Dárek - 1.část

7. prosince 2011 v 22:09 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Pozn.: Dnes poprvé na zkoušku (ač nejsem velký příznivec takového postupu) publikuji text rozdělený na dvě pokračování. Důvod je prostý - na jeden článek byla tato povídka příliš dlouhá a nechtěl jsem ji krátit jen pro účely publikace na blogu. Uvidíme, jaké budou reakce ctěného čtenářstva. Dokončení povídky můžete čekat pozítří a pravděpodobně připojím i nějakou malou anketku, abych zjistil, jestli je taková forma pro vás přijatená nebo nikoli. A teď už vás zvu k příběhu pana Dalimila, který právě už zase slaví narozeniny. No, slaví... Jak se to vezme!


Chodba velkolepé kancelářské budovy sice svítila do večera pokročilé době navzdory, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří už panovala tma. Úplně poslední dveře vpravo se pootevřely a zatím neviditelné oči sondovaly, zda je chodbový vzduch dostatečně čistý. Úplné ticho rušila jen poblikávající zářivka nad kopírkou, zářivka vždy mrkla a její monotónní nízko položené brumendo přeskočilo do krátké fistule. Nikde ani živá noha. Dveře se rozpačitě otevřely. Nadešla Dalimilova chvíle. Asi padesátiletý obtloustlý šedý úředníček s brýlemi se na tento okamžik těšil celý den. Na to, až jedinou známkou zdejšího kancelářského života bude právě jen pomrkávající zářivka. Na to, až nebude muset procházet chodbou a být přitom všem na očích. Nebo třeba ne všem, ale stačilo by být na očích jen jednomu z kolegů. Kterémukoli. Stejné jako všem! Prý týmová spolupráce! Sdílíme nejen pracovní témata, ale i soukromé aktivity. Bolí-li Dalimila zub, celý tým s ním soucítí. Když jeho dcera odmaturovala s vyznamenáním, tým se společně těšil (za jeho peníze ovšem). Tým je všude kolem. Týmu nejde uniknout.

Jedna ohromná ratejna vlevo, pak chodba jako společná hráz vysoko se klenoucí mezi dvěma rybníky. Pak obrovitá ratejna vpravo. V levé ratejně zbyl sám. Na chodbě klid. Vzal lehounce za kliku konkurenční ratejny. Zamčeno. Dalimilovi se ulevilo. Cesta je volná. Původně chtěl jít dnes domů dřív. Na narozeniny si sice nikdy nepotrpěl, ale přece jen to byla dobrá příležitost připomenout rodině svou existenci. Normálně chodí domů kolem šesté. Měsíce a roky chodí takto domů, potkává na stejných místech stejné lidi, kteří chodí domů taky na šestou. Teď je půl osmé. Dnes už své oblíbené televizní zprávy o šesté nestihne. Nesnáší narozeniny v práci. Narozeniny jsou v týmu na škodu. Všichni o nich vědí, jako supi se vrhají na nešťastné oslavence a vytrhávají z nich kusy masa jejich soukromí.

"Co je komu do toho, že mám narozeniny", pomyslel si Dalimil už pokolikáté. Co je komu do toho, že je mu právě dnes dvaapadesát. Nebo už bylo? Platí narozeniny i večer?

Dalimil pevně uzavřel svou hnědou koženou úřednickou aktovku. Dárek k padesátinám od manželky. Každých pět let nová taška, ke každým kulatinám, tahle bude muset ještě tři roky vydržet. Dlaň měl dnes dost zpocenou, snad ode všech těch potřesení rukou, a tmavě hnědá kůže v dlani slzící kapičky potu nekoordinovaně klouzala.

"Kdyby tak šla zamknout!" povzdechl si Dalimil. Taky mohla manželka připlatit pár stovek a koupit zamykatelný model. I méně schopný zloděj se do něj snadno dostane, ale náhodného kolemjdoucího by snad mohl odradit. Dnes by se mu aktovka na petlici zvlášť hodila. Sevřel tašku pod paží, posadil si do čela tmavý klobouk (ten dostal k narozeninám vloni) a odhodlaně vkročil do poblikávající chodby.


Patnácté narozeniny v tomto zaměstnání! Dalimil by už předem mohl načrtnout dnešní scénář: Oupnspejsová ratejna se postupně vyprázdní, jeho kolegové jeden po druhém pod různými záminkami opouštějí místnost a odcházejí na chodbu, ze které cvičené ucho - a to Dalimil po tak dlouhé době opravdu má - slyší hlasy nepřirozeně tlumené a potlačovaný smích. Je to vůbec možné, aby to bylo už popatnácté? Pak se dveře na chodbu otevřou a do ratejny vstupuje šéf s tváří dokořán a za ním celý tým, dvacet lidí nebo třicet… Vypadá to, jako by jich bylo tisíc. Účastníků je každý rok víc, dnes už snad víc než na svatbě Charlese a Diany. Všichni ho obstoupí, vytvoří kolem něho neprodyšný kruh, čestný ústup ani zbabělý útěk nepřipadají v úvahu. Nedokáže se bránit, tým ho obklíčí jako smečka vlků, takže jelen uprostřed postupně rezignuje a čeká, kdo zasadí poslední úder.

Šéf mluví, ostatní se zpola slavnostně a zpola škodolibě usmívají a přikyvují. Přikyvují! Všichni jen přikyvují. Za normálních okolností by dnes Dalimil taky jen přikyvoval a nepovažoval by to za nic nevkusného. Ale takhle!? Jako obyčejně šéf drží krátký a zjevně veselý projev, všichni se smějí, tak se Dalimil taky rozpačitě směje, i když slova létají kolem něj, nedokáže je pochytat, správně seřadit a pochopit tak jejich smysl. Jedno však ví Dalimil jistě: Na závěr projevu mu šéf silně potřese rukou a předá mu láhev nějakého drahého a prý i dobrého alkoholu, na který se složil celý tým. Samozřejmě všichni v týmu vědí, že Dalimil alkohol nepije, vůbec mu nechutná, ale tím se jaksi v dané situaci argumentovat nedá, takže si Dalimil taky symbolicky připije a pak se rozkašle, protože mu to fakt nechutná a ještě je to na něj moc silné, šéf ho párkrát bouchne do zad, až Dalimilovi málem spadnou brýle, a všichni se znovu společně úlevně zasmějí. Pak láhev dobrého alkoholu koluje v týmu, naštěstí je to dobrý a početný tým, takže se láhev za chvíli vrátí z druhé strany kruhu ohmataná a prázdná, načež se kruh hbitě přetvoří v dlouhou frontu zájemců o potřesení rukou a narozeninový chlebíček.


Dalimil došel k výtahu. Nebezpečná fáze výpravy, něco jako ledopád pod Everestem. Výtah nové generace, který si v průběhu jízdy může přivolat kdokoli. Ale co by tady ještě teď večer kdokoli dělal? Za chvíli se bude zamykat hlavní vchod, všichni rozumní lidé už jsou dávno doma. Ale pracují tady snad nějací rozumní lidé? Patnáct let!

Zkusil si představit, co by znamenalo scházet těch osmnáct pater dolů: Dvanáct schodů - zatočit doleva - tři kroky mezipatro - zase zatočit - dvanáct schodů - a jsme o patro níž, to celé osmnáctkrát. Ne že by to nešlo, ale dole už je to pomalu na zamotání hlavy. "No ano," pomyslel si Dalimil: Co když se zamotá a upadne? Poprvé ho dnes napadla tahle myšlenka: "Co když prostě pod schody upadnu? Kdo mi tady pomůže?" Ale co by padal? Naposledy se mu zamotala hlava na oslavě kamarádových narozenin, to už budou dva roky a ani tehdy mu nikdo nepomáhal, protože na tom byl pořád nejlíp ze všech.

Vstoupil do výtahu doufaje, že cesta trvající osmnáct navlas stejných pater proběhne bez výstřelků a hlavně beze svědků. Jako by svými narozeninami spáchal zločin, blesklo mu hlavou. Ale není to trochu zločin nebo přinejmenším provinění se v jeho věku dožít dalších narozenin? Dnes je mu dvaapadesát a je tedy prokazatelně vinen!


"Tentokrát jsme se rozhodli," dí šéf, "že jako tým přidáme ještě drobnost na přilepšenou. Řekli jsme si totiž, že i oko takového starého zkušeného barda spočine občas rádo na nějaké té lepé křivce, co? Tak jsme to tedy…. No tak…" postrčil šéf dopředu svou novou mladičkou sekretářku Milušku, která do bledé zářivkové žluti svítila jako slunce právě z plných sil zapadající nad Čachtickým hradem. "Červená jak pivoněčka, co?", uculoval se šéf na ostatní kolegy a všichni se tupě usmívali - rádi, že právě stojí na bezpečnější straně barikády. Dnes se střílí jen na Dalimila a na sekretářku.


Hned v sedmnáctém výtah jako kdyby zaváhal, přibrzdil, snad chtěl dát svou strojovou inteligencí nějakému opozdilci šanci naskočit si. Dalimilovo srdce jakousi zvrácenou setrvačností při brzdění vystoupalo až někam těsně nad jícen, skoro se zdálo, že by ho bylo možné spolknout (jak by asi pak srdce dopadlo, hanba si představit). Výtah se znovu rozjel do normální rychlosti. Šestnáctka by mohla proběhnout hladce, tady jsou podnikoví právníci, nic moc dynamického, kolegové spíš Dalimilova věku, ti už budou doma. Patnáctka je nebezpečná, tady sídlí obchodníci a u nich si člověk nikdy nemůže být jistý, co mají rozpracovaného a jaký termín hoří. Chodil sem ale poslední dobou rád, nabrali novou mladou šéfovou, tedy celkem mladou a taky celkem pěknou. Ale co říká celkem?! Opravdu pěknou, přece nebude uhýbat i sám před sebou! Vlastně nejhezčí z těch, které častěji potkává. Povzdechl si: Co si asi myslí ona o něm?


Sekretářka držela tenký bílý balíček formátu A4 s velkou fialovou mašlí, to bude nejspíš projev jejího zvláštního mladistvého vkusu (při vědomí úrovně vlastního vkusu se Dalimil úspěšně vyhnul slovu nevkus). Třesoucí se rukou mu podávala balíček a těkala pohledem po všech koutech místnosti. Podle barvy její tváře se dalo usoudit, že minimálně jeden z rodičů byl Apač.

"To máš něco od celýho týmu, ale hlavně je to tady od Milušky, co?" zahihňal se šéf a všichni sledovali předávání a rozbalování dárku, jako by si ho chtěli navždy vštípit do paměti, navzájem se odstrkovali, aby viděli vše co nejlíp, a všichni, kteří občas nosívali brýle, je měli přikované na nose. "Miluška to vybírala sama, co?" prášil šéf a všichni mlčenlivě přikyvujíce lhali potichu s ním. "A sama s láskou balila, co?" stupňoval teror šéf a nebohá sekretářka propadala čím dál hlouběji do bahna paniky.

Dalimil jí zkoušel beze slov, jen mimikou obličeje naznačit, ať si z toho nic nedělá, takovým zasvěcením už tady prošlo za těch patnáct let tolik mladých holek… Mimika nestačila, stydící se děvče se na Dalimila nebylo schopné vůbec podívat a očima protočenýma vzhůru prosilo o zázrak. Možná stačilo říct nahlas: Miluško, z toho si nic nedělejte, oni jsou prostě jen takoví mizerové, to bude zase dobrý…", ale Dalimil tyhle věci nedokázal říkat nahlas, jen uvnitř a dovnitř. Sám měl pak alibistický pocit, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Směrem ven ale jen mlčel jako obvykle.


Ozval se zvukový signál. Někdo chce v patnáctém nastoupit! Dalimil přestal dýchat jako u doktora, výtah znovu přibrzdil a tentokrát i zastavil. Dveře se otevřely a v nich se objevila právě ta, nad jejímž obrazem se Dalimil o patro výš tak pošetile zasnil. "Dobrý večer," špitla. "Můžu s vámi?"

Dalimil se vmžiku zpotil po celém těle, v podpaží mu vyrašily mokré mapy, klouzavou dlaní ještě pevněji sevřel tašku s dárkem a několik krůpějí potu vyrazilo nedočkavě na jeho pleši krásné ženě vstříc. Už abychom byli dole, pomyslel si a polkl tak, že to bylo slyšet a dosud decentně sklopené oči jeho spolujezdkyně na něj pohlédly, neusmály se, ale nějaká vzdálená ozvěna úsměvu jimi prolétla.

Cesta dolů byla nekonečná. Teplota v kabině stoupala až někam nad zápalnou teplotu myšlenek, protože všechny Dalimilovy myšlenky a nápady, co mu normálně bez přestání protékají hlavou, vyhořely, rozpustily se, vysublimovaly do prostoru, zachytily se na prosklených stěnách a splynuly s nimi do neviditelnosti. Dalimilovi to připomnělo saunu, kterou kdysi podstoupil u kamaráda a ve které horkem zkolaboval. Zkolaboval!! Co kdyby tady taky tak zkolaboval, pomyslel si. Jenom by mne překročila a odešla domů nebo by aspoň skočila do recepce pro pomoc? Nebo by mi zkusila pomoct sama? Pomoc od takové ženy se v jeho věku rovná nabídce nože k rituální sebevraždě. Výtah dimenzovaný pro šest osob se vizuálně stále scvrkával, byli tu jen dva, ale snad by se k nim už nevešla ani násada od koštěte. Ustupoval před ní a tlačil se víc a víc ke stěně výtahu, i ona, zdálo se, ustupovala, ale jejich těla, konkrétně její hruď a jeho vypouklé břicho se nějak vydouvaly a nafukovaly, puzeny zvláštním magnetismem tohoto do sebe propadlého prostoru.

"To snad projektují pro Číňany", vydechl jí do tváře a ona se zachvěla pod silou jeho dechu a snad i malinko ucukla. Co to řekl za nesmysl? Jak by tomu mohla rozumět. Netuší přece (a je to jen dobře), na co v posledních chvílích myslel. V posledních chvílích!! Má to snad zkusit vysvětlit? Ještě hůř!! Už aby byli dole!! Nikde na světě není relativita času tak dobře pozorovatelná prakticky jako ve výtahu. Vždyť už přece musíme být dole! Zjistil, že nedýchá, zadržel dech hned v okamžiku, kdy ona vešla, pokusil se trochu vtáhnout břicho, které mu oddaně viselo přes opasek a odpočívalo v téhle odporné poloze jako unavený pes u nohou své paní. Nedýchá už od patnáctého, uvědomil si, ale to by měl. Bez dechu přece už nemůže dlouho vydržet, jinak zkolabuje. Zkolabuje!! Už je tu to slovo zas! Zas a znovu se připomíná, i když se mu Dalimil vzpírá, představa kolapsu se vrací a vkrádá se mu do vědomí.

Prudce vydechl nashromážděný dech s mohutným Pchuááááááphúúúúú!! Ona náhlý příliv použitého vzduchu hrdinně ustála, i když se i jemu zazdálo, že se do zetlelého vzduchu v kabině výtahu dostalo i trochu - jinak výborného - skopového na česneku, které Dalimil dnes svátečně poobědval. Proboha, teprve třinácté patro, kudy jsme to jeli? Vždyť už muselo uběhnout nejmíň půl hodiny, co jsou spolu na těch pár čtverečních decimetrech kontrolovaně padající plochy. Výtah opět zastavuje. Snad už proboha nikdo nepřistoupí. Ostatně zdá se, že není kam.


"Člověk si může myslet, že balení dárku musí být ukrutná nuda. Ale tady Miluška už má teď jinou zkušenost, co?" rýpl šéf loktem sekretářku zezadu do žeber. "Takové balení dárku může být i dost vzrušující, co?" Natěšen na to, co přijde, a pobavený dívčinými rozpaky šéf postupně zvyšoval hlas a v očích mu svítily jiskérky chlapecké rošťárny. A ostatní? Dalimil je rychle prolétl pohledem: Zdvořilý zájem, pocit povinnosti, občas závan zvědavosti nebo poťouchlosti u mužů. Ostentativní nezájem u žen. Ať už to bude cokoli, je zřejmé, že dárek vybíral šéf osobně. Nic dobrého nás tedy nečeká.


V otevírajících se dveřích se objevuje přetlustá uklízečka vonící po rybách. Ona a její veliký počišťovací vozík. Usmívá se, k čertu proč se tak pitomě usmívá? Oči jí kloužou hned na něj, hned zase na mladou ženu, která se snad dokonce trochu červená, jako by byla přistižena bůhví při čem. "Já ještě počkám, jen jeďte," povídá uklízečka usměvavým hlasem plným pochopení ke slabostem druhých. A dveře, které jindy tolik spěchají se zavřít, jsou stále dokořán, jako by si ten prokletý automat chtěl tuhle bezdůvodně prekérní situaci pořádně vychutnat. "Chápu, musí to být nepříjemné, být takhle přistižený", povídá beze slov rozzářená kulatá uklízeččina tvář, "ale nemusíš být nervózní holoubku. Já to nikde troubit nebudu, ostatně nikdo by mi to ani nevěřil, protože by nepochopil, co na tobě taková pěkná holka vidí. Ale jak říkám, vaše věc…! No, možná se o tom zmíním tlusté Fany ze šestého, to jsem zvědavá, co tomu řekne. Bomba, že jo? Ale nikomu dalšímu! Jedině snad….."

Konečně se dveře zavřely a výtah pokračoval v náročném sestupu. Museli už oba stát po kotníky v Dalimilově potu. Nechtěl na ni upřeně civět, ale v malé kabince opatřené navíc rafinovaným systémem zrcadel, nebylo možné zajistit, aby se jejich pohledy občas nestřetly. "Copak Číňani…" usmála se na něj malinko nuceně přibližně v devátém patře. V osmém proto Dalimil vykulil nechápavě oči a začal rychle oddychovat, asi aby dohnal ztrátu ze začátku jízdy, kdy nedýchal vůbec, jeho bušící srdce jako by si neumělo vzít z plic dostatek kyslíku. Sjížděje do přízemí, připadal si jako těsně pod vrcholem osmitisícovky, v zóně smrti, v pokušení omdlít. Omdlít, zkolabovat, už je to tu zas. Znovu pevněji - i když o moc pevněji už to ani nešlo - sevřel aktovku s dárkem. "Ta by se divila, kdybys tu sebou praštil a tenhle dáreček ti na ni vypadl z aktovky". Pocítil ostrý tlak na hrudní kosti. Jednoduché dilema - infarkt nebo větry. Pojedl dnes něco oslavných chlebíčků s nažluklou majonézou a zapil je nevalným siřičitým vínem, určitým vnitřním tlakům by se tedy nikdo nemohl podivovat. Ale ať je to cokoli, teď už vydrží. Znovu zadržel dech. Ještě tři patra. Ještě dvě. ……… A jedno!


Zpod bílého balicího papíru na Dalimila vykouklo napřed obrovské ženské poprsí, samozřejmě zcela obnažené, v přirozené selecí barvě, teprve na druhý pohled oko spočinulo i na zbytku těla. Přestože byly primárně vidět sekundární pohlavní znaky, sekundárně se ukázalo, že na obrázku jsou - v docela dobré formě i barvě - i ty primární. Dalimil se s otazníkem v očích rozhlédl po kolezích a rychlý vyčítavý švenk zakončil na nadšené tváři svého šéfa.

"Trocha jemné erotiky v našem věku nikdy nezaškodí, co?" Rozchechtal se šéf a bylo vidět, že na tento okamžik se dlouho těšil, takže mu bylo na rozdíl od jindy zcela jedno, že se chechtá sám. Kdepak jemná erotika. Již z nápisů na titulní straně kolem obnažené divy s barokními proporcemi bylo zřejmé, že jde o tvrdou pornografii, protože z titulků, které zřejmě měly představovat názvy kapitol, bylo nejslušnější slovo "kozy". Tedy aspoň v češtině, kterou Dalimil vyznával, a která byla v našich krajích oficiálně rozšířena ještě za jeho mládí.

"Tak teda … Mo…,moc děkuju, vykoktal ze sebe oslavenec, zatímco se ostatní kochali mnohostrannou trapností situace.


"Tak nashledanou pane inženýre," zahlaholila. "Vlastně ani nevím, jak se jmenujete." Nevěděl, jestli má říct rovnou křestní jméno nebo příjmení, od dilematu ho zachránilo, že si právě na své příjmení nemohl tak docela vzpomenout. "Dalimil. Jmenuji se Dalimil." Jmenuji se Dalimil, paní Soňo, mohl přitom říct. On ji totiž znal, znal dokonce i příjmení, ale ani na to si právě nemohl vzpomenout. Teď udělá nějaký nejapný vtip na Dalimilovu kroniku. Ale ne, to ženy jejího typu nedělají, protože nepotřebují imponovat vzdělaností. To dělají jen muži v přítomnosti žen jejího typu. Někteří muži. "Pěkný večer, Dalimile." Nepředstavila se, tuší tedy, že Dalimil se už informoval? Vyšla ze dveří výtahu vstříc pošmournému večeru jako první. Dalimil chvíli zůstal sám s otevřenými dveřmi, zamyšleně naslouchal ťukání jejích podpatků o dlažbu chodby, kroky se ale na moment zastavily, zaváhaly a pak přiťukaly v opačném směru. Nakoukla zpět do dveří: "Mimochodem, já jsem Soňa." Dalimil rychle zahrál údiv, nadechl se, ale než stačil cokoli říct, dveře se zavřely, a přestože skočil po ovládacích tlačítcích rychlostí útočící šelmy, rozjel se znovu směrem vzhůru. Zmáčkl zoufale snad všechna tlačítka kromě zvonku (přece nebude dělat ještě umělý povyk, ne?). Nic naplat, dojel opět potupně až do třináctého. Rybí uklízečka s velkým vozíkem už snad ani nebyla překvapená. "Tak už jste mladou paní vyprovodil? Hezká, moc hezká, to vám musím říct, řekla mu a s trochou despektu si ho proskenovala od hlavy až k zabláceným špičkám bot a zase zpět. Pak se znovu usmála svým nesnesitelně tolerantním úsměvem. "Tak teď si zase pro změnu užijete starou bábu." A začala se mačkat do kabiny svým obrovským vozíkem napřed. "Ale já jedu až do mínus jedničky, do technickýho, to víte, my, co neděláme hlavou, žijem dneska už jenom v podzemí, my k tý naší práci rozhled nepotřebujeme.


"Mezi náma chlapama, co, Miluško…" další herda do zad, "ona to zase jen tak lehoučká erotika není, co? Spiklenecky mrkl šéf na všechny okolostojící, jejichž tváře úslužně taky spiklenecky zamrkaly a obrátil se zpět k Dalimilovi: "Je to docela chárt, teda jako drsný!" Cizí jazyky nebyly šéfovou silnou stránkou. Aby se dorozuměl s těmi, které skutečně potřeboval, nebylo angličtiny zapotřebí. "No jen otoč, zalistuj si, před náma v týmu se stydět nemusíš, co?" Sekretářka ve tváři žhnula jako Proxima Centauri. Dalimil otočil s nechutí stránku. "Teda jako tvrdý, co?" dodal šéf, aby bylo zcela jasno. Na dalších stránkách bylo všechno opravdu tvrdý.


Teprve při cestě dolů, začaly knoflíky zmáčknuté v zoufalství při výjezdu vzhůru opravdu fungovat. Výtah tak stavěl v každém patře, vždy zastavil, dveře se chvilku rozmýšlely, pak se otevřely, uklízečka nahlas vzdychla, deset vteřin čekali a dveře se zase zavřely. Teprve teď Dalimilovi došlo, že měl možná jedinečnou šanci Soňu doprovodit. Kam? Za kým? Nevěděl. Věděl o ní jen to, že se jmenuje Soňa, ale zato to věděl ze dvou nezávislých zdrojů. Místo toho tady tráví zbytky svátečního večera s tolerantní rybou z technickýho. Hlavou mu blesklo, jestli vůbec má vstupní kartičku, aby se dostal přes nekompromisní turniket ven. Dalimil pootevřel aktovku, v ten okamžik uklízečce vyjely oči asi dvacet centimetrů nad hlavu, až vypadala jak přerostlý hlemýžď, a snažila se vysondovat, co všechno v Dalimilově tašce je. Ani se tím nijak neskrývala. Pobaveně výskla, že už jí móóóóóc dlouho zajímá, co vlastně nosí do práce a z práce takoví páni (páni, jaký já jsem pán, pomyslel si Dalimil). Rychle tašku zaklapl. Jestli teď zkolabuju, řekl si (už zas!), té bábě bude úplně fuk, že vypustím duši, hlavně že se bude moct podívat do té tašky. To bude sousto pro Fany ze šestýho. Dalimil si nosí do práce jenom vobčanku a hanbatý vobrázky! To je pane pán! Výtah se stal Dalimilovi pastí a uklízečka jeho žalářníkem. Svět se s ním opět zamotal. Právě znovu stavěli, snad v sedmém, osmém, kdoví? Řekl jen pardon, odstrčil hrubě rosolovité tělo, které jen heklo překvapením a nárazem na stěnu, a vystoupil. Tak nakonec po všech těch peripetiích stejně seběhl zbývající patra pěšky. Prošel bez problémů unaveným turniketem a dostal se před budovu. Konečně vzduch!

(dokončení příště)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lucka345 lucka345 | Web | 8. prosince 2011 v 8:13 | Reagovat

Tak tohle mě pobavilo! :-D Připomnělo mi to historku, kdy jsem jela výtahem do pátého patra nalepená na děkana univerzity. Ve čtvrtém patře řekl: Slečno, co to máte na nose?
No...měla jsem tam pupínek, no!

2 bretislav bretislav | Web | 8. prosince 2011 v 9:23 | Reagovat

Joj, pěknej trhák, jen což! Já jednou místo cesty do 4.patra uvízl v technickém suterénu a taky jsem nebyl v kabině sám a ani zvonek se tam neměl nějak k zvučení.

3 adaluter adaluter | Web | 9. prosince 2011 v 9:44 | Reagovat

Pokud je přijatelné napínat ctěné čtenářstvo na skřipec zvědavosti, pak je přijatelná i tato forma. :-)
Ještě že už je pozítří.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 9. prosince 2011 v 12:12 | Reagovat

Kouskování já nerad.
Raději vše na jeden zátah.
Přečtu si to najednou.
Takže čekám.

5 Naďa Naďa | Web | 9. prosince 2011 v 13:12 | Reagovat

I já, ale musím si to vytisknout :-)

6 š š | Web | 13. prosince 2011 v 11:02 | Reagovat

je vůbec možné popsat na 6 stran A4 (mám to ve wordu :) cestu výtahem a čtenáře nenudit? ano :) cestu jsem protrpěla s Dalimilem (opakuji - cestu, nikoliv čtení) a hurá do druhého dílu :)

7 Čerf Čerf | Web | 13. prosince 2011 v 22:14 | Reagovat

[1]: Zřejmě počínající krátkozrakost :-)

[2]: Ano, jednou jsem strávil v suterénu příjemnou hodinku.

[3]: Jak říkal pan Horníček v jednom dialogu s Werichem: "Včera dnes bylo zejtra!"

[4]: Tipnul bych si to jako tutovku :-).

[5]: Není nad tištěnou verzi, hlavně že je kompletní.

[6]: S Dalimilem se ve výtahu člověk nenudí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama