Don Giovanni

13. prosince 2011 v 21:01 | Petr Vápeník |  Divadlo

Pozn.: Jestli někdo čeká v nové rubrice Divadlo ostře řezané divadelní recenze, asi bude zklamán. Protože myslím, že smyslem divadla je vzněcovat emoce, zkusím své čerstvé zážitky (v tomto případě z nedělního operního představení) vtělit do čehosi jako emotivní divadelní reportáže. Všechny emoce samozřejmě v článcích postihnout nejdou, protože některé jsou příliš intenzivní nebo příliš soukromé. Ale snad jich na zveřejnění ještě zbyde dost.
----------------------------------

Zvláštní: Myslel jsem si, že šermířské souboje jsou v Praze 21. století zakázány. Už takhle máme v Čechách demografické problémy; kam bychom teprve přišli, kdyby se lidé po nocích nebo za svítání místo plození nových daňových poplatníků propichovali jako uzenky? A přitom právě tady před chvílí jeden muž docela veřejně propíchl kordem druhého muže; až bude policie potřebovat svědectví, rád ho poskytnu a se mnou jistě stovky dalších lidí v přízemí i na balkónech a v mnoha lóžích - museli to vidět všichni! Ano, známý zloduch a svůdce don Giovanni osobně. Tak je už ode dneška kromě chlípníka i vrahem! A kdo vraždí, často se neštítí lhát a možná je dokonce schopen i přecházet na červenou. Hrozné konce! Musí se to nějak zarazit. Kdyby tu tak byl komisař Moulin, ten už by si jistě věděl rady!

On tedy ten zloduchův sluha Leporello je taky pěkný ptáček. Sice se tváří, jako kdyby pod knutou promiskuitního pána kdovíjak úpěl a strádal, ale občas vypadá, že se u toho skvěle baví. A jeho pomoc při útěku z místa činu se určitě dá klasifikovat jako napomáhání k trestnému činu vraždy a to dokonce i tady ve Španělsku. To bude ovšem zřejmě nějaká geografická anomálie, protože ještě před chvílí jsem se procházel po pražském Staroměstském náměstí, pak jsem prošel kousek jednou z bočních ulic a rázem jsem se ocitl ve Španělsku, okolní Španělé si prozpěvují krásnými hlasy ve zvukomalebné italštině a mě si fotí s nádherným interiérem Stavovského divadla skupinka japonských diváků. Jak nenuceně kosmopolitním městem je dnes naše matička Praha!

A don Giovanni se mezitím snaží, abychom se na něj nevlídně mračili: Jednu sukni nenechá jen tak přirozeně se vlnit, ale rád by přidal k již existujícím vlnkám i nějaké ty vlastní přívlnky. Ani dcera zavražděného, dona Anna, ani žádná jiná dona si před ním nemohou být ničím jisté, snad jen svými soprány, a to ani nemluvíme o mladé Zerlině, jejíž novomanžel Masetto na aristokratického netvora pěkně žárlí. Don Giovanni navíc ve volných chvílích - když právě nikoho nesvádí - intrikuje, hašteří se, prchá před odpovědností, podvádí, zkrátka dělá to, co každý normální člověk, jen v míře, která se ostatním začíná zajídat. Místnímu fraucimoru pod vedením záletníkovy manželky, doni Elvíry, postupně přechází trpělivost a roste bojovná nálada.

K tomu je titulní postava ještě hrdopýšek, takže mu nestačí zlovolné skutky konat, ale zapisuje si je, aby se k nim mohl vracet a rozkošnicky se v nich prohrabávat, a aby se svými zaznamenanými avantýrami mohl ostatním chlubit. Vlastně něco jako prapředchůdce dnešních blogerů :-). Kniha hříchů: Stovky a stovky svedených dam zanechaných se srdcem napadrť nebo semknutým do pomstychtivé zloby. Někdo prostě ubližuje, kudy chodí. Je si toho ale vědom? Jest pozoruhodnou schopností lidí ubližovat ostatním v dobré víře, že jim pomáhají. Kdo ale dokáže posoudit, jak je to doopravdy? Kdo má od skutečnosti potřebný odstup? Snad mramorová socha komtura chladně shlížející na dějové zápletky podle libreta Lorenza da Ponteho?

Přemýšlím, jak by asi byla tlustá moje kniha hříchů. Nepamatuji si, že bych někdy někoho propíchnul kordem, a kapitola "Ženy" si snad ani nezasloužila povýšení na kapitolu, natolik je strohá, byť umělecky jistě hodnotná (nad takovými "hodnotami" dostává don Giovanni pravidelně záchvaty smíchu). Člověk si ale nikdy nemůže být úplně jistý, jaký dopad mají jeho eskapády. Třeba zrovna srdce je neuvěřitelný i nevyzpytatelný orgán: tvárný i houževnatý, občas nadbytečně měkký, jindy zpropadeně zatvrzelý. Znamená víc jedna nebo "tisíc tři" (což je aktuální "skóre" dona Giovanniho jen ve Španělsku, a to ještě kdoví kolik smilstev tu spáchal pod pseudonymem Don Juan a kolik záznamů do konce představení ještě přidá, schválně, tipněte si). I jednou jedinou ženou je možné srdce naplnit po okraj, až přetéká, i s tisícovkou žen v náručí je možné usušit ho na prach. Pán i sluha opět prchají, jak je jejich zvykem po vydařené i nevydařené avantýře. Vzniknul už nový záznam v knize nebo ještě ne? Názory se liší, postavy v nejlepším odbíhají do zákulisí a přestávají zpívat, takže titulkovací zařízení v češtině i angličtině zhaslo. Aha, přestávka!

Přestávka v zákulisí má své kouzlo: Don Giovanni s Masettem, který ho chtěl ještě před chvílí kvůli milované Zerlině minimálně rozčtvrtit, stojí za sebou klidně ve frontě na sodovku a vesele rozprávějí. Na stole je připravené brnění pro komtura a smuteční věnec, jejichž čas teprve přijde. Tácy s plastovými pochoutkami na připravovanou hostinu vypadají jako reklama v japonských bistrech. Ve starodávných stěnách doznívá ještě ozvěna posledních tónů Mozartovy nádherné hudby a árií o lásce a hříchu, zatímco hned za dveřmi služebního vchodu duní hudba reprodukovaná: "Jede jede mašinka…", přetlačuje zvuk 21.století, prohánějící se nad reklamním kluzištěm, svého pradědečka. Vyhrává snadno KO, protože divadelní hudebníci mají rauchpauzu.

Tak jak to tedy vlastně je? Jsou zpěváci na jevišti opravdu zamilovaní, jak vypadají, nebo to jen mají v roli? Kdo by jim (a sobě) nepřál ten opojný a zázračný pocit opilosti láskou. Ano, opilosti: "…veze samý vožralý!!" dokončuje hlas z reproduktoru nekompromisně hudební frázi. Prchám zpátky do útrob divadla a kolem balkónových kulis, ze kterých budou za chvíli zase znít školené hlasy, přebíhám na svůj přístavek, zrovna když zvoní jako ve škole.

"Pracuji tu už 25 let," dí stará paní uvaděčka. Ještě dvě staletí navrch a mohla si potřást rukou se samotným autorem. "Pozor na ten schod, maestro," řekla by mu jistě, jako dnes mně (samozřejmě bez toho obdivného dovětku). Podle některých domněnek prý Mozart nebyl příliš vzhledný, ale co na tom, srovnávám-li jeho dílo s krasavci, jejichž skutky i podobu už dávno odnesl komtur, a i ten krátký závan síry (a pak že po nás nic nezůstane!) rozfoukal vítr. Livrejovaní sluhové na jevišti metají kozelce a tančí brejk, čemuž sice úplně nerozumím, ale rozhodně nemám ambici rozumět všemu. Minimálně to ozvláštňuje tuto celkem klasickou inscenaci, jejíž aktuální podoba snad dnešním představením končí, protože se chystá nové nastudování. Ale i kdyby se z dona Giovanniho stal v novém nastudování arabský terorista, Leporello byl jeho poradcem a sopránové doni letkou agentek FBI, snad se odvážným inscenátorům nepodaří potlačit ducha Mozartovy hudby a pěveckou dovednost zpěváků.

Po určitých peripetiích, které s sebou láska vždy nese a byl by hřích to na divadle nezachytit, opera graduje: Titulní lotr se vysmívá spravedlnosti a směřuje nevratně do záhuby. "Co je to peklo?" ozývá se šeptem dětský hlas a odpovědí mu je jen mávnutí ruky. To se opravdu nedá vysvětlit několika slovy. "Psssst," odpovídá výhrůžně otec po dlouhém uvažování nad správnou odpovědí. "Don Giovanni se odmítá i kát, takovou má zpuchřelou duši," řekl by fanoušek cyklistiky. Hlavní postavu už oživlý komtur odvádí do podzemní říše temnot. Nad zaslouženým nešťastníkem se "zavřel oheň" a mě napadlo, že jsem si při přestávkové exkurzi neprohlédl propadlo. Všichni kromě dona Giovanniho, který již jistě přepíná televizní kanály někde v tmavém koutě za kotlem a postupně odhaluje radosti i strasti věčného zatracení, zpívají závěrečný společný optimistický popěvek. Ano, dobro opět zvítězilo a zlo bylo (zle) potrestáno. Dobro se znovuzrodilo, vhodilo do čpícího hrobu i kousky svého zla jako obětinu i hrst hlíny na rakev. Proč ne, vždyť hříšníkovi už to moc nepřitíží a nám to pomůže. Nic neumějí lidé lépe, než sami sebe považovat za dobré.

Opona jako by se nemohla rozhodnout, jde několikrát nahoru a dolů a do hlubokých úklon účinkujících bouří potlesk. Odpustek pro titulní postavu, která asi v pekle dostala chvilku volno, aby se mohla rozloučit s diváky. Před chvílí to nešlo, bylo to všechno tak nějak nahonem…

Kdybych neseděl na přístavku na úplném kraji řady sedadel a nemusel tak křepce vyskočit a pustit natěšené davy na cestu za jejich kabáty, ještě chvíli bych seděl zabořený do křesla a docela vážných myšlenek: Co budu asi blekotat, až jednou přijde komtur pro mne? Bude mít v rukou tlustou nebo tenkou knihu, nebo jen takový notýsek na cizojazyčná slovíčka. "Na slovíčko," řekne stylově a pokyne rukou.

Jak rád bych šel se vztyčenou hlavou a neohlížel se, kdo mě kamenuje vzpomínkami. Aspoň než zajdu za kulisy.

Kdyby sem dnes zavítal někdo z diváků světové premiéry v roce 1787, jistě by si se slzou v oku pomyslel, že hudba, láska i souboje dobra se zlem jsou věčné. Ještěže tak!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. prosince 2011 v 21:27 | Reagovat

Vskutku: "Co je to peklo?"

2 Tril Tril | 13. prosince 2011 v 22:34 | Reagovat

To je nejlepší recenze na Giovanniho, jakou jsem četla.

3 Janah Janah | Web | 13. prosince 2011 v 23:26 | Reagovat

Když jsem chodila do hudebky, hrozně mě překvapilo, jak je Mozart hudebně podceňován. Když jsem jednou vznesla dotaz proč a připojila nesmělý protest, bylo mi odpovězeno, že to byl na svou dobu takový druhý Kája Gottů, převedeno na zpěváky, prostě psal pop music. Takže z tohohle úhlu pohledu, jsi sem tam nějakou tu oddechovku ráda poslechnu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama