Skleróza - 2.část

20. ledna 2012 v 17:38 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Doplňuji závěr povídky Skleróza, jejíž první část jste si mohli přečíst včera anebo to můžete učinit právě teď:

(pokračování)

Líza! Zkoušel listovat v paměti a vzpomenout si na ženy a dívky, které mu vstoupily do života a s nimiž se dostal tak daleko, aby to mohlo vést k tak jednoznačnému věnování. Milující Líza. To přece nemohla být náhodná známost na pár dní. Ale i kdyby mohla, na žádnou známost na pár dní (či nocí?) se nemohl upamatovat. Po několika minutách marné námahy mu došlo, že na tomto orloji bude jen velmi málo apoštolů. Vzpomněl si jen na dvě vážnější známosti a - měl-li být vůči sobě upřímný - ani v jednom případě si nebyl úplně jistý jménem. Ta první - to byla Jarka. Určitě Jarka! Byl si skoro jistý. Nebo Jaroslava? Jarmila? No, koneckonců, zvažoval pragmaticky, to teď není úplně to hlavní. Jestli to byla Jarka nebo Jarmila, určitě by se nepodepsala jako Líza. Ano, teď se mu vybavilo druhé jméno: Byla to Věra. Nedokázal zatím ke jménu přiřadit úplně přesně tvář, ale rysy obličeje se začínaly postupně vynořovat. Věra to taky nebyla, protože ani té určitě neříkal Lízo. Věře vždycky říkal… zarazil se…Věře přece říkával Mílo. Proč, to už dnes nevěděl. Ale když říkal Věře Mílo, nemohl říkal Jarce Lízo? …. Počkat!! Mílo možná říkal Jarce, to by znamenalo, že šlo spíš o Jarmilu, ale jak potom říkal Věře? A to byly jen dvě! Jak se v tom mohou vyznat ti, co měli dívek třeba deset?! Otřásl se hrůzou při tom pomyšlení.

V myšlenkách se svými dávnými láskami a se zavřenou knihou na stolku v něm postupně narůstalo docela obyčejné podezření: Opravdu zapomíná! Zapomíná už natolik, že není schopen si vybavit dívku, která ho nejspíš upřímně milovala - natolik, že byla ochotna dát možná svých posledních dvanáct korun na to, aby mu koupila hodnotnou knihu. Nejenže zapomněl, že knihu dostal, nepamatoval si ani na to, že už ji četl, dokonce nedokázal v paměti udržet ani dívku samotnou a to, nezlobte se na mne, to už je opravdu zlé, to už přestává být legrace! Není moc věcí v životě, které stojí za to si zapamatovat. Co už by to mělo být, když ne milostný vztah? Milující Líza. Lehká skleróza prý může prospívat duševnímu zdraví jedince. Teď už si přestává být jistý, zda definitivně nepřekročil křehkou hranici od prospěšné lehké sklerózy k zásadnějším paměťovým ztrátám, které mohou vést až…. Nechtěl ani domyslet.

Musel to být ale krásný vztah! Soudil tak z toho, že ho neznámá milující Líza oslovovala Slávku, což normálně neměl moc rád a dokázal to odpustit opravdu jen blízkým přátelům a blízkým krásným ženám. Tedy krásná a milující! Jak jen na ni mohl zapomenout? Ani jeho vlastní žena mu Slávku nikdy neříkala, pro ni byl vždy Jaroslav. A to je třeba říct, že si kdysi byli opravdu velmi blízcí. Mimochodem - co s tím prádlem v koupelně dělá? Už je tam skoro půl hodiny! Takový krásný pár to mohl být - s Jaroslavou. Jaroslav a Jaroslava, to by neznělo špatně, kdyby to skutečně tehdy byla Jaroslava a ne Míla.

"To prádlo už je dávno pověšené," ozvalo se opět od křesla. Tak vida, ani si nevšiml, že se manželka z koupelny už vrátila. Nějak se zapletl s krasavicí Lízou ve své mysli. "Kdybys byl té dobroty a pokusil se ho neshodit do vany, byla bych moc ráda." Nezdálo se, že by na něho měla poslední dobou velké nároky. A taky asi nemá přílišná očekávání. Je vidět, že se znají opravdu dost dlouho. Jak dlouho vlastně…? Začal nervózně procházet po pokoji. Už mu bylo jasné, že krásná neznámá nebyla ani Jarka ani Věra, musela to být nějaká třetí, v hlavě už si konstruoval, jak asi mohla vypadat. Vůbec netušil, kdy k tomu románku mělo dojít. Před dvaceti lety, před pěti? Znal už v té době svou manželku? Měla Líza tmavé vlasy nebo byla blond? Líza, zvláštní jméno, třeba to mohla být cizinka (kde by ale přišel k cizince?). Že by to byl někdo z práce? To si přece dávno zakázal! Byl s rozumem v koncích.

"Jsi tam vůbec?" Podivné studené ticho vanoucí od knihovny přimělo manželku vstát od jen částečně rozšifrované tajenky, ze které zatím mezi jednotlivými písmeny neprosvítalo žádné velké filosofické moudro. Opatrně nahlédla do pokoje. Stál v rohu a tvářil se přistiženě. Ano, to je to pravé, byl přistižen manželkou se svou Lízou in flagranti v jedné místnosti. Jediné, co ještě stihl, bylo hodit na zavřenou knihu rozložené prostírání. Manželka si toho samozřejmě nemohla nevšimnout. Proč to dělá? Není mu něco? Bledězelená barva v jeho tváři taky nevěští nic dobrého.

"Není ti něco? Nevypadáš dobře."

Nevěděl, co má říct? Měl říct: Nic mi není, když mu bylo - to by mu neprošlo, natolik ho manželka zná, netrvalo by dlouho a věděla by o Líze víc, než on sám - což by zase nebyl takový problém, protože on o ní ví jen to, že se jmenuje Líza a že byla nepochybně velmi, velmi krásná. Měl to říct otevřeně? Ne, nikdy by to nepochopila. V lepším případě by to skončilo tichou domácností. V horším ho nechá zavřít na psychiatrii, aby si lépe vzpomněl nebo na své podezření radši zapomněl úplně.

"Už se těším." Vyblekotal.
"Prosím?" Nechápala. "Na co?" Tonoucí se chytá i stébla.
"No přece…. Dobrý nápad…… Ondřej a Veronika….. Ten příští víkend….. Myslím…."
"Hmmmm." Jaký Ondřej a Veronika? chtěla vyhrknout, protože to ji teď vůbec nezajímalo. Udržela se na poslední chvíli.

Ukázala prstem na látkové prostírání nedbale pohozené přes podezřelou knihu. "Co to je?" Vykřičník byl v otázce slyšet lépe než otazník.
"Nic důležitého." Řekl to s takovým akcentem, že dokonce i ji napadlo, jestli ve skutečnosti nemyslí nic důležitého na pět.

Poodhrnula cíp látky. Jenom se mu to zdálo nebo ji to opravdu překvapilo?
"Kde jsi to vzal?" To kdyby věděl!

"Už si to moc nepamatuju. Koupil, dostal nebo tak nějak." Koupil, dostal nebo tak nějak. Jiných variant už moc není. "Nebo snad zdědil?..." zkusil dodat poslední variantu. Po kom asi! Po strýčkovi faráři? Boží prostoto! To není nejlepší výmluva.
Nebo našel. "Máš pravdu, s tou pamětí bych měl něco dělat. Nějakou nevyluštěnou nemáš?" Pokusil se o úsměv.
"Koupím ti ji v pondělí v trafice." Jak tušil, otevřela knížku podle svého zvráceného zvyku hned na první straně. Teď! Teď nabude podezření. Přivřel oči v očekávání domnělé katastrofy. Nějakou dobu se nedělo nic. Svět se na chvíli přestal točit kolem své osy.

"Odkdy nakupuješ v antikvariátu?"

Nerozuměl přesně. A tenhle tón jejího hlasu nečekal, možná ani neznal. Neuměl ho rozkódovat, vyluštit tajenku.
"Má to razítko z antikvariátu ve městě."

Ještě chvilku mu to nedocházelo. Z antikvariátu - to by ovšem znamenalo, že…. V prvním okamžiku se začal smát, nahlas, to už se mu dlouho nestalo, i když to dříve dělával často. Vrací se k dřívějšímu normálu nebo začíná opravdu bláznit? Smích trval jen krátce, tak dlouho, než přešel v intenzivní pocit ztráty. Ztratil přece svou krásnou vysněnou Lízu, Lízu s tmavými dlouhými vlasy, zelenohnědýma očima… Čím více se od něj vzdalovala, tím ji viděl jasněji, svítila podivným důvěrně známým a příjemným světlem. Do končícího smíchu jako by se mu v oku zaleskla neodbytná slza smutku po něčem, co kdyby existovalo, mohlo být tak krásné, až z téhle podivné kombinace světla a slzí vznikla uprostřed obývacího pokoje duha.

Přistoupil k manželce a políbil ji. "Jdu se na chvilku projít."
"V knihovně mají zavřeno," připomněla. Kdy naposled ji políbil tak vřele?
"To vím."
"A v antikvariátu nejspíš taky."
"Nevadí." Nepotřebuje do knihovny ani do antikvariátu. Potřebuje jenom být chvilku sám, aby se rozhodl, zda je mu veselo nebo do pláče. "Až se vrátím, opravím ten kohoutek." Třeba to po patnácté konečně vyjde. Odešel.

Zamyšleně hleděla na knihu a propadala se v čase stejně jako před chvílí její muž. Kolik je to vlastně let? Otočila list a pousmála se při pohledu na věnování. Tak je to pravda! Tři slova jejím dřívějším rukopisem, tři slova jako němí svědci něčeho, co už vlastně úplně zapomněla. Jak se asi ten rukopis za poslední léta změnil? A uvědomila si, že už si nepamatuje přesně, jestli byl Slávek tmavovlasý nebo blonďák, jen ví, že se do něj bláznivě zamilovala a že jí říkal - kdovíproč - Lízo a jí se to líbilo. Pohladila knížku po koženém hřbetě, jako Slávek kdysi hladíval ji. Prolistovala se bezmyšlenkovitě až k několikrát přeškrtnuté ceně. Knížka notně devalvovala, ale to ještě nic není proti tomu, jak šly dolů ceny akcií jejich tehdejší lásky. Stačí pár dní a celoživotní úspory jsou pryč! Jestlipak si Slávek ještě někdy vzpomene na ni? Třeba když nesl tu knížku prodat do antikvariátu.

Otočila se automaticky ke dveřím, za kterými se nakvap obouval její muž rozradostněný a zároveň rozlítostněný laciným vysvětlením. Jen aby neměl nějaké podezření, pomyslela si. Kdyby mu jen došlo, jakými cestami se tahle knížka ve svém hodnotu postupně ztrácejícím životě musela ubírat!

Se skřípotem rozložila schůdky, vyšplhala se po nich až úplně nahoru. Na rozdíl od svého muže neměla ráda vysoké stropy. Ondřej taky takhle lezl, spadl a pak ho půl roku bolela záda, napadlo ji. Musela si stoupnout na špičky, aby vložila knihu do mezery v nejvyšší řadě. Když už se vyšplhala až sem, aspoň setře prach. Zarazila se: Jen aby se mu něco nestalo! S tou jeho pamětí se to stále horší, jednou vyběhne ven a zapomene cestu zpátky. Nesmí mu v pondělí v trafice zapomenout koupit nějakou lehčí křížovku. Musela se usmát, když si ho představila, jak sedí v křesle a usilovně přemýšlí, až soustředěním kouše tužku. Uvědomila si, že se mu dopředu směje za něco, co ona sama běžně dělá, takže lehký úsměv se z její tváře zase ztratil.

"Do šířky?" vzpomněla si. Dlouhé a do šířky? Jak to vlastně myslel?
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 20. ledna 2012 v 18:07 | Reagovat

Oba dva díly jsem přečetla bleskovou rychlostí, dobře se to četlo. Musím říct, že ten konec jsem tak trochu čekala, ale je to hezký :)

2 Ivet Ivet | Web | 20. ledna 2012 v 18:07 | Reagovat

Tak jednak ti chci poděkovat, že jsi přišel ke mně na blog a nechal mi tam komentář a jednak se mi moc líbí ta tvá "skleroza", tedy ta o které vyprávíš...-:) Jen jevím zda-li mi nemá být toho manžela trošku líto - přeci jenom má dominantní ženu až až. Ale na druhé straně, takové muži přece chtějí, takže ..., hezké vyprávění!-:))

3 Mami Mami | Web | 20. ledna 2012 v 18:17 | Reagovat

Co se ti píše lépe? Povídky nebo glosy?

4 Lukáš Lukáš | Web | 20. ledna 2012 v 18:21 | Reagovat

[1]: no tak já teda bleskovou rychlostí sice ne...ale dobře se to čte...to jo.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. ledna 2012 v 18:33 | Reagovat

Taky jsem byl dneska v antikvariátu.

6 adaluter adaluter | Web | 20. ledna 2012 v 19:01 | Reagovat

Hořkosladké, zvláštní jak nám slábnoucí paměť může lecos vzít, a naopak i něco dát. I když jsou to jen mlhavé Líziny obrysy.
Líbí se mi, jak jsi vystihl ten dlouholetý vztah dvou lidí, směs náklonosti i rezignace, kritičnosti i shovívavosti, popudlivosti i starostlivosti, zdá se mi to tak opravdové,jako bych byla přistižena s okem u klíčové dirky jejich pokoje.

7 Milovnice žiraf Milovnice žiraf | Web | 20. ledna 2012 v 19:43 | Reagovat

[6]: Přesně vystiženo.

8 Čerf Čerf | Web | 20. ledna 2012 v 20:03 | Reagovat

[1]: Díky za přečtení. On ten konec ani neměl být nijak překvapující, prostě obyčejné a uvěřitelné zakončení obyčejného mikropříběhu, který se vlastně ani pořádně nestal :-).

[2]: Možná ani ne přímo dominantní. Takový ten typický krk, bez kterého se "hlava rodiny" ne a nepohne :-)

[3]: To jsou úplně odlišné formy. Glosy se napíšou rychle, stačí lehounký nápad a drobná pointa, a většinou i rychle "vyčichnou". Pořádná povídka znamená mnohem víc práce, trvá (aspoň tedy mně) mnohem déle, a proto ji dávám na blog vždy až zpětně s velkým odstupem.

[4]: Díky, vítám na blogu. Ono to úplně bleskově snad ani nejde :-).

[5]: Řekl bych, že jsi v antikvariátu mnohem častějším hostem, než pan Jaroslav :-).

[6]: Tedy musím říct, že jako čtenářka jsi neuvěřitelná. U tebe má člověk jistotu, že postřehneš i takové detaily, které - jak jsem si myslel - jsou v textu pro drobnou radost jenom mně samotnému :-).

[7]: Díky za návštěvu, za přečtení i za názor  :-)

9 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 20. ledna 2012 v 23:58 | Reagovat

Konec byl očekávatelný, ale o to vůbec nejde, to vůbec nekazí dojem, naopak, člověk si pak spíš všímá takových drobností, o jakých mluvila adaluter [6]: :) Pět modrých hvězdiček a těším se na nějaký další počin. :D

10 Lulu Lulu | 21. ledna 2012 v 15:24 | Reagovat

pěkne.

11 š š | Web | 24. ledna 2012 v 12:56 | Reagovat

Líbí se mi věta:
"Do končícího smíchu jako by se mu v oku zaleskla neodbytná slza smutku po něčem, co kdyby existovalo, mohlo být tak krásné"

Já ten konec nečekala, dle mého gusta bych si to asi přála jinak, ale akceptuji autora :)

Povídka se mi ale moc hezky četla - miluji knihy a svou knihovničku.. třeba jí taky jednou budu mít do stropu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama