Dárek - 2.část

9. prosince 2011 v 20:13 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Predevčírem jste si mohli přečíst první část povídky Dárek. V dnešní avizované druhé a závěrečné části se dozvíte, jak cesta pana Dalimila z práce s podivným dárkem v tašce skončila. Předem však varuji všechny milovníky hororové literatury, že ani ve druhé části příběhu nevystupuje ani jediný upír.


Dalimil se nadechl a myslel si, že už bude pokoj, že se jeho dech zklidní a nádech bolesti na prsou ho tak definitivně přejde. Nestalo se tak. Dech byl pořád stejně rychlý, něco v jeho hrudi na cosi tlačilo a vyluzovalo vzdálenou ozvěnu bolesti. Kudy se dá? Má jít jako každý jiný den hlavní ulicí k metru? Udělal tím směrem pár kroků, ale začala se mu podlamovat levá noha, pocítil v ní zvláštní slabost, jako snad ještě nikdy ne, jako kdyby nebyla jeho a on ji měl jen pronajatou a neuměl s ní ještě správně zacházet. To je zvláštní, pomyslel si Dalimil, dnes se na mne všichni, co procházejí kolem, dívají, jako bych byl snad bez kalhot. Pro jistotu se podíval dolů, ale vše se zdálo v pořádku. Jeden z mužů v protisměru ho pozdravil a nadzvedl při pozdravu starosvětsky klobouk. Kdo to byl? Co chtěl? Dalimil opět přimáčkl svoji tašku obouruč na rozbolavělá prsa. Nikomu, povídám, nikomu ten časopis nemůžu ukázat, přemítal tiše se zkříženýma rukama na prsou. Co by si o mně pomysleli? Celý život se snažím žít jako slušný člověk a teď po padesátce mám o tak pracně vybudovanou pověst přijít? Nikdy. Nikdy to nikdo neuvidí!

Už nahoře se všichni jeho kolegové těšili, co asi s časopisem udělá. Na každém kroku ho někdo sledoval, za celou pracovní dobu neudělal vůbec nic ze své práce, protože po něm pořád někdo pokukoval. "Tak co, jak to jde?" oslovovali ho kolegové s potlačovaným úsměvem. "Chárt, co?" Co si o mně myslí? Že popadnu časopis a zmizím s ním na záchodě? Je ostatně dost divné, že všichni tak klidně odešli domů. To nebude jen tak. Třeba mne právě teď odněkud sledují, pěkně společně, jsme přece tým, a všichni se přitom skvěle baví, nejvíc určitě šéf a možná že už i té rudé kůži Milušce trochu otrnulo. Dalimila napadlo, že by možná stačilo hodit časopis do popelnice před budovou, ale to ho teď zase přešlo. Jestli ho kolegové odněkud sledují, zahozený časopis zase najdou a zítra ho bude mít v práci zas, navíc s uštěpačnými poznámkami, že takhle by se k dárku chovat neměl. Ne vyhazovat ho nebude, musí ho odnést domů a tam ho někde na zahradě spálí, protože co kdyby ho někde našla manželka, ještě by si myslela kdovíco. Určitě by nevěřila, že ho dostal od kolegů v práci. "Tohle bych ti snad ještě odpustila, ale to tvoje trapné zbabělé zatloukání, to ne, to teda opravdu ne!" Jako by ji slyšel už teď.

Bylo až zvláštní, jak se Dalimilova představivost pod vlivem časopisu rozjela na plné obrátky. Jinak určitě netrpěl nadměrnou imaginací a tvořivostí, dělal vše, co se po něm chtělo, a dělal to celkem dobře a spolehlivě. Nikdo od něj víc nečekal. Ale teď se - vyzbrojen raketami úzkosti - v představivosti doslova překonává: "Co když mne zastaví policie? Přijdou ke mně a řeknou: Jménem zákona, otevřete tu tašku! Teroristi jsou dnes ve světě všude kolem nás. A napíšou to třeba někam do hlášení a pošlou to do práce a domů ženě, aby viděla, koho má doma. Anebo to nepošlou, to už se snad teď nedělá, ale jsme přece v Čechách, co si budeme povídat - tady se nic neutají. Nehledě na to, že kolem takové akce se vždycky vylíhne spousta čumilů. (Dalimil sledoval v přímém přenosu své fantazie akční zásah specializovaného komanda. Rovnou protiteroristického nebo zatím jen mravnostního?) A všichni uvidí, jaký časopis si Dalimil nosí do práce. Jeden to řekne druhému, ono se řekne - velké město, ale stejně tu každý každého zná. A pak jednou se někdo zeptá jeho ženy: "To jste vy, co máte za manžela tu zrůdu, co si nosí do práce porno? A tváří se přitom jako svatoušek!" Ne, zatím má všechno pod kontrolou. Ať se kolegové někde v dálce s dalekohledy u očí baví, co hrdlo ráčí, když bude nenápadný, donese ten danajský dar až domů a tam už ho nějak zlikviduje. Opět ho ostřeji zabolelo na prsou. "Ale co když to pod kontrolou mít nebudu? Co když zkolabuju" (už zase!) "a upadnu do bezvědomí? Kdo mě bude zachraňovat? Jen otevřou tašku, uvidí, co v ní je a řeknou si, proč bychom měli zachraňovat takového prasáka? O jedno takové individuum víc nebo míň. Opět se rozhlédl kolem sebe. Lidé byli zachmuření do svých zvednutých límců a do svých starostí, ale v Dalimilových očích se spěchající lidé pozvolna proměnili ve stádo hyen toužících se dostat do jeho tašky. "Copak asi nosí po taškách takový páni?" rezonoval mu v hlavě skřehotavý hlas z výtahu. A i Soňa - a to je nějaká dáma - přece po té jeho tašce tak zvláštně pokukovala. Ano, teď se mu to vybavuje jasně, jak si toho jen mohl nepovšimnout?

Opět se mu zatočila hlava. Má jít hlavní ulicí směrem k metru? Proboha, jen to ne, takových lidí všude kolem, to by teprve byla ostuda, to si může dát rovnou inzerát do místních novin: Na vědomost se dává, že Dalimil X. nosí u sebe NEUSTÁLE tvrdé porno! Kdo nevěří, může se kdykoli přesvědčit v jeho tašce. A ještě na metro, vždyť tam je to snad touhle dobou ještě horší než v tom podnikovém výtahu pro Číňany. Ne, půjde tentokrát tmavší postranní ulicí, nešel tudy snad už rok, určitě nejméně od té doby, co mu tady kdysi jeden navoněný frajer ukradl z kapsy saka mobilní telefon. Krucinál, jenom si na to vzpomene, už zase jede tlak nahoru a srdce buší jako splašené. Jak se na mne tenkrát mačkal, vzpomínal útrpně Dalimil, poprvé dnes přeskočil na jinou myšlenku než na tu, kterou svíral zhmotněnou do bujarých křivek a natvrdlých výrazů v tašce. Kdoví, zda by ještě dnes voňavého zloducha poznal a hlavně jestli by mu to k něčemu bylo?

Dalimil se ohlédl a povzdychl si při pohledu na zástupy podmračených lidí pospíchajících vstříc dalšímu pokračování svých soukromých seriálů. Znovu se s ním zatočil svět při pomyšlení, co by se v takovém davu odehrálo, kdyby ho opustila rovnováha a sesunul by se bezvládně mezi ty pospíchající nohy. Někdo by ho asi překročil, jiný by si možná ještě kopnul. Ale třeba by se někdo našel, kdo by mu dokázal dát umělé dýchání a masáž srdce. Dalimilovo srdce tato myšlenka opět popíchla a na pozadí rozložené tupé bolesti vystoupil pík bolesti ostré. Mimoděk si přejel rukou přes prsa. Uměl by on dát někomu umělé dýchání a masáž srdce? Naposledy možná ve čtvrté třídě. Ještě tak čichnout ke čpavku, to by jistě zvládl. Ale jací úchylové s sebou nosí po ulici lahvičku se čpavkem? Dalimil má místo toho v tašce katalog souložících manekýnů a modelek. Opět se mu z toho pomyšlení neudělalo dobře.

Vstoupil do milosrdně spoře osvětlené uličky, zvedl si límec kabátu a zastrčil hlavu co nejhlouběji jako želva, aby mu nebylo vidět do obličeje. Šíji měl tak napnutou, že skoro nemohl dýchat, jen tak rychle povrchově oddychoval, jako pes v horkém letním dni. Uličkou procházelo jen několik lidí a cesta dobře ubíhala. Jen bylo asi v půlce třeba překonat trošku světlejší a rušnější křižovatku. Tady se to tenkrát stalo! Co pak dalo Dalimilovi práce, než obnovil aspoň ta důležitější telefonní spojení, o které tehdy krádeží mobilu přišel. A co tam měl zapsaných různých soukromých poznámek, které nikdo neměl nikdy spatřit. A ten navoněný frajer si to určitě přečetl, hajzl! A dalekohledy Dalimil dobře cítil v zádech, byly jich desítky, desítky párů natěšených očí, špehujících Dalimila na každém jeho kroku. Už na to přišel, oni to chtějí, oni to tak všichni chtějí! Chtějí vidět v přímém přenosu, jak to s Dalimiliem praští, i ta Soňa, i ta uklízečka byla nasazená, protože do výtahu dalekohledy nevidí. Ve svém prozření dostal Dalimil akutní záchvat sebelítosti: "To se přece nedělá!! Takové svinstvo!!" pronesl Dalimil nenávistně, asi silněji, než měl původně v úmyslu, vlastně on to vůbec neměl v úmyslu, ale spontánně vykřičel tu nashromážděnou nespravedlnost do mlžného oparu, bohužel přesně do míst, kde právě stál mladý líbající se pár.

Podívali se na něj udiveně a přistiženě, dlouho mlčky, stále v objetí, jako by se snažili zachytit nějakou souvislost nebo alespoň polehčující okolnost. I Dalimil se zastavil a překvapeně hleděl na přízrak dvojice vystupující z mlhy. "Proboha, co si teď o mně budou myslet?!" Zmateně se ohlédl, jako by hledal svědka, který mu potvrdí, že to nemyslel tak, jak to možná vypadá. Ale nikdo z kolemjdoucích se mu pomoci zjevně nechystal. "My vám taky přejeme dobrý večer," špitla dívka, která se snažila decentně zachránit situaci před nevyhnutelným konfliktem. Až teď se ti dva rozpletli z objetí a vyšší postava zaburácela: "Co je ti do toho, co tady děláme, neumíš se starat vo sebe ty šmíráku?!" "Mirečku, nech ho, vždyť je to takový milý pán," tichounkým hlasem se snažila dívka překřičet bouři. "Milej pán, jo?..." zahlaholil muž a popošel k milému pánovi o pár kroků.

Dalimil definitivně propadl panice. Rozběhl se. Neběžel od školních let, kdy ho nutili pohybovat se v hodinách tělesné výchovy a není si dokonce zcela jistý, jestli se jim to aspoň tehdy podařilo. Rozběhl se, rozrazil překvapený pár, který mu nestačil uvolnit cestu. "Seš magor?" stihnul ze sebe ještě vypravit mladík už ne vztekle, spíš s nádechem obavy, aby si snad Dalimil nějak neublížil, protože jeho běh rozhodně nevypadal zdravě. "Podívej, jak zdrhá. Aby tak třeba někoho…." Nedopověděl, jen se ohlédl za Dalimilem, který na prvních deseti metrech dvojnásobně překročil nejvyšší tepovou frekvenci, jaké kdy dosáhlo jeho oslabené srdce. Kulhal, funěl jako stádo buvolů, ale běžel, běžel pryč od šéfa, pryč od svých kolegů, pryč od uklízeček, dokonce i pryč od Soni, pryč ode všech, kteří… Magor! Zastavil se, protože už nemohl dál. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni lidé na křižovatce na něj udiveně hledí. V duchu zavyl. "Prosím, nechte mě, nic jsem vám neudělal," ale netroufl si zavýt nahlas. V celém svém životě mlčel, poprvé pořádně nahlas promluvil před chvilkou a jak to dopadlo, a teď se po něm chce, aby se hlasitě bránil? Všichni ti lidé si musí myslet, že jsem se právě zbláznil. A to ještě nevědí, co mám v tašce. Pak by jim to bylo jasné: Magor a ještě ke všemu prasák!

Znovu se pokusil rozběhnout přes křižovatku, ale nohy ho už neposlouchaly. Lidé kolem něj houstli. Vrazil do nějaké ženy, pohoršeně se otočila, měla tvář krásné Soni. "Dalimile…" vypustila z úst překvapeně, ale Dalimil už nic neslyšel, jen zalapal po zbytcích dechu a naposledy křečovitě stiskl tašku. Lidé kolem otevírali a zavírali ústa, ale Dalimil přes tlukot svého srdce nic neslyšel, nevěděl, zda žvýkají, hovoří či křičí, neslyšel auta startující z křižovatky na zelenou. "To jsem to dopracoval," pomyslel si Dalimil v nastalém tichu. Zdálo se mu, že opět - stejně jako ráno v práci - stojí obklíčen nepřáteli. Jak rád by měl opět sílu se všemu bránit, jako se bránil celý život. Mýlkám, nedorozuměním, nespravedlnostem. Ale on už nemá ani sílu, ani dech, ani vůli. Poklesl na kolena, ale ani v pokleku se nedokázal nadýchnout. Všechno, čeho se dnes bál, se naplnilo v míře vrchovaté, klečí tady napospas davu toužícímu vyhlásit ho Úchylem roku a k tomu potřebují jediné, ten rozhodující důkaz, který má v tašce. Bude přistižen i Soňou, tou krásnou a žádoucí Soňou z patnáctého, to už je jen hořká třešnička na velkém dortu všeobecného spiknutí.

Postavy lidí začaly tmavnout a zvětšovat se, kruh se zmenšoval, jen za pár okamžiků se okolní supi vrhnou na zbytky jeho těla a dobré pověsti. Dalimilovo srdce se zvětšilo natolik, že už se do jeho prsou nemohlo vejít. Kolena se pod ním podlomila, upadl na zem a uvnitř, úplně uvnitř křičel celým svým na bok položeným tělem, všemi vnitřnostmi: "To já ne! To je jen krutá mýlka. Pomozte mi někdo, dejte mi rychle umělé dýchání a masáž srdce, určitě to někdo z vás dokáže, nebo čichnout ke čpavku, co je na tom, to bych dokázal i já, ale prosím, na těchhle starých podlomených kolenou vás prosím, nehleďte na to, co najdete v té tašce!" Upadl na zem a z posledních sil nadzdvihl hlavu a vyhasínajícím zrakem se podíval se nahoru. Okamžitě ho poznal, když posledním nádechem natáhl sladkou vůni. Ano, vypadá stejně jako loni, jen je o rok starší. Jejich oči se setkaly, ty Dalimilovy zaprosily a zloděj rychle pochopil. Možná nepochopil tak docela a byl puzen jen svým zlodějským instinktem, ale to je už teď konečně jedno. Dalimil pustil držadlo své tašky, které dosud křečovitě svíral. Taková nabídka se přece neodmítá.

Voňavec se sehnul jako první k Dalimilovu tělu, ke kterému už dobíhali další lidé. Bleskurychle tašku sebral, vsunul si ji pod kabát, vstal a ustoupil směrem do tmy. "Jmenuje se Dalimil, mluvte na něj. Dalimile, Dalimile, co je vám, povídejte, sakra pomozte mu někdo, to je přece Dalimil," slyšel Dalimil z vesmírné dálky několika centimetrů Sonin rozčilený mezzosoprán. "Bože, tomu říkám zázrak", otočil Dalimil své doznívající oči k místu, kde i skrze mlhu tušil oblohu. "To je dnes na nebi hvězd, snad ještě víc, než včera. Vy je nevidíte?" pomyslel si s klidem v duši a spokojeně se propadal do bezvědomí. Škoda, že Soňa asi nedávala ve škole při hodinách první pomoci pozor, mohli si být hned o něco bližší. No nic, aspoň konečně ví, kudy chodí domů a třeba bude mít štěstí a bude ji tudy jednou moci doprovázet.

Ale třeba tamhleta mladá blondýna, no - přece ta krasavice u semaforu, ta by si ještě mohla ze školních hodin první pomoci něco pamatovat, co?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bretislav bretislav | Web | 10. prosince 2011 v 11:01 | Reagovat

Uvítal jsem, že čtení bylo na dvě půlky, zvláště ta druhá mě přimáčkla k zemi ("jsem nesmělý, ale léčím se"). :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. prosince 2011 v 20:34 | Reagovat

Děvčata od semaforů jsou znalá.

3 lucka345 lucka345 | Web | 10. prosince 2011 v 21:51 | Reagovat

Výborně! Na konci hororu jsem se od srdce zasmála! Dost dobré! :-D

4 š š | Web | 13. prosince 2011 v 11:19 | Reagovat

uf, stál mu ten stres vůbec za to? Ještě, že se najdou milí lidé, kteří nám vždy podají pomocnou ruku :) Doufám, že to Dalimil nakonec rozdýchal!

5 Čerf Čerf | 13. prosince 2011 v 22:17 | Reagovat

[1]: Hlavně že to přimáčknutí k zemi nemělo s kolapsem nic společného :-)

[2]: Semafornice.

[3]: Tak to těší a povzbuzuje. Třeba tam nějakého upíra ještě vmáčknu :-).

[4]: Myslím, že ano. Jen nevím, co si teď počne bez tašky! :-)

6 adaluter adaluter | Web | 6. ledna 2012 v 11:34 | Reagovat

No, snad by se to mohlo zdát i zábavné, nebýt jisté nenápadné paralely, kterou zaznamenávám v poslední době sama u sebe.
Izolace posledních pár let ze mě, už tak samotáře, pomalu ale jistě formuje sociofoba. Strach, plíživý, nikterak velký, ale mající za vinu neustálé odkládání všeho, co zavání přímým kontaktem s lidmi a podstatně větší, když se tomu kontaktu nelze vyhnout. Ne směšné mi to vůbec nepřipadá, spíš varující, dost mrazivé.

7 Čerf Čerf | Web | 6. ledna 2012 v 23:15 | Reagovat

Paradoxně jsem moc rád, žes v textu tenhle tón zaznamenala. Povídka určitě neměla být pouhá řachanda. Strach by tam měl být přítomný hodně intenzivně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama