Leden 2012

Infračervené obrázky ze zimní Šumavy

30. ledna 2012 v 21:24 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Již od léta jsem měl za lubem podívat se na Šumavu v zimě a pokusit se poprvé nafotit zimní infračervené fotky v mém oblíbeném kaňonu Vydry. Vůbec jsem netušil, co bude infračervené focení obnášet, a chtěl jsem tuhle metodu vyzkoušet. Dnes vám předkládám k nakouknutí desítku fotografií. Nemám jich o moc víc, protože každá fotka vyžadovala několikaminutovou expozici (od čtyř do dvanácti minut). I když se moc snažíte, při takové "kadenci" za krátký zimní den příliš fotek nenafotíte. Ještěže jsem měl možnost přenocovat přímo na Turnerově chatě asi v polovině kaňonu Vydry. Čerstvě zasněžená řeka a les tak pro mne byly přístupné již od rána až do pozdního odpoledne.

Vydra u Turnerovy chaty. Ledový cukr je na větve nasypaný úplně čerstvě, den předtím ho spláchl celodenní liják. Namodralé barvě jehličnanů a kamenů se nedivte; ti, kteří kdysi viděli červencovou kolekci letních infrasnímků ze stejných míst už jsou jistě zvyklí, že barvy na těchto fotkách jsou občas trochu psychedelické :-).

Na druhém břehu řeky občas po cestě projely skupinky lyžařů. Skoro šestiminutová expozice "narušitele" dokonale vymazala. Ještěže podobně nevymazala i fotografa! I když - teď mě napadá - vždyť ani on není nikde vidět!

Když jsem ráno vyrazil fotit, asi hodinu jsem hledal správná místa, pak jsem se probrodil sněhovými závějemi, sestavil všechno nutné vybavení, zacílil jsem, nasadil "černý" dekl infrafiltru, připojil drátěnou spoušť a zmáčkl. A hned bylo jasné, že mohu vše zase rozmontovat a začít se brodit zpátky na "základnu". Když není nabitá baterie, můžete mít připravený sebelepší záběr a je vám to k ničemu. Ale i po třech hodinách zdržení vypadala Vydra docela malebně, že?

Lávka k bývalé Hálkově chatě. Jediná možnost, jak se legálně dostat na druhý břeh řeky, odkud se otevírají krásné výhledy do kamenitého koryta.

Záběr přímo z lávky. Scenérii trochu ruší napadané větve z okolních stromů. Odstranit se ale nedají, protože se nacházíme v první zóně národního parku. Prostě Příroda!

Na skále u Turnerovy chaty vykouzlila odkapávající voda pozoruhodné kolonie rampouchů. Nějakou dobu jsem obcházel kolem a kupodivu jsem k těmto varhanům nenašel ani klaviaturu, ani měchy.

Uhlazená čokoládová řeka neodpovídá moc realitě, protože po celodenním dešti byla Vydra docela rozbouřená. Opět ale zaúřadovala dlouhá expozice, která dokáže trpělivost při focení odměnit "šlehačkovou" hladinou proudící vody.

Balvany v říčním korytě měly fešácké sněhové čepice vymleté z jedné strany stříkající vodou. Podobné čepičky mají sochy na Velikonočním ostrově, takže Erich von Daniken by nám jistě vysvětlil, kdo za tyto zvláštní módní doplňky může.

Hluboký kaňon se střídavě zahaloval temnými mraky, ze kterých hustě sněžilo a občas vykukovalo zpoza mraků sluníčko. Poměrně nepříjemné a nestálé světelné podmínky, které znehodnotily několik fotografií. Tu následující naštěstí ne.

Záběr z cesty mezi Turnerovou chatou a Čeňkovou pilou pod kamenným mořem. Kupodivu, v zimě je tu docela zima :-).

Zatímco pro normální fotografie byly podmínky doslova mizerné - ostatně, když jsem viděl na displeji výledky několika pokusů o standadní fotky, brzy jsem toho nechal - infrafotky myslím vyšly celkem slušně. Pro dlouhé snímání ale případným zájemcům o zimní infračervené fotografování doporučuji opravdu teplé oblečení. Když si dáte tři snímky s desetiminutovou expozicí za sebou v desetistupňovém mrazu, poznáte, co asi myslel Einstein svou relativitou, protože čas se umí neskutečně vléct a zima je vlezlá :-).

Tak co, vybrali jste si ten "svůj" snímek, kterému byste ve volbách dali svůj hlas?

Nedělní miniglosy č.153

29. ledna 2012 v 18:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Karlův most a Národní divadlo byly oficiálně zabaveny v exekuci kvůli magistrátním dluhům. Obě památky byly po zákroku exekutorů odvezeny do exekučního skladu a na své místo se vrátí, až Praha doplatí svůj dluh za elektřinu ve výši 36 korun. Turisté budou mezi staroměstskou a malostranskou mosteckou věží, které prozatím zabaveny nebyly, dočasně přepravováni přes Vltavu na pramičkách, na kterých budou rovněž provozovány stánky místních obchodníků, aby nedošlo k narušení běžného turistického provozu. Program Národního divadla bude prozatím zachován, ale představení budou probíhat přímo ve skladu na okraji Prahy, přičemž po dobu nouzového režimu se oficiální dedikace slavné budovy změní na "Exekutoři sobě".
-----------------------
Ukázalo se, že Dánové, kteří v současné době předsedají Evropské unii, platí za ozvučení společných akcí asi 9x méně než Česká republika v době svého předsednictví. Tuto skutečnost česká oficiální místa připouštějí, ale zároveň poukazují na fakt, že jsme byli lépe slyšet.
----------------------
Hackeři ze sdružení Anonymous napadli počítače Úřadu české vlády, čímž jindy bezproblémový chod úřadu prakticky paralyzovali, protože přestala fungovat karetní počítačová hra Solitaire, a všichni pracovníci úřadu se tak z nedostatku jiné práce začali věnovat o překot státním záležitostem.
-----------------------
Podle informací Českého hydrometeorologického ústavu by měly na území České republiky díky silnému severovýchodnímu proudění panovat příští týden doslova sibiřské mrazy. Česká vláda na tuto mimořádnou skutečnost promptně zareagovala a dohodla s ruskou stranou, že po celý týden bude na pražské hlavní nádraží zajíždět transsibiřský expres, který tak poprvé spojí Prahu s Vladivostokem.
-----------------------
V posledních letech bylo zaregistrováno již několik případů, kdy staří rodiče politiků nebo vysoce postavených úředníků učinili zčistajasna geniální investice na akciových trzích, takže se z nich stali milionáři. Podle odborníků na genetiku na tomto faktu není nic divného, protože příslušní politici potvrzují svým postavením svou nepochybnou genialitu a po někom prostě geniální být musí.



Stefan Zweig: Netrpělivost srdce (Ungeduld des Herzens)

29. ledna 2012 v 0:39 | Petr Vápeník |  Knihy

Čas od času dostanu od někoho zapůjčenou nějakou knihu ne proto, že bych si ji mohl přečíst, ale protože bych si ji přečíst bezpodmínečně měl. Stává se to v případech, kdy kniha skrývá něco o mně samotném, něco, co bych v ní měl - podle názoru druhých - objevit, z čeho bych se měl poučit, co bych si měl vzít ke svému "netrpělivému srdci". Většinou v takových případech se čtením nespěchám a čekám, kdy si nejen půjčující, ale kniha sama řekne o přečtení. Tentokrát to trvalo poměrně krátce, jen asi čtrnáct dní a knížka se ohlásila. Prvních pár stránek vztah mezi námi skřípal, každý jsme hráli v jiné tónině, ale pak jako kdyby přeskočila jiskra, rázem jsem se rozečetl. V ten okamžik už nejde jen tak přestat, podobně jako postavy knihy se nedokážou vzepřít a jednat proti své přirozenosti, i když by si tím moc zjednodušili a ulehčili život. Asi není úplně přirozené mít jednoduché a průzračné vztahy, i když by to snad byla idyla, po které mnozí toužíme. Knížka, kterou jsem si půjčil, o takových nejednoduchých vztazích vypráví; rozhodně není triviální a povrchní, ale jde poctivě až na dřeň lidských charakterů a emocí. Rozhodně nečekejte žádnou červenou knihovnu, i když by se to ze strohého popisu děje mohlo zdát.

Kdybych měl shrnout Zweigův román Netrpělivost srdce do jediného zkratkovitého hesla, řekl bych, že jde o mimořádně podařenou a čtivou studii soucitu v jeho nejroztodivnějších formách. Primárním motivem je vztah mladého poručíka Toniho a bohaté chromé dívky Edity, vztah nerovnovážný, který na jedné straně zůstává soucitem, ale na straně druhé přechází v lásku. Toni v něm postupně nachází dočasný smysl svého jinak nenaplněného života, když vidí, že jeho soucit může ostatní činit šťastnými. Jak je krásné rozdávat naději těm, pro které je naděje vším! A jak je krásné dávat sám sobě pocit důležitosti, opájet se vlastními domnělými zásluhami. Edita propadá vášnivé lásce, tím více, čím ji soucit ostatních uráží a dotýká se jí. Jak ráda by byla, kdyby Toni cítil to, co ona, a občas se už už zdá, jako by ten kýžený okamžik nastával, jako by jedna láska svým plamenem zažehla druhou, ale vždycky se ukáže, že jde jen o dým bez plamene, o cit, který je až v konfrontaci s opravdovou upřímnou láskou opakovaně usvědčovaný z falše.

"Toho večera jsem byl bůh. Stvořil jsem svět, a vida, byl naplněn dobrotou a spravedlností. Stvořil jsem člověka a jeho čelo se třpytilo čisté jako jitro a v jeho očích se odrážela duha štěstí. Prostřel jsem hojně a bohatě stůl, uspíšil jsem zrání ovoce, vína a pokrmů. Svědčíce o mém bohatství, nabízely se mi teď nádherně nakupeny jako obětní dary, přicházely ve skvělých mísách a ve vrchovatých koších a víno jiskřilo, plody se třpytily, sladce a lahodně se nabízely mým ústům. Rozžehl jsem světlo v pokoji i světlo v lidských srdcích. Ve sklenicích jiskřilo slunce lustru, jako sníh se třpytil bílý damašek, a já jsem s hrdostí cítil, že ti lidé milují to světlo, jež pochází ode mne, a přijal jsem jejich lásku a opájel jsem se jí. Nabízeli mi víno, a já jsem pil až do dna. Nabízeli mi plody a pokrmy, a já jsem se radoval z jejich darů. Nabízeli mi úctu a vděčnost, a přijal jsem jejich hold jako oběť a úlitbu."

Na soucitu není založený jen vztah Toniho k Editě, ale i k jejímu otci, pro něhož je dcera a její zdraví vším. Židovský obchodník a finančník, který byl vždy k ostatním tvrdý a využíval každé jejich slabosti, odvíjí už poslední část svého života jen od štěstí a aktuální situace své dcery. I jeho svět stojí na naději, co na tom, že na naději falešné. Je ochoten za ni nabídnout všechno své bohatství, jehož původ i aktuální smysl je sporný. Třetí linií a formou soucitu je vztah Editina lékaře Condora k jeho bývalé pacientce a dnes slepé manželce. Tento vztah je trochu na okraji zájmu a není úplně zřejmé, je-li rovněž založen pouze na soucitu. No a v ději se ještě mihne vzpomínka na Editinu matku, kterou nejdříve Editin otec de facto okradl o právoplatné dědictví a posléze se o ni začal blíže zajímat a nakonec jí nabídl manželství. Do jaké míry hrál i v tomto vztahu svou roli soucit a jakou měl formu, zůstává nejasné a každý čtenář to může vnímat různě.
Soucit v nadšených, ale nemilujících rukou může mít nedozírné a v důsledku i smrtící účinky. Od začátku je zřejmé, že se žádný happy-end v takto založeném příběhu čekat nedá. Zweig je vynikající vypravěč, i když samozřejmě ve srovnání s moderními literárními díly je Netrpělivost srdce místy "ukecanější" a popisnější, nicméně dá se to velmi dobře vydržet, protože každá část díla má své místo a smysl v postupné gradaci doutnajících citů, které čas od času vystřelí na povrch jako gejzír.

"Teď víš, zasažen do hloubi duše: Ve dne v noci na tebe někdo čeká, myslí na tebe, touží po tobě, žena, někdo cizí! Chce, žádá si tě každým pórem své bytosti, svým tělem, svou krví. Tvoje ruce chce, tvoje vlasy, tvoje rty, tvé tělo, tvou noc a tvůj den, tvůj cit, tvoje pohlaví a všechny tvoje myšlenky a sny. O všechno se s tebou chce dělit, všechno ti chce vzít a vpít svým dechem. Stále, ve dne v noci, ať bdíš nebo spíš, je teď někde na světě horoucí a bdělá bytost a čeká na tebe, někdo tě hlídá a sní o tobě. Je marné, že na ni nechceš myslet, na ni, která stále myslí na tebe, je marné, že se snažíš uprchnout, neboť nejsi již v sobě, nýbrž v ní. Cizí člověk jako putující zrcadlo tě náhle nosí v sobě, ne, jako zrcadlo ne, neboť to přece přijímá tvůj obraz, jen když se mu nabídneš - ona však, cizí člověk, žena, která tě miluje, ta tě už přijala do své krve. Stále tě má a nosí s sebou, ať utíkáš kamkoli. Stále jsi zajat v jiném člověku, už ne ty, už nikdy svobodný a upřímný a bez viny, stále štvaný, stále zavázaný; stále cítíš, jak na tebe nepřestává myslet. Pln nenávisti, pln strachu musíš snášet tuto cizí touhu, která trpí pro tebe, a já teď vím: je to nejnesmyslnější, nejnevyhnutelnější tíseň, je-li muž milován proti své vůli; trýzeň všech trýzní, a přece vina bez viny."

Román je vyprávěný z pohledu Toniho, čtenář tedy může velmi dobře rozeznat různé motivace v jednání této rozporuplné postavy, která by sice chtěla pomáhat druhým, ale bohulibé pohnutky jejího jednání jdou občas těžko oddělit od vlastního sobectví, nevyrovnanosti a slabosti. Nicméně i další postavy jsou vykresleny tak precizně, že čtenář naprosto chápe jejich pohnutky. Je až zarážející, jak je vývoj děje předvídatelný, v každém okamžiku naprosto uvěřitelný a zdůvodnitelný, ale přitom o nic méně napínavý. A čtenář si může představovat: Co bych asi v dané situaci udělal já? Závěry ponechávám jen na čtenářově svědomí, já si - když dovolíte - své soukromé vyhodnocení také ponechám pro sebe.

"Teď už jsem nemohl zpátky. Opět byl můj soucit silnější než moje vůle. Rozdal jsem se. Už jsem si nepatřil."

Kdoví, možná fakt, že Zweig napsal tento svůj román těsně před druhou světovou válkou, způsobil, že geneze jednoho vztahu, jednoho tragického příběhu, je v zajímavém porovnání s předzvěstí prvního celosvětového konfliktu. Opravňují nás tisíce a milióny mrtvých z nadcházející válečné vřavy zapomenout na vlastní provinění na několika jednotlivcích? Nemělo by to tak být.

"Žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí."

Nikdy bych do sebe neřekl, že by se mi takové téma, jež na první pohled nezaujatému přísedícímu v metru, který vám nakukuje přes rameno, co to čtete, připadne jako lehké prvorepublikové zamilované čtení pro paní a dívky, mohlo jako čtenáři líbit. Nejenže se mi líbilo, dokonce uvažuji, že si knížku pořídím do knihovny. Čas od času možná neškodí podívat se na tuhle podrobnou psychologickou studii nevyváženého vztahu, aby člověk lépe viděl v zrcadle románového ale přesto velmi realistického příběhu své vlastní motivace, své omyly a slabosti, stejně jako svou nechtěnou schopnost ublížit druhému (a v důsledku i sobě samotnému) navzdory své pevné víře, že naše pohnutky jsou ty nejlepší možné. Pokud toto mělo být důvodem, proč mi byla knížka doporučena, snad její přečtení aspoň zčásti splnilo svůj účel. Jestli ale četba samotná může někoho ochránit před recidivou, tomu může věřit jen velký optimista.

Přesto, kupodivu, jde v knize o téma i dnes aktuální. Jak správně praví moudré slovo na obálce knihy (jde o vydání z roku 1976 v překladu Boženy Kosekové):
"I když příběh sám, jeho atmosféra, společenské vztahy v posádkovém městečku kdesi na uherské hranici, patří časům zašlým jako rakousko-uherské mocnářství, je tento román přitažlivý i pro současné čtenáře. Neboť složitost lidských vztahů, trýzeň neopětované lásky, soucit i lidská zbabělost a předsudky budou trvat tak dlouho, pokud člověk zůstane člověkem." Myslím, že jestli tohle platilo v roce 1976, v roce 2012 to neplatí o nic méně.

O vlastních i cizích narozeninách

25. ledna 2012 v 21:58 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Je zajímavé, jak každý volí svůj vlastní svérázný způsob oslavy svých narozenin. Někdo je rád středem pozornosti, a neumí si tedy představit, že by své narozeniny trávil jinde než vprostřed rušného davu známých a přátel někde v klubu, kde už tak není slyšet vlastního slova, druhý nedá dopustit na večerní oslavu narozenin v nejužším kruhu své rodiny za decentní přítomnosti televizní obrazovky, třetí se naopak v narozeninový den pohrouží do nejodlehlejšího zákoutí vlastní samoty a nedočkavě vyhlíží nový den, kdy už na člověka nečeká nebezpečí v podobě neodbytných gratulantů. Někdo očekává honosné dary odpovídající svým významem a cenou faktu, že narozeniny nebývají zpravidla častěji než jednou do roka (případně podle Koziny dokonce do roka a do dne). Někdo očekává osobní dárek od srdce, někdo maličkost, která člověku cvrnkla ráno cestou do práce do nosu, někdo se naopak dárků všeho druhu děsí. Jak poznat do které skupiny z pohledu vztahu k vlastním narozeninám patří ten, koho zatím až tolik neznáte, protože s ním máte zatím jen krátkou vlastní zkušenost. Čím mu udělat radost?

Neobdarovávám ostatní zase až tak často. Když to jde, dávám úplně nejraději něco osobního, ze sebe, něco, co jsem sám vytvořil, ať už jde o povedenější fotku, nějaký psaný text, hudební nahrávku nebo něco takového Jako nekutil nebo možná ještě přesněji antikutil nerozdávám ovšem výrobky svých nepříliš dovedných rukou, neháčkuji, nesoustružím, sem tam možná někomu vyfouknu zbývající iluzi, ale nevyfoukávám skleněné artefakty, tepu maximálně nepořádky v politice nebo hloupý film, ale netepu samurajské meče. Spoléhám se na takzvané výplody ducha, možná proto, že mě to pak samotného nabádá v takového ducha v sobě více věřit. Ostatně opravdu praktický člověk je jistě schopen najít rozumné uplatnění i pro podobný výplod ducha: z fotky se dá snadno udělat aspoň cvičný terč pro vrhání šipkami, fasciklem papírů s oduševnělým textem se dá podložit kulhající noha stolu a správně volenou hudební nahrávkou - stojí-li ovšem hudební žánr za to - se dá třeba účinně rozehnat partička u panelákového vchodu zevlujících teenagerů pohulujících marjánku.

Přiznávám otevřeně, že vlastní narozeniny (březnové, tedy ne dnešní, to jen pro ty, co by mi chtěli pod vlivem názvu článku gratulovat) nemám moc rád. Ne snad proto, že si při nich člověk exaktněji uvědomuje, jak zase zestárl, tyhle souvislosti si lépe uvědomuji na jiných věcech a věru se jich moc neděsím, neboť stárnutí jde docela dobře skoro každému a dokonce bez velkého školení. Své narozeniny nemám moc rád proto, že vnímám jiné a důležitější situace, které vybízejí k připomenutí nebo dokonce k oslavě. Zatímco na svém narození nenesu sám ani pramalou zásluhu, je nemálo jiných událostí, které si připomenu raději, protože už v nich nejsem tak nevinně, ať v pozitivním nebo negativním smyslu slova (a připomenout si rozhodně zasluhují oba způsoby).

Narozeniny jiných lidí si ale kupodivu připomínám rád. Snad proto, že je na mně, na mé svobodné volbě, jestli se k jejich připomenutí přidám, zatímco u sebe samotného se tomu jaksi zcela vyhnout nelze, protože se vždycky najde někdo, kdo vás obdaruje alespoň připomenutím. A tak se dívám do kalendáře, kdo všechno se taky narodil coby Vodnář 25. ledna: Namátkou baron von Kempelen, Muzio Clementi, Stendhal, Edouard Manet, Jože Plečnik nebo František Smolík, tedy povětšinou lidé tvůrčí, jako ostatně i každý jiný den, protože jen tvůrčí lidi má smysl si veřejně připomínat po desetiletí a staletí. Tak přeji všem těm, kteří si své narozeniny připomínat chtějí, aby byli dostatečně tvůrčí, aby to připomínání stálo každý další rok pořád víc a víc za to.

Ano, někdo dnes snad slaví úctyhodných sto, jiný moudrých třiašedesát, další báječně rozkvetlých devětadvacet, no a ti menší třeba pouhopouhé tři roky. Co to je proti stovce, třiašedesáti i pouhým devětadvaceti? Jen lusknutí prstu. A přesto umějí i takové "malé" narozeniny potěšit.

Všem dnešním oslavencům přeju hodně štěstí a splněných snů. I svému blogu, kterému jsou dnes přesně tři roky :-).

------------------------------
Historicky první a tedy "nejpravěčtější" článek tohoto blogu přikládám pro zajímavost zde: O chřipce a psím blogu.

A co vy? Jak si připomínáte své narozeniny případně jiné významné dny? Máte nějaké narozeninové rituály?

Piruety

22. ledna 2012 v 21:29 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Někdy uvážlivě,
jindy v jednom letu,
někdy zvesela
a jindy spíše tklivě
točím vážnou, vášnivou
i plytkou piruetu
s činy i se slovy.
Zdalipak tyhle moje světy,
proměněné v piruety
někoho k tanci osloví?

Kolikrát se při tom Vesmír otočí?
Kolikrát v rotujícím spěchu
nakouknu ti
doopravdy do očí,
když dojdu k rozhodnutí
s vírem štěstí, smutku nebo zloby
pustit na tak tenký led
poetických piruet
sebe, coby
slona v porcelánu
sotva popadajícího dechu?

Ve skutečné piruetě,
v žádném slovu, verši, větě
nejde snad nic podle plánu.

Sice se z vírů hlava motá
a život není žádný med.
Svou si však vedu,
že toho medu
bylo by ještě míň
bez piruet.

Nedělní miniglosy č.152

22. ledna 2012 v 9:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Svou kontroverzní cestu kolem světa zakončila nejmladší mořeplavkyně v historii, šestnáctiletá Nizozemka Laura Dekkerová. Dá se ovšem předpokládat, že rekord neudrží dlouho, protože vyplout se právě chystá šestiměsíční Američan John Sailor. "John je přirozený talent," uvádějí jeho rodiče, kteří důrazně odmítají, že skutečným důvodem cesty malého Johna je jejich chorobná touha po mediálním zviditelnění. "I když ještě tak úplně neumí chodit, což ostatně v omezeném prostoru plachetnice stejně není tolik třeba, vratiplachty se umí přidržovat velmi dobře, takže bude-li mít dobrý vítr a dostane-li se do správného mořského proudu, rekordní pokus by se mohl vydařit."
-----------------------
Na podporu zimních radovánek byly Organizací spojených národů vyhlášeny na předposlední lednový víkend Mezinárodní dny sněhu. Aktivita vychází z nových předpisů mezinárodního společenství, ve kterých se nakonec podle očekávání nezmiňují sporné otázky týkající se přístupu k potravinám a pitné vodě, ale jasně zakotvují nezadatelné právo každého člověka na čerstvý sníh.
-----------------------
Zatímco cena zlata na světových burzách v poslední době stagnuje, komoditou s jednoznačně nejvyšším růstem je v posledních týdnech překvapivě zmizík. "Ano, ceny zmizíku závratně rostou," potvrdil mluvčí Ministerstva financí, "takže kdo investoval do zmizíku před několika měsíci, zhodnotil svou investici několikanásobně. Poptávka po zmizíku stále roste, zvyšují se ceny zmizíkových fondů, zmizíkových šperků a dokonce i čistých zmizíkových cihel." O zmizíku jako o nejvhodnějším zabezpečovacím prostředku začala uvažovat dokonce i Eurozóna. Například nové emise pětiseteurových bankovek, které se tisknou ve stále větších objemech a pumpují se do evropské ekonomiky, již má na sobě nově označení "Bankovky jsou plně kryté zmizíkem."
----------------------
Experti řeší, jak dorovnat zpomalování rotace Země. Zatímco ruští vědci doporučují podle stalinského vzoru přesídlit některé národy na jižní polokouli a zvýšit tak její hmotnost, Evropská komise se rozhodla vymáhat zrychlení rotace novou vyhláškou.
-----------------------
V českém politickém životě tiká zřejmě časovaná bomba, kterou je bezesporu sešit s podrobným soupisem všech úplatků vysoce postaveným osobám, který byl nalezen v tajném úkrytu při domovní prohlídce u jednoho z manažerů odpovědných za výstavbu silnic a dálnic v České republice. "Sešit byl velmi dobře ukryt na toaletě a našli jsme ho až po zevrubné domovní prohlídce," řekl nám policejní mluvčí. Ukázalo se ale, že policisté si mohli hledání seznamu výrazně zjednodušit, kdyby více věřili výpovědi obviněného manažera. Vyšetřovatelé ovšem obviněného dobře míněná slova "Jděte do hajzlu" mylně interpretovali jako běžnou invektivu a ne jako upřímný projev spolupráce.

Skleróza - 2.část

20. ledna 2012 v 17:38 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Doplňuji závěr povídky Skleróza, jejíž první část jste si mohli přečíst včera anebo to můžete učinit právě teď:

(pokračování)

Líza! Zkoušel listovat v paměti a vzpomenout si na ženy a dívky, které mu vstoupily do života a s nimiž se dostal tak daleko, aby to mohlo vést k tak jednoznačnému věnování. Milující Líza. To přece nemohla být náhodná známost na pár dní. Ale i kdyby mohla, na žádnou známost na pár dní (či nocí?) se nemohl upamatovat. Po několika minutách marné námahy mu došlo, že na tomto orloji bude jen velmi málo apoštolů. Vzpomněl si jen na dvě vážnější známosti a - měl-li být vůči sobě upřímný - ani v jednom případě si nebyl úplně jistý jménem. Ta první - to byla Jarka. Určitě Jarka! Byl si skoro jistý. Nebo Jaroslava? Jarmila? No, koneckonců, zvažoval pragmaticky, to teď není úplně to hlavní. Jestli to byla Jarka nebo Jarmila, určitě by se nepodepsala jako Líza. Ano, teď se mu vybavilo druhé jméno: Byla to Věra. Nedokázal zatím ke jménu přiřadit úplně přesně tvář, ale rysy obličeje se začínaly postupně vynořovat. Věra to taky nebyla, protože ani té určitě neříkal Lízo. Věře vždycky říkal… zarazil se…Věře přece říkával Mílo. Proč, to už dnes nevěděl. Ale když říkal Věře Mílo, nemohl říkal Jarce Lízo? …. Počkat!! Mílo možná říkal Jarce, to by znamenalo, že šlo spíš o Jarmilu, ale jak potom říkal Věře? A to byly jen dvě! Jak se v tom mohou vyznat ti, co měli dívek třeba deset?! Otřásl se hrůzou při tom pomyšlení.

V myšlenkách se svými dávnými láskami a se zavřenou knihou na stolku v něm postupně narůstalo docela obyčejné podezření: Opravdu zapomíná! Zapomíná už natolik, že není schopen si vybavit dívku, která ho nejspíš upřímně milovala - natolik, že byla ochotna dát možná svých posledních dvanáct korun na to, aby mu koupila hodnotnou knihu. Nejenže zapomněl, že knihu dostal, nepamatoval si ani na to, že už ji četl, dokonce nedokázal v paměti udržet ani dívku samotnou a to, nezlobte se na mne, to už je opravdu zlé, to už přestává být legrace! Není moc věcí v životě, které stojí za to si zapamatovat. Co už by to mělo být, když ne milostný vztah? Milující Líza. Lehká skleróza prý může prospívat duševnímu zdraví jedince. Teď už si přestává být jistý, zda definitivně nepřekročil křehkou hranici od prospěšné lehké sklerózy k zásadnějším paměťovým ztrátám, které mohou vést až…. Nechtěl ani domyslet.

Musel to být ale krásný vztah! Soudil tak z toho, že ho neznámá milující Líza oslovovala Slávku, což normálně neměl moc rád a dokázal to odpustit opravdu jen blízkým přátelům a blízkým krásným ženám. Tedy krásná a milující! Jak jen na ni mohl zapomenout? Ani jeho vlastní žena mu Slávku nikdy neříkala, pro ni byl vždy Jaroslav. A to je třeba říct, že si kdysi byli opravdu velmi blízcí. Mimochodem - co s tím prádlem v koupelně dělá? Už je tam skoro půl hodiny! Takový krásný pár to mohl být - s Jaroslavou. Jaroslav a Jaroslava, to by neznělo špatně, kdyby to skutečně tehdy byla Jaroslava a ne Míla.

"To prádlo už je dávno pověšené," ozvalo se opět od křesla. Tak vida, ani si nevšiml, že se manželka z koupelny už vrátila. Nějak se zapletl s krasavicí Lízou ve své mysli. "Kdybys byl té dobroty a pokusil se ho neshodit do vany, byla bych moc ráda." Nezdálo se, že by na něho měla poslední dobou velké nároky. A taky asi nemá přílišná očekávání. Je vidět, že se znají opravdu dost dlouho. Jak dlouho vlastně…? Začal nervózně procházet po pokoji. Už mu bylo jasné, že krásná neznámá nebyla ani Jarka ani Věra, musela to být nějaká třetí, v hlavě už si konstruoval, jak asi mohla vypadat. Vůbec netušil, kdy k tomu románku mělo dojít. Před dvaceti lety, před pěti? Znal už v té době svou manželku? Měla Líza tmavé vlasy nebo byla blond? Líza, zvláštní jméno, třeba to mohla být cizinka (kde by ale přišel k cizince?). Že by to byl někdo z práce? To si přece dávno zakázal! Byl s rozumem v koncích.

"Jsi tam vůbec?" Podivné studené ticho vanoucí od knihovny přimělo manželku vstát od jen částečně rozšifrované tajenky, ze které zatím mezi jednotlivými písmeny neprosvítalo žádné velké filosofické moudro. Opatrně nahlédla do pokoje. Stál v rohu a tvářil se přistiženě. Ano, to je to pravé, byl přistižen manželkou se svou Lízou in flagranti v jedné místnosti. Jediné, co ještě stihl, bylo hodit na zavřenou knihu rozložené prostírání. Manželka si toho samozřejmě nemohla nevšimnout. Proč to dělá? Není mu něco? Bledězelená barva v jeho tváři taky nevěští nic dobrého.

"Není ti něco? Nevypadáš dobře."

Nevěděl, co má říct? Měl říct: Nic mi není, když mu bylo - to by mu neprošlo, natolik ho manželka zná, netrvalo by dlouho a věděla by o Líze víc, než on sám - což by zase nebyl takový problém, protože on o ní ví jen to, že se jmenuje Líza a že byla nepochybně velmi, velmi krásná. Měl to říct otevřeně? Ne, nikdy by to nepochopila. V lepším případě by to skončilo tichou domácností. V horším ho nechá zavřít na psychiatrii, aby si lépe vzpomněl nebo na své podezření radši zapomněl úplně.

"Už se těším." Vyblekotal.
"Prosím?" Nechápala. "Na co?" Tonoucí se chytá i stébla.
"No přece…. Dobrý nápad…… Ondřej a Veronika….. Ten příští víkend….. Myslím…."
"Hmmmm." Jaký Ondřej a Veronika? chtěla vyhrknout, protože to ji teď vůbec nezajímalo. Udržela se na poslední chvíli.

Ukázala prstem na látkové prostírání nedbale pohozené přes podezřelou knihu. "Co to je?" Vykřičník byl v otázce slyšet lépe než otazník.
"Nic důležitého." Řekl to s takovým akcentem, že dokonce i ji napadlo, jestli ve skutečnosti nemyslí nic důležitého na pět.

Poodhrnula cíp látky. Jenom se mu to zdálo nebo ji to opravdu překvapilo?
"Kde jsi to vzal?" To kdyby věděl!

"Už si to moc nepamatuju. Koupil, dostal nebo tak nějak." Koupil, dostal nebo tak nějak. Jiných variant už moc není. "Nebo snad zdědil?..." zkusil dodat poslední variantu. Po kom asi! Po strýčkovi faráři? Boží prostoto! To není nejlepší výmluva.
Nebo našel. "Máš pravdu, s tou pamětí bych měl něco dělat. Nějakou nevyluštěnou nemáš?" Pokusil se o úsměv.
"Koupím ti ji v pondělí v trafice." Jak tušil, otevřela knížku podle svého zvráceného zvyku hned na první straně. Teď! Teď nabude podezření. Přivřel oči v očekávání domnělé katastrofy. Nějakou dobu se nedělo nic. Svět se na chvíli přestal točit kolem své osy.

"Odkdy nakupuješ v antikvariátu?"

Nerozuměl přesně. A tenhle tón jejího hlasu nečekal, možná ani neznal. Neuměl ho rozkódovat, vyluštit tajenku.
"Má to razítko z antikvariátu ve městě."

Ještě chvilku mu to nedocházelo. Z antikvariátu - to by ovšem znamenalo, že…. V prvním okamžiku se začal smát, nahlas, to už se mu dlouho nestalo, i když to dříve dělával často. Vrací se k dřívějšímu normálu nebo začíná opravdu bláznit? Smích trval jen krátce, tak dlouho, než přešel v intenzivní pocit ztráty. Ztratil přece svou krásnou vysněnou Lízu, Lízu s tmavými dlouhými vlasy, zelenohnědýma očima… Čím více se od něj vzdalovala, tím ji viděl jasněji, svítila podivným důvěrně známým a příjemným světlem. Do končícího smíchu jako by se mu v oku zaleskla neodbytná slza smutku po něčem, co kdyby existovalo, mohlo být tak krásné, až z téhle podivné kombinace světla a slzí vznikla uprostřed obývacího pokoje duha.

Přistoupil k manželce a políbil ji. "Jdu se na chvilku projít."
"V knihovně mají zavřeno," připomněla. Kdy naposled ji políbil tak vřele?
"To vím."
"A v antikvariátu nejspíš taky."
"Nevadí." Nepotřebuje do knihovny ani do antikvariátu. Potřebuje jenom být chvilku sám, aby se rozhodl, zda je mu veselo nebo do pláče. "Až se vrátím, opravím ten kohoutek." Třeba to po patnácté konečně vyjde. Odešel.

Zamyšleně hleděla na knihu a propadala se v čase stejně jako před chvílí její muž. Kolik je to vlastně let? Otočila list a pousmála se při pohledu na věnování. Tak je to pravda! Tři slova jejím dřívějším rukopisem, tři slova jako němí svědci něčeho, co už vlastně úplně zapomněla. Jak se asi ten rukopis za poslední léta změnil? A uvědomila si, že už si nepamatuje přesně, jestli byl Slávek tmavovlasý nebo blonďák, jen ví, že se do něj bláznivě zamilovala a že jí říkal - kdovíproč - Lízo a jí se to líbilo. Pohladila knížku po koženém hřbetě, jako Slávek kdysi hladíval ji. Prolistovala se bezmyšlenkovitě až k několikrát přeškrtnuté ceně. Knížka notně devalvovala, ale to ještě nic není proti tomu, jak šly dolů ceny akcií jejich tehdejší lásky. Stačí pár dní a celoživotní úspory jsou pryč! Jestlipak si Slávek ještě někdy vzpomene na ni? Třeba když nesl tu knížku prodat do antikvariátu.

Otočila se automaticky ke dveřím, za kterými se nakvap obouval její muž rozradostněný a zároveň rozlítostněný laciným vysvětlením. Jen aby neměl nějaké podezření, pomyslela si. Kdyby mu jen došlo, jakými cestami se tahle knížka ve svém hodnotu postupně ztrácejícím životě musela ubírat!

Se skřípotem rozložila schůdky, vyšplhala se po nich až úplně nahoru. Na rozdíl od svého muže neměla ráda vysoké stropy. Ondřej taky takhle lezl, spadl a pak ho půl roku bolela záda, napadlo ji. Musela si stoupnout na špičky, aby vložila knihu do mezery v nejvyšší řadě. Když už se vyšplhala až sem, aspoň setře prach. Zarazila se: Jen aby se mu něco nestalo! S tou jeho pamětí se to stále horší, jednou vyběhne ven a zapomene cestu zpátky. Nesmí mu v pondělí v trafice zapomenout koupit nějakou lehčí křížovku. Musela se usmát, když si ho představila, jak sedí v křesle a usilovně přemýšlí, až soustředěním kouše tužku. Uvědomila si, že se mu dopředu směje za něco, co ona sama běžně dělá, takže lehký úsměv se z její tváře zase ztratil.

"Do šířky?" vzpomněla si. Dlouhé a do šířky? Jak to vlastně myslel?

Skleróza - 1.část

19. ledna 2012 v 20:00 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Pozn.: Opět po nějaké době zveřejňuji povídku, která se svým rozsahem nevejde do jediného článku a je zapotřebí ji rozseknout na dva kusy. Omlouvám se za to, také bych rád měl vše pohromadě, ale tentokrát se mi nechce jen kvůli technickému omezení ve starším a už, myslím, definitivním textu škrtat.
----------------

Zklamaně za sebou zavřel dveře tak prudce, až nezvykle bouchly. Jeho žena v křesle zvedla oči od časopisu a pohlédla na něho s otázkou. Opětoval její pohled omluvně a beze slov svedl bouchnutí na průvan, ač všechna okna byla zavřena a opatřena mříží proti zlodějům. Spokojena s odpovědí se vrátila k řádkům rozhovoru s jakousi právě populární osobou.
"Máš?" zeptala se instantně.
"Přes léto mají o sobotách zavřeno, mělas pravdu," musel uznat. Každé léto tomu tak bylo. A jako každý rok, i letos věřil, že tomu bude jinak.
"Každé léto je to tak. Říkala jsem ti to." Měla jako obyčejně pravdu.
"Mělas pravdu," zopakoval pro jistotu.
"Zbytečně ses těšil." Obrátila list.
"Ano, těšil jsem se."

"Můžu ti tam zajít v pondělí," ani při této nabídce se na něj nepodívala, "jestli budeš chtít."
"Těšil jsem se dneska. V pondělí budu mít jinou práci." Jako každý pracovní týden.
"Stejně bys mi neuměl dopředu říct, co chceš půjčit."
Nikdy to neuměl. Nikdy nešel do knihovny s předem vytvořeným plánem.
"Asi neuměl."

Bavilo ho prohlížet si ohmatané hřbety knih. Objevoval nová jména, objevoval názvy, kterým se ve své fantazii pokoušel přiřadit děj. Nesmyslně. Ani většinou nechtěl zjistit, o čem kniha skutečně je. To nesmělé a krátké nakouknutí do fantazie mu stačilo.

"Mluvila jsem dnes ráno s Veronikou."

Třeba název Stokrát víc. Kolik jen toho sliboval! Bylo to o sportu? O tom, jak přijít vhodnou investicí k penězům? Nebo je to romantika pro ženy? Eseje o budoucnosti světa? Nebo nějaký historický dokument? Nebudeme se bát vlka nic.

"Nemá to chudák holka jednoduché."

Kdo má? A kdo je vůbec Veronika?
"Kdo je vůbec Veronika?" zeptal se mimoděk, protože myslel na všechny požitky, o které ho dnes zavřená knihovna připravila.
Podívala se na něj překvapeně: "Žertuješ?" Jeho nevýrazná tvář nenasvědčovala žertu.
"Přece Veronika, tvoje sestra!"
Polkl. Tahle Veronika ho nenapadla.

"Jo ta?" Pravda, Veroniku už taky dlouho neviděl. Vlastně na ni už dlouho nepomyslel.
Veronika, Verunka. Jak se asi má?
"Jak se má?"
"Nemá to holka, chudák, jednoduché. Mluvila jsem s ní dnes ráno."

Kdepak se asi potkaly? Dřív se ženy setkávaly u kašny při nabírání vody. Napadlo ho, že stále ještě neopravil kapající kohoutek v kuchyni. Kolikrát už to slíbil?
"Viděly jsme se v trafice," odpověděla mu na nepoloženou otázku.
"Aha." Co asi dělaly v trafice?
Odměřeně ho pozorovala.

"Nechceš se mě zeptat, co jsem dělala v trafice, že ne?"
Na takto položenou otázku nešlo odpovědět kladně. Vlastně ho to ani nezajímalo.

"Co píšou?" pokusil se marně odvést hovor jinam.
"Šla jsem ti pro tvoje cigarety! Kdybys zase zapomněl!"

Jedny cigarety pro mě, šestero časopisů pro sebe. A proč by měl zapomínat? Jako kdyby někdy zapomněl na cigarety!
"Jojo. Chci říct - to přece vím."
Zakuckal se jen při pomyšlení na cigaretu.
"Jsi zlato."

Vrátila se zpět ke křídově zbytečným stránkám.

Přistoupil ke knihovně.

Proč vlastně chodí do knihovny, když jeho vlastní knihovna je plná nepřečtených knih? Je to snad tím, že u nich ví, o čem přibližně jsou? A že zná - aspoň od slyšení - jméno autora? Pocítil krátkodechou hrdost na to, že většinu knížek si sám koupil. No… Některé možná taky dostal. Vlevo za sklem se blyštily ošoupané a potrhané hřbety knížek po babičce a po strýci faráři. Taky zdědil, musel mlčky připustit.

Očima proletěl police od stropu dolů. Opojný pocit z letící fantazie se nedostavil. Knihy byly seřazeny podle velikosti a nepřirozeně dokonale zbaveny prachu, aspoň dole, kam šlo bez problémů dosáhnout.

"Tak si vem něco z naší knihovny," nabídla mu. "Stejně se tu na to jenom práší."
Teď řekne, že s tím má pořád jenom práci.
Neřekla nic. Asi narazila v časopisu na zajímavou pasáž.

Projel očima řady knih zdola nahoru a až u stropu se zarazil o neznámý černý hřbet. Název zpočátku nemohl přečíst, oči už taky nejsou, co bývaly. Takto na dálku bez brýlí přečetl pouze počáteční velké P, na zbytek nápisu si musel nasadit brýle. Není to tak dávno, co to šlo i bez nich.

S brýlemi prohlédl. Nápis se přiblížil, vystoupil z mlhy a zaskvěl se v plné kráse: Podezření!!! Titul probudil jeho zájem. Co by to jen mohlo být? Detektivka? Literatura faktu? Kdo koho asi podezřívá? A proč? Fantazie se začala vznášet jako bublina, nadýmala se a …
"Stejně s tím mám jenom práci," dořekla naučenou frázi.
…splaskla.

Nenechal se odradit a začal vyfukovat další.
Vida, co tu všechno máme! Kdo by to byl řekl? Autorovo jméno mu něco vzdáleně připomínalo, ale neuměl ho nikam zařadit. Němec? Nor? Američan, který emigroval z Rakouska pár dní před anšlusem?
Sáhl by po ní, ale kniha shlížela na dění v pokoji z nejvyššího fochu, z míst těsně pod stropem. Příliš vysoko na obyčejné sáhnutí.
"Jsi zlato. Kdybych tě neměl…"
Otočil se k manželčinu křeslu, zda od něj žena neočekává pokračování věty. Neočekávala.

Přisunul si své křeslo a stoupl si na něj. Ještě pořád nedosáhl. Měl rád vysoké stropy, ten prostor na dýchání. Ale křeslo nestačilo. Musel skočit pro schůdky. Vzpomněl si, že naposledy používal tyhle schůdky před několika lety při malování. Zvrátil hlavu a podíval se na zašedlý strop. Před mnoha lety.

"Tak co?" ozvalo se od křesla.
"Prosím?"
"Kdybys mě neměl, tak co?" Tak přece očekávala.
Vyloudil vděčný obličej a mávnul rukou: "…ani představit!"
Stačilo jí to? Otočila stránku a přes rameno spatřil celostránkovou křížovku.

Knihy tam nahoře byly úplně v bezpečí, bez schůdků se k nim prostě nešlo dostat. Knihy v těchto místech - to byla skutečná vyšší společnost: Knihy o malířství, o hudbě, fotografické publikace, prostě to, co běžný čtenář nebere do ruky každý druhý den. Tady si knihy mohly žít vlastním nerušeným životem, mohly se ztrácet a nacházet dle libosti, pokud by si některá vyrazila na několik let dlouhou procházku, nikdo by ji nepostrádal a nikdo nehledal. Podezření, to by mohlo být… Stroj představivosti se znovu rozjel do vyšších obrátek.

S příšerným skřípotem schůdky rozložil. Vylezl nahoru, s trochou násilí knihu vytrhl z lepkavého objetí okolních knih jakoby bránících své Podezření před nečekaným vpádem již zapomenutých dobyvatelů, kteří po létech nicnedělání přispěchali uplatnit svá historická práva. Chvíli si nahoře pod stropem četl školometské shrnutí na obálce knihy. Opravdu by bylo možné to vše v knize najít? Uspokojen slezl zpátky na zem, složil schůdky, odnesl je zpět do komory, vrátil se a zálibně se na knihu podíval. Jako by zavřená městská knihovna byla pro dnešek zapomenuta.

"Nespadni," připomněla mu s malým zpožděním žena.

Podíval se na ni, ale oči měla vpité do barevných obrázků a do černobílých čtverců křížovky. V tajence je další z nesmrtelných výroků neznámého filosofa. Nebo naopak. Nějaká tragická historka tentokrát nebude?

"Ondřej taky takhle lezl, spadl a pak ho půl roku bolela záda." Bez historky by to nebylo ono.

Záda mě bolí už dvacet let, povzdechl si. A kdo je sakra Ondřej?
"Kdo je to Ondřej?"

Bez pohnutí hlavy zvrátila překvapeně oči jeho směrem.
"Nevíš, kdo je Ondřej?" nechápala.

"…tedy, samozřejmě že znám.…možná spíš kterého z těch Ondřejů, které znám, myslíš? …" Neznal zjevně ani jednoho.
"Přece manžel Veroniky!"

"No jasně," plácl se do čela. To je přece ta holka, co to chudák nemá lehké. "Hned jsem si to myslel." Ondra, Ondráš. Asi ani on s Veronikou, jak ji znám, to nemá, chudák… Ostatně, může ještě říct, že ji vůbec zná?

"Měl bys s tou svou pamětí něco dělat."
Jo, jo, chce to trénink, že ano?
"Chtělo by to soustavný trénink," pokračovala. Ano, soustavný bude ještě lepší.
"Málo, ale pořád. Každý den. Proč myslíš, že luštím křížovky?"
Vida! Tohle vysvětlení ho nenapadlo. Myslel si vždycky spíš, že je to forma odpočinku, kratochvíle z přemíry volného času a on je to přitom soustředěný soustavný trénink. Asi na tom s pamětí opravdu nebude dobře, protože si kupříkladu nemohl vzpomenout, že by jeho žena měla někdy něco se svou pamětí. Byly dokonce okamžiky, kdy se mu její paměť zdála být dobrá až příliš.

"Lehká skleróza může prospívat duševnímu zdraví jedince," odvážil se projevit vyhraněný názor. Někdy i duševnímu zdraví manželského páru, napadlo ho, ale to už neřekl nahlas. I tak hned zalitoval. To jsou právě ty drobnosti, které by mohla, kdyby se trochu snažila, zapomenout. Kdyby měla formát, mohla by se aspoň tak tvářit. Ale to ona ne! Ona si to teď bude pamatovat týdny a jakmile se naskytne šance, jízlivě mu to připomene. Kdyby seděl u počítače, zmáčkl by ikonku Zpět.
"No ty to musíš vědět líp!"
Špetka dobré ironie nikdy nezaškodí.

Podezření. Od koho tu knihu asi dostal? Nezdálo se mu, že by si ji koupil, nevěděl, jaká pohnutka by ho ke koupi mohla přimět. Obálka knížky nestála výtvarně za nic, skutečně se to nedá brát jako prostředek ke zvelebení bytu. Ostatně kdyby to byla kniha ozdobná, neskryl by ji až nahoře u stropu. Autora pohříchu neznal. Zarazil se: Opravdu od něj nikdy nic nečetl nebo si na to jen nemůže vzpomenout?

Otevřel knihu podle zvyku úplně vzadu a spatřil několik od leva doprava se snižujících přeškrtnutých čísel. Nejvyšší bylo 199.-, nejnižší - úplně vpravo - 12.-. Jak snadno lze nabýt podezření, že ceny myšlenek jdou dolů! Koupili mu ji snad tehdy v práci? Čas od času mívali jeho kolegové podobné záchvaty ušlechtilosti, které dovedně kompenzovali neušlechtilým alkoholem. Nebo jeho lakotní příbuzní? Ti by ale vše vygumovali a ponechali jen cenu nejvyšší. Možná by vygumovali i tu a někde by si sehnali nálepku s ještě vyšším číslem.

Nevěděl. Kdyby si nebyl jistý, že knihovnu kdysi sám stloukal, řekl by, že tu kniha omylem zbyla od dřívějšího majitele. Měl by aspoň takové podezření!

"Dosna na čtyři," ozvalo se z křesla.
"Kana", odvětil automaticky. Nevěděl ani co je dosna, ani co je kana, jediné, co věděl, že z nějakého tajuplného důvodu je kana dosnou a obráceně a že je tomu tak právě v křížovkách, asi jako když jen v pohádkách může vyskočit babička vlkovi z břicha.
"Co to vlastně je taková kana? Jak to vypadá?"
Zkus si vybavit dosnu a máš to! poradil by poťouchle. Ale poťouchle se s křeslem nemluví.

"Takové dlouhé…a…do šířky. Ne moc." Tvářil se, jako by se náruživě začetl a je pouze roztržitý. Teď se zeptá, jak jsem to myslel, blesklo mu hlavou. Vůbec nevěděl, co na takovou otázku odpoví.
Jen zakroutila hlavou. "Do šířky?" Ale dál téma nezkoumala a přešla k dalšímu sloupci.

Začetl se opravdu. Nezdálo se to být špatně napsané, i když vstoupil skoro na konec příběhu a neznal souvislosti. Jen jazykem. Když chtěl otočit list, z knihy vypadl lístek. Zachytil se v proudu vzduchu, chvíli na vzdušné vlně obstojně surfoval a pak zamířil popsanou stranou ke koberci. Zákon namazaného chleba.

Shýbl se pro něj. Záda ho už bolí jubilejních dvacet let, ale shýbl se. Zvědavost a … Podezření. Celá stránka byla popsaná drobounkým písmem a pod každým odstavečkem bylo připsané číslo stránky. Jeho drobným písmem! To znamená, že musel knihu číst - a to docela podrobně, když si celé pasáže vypisoval. Zavzpomínal. S tužkou v ruce nečetl knížky už řadu let. Škoda, že si k poznámkám nezapsal datum. Nebo aspoň rok!

Knížka vyšla před mnoha lety. Rukopis poznámek nebyl stejný jako jeho dnešní, ale byl bezpochyby jeho. Co kdyby si vzal oba rukopisy do práce grafolog, co by asi poznal. Jak se za těch několik (kolik?) let změnil on sám. Pozorně si prohlížel rukopis a snažil se v něm laicky najít hlavní rozdíly. Je to písmo dynamičtější než dnes (ostatně byl on sám někdy dynamičtější?)? Je v písmu více optimismu než dnes? Vzpomněl si na to, co mu kdysi říkal jeho známý grafolog - vše, co je pod linkou, dolní kličky ypsilonů, jéček a géček, vypovídá o sexuální aktivitě. V tomhle textu ještě nějaké dolní kličky jsou. Mimoděk pohlédl směrem ke křížovkám a k sexuálnímu objektu na osm! Pravda, i bez pohledu do svých aktuálních poznámek by předpokládal, že dnes už se ve svém rukopise dostává pod linku jen zřídka. Ale dělá si dnes ještě vůbec poznámky rukou?

"Co tam pořád děláš?" ozvalo se z křesla. Podezřele dlouho byl potichu. Jako odpověď ho napadlo neslušné slovo na pět, které ale už ze svého domácího slovníku vyřadil krátce před svatbou. "Nic důležitého." Docela společensky přijatelný ekvivalent.
Já jen, že venku začíná pršet." Šedesát let po válce a venku si docela klidně prší!

Co ho na celé věci nejvíc štvalo, byl fakt, že si opravdu upřímně nepamatoval, že by kdy knihu byť jen viděl otevřenou, natož že by ji četl. Možná má jeho žena pravdu a měl by paměť více cvičit. Ani on to nemá jednoduché. Jako ta holka, co ji před chvílí jmenovala. Ta…. No….Jak jen bylo to jméno….?

"Říkala jsem si, že bychom je mohli oba pozvat na příští víkend na oběd."

Koho? Byl opět přistižen jako uličník u čerstvě rozbitého okna. Vzhlédl od stránek knihy, podíval se ženě bezelstně do očí a přidušeně polkl, až to bylo slyšet. Ani nestihl říct otázku nahlas, tak mu koukala ze zmatených očí.

"Přece Veroniku s Ondřejem," dodala nevěřícně. Proč zrovna příští víkend, nebyli tady přece už roky? "Nebyli u nás už roky!" vysvětlila mu. Nejvyšší čas, pomyslela si, jinak by na jejich existenci definitivně zapomněl.

"Dobrý nápad," přitakal. Musí to být už velká holka, pomyslel si, ale nahlas to raději neřekl, protože si na poslední chvíli vzpomněl, že už naposled jí bylo hodně přes čtyřicet. Manželka se na něj podívala s oprávněným podezřením, ale důkaz jí chyběl.
"Přes čtyřicet," zopakoval bezmyšlenkovitě nahlas. "Letos už ten Medard kape přes čtyřicet dní." Zatrápeně mokré léto!

Musím sundat prádlo, podotkla manželka a chvilku zůstala bez hnutí, aby mu dala příležitost být galantním a nabídnout se pro tento vlhký úkon. Jen pokýval hlavou a rukou udělal takové gesto, které bylo možné vyložit neutrálně jako "Nemám nic proti," nebo jenom prostým "Nuže tedy…" ale ona si ho vysvětlila jako "Tak už se nezdržuj…" a se silou o něco málo větší než obyčejně za sebou zavřela dveře. Dneska je tu ale průvan, pomyslel si, obhlédl s podvědomým podivem všechna zavřená okna a vrátil se ke knize, ke svému Podezření.

Líbilo se mu listovat knihami odzadu. Napřed si přečetl, jakým písmem je text vytištěný a kdo je za něj redakčně odpovědný. Nikdy netušil, za co všechno vlastně takový odpovědný redaktor odpovídá, ale tušil, že pokud on jako čtenář bude s knihou nespokojen a nenajde autora osobně v telefonním seznamu, aby mu mohl o své nespokojenosti povědět přímo, může zpravit odpovědného redaktora, který to při první příležitosti autorovi vyřídí.

Pak si s chutí přečetl poslední kapitolu, aby věděl, jak to celé dopadlo, a z pointy se pokusil zrekonstruovat předchozí děj. Tohle ho bavilo, každá kniha tak nabývala netušených variant, příběhy byly při každém prolistování jiné, protože on do těchto rekonstrukcí vždy promítal své aktuální pocity. Šlo o obdobu obráceného postupu, kterým četl knihy v mládí, kdy si naopak domýšlel konce a vyústění příběhů. Už si přesně nepamatuje, kdy došlo k téhle změně, ale od té doby listoval knihami zásadně odzadu a pomalu se prokousával od důsledků k příčinám, protože takový postup považoval za svobodnější.

Otevřely se dveře. Stála v nich manželka s košem plným prádla, Se zmoklými vlasy a - jistě jen vlhkem - nakrabacenými vráskami uprostřed čela pro něj byla zosobněním Medarda, svatého patrona výčitky, o kterém nevěděl zhola nic, znal jen to jeho podivné jméno a to, že v normálních letech prý kapává po čtyřicet dní. Omluvně se na ženu usmál a ta - vidouc že větší pomoc od něj nemůže čekat, poodešla zpátky směrem ke koupelně. Znovu se potvrdilo, že dnes průvan úřaduje více než jindy, protože dveře dnes již podruhé bouchly s neočekávanou silou. Uklidněn faktem, že prádlo je v dobrých rukou, opět se začetl. Jen pár vět, možná odstavec… Přičichnout k ději, zachytit závan vzduchu zvířeného procházejícími postavami a pak zase o pár stránek dál. Tedy vlastně blíž. Prolistovává se postupně k samému počátku, k tomu velkému třesku celého příběhu, jako by se prokopával k truhle s pokladem. Nevnímal, co se děje kolem, v hlavě si konstruoval svou vlastní opojnou zápletku. Autor by se možná v hrobě obracel. Zarazil se: Až teď ho napadlo, že třeba autor ještě žije a obracet se může leda tak na kanapi. Třeba je dokonce mladší než on sám.

Obrátil poslední stránku. Zůstává pouze titul knihy, kapitálkami napsané PODEZŘENÍ. A věnování úhledným ženským písmem. Na tak drobné písmo už jeho dnešní oči nestačí, tak si nápis musel prohlédnout zblízka. Vydechl překvapením. "Slávkovi", četl stále více roztřesený text, "milující Líza". Vzhlédl od kratičkého textu a nebyl schopen uklidnit třesoucí se ruku jinak, než že knihu položil na stolek. Promnul si oči pod brýlemi. Líza…. Ta paměť, sakra… Rukopis se mu zdál být povědomý, ale nedokázal ho přiřadit ke konkrétní osobě, stejně jako jméno. Pustil knihu a ta se automaticky zaklapla, jako by chtěla zůstat nadále sama se svými tajemstvími. Proto se knize kdysi tolik věnoval, proto ji víc studoval než četl, proto ty výpisky. Na té knížce mu muselo hodně záležet a až teď začínal tušit, proč.

(závěr povídky bude publikován během zítřka)

Nedělní miniglosy č.151

15. ledna 2012 v 20:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Kromě mnoha náměstí, knihoven, divadel, ulic, škol a pražského letiště by podle názorů dotázaných odborníků měla nést jméno Václava Havla na počest jeho pobytu i ruzyňská věznice.
----------------------
Na základních školách startují zápisy do prvních tříd. Protože uchazečů o místa v první třídě je znovu více než v loňském roce, a je tedy zřejmé, že na všechny děti nedostane, každého budoucího prvňáčka čeká základní zkouška zralosti. Ta sestává z rozhovoru s paní učitelkou v angličtině, zkoušky z počítačové gramotnosti, prozkoušení z oddanosti myšlence evropské integrace, a na závěr i velmi oblíbené malování čerta na stěnu, které k opravdu zralému člověku neodmyslitelně patří. "Děti, které u zkoušky zralosti neuspějí, by měly nastoupit do první třídy až za několik let, kdy by se měl počet dětí u zápisu razantně snížit," vysvětlil drobné změny ustálené praxe reformně naladěný ministr školství. "Mohou ale samozřejmě v mezidobí navštěvovat alespoň některý z vyšších ročníků, který neklade takové nároky na osobní zralost žáků jako první třída."
-----------------------
Trosky ruské sondy Phobos, která se měla vydat na cestu k Marsu, spadly nakonec do Tichého oceánu. Zpočátku experti odhadovali, že zbytky spadnou do Atlantiku, zpřesněné odhady naznačovaly spíše dopad do Indického oceánu. Další odhady už se raději nedělaly, protože nabídka oceánů je limitovaná.
-----------------------
Podle Evropského zoologického migračního úřadu loni opustilo Řecko o 74% více krys než v roce 2010. "Vysvětlení tohoto jevu se samozřejmě nabízí," uvedl mluvčí úřadu. "Čísla jsou sice zcela přesná, ovšem zahrnují jen údaje z hraničních přechodů. Máme ale podezření, že některé krysy migrují i mimo oficiální hraniční přechody, což interpretaci čísel výrazně komplikuje."
-----------------------
Podle islamistů, kteří zvítězili ve volbách v Egyptě, by měla být na zdejších plážích cizinkám z neislámských zemí i nadále zachována možnost slunit se nahoře bez. Pochopitelně se maličko změnil výklad tohoto pojmu, takže zatímco dříve toto označení znamenalo slunění bez horního dílu plavek, podle nového pojetí to znamená slunění bez burky.

Adelheid

14. ledna 2012 v 0:20 | Petr Vápeník |  Filmy

Jsou filmy, které se člověku vyhýbají, a v mém případě neznám lepší příklad než Adelheid, další mistrovské dílo režiséra Františka Vláčila. Zatímco Markétu Lazarovou nebo Údolí včel jsem viděl opravdu často a znal jsem i další Vláčilovy filmy, o Adelheid jsem vždycky jen četl anebo viděl jen části filmu. Neumím už teď zpětně určit důvody. Četl jsem scénář i výbornou novelu Vladimíra Kornera, četl jsem mnohé recenze, viděl jsem spoustu fotek. Ale celý film od začátku do konce jsem viděl až teď.

Je zbytečné popisovat podrobněji děj. Jednak je popis děje volně dostupný na mnoha místech webu, jednak sebelepší popis nevypovídá nic o tom, jaký film doopravdy je. Přitom je to tak prosté: Viktor a Adelheid. On veterán z Anglie, ona dcera nacistického potentáta. Období těsně po válce ještě před odsunem německých obyvatel z příhraničí. Podzim, divoká doba plná bolu, nenávist, chlad, vydrancovaný zámeček, prostřílené obrazy. Touha zaplnit prázdnotu duše. Vztah dvou lidí, kteří by se za normálních okolností asi nikdy nepotkali a kteří - přestože stojí na opačných stranách válkou navršené barikády, která leckde dodnes není úplně srovnaná se zemí - patří každý z jiného důvodu mezi poražené. Mimoběžky, kterým vždy bude něco zásadního bránit v tom, aby se jedna druhé dotkly. Může mít takový vztah aspoň přítomnost, když budoucnost zcela určitě nemá? Nebo ani přítomnost mu není souzená?

Viktor (ve skvělém podání Petra Čepka) se snaží v prvním plánu především dát dohromady po válečných útrapách. Nikoho nemá a o to víc touží vrátit se do období, kdy mu bylo dobře, v hlušině rozvrácené skutečnosti občas v drobnostech nachází nepatrné stopy harmonického domova. Upíná se k Adelheid jako k jedinému pevnému bodu vesmíru vyvráceného válkou z pantů. Adelheid (Emma Černá) má v sobě přes své aktuálně ponížené postavení vzpurnost i zbytky něhy, je schopna soucitu i nenávisti, je neproniknutelná a neodhadnutelná. Hlavní postavy si nerozumějí slovy, on mluví česky, ona jen německy. Hovoří každý sám k sobě a přece na sebe, pokud vůbec hovoří; film je přece především sekvencí obrazů a slovo je v něm odvozené, nepopisuje, dotváří a ilustruje. Máte-li rádi výhradně filmovou akci, filmem Adelheid rozhodně neztrácejte svůj čas.

Kdo chce hledat paralely s jinými Vláčilovými filmy, zaplnil by jimi diplomku. Pro mne je zásadní překryv s Údolím včel. Nejen kvůli Petrovi Čepkovi v hlavních rolích, ale především kvůli charakteru obou postav, kvůli marnému hledání vytouženého klidu domova, kvůli okolnostmi vyloučenému naplnění obou vztahů, kvůli osudem vytýčené cestě, která nemá nic společného s přáními postav. Jako by to byl všudypřítomný Osud, který potměšile míchá tragické karty a nedává lidem na výběr. Toto je tvoje cesta, člověče, na tvé svobodné vůli vlastně z dlouhodobějšího pohledu tolik nezáleží. Je to tvoje cesta tak po ní prostě jdi a neodmlouvej. Rovněž všudypřítomný motiv kříže - v Údolí včel v podobě meče rytířů Řádu, v Adelheid třeba v podobě struktury obyčejného okna nebo malého křížku utopeného v zaminovaných polích. Může po včelami probzučeném létě a drsném podzimu přijít ještě nehostinnější zima? Film Adelheid naznačuje, že může.

Zvláštní je protikladné spojení Bachovy a Straussovy hudby s ponurými poválečnými kulisami a volně plynoucím dějem. Hudba pozoruhodně reaguje na situaci na plátně: Místy například zesiluje při otevření okna, jako by bylo hudbou prodchnuto okolí dříve jistě výstavního domu, jindy zase při prudším pohybu náhle ustává, jako by pro ni už v tomto světě nebylo místo.

Adelheid je pozoruhodně vyvážené komorní drama, jak ve smyslu uměleckém, tak ve smyslu historickém. Málokdy jsem viděl nebo četl příběh, který by dokázal být tak nestranný a nikomu nenadržující, neodsuzující a přitom neuhýbající. O komplikované situaci poválečných Sudet vypovídá dodneška víc než stovky stran hustě popsaných historických sborníků, a ještě přitom dokáže být - navzdory syrovému prostředí a době - uhrančivě krásný.

Jsem rád, že jsem tento výborný film konečně viděl vcelku a soustředěně, i když to trvalo pěkných pár let! Film je o tři roky mladší než já a musím říct, že kdybych byl po tolika letech v takové formě jako on, musel bych si závidět.

Přepočítávání

10. ledna 2012 v 22:09 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Noc se dnes culí do úplňku,
pyšně se zrcadlí na hladině řeky
a duše prokleté utíkají z hrnků,
propuštěné slovem, škrtem pera:
Pánbůh je naměkko, a tak napsal měkký
jedenáctý bod desatera.

Nadále proto s chutí žiji
sen s duší vlídně nepoddajnou,
ve kterém všichni hrají o Marii
divadlo na jevišti světa,
mirákl předvěký, pralegendu bájnou
anebo karty do kvarteta.

Svatá trojice houslový duet hraje
podle tradic našeho čarokraje
a mě z té hudby snad až trochu zebe.

Někdy to pěkně fouká i z osmého nebe!

Nedělní miniglosy č.150

8. ledna 2012 v 20:52 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V USA se navzdory pokračující recesi výrazně snížila nezaměstnanost, která dokonce dosáhla nejnižší úrovně za poslední tři roky. Podle statistik totiž dramaticky narostl počet ekonomických publicistů, kteří straší své čtenáře dopady ekonomické krize.
-----------------------
Se vzrůstajícím počtem otců, kteří si pořizují děti až ve zralém věku, se podle zjištění sociologů mění i některé tradiční rodinné aktivity. Bylo například zjištěno, že zatímco dříve většinou otcové vozili do tanečních své dcery, dnes je celkem běžné, že dcery vozí do tanečních své otce. Podle odborníků jde ale jen o přechodný jev, protože v budoucnu by tyto služby měly postupně přebírat dynamicky se rozvíjející pečovatelské firmy.
-----------------------
Karel Schwarzenberg a Jan Fischer, kteří se již rozhodli kandidovat v příštích prezidentských volbách, získají pravděpodobně velmi silného nadstranického soupeře s velkou popularitou mezi lidmi. Svůj záměr zúčastnit se případných přímých prezidentských voleb totiž potvrdil i Jára Cimrman. "Je pro Cimrmana charakteristické, že svůj velký zájem o přímou volbu sdělil paradoxně pouze nepřímo a požádal právě nás o mediální spolupráci," oznámil na speciální tiskové konferenci předseda Českého spiritistického klubu.
----------------------
Kvůli všeobecnému seškrtávání nákladů se letos ve většině míst České republiky objevili místo tří králů jen dva. Podle Výboru pro rovné příležitosti je symptomatické, že zatímco Kašparů je vždy dostatek, ve většině případů chybějí právě Baltazarové, což je jednoznačně možné považovat za diskriminační jev.
-----------------------
Asi sto padesát mladých lidí se zúčastnilo recesistické akce, během které jeli metrem pouze ve spodním prádle. Pražská veřejnost přijala akci s nečekanou tolerancí a pochopením, nejspíš proto, že díky hrozící ekonomické krizi bude pravděpodobně stále růst počet lidí s holým zadkem.

O slastech a strastech přímé volby prezidenta

7. ledna 2012 v 16:44 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Ledva Poslanecká sněmovna odsouhlasila přímou volbu prezidenta, začínají se dít věci. I když ještě zdaleka není jasné, zda Senát přímou volbu potvrdí, jako Bob a Bobek více či méně čerstvě vyskakují z klobouku další a další jména těch, kteří by se chtěli, mohli nebo měli ucházet o místo na čelní zdi všech českých školních tříd. Tu se hlásí do ryze republikánského postu tradiční aristokrat, tu zase ten, který si jistě díky znalosti statistiky dokáže spočítat pravděpodobnost svého úspěchu s přesností na dvě desetinná místa. Tady se mluví o adeptovi s dálněvýchodními předky, onde se zas připomíná, že by se mělo uvažovat o nějaké schopné ženě, nejlépe se zkušeností z parlamentních funkcí. A to se ještě támhle možná hlásí o slovo jistý velkopodnikatel s fašizující dikcí a je jen otázkou času, kdy se odhodlá přihlásit i někdo, kdo bude chtít směnit svou celebritní popularitu z bulvárně zapáchajících stránek a obrazovek za popularitu politickou.

Přiznávám se otevřeně, že nejsem velkým zastáncem přímé volby prezidenta. Nemyslím si, že taková volba přinese lepší výsledek než volba Parlamentem, a už vůbec si nemyslím, že taková volba proběhne důstojněji, i když by se po několika posledních nepřímých volbách mohlo zdát, že nedůstojněji již to nejde. Možná se pozornost občanů na nějakou dobu obrátí od reklamních víceúčelových krouhačů a univerzálních superčistících prostředků k podobně laděným kampaním na toho nejlepšího českého prezidenta, kterého když si za přemrštěnou cenu koupíte, dostanete druhého navrch zdarma a ještě postoupíte do slosování o štangli salámu. Česká náměstí a hlavní ulice se polepí známými i méně známými tvářemi, které se nás budou chtít lahodně znějícími slůvky přesvědčit, že neprohloupíme, dáme-li svůj hlas právě jim. Náhle vyretušované obličeje i charaktery si nás budou chtít zařadit právě do toho svého krysařského procesí a umím si představit, že jako lákadlo zvolí našim boltcům obzvláště libozvučné píšťaly.

Doufám, že by se mohli ještě objevit mimořádně silní kandidáti. Co kdyby takového Karla Gotta již omrzeli jeho tradiční Zlatí i Čeští slavíci a rozhodl by se pro změnu jednou vyhrát v prezidentské anketě Týtý? Co kdyby si Jaromír Jágr náhle uvědomil, že už se mu v jeho věku dál nechce nechat se narážet na zámořské mantinely, a řekl si, že ostatně Lány nejsou tak daleko od Kladna, do kterého se podle svých slov stejně chtěl jednou vrátit. Měl by proti takovým kandidátům nějaký upachtěný a z definice neoblíbený politik šanci?

Není umění říkat lidem to, co chtějí slyšet. Není těžké hloupého přesvědčovat o jeho vysoké inteligenci, ošklivého o jeho kráse, chudého o jeho právu na bohatství, plebejce o tom, že je v jádru král. Při přímé volbě pochopitelně všechno toto zazní nesčíslněkrát. Kdo něco podobného potřebuje k pocitu štěstí, nechť si to užije. Jen se proboha nedomnívejme, že výsledek takové volby bude lepší než té dřívější. I když volbu budeme mít sebevíce "ve vlastních rukou", stejně budeme dál nadávat, jací jsou VONI, místo toho, abychom se občas podívali do zrcadla, jací jsme MY. Ani v tom nám, obávám se, přímá volba neuleví.


Čím déle o tématu přímé prezidentské volby přemýšlím, tím více si myslím, že existuje pouze jediný důvod, proč bych ji byl za dané situace ochoten vzít na milost: Ostatně uznejte sami, že heslo ČERF FOR PRESIDENT by se na českých náměstích a obřích billboardech kolem dálnic vyjímalo přímo báječně! :-)

Inventura článků z roku 2011

5. ledna 2012 v 0:39 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Samozřejmě, každý autor má radost, když se jeho články čtou. A tak mi to nedalo a nakoukl jsem do statistiky za minulý rok, abych zjistil, které články na tomto blogu četli v roce 2011 čtenáři nejčastěji. Můžu říct, že výsledky byly docela zajímavé. Dovolím si je v pár větách shrnout a využiju toto shrnutí k tomu, abych několik článků věrným a pozorným čtenářům připomněl a náhodné kolemjdoucí na ně upozornil.

K mému překvapení se stal nejčtenějším článkem roku 2011 text, který byl publikován již v roce 2009. Z této skutečnosti a z tématu článku vyplývá, že největší návštěvnost bych asi měl, kdybych vytrvale psal o českých výborných knihách, které ovšem musí být povinnou četbou. Návštěvnost je rozložena celkem pravidelně s maximem v obobí těsně před maturitami :-). O Jozově Hanuli si vloni přečetlo 339 čtenářů:
Druhým a třetím nejčtenějším článkem byly dvě reportáže z mé nedávné cesty do Japonska. Reportáže z dalekého východu měly vůbec velkou sledovanost, takže mě ani nepřekvapilo, že dost lidí projevilo na konci roku zájem o mou nabídku souhrnného vyprávění o Japonsku s názvem V kůži Čekodžina (Čekodžin = japonsky Čech). Chcete si taky počíst a prohlédnout doprovodné fotografie? Můžete ochutnat následující dvě "medailové" reportáže anebo mi napište a já vám pošlu celé vyprávění pohromadě včetně těch částí, které se na blogu nikdy neobjevily.
Tajfunění (279 čtenářů)

Již téměř tříletou tradici mají na tomto blogu nedělní poznámky k dění uplynulého týdne pod názvem Nedělní miniglosy. Nejčtenějším vydáním byly "prémiové" jubilejní Nedělní miniglosy č.100, které obsahovaly výběr z prvních devětadevadesáti čísel.
Nedělní miniglosy č.100 (217 čtenářů)

Pro mne osobně jsou milým překvapením pozitivní reakce na texty z rubriky "V řeči mírně vázané". Básně mají v průměru více komentářů než "normální články". Kdepak by se mi někdy zdálo, že si básničku přečte 212 čtenářů. Co by za to někteří opravdoví básníci dali!

Z fejetonů se staly nejčtenějšími texty dva články, které nejspíš jen shodou okolností začínají předložkou "O" :-)
O růžových brýlích (208 čtenářů)

Ne, že by čtenáři neměli rádi normální barvy. Přesto mezi loňskými fotočlánky v návštěvnosti zvítězil ten, který ukazuje řeku Vydru v infračervené části spektra.

No a na závěr mi nezbývá než přidat jako perličku i nejméně čtený článek loňského roku. O Josefu Kajetánovi nakupujícím zásadně v obchodním domě Palladium si přečetlo všehovšudy jen 69 čtenářů. Přidá se k nim ještě někdo?


Děkuji vám všem za vaši přízeň v celém roce 2011. Věřím, že vás malé připomenutí loňského roku náležitě navnadilo a že se budeme potkávat na těchto i jiných stránkách i v novém roce. Tak ať je to pokud možno skvělý rok!

Nedělní miniglosy č.149

1. ledna 2012 v 16:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Česká vláda rozhodla, že podobně jako ostrov Samoa přeskočí i Česká republika jeden den ze svého kalendáře, aby mohla slavit Nový rok dříve než ostatní země Evropské unie. Mezi TOP 09 a Věcmi veřejnými se zatím vedou spory, bude-li to znamenat i dřívější příchod konce světa. TOP 09 preferuje s koncem světa počkat na ostatní země, Věci veřejné jako obyčejně navrhují i v této otázce vyhlásit referendum.
-----------------------
Vzhledem k celkově negativní náladě veřejnosti by měl podle politologů prezidentský novoroční projev obsahovat hlavně pozitivní sdělení. Tuto skutečnost vítají především čeští inzerenti, protože se dá předpokládat, že se novoroční projev výrazně zkrátí, a zbyde tedy více času na reklamu.
-----------------------
Všech dvacet osm účastníků tradičního silvestrovského orientačního běhu po jihomoravských vinných sklepech se zatím stále pohřešuje. Je možné, že situace není ve skutečnosti tak špatná, protože podle některých informací bylo letos na startovní listině jen devatenáct běžců, optimistickou zprávu se ovšem zatím nepodařilo potvrdit, protože se pohřešují i všichni pořadatelé.
----------------------
Nejsledovanějším svátečním programem se stala podle očekávání reklama na prací prášek Ariel, kterou jedna z televizních stanic nápaditě zařadila na novoroční půlnoc místo přípitku a státní hymny. "Na přípitek je přece dost času po reklamním bloku," nevidí v novém modelu problém obchodní ředitel stanice. "Když už je někdo schopný s vítáním Nového roku čekat až do půlnoci, ta třičtvrtěhodinka už ho taky nezabije!"
-----------------------
Šest dětí se narodilo v českých porodnicích hned v první minutě roku 2012. O vítězi tradiční soutěže tak rozhodne až zkoumání fotografie z cílové kamery. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že v tom případě je výsledek předem jasný, protože kdykoli dojde na zkoumání cílové fotografie, vždycky vyhraje žokej Váňa.