zpívají závěrečný společný optimistický popěvek. Ano, dobro opět zvítězilo a zlo bylo (zle) potrestáno. Dobro se znovuzrodilo, vhodilo do čpícího hrobu i kousky svého zla jako obětinu i hrst hlíny na rakev. Proč ne, vždyť hříšníkovi už to moc nepřitíží a nám to pomůže. Nic neumějí lidé lépe, než sami sebe považovat za dobré.

Opona jako by se nemohla rozhodnout, jde několikrát nahoru a dolů a do hlubokých úklon účinkujících bouří potlesk. Odpustek pro titulní postavu, která asi v pekle dostala chvilku volno, aby se mohla rozloučit s diváky. Před chvílí to nešlo, bylo to všechno tak nějak nahonem…

Kdybych neseděl na přístavku na úplném kraji řady sedadel a nemusel tak křepce vyskočit a pustit natěšené davy na cestu za jejich kabáty, ještě chvíli bych seděl zabořený do křesla a docela vážných myšlenek: Co budu asi blekotat, až jednou přijde komtur pro mne? Bude mít v rukou tlustou nebo tenkou knihu, nebo jen takový notýsek na cizojazyčná slovíčka. "Na slovíčko," řekne stylově a pokyne rukou.

Jak rád bych šel se vztyčenou hlavou a neohlížel se, kdo mě kamenuje vzpomínkami. Aspoň než zajdu za kulisy.

Kdyby sem dnes zavítal někdo z diváků světové premiéry v roce 1787, jistě by si se slzou v oku pomyslel, že hudba, láska i souboje dobra se zlem jsou věčné. Ještěže tak!

Nedělní miniglosy č.146

11. prosince 2011 v 11:12 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle vyjádření Asociace ratingových agentur byl zeměkouli již potřetí v rychlém sledu snížen rating. Nervozita globálních investorů stoupá, protože aktuální rating Země je nejnižší od doby vyhynutí dinosaurů.
-----------------------
Ministr kultury Jiří Besser rezignoval na svoji funkci po aféře s nepřiznaným bytem na Floridě. Podle svého vyjádření je však - vzhledem ke svým hudebním preferencím - se svým působením v kultuře velmi spokojený, protože se mu nečekaně rychle podařilo získat z ostudy Kabát.
-----------------------
České republice se podařilo opět o několik příček poskočit v mezinárodním žebříčku korupce, takže díky rostoucímu koeficientu budeme moci do příštího ročníku Korupční ligy mistrů nasadit dva týmy do předkola a jeden tým dokonce rovnou do základní skupiny. "Je pravda, že na velkokluby ze Sicílie, Zimbabwe a Tatarstánu ještě nemáme," řekl nám předseda Českomoravského korupčního svazu,"ale není divu, protože jejich rozpočty jsou pořád ještě řádově vyšší než ty naše. Je ale pravda, že pro naše talentované hráče to bude velká škola a musíme si umět přiznat, že bez neustálého porovnávání se skutečnou světovou špičkou bychom se nikdy nemohli dostat na opravdu vrcholnou úroveň."
----------------------
Velké symbolické pocty se během návštěvy ruského prezidenta Dmitrije Medveděva v Praze dostalo českým novinářům. Hlavně na jejich počest se jako hlavní bod slavnostního večerního menu podávala kachna se zelím.
-----------------------
Jen drobné a nepodstatné změny ve směřování Evropské unie byly ohlášeny na posledním vrcholném summitu všech členských států: "Jde skutečně jen o podružnosti, kterých si běžný občan při čtení zpráv o EU ani nevšimne," potvrdil jeden z představitelů EU: "V podstatě se ze zóny volného obchodu stala zóna volného odchodu."

Dárek - 2.část

9. prosince 2011 v 20:13 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Predevčírem jste si mohli přečíst první část povídky Dárek. V dnešní avizované druhé a závěrečné části se dozvíte, jak cesta pana Dalimila z práce s podivným dárkem v tašce skončila. Předem však varuji všechny milovníky hororové literatury, že ani ve druhé části příběhu nevystupuje ani jediný upír.


Dalimil se nadechl a myslel si, že už bude pokoj, že se jeho dech zklidní a nádech bolesti na prsou ho tak definitivně přejde. Nestalo se tak. Dech byl pořád stejně rychlý, něco v jeho hrudi na cosi tlačilo a vyluzovalo vzdálenou ozvěnu bolesti. Kudy se dá? Má jít jako každý jiný den hlavní ulicí k metru? Udělal tím směrem pár kroků, ale začala se mu podlamovat levá noha, pocítil v ní zvláštní slabost, jako snad ještě nikdy ne, jako kdyby nebyla jeho a on ji měl jen pronajatou a neuměl s ní ještě správně zacházet. To je zvláštní, pomyslel si Dalimil, dnes se na mne všichni, co procházejí kolem, dívají, jako bych byl snad bez kalhot. Pro jistotu se podíval dolů, ale vše se zdálo v pořádku. Jeden z mužů v protisměru ho pozdravil a nadzvedl při pozdravu starosvětsky klobouk. Kdo to byl? Co chtěl? Dalimil opět přimáčkl svoji tašku obouruč na rozbolavělá prsa. Nikomu, povídám, nikomu ten časopis nemůžu ukázat, přemítal tiše se zkříženýma rukama na prsou. Co by si o mně pomysleli? Celý život se snažím žít jako slušný člověk a teď po padesátce mám o tak pracně vybudovanou pověst přijít? Nikdy. Nikdy to nikdo neuvidí!

Už nahoře se všichni jeho kolegové těšili, co asi s časopisem udělá. Na každém kroku ho někdo sledoval, za celou pracovní dobu neudělal vůbec nic ze své práce, protože po něm pořád někdo pokukoval. "Tak co, jak to jde?" oslovovali ho kolegové s potlačovaným úsměvem. "Chárt, co?" Co si o mně myslí? Že popadnu časopis a zmizím s ním na záchodě? Je ostatně dost divné, že všichni tak klidně odešli domů. To nebude jen tak. Třeba mne právě teď odněkud sledují, pěkně společně, jsme přece tým, a všichni se přitom skvěle baví, nejvíc určitě šéf a možná že už i té rudé kůži Milušce trochu otrnulo. Dalimila napadlo, že by možná stačilo hodit časopis do popelnice před budovou, ale to ho teď zase přešlo. Jestli ho kolegové odněkud sledují, zahozený časopis zase najdou a zítra ho bude mít v práci zas, navíc s uštěpačnými poznámkami, že takhle by se k dárku chovat neměl. Ne vyhazovat ho nebude, musí ho odnést domů a tam ho někde na zahradě spálí, protože co kdyby ho někde našla manželka, ještě by si myslela kdovíco. Určitě by nevěřila, že ho dostal od kolegů v práci. "Tohle bych ti snad ještě odpustila, ale to tvoje trapné zbabělé zatloukání, to ne, to teda opravdu ne!" Jako by ji slyšel už teď.

Bylo až zvláštní, jak se Dalimilova představivost pod vlivem časopisu rozjela na plné obrátky. Jinak určitě netrpěl nadměrnou imaginací a tvořivostí, dělal vše, co se po něm chtělo, a dělal to celkem dobře a spolehlivě. Nikdo od něj víc nečekal. Ale teď se - vyzbrojen raketami úzkosti - v představivosti doslova překonává: "Co když mne zastaví policie? Přijdou ke mně a řeknou: Jménem zákona, otevřete tu tašku! Teroristi jsou dnes ve světě všude kolem nás. A napíšou to třeba někam do hlášení a pošlou to do práce a domů ženě, aby viděla, koho má doma. Anebo to nepošlou, to už se snad teď nedělá, ale jsme přece v Čechách, co si budeme povídat - tady se nic neutají. Nehledě na to, že kolem takové akce se vždycky vylíhne spousta čumilů. (Dalimil sledoval v přímém přenosu své fantazie akční zásah specializovaného komanda. Rovnou protiteroristického nebo zatím jen mravnostního?) A všichni uvidí, jaký časopis si Dalimil nosí do práce. Jeden to řekne druhému, ono se řekne - velké město, ale stejně tu každý každého zná. A pak jednou se někdo zeptá jeho ženy: "To jste vy, co máte za manžela tu zrůdu, co si nosí do práce porno? A tváří se přitom jako svatoušek!" Ne, zatím má všechno pod kontrolou. Ať se kolegové někde v dálce s dalekohledy u očí baví, co hrdlo ráčí, když bude nenápadný, donese ten danajský dar až domů a tam už ho nějak zlikviduje. Opět ho ostřeji zabolelo na prsou. "Ale co když to pod kontrolou mít nebudu? Co když zkolabuju" (už zase!) "a upadnu do bezvědomí? Kdo mě bude zachraňovat? Jen otevřou tašku, uvidí, co v ní je a řeknou si, proč bychom měli zachraňovat takového prasáka? O jedno takové individuum víc nebo míň. Opět se rozhlédl kolem sebe. Lidé byli zachmuření do svých zvednutých límců a do svých starostí, ale v Dalimilových očích se spěchající lidé pozvolna proměnili ve stádo hyen toužících se dostat do jeho tašky. "Copak asi nosí po taškách takový páni?" rezonoval mu v hlavě skřehotavý hlas z výtahu. A i Soňa - a to je nějaká dáma - přece po té jeho tašce tak zvláštně pokukovala. Ano, teď se mu to vybavuje jasně, jak si toho jen mohl nepovšimnout?

Opět se mu zatočila hlava. Má jít hlavní ulicí směrem k metru? Proboha, jen to ne, takových lidí všude kolem, to by teprve byla ostuda, to si může dát rovnou inzerát do místních novin: Na vědomost se dává, že Dalimil X. nosí u sebe NEUSTÁLE tvrdé porno! Kdo nevěří, může se kdykoli přesvědčit v jeho tašce. A ještě na metro, vždyť tam je to snad touhle dobou ještě horší než v tom podnikovém výtahu pro Číňany. Ne, půjde tentokrát tmavší postranní ulicí, nešel tudy snad už rok, určitě nejméně od té doby, co mu tady kdysi jeden navoněný frajer ukradl z kapsy saka mobilní telefon. Krucinál, jenom si na to vzpomene, už zase jede tlak nahoru a srdce buší jako splašené. Jak se na mne tenkrát mačkal, vzpomínal útrpně Dalimil, poprvé dnes přeskočil na jinou myšlenku než na tu, kterou svíral zhmotněnou do bujarých křivek a natvrdlých výrazů v tašce. Kdoví, zda by ještě dnes voňavého zloducha poznal a hlavně jestli by mu to k něčemu bylo?

Dalimil se ohlédl a povzdychl si při pohledu na zástupy podmračených lidí pospíchajících vstříc dalšímu pokračování svých soukromých seriálů. Znovu se s ním zatočil svět při pomyšlení, co by se v takovém davu odehrálo, kdyby ho opustila rovnováha a sesunul by se bezvládně mezi ty pospíchající nohy. Někdo by ho asi překročil, jiný by si možná ještě kopnul. Ale třeba by se někdo našel, kdo by mu dokázal dát umělé dýchání a masáž srdce. Dalimilovo srdce tato myšlenka opět popíchla a na pozadí rozložené tupé bolesti vystoupil pík bolesti ostré. Mimoděk si přejel rukou přes prsa. Uměl by on dát někomu umělé dýchání a masáž srdce? Naposledy možná ve čtvrté třídě. Ještě tak čichnout ke čpavku, to by jistě zvládl. Ale jací úchylové s sebou nosí po ulici lahvičku se čpavkem? Dalimil má místo toho v tašce katalog souložících manekýnů a modelek. Opět se mu z toho pomyšlení neudělalo dobře.

Vstoupil do milosrdně spoře osvětlené uličky, zvedl si límec kabátu a zastrčil hlavu co nejhlouběji jako želva, aby mu nebylo vidět do obličeje. Šíji měl tak napnutou, že skoro nemohl dýchat, jen tak rychle povrchově oddychoval, jako pes v horkém letním dni. Uličkou procházelo jen několik lidí a cesta dobře ubíhala. Jen bylo asi v půlce třeba překonat trošku světlejší a rušnější křižovatku. Tady se to tenkrát stalo! Co pak dalo Dalimilovi práce, než obnovil aspoň ta důležitější telefonní spojení, o které tehdy krádeží mobilu přišel. A co tam měl zapsaných různých soukromých poznámek, které nikdo neměl nikdy spatřit. A ten navoněný frajer si to určitě přečetl, hajzl! A dalekohledy Dalimil dobře cítil v zádech, byly jich desítky, desítky párů natěšených očí, špehujících Dalimila na každém jeho kroku. Už na to přišel, oni to chtějí, oni to tak všichni chtějí! Chtějí vidět v přímém přenosu, jak to s Dalimiliem praští, i ta Soňa, i ta uklízečka byla nasazená, protože do výtahu dalekohledy nevidí. Ve svém prozření dostal Dalimil akutní záchvat sebelítosti: "To se přece nedělá!! Takové svinstvo!!" pronesl Dalimil nenávistně, asi silněji, než měl původně v úmyslu, vlastně on to vůbec neměl v úmyslu, ale spontánně vykřičel tu nashromážděnou nespravedlnost do mlžného oparu, bohužel přesně do míst, kde právě stál mladý líbající se pár.

Podívali se na něj udiveně a přistiženě, dlouho mlčky, stále v objetí, jako by se snažili zachytit nějakou souvislost nebo alespoň polehčující okolnost. I Dalimil se zastavil a překvapeně hleděl na přízrak dvojice vystupující z mlhy. "Proboha, co si teď o mně budou myslet?!" Zmateně se ohlédl, jako by hledal svědka, který mu potvrdí, že to nemyslel tak, jak to možná vypadá. Ale nikdo z kolemjdoucích se mu pomoci zjevně nechystal. "My vám taky přejeme dobrý večer," špitla dívka, která se snažila decentně zachránit situaci před nevyhnutelným konfliktem. Až teď se ti dva rozpletli z objetí a vyšší postava zaburácela: "Co je ti do toho, co tady děláme, neumíš se starat vo sebe ty šmíráku?!" "Mirečku, nech ho, vždyť je to takový milý pán," tichounkým hlasem se snažila dívka překřičet bouři. "Milej pán, jo?..." zahlaholil muž a popošel k milému pánovi o pár kroků.

Dalimil definitivně propadl panice. Rozběhl se. Neběžel od školních let, kdy ho nutili pohybovat se v hodinách tělesné výchovy a není si dokonce zcela jistý, jestli se jim to aspoň tehdy podařilo. Rozběhl se, rozrazil překvapený pár, který mu nestačil uvolnit cestu. "Seš magor?" stihnul ze sebe ještě vypravit mladík už ne vztekle, spíš s nádechem obavy, aby si snad Dalimil nějak neublížil, protože jeho běh rozhodně nevypadal zdravě. "Podívej, jak zdrhá. Aby tak třeba někoho…." Nedopověděl, jen se ohlédl za Dalimilem, který na prvních deseti metrech dvojnásobně překročil nejvyšší tepovou frekvenci, jaké kdy dosáhlo jeho oslabené srdce. Kulhal, funěl jako stádo buvolů, ale běžel, běžel pryč od šéfa, pryč od svých kolegů, pryč od uklízeček, dokonce i pryč od Soni, pryč ode všech, kteří… Magor! Zastavil se, protože už nemohl dál. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni lidé na křižovatce na něj udiveně hledí. V duchu zavyl. "Prosím, nechte mě, nic jsem vám neudělal," ale netroufl si zavýt nahlas. V celém svém životě mlčel, poprvé pořádně nahlas promluvil před chvilkou a jak to dopadlo, a teď se po něm chce, aby se hlasitě bránil? Všichni ti lidé si musí myslet, že jsem se právě zbláznil. A to ještě nevědí, co mám v tašce. Pak by jim to bylo jasné: Magor a ještě ke všemu prasák!

Znovu se pokusil rozběhnout přes křižovatku, ale nohy ho už neposlouchaly. Lidé kolem něj houstli. Vrazil do nějaké ženy, pohoršeně se otočila, měla tvář krásné Soni. "Dalimile…" vypustila z úst překvapeně, ale Dalimil už nic neslyšel, jen zalapal po zbytcích dechu a naposledy křečovitě stiskl tašku. Lidé kolem otevírali a zavírali ústa, ale Dalimil přes tlukot svého srdce nic neslyšel, nevěděl, zda žvýkají, hovoří či křičí, neslyšel auta startující z křižovatky na zelenou. "To jsem to dopracoval," pomyslel si Dalimil v nastalém tichu. Zdálo se mu, že opět - stejně jako ráno v práci - stojí obklíčen nepřáteli. Jak rád by měl opět sílu se všemu bránit, jako se bránil celý život. Mýlkám, nedorozuměním, nespravedlnostem. Ale on už nemá ani sílu, ani dech, ani vůli. Poklesl na kolena, ale ani v pokleku se nedokázal nadýchnout. Všechno, čeho se dnes bál, se naplnilo v míře vrchovaté, klečí tady napospas davu toužícímu vyhlásit ho Úchylem roku a k tomu potřebují jediné, ten rozhodující důkaz, který má v tašce. Bude přistižen i Soňou, tou krásnou a žádoucí Soňou z patnáctého, to už je jen hořká třešnička na velkém dortu všeobecného spiknutí.

Postavy lidí začaly tmavnout a zvětšovat se, kruh se zmenšoval, jen za pár okamžiků se okolní supi vrhnou na zbytky jeho těla a dobré pověsti. Dalimilovo srdce se zvětšilo natolik, že už se do jeho prsou nemohlo vejít. Kolena se pod ním podlomila, upadl na zem a uvnitř, úplně uvnitř křičel celým svým na bok položeným tělem, všemi vnitřnostmi: "To já ne! To je jen krutá mýlka. Pomozte mi někdo, dejte mi rychle umělé dýchání a masáž srdce, určitě to někdo z vás dokáže, nebo čichnout ke čpavku, co je na tom, to bych dokázal i já, ale prosím, na těchhle starých podlomených kolenou vás prosím, nehleďte na to, co najdete v té tašce!" Upadl na zem a z posledních sil nadzdvihl hlavu a vyhasínajícím zrakem se podíval se nahoru. Okamžitě ho poznal, když posledním nádechem natáhl sladkou vůni. Ano, vypadá stejně jako loni, jen je o rok starší. Jejich oči se setkaly, ty Dalimilovy zaprosily a zloděj rychle pochopil. Možná nepochopil tak docela a byl puzen jen svým zlodějským instinktem, ale to je už teď konečně jedno. Dalimil pustil držadlo své tašky, které dosud křečovitě svíral. Taková nabídka se přece neodmítá.

Voňavec se sehnul jako první k Dalimilovu tělu, ke kterému už dobíhali další lidé. Bleskurychle tašku sebral, vsunul si ji pod kabát, vstal a ustoupil směrem do tmy. "Jmenuje se Dalimil, mluvte na něj. Dalimile, Dalimile, co je vám, povídejte, sakra pomozte mu někdo, to je přece Dalimil," slyšel Dalimil z vesmírné dálky několika centimetrů Sonin rozčilený mezzosoprán. "Bože, tomu říkám zázrak", otočil Dalimil své doznívající oči k místu, kde i skrze mlhu tušil oblohu. "To je dnes na nebi hvězd, snad ještě víc, než včera. Vy je nevidíte?" pomyslel si s klidem v duši a spokojeně se propadal do bezvědomí. Škoda, že Soňa asi nedávala ve škole při hodinách první pomoci pozor, mohli si být hned o něco bližší. No nic, aspoň konečně ví, kudy chodí domů a třeba bude mít štěstí a bude ji tudy jednou moci doprovázet.

Ale třeba tamhleta mladá blondýna, no - přece ta krasavice u semaforu, ta by si ještě mohla ze školních hodin první pomoci něco pamatovat, co?

Dárek - 1.část

7. prosince 2011 v 22:09 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Pozn.: Dnes poprvé na zkoušku (ač nejsem velký příznivec takového postupu) publikuji text rozdělený na dvě pokračování. Důvod je prostý - na jeden článek byla tato povídka příliš dlouhá a nechtěl jsem ji krátit jen pro účely publikace na blogu. Uvidíme, jaké budou reakce ctěného čtenářstva. Dokončení povídky můžete čekat pozítří a pravděpodobně připojím i nějakou malou anketku, abych zjistil, jestli je taková forma pro vás přijatená nebo nikoli. A teď už vás zvu k příběhu pana Dalimila, který právě už zase slaví narozeniny. No, slaví... Jak se to vezme!


Chodba velkolepé kancelářské budovy sice svítila do večera pokročilé době navzdory, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří už panovala tma. Úplně poslední dveře vpravo se pootevřely a zatím neviditelné oči sondovaly, zda je chodbový vzduch dostatečně čistý. Úplné ticho rušila jen poblikávající zářivka nad kopírkou, zářivka vždy mrkla a její monotónní nízko položené brumendo přeskočilo do krátké fistule. Nikde ani živá noha. Dveře se rozpačitě otevřely. Nadešla Dalimilova chvíle. Asi padesátiletý obtloustlý šedý úředníček s brýlemi se na tento okamžik těšil celý den. Na to, až jedinou známkou zdejšího kancelářského života bude právě jen pomrkávající zářivka. Na to, až nebude muset procházet chodbou a být přitom všem na očích. Nebo třeba ne všem, ale stačilo by být na očích jen jednomu z kolegů. Kterémukoli. Stejné jako všem! Prý týmová spolupráce! Sdílíme nejen pracovní témata, ale i soukromé aktivity. Bolí-li Dalimila zub, celý tým s ním soucítí. Když jeho dcera odmaturovala s vyznamenáním, tým se společně těšil (za jeho peníze ovšem). Tým je všude kolem. Týmu nejde uniknout.

Jedna ohromná ratejna vlevo, pak chodba jako společná hráz vysoko se klenoucí mezi dvěma rybníky. Pak obrovitá ratejna vpravo. V levé ratejně zbyl sám. Na chodbě klid. Vzal lehounce za kliku konkurenční ratejny. Zamčeno. Dalimilovi se ulevilo. Cesta je volná. Původně chtěl jít dnes domů dřív. Na narozeniny si sice nikdy nepotrpěl, ale přece jen to byla dobrá příležitost připomenout rodině svou existenci. Normálně chodí domů kolem šesté. Měsíce a roky chodí takto domů, potkává na stejných místech stejné lidi, kteří chodí domů taky na šestou. Teď je půl osmé. Dnes už své oblíbené televizní zprávy o šesté nestihne. Nesnáší narozeniny v práci. Narozeniny jsou v týmu na škodu. Všichni o nich vědí, jako supi se vrhají na nešťastné oslavence a vytrhávají z nich kusy masa jejich soukromí.

"Co je komu do toho, že mám narozeniny", pomyslel si Dalimil už pokolikáté. Co je komu do toho, že je mu právě dnes dvaapadesát. Nebo už bylo? Platí narozeniny i večer?

Dalimil pevně uzavřel svou hnědou koženou úřednickou aktovku. Dárek k padesátinám od manželky. Každých pět let nová taška, ke každým kulatinám, tahle bude muset ještě tři roky vydržet. Dlaň měl dnes dost zpocenou, snad ode všech těch potřesení rukou, a tmavě hnědá kůže v dlani slzící kapičky potu nekoordinovaně klouzala.

"Kdyby tak šla zamknout!" povzdechl si Dalimil. Taky mohla manželka připlatit pár stovek a koupit zamykatelný model. I méně schopný zloděj se do něj snadno dostane, ale náhodného kolemjdoucího by snad mohl odradit. Dnes by se mu aktovka na petlici zvlášť hodila. Sevřel tašku pod paží, posadil si do čela tmavý klobouk (ten dostal k narozeninám vloni) a odhodlaně vkročil do poblikávající chodby.


Patnácté narozeniny v tomto zaměstnání! Dalimil by už předem mohl načrtnout dnešní scénář: Oupnspejsová ratejna se postupně vyprázdní, jeho kolegové jeden po druhém pod různými záminkami opouštějí místnost a odcházejí na chodbu, ze které cvičené ucho - a to Dalimil po tak dlouhé době opravdu má - slyší hlasy nepřirozeně tlumené a potlačovaný smích. Je to vůbec možné, aby to bylo už popatnácté? Pak se dveře na chodbu otevřou a do ratejny vstupuje šéf s tváří dokořán a za ním celý tým, dvacet lidí nebo třicet… Vypadá to, jako by jich bylo tisíc. Účastníků je každý rok víc, dnes už snad víc než na svatbě Charlese a Diany. Všichni ho obstoupí, vytvoří kolem něho neprodyšný kruh, čestný ústup ani zbabělý útěk nepřipadají v úvahu. Nedokáže se bránit, tým ho obklíčí jako smečka vlků, takže jelen uprostřed postupně rezignuje a čeká, kdo zasadí poslední úder.

Šéf mluví, ostatní se zpola slavnostně a zpola škodolibě usmívají a přikyvují. Přikyvují! Všichni jen přikyvují. Za normálních okolností by dnes Dalimil taky jen přikyvoval a nepovažoval by to za nic nevkusného. Ale takhle!? Jako obyčejně šéf drží krátký a zjevně veselý projev, všichni se smějí, tak se Dalimil taky rozpačitě směje, i když slova létají kolem něj, nedokáže je pochytat, správně seřadit a pochopit tak jejich smysl. Jedno však ví Dalimil jistě: Na závěr projevu mu šéf silně potřese rukou a předá mu láhev nějakého drahého a prý i dobrého alkoholu, na který se složil celý tým. Samozřejmě všichni v týmu vědí, že Dalimil alkohol nepije, vůbec mu nechutná, ale tím se jaksi v dané situaci argumentovat nedá, takže si Dalimil taky symbolicky připije a pak se rozkašle, protože mu to fakt nechutná a ještě je to na něj moc silné, šéf ho párkrát bouchne do zad, až Dalimilovi málem spadnou brýle, a všichni se znovu společně úlevně zasmějí. Pak láhev dobrého alkoholu koluje v týmu, naštěstí je to dobrý a početný tým, takže se láhev za chvíli vrátí z druhé strany kruhu ohmataná a prázdná, načež se kruh hbitě přetvoří v dlouhou frontu zájemců o potřesení rukou a narozeninový chlebíček.


Dalimil došel k výtahu. Nebezpečná fáze výpravy, něco jako ledopád pod Everestem. Výtah nové generace, který si v průběhu jízdy může přivolat kdokoli. Ale co by tady ještě teď večer kdokoli dělal? Za chvíli se bude zamykat hlavní vchod, všichni rozumní lidé už jsou dávno doma. Ale pracují tady snad nějací rozumní lidé? Patnáct let!

Zkusil si představit, co by znamenalo scházet těch osmnáct pater dolů: Dvanáct schodů - zatočit doleva - tři kroky mezipatro - zase zatočit - dvanáct schodů - a jsme o patro níž, to celé osmnáctkrát. Ne že by to nešlo, ale dole už je to pomalu na zamotání hlavy. "No ano," pomyslel si Dalimil: Co když se zamotá a upadne? Poprvé ho dnes napadla tahle myšlenka: "Co když prostě pod schody upadnu? Kdo mi tady pomůže?" Ale co by padal? Naposledy se mu zamotala hlava na oslavě kamarádových narozenin, to už budou dva roky a ani tehdy mu nikdo nepomáhal, protože na tom byl pořád nejlíp ze všech.

Vstoupil do výtahu doufaje, že cesta trvající osmnáct navlas stejných pater proběhne bez výstřelků a hlavně beze svědků. Jako by svými narozeninami spáchal zločin, blesklo mu hlavou. Ale není to trochu zločin nebo přinejmenším provinění se v jeho věku dožít dalších narozenin? Dnes je mu dvaapadesát a je tedy prokazatelně vinen!


"Tentokrát jsme se rozhodli," dí šéf, "že jako tým přidáme ještě drobnost na přilepšenou. Řekli jsme si totiž, že i oko takového starého zkušeného barda spočine občas rádo na nějaké té lepé křivce, co? Tak jsme to tedy…. No tak…" postrčil šéf dopředu svou novou mladičkou sekretářku Milušku, která do bledé zářivkové žluti svítila jako slunce právě z plných sil zapadající nad Čachtickým hradem. "Červená jak pivoněčka, co?", uculoval se šéf na ostatní kolegy a všichni se tupě usmívali - rádi, že právě stojí na bezpečnější straně barikády. Dnes se střílí jen na Dalimila a na sekretářku.


Hned v sedmnáctém výtah jako kdyby zaváhal, přibrzdil, snad chtěl dát svou strojovou inteligencí nějakému opozdilci šanci naskočit si. Dalimilovo srdce jakousi zvrácenou setrvačností při brzdění vystoupalo až někam těsně nad jícen, skoro se zdálo, že by ho bylo možné spolknout (jak by asi pak srdce dopadlo, hanba si představit). Výtah se znovu rozjel do normální rychlosti. Šestnáctka by mohla proběhnout hladce, tady jsou podnikoví právníci, nic moc dynamického, kolegové spíš Dalimilova věku, ti už budou doma. Patnáctka je nebezpečná, tady sídlí obchodníci a u nich si člověk nikdy nemůže být jistý, co mají rozpracovaného a jaký termín hoří. Chodil sem ale poslední dobou rád, nabrali novou mladou šéfovou, tedy celkem mladou a taky celkem pěknou. Ale co říká celkem?! Opravdu pěknou, přece nebude uhýbat i sám před sebou! Vlastně nejhezčí z těch, které častěji potkává. Povzdechl si: Co si asi myslí ona o něm?


Sekretářka držela tenký bílý balíček formátu A4 s velkou fialovou mašlí, to bude nejspíš projev jejího zvláštního mladistvého vkusu (při vědomí úrovně vlastního vkusu se Dalimil úspěšně vyhnul slovu nevkus). Třesoucí se rukou mu podávala balíček a těkala pohledem po všech koutech místnosti. Podle barvy její tváře se dalo usoudit, že minimálně jeden z rodičů byl Apač.

"To máš něco od celýho týmu, ale hlavně je to tady od Milušky, co?" zahihňal se šéf a všichni sledovali předávání a rozbalování dárku, jako by si ho chtěli navždy vštípit do paměti, navzájem se odstrkovali, aby viděli vše co nejlíp, a všichni, kteří občas nosívali brýle, je měli přikované na nose. "Miluška to vybírala sama, co?" prášil šéf a všichni mlčenlivě přikyvujíce lhali potichu s ním. "A sama s láskou balila, co?" stupňoval teror šéf a nebohá sekretářka propadala čím dál hlouběji do bahna paniky.

Dalimil jí zkoušel beze slov, jen mimikou obličeje naznačit, ať si z toho nic nedělá, takovým zasvěcením už tady prošlo za těch patnáct let tolik mladých holek… Mimika nestačila, stydící se děvče se na Dalimila nebylo schopné vůbec podívat a očima protočenýma vzhůru prosilo o zázrak. Možná stačilo říct nahlas: Miluško, z toho si nic nedělejte, oni jsou prostě jen takoví mizerové, to bude zase dobrý…", ale Dalimil tyhle věci nedokázal říkat nahlas, jen uvnitř a dovnitř. Sám měl pak alibistický pocit, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Směrem ven ale jen mlčel jako obvykle.


Ozval se zvukový signál. Někdo chce v patnáctém nastoupit! Dalimil přestal dýchat jako u doktora, výtah znovu přibrzdil a tentokrát i zastavil. Dveře se otevřely a v nich se objevila právě ta, nad jejímž obrazem se Dalimil o patro výš tak pošetile zasnil. "Dobrý večer," špitla. "Můžu s vámi?"

Dalimil se vmžiku zpotil po celém těle, v podpaží mu vyrašily mokré mapy, klouzavou dlaní ještě pevněji sevřel tašku s dárkem a několik krůpějí potu vyrazilo nedočkavě na jeho pleši krásné ženě vstříc. Už abychom byli dole, pomyslel si a polkl tak, že to bylo slyšet a dosud decentně sklopené oči jeho spolujezdkyně na něj pohlédly, neusmály se, ale nějaká vzdálená ozvěna úsměvu jimi prolétla.

Cesta dolů byla nekonečná. Teplota v kabině stoupala až někam nad zápalnou teplotu myšlenek, protože všechny Dalimilovy myšlenky a nápady, co mu normálně bez přestání protékají hlavou, vyhořely, rozpustily se, vysublimovaly do prostoru, zachytily se na prosklených stěnách a splynuly s nimi do neviditelnosti. Dalimilovi to připomnělo saunu, kterou kdysi podstoupil u kamaráda a ve které horkem zkolaboval. Zkolaboval!! Co kdyby tady taky tak zkolaboval, pomyslel si. Jenom by mne překročila a odešla domů nebo by aspoň skočila do recepce pro pomoc? Nebo by mi zkusila pomoct sama? Pomoc od takové ženy se v jeho věku rovná nabídce nože k rituální sebevraždě. Výtah dimenzovaný pro šest osob se vizuálně stále scvrkával, byli tu jen dva, ale snad by se k nim už nevešla ani násada od koštěte. Ustupoval před ní a tlačil se víc a víc ke stěně výtahu, i ona, zdálo se, ustupovala, ale jejich těla, konkrétně její hruď a jeho vypouklé břicho se nějak vydouvaly a nafukovaly, puzeny zvláštním magnetismem tohoto do sebe propadlého prostoru.

"To snad projektují pro Číňany", vydechl jí do tváře a ona se zachvěla pod silou jeho dechu a snad i malinko ucukla. Co to řekl za nesmysl? Jak by tomu mohla rozumět. Netuší přece (a je to jen dobře), na co v posledních chvílích myslel. V posledních chvílích!! Má to snad zkusit vysvětlit? Ještě hůř!! Už aby byli dole!! Nikde na světě není relativita času tak dobře pozorovatelná prakticky jako ve výtahu. Vždyť už přece musíme být dole! Zjistil, že nedýchá, zadržel dech hned v okamžiku, kdy ona vešla, pokusil se trochu vtáhnout břicho, které mu oddaně viselo přes opasek a odpočívalo v téhle odporné poloze jako unavený pes u nohou své paní. Nedýchá už od patnáctého, uvědomil si, ale to by měl. Bez dechu přece už nemůže dlouho vydržet, jinak zkolabuje. Zkolabuje!! Už je tu to slovo zas! Zas a znovu se připomíná, i když se mu Dalimil vzpírá, představa kolapsu se vrací a vkrádá se mu do vědomí.

Prudce vydechl nashromážděný dech s mohutným Pchuááááááphúúúúú!! Ona náhlý příliv použitého vzduchu hrdinně ustála, i když se i jemu zazdálo, že se do zetlelého vzduchu v kabině výtahu dostalo i trochu - jinak výborného - skopového na česneku, které Dalimil dnes svátečně poobědval. Proboha, teprve třinácté patro, kudy jsme to jeli? Vždyť už muselo uběhnout nejmíň půl hodiny, co jsou spolu na těch pár čtverečních decimetrech kontrolovaně padající plochy. Výtah opět zastavuje. Snad už proboha nikdo nepřistoupí. Ostatně zdá se, že není kam.


"Člověk si může myslet, že balení dárku musí být ukrutná nuda. Ale tady Miluška už má teď jinou zkušenost, co?" rýpl šéf loktem sekretářku zezadu do žeber. "Takové balení dárku může být i dost vzrušující, co?" Natěšen na to, co přijde, a pobavený dívčinými rozpaky šéf postupně zvyšoval hlas a v očích mu svítily jiskérky chlapecké rošťárny. A ostatní? Dalimil je rychle prolétl pohledem: Zdvořilý zájem, pocit povinnosti, občas závan zvědavosti nebo poťouchlosti u mužů. Ostentativní nezájem u žen. Ať už to bude cokoli, je zřejmé, že dárek vybíral šéf osobně. Nic dobrého nás tedy nečeká.


V otevírajících se dveřích se objevuje přetlustá uklízečka vonící po rybách. Ona a její veliký počišťovací vozík. Usmívá se, k čertu proč se tak pitomě usmívá? Oči jí kloužou hned na něj, hned zase na mladou ženu, která se snad dokonce trochu červená, jako by byla přistižena bůhví při čem. "Já ještě počkám, jen jeďte," povídá uklízečka usměvavým hlasem plným pochopení ke slabostem druhých. A dveře, které jindy tolik spěchají se zavřít, jsou stále dokořán, jako by si ten prokletý automat chtěl tuhle bezdůvodně prekérní situaci pořádně vychutnat. "Chápu, musí to být nepříjemné, být takhle přistižený", povídá beze slov rozzářená kulatá uklízeččina tvář, "ale nemusíš být nervózní holoubku. Já to nikde troubit nebudu, ostatně nikdo by mi to ani nevěřil, protože by nepochopil, co na tobě taková pěkná holka vidí. Ale jak říkám, vaše věc…! No, možná se o tom zmíním tlusté Fany ze šestého, to jsem zvědavá, co tomu řekne. Bomba, že jo? Ale nikomu dalšímu! Jedině snad….."

Konečně se dveře zavřely a výtah pokračoval v náročném sestupu. Museli už oba stát po kotníky v Dalimilově potu. Nechtěl na ni upřeně civět, ale v malé kabince opatřené navíc rafinovaným systémem zrcadel, nebylo možné zajistit, aby se jejich pohledy občas nestřetly. "Copak Číňani…" usmála se na něj malinko nuceně přibližně v devátém patře. V osmém proto Dalimil vykulil nechápavě oči a začal rychle oddychovat, asi aby dohnal ztrátu ze začátku jízdy, kdy nedýchal vůbec, jeho bušící srdce jako by si neumělo vzít z plic dostatek kyslíku. Sjížděje do přízemí, připadal si jako těsně pod vrcholem osmitisícovky, v zóně smrti, v pokušení omdlít. Omdlít, zkolabovat, už je to tu zas. Znovu pevněji - i když o moc pevněji už to ani nešlo - sevřel aktovku s dárkem. "Ta by se divila, kdybys tu sebou praštil a tenhle dáreček ti na ni vypadl z aktovky". Pocítil ostrý tlak na hrudní kosti. Jednoduché dilema - infarkt nebo větry. Pojedl dnes něco oslavných chlebíčků s nažluklou majonézou a zapil je nevalným siřičitým vínem, určitým vnitřním tlakům by se tedy nikdo nemohl podivovat. Ale ať je to cokoli, teď už vydrží. Znovu zadržel dech. Ještě tři patra. Ještě dvě. ……… A jedno!


Zpod bílého balicího papíru na Dalimila vykouklo napřed obrovské ženské poprsí, samozřejmě zcela obnažené, v přirozené selecí barvě, teprve na druhý pohled oko spočinulo i na zbytku těla. Přestože byly primárně vidět sekundární pohlavní znaky, sekundárně se ukázalo, že na obrázku jsou - v docela dobré formě i barvě - i ty primární. Dalimil se s otazníkem v očích rozhlédl po kolezích a rychlý vyčítavý švenk zakončil na nadšené tváři svého šéfa.

"Trocha jemné erotiky v našem věku nikdy nezaškodí, co?" Rozchechtal se šéf a bylo vidět, že na tento okamžik se dlouho těšil, takže mu bylo na rozdíl od jindy zcela jedno, že se chechtá sám. Kdepak jemná erotika. Již z nápisů na titulní straně kolem obnažené divy s barokními proporcemi bylo zřejmé, že jde o tvrdou pornografii, protože z titulků, které zřejmě měly představovat názvy kapitol, bylo nejslušnější slovo "kozy". Tedy aspoň v češtině, kterou Dalimil vyznával, a která byla v našich krajích oficiálně rozšířena ještě za jeho mládí.

"Tak teda … Mo…,moc děkuju, vykoktal ze sebe oslavenec, zatímco se ostatní kochali mnohostrannou trapností situace.


"Tak nashledanou pane inženýre," zahlaholila. "Vlastně ani nevím, jak se jmenujete." Nevěděl, jestli má říct rovnou křestní jméno nebo příjmení, od dilematu ho zachránilo, že si právě na své příjmení nemohl tak docela vzpomenout. "Dalimil. Jmenuji se Dalimil." Jmenuji se Dalimil, paní Soňo, mohl přitom říct. On ji totiž znal, znal dokonce i příjmení, ale ani na to si právě nemohl vzpomenout. Teď udělá nějaký nejapný vtip na Dalimilovu kroniku. Ale ne, to ženy jejího typu nedělají, protože nepotřebují imponovat vzdělaností. To dělají jen muži v přítomnosti žen jejího typu. Někteří muži. "Pěkný večer, Dalimile." Nepředstavila se, tuší tedy, že Dalimil se už informoval? Vyšla ze dveří výtahu vstříc pošmournému večeru jako první. Dalimil chvíli zůstal sám s otevřenými dveřmi, zamyšleně naslouchal ťukání jejích podpatků o dlažbu chodby, kroky se ale na moment zastavily, zaváhaly a pak přiťukaly v opačném směru. Nakoukla zpět do dveří: "Mimochodem, já jsem Soňa." Dalimil rychle zahrál údiv, nadechl se, ale než stačil cokoli říct, dveře se zavřely, a přestože skočil po ovládacích tlačítcích rychlostí útočící šelmy, rozjel se znovu směrem vzhůru. Zmáčkl zoufale snad všechna tlačítka kromě zvonku (přece nebude dělat ještě umělý povyk, ne?). Nic naplat, dojel opět potupně až do třináctého. Rybí uklízečka s velkým vozíkem už snad ani nebyla překvapená. "Tak už jste mladou paní vyprovodil? Hezká, moc hezká, to vám musím říct, řekla mu a s trochou despektu si ho proskenovala od hlavy až k zabláceným špičkám bot a zase zpět. Pak se znovu usmála svým nesnesitelně tolerantním úsměvem. "Tak teď si zase pro změnu užijete starou bábu." A začala se mačkat do kabiny svým obrovským vozíkem napřed. "Ale já jedu až do mínus jedničky, do technickýho, to víte, my, co neděláme hlavou, žijem dneska už jenom v podzemí, my k tý naší práci rozhled nepotřebujeme.


"Mezi náma chlapama, co, Miluško…" další herda do zad, "ona to zase jen tak lehoučká erotika není, co? Spiklenecky mrkl šéf na všechny okolostojící, jejichž tváře úslužně taky spiklenecky zamrkaly a obrátil se zpět k Dalimilovi: "Je to docela chárt, teda jako drsný!" Cizí jazyky nebyly šéfovou silnou stránkou. Aby se dorozuměl s těmi, které skutečně potřeboval, nebylo angličtiny zapotřebí. "No jen otoč, zalistuj si, před náma v týmu se stydět nemusíš, co?" Sekretářka ve tváři žhnula jako Proxima Centauri. Dalimil otočil s nechutí stránku. "Teda jako tvrdý, co?" dodal šéf, aby bylo zcela jasno. Na dalších stránkách bylo všechno opravdu tvrdý.


Teprve při cestě dolů, začaly knoflíky zmáčknuté v zoufalství při výjezdu vzhůru opravdu fungovat. Výtah tak stavěl v každém patře, vždy zastavil, dveře se chvilku rozmýšlely, pak se otevřely, uklízečka nahlas vzdychla, deset vteřin čekali a dveře se zase zavřely. Teprve teď Dalimilovi došlo, že měl možná jedinečnou šanci Soňu doprovodit. Kam? Za kým? Nevěděl. Věděl o ní jen to, že se jmenuje Soňa, ale zato to věděl ze dvou nezávislých zdrojů. Místo toho tady tráví zbytky svátečního večera s tolerantní rybou z technickýho. Hlavou mu blesklo, jestli vůbec má vstupní kartičku, aby se dostal přes nekompromisní turniket ven. Dalimil pootevřel aktovku, v ten okamžik uklízečce vyjely oči asi dvacet centimetrů nad hlavu, až vypadala jak přerostlý hlemýžď, a snažila se vysondovat, co všechno v Dalimilově tašce je. Ani se tím nijak neskrývala. Pobaveně výskla, že už jí móóóóóc dlouho zajímá, co vlastně nosí do práce a z práce takoví páni (páni, jaký já jsem pán, pomyslel si Dalimil). Rychle tašku zaklapl. Jestli teď zkolabuju, řekl si (už zas!), té bábě bude úplně fuk, že vypustím duši, hlavně že se bude moct podívat do té tašky. To bude sousto pro Fany ze šestýho. Dalimil si nosí do práce jenom vobčanku a hanbatý vobrázky! To je pane pán! Výtah se stal Dalimilovi pastí a uklízečka jeho žalářníkem. Svět se s ním opět zamotal. Právě znovu stavěli, snad v sedmém, osmém, kdoví? Řekl jen pardon, odstrčil hrubě rosolovité tělo, které jen heklo překvapením a nárazem na stěnu, a vystoupil. Tak nakonec po všech těch peripetiích stejně seběhl zbývající patra pěšky. Prošel bez problémů unaveným turniketem a dostal se před budovu. Konečně vzduch!

(dokončení příště)

Nedělní miniglosy č.145

4. prosince 2011 v 16:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Dalšího gastronomického úspěchu dosáhla česká kuchyně na evropském kolbišti: Tradiční český buřtguláš byl vzhledem ke kvalitě výchozích surovin zařazen mezi tzv.pilíře evropské kuchyně, konkrétně v sekci vegetariánských jídel.
-----------------------
Podle výsledků průzkumů se letos poprvé děti před Mikulášem bojí více andělů než čertů a i důvěra dospělých v anděly oproti loňsku poklesla o dva procentní body. Politologové to dávají do souvislosti s nepříliš úderným volebním programem andělů, který slibuje jen nekonkrétní ráj na nebesích, zatímco čerti slíbili svým voličům celkem snadno představitelné nebe na zemi. Zdaleka nejhůř je na tom ale Strana Mikulášů, jejíž preference dokonce poprvé spadly pod hranici volitelnosti. Kdo by v tom případě nahradil Mikuláše v tradiční prosincové pouti za budoucími voliči, zatím zůstává nejasné, protože jde ale o rozdávání dárků, pravděpodobnější je angažmá představitelů levicových stran.
-----------------------
Ministr vnitra Jan Kubice není podle svého vyjádření spokojen s prací šéfa Policie ČR Petra Lessyho. Podle našeho dobře informovaného zdroje nespokojenost ministra vzrostla, když se dozvěděl o podnikatelských aktivitách policejního prezidenta v jeho rodinném podniku Lessy České republiky.
----------------------
Pražský primátor Svoboda vyloučil svou kandidaturu na prezidenta republiky stejně jako náměstek policejního prezidenta Vladislav Husák. "Je to škoda," komentoval obě prohlášení jeden z předních českých historiků, "rivalita Svobody a Husáka patřila dlouho do československé politiky a je škoda, že jmenovci dávných politiků v této tradici nechtějí pokračovat. Proslýchá se ale, že o kandidatuře uvažuje aspoň známý bavič Petr Novotný, tak možná ještě není vše ztraceno."
-----------------------
Poté, co se podařilo zrušením kachličkového obložení pražského tunelu Blanka ušetřit téměř 2 miliardy korun, pražský magistrát se rozhodl ušetřit další stamilióny tím, že tunel nebude mít původně projektované plovoucí podlahy. Podle magistrátních odborníků bude plovoucí podlaha tunelu vytvořena postupně přirozenou cestou díky stoupající hladině spodní vody.

Perfect days - I ženy mají své dny

3. prosince 2011 v 22:13 | Petr Vápeník |  Filmy

Dostalo se mi onehdy neveřejné výtky, že se ve svých zřídkavých článcích o filmech zaměřuji na moc intelektuální kousky, takže si na své nepřijdou "normální" čtenáři, kteří samozřejmě chodí do kina na mainstream a ne do žádných artových kin. Nemůžu říct, že bych po té přátelské výtce šel do sebe, nicméně šel jsem tentokrát do kina na opravdový mainstreamový film, tak se hned snažím přispěchat s textem, který by konečně otevřel stránky mého blogu i oněm tzv.normálním čtenářům a divákům. Ostatně co bych neudělal (čistě mainstreamově) pro zvýšení návštěvnosti, že? :-)

Film známé režisérky Alice Nellis Perfect days (s podtitulem I ženy mají své dny) si, myslím, nehraje na kdovíjaké umění. Je to slušně natočená a dobře srozumitelná romantická komedie určená rozhodně pro hodně široké publikum. Hlavní téma filmu je totiž velmi dobře srozumitelné skoro každému: Úspěšná žena, která dala přednost kariéře před rodinou, intenzivně zatouží ve svých 44 letech po dítěti. Kdo nezná ze svého okolí někoho takového? Potíž je v tom, že i když je kadeřnice Erika (Ivana Chýlková) atraktivní a samostatná žena s vlastní a poněkud obskurní kadeřnickou televizní show, nápadníků, kteří by zároveň chtěli být otci jejího vytouženého potomka, se jaksi nedostává. A tak dny běží a Erika zjišťuje, že potenciálních otců je velmi, ale opravdu velmi omezený počet.

Přichází snad v úvahu bývalý (tedy pardon, vlastně i současný, protože ještě nebyl čas najít oddací list, aby se s Erikou mohl rozvést) manžel Viktor (Bob Klepl)? Nebo homosexuální kamarád Richard (Ondřej Sokol). Nebo se najde nějaký nový schopný "dárce"? Ano, snad by se našel: Dlouhá léta tajený syn nejlepší kamarádky Alice (Zuzana Bydžovská, která mimochodem hrála roli Eriky dlouhé roky na divadle) v podání Vojty Kotka. Mladý zajíček v objetí emocionálně nevyrovnané čtyřicátnice?

Nebudu případným zájemcům prozrazovat zákruty děje, ostatně pokud namícháte uvedené postavy, přihodíte v názorech ne zcela konzistentní Eriččinu matku (Zuzana Krónerová) a místy dost otravné "celebritní" velkoměstské prostředí, jsou celkem snadno odhadnutelné. Výsledkem docela nápadité směsi postav je místy celkem zábavná konverzační komedie, do které jen zpovzdálí zavanou náznaky, že všechno není taková řachanda, jak se snaží tvůrci divákům namluvit. Tím míň, když bychom opustili kulisy moderního "vystajlovaného" bytu, kterému dominují nepraktická bílá křesla a chladný prostor (nevím proč, párkrát se mi vybavily dávné chladné a napůl šílené popartové interiéry z filmu S.Kubricka Mechanický pomeranč), a pokusili bychom se příběh vsadit do standardnějšího prostředí. Ale to by pak zase vítr obyčejnosti odfoukl onu romantiku, na kterou se bezesporu chytí spousta diváků.

Myslím si, že tento konverzační film (divadelní charakter předlohy je hodně patrný) je paradoxně nejsilnější v místech, kdy je film skutečně filmem a nad slovem dominuje obraz. Těch míst beze slov - ať už s podtónem trapnosti nebo náhlého vědomí vážnějších souvislostí - je pohříchu jen pár, ale tyhle občasné "spodní proudy" mě ubezpečují, že Alice Nellis je pořád výborná filmařka, i když jinak by asi Perfect days dokázal natočit kdekdo. Jen by snad takový náhradník tolik nezvýraznil onen hodně silný ženský tón, který se line celým filmem. Když se divák neuspokojí jen povětšinou rozverným dějem, může si výrazněji uvědomit pár otázek k popisovaným tématům: Všichni toužíme mít u sebe lidi, se kterými nám bude dobře. Ať už viditelně nebo ve skrytu - toužíme i po dětech, i když to třeba dlouho a pod různými záminkami dovedně skrýváme. Všichni jsme něčí děti, neseme něčí otisk a ten otisk chceme poslat dál. Jen všechno to, co s tím souvisí, není až tak jednoduché a bezproblémové, jak bychom si nejspíš přáli.

Film Perfect days není žádné veledílo, které vstoupí do dějin českého filmu. Je to slušně zvládnutá etuda, která - když nad ní nebudeme moc přemýšlet a nebudeme na ni klást velké nároky - nás může místy rozesmát a místy zasmušit podle toho, jak blízko máme k problémům defilujícím na plátně. Najdeme v něm i lidské sobectví, i "oběť" a rozdávání, najdeme v něm lež a přetvářku, stejně jako okamžiky upřímnosti, najdeme v něm načančanou kulisu i záblesky skutečnosti. Najdeme v něm zajímavé herecké okamžiky (v tomto víceméně ženském filmu se mi paradoxně víc líbily výkony herců než hereček, hlavně Ondřeje Sokola a místy i Vojty Kotka (snad to ode mne není nějaké gendrové nadržování!). Těšil jsem se na ženské herecké výkony a byl jsem z nich nakonec trochu rozpačitý, věřím, že jen proto, že především Ivanu Chýlkovou jsem už viděl v daleko lepších opusech.

Co mě na filmu štvalo, byl děsný a okatý product placement. Nebudu uvádět všechny značky, kterých jsem byl nucen si v průběhu filmu všimnout, a rozšiřovat o nich povědomí dál. Je mi jasné, že sehnat peníze na film není jednoduché a product placement je celkem slušnou možností. Ale štve mě, když z příběhu příliš čouhá, což byl podle mne bohužel případ Perfect days.


Kdybych měl hodnotit procenty, jak je to teď na různých místech zvykem, dal bych 50%. Což rozhodně neznamená, že bych film nemohl doporučit jako oddychovku, kterou je možné bez velkých výčitek pustit do druhého dne z hlavy.

Větrní rytíři

1. prosince 2011 v 7:29 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Stanu se rytířem bez bázně a hany,
co místo brnění má svetr vytahaný.
Stanu se rytířem bez hany a bázně,
svým nepřátelům budu říkat něžně: "Honey!"
a z bitev s větrem půjdu (nezávazně)
smíchy potrhaný.

Srdce opevněné ve zrezivělé zbroji
přijímá pod jednou i pod obojí
v souznění se všemi, kdo podobně v tom plavou.
"Šrámy na kovu se jenom špatně hojí,"
moudře pokyvuje hlavou
smrtka na orloji.

Větrní rytíři v soubojích beze zbraní
ucházejí se dál o šátky vzácných paní;
vánkem je pohladí, vichřicí zaútočí.

V mlýnici času se jemná mouka mele,
jak paličatý sníh se k zemi snáší zatvrzele.
Jsi to však pořád ty, koho mám plné oči.