Adelheid

14. ledna 2012 v 0:20 | Petr Vápeník |  Filmy

Jsou filmy, které se člověku vyhýbají, a v mém případě neznám lepší příklad než Adelheid, další mistrovské dílo režiséra Františka Vláčila. Zatímco Markétu Lazarovou nebo Údolí včel jsem viděl opravdu často a znal jsem i další Vláčilovy filmy, o Adelheid jsem vždycky jen četl anebo viděl jen části filmu. Neumím už teď zpětně určit důvody. Četl jsem scénář i výbornou novelu Vladimíra Kornera, četl jsem mnohé recenze, viděl jsem spoustu fotek. Ale celý film od začátku do konce jsem viděl až teď.

Je zbytečné popisovat podrobněji děj. Jednak je popis děje volně dostupný na mnoha místech webu, jednak sebelepší popis nevypovídá nic o tom, jaký film doopravdy je. Přitom je to tak prosté: Viktor a Adelheid. On veterán z Anglie, ona dcera nacistického potentáta. Období těsně po válce ještě před odsunem německých obyvatel z příhraničí. Podzim, divoká doba plná bolu, nenávist, chlad, vydrancovaný zámeček, prostřílené obrazy. Touha zaplnit prázdnotu duše. Vztah dvou lidí, kteří by se za normálních okolností asi nikdy nepotkali a kteří - přestože stojí na opačných stranách válkou navršené barikády, která leckde dodnes není úplně srovnaná se zemí - patří každý z jiného důvodu mezi poražené. Mimoběžky, kterým vždy bude něco zásadního bránit v tom, aby se jedna druhé dotkly. Může mít takový vztah aspoň přítomnost, když budoucnost zcela určitě nemá? Nebo ani přítomnost mu není souzená?

Viktor (ve skvělém podání Petra Čepka) se snaží v prvním plánu především dát dohromady po válečných útrapách. Nikoho nemá a o to víc touží vrátit se do období, kdy mu bylo dobře, v hlušině rozvrácené skutečnosti občas v drobnostech nachází nepatrné stopy harmonického domova. Upíná se k Adelheid jako k jedinému pevnému bodu vesmíru vyvráceného válkou z pantů. Adelheid (Emma Černá) má v sobě přes své aktuálně ponížené postavení vzpurnost i zbytky něhy, je schopna soucitu i nenávisti, je neproniknutelná a neodhadnutelná. Hlavní postavy si nerozumějí slovy, on mluví česky, ona jen německy. Hovoří každý sám k sobě a přece na sebe, pokud vůbec hovoří; film je přece především sekvencí obrazů a slovo je v něm odvozené, nepopisuje, dotváří a ilustruje. Máte-li rádi výhradně filmovou akci, filmem Adelheid rozhodně neztrácejte svůj čas.

Kdo chce hledat paralely s jinými Vláčilovými filmy, zaplnil by jimi diplomku. Pro mne je zásadní překryv s Údolím včel. Nejen kvůli Petrovi Čepkovi v hlavních rolích, ale především kvůli charakteru obou postav, kvůli marnému hledání vytouženého klidu domova, kvůli okolnostmi vyloučenému naplnění obou vztahů, kvůli osudem vytýčené cestě, která nemá nic společného s přáními postav. Jako by to byl všudypřítomný Osud, který potměšile míchá tragické karty a nedává lidem na výběr. Toto je tvoje cesta, člověče, na tvé svobodné vůli vlastně z dlouhodobějšího pohledu tolik nezáleží. Je to tvoje cesta tak po ní prostě jdi a neodmlouvej. Rovněž všudypřítomný motiv kříže - v Údolí včel v podobě meče rytířů Řádu, v Adelheid třeba v podobě struktury obyčejného okna nebo malého křížku utopeného v zaminovaných polích. Může po včelami probzučeném létě a drsném podzimu přijít ještě nehostinnější zima? Film Adelheid naznačuje, že může.

Zvláštní je protikladné spojení Bachovy a Straussovy hudby s ponurými poválečnými kulisami a volně plynoucím dějem. Hudba pozoruhodně reaguje na situaci na plátně: Místy například zesiluje při otevření okna, jako by bylo hudbou prodchnuto okolí dříve jistě výstavního domu, jindy zase při prudším pohybu náhle ustává, jako by pro ni už v tomto světě nebylo místo.

Adelheid je pozoruhodně vyvážené komorní drama, jak ve smyslu uměleckém, tak ve smyslu historickém. Málokdy jsem viděl nebo četl příběh, který by dokázal být tak nestranný a nikomu nenadržující, neodsuzující a přitom neuhýbající. O komplikované situaci poválečných Sudet vypovídá dodneška víc než stovky stran hustě popsaných historických sborníků, a ještě přitom dokáže být - navzdory syrovému prostředí a době - uhrančivě krásný.

Jsem rád, že jsem tento výborný film konečně viděl vcelku a soustředěně, i když to trvalo pěkných pár let! Film je o tři roky mladší než já a musím říct, že kdybych byl po tolika letech v takové formě jako on, musel bych si závidět.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vlaďka Vlaďka | Web | 14. ledna 2012 v 0:56 | Reagovat

je to výborný film, knihu jsem nečetla, nikdy mě to nelákalo, ale film jsem viděla mockrát, jako ostatně skoro asi všechny Vláčilovy filmy; nikdy jsem si neuvědomila zdroj hudby a to s těmi kříži je taky zajímavé, koukám, že budu muset zase znovu shlédnout, dnes jsem se nedívala :-) hezky napsané

2 Naďa Naďa | Web | 15. ledna 2012 v 9:05 | Reagovat

Já jsem se tak trochu Vláčilových filmů bála, jejich opravdovosti a syrovosti, ale možná, že bych se konečně mohla podívat na Markétu Lazarovou.

3 Vendy Vendy | Web | 15. ledna 2012 v 16:44 | Reagovat

Adelheid jsem neviděla, a vlastně pořádně ani Markétu Lazarovou (tu spíš po částech). Nevím, jestli bych to zvládla vidět, v poslední době jsem vyladěna spíš na romantiku, ale odlišně laděný film taky neuškodí. Až si udělám víkend českých filmů, zařadím i tento kousek, protože podle tvého popisu jde opravdu o pozoruhodný film.
Velmi pěkná recenze, dovedeš navnadit!

4 Milovnice žiraf Milovnice žiraf | Web | 15. ledna 2012 v 17:53 | Reagovat

Zatím jsem od Vláčila nic neviděla, neodhodlala jsem se, ale možná je na čase.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama