Jan Němec: Nepodávej ruku číšníkovi

29. prosince 2011 v 19:12 | Petr Vápeník |  Knihy

Už se vám někdy stalo, že jste zakoupili vánoční dárek a pak jste si ho sobecky ponechali, protože se ukázal být zajímavější pro vás samotné než pro potenciálního obdarovaného? Mně už se to stalo několikrát a letos také, protože jsem pořídil knížku známého režiséra, pozoruhodného umělce, světoběžníka a spolutvůrce české filmové nové vlny 60.let. Jana Němce s názvem Nepodávej ruku číšníkovi.

Když se zajímáte o českou kinematografii, nemůžete se Janu Němcovi vyhnout: především jeho režijní debut Démanty noci a podobenství O slavnosti a hostech patří k pilířům, na nichž stála česká nová vlna. Po ruské okupaci v roce 1968 nemohl Jan Němec točit a v roce 1974 byl donucen k emigraci, žil postupně v Německu, Velké Británii a v USA. I po návratu točil vždy zajímavé filmy - např. extravagantní přepis extravagantní předlohy Ladislava Klímy V žáru královské lásky, dokumentární Noční hovory s matkou.nebo experimentální Toyen.

O Němcových dílech si můžete myslet, co chcete, můžete se nad nimi svíjet v kritické extázi nebo naopak se naopak rozčilovat, že se vám z takové filmařiny dělá špatně, co však není možné říct určitě - že by se jednalo o filmy standardní, stereotypní, nudné. A knížka Nepodávej ruku číšníkovi vám možná ukáže důvod: Ani život Jana Němce totiž rozhodně není stereotypní a nudný. Můžeme být z jeho eskapád nadšeni, můžeme jimi být pobouřeni, ale nudu v nich nehledejme.

V jednatřiceti povídkách nakoukneme do české společnosti šedesátých let, kdy Němec patřil do kruhů pražské umělecké bohémy, tolik neslučitelné s rigidním budovatelským prostředím padesátých let. Podíváme se i do let po ruské okupaci, kdy Němec částečně vynuceně směřoval do světa disentu, zažijeme s ním neuvěřitelné situaci spojené s jeho emigrací i neslavné pokusy prosadit se v Hollywoodu, který pro věčné experimentátory Němcova typu nemá většinou pochopení. Němec těží z neuvěřitelných situací, do kterých se dostává jako výsostný provokatér a permanentní výtržník: Není mu zatěžko prorazit okno, když mu není dovoleno je normálně otevřít, dokáže vyjadřovat svou lásku ke své Múze tím, že po ní střílí nelegálně drženou zbraní. Je hospitalizován na psychiatrii a několikrát zadržen, např. kvůli podezření, že chystal atentát na tehdejšího ruského vládce Chruščova.

Provokatérský naturel autora se nezapře ani v tom, že Němec píše i o svých přátelích, o svých milenkách, o umělcích, které potkal, sice s poměrně lehkým, ale občas ostře nabroušeným perem. A vystupující postavy nejsou nijak zvlášť zakódované. Kdopak je asi ten Mistr Jiří, malíř a hudebník s náklonností k mladým dívkám, kdo je básník Jiří Š., který zásadně nepodává ruku číšníkům a rozseká svůj mladý život na dálnici. Kdopak je asi ta oslnivě krásná světoznámá režisérka Viktorie, se kterou se Němec miluje na louce u železniční trati, když kolem jezdí vlak? Kdo je Němcova Múza, zpěvačka národa, upozaděná po srpnové invazi, zprvu přítelkyně, pak milenka, manželka a nakonec i odpůrkyně?

Němec se dokáže na své příběhy dívat s milým nadhledem, i když někdy jsou opravdu obyčejným rozumem nepochopitelné. V jeho povídkách je zataveno něco z oné kunderovské nesnesitelné lehkosti bytí, těžko rozhodnout, kde končí skutečnost a začíná fantazie, což se mně osobně vždycky líbí víc než strohá uchopitelnost a polopatismus. Němcův vypravěč, tedy on sám, prochází dějinami kousíček od velkých historických postav a událostí, ne nepodobný slavnému Forrestu Gumpovi, jen mnohem lépe si uvědomující kouzlo okamžiku a prakticky nekončících osobních proher. Umění přitočit se, užít si a pak prošvihnout lukrativní příležitost, to je rytmus Němcova života. Čtenáři může být takové povídání sympatické třeba už tím, že není sám, kdo - zdá se - věčně prohrává. Ani prohry však nijak nezmenšují Němcovu touhu hrát, sázet a bonvivánsky rozhazovat a užívat si, je-li právě šťastnou shodou okolností čeho a koho.

Tahle knížka není kdovíjaký literární pilíř, ke kterému budou kritici vzhlížet. Mně ale Němcovy povídky byly sympatické. Otevřeností, která neničí tajemství, optimismem, který nezpochybňuje vlastní průšvihy, ale navzdory nim a možná dokonce díky nim, nijak nepolevuje a neztrácí tvůrčí drajv.

-------------------------------

Ukázky z textu:

"Od United Artists jsem dostal vzkaz, abych si scénář vyzvedl na vrátnici, paní prezidentka se ho prý nechce již ani dotknout a rozhodně nechce slyšet můj hlas. Prý skutečně omdlela nad sprostotou textu. A když ji pak vůní čpavku přivedli asistenti k sobě, divila se, jak z jednoho národa může současně vzejít ten skvělý humanista Forman a někdo tak zvráceně zvrhlý jako ten Němek."

"Že z tohoto pracovního přátelství nebude nic, jsem seznal za pár dní. Andráš mě předvolal na snídani do jednoho z dalších domů jeho rodiny. Přišel jsem však příliš včas. Jeho třistaprocentně americká žena, z jejíž rodiny přicházely všechny peníze, ho právě mlátila nástavcem vysavače. Andráš se kryl a sliboval, že okamžitě skončí poměr se začínající herečkou, kterou ukrýval v dalším domě. Několikrát jsem zdvořile zakašlal, pravil: "Good morning, how are you today?" jenže řežba mezi manželi pokračovala. Vyplížil jsem se z domu, pohladil jejich psa, položil klíče od domu a auta na zahradní stolek a odešel na nejbližší autobus, mumlaje tu kouzelnou zaříkávací větu "Have a nice day", což bych dnes přeložil: "Máte to tu pěkný, ale umřít bych tu nechtěl."

"Náš Mistr Jiří má děvčata a inspiraci. Bůh mu to přej, s láskou a srdcem je nebezpečno si zahrávat.
Jednoho krásného dne si děvče asi tak dvacáté třetí v pořadí postěžuje, že Mistr by se měl vyslovit, jestli se chce ženit. Jaké to ohavné slovo.
A Mistr, přestože děvče rád šuká, se vyslovit nechce.
A děvče všem kamarádkám na střední řeklo, že svatba bude co nevidět. Děvče se rozzlobí a připraví hru.
Poháry vína se spacím práškem, puštěné kohoutky jedovatého plynu starobylého topení a dopis na rozloučenou. A přesný pokyn kamarádce, kdy se má objevit na scéně. Jakoby zachránit tragicky zemřelý pár Romea a Julie.
Jenže toho dne a o těchto Vánocích napadl skutečný sníh. Bílý a hustý a objímající a všechny děti se radovaly, že mohou sáňkovat. Ten stejný sníh neprodyšně ucpal škvíry ateliérového okna Mistra Jiřího. Jedovatý plyn postupoval stejně jako uspávací prášek.
Jak se tihle dva s rozkoší milovali, jen Pánbůh a patolog vědí.
(….)
Všichni sníme o Vánocích. Vánocích bílých. Ale může se stát, že naplnění našeho snu o sněhu, který se přátelsky jako bílá poduška snáší na nás, že tento sníh, Vánoce bílé, způsobí smrt.
Lidem, kteří vůbec ještě nebyli na řadě…"

"Sešli jsme se ráno v jídelní místnosti. Bill, paní Weingartenová a já. Došlo na podrobnosti manželské smlouvy. Měsíční povolené výdaje. Ne více než tři milenky do roka mladší dvaceti osmi let. Pravidelné lékařské prohlídky. Hlavní povinnost - činit paní Weingartenovou šťastnou. Nepřítomným hlasem potvrdila, že ano, že jsem toho schopen.
Ty roční benefity nebyly marné. Pro mě by činily dle propočtu finančních poradců jeden milion tři sta dvacet dva tisíce sto osmdesát šest dolarů a čtyřicet tři centy čistého. Po zaplacení daní. Zdálo se to jasné.
Umíráček má často stejný zvuk jako zvon svatební, když se neženíte z lásky. Ten zvon pozlacené klece, kde všechno osobní se dopředu napíše na papír a hejno právníků to zkontroluje, kde univerzita je slavná bláznem, který z věže postřílel patnáct náhodných chodců. Ty druhé zvony měly zvuk hlasu mé přítelkyně z Prahy.
Někde v Texasu v houstonské právnické kanceláři dodnes možná ještě leží ten mnou nikdy nepodepsaný návrh manželské smlouvy. Kde je paní Weingartenová nebo kde je pohřbena - nevím. Snad jen, komu zvoní hrana…"

"Bylo to super, pár stovek krásných černochů a černošek, kontrola u vchodu horší než na mezinárodním letišti, elektronické detektory proti pistolím, bombám a nožům, jako jediný běloch jsem tam civěl na ta krásná černá děvčata, takže když večírek skončil, vyhazovač mi poradil: "Už sem nechoďte, mohl byste si ublížit…"
A to si pište, že když vám v Americe dvoumetrovej černoch takhle zdvořile naznačí, že už vás nechce nikdy vidět, utíkáte do svého bílého ghetta a pustíte si Johanna Sebastiana Bacha."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | Web | 29. prosince 2011 v 20:51 | Reagovat

O Janu Němcovi vím pramálo, snad jen to, že natočil několik báječných filmů a že byl manželem, jak z textu vyplývá "Můzy". Trochu málo.
Při pročítání textu a pak i ukázek z jeho knihy si říkám, že by nebylo od věci v jeho knize zalistovat.

Ponechání si vánočního dárku pro své potřeby - to už asi udělal každý.
Já, kdysi v mládí, jsem z neznalosti věci darovala knihu a až pak později jsem zjistila, co jsem dala z ruky. Knihu, do té doby pro mě neznámého autora jsem koupila v původním malém Arbesově knihkupectví jen proto, že jí tehdy kupovali všichni. Knihu jsem zabalila do vánočního papíru a darovala jí otci kluka, se kterým jsem tehdy chodila. Ta kniha se jmenovala Letiště od Artura Haileye. Několik let jsem potom čekala na to, až kniha u nás vyjde podruhé.

2 mstajer mstajer | Web | 30. prosince 2011 v 2:34 | Reagovat

Moc zajímavé počtení. Ten člověk umí výborně vyprávět. A zřejmě má i o čem!

3 š š | Web | 30. prosince 2011 v 9:53 | Reagovat

Zaujal mě název - čekala jsem nějakou knihu o etiketě :) a úplně mám chuť, až půjdu někdy do restaurace, podat ruku číšnikovi :))
jinak, já jsem stále nepřišla na chuť českým autorům (kromě Karla Čapka a autorů pohádek). Nevím proč. Asi mi vadí, jak si moc hrají s češtinou - je to bohatý jazyk a oni si ho vychutnávájí. A já s tím pak bojuji  - třeba věta o sněhu z ukázky - krásná, poetická, ale rozlousknout ji na první přečtení...no, i na to druhé s tím bojuji :)

4 Naďa Naďa | Web | 30. prosince 2011 v 11:30 | Reagovat

Mám ráda životopisné knihy ať už celého života, psané na jeho sklonku, či částečné, ale všechny autory nemusím. O osobě tohoto autora vím poměrně dost, protože se o něm poměrně dost po sametce psalo. Díky za tip, vyhledám jej v knihovně, knížky už si nemůžu dovolit kupovat, musela bych je asi už skladovat i v posteli.

5 Lytchi Lytchi | 1. ledna 2012 v 1:52 | Reagovat

Na začátku článku jsem nevěřila, že by mě pan Němec mohl zaujmout. Díky za to;)...

6 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 6:01 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama