Únor 2012

Skromné vítání jara

29. února 2012 v 22:47 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Ani jsme se po všech těch sibiřských mrazech nenadáli a pod balkónem nám náhle ptačími hrdélky zajódlovalo jaro. A protože se jaro do našich zeměpisných šířek vrací z pěkné dálky, myslím, že se sluší ho jaksepatří přivítat. Ale jak se správně vítá jaro? Chlebem a solí? Ohňostrojem a sprškou konfet? Slavnostními fanfárami, patetickými proslovy a možná dokonce státní hymnou? Kdepak, takovou okázalost si opravdové jaro nezaslouží. Co kdybychom ho pro začátek přivítali stylově a skromně - třeba jen kratičkým článkem na blogu a obyčejnou kytičkou sněženek? Nebude to méně upřímné a věřím, že to jaru udělá větší radost.

Takže, milé jaro, vítej z cest! Pevně věřím, že se v našem kraji uvelebíš pohodlně a že nás po mrazivých strázních ledna a února s vlídností sobě vlastní pěkně zahřeješ a dovolíš nám pokochat se pořádně sluncem. A tady, na přivítanou, jestli se neurazíš... jsem si dovolil... pár švestiček, že... ze své zahrádky... :-)


Nedělní miniglosy č.157

26. února 2012 v 13:29 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Zásahová jednotka Evropské unie specializovaná na zákroky proti evropskou legislativou zakázaným veřejným zabijačkám dorazila omylem k autonehodě na Barrandovském mostě a zkomplikovala nasazením několika obrněných vozidel již tak dost problematickou situaci na pražské dopravní tepně. Velitel jednotky nicméně zásah hodnotí jako oprávněný, protože se ukázalo, že zde bourali dva řezníci.
-----------------------
Vědci vyvinuli syntetické maso, které v sobě nemá ani stopy po mase živočišném. Odborníci ovšem poukazují na to, že jde jen o neumělou laboratorní nápodobu českého špekáčku, který neobsahuje žádné živočišné maso už dávno, a nikdo z toho nedělá žádnou velkou vědu. Svaz českých pseudouzenářů proto na výzkumný tým podal žalobu pro porušení autorských práv.
----------------------
Ukazuje se, že vzniku dlouho připravované a v médiích proklamované specializované protikorupční jednotky policie stále brání řada formálních překážek. Zároveň ale dali odpovědní úředníci mimo záznam najevo, že za určitou protislužbu by se dalo uvažovat o výrazném urychlení celého procesu.
-----------------------
Oslovení vlivní magistrátní úředníci, kteří studovali bezplatně na pražské Metropolitní univerzitě, rozhodně protestují proti tomu, že by měli studium úplně zadarmo, protože někteří z nich se prý museli zpaměti naučit vyjmenovaná slova po b.
-----------------------
O víkendu se konal každoroční ples v pražské Státní opeře, kterého se zúčastnila celá řada lokálních celebrit. Jako obyčejně proti světu okázalého luxusu protestovali chudí demonstranti, kteří házeli na účastníky plesu avokáda, manga a kanadské borůvky, což je oproti dřívějším shnilým rajčatům a bramborám bezesporu pozitivní posun. Podle ekonomických komentátorů jde o potvrzení, že hospodářství České republiky se postupně zotavuje po vleklé krizi, a Ministerstvo financí ve své tradičně velmi optimistické předpovědi ekonomického vývoje dokonce předpokládá, že již v roce 2014 by mohla vzduchem létat i karambola a papája.



Kuro to širo

23. února 2012 v 21:51 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Když jsem byl loni v Japonsku, představoval jsem si, že vejdu do nějaké hodně drsné tokijské nálevny, zatvářím se zarputile jako major Cowley a poručím si "Kuro to širo", aby mi místní dobře rozuměli. Tedy Black and white. Tedy Černou a bílou. Ale cestou jsem nenašel ani odvahu něco takového učinit, a koneckonců ani odpovídajícím způsobem drsnou nálevnu.

A protože poslední dobou žiju právě tak trochu stylem "kuro to širo", rozhodl jsem se, že zkusím najít takovou fotografii z Japonska, která se bude k tomuhle tématu nejlépe hodit. Nakonec jsem našel záběr docela zajímavé konstrukce nádražní haly v městě Kanazawa, ve které jsem strávil pár příjemných hodin čekáním na vlaky, které "za příčinou tajfunu" celý den nejezdily (ti, kdo dosud nevědí, o co šlo, si mohou přečíst podrobnosti a prohlédnout nádražní konstrukci z většího odstupu v reportáži Tajfunění). Pravidelná a trochu zprohýbaná černá na bílém. Je tohle správné "kuro to širo"?



Aby černé a bílé nebylo málo, přidávám odkaz na jednu skoro rok starou básničku na stejné téma, jen mírně počeštělé a v názvu stranově převrácené: Bílá a černá.

A já - když tak o tom černobílém světě píšu - si půjdu na dobrý večer a jako přípitek všem lidem, kteří si umějí černou a bílou užít ve všech jejich podobách a barvách - dát panáka opravdové Black and white.

A protože mi ještě po zádech běhají nedávné sibiřské mrazy, dám si tohle skutečné "kuro to širo" tentokrát bez ledu.

Vzpomínka na filmy Miloše Formana

20. února 2012 v 22:40 | Petr Vápeník |  Připomenutí

Předevčírem oslavil 80. narozeniny režisér, kterému se podařilo jako jedinému umístit do mých filmových "top ten" rovnou dva filmy (Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem) - Miloš Forman. A protože různých připomenutí bylo možné najít v uplynulých dnech ve všech možných médiích nepočítaných, znovu - podobně jako při nedávné osobní vzpomínce na Václava Havla (přečíst si ji můžete ZDE) - jsem se rozhodl nepsat o oslavenci všeobecně známá a dohledatelná fakta, ale přidat spíš netradiční osobní zkušenost, která je s ním spojená.

Když jsem byl malý kluk, našel jsem doma v jednom šuplíku poklad: Staré časopisy z "obrozeneckého" roku 1968. Pominu teď výtisky časopisu Mladý svět, při jejichž četbě jsem měl vždycky intenzivní pocit, že "páchám odboj", protože jsem jen zíral na otevřenost tehdejších článků (mladší čtenáři se teď samozřejmě musejí usmívat, protože pro ně je už (naštěstí) takové vzpomínání něco jako Zápisky z války galské :-)). Nicméně ve druhém štosu byly časopisy KINO z let šedesátých, ze kterých jsem se dozvěděl mnohé o tehdy právě probíhajícím zlatém období české kinematografie, české nové vlně, kdy najednou i jinak celkem netalentovaní čeští režiséři začali náhle točit výborné filmy. No a co teprve tak talentovaný a svérázný režisér jako Miloš Forman! A tak jsem se dočetl o Láskách jedné plavovlásky i o filmu Hoří, má panenko a byl jsem naštvaný, že díky trezorové politice tehdejšího režimu tyhle filmy patrně nikdy nespatřím. Byl jsem ale šťastný, že jsem si o nich mohl aspoň přečíst, prohlédnout si pár fotek a s nabytými znalostmi jsem pak mohl okouzlovat spolužačky.

Filmový střih - a přenáším se do poloviny osmdesátých let a do Prahy, kde v centru v (tehdy) přepychovém kině Alfa (copak se v těch prostorách asi děje teď?) běžel dlouhé týdny Formanův Amadeus. Viděl jsem ho tehdy třikrát a doslova jsem ho hltal a byl jsem tou úžasnou filmařinou a dramatickým příběhem opravdu fascinovaný. Nikdy nezapomenu, jak publikum v naprostém tichu sedělo v zaplněném sále přes celé (a pořádně dlouhé) titulky, lidem tekly po tvářích slzy, všichni skoro nábožně poslouchali tóny Mozartova klavírního koncertu (nikdo, ani jediný člověk z těch několika stovek se nezvedl a nespěchal do šatny pro kabát), a po skončení titulků se diváci spontánně a bouřlivě roztleskali. Miloš Forman byl jako režisér oficiálními místy po svém triumfu s novým filmem vzat velmi neochotně na milost, ale s jeho předchozími filmy se v distribuci pytel rozhodně neroztrhl.

Ale opět jsem měl štěstí, když k nám na vysokoškolskou kolej začal docházet profesor Jaromír (Miky) Kučera, který na FAMU přednášel filmovou historii (pamatujete si ho možná v roli sexuologa v prvních "Básnících", který vyřkne např. úchvatnou větu "Sex patří k mládí jako mládí k socialismu!" :-)) a i nám - chemikům - byl ochoten vyprávět a pouštět úžasně zajímavé filmové příběhy, s důrazem na to, co nebylo možné vidět v žádném kině. Programy věnované Miloši Formanovi byly, pokud se pamatuji, úplně ty první. A tak jsem měl možnost vidět úplně všechny Formanovy filmy v době, kdy o nich u nás vědělo minimum lidí. Viděl jsem všechny filmy Formanovy české éry, které už jsou teď prakticky klasikou a v televizi jdou pořád dokola. Viděl jsem dodnes neprávem opomíjený a místy velmi vtipný dokument Desetiboj natočený na mnichovské olympiádě v roce 1972. Viděl jsem první Formanův americký (a přesto velmi, velmi evropský) film Taking off (dodnes ho mám moc rád), napětím jsem ani nedutal u neuvěřitelného mnohaoskarového Přeletu nad kukaččím hnízdem, viděl jsem Ragtime, který si dodnes do českých kin cestu nenašel a je tu k dispozici jen na DVD, no a viděl jsem i pověstný muzikál Vlasy. To vše v úžasném a překotném podání (s fascinující rychlostí mluvy a s neustálými komplikovanými odskoky a výhybkami) Mikyho Kučery, který filmy v původním znění s německými titulky hbitě simultánně tlumočil a ještě nás stihl upozorňovat na zajímavé věci, které byly na plátně k vidění, rozhazovat rukama, běhat po sále a ve volném čase (tj.mezi větami děje filmu) vyprávět své vlastní zážitky s promítanými filmy a s režisérem. Silný divácký zážitek, nic pro slabé nátury!

A poslední z dnešních předpotopních vzpomínek je vzpomínka na večer, kdy byl po létech "hnití" v trezoru možná vůbec poprvé v Praze veřejně promítaný film Hoří, má panenko. Na tehdejší projekci (tuším, v roce 1987) ve filmovém klubu Elektrotechnické fakulty v Dejvicích se sešlo tolik lidí, že jsme seděli narvaní jak sardinky v obrovské přednáškové místnosti, kde se nedalo skoro dýchat, za dveřmi stály další stovky zájemců, pro které se narychlo a neplánovaně připravovalo druhé představení od 22:00. Tehdy se vlastně kruh uzavřel a já jsem se dočkal okamžiku, ve který jsem jako pesimistické dítě nad černobílými stránkami starého časopisu KINO nevěřil: Že se trezor otevře (on se tedy tehdy jen pootevřel, řada filmů v něm ještě zůstala až do roku 1990) a já budu při tom.

Miloš Forman od té doby ještě nějaké filmy přidal a já můžu jen obdivovat, že se mi vlastně všechny líbily; i ty jeho nejhorší jsou ještě pořád o dost lepší, než ty nejlepší mnohých jiných tvůrců. A jsem rád, že jsou všechny k vidění pro všechny zájemce, kteří se tak můžou kdykoli na vlastní oči přesvědčit, proč patří Miloš Forman k největším režisérům historie.

Tak vám přeju pane režisére (s pár dny zpoždění, sorry) hodně zdraví, dobré nálady a hodně nápadů. Copak je pro lidi s vaším kořínkem a vaší energií osmdesátka nějaký věk?

Nedělní miniglosy č.156

19. února 2012 v 10:46 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V minulém týdnu došlo na burzách k poklesu akcií pohřebních firem, což je podle investičních odborníků a meteorologů dáno především dlouhodobým zhoršením rozptylových podmínek.
-----------------------
Po uzákonění přímé volby prezidenta učinili čeští poslanci i další odvážný krok na cestě k přímé demokracii a odstranili ze školních osnov matematiky nepřímou úměru.
-----------------------
Podle Českého statistického úřadu by mělo mít vzhledem k růstu počtu soukromých vysokých škol kolem roku 2025 v České republice vysokoškolské vzdělání asi 96,7% občanů, což bude hned po Vatikánu nejvyšší procento na světě. Aby mohl počet vysokoškoláků dále růst, připravuje se otevření Vysoké školy sociální nepřizpůsobivosti, která by měla každý rok připravit na profesionální kariéru nepřizpůsobivých občanů několik tisíc nových magistrů.
----------------------
Podle průzkumů veřejného mínění má vzhledem k nepolevující oblibě piva v České republice největší šanci na prezidentský úřad kandidát sociálních demokratů Jiří Dienstbier.
-----------------------
Po oteplení v minulém týdnu se potvrdily obavy, že se neúměrně zvýší aktivita zpěvného ptactva. "Ano, na mnoha stanicích po celé republice jsme naměřili velmi vysoké hodnoty hluku způsobeného především zpívajícími kosy," potvrdila kancelář hlavního hygienika. "Na tuto skutečnost jsme ale letos dobře připraveni. V součinnosti s místními orgány jsme kvůli ochraně zaslouženého klidu našich občanů uzavřeli smlouvy s řadou stavebních firem, takže by na přelomu února a března měly kolem většiny městských parků vyrůst protihlukové stěny."

Mlčenlivý únor

17. února 2012 v 22:34 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Mlčení vzalo mi rým
úsměvem široširým
bez jediného kazu.
Zjevení únorová
mlčení snadno schová.
Tak ticho vládne mrazu.

Mlčí teď písně tklivé,
moře je mlčenlivé,
bez snů a beze stesku.
Nemluvný rybář k ránu
z Tichého oceánu
vylovil Tichou tresku.

Ticho jde na výzvědy;
na řece mlčí ledy,
co berou jezy ztečí.
Únor se boří v sněhu,
dostává do oběhu
ticho, které prý léčí.

Omerta vládne světu,
promlčí každou větu;
únor mi krade snění.
Krádež a zpronevěra!
Podal jsem na něj včera
dvě trestní oznámení.

I když se únor vleče,
snad ticho slov i vztahů
do jara nepřeteče.
Soudní dvůr bez průtahů
oznámil nález cenný:
Únor je promlčený!

Ticho se proměnilo
ve dne a taky v noci
v lehké šumění deště.
Naděje trochu zbylo:
Rozsudek třeba ještě
nenabyl právní moci! :-)

Nenápadný půvab buržoazie

16. února 2012 v 8:40 | Petr Vápeník |  Filmy

Umíte rozeznat sen od skutečnosti? Schválně jestli se vám to podaří v už, myslím, klasickém Buňuelově filmu o skupince přátel z tzv. lepší společnosti, kteří by spolu velmi rádi povečeřeli, ale stále jim tento prostinký plán cosi hatí. Jako kdyby se všechny škodolibé síly spikly proti jejich úmyslu: Jedna překážka za druhou se jim staví do cesty k vysněnému společnému jídlu, ať už je to tryzna za právě zesnulého majitele restaurace, oplakávaného zaměstnanci ve vedlejší místnosti, vojenské manévry v okolí přepychového sídla, jehož obyvatelům už nezbývá pár pěťáků na zahradníka,nebo zákrok policie. A tak přátelé zabíjejí čas plkáním, to když už nepomáhá, snad aspoň většinou neubližuje.

Zpočátku se děj zdá být poměrně realistický, byť občas poněkud absurdní, ale realita je postupně obkličována snem, zpočátku pouze v podobě vyprávění, ale celý děj se postupně do snu noří stále hlouběji, sny jednotlivých postav se dokonce vzájemně proplétají a divák postupně ztrácí přehled, což - jak věřím - slouží dodnes k pobavení již dávno zesnulého velikána filmové režie. A přiznávám, že i já se při sledování tohoto filmu dobře bavím, viděl jsem ho asi už popáté a zdá se mi být čím dál zajímavější a zábavnější. Humor je ale třeba hledat pod povrchem, nejde samozřejmě o žádnou prvoplánovou řachandu, u které by člověk padal smíchy z křesla.

Filmoví přátelé, kteří trpí sami spoustou nezanedbatelných charakterových vad (nezdráhají se např. přivydělávat si pašováním drog v diplomatických zavazadlech), naprosto opovrhují tzv. obyčejnými lidmi; přijde-li k nim např. na návštěvu biskup v prostém vesnickém oblečení, je okamžitě vyhozen ze dveří. Mimochodem postava biskupa - zahradníka, který postupně mezi skupinu přátel zapadne a přidává se k jejich marnému putování za společnou večeří, patří k těm obzvláště zajímavým. Režisérovi dělá rýpání do církve viditelně dobře a diváci se mohou jen dohadovat, stal-li se z přátelského biskupa opravdu chladnokrevný vrah anebo jde opět jen o další z překotných a neovladatelných snů. Kdoví, kolika sny Buňuelův film ve skutečnosti žije!

Přátelé už se snad ani mezi sebou nestydí připustit, že jen znuděně kráčejí odnikud nikam, o to se ale usilovněji snaží při té zbytečné cestě dobře vypadat a dobře zapůsobit na své okolí. Ano, nejraději by jistě zasedli ke slavnostně nazdobené tabuli, ale happy-end ani žádné prozření a katarze nepřicházejí. Člověk ve snech uvízl jako v pohyblivém písku a při sebemenším pohybu se propadá hlouběji do sypké hmoty. Přesto je možné se nad nenápadně půvabným pinožením obskurních lidiček usmívat a občas i doopravdy zasmát.

Já bych tedy s takovou partičkou vskutku na večeři nešel, stejně je to zbytečné a všem už musí pěkně na kameru kručet v břiše. Ale usmívám se nad nimi a jsem v tu chvíli celkem rád, že ve skutečnosti nejsem ani velvyslancem nepříliš demokratické jihoamerické republiky Miranda, ani přecitlivělý poručík, který prožil strašné dětství, dokonce ani věčně opilá rádobyintelektuálská dívka. I když je můj svět plný zátočin, čerfích děr a výmolů, za neodolatelně nenápadný půvab buržoazie bych ho nevyměnil.

I když… Dovolíte, abych vám vyprávěl jeden sen? :-))

O osobních významných dnech

14. února 2012 v 15:00 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: Publikaci dnešního článku jsem si vzhledem k tématu dovolil načasovat. Ve skutečnosti byl tento text napsán už včera večer. Snad mu toto malé zpoždění neubere na aktuálnosti a snad se na něm nešťastně nepodepíše skutečnost, že bylo shodou okolností právě třináctého :-).

Když se podíváme do kalendáře, hemží se to tam různými svátky a významnými dny. Ano, je to příjemné, pokud z toho kouká i volný den, ale ruku na srdce - jsou to právě ty události, které bychom si připomínali, kdyby to záleželo na nás? Hned s Novým rokem mám docela problém, pokud si ho dám - podobně jako oficiální tvůrci kalendáře - do souvislosti se vznikem České republiky. Takový významný den třeba mně osobně není úplně po chuti, protože v tomto případě vznik přicházel ruku v ruce se zánikem, což sice na světě tak většinou bývá, ale nemusí to ještě vždycky znamenat důvod k oslavě. Na druhou stranu přiznávám, že jsem po silvestru ochoten oslavit klidně i výročí bitvy u Kamenné Lhoty, jen když nemusím na Nový rok do práce!

Vezmeme-li na naše významné kalendářní dny ostřejší metr, dostaneme se vůbec do problematické situace: Oslavíme dnem nicnedělání Svátek práce a trochu váháme, který den oslavit jako skutečný konec válečného běsnění. Možná z nedostatku vlastní ochoty k oběti, ale snad trochu i v touze připomenout, že myšlenky jsou na rozdíl od lidí nehořlavé (pokud si na ně ovšem někdo vůbec vzpomene), si připomínáme nedobrovolné i dobrovolné upálení. Jako ve světě vyhlášený "nevěřící" národ oslavujeme příchod křesťanství a svého - svatého sice, ale pokud jde o reálné činy, ne úplně automaticky kladně přijímaného patrona, a flek na to vše dáme oslavou vzniku již neexistujícího státu, ve kterém to ještě navíc po většinu jeho existence za moc nestálo. Do toho přidáme sem tam nějaký ten tradiční svátek typu Vánoc či Velikonoc a pár svátků, které by se na hřadu významnosti také rády vyhouply, a je zřejmě jen otázkou času, kdy se jim to povede, což je, myslím, i případ dnešního tzv. svátku zamilovaných, svatého Valentýna.

Popravdě řečeno, nemám k Valentýnovi jako ke svátku bůhvíjaký kladný vztah. Celý dosavadní život jsem si docela dobře vystačil bez něj a vlastně jen loni jsem si ho vůbec (a navíc kupodivu rád) uvědomil. Ale nejspíš jde jen o záležitost generační a zvykovou, protože když to domýšlím do důsledků, je mi obsahem mnohem sympatičtější svátek zamilovaných než většina z památných dní, o kterých jsem se před chvilkou zmínil. Na druhou stranu je otázkou, proč vůbec něco podobného slavit. Zatímco svátky a památné dny jsou tu především k připomenutí nějaké významné události, na kterou bychom jinak nejspíš bez větších výčitek zapomněli, skutečnou zamilovanost si není třeba připomínat, protože tak intenzivní emoce se připomíná sama a pořád, a každý den i noc i napohled docela obyčejný okamžik jsou svátkem, takže můžete klidně slavit každý den a ještě se vám to nejspíš bude zdát málo.

Vždycky mi bylo trochu líto Adamů, Ev a Silvestrů, jejichž svátky jsme tak trochu neoprávněně znárodnili a užíváme si jich dodnes skoro všichni bez ohledu na původní "majitele" a bez chuti k omluvě nebo dokonce peněžité náhradě, i když jinak se restituuje a rehabilituje kdeco (znám dokonce Evu, která má narozeniny na Štědrý den, což mi připadá už jako spiknutí nebo alespoň projev rodičovské neodpovědnosti). Teď se k výčtu jmen pomalu přidávají i Valentýni. Zajímalo by mě, jak tuto neomalenou loupež snášejí. Já být Valentýnem - byť třeba Dobrotivým - viděl bych o svých jmeninách červeně a uvažoval bych o změně jména; mé důvody by přece musel každý rozumný soud uznat.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc by se mi líbilo, kdyby si mohl každý své svátky a významné dny v zákonem definovaném počtu určit sám. Prostě bychom si je zapsali na úřadu, jako si u mobilního operátora někteří z nás určují svých "pět přátel", a mohli bychom je oslavit doma lenošením podobně jako svátek práce. Jestli to budou Vánoce, narozeniny, výročí svatby, první polibek, osudové setkání nebo jmeniny Františka Ringo Čecha, to už bych nechal na každém člověku. Každý ať vybírá podle svého gusta. Já bych jedno takové datum, které si už nejspíš budu vždycky připomínat, v zásobě měl a další osobní významné dny by se jistě taky našly. A jak jste na tom vy? Líbila by se vám taková myšlenka a dokázali byste ji naplnit svými vlastními svátky, které by pro vás měly větší hodnotu než svátky oficiální?

Přeji všem vám, pro které je právě dnešní svátek zamilovaných z nějakého důvodu významný, ať si Valentýna užijete právě tak a právě v takové společnosti, jak vám to bude nejmilejší. No a všem (nám) ostatním včetně skutečných Valentýn a Valentýnů popřeju aspoň to, abychom si dost lásky a zamilovanosti užili i bez oficiálních svátků, protože jde možná právě o tu nejsvátečnější a přitom paradoxně nejpřirozenější skutečnost.

Při vší úctě - v porovnání s ní různí cyrilometodějové a jiní oficiální či neoficiální svatí mohou se svými legendami protaženými nosy jen tiše závidět.

Nedělní miniglosy č.155

12. února 2012 v 11:46 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Čeští poslanci si po dvaceti letech poctivé přípravy optimálního znění právních předpisů konečně zrušili zákonem danou doživotní imunitu. Jako částečnou kompenzaci budou každý měsíc čerpat částku 35 000 Kč na vitaminové přípravky a parlamentní funkcionáři budou navíc fasovat funkční prádlo.
-----------------------
Nejlepší sportovní krtci z celého světa se sjeli na Vysočinu, kde se o víkendu konala tradiční soutěž O zlaté lízátko. "Je tu k vidění skutečně světová extratřída," pochvaloval si účast předseda organizačního výboru "a jsme moc rádi, že má naše soutěž i nadále své místo v kolotoči Světového poháru. Škoda jen, že počasí českým reprezentantům tentokrát moc nepřálo a zvýhodnilo reprezentanty ze Skandinávie, Kanady a také sibiřské účastníky, kteří mají přece jen výrazně větší zkušenosti z permafrostu."
----------------------
Příští český prezident bude volen poprvé přímo občany, protože po Poslanecké sněmovně změnu příslušného ústavního zákona schválil i Senát. Odpůrci zákona po jeho schválení změnili svou taktiku: "Ano, nebudeme již dále protestovat proti přímé volbě jako takové, protože to přijetím zákona ztratilo smysl," řekl nám jeden z aktivistů. "Alespoň se budeme snažit, aby volba prezidenta nebyla tajná, ale volilo se aklamací."
-----------------------
Kompromisem skončilo jednání zástupců plzeňské Právnické fakulty, Ministerstva školství a nezávislé Akreditační komise. Škola bude moci ve své činnosti pokračovat, ale místo "plzeňská práva" se jí bude smět říkat jen "plzeňská bezpráví", což by vzhledem k minimálním faktickým rozdílům mezi oběma substantivy v českém prostředí mělo být všestranně přijatelné řešení.
-----------------------
Hydrometeorologický ústav vydal varování před neodpovědným líbáním na svátek svatého Valentýna. Vzhledem k trvajícím silným mrazům by měl totiž index polibkové přilnavosti dosáhnout zejména po ránu extrémní hodnoty 8.4, což je těsně pod rekordem z roku 1929, kdy se ovšem u nás svatý Valentýn naštěstí ještě neslavil. Dobrou zprávou je naproti tomu skutečnost, že během několika dnů by se měla povětrnostní situace v České republice změnit, oteplí se, a je tedy pravděpodobné, že varování bude po několika dnech odvoláno a dvojice se oddělí samovolně.

Andělská disputace

11. února 2012 v 0:55 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Loňské výhry v novém roce mizí,
ale prosím, neděste mě krizí!
Říkám otevřeně
(a kaju se denně):
Nikdy nebyla mi cizí
drobná pochybení lidská;
tak po šestém pivu
potom není divu,
že mám i vidění scholastická.

Můj anděl v nich tančí dál své piruety
odhodláním a únorem zkřehlý
na špičce gramofonové jehly
v kupce sena
posolené květy,
dál mlčenlivý
a skrytý cizím
i mým
očím.
Upřený pohled hrdé duše
a nevyčíslitelná sběratelská cena.
Takové stvoření jen tak nezotročím!

Andělé jsou bytosti neposedné,
diskutovat tak můžeme věčně:
Je jich na té špičce nekonečně
nebo jenom počet blízký jedné?

Zamrzlá Berounka

7. února 2012 v 20:29 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Voda v Berounce je v Dobřichovicích za normálních okolností docela rychlá a dost dlouho jí trvá, než ji okolní mráz znehybní. Leč - letošní vlna (malých českých) sibiřských mrazů je silná a vytrvalá. Řeka se nejdřív zaplnila plujícími krami a ledovými chuchvalci a trochu jednolitého ledu bylo jen při březích. V noci z pátku na sobotu se ale obrnila poctivým ledovým krunýřem, který měl v sobě jen několik průhledů do vodního proudu, postupně přecházejícího do ilegality. Berounka ztuhla a po dlouhé době propojila oba své břehy napohled pevnou cestou.

V sobotu odpoledne jsem z lávky právě obdivoval výtvarnou rozmanitost říčního ledu, když se ledová masa dala do pomalého ale nezastavitelného pohybu. obrovská energie unášených ker si prorážela cestu jako atomový ledoborec a na místech střetu tlaků s protitlaky vznikaly čerstvě vyvrásněné ledové bariéry a hory. Led, který se neudržel v hlavním proudu, byl nemilosrdně vyvrhován na břeh a vzrostlé keře pro něj nebyly žádnou velkou překážkou.

Bohužel jsem u sebe neměl žádný rozumný záznamový aparát, abych vám umožnil vychutnat si tuhle ledovou plynoucí energii, tak jsem aspoň vyzkoušel, jestli něco podobného nenastane i v neděli. Nenastalo. Hladina už byla příliš ztuhlá, aby se opět rozpohybovala. Ale aspoň jsem zdokumentoval různé podoby ledu, které jsem cestou potkal.

Na řece už zbylo jen několik nezamrzlých "jezírek", ve kterých si sem tam plulo několik ledových ostrůvků.

Vzhledem k tomu, že se led v průběhu dní několikrát rozlámal a ledové masy na sebe porůznu narážely, nevznikla hladká ledová plocha jako na rybníce, ale led neuvěřitelně různorodý a rozvrásněný. Až si člověk říká, že může sledovat cosi jako horotvorné procesy, ale pořádně zrychlené :-).

U břehů jsou naskládané velké ledové desky tlusté 10 až 20 cm. Část síly vodního proudu přešla do energie ledu. Zkuste ho rozbít, brání se.

Tady se pokusil lokální ledoveček vyplazit po vzoru svých větších bratrů na pevninu. I když je to do kopce, celkem se mu to podařilo. Doba ledová je prostě doba ledová!

Bohatství ledových krystalů na bývalé hladině řeky v zapadajícím mrazivém slunci. Po takovém povrchu se sice moc bruslit nedá, ale na pohled to vypadalo moc pěkně.

Pohled na zamrzlou Berounku s Dobřichovickou lávkou.

Při cestě podél říčního břehu se člověk až lekal, jak strašidelné zvuky dokáže led vyprodukovat, nashromáždí-li se v něm napětí, alébrž španung alébrž po voskovcovsko-werichovsku napnelismus. Žádný lehký popík - led je rocker!

Pohled k Dobřichovickému zámku. Hladina je obrněná jako středověký rytíř. S obyčejným kopím nemáte šanci; tady pomůžou snad jen kaťuše.

Malá dobřichovická antarktická pláň. Jen led, mráz a vítr. Ještěže z jižního pólu domů ke krbu je to jen pět minut pěšky.

Ještě pár dní a možná týdnů bude řeka v pevném ledovém sevření. Jako optimista ale věřím, že na žádné řece neexistuje takový led, který neroztaje, i když si jaro zatím dává na čas. Pohyb nejde navěky zastavit, jen pozdržet.

Nedělní miniglosy č.154

5. února 2012 v 11:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Jedna z nejvýznamnějších společností zabývajících se průzkumy trhu po dlouhém, náročném a velmi nákladném průzkumu ve všech vrstvách české společnosti zjistila, že rodiny, které mají více půjček než úspor, trpí finančními problémy častěji než rodiny, ve kterých úspory převažují. Převratnost tohoto objevu řadí odborníci hned za nedávné revoluční zjištění téhož výzkumného týmu, který poprvé v historii vědeckými statistickými metodami s velkou pravděpodobností odhadl, kolikrát zmokneme, nebude-li pršet.
-----------------------
Hygienici prokázali, že voda vytékající z českých vodovodů obsahuje řadu známých léků, např. ibuprofen. "Naštěstí jsou dávky minimální a prakticky neměřitelné, takže se dá říci, že voda z kohoutku je mnohačetné a nesporně mimořádně účinné homeopatikum," řekl nám vedoucí výzkumného týmu. Tuto skutečnost už ostatně většina českých vodárenských společností začala zahrnovat do ceny vodného a počítá se i s tím, že za každé použití léčivé vody se bude vybírat standardní třicetikorunový zdravotnický poplatek.
----------------------
Slovenský ministr vnitra a zoologických zahrad uvedl na mimořádné tiskové konferenci, že tolik diskutovaná akce GORILA byla původně koncipována jen jako obdoba reality show Odhalení, která kdysi probíhala v pražské zoologické zahradě. "Chtěli jsme bedlivým sledováním opravdu jen ukázat občanovi, jak probíhá běžná komunikace v gorilí smečce a jaké vzorce chování jednotliví členové smečky uplatňují. Dá se říci, že slovenská verze projektu je dokonce mnohem demokratičtější, než ta česká, protože hlavní aktéry pražského projektu, například samce Richarda nebo malou gorilku Moyu, nikdo nezvolil v řádných volbách."
-----------------------
Amatérský "lovec mrazů" Vladimír Nováček informoval média, že se mu podařilo neoficiálně naměřit rekordní mráz na území České republiky, který překonal dokonce i legendární hodnoty z roku 1929 na Budějovicku. "Bohužel, výslednou hodnotu -44,1 stupňů není možné zapsat jako český rekord, protože oficiálně nakalibrovaný teploměr na Úřadě vlády neprošel přes bezpečnostní rám, a na změření mrazivé atmosféry v české vládní koalici jsem tak musel použít jednodušší termometr bez náležité homologace."
-----------------------
Film Václava Havla Odcházení získal dvanáct nominací na cenu Český lev. Jedinou kategorií, ve které nebyl tento film nominován, byl nejlepší zvířecí herecký výkon, i když filmovými odborníky byla favorizována poštolka, která v jednom ze záběrů omylem přelétla přes oblohu.

Spáleniště

2. února 2012 v 0:25 | Petr Vápeník |  Haiku
Přiznávám, opakovaně nemívám rád měsíc leden. Nevím, čím si to tenhle měsíc zasloužil, vlastně mi nikdy nic špatného neprovedl a naopak mi občas do cesty přihrál i zajímavou událost, možná jen jako úplatek, kterým by si mohl vylepšit svůj celkově dost negativní profil. Možná jsem byl v některém z minulých životů (anebo jsem doposud?) medvědem, který se snaží v lednu zavrtat v polospánku co nejhlouběji do svého brlohu, aby ostatní pokud možno příliš neotravoval a nekazil jim náladu. A protože navíc souhlasím s názorem, že "lednové dny se táhnou jako žvejkačka", nemohl jsem se dočkat, až leden předá svou pomyslnou štafetu únoru. Co na tom, že únor své "předsednictví" zatím opírá o berlu Mrazilku, hlavně že je tu! A čím nejlépe přivítat naději zakletou do jen rozvážně se prodlužujících dnů, než jubilejním desátým haiku a další malou cestou "do pravěku"?


Spáleniště


Posvátné stromy

mění se darem blesku

ve světlonoše.


Cesta do pravěku:

Měli jste v autoškole rádi křižovatky? Ano, to jsou takové zajímavé a na papíře (ne už tolik ve skutečnosti) celkem zábavné rébusy, kde řešíte, jak se se svým namalovaným autíčkem dostat do kýženého směru, aniž byste porušili pravidla a aniž by to do vás někdo uprostřed křižovatky napral. A protože na nějakých křižovatkách stojíme každou chvíli, možná stojí za to připomenout krátký článek z července 2009, který pojednává o tom, jak se se zapeklitými křižovatkami dokážou vyrovnat Vermonťané. Že jste ještě živého Vermonťana nikdy na vlastní oči neviděli? Pak se možná i v "pravěkém" článku O životních křižovatkách a typických Vermonťanech dozvíte něco nového. A já vám navrch popřeju pěkný a optimisticky laděný únor a vaše případné únorové křižovatky jen pěkně přehledné, dobře značené a zcela bez námrazy.