Březen 2012

Pražský půlmaratón 2012 - desatero poučení

31. března 2012 v 22:38 | Petr Vápeník |  Reportáže

Přestože - jak jsem v minulém článku popisoval podrobněji - se mi potíže s patou pokusily rozmluvit letošní účast na Pražském půlmaratónu, nakonec jsem si řekl, že když už jsem jednou přihlášený a nafasoval jsem startovní číslo, bylo by asi správné zúčastnit se závodu aspoň symbolicky. Jinak to ostatně ani nešlo: Od půlky listopadu jsem totiž vyběhl všehovšudy čtyřikrát a celkově jsem naběhal necelých 20 kilometrů. Vskutku optimální příprava na 21 km dlouhý závod! Snad proto se mi letos úplně vyhnula tradiční nervozita na startu. Vždycky těsně před startem se mě totiž zmocní neklid, plynoucí z nějakého očekávání. Není-li žádný trénink, nemůže být ovšem ani žádné očekávání, takže jsem jen tupě stál, zatímco všichni ostatní kolem mne se nervózně protahovali, poskakovali, uvolňovali svaly. Poučení č.1: Chcete-li být na startu závodu zcela klidní, rozhodně netrénujte!

Letos jsem se rozhodl stanovovat si cíle postupně. Prvním cílem bylo doběhnout alespoň na start. Ona se to zdá být ptákovina, ale letos se na start naštosovalo 11 000 účastníků, což se projevilo v tom, že - i když startovní čára byla před vchodem Filosofické fakulty, můj "startovní sektor" byl v Pařížské ulici poblíž mostu a trvalo nám víc než 8 minut, než jsme se vůbec dostali na start. Zmáčknul jsem si stopky a pochválil patu, která sice pobolívala, ale běhat s tím celkem šlo. Druhý splněný postupný cíl: Doběhnout k Národnímu divadlu, což byl první kilometr trasy. I když se nad Prahou proháněla černá mračna, ze kterých co chvíli spadlo pár kapek, organizátoři ohlásili, že by pár minut po startu mělo vykouknout sluníčko, tak jsem si nasadil sluneční brýle. Inu, sluníčko nevykouklo a brýle putovaly po pár kilometrech do kapsy. Poučení č.2: Organizátorům se nedá (zcela) věřit!

Začátek trasy vždycky lemují davy přihlížejících, před jejichž pozornými zraky jsem samozřejmě nemohl jen tak opustit řady běžců s výmluvou na bolavou patu a jakousi symbolickou účast. Rozhodl jsem se tedy doběhnout až k Nuselskému mostu, kde je diváků mnohem méně a dá se tu snadno a skoro nepozorovaně dezertovat z trasy. Netrénovanost organismu se projevila už na třetím kilometru, kdy se zdálo, že mě už nohy dlouho neponesou a dech brzy dojde. Ale právě v ten okamžik mne doběhl asi osmdesátiletý pán a skončit zrovna v té chvíli by se mi zdálo být ostudou. Řekl jsem si tedy, že doběhnu aspoň na pátý kilometr, aby to bylo aspoň trošku kulaté číslo. Poučení č.3: Z neznámých důvodů se lidem nezdá být trojka dostatečně kulatým číslem, i když je kulatá ažaž, zatímco polohranatá pětka se jim zdá být kulatá akorát!

Kupodivu, přestože byl dnes velmi větrný den, celou první polovinu trasy to skoro nevadilo. Na žádném úseku se v centru města neběželo proti vytrvalému silnému větru, vítr se stáčel ulicemi a měnil směr, občas fouknul do zad, občas dal běžcům facku do tváře, občas jim rozverně shodil čepici. Nebylo to ale nepříjemné, dokonce ani na trase podél Vltavy, kde i za mnohem slabšího větru bývají problémy. Pátý kilometr se zdál být lepší a jednodušší než zmíněný třetí. Doběhl jsem tedy na občerstvovací stanici, kopl jsem do sebe trochu slazeného čaje a zkusil jsem se opět rozběhnout, Organismus překvapivě neprotestoval. Poučení č.4: S vlastním organismem je většinou mnohem snazší domluva než s odboráři.

Přebehli jsme Vltavu a udělali tradiční smyčku poblíž Smíchovského nádraží. Běžel jsem sice velmi pomalu, ale dnes jsem skutečně neměl žádné ambice stran času. Svůj osobní cíl jsem posunul na dosažení desátého kilometru. Už to by bylo nejvíc, co se mi v letošním roce povedlo. Začalo poprchávat a ještě víc se setmělo, takže jsem si desátého kilometru skoro nevšiml. Čas na 10 km byl samozřejmě slaboučký: 1:07,20 - o dvě a půl minuty horší než loni. Ano, to už jsou první borci dávno v cíli celé trasy. A vskutku, když jsme probíhali kolem Rudolfina, právě hráli letošnímu vítězi etiopskou hymnu. Poučení č.5: Chcete-li se zúčastnit závodu a přitom vidět vyhlašování vítězů, musíte běžet tak pomalu jako já.

Původně jsem si vůbec neuměl představit, že bych vydržel až k Rudolfinu, ale teď mě najednou lákalo pokračovat i do druhé půlky závodu. Běh centrem města je celkem různorodý a zajímavý, jakmile se ale přeběhne na levý vltavský břeh, už to zdaleka není takové. Ale většina běžců logicky pokračuje, tak pokračuji taky. Uvidíme: Však i z Holešovic a z Libně jezdí MHD! Počasí je pořád horší a lidičky kolem mne už čas od času přecházejí do chůze. Zatím se ještě bráním. Diváků dramaticky ubylo, jen občas podupává zimou vedle trasy závodu pár lidí v kapucích, kteří zjevně čekají na nějaké své známé, a stavební dělníci na okolních lešení. Termíny se musí plnit, sobota - nesobota. Předpokládám, že dělníci jsou spíš z Ukrajiny než z Izraele. Povzbuzují a tleskají jen ti nejvytrvalejší dobrodinci. Vítr fouká trošku do zad a všichni se snaží tohoto povoleného dopingu využít a trošku zrychlit. Poučení č.6: Chcete-li využít příznivého větru, nejlepší je přibrat podobně jako já za posledních pár měsíců 5 kg, a zvětšit tak svou plochu, do které se může vítr opřít.

Před Libeňským mostem na čáře 15 km se notně napájím iontovým nápojem a přesvědčuji se, že teď už mám sice dávno splněno, ale teď už je to pouhých šest kilometrů do cíle, tak to už bych mohl nějak doklopýtat. Přecházím do indiánského běhu, znovu přebíhám Vltavu (celkem to běžci musí podstoupit šestkrát), obracíme se směrem ke Karlínu a na nechráněném volném prostranství se do nás konečně opírá silný a vytrvalý protivítr. Metry ubíhají čím dál neochotněji, ale ubíhají. Mezi 18. a 20.km je situace nejhorší. Prší, fučí ostrý ledový vichr, a i pata začíná nesměle protestovat, že zůstat doma na gauči by jí připadlo mnohem rozumnější. Když cesta těsně před 19.km začíná navíc stoupat, křiknu větru v ústrety několik vulgarismů, které vyjadřují v koncentrované podobě můj návrh, že by se vítr mohl konečně trochu uklidnit. Poučení č.7: Vítr při takové významné mezinárodní akci pravděpodobně nerozumí česky.

Když už je Rudolfinum a cíl skoro na dohled, ještě nás trasa svádí zpět přes Vltavu k Úřadu vlády. Dobrý nápad organizátorů: Poslední kilometr je rozdělený po stovkách metrů a vy před sebou vidíte žluté tabule s nadějným textem: Do cíle zbývá 800 m, 700 m, 600 m, .... Rozhodně to ubíhá lépe, i když každý z dobíhajících už přesně ví, co ho ještě čeká. Výběh na Mánesův most, špalír povbuzujících lidí na mostě; většinou jde o rychlejší kolegy, kteří již mají závod za sebou, na krku se jim blyští účastnická medaile a svým fanděním teď pomáhají dostat do cíle i nás. Poučení č.8: Chcete-li mít ještě koho po doběhu do cíle povzbuzovat, měli byste běžet rychleji než já.

Posledních pár set metrů se samozřejmě běží, i když těla už moc nemůžou. Ještě poslední prudká zatáčka do cílové rovinky a posledních pár desítek metrů. Neupřímný zmrzlý úsměv, (který nezasvěceným bude připadat jako zosobnění Chmury) pro cílového fotografa a zastavení stopek. Čas samozřejmě není nic moc (2:34:53), ale s údivem zjišťuji, že jsem byl o čtyři minuty rychlejší než loni, kdy jsem sice na rozdíl od letoška trénoval, ale vpředvečer běhu jsem si střihnul ples v Plzni. Poučení č.9: Chcete-li před ostatními utajit, že máte natrénováno jako nikdy předtím, stačí si jít zatancovat a po plese si pospat nejvýš tak dvě hodinky. Pokud natrénováno nemáte, ples vám neublíží.

Inu, nedopadl ten letošní půlmaratón nakonec tak špatně. Pata bolí po uběhnutých 21 kilometrech přibližně stejně jako před nimi, člověk se pohyboval dvě a půl hodiny na čerstvém vzduchu v podobě čerstvého větru a ještě se navíc otužil. "Bylo to skvělé," řekl mi jeden pán rozšafně při převlékání v šatně. "V pětapadesáti jsem porazil svého sedmadvacetiletého syna. Ten to jen tak nerozchodí!" Ale rozchodili to snad dnes nakonec úplně všichni. Když jsem se po víc než půlhodině konečně vybatolil ze šatny, nebylo už koho povzbuzovat, snad jen party dobrovolníků, kteří právě rozebírali cíl a uklízeli lesklé zahřívací fólie, se kterými si ledový vichr pohrával jako obr s párátky. Pražský půlmaratón byl završen prudkou sněhovou fujavicí. Březen, za kamna vlezem!

A poučení č.10? Možná to, že vůle za určitých okolností může nahradit trénink. Dokonce i ta moje :-).

O patách Achillových

28. března 2012 v 0:20 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Ještě lepší název by možná byl: O patách Achillových, za kterými letos pořád ne a nehoří! Lidé, kteří mě trochu znají a zároveň vědí, že se v poslední březnový den koná pražský půlmaratón, mě totiž poslední dobou bombardují dotazy, jestli se i letos přidám mezi nadšence (rozuměj blázny), kteří jsou ochotni proběhnout se pořádně po jarní metropoli. No a já, zcela upřímně, ještě pár dní před startem odpovídám jen pokrčením ramen: "Kdoví?" Ano, jsem přihlášený a zaplatil jsem startovné, což je ovšem to jediné, co jsem letos pro svou účast během "náročné" zimní a časnějarní přípravy vykonal. Několikrát jsem se sice pokusil tréninkově vyběhnout, ale pokaždé jsem po chvilce zastavil. Zpropadená pata!

Ano. Přestože jinak s Achillem nemám mnoho společného (kromě mužné postavy, neobyčejné odvahy a vznešenosti, samozřejmě :-)) letos poprvé nás spojila jedna fyziologická kuriozitka - problém s patou. Jako by i mne rodiče máčeli - držíce mne za patu - v podsvětní řece Styxu, takže jsem proti běžným protivenstvím zakalen jako Ostrovského ocel a kdo mne chce doopravdy naštvat, trefuje se mi do jednoho jediného zranitelného místa a ani to nemusí být šípem jako v řeckém originále. Stačí patu opřít o podlahu, chodník nebo prostou zem, což se tak například při chůzi (z nějaké hloupé tradice) většinou dělá.

Začalo to nenápadně: "Ty máš něco s nohou?" podivil se kamarád. "Já jen, že pajdáš jako Peyrac!" Není nad upřímné přátele, kterým není zatěžko člověku šetrně a s citem naznačit, že existuje skvělá příležitost napravit některou zcela nepodstatnou drobnost. Uvědomil jsem si, že kamarád má pravdu. Ještě si někde uhnat neodolatelnou jizvu na tváři a naučit se odlévat zlaté cihličky a budu od slavného Rescatora k nerozeznání! Ale mám pech: Jako bych si z antického reka ani z romantického francouzského milovníka nedokázal vybrat lepší osobnostní rys! Pajdání bylo způsobeno ostrou bolestí v patě, která se bránila došlápnutí a nutila mimoděčně organismus našlapovat po špičkách, i když jinak opatrnost rozhodně nepatří mezi mé přednosti.

"Jak se ti to stalo?" ptají se známí a já neumím odpovědět jinak, než že vlastně nevím. Prostě jsem se jednou probudil za chůze ze svého oblíbeného snění a mohl jsem si bezbolestně vykračovat pouze po špičkách, což možná těší profesionální baletky, ale u muže mého typu to vypadá poněkud výstředně. I přátelé navíc brzy poznali, že teď díky své patě špičkuji více než obvykle.

Jak budu asi teď běhat? kladl jsem si zásadní otázku, protože bolest nepolevovala. Začal jsem shánět informace o bězích do vrchu, které sice patu šetří, ale vyžadují krapet lepší fyzický fond, než kterým disponuji. Optimální by ovšem byl výběh na nějaký nízký vrch řípského typu, ze kterého se ovšem na rozdíl od Řípu dá sjet zpátky bezproblémově lanovkou, jinak mě moje nenášlapná pata na vrcholku uvězní a nezbyde mi nic jiného než se stát vrcholovým poustevníkem. Ano, byli tací, kteří mi dokonce doporučovali navštívit lékaře. Ale za kterým lékařem se má člověk vypravit, když má potíže s patou? Za patologem?

Již řadu let s sebou nosím na své běžecké tréninkové výpravy kovovou padesátikorunu, abych se nějak dostal domů v případě neočekávané situace. Minulou sobotu jsem minci poprvé využil, když jsem místo "tam a zpět" doběhl pouze "tam" a "zpět" jsem se dopravil (a jak rád!) vlakem. Trénink tedy opět ani lehce nenakouknul do oblasti objemů, které by byly půlmaratónu hodny a které by půlmaratón vyžadoval.

Jestli nedošlo i v této oblasti k nějakým výrazným vládním škrtům a délka půlmaratónu zůstala i pro letošek na přibližně jednadvaceti kilometrech, obávám se, že jde o příliš velkou porci na to, aby ji bylo možné spocívat zcela bez spolupráce obyčejných zubů. I při nejvyšší obezřetnosti se příslovečný Achilleův orgán nedá z běhu jen tak vyloučit a dobře míněné domluvy (a dokonce ani písemná důtka a hrozící dvojka z chování) nezabírají. Proto předesílám, že mě s velkou pravděpodobností bude možné v sobotu spatřit nikoli v chumlu běžců, ale spíš v chumlu diváků s nabitým fotoaparátem a naběhlou žílou nespravedlnosti na čele. Pokud mi moji fanoušci připraví na trase čestnou slavobránu, předem se omlouvám, že jí nejspíš neproběhnu, ale po peyracovsku prokulhám. Všimněte si prosím, jak úzkostlivě volím slova, aby se studenti na pajdě nemohli urazit.

Půlmaratónů jsem už absolvoval dost na to, abych si nemusel nic dokazovat a do ničeho se nutit. Rekordy za takových podmínek jistě nepřekonám. Ale řekněte, není tou správnou výzvou, že by se mohlo jednat o můj první půlmaratón, který bych absolvoval bez hlavy (nutná podmínka) a paty, a navíc zcela bez tréninku?

Já vím, není… Rohodnu se nejspíš až v sobotu ráno :-).


Pozn.: Pokud jste si ještě nestihli všimnout výsledků soutěže o dvě lahve řeckého vína (výsledky byly uvedené jako "breaking news" informace ve volitelném horním boxu), mohu oficiálně oznámit, že láhev za přesně třicetitisícího návštěvníka si odveze Janah a druhá láhev ze soutěže mezi všemi ostatními návštěvníky, kteří splnili požadované podmínky, bude čekat na Fée.

Nedělní miniglosy č.161

25. března 2012 v 19:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Bývalý pražský primátor Pavel Bém bere zveřejnění svých telefonických rozhovorů s lobbistou Romanem Janouškem pozitivně: "Rozhovory jenom potvrzují, že absolutně nejsem odpovědný za nedávné problémy pražského magistrátu, protože jsem ho ve skutečnosti neřídil já, ale osoba blízká."
----------------------
Vláda potvrdila, že ruzyňské letiště skutečně ponese jméno Václava Havla. "Tak kvalitních lidí, jako byl Václav Havel, je v české politice samozřejmě spousta," komentovala plánované přejmenování letiště prezidentská kancelář. "Škoda, že je v České republice tak málo letišť odpovídajícího významu."
-----------------------
Odměnu může získat zaměstnanec, který udá svého zaměstnavatele používajícího nelegální software. Právníci již zvažují, jak by bylo možné tento úspěšný model použít i pro udávání mezi spoluobčany. Větší dynamiku do této oblasti spolupráce policie s informátory z řad obyvatel by měly vnést dodatečné prostředky na odměny informátorům, poskytované nově vzniklou Nadací Pavlíka Morozova.
-----------------------
Výsledky průzkumu sondujícího spotřební chování obyvatel České republiky v době globální ekonomické krize potvrdily, že pokud by měli Češi ušetřit v průměru tisícikorunu měsíčně, ve většině případů by si odepřeli jednou za šest set let nákup kostelních varhan.
-----------------------
Podle stanoviska hradních expertů na ekonomiku je třeba ponechat další vývoj ceny vajec zcela na neviditelné ruce trhu. Proto bylo oznámeno, že se bude na prvním nádvoří Pražského hradu chovat ve speciálním výběhu několik desítek slepic, které budou zásobovat vejci všechny hradní objekty. Slepice by se měly dostat na předpokládanou produkci vajec během několika měsíců, do té doby bude chov nerentabilní. Aby v přechodné době nebyly porušeny principy volného trhu a chov slepic nemusel být dotován, budou zatím slepice spolupracovat s jednotkou hradní stráže. Hlídky budou sestávat vždy z jednoho vojáka a jedné slepice, čímž dojde ke značné úspoře nákladů Hradu na strážní službu a očekává se i větší zájem ze strany turistů a médií.

Druhá část soutěže hledá svého výherce

23. března 2012 v 8:29 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Minulý týden jsem vyhlásil soutěž o třicetitisícího návštěvníka svého blogu (podrobnosti jsou uvedeny ZDE). No a dnes ráno, dávno před svítáním, jsem jubilejního návštěvníka přivítal (obrazně řečeno, ovšem, ve skutečnosti jsem byl tou dobou "v limbu"). První ze dvou lahví výborného řeckého vína tedy svého majitele již má. Druhá na něj bude muset počkat do nedělní půlnoci.

Přesně podle již vyhlášených pravidel tak mají po celý pátek, sobotu a neděli všichni návštěvníci možnost poslat mi na mou e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz otisk obrazovky, na kterém bude čitelné číslo na nejspodnějším čitači v levé, oranžové části blogu (zelené číslo, které se právě dnes ráno překulilo přes hranici 30 000). Do slosování o druhou láhev vína budete zařazeni tolikrát, kolik různých čísel mi pošlete. Zbytek ponechám na náhodě a na své šťastné ruce :-). Nutné podrobnosti jako barvu vína a způsob předání výhry domluvím s oběma výherci individuálně během příštího týdne.

Jsem zvědav, jestli mi nějaký e-mail dojde. Pokud ne, jak už jsem pohrozil, vypiju víno na počest všech návštěvníků sám :-).

Těším se na vaše zásilky a reakce a soutěžícím přeji hodně štěstí v pondělním slosování.

Vzdor

21. března 2012 v 21:40 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Řekli mu: Směj se!
a on se nesmál, protože nebylo čemu.

Řekli mu: Zpívej!
a on nezazpíval, protože mu oknem uletěly noty.

Řekli mu: Tancuj!
a on nezatančil, protože zapomněl rytmus v baru.

Řekli mu: Tleskej!
a on nezatleskal, protože držel ostatním palce.

Řekli mu: Drž krok!
a on ho nedodržel, protože neuměl napočítat do dvou.

Řekli mu: Miluj!
a on nemiloval, protože mu kočka vypila nápoj lásky.


Řekli mu: Plakej!
a on se usmál.

Nedělní miniglosy č.160

18. března 2012 v 18:29 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Zdražení vajec vedlo podle očekávání i k růstu cen vaječného koňaku a žloutkových věnečků, nečekaně ale došlo i ke zdražení vstupného do pražské Bílkovy vily.
----------------------
Díky mimořádně silnému přílivu teplého vzduchu byl o víkendu na stanici v pražském Klementinu překonán letitý teplotní rekord z počátku druhohor. Jak ale uvádějí někteří čeští političtí dinosauři, ve druhohorách byla pro měření teploty použita odlišná metodika, takže jsou oba výsledky obtížně porovnatelné.
-----------------------
Do stadia castingu se dostaly přípravy na uvedení nového českého muzikálu Ferda Mravenec a jeho přátelé. Zatímco se dosud nepřihlásil žádný uchazeč o titulní roli, protože se rozkřiklo, že po Ferdovi se během představení bude požadovat práce všeho druhu, konkurzu na brouka Pytlíka se zúčastnilo několik set uchazečů, kteří si dokonce jako Pytlíci často přivydělávají i v reálném životě.
-----------------------
Uprchlý podnikatel Tomáš Pitr se poté, co si nechal vysvětlit, jaká nestandardní situace panuje na Nejvyšším státním zastupitelství, rozhodl dobrovolně vrátit ze Švýcarska do České republiky.
-----------------------
Následník královského trůnu, princ Jaromír, rezignoval na svou funkci poté, co zjistil, že právoplatným majitelem rozkošného střevíčku zajištěného během posledního královského plesu je hlavní tvář Holešovské výzvy nabádající ke svržení všech českých demokratických institucí, Slávek Popelka.

O našich vzorech

16. března 2012 v 23:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Sociologové občas tvrdívají, že se během let překotně mění naše vzory. Většinou prý pochopitelně k horšímu, to už je u lidí takový zvyk: Posloucháte-li někdy stesky moralistů, musíte být překvapeni, že ještě zemská koule nepodlehla atakům stále koncentrovanější lidské zlotřilosti a drží vůbec pohromadě, zdá se, jako by vše minulé bylo jaksi automaticky lepší a poctivější, což mi tak úplně neladí. Někdo se děsí skutečnosti, že je dnes pro spoustu lidí vzorem známý hokejista, nicméně mně osobně je rozevlátý sportsman jako vzor pořád o dost milejší než třeba kdysi uměřeně vyhlížející Stalin. Ale vzory lidské jsou měřítkem příliš nestálým a individuálním, proto jsem si řekl, že by nebylo od věci prozkoumat nějaké stabilnější vzory, existují-li. A ony skutečně existují: Jsou to vzory gramatické!

Na první gramatický vzor jsem si vzpomněl, když jsem nedávno psal v jednom textu o nůši. Ano, to je přece jeden z dávných vzorů… Jak to do nás vtloukala naše češtinářka: "Žena, nůše, píseň, kost…" Pravda, dnes v době módních značek se už nůše moc nenosí a v první vzorové lize nehraje, protože její skutečná podoba a použití dnešním školákům moc neříká. Z baráže do první ligy postoupila růže, která nůši ochotně nahradila v příslušných učebnicích. Tedy: Žena, růže, píseň, kost… Jedná se ale ještě dnes o skutečné a stabilní vzory?

Řekl bych, že opravdovou ženu je možné za vzor nadále považovat. Zvlášť z pohledu mužů a zvlášť jde-li navíc o kost. Při pohledu do nabídky pražských květinářství bych se nestrachoval ani o budoucnost růže, tím spíš, že lze ženy při speciálních příležitostech růžemi zahrnout, zvlášť máte-li růží plnou nůši. Vzhledem ke stále se ztenčujícím zpěvným dovednostem široké populace však mám obavu, jak dlouho nám jako vzor vydrží píseň. Možná bych vzhledem k postupnému stárnutí populace doporučil zamyslet se nad použitím slova dáseň, i když oproti písni považují někteří jazykozpytci slovo dáseň za příliš bezzubé (zvlášť je tato skutečnost markantní, jde-li o píseň rapovou).

O budoucnost mužských vzorů naproti tomu nemám strach: Vždyť který muž by nechtěl být aspoň trochu (svým) pánem. A pro opravdové pány je kariérní výzvou, když se mohou stát předsedy anebo soudci. Jen u hradu mám určité pochybnosti. Co když někdo neopatrný podobně jako před nedávnem na Slovensku zažehne na hradě oheň, a hrad proměněný požárem ve zříceninu přejde do ženského rodu? Myslíte, že se to českým hradům nemůže stát? Já myslím, že ano! Nejsme přece stroje, že?

Statistici soudí, že venkov se postupně vylidňuje, město jako gramatický vzor by tedy mělo mít i nadále zelenou. Moře naproti tomu bude zbarvené do modra, ale i ono bude vždy bodovat svou majestátností a různorodostí života, i když se neblahou shodou okolností bude jednat o moře Mrtvé. Pravda, mohli bychom zapochybovat o tom, zda zrovna kuře, které znají lidé velkoměstského typu už jen jako urychlené, rozpláclé, dohněda ožehnuté tělíčko rotující na kovové jehle uvnitř grilu, je pro nás bůhvíjaký povznášející vzor. Na rozdíl od nůše nemá ale kuře ve své lize středních gramatických rodů konkurenci a je se svým jedním vypouleným okem asi věčným králem mezi slepými. No a úplně závěrem: Co myslíte, troufnul by si dnes - byť v době různých hypotéčních krizí a předražených bytů - někdo vůbec uvažovat o tom, že by z gramatických vzorů vystrnadil stavení, když se právě za tento vzor postavila kompletní asociace stavebních spořitelen? I když, mám-li být upřímný, jehličí by mi jako vzor bylo taky dost sympatické: Je příjemně zelené a popichuje.

Ať koukám kterýmkoli směrem, nevidím v gramatice moc důvodů ke změně. No vidíte to: A pak že jsme ve svých vzorech nestálí!

Vyhlášení soutěže o třicetitisícího návštěvníka

12. března 2012 v 20:10 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Uznávám, tento blog není příliš soutěživý. Většinou se tu nehrají hry, nerozdávají "diplíky", nelosují výherci iPadů, nad rvačkou o miliónové jackpoty nebdí příslušníci bezpečnostních služeb ani státní notáři. Za celé více než tříleté trvání blogu jsem vyhlásil jen jednu jedinou soutěž ku příležitosti stého vydání Nedělních miniglos. A tak si kladu klasickou cimrmanovskou otázku: "Není to málo, Antone Pavloviči?"

Sice tiše doufám, že čtenáři přicházející na tyto stránky, je nenavštěvují primárně s touhou soutěžit a vyhrávat, a mají jinou motivaci, ale proč jednou neudělat výjimku, nepopustit soutěživcům uzdu a nevyhlásit skutečnou soutěž s jasnými pravidly a konkrétními cenami? Myslím, že nazrál čas!

Když se podíváte do levé, oranžové části obrazovky na mém blogu (s rubrikami oblíbenými odkazy i archivem článků), úplně dole uvidíte několik různých čitačů návštěvníků těchto stránek. Jako úplně poslední z nich je velké zelené číslo na bílém pozadí, které právě před pár hodinami přesáhlo 29 500. Ano, podle této metodiky (z použitých statistik je právě tato nejpřísnější, protože nepočítá opakované návštěvy téhož návštěvníka během jednoho dne) již téměř třicet tisíc návštěvníků poctilo moje stránky svou návštěvou. S důrazem na slovo TÉMĚŘ. Kdopak asi bude ten třicetitisící?

Vyhlašuji proto soutěž ku příležitosti očekávaného třicetitisícího návštěvníka. A aby to bylo zajímavější, vyhlašuji rovnou dvě soutěže o dvě láhve výborného řeckého vína s následujícími pravidly:

Výhercem první láhve se stane návštěvník, který při své návštěvě na mém blogu uvidí na posledním čitači zelené číslo 30 000. Samo o sobě ovšem "zjevení" správného čísla nestačí. Je třeba ještě udělat otisk obrazovky, vložit ho do mailové zprávy a mail zaslat na mou adresu pvapenik@centrum.cz a o cenu se tak oficiálně přihlásit. Předpokládám, že otisk obrazovky udělat umíte, většinou stačí použít klávesu Print Screen (PrtSc) a otisk normálně vložit.

V okamžiku, kdy bude na mailu operovat třicetitisící návštěvník, začíná běžet čas těm, kteří neměli takové štěstí. Kdo navštíví můj blog během následujících dvou dnů (přesněji řečeno v den, kdy bude hranice 30 000 dosažena a v následujících dvou celých dnech) a zašle mi do mailu otisk obrazovky s číslem na stejném čitači (tentokrát samozřejmě už půjde o číslo větší než 30 000), bude zařazen do slosování o druhou láhev. Jeden návštěvník se tedy může o slosování ucházet i s několika různými čísly.

S výherci se spojím, abych - jako při dosud první a poslední soutěži - mohl přizpůsobit barvu vína individuální chuti výherců :-).

Jsem zvědav, jestli mi vůbec přijde nějaká odpověď, aby bylo z čeho losovat. Jestli ne, vypiju rád obě láhve na počest všech vás, kteří sem pravidelně, občas nebo jen výjimečně chodíte, a v opilosti napíšu báseň, která jistě rozmetá dosud celkem pevné základy české poezie a literatury vůbec. Přece byste si něco takového nevzali na svědomí! :-)

Přeji vám hodně štěstí, těším se na vaše zásilky a věřím, že i když třeba nevyhrajete, budeme se na těchto stránkách potkávat dál.

Nedělní miniglosy č.159

11. března 2012 v 15:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vzhledem k evropskému nařízení o zvětšení chovných klecí nosnic v České republice výrazně zdražila vejce. Ministerstvo zemědělství se ve spolupráci s Ministerstvem kultury rozhodlo snížit poptávku po vejcích v období Velikonoc tím, že dočasně oficiálně změnilo text známé koledy na "Hody, hody, doprovody, dejte akcie malovaný…", na což zareagovala pražská burza několikaprocentním růstem. Světové investiční společnosti zároveň vydaly doporučení významným investorům, aby omezili své investice do kindrvajec.
-----------------------
Během soudu s neformálním lídrem Věcí veřejných Vítem Bártou byl obžalovaným jako důkaz neviny předložen i zvukový záznam jeho návštěvy pánského WC, během které prokazatelně nedošlo ani k jedinému náznaku korupčního jednání. Obžaloba tuto skutečnost uznala, poukázala ovšem na fakt, že ke korupčnímu jednání pravděpodobně nestihlo dojít jen proto, že toaleta byla zamčená.
----------------------
Ministr Dobeš prodloužil o čtyři roky akreditaci Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, takže se očekává, že by v této době mohly dostudovat v magisterském studiu ještě nejméně tři nové ročníky prominentních studentů.
-----------------------
V nové edici "Vyvážené pohádky" vyšly další dětské knihy, které by měly lépe reflektovat genderovou rovnost. Po náležitých drobných úpravách tak vyšly pohádky Dlouhá, Široká a Bystrozraká, Alibaba a čyřicet loupežnic a Mrazice.
-----------------------
Ministr financí přislíbil, že zvyšování daní v České republice bude mít své limity. Prozatím potvrdil alespoň to, že snížená sazba DPH by neměla překročit sazbu standardní.

Den splněných přání - 2.část

9. března 2012 v 19:26 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

(dokončení ze včerejška, 1.část si můžete přečíst ZDE)

Ondřej nervózně bloumal bytem. Všechno se mu zdálo být jako ten nejhorší blábol ze sešitku levného čtení do vlaku. Divil se sám sobě, že jeho mozek byl schopen chladně uvažovat, i když bušení srdce cítil až v konečcích prstů. Ten tlukot by se mohl trošku zklidnit, pomyslel si. Měl by se zklidnit. "No tak, je to přece mé přání," dodal Ondřej pro sebe s trochou obav. Stačila malá chvilka. Srdce se začalo postupně uklidňovat, nehrozilo už prasknutím a nebušilo, ale vracelo se do normálního chodu, který člověk nevnímá, a tak o něm nemusí přemýšlet. Je to tedy pravda! Ale stačí to jako důkaz? Nejde jen o otázku vůle a autosugesce? O své vůli neměl Ondřej valného mínění, sugesci nikdy nezkoušel. Svést ovšem všecko na jev, který se nedá vysvětlit, mu přišlo příliš laciné. Teď je zapotřebí chladná hlava, šel tedy do koupelny a pustil si na hlavu proud ledové vody. Když se podíval do zrcadla na svou tvář, uviděl nejen ji, ale i Ivanin snubní prstýnek, odložený zřejmě při ranním sprchování.

Sedl si do křesla a jeho mozek spustil na plné obrátky. Jako první ho zamrazilo pomyšlení, že pro něj byl větším šokem fakt, že by mohl ovlivňovat svým přáním chod věcí, než mrtvola ve vlastním sklepě pod hromadou vlastních brambor a ještě k tomu pravděpodobně mrtvola jeho vlastní ženy. Má to svoji logiku: Každou chvíli přece někdo někoho zavraždí, ale lidé, kteří dokážou vtisknout běhu života svoji vůli, se nerodí každý den. "Možná jen planě fantazíruju," pomyslel si. "Pohled jakýchsi domněle uhrančivých očí, ruka v bramborách, povolená žárovka a všechno ostatní - nemůže to být jen shoda náhod vnímaná jako rádobylogický sled událostí? Vždycky existuje spousta jednodušších a reálných vysvětlení, proč se tedy utíkat k těm bláznivějším?" letělo mu hlavou. Pokud má své fantasmagorii věřit, měl by přece mít nejdříve objektivní důkaz. Co ale tady může platit za objektivní důkaz? Každý další podobný jev může jenom zvýšit pravděpodobnost domněnky, ale jistota..? To ne. Nicméně jakákoli další drobnost ho může utvrdit. "Musím si ještě něco přát," pomyslel si Ondřej, "něco, co nikomu nemůže ublížit, ale co mne může potěšit a co mi zároveň poslouží jako potřebný střípek do mozaiky." Je těžké v takovém okamžiku nemyslet na peníze - jsou hmatatelné, žádné abstraktní pocity nebo dojmy. Je to přece tak snadné! "Pět tisícovek, tady na stůl, jednu vedle druhé!" Byl by to důkaz? Objektivně ne, pro něho ale ano. "Ano, přeju si, strašně moc si přeju, abych dostal pět tisícovek," řekl tentokrát nahlas, snad si myslel, že silou hlasu všechno urychlí. Potichu si hned poté vynadal, proč si přál tak málo.

Chvilku bylo úplné ticho. Srdce teď snad zcela přestalo tlouci, jen od okna se nesl stálý sklem tlumený chór automobilů z rušné ulice. Dole ve třetím patře se dál hádali sousedi. Okolní svět Ondřejovo přání úplně ignoroval. Co by si teď vlastně víc přál? Co by mu přineslo větší úlevu? Ano či ne?

Takže jenom nejapná teorie, výplod mozku poznamenaného silným - leč nepříliš dobrým vínem a ještě silnějšími svinstvy. Napětí povolilo. Jen ta ruka, ta je pravá, to je bez debaty. Jedná se tedy o obyčejnou vraždu bez laskavého přispění nadpřirozených sil, o mrtvolu dosud přechovávanou ve snadno dostupném sklepě, do kterého se může při troše odvahy dostat kdokoli a mrtvolu tam objevit. "Když zavolám policii," pokračuje Ondřej ve vnitřním monologu, "půjdu bručet. Určitě se najde nějaká dobrá duše, která si vzpomene na jednu z našich hlasitějších hádek s Ivanou. Alibi nemám, možná mne dokonce někdo zahlédl s Marií. To vypadá špatně. Mrtvolu je tedy třeba odstranit." Jak? Kam? Jsme v centru města, venku proudí ve dne v noci šňůry aut a tlupy turistů, i policajtů je tu dost. Přitom Ivanino zmizení je třeba nahlásit co možná nejdřív, aby Ondřeje hned od začátku nepodezřívali (stejně budou). Mrtvola už ale tou dobou musí být pryč. Sám to nezvládne, zbývá tedy jediná možnost: Chce to někoho spolehlivého. Žádost o pomoc nebo o spolupachatelství? Ale proč spolupachatelství, když nic neudělal? Marii? Proboha ne! Kdoví, jak by si to všechno vysvětlila. Buď ho bude mít za hnusného vraha, nebo ještě hůř - bude si myslet, že se Ivany zbavil kvůli ní, aby si ji mohl vzít.

"V takové situaci teprve člověk pozná, jak málo má opravdových spolehlivých přátel," povzdechl si Ondřej, když prolistovával svůj diář. "Snad jedině Michal, toho už jsem párkrát tahal z bryndy, má mi tedy co oplácet, a taky na něj vím spoustu věcí. Na něco podobného je v tomhle případě asi lepší spolehnutí než na přátelství!"

--------------------------

Inu - zatím jde vše podle plánu. Michal se sice divil, co prý tak najednou a jestli to není nějakej hloupej fór a proč to jako nejde po telefonu. Ale je kámoš! Za hodinu dole v bistru. Ondřej se z okna podíval na osvětlený vchod s honosným blikajícím nápisem Bistro Monaco. Neměl by radši odhrnovat záclonu, napadlo ho. Zblbnout se dá úplně snadno. Kdyby aspoň věděl, komu má za tu šlamastyku poděkovat!


Zvonek!!! Že by policie?! Ale ta by přece neměla mít zatím o ničem ani ponětí. A Michalovi jasně řekl, že má jít rovnou do bistra. Ještě jednou! A potřetí! Vyzývavý, poroučivý, ostrý zvuk. Ondřej vykoukl špehýrkou. Jen stará Vrbinová odvedle, co může chtít?

"Máte tu ňáký peníze, pane Marek," zazpívala nepříjemně vlezlým drnčivým hlasem. Otevřel. "Nechala to tu včera listonoška, víte, já vám to chtěla dát už večer, ale když u vás bylo tak veselo.... " nakukovala sousedka mezi řečí do bytu. "Jó, má tak někdo život," zanotovala a hlas se jí chvěl závistí. "Mně nikdo nic neposílá, všichni na mě kašlou a taky sem zaplaťpámbu živa," dodala. Ondřej ani nepoděkoval, vzal peníze a přibouchl dveře. Pak ho napadlo, že by mohl být sousedce nápadný, rychle otevřel a zavolal na ni své děkuju. Vrbinová se k němu obrátila a galileovsky připodotkla: "A kašlou, povídám!"

Ondřej se zpotil, když obálku rozbaloval. Konečně to přišlo - honorář za pár posledních článků, dali si s tím na čas. Jedna, druhá, třetí.... Střídavě ho mrazilo a bylo mu horko. Ano, bylo jich pět a k tomu nějaké drobné. Podle plánu. Podle přání.

Člověk by musel být superrealista, aby odolal takovému tlaku důkazů. Žádaných pět tisícovek leželo před Ondřejem na desce stolu, vystavovalo mu na odiv své pobledlé barvy a kochalo se jeho duševní horečkou. To je situace! Vyplňuje se opravdu každé přání - dokonce bez toho, že by bylo vyřčeno, že by muselo být vědomím stvrzeno, stačí lehoučké polopodvědomé přání a je to. Co to je za instituci, která mu dává takové možnosti a proč? Čím si to zasloužil? Jeho pocity byly dvojaké - ano - pocit moci, opojení z možností, které se mu otevíraly, okouzlení vědomím nadřazenosti, okouzlení tím větší, čím byly menší jeho vlastní zásluhy na nabytí těchto schopností. Mohl, co chtěl, možná jenom krátce, možná jen pár minut a pak to skončí. Nevyužít příležitosti je trestné! Má jedinečnou šanci se stát jak nejsvatějším dobrodincem, tak i nejhroznějším despotou.

Svědomí? Lepší já? Pocit odpovědnosti? Ano, i druhá strana barikády se ozvala. Stačí přece, aby si jen pomyslel... Nemusí to přece úplně chtít, stejně se to stane. Jak je snadné pomyslet si něco strašného, jak často nás taková přání napadají. Je libo nechat spadnout letadlo? Ale ne, on si to přece nepřeje, nechce, ale ta hloupost se mu vkrádá do myšlenek tím víc, čím víc se snaží na ni zapomenout. Spadnout letadlo... Žádný problém! "Dost! Přeju si, abych si to nepřál!!!" Snaží se překřičet prvotní myšlenku, ale co víc platí - to, co je skryté, nebo to, co se křičí? Polilo ho horko. Které letadlo to bude? Kolik v něm bude lidí? Zaváhal před vypínačem televize. Nestisknul ho. Nechtěl nic vidět.

Ondřej si až teď plně uvědomil absurdnost své situace: Pokud nechce škodit, nesmí si prostě nic přát. Musí vypnout, přestat na cokoli myslet, přestat snít. Domyšleno do důsledků - před ním jsou pouze dvě cesty: Buď zešílí z následků svých vlastních přání, nebo z toho, že nebude smět na nic pomyslet.

-------------------------------------------

Otupěle zíral do tmavé obrazovky vypnuté televize, kde jediným obrazem byla jeho tvář. Ale moment, teď ho aspoň něco napadlo. Proč mluvit o problému, přece si to stačí jednoduše přát. No ano, "přeju si," Ondřej se snažil co nejvíce soustředit a zavřel přitom oči, "aby ta zatracená mrtvola ze sklepa zmizela a všecko bylo jako dřív." Zpátky do normálního stavu, zpátky do rovnováhy. "Ta mrtvola musí zmizet, ať zmizí, ať zmizí, kamkoli, ale co nejdál, daleko, pryč!" Jak dlouho těm zapráskaným silám může trvat, než ji odklidí? Přeje si to! Na peníze, na takovou drobnou úsluhu čekal víc než půl hodiny. Je odklizení mrtvoly lehčí nebo těžší než sehnat pár tisícovek? Ondřej neúnavně přecházel po bytě. Sejít znovu dolů? Nejjednodušší by bylo, přesvědčit se na vlastní oči. Ještě chvilku, všechno má svůj čas. Došel až ke dveřím a zastavil pohyb ruky těsně nad klikou. Teď, teď už by to mohlo být hotové. Jen trochu odvahy zkontrolovat, jestli je uklizeno. Musí se překonat dřív, než si pro něj přijdou. Možná by to tak bylo lepší, proběhlo mu myslí. Zarazil se. Bylo tohle už přání nebo ještě ne?

Sáhl na kliku a zvonek se rozřinčel, jako kdyby byl na fotobuňku. Ondřejovi se zastavilo srdce a ruka také. Bylo to přání! Polkl a rezignovaně otevřel. Za dveřmi stála Ivana.

"Promiň, nechala jsem tu klíče," řekla a dala mu ledovou pusu ze zvyku na jeho bledě žlutou tvář místo pozdravu. "Neměl bys tolik pít, nevypadáš nejlíp." Chtělo se mu polknout ještě jednou, ale nešlo to.

"No představ si, potkala jsem Ditu, víš, tu spolužačku, jak jsem ti o ní nedávno vyprávěla. Zrovna ráno jsem si na ni vzpomněla. Vůbec se mi dneska docela daří. Koupila jsem všechno, co jsem chtěla sehnat. A to jsem včera četla horoskop a podle něho mám mít dneska strašný den."

Horoskopy lžou," podotkl nezúčastněně Ondřej. "Ano, platí to i pro ni", pomyslel si. Všechno funguje, jak má.

"Řeknu ti, má se docela slušně. Vzala si ňákýho velkopodnikatele, co bys tomu řek? Jsou teď samý prachy." Vešla do kuchyně. "No to je paráda. Ani si na to nešáh, co? Teda tebe bych jí přála! Tebe, ty ožralo!"

"Buď zticha, nevíš, co mluvíš!!! rozkřičel se na ni Ondřej po její zmínce o přání.

"Nejenom ožrala. Sprostej ožrala! Aspoň jeden den bys na mě moh bejt milej." Hlas jí trochu zjemněl: "Kam jdeš? Počkej."

Ondřej pospíchal. Už pět minut měl být vedle v bistru a přemlouvat za pomoci koňaku kamaráda, aby mu pomohl s mrtvolou.

"Počkej, Ondro," zastavila ho ve dveřích. "Nemyslela jsem to tak. Nechoď pryč."

"Mám sraz s kamarádem."

"S kamarádem, jo?" Podezřívavě zdvihla obočí a tiše vzlykla.

"Jo, s kamarádem." Toporně ji pohladil po vlasech. "Za chvilku jsem zpátky." Občas si připadal, jako kdyby ji ještě miloval. Pustil se dolů po schodech.

"Co budeš chtít k večeři k tomu guláši?" zavolala za ním. I ona ještě uměla být laskavá.

Jedno slovo. Jediné slovo stačilo, aby buď urychlil katastrofu, nebo úplně změnil dnešní běh věcí. Záblesk škodolibosti. Přál si to říct. A žádné přání dnes nemohl vzít zpátky: "Brambory," křikl do ozvěny schodiště.

Seběhl dolů pěšky a zvuk jeho kroků zanikl v randálu velkoměsta, jakmile otevřel venkovní dveře.

------------------------------

"Za kamarádem," uchichtla se smutně Ivana. "Pořád si ještě myslí, že o té jeho platinové Maruš nic nevím, trouba." Doprovázena pouze velikým hrncem na brambory začala tápat v houstnoucí tmě sklepa. Snažila se nahmatat vypínač. "Konečně," pomyslela si. "Jen aby to svítilo!" Cvaklo to a sklepní místnost vystoupila z ilegality.

"Kdyby tak té couře jednou někdo zakroutil krkem," povzdechla si a odhodlaně hrábla rukou do hromady brambor.

Den splněných přání - 1.část

8. března 2012 v 18:32 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Pozn.: Zase po nějaké době zveřejňuji delší povídku, kterou není možné vecpat do jednoho blogového článku, takže ji rozdělím tradičně na dvě části. Ostatně nebývá úplně od věci udělat si přibližně v poločase přestávku (nejlépe vyplněnou reklamou, že?) a počkat si chvíli na rozuzlení. A jen malá doplňková informace: Tato povídka je zatím úplně nejstarším textem zveřejněným na tomto blogu, takže kdybyste se podivovali, proč si její aktéři prostě nezavolají mobilním telefonem, je to z toho prostého důvodu, že ho nevlastní. Kdybyste si náhodou tuto skutečnost neuměli vůbec představit, myslete si prostě, že jsou jejich telefony (nebo aspoň některé z nich) dočasně nedostupné :-).
---------------------------------

Neměl rád tahle rána. Svět viděný jejich brýlemi ztrácí obrysy. Ostré hrany se otupují, zakulacují, tupá bývá jak hlava, tak i bolest, která jí prostupuje. Je to snadné říct si, že už se to nebude opakovat. Dřív, když si to říkával, to myslel naprosto upřímně, dnes si lže. Usmál se a řekl si, že včera v noci to bylo zase doopravdy naposledy. Podíval se na displej svých hodinek. Neukazovaly nic. Vždycky, když nic neukazují, je půl dvanácté, protože v té době se digitální ručičky ztrácejí v osleplých segmentech.

Vpotácel se do kuchyně. "Pfff!! Takového svinstva!" povzdychl si, když uviděl kuchyňský stůl, pozůstalého po včerejší oslavě, nesoucího na svém hřbetě umatlané talíře od pomazánek a chlebíčků, skleničky s rudými zbytky vína na dně i rtěnek na okrajích, flekatý ubrus, pohlcující v sobě nechtěně vycamranou daň bohům, a když se nadechl vzduchu prosyceného včera večer tak lahodnou a dnes tolik odpornou směsicí alkoholových výparů a cigaretového kouře. S pozůstatky lukulských hodů ostře kontrastoval obsah ledničky. Ondřej vztekle přibouchl dvířka. "Aspoň vyvětrat tu mohla!" Kdyby to tu někdo viděl, nemohl by uvěřit, že s takovou "hospodyní" vydržel už pět let. Aspoň vyvětrat! Nebýt té její společnosti různých známých a tetiček a kolegů a jánevímkohoještě, oslava by se určitě neuskutečnila. Prožili by další z obyčejných dní, další z obyčejných večerů, který by si třeba mohli zpestřit nějakou nesmyslnou hádkou. Ráno by bylo vyvětráno a jeho by určitě takovým ukrutným způsobem nebolela hlava.

Po chvilce hodinky naskočily a opravdu se blížilo poledne. Je to divné, normálně se Ivana vracela už před jedenáctou. Ale dnešek je trochu výjimečný; Ondřej se divil, že Ivana vůbec dopoledne vstala. Když ji včera naposledy vnímal, vypadala celkem dobře, ale to bylo asi tak v polovině psychicky náročného večírku. Zdržela se, no a co? Stejně neměl na jídlo ani pomyšlení, žaludek nebyl od krku daleko. "Aspoň kdyby ta hlava tolik netřeštila," pomyslel si zbytkem mozkových buněk a zabořil se do křesla. Ano, takhle vsedě je to trošku lepší. Tááák - to je úleva!

Zkoušel se rozpomenout na některé podrobnosti ze včerejška, ale moc mu to nešlo. Přišlo pár známých, nějací kolegové od Ivany z práce, těžko říct, kolik jich bylo. Rozdvojovali se mu ve vzpomínkách a jejich hlasy splývaly v jednolitou zvukovou oponu, zpoza které nedolehlo nic, dokonce ani běžný řev aut z ulice. Všechno se ztrácelo v mlze páchnoucí po vodce a levných parfémech. Jenom ty oči... Zkusil trochu zaostřit. Ano, ty oči. Jsou jediné, co si opravdu bezpečně pamatoval. Nevěděl, komu patří, není to důležité, ale jinak si kupodivu pamatoval každý detail toho pohledu, postavení řas. Určitě by je poznal, kdyby je znovu uviděl. Nebo se mu to všecko jen zdálo?

Vstal z křesla a podvědomě očekával náraz bolesti hlavy, znal to, nebyl ve stavu kocoviny žádným nováčkem, ale nic se nestalo. Pokýval hlavou zkusmo ze strany na stranu, nahoru dolů. Hlava byla v pořádku. Ale než se tomu stačil podivit, definitivně se mu zvedl žaludek, takže měl co dělat, aby nezaneřádil pokoj ještě víc a stihl doběhnout.

--------------------------------------------

Kde může být? Je skoro půl třetí. Ještě před chvílí si myslel, že dnes nepozře ani sousto, a teď měl hlad. Prázdný žaludek, ještě před chvílí zmítaný vnitřní bouří, se teď čím dál hlasitěji hlásil o svá práva. Lednička prázdná, obchody zavřené, manželka s dopoledním nákupem nikde. Do hospody se mu nechtělo, kromě toho - peníze si Ivana vzala s sebou ráno na nákup.

Napadlo ho jediné řešení. Není to sice nic moc, ale dalo by se o tom uvažovat. Ano, to je ono, přece ještě minulý týden ho od té námahy bolelo celé tělo, když stěhovali do sklepa asi 10 pytlů brambor. Kdyby záleželo na něm, nedělal by to, stejně jich pak na jaře spoustu vyhazovali, ale Ivana nikdy nedala na brambory dopustit. Teď by se jich pár mohlo hodit; v lednici je tatarská omáčka, jako předkrm by to nemuselo být špatné. Měl dokonce takový hlad, že byl ochoten vážit cestu do sklepa, což byla normálně práce Ivany. Od něho se vyžadovala jenom soumarská dřina při skládání a při vyklízení. Do sklepa! Takovou dálku ze čtvrtého patra! Aspoň výtah kdyby jezdil, hlásilo se to už před měsícem a pořád se nic neděje.

Vylezl ven jen tak v trenýrkách a ve vypouklém tílku, byl líný si na sebe ještě něco brát. Stačilo, že musel hledat igelitovou tašku. "Mohl bys protentokrát udělat výjimku," oslovil v duchu výtah, a když šel kolem něho, cvičně zmáčkl tlačítko. Ze zvyku. Červená kontrolka se rozsvítila a výtah za velikého skřípění opustil bezpečné přízemí a začal stoupat vzhůru. "To snad ne? " podivil se Ondřej. Co je to dneska za divný den? Z opice se dostal jakoby nic, žena se mu někde zapomněla a teď dokonce jede i výtah! Na co už by mělo být spolehnutí, když není ani na to, že u nich v domě nejezdí výtah? Ten mezitím dojel, zhasl a poslušně čekal jako věrný pes na rozkazy svého pána.

Písmeno S - jako Suterén, Sklep nebo snad Svinčík. A znovu ten skřípot, tentokrát směrem dolů. Ondřej neměl tyhle sklepní prostory rád. První řada sklepů ještě šla, protože k nim ještě dosahovaly paprsky denního světla, jenže to byly sklepy partají z přízemí a prvního patra. Druhá řada už byla horší. Pár světlušek, hrajících si na žárovky. Partaje z druhého a třetího patra. A teď? Cvaknul vypínačem úplně zbytečně. Ke sklepům třetí řady se už denní světlo nedostalo. Ze všech koutů nepřátelského sklepení vyrůstala všeobjímající tma. Ondřej zacvakal ještě několikrát se stejným efektem. "Kdyby to tak byla jenom povolená žárovka", pomyslel si, protože nic složitějšího opravit nedokázal.

Došátral se po stěně až k místu, kde zeď přetínaly dráty a po nich se dostal vzhůru až k vlastní lampě. Nahmatal žárovku a pokusil se ji trochu utáhnout. Žárovka se tlaku podvolila a pootočila se. Vrátil se po drátech jako po Ariadnině niti zpět k vypínači. Cvak. Sklep vyplul ze tmy do asi tak třičtvrtěšera. Žárovka jako kdyby se chvíli rozmýšlela, její jas se zatřepotal jako pavučiny v rozích sklepení, provětrané zase po nějaké době závanem vzduchu zvenčí.

Co Ondřej uviděl, když odemkl svou kóji, ho dost překvapilo: Brambory nebyly naskládány v pytlích jako ještě před nedávnem, ale byla z nich utvořena jedna velká hromada u zdi. Aby se brambory nerozutíkaly po místnosti, byla celá hromada z jedné strany zapřena několika stlučenými prkny. U druhé stěny se povalovaly prázdné pytle.

"To snad není pravda! Co to tu ta ženská vyváděla?" Vzal do ruky pár brambor. Dva z nich byly shnilé. Ušklíbl se a otřel si ruku do jednoho z pytlů. S jako Svinstvo. "Takový hnůj mám jíst? Až se Ivana vrátí..." Zarazil se. Tady dole ho poprvé napadlo, že se třeba Ivaně něco mohlo stát. Co když ji někdo... Nesmysl! Někde se zapovídala se známými, to je jasné. Ale zarazilo ho hlavně to, že ho poslední myšlenka nepřekvapila. Jakoby podvědomě připouštěl, že by to možná nebylo tak špatné a za zkoušku by to stálo. Blesklo mu hlavou, kolikrát už si takhle v životě přál, aby Ivana zmizela, ale vždycky tu absurdní myšlenku zaplašil.

Vrátil se k hromadě brambor a začal naplňovat tašku. Vtom ale zahlédl pod povrchovou vrstvou brambor něco cizorodého, nepatřičného. Nebramborového. I ve zdejším příšeří rozpoznal nehodící se barvu, tvar i materiál. Odhrabal několik posledních hlíz, které divnou věc překrývaly. Ruka! Lidská ruka! Beze vší pochybnosti - ruka ženská!

Šok!! Šok? Šok. Ne snad kvůli ruce samé, snad víc kvůli tomu, že vůbec nepochyboval, že ruka patří Ivaně. Kvůli tomu, že tento fakt ho nešokoval. Proč by měl být překvapený? Proč by mu to mělo být divné? Vždyť před chvílí o něčem takovém docela reálně uvažoval, dokonce si to možná trošku přál. Nejednalo se o přání vyřčené, jen letmé, lehounce se dotklo hladiny vědomí a opět zalétlo do míst, kam se vejde spousta takových nesmyslů.

"Nemůže to přece být ona, nemá snubní prsten," napadlo ho. Ale hned poté mu došlo, že má před sebou ruku pravou, na té přece Ivana nikdy prstýnek nenosila. Nebo nosila? S hrůzou si uvědomil, že podle ruky není schopen poznat vlastní ženu.

Najednou jako kdyby ho něco napadlo. Vlastně nenapadlo, byl to jen náznak podezření. Měl neodbytný pocit, že pár věcí, zdánlivě nesouvisejících, má něco společného, něco, co jim odvane punc absurdity a nesmyslnosti. Opět to byl jen pocit jako už dnes víckrát, opět to nedokázal zformulovat v myšlenku.

Zdálo by se možná snadné odkrýt i zbytek hrůzného nálezu, věci by se pak určitě vyjasnily. Někdy je ale nejistota se špetkou naděje lepší než stoprocentní jistota. Ondřej neměl dostatek odvahy hrabat dál. Mohl si myslet, že uvnitř Ivana není, mohl mít ještě naději. Nebyl si jist, zda jeho snaha tuto naději si uchovat není spíš otázka zvyku, nebo zda by manželku opravdu postrádal. Ne, nebude hrabat hlouběji, musí si teď promyslet, co dál, a tady nic nevymyslí. Není tu sám. Tiše za sebou zavřel, jako kdyby se bál probudit neklidně spícího člověka, a zhasl světlo.


To je ono!! V hlavě se mu rozsvítilo. Vždyť si to přál! Konečně našel chybějící souvislost, stavící dnešní události do úplně jiného světla. Přál si to. Přál si to stejně jako před chvílí, když přemlouval rozbitou žárovku. Den se mu vracel jako v pozpátku promítaném filmu. Výtah na přání jezdí. Hlava i žaludek přestávají bolet. Stačí si to jenom přát! Ano, vybavuje se mu to úplně přesně: Pronikavý pohled očí a jakýsi hlas, který včera v noci Ivaně i jemu přál splnění každého přání. "Aby se vám splnilo každé přání," zamumlal si pro sebe Ondřej. No to je přece nesmysl. Nesmysl! Zbytek včerejšího opojení, které mu vlezlo na mozek. Krátké spojení. Všechno do sebe sice bezvadně zapadá, ale nedává to žádný smysl. Zaváhal. Znovu otevřel dveře do sklepa a rozsvítil. Ruka byla na svém místě. Objektivní, nezpochybnitelná. Neudržel se a přikryl ji znovu vrstvou brambor. Strach z pravdy? Aby se vám splnilo každé přání!

(dokončení povídky najdete v příštím článku, budete-li si to ovšem přát :-))

Nedělní miniglosy č.158

4. března 2012 v 14:12 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle překvapivých výsledků průzkumu českého trhu kradou v České republice bohatí lidé častěji, než chudí. "Ještě se nám nepodařilo odhalit jednu důležitou věc," řekl nám vedoucí výzkumného týmu, "a to jestli lidé více kradou, protože jsou bohatí, nebo jsou bohatí, protože více kradou."
-----------------------
V České republice se letos objevil nečekaně vysoký počet orlů mořských, kteří už v naší zemi nejen zimují, ale i stavějí hnízda a vyvádějí mladé. Tento trend s obavami sledují především v Čechách nejtradičnější dravci, kteří se navíc obávají, aby velké množství orlů nějak nepatřičně nenarušilo příští Všesokolský slet.
----------------------
Podle neoficiální informace z policejní inspekce byly konečně identifikovány dvě osoby, které pronikly v utajení na Nejvyšší státní zastupitelství a provedly v součinnosti s informovanými spolupracovníky přímo z úřadu prohlídku vytipované kanceláře: Jednalo se o bývalé agenty britské CI5 Bodieho a Doyla, kteří tráví v České republice dobu svého zaslouženého odpočinku. Jako nadšené příznivce dobře vychlazené whiskey je nadchla představa, že u nás budou zmraženy důchody, a aby nebyli později zklamaní, ve svém volném čase chodí kontrolovat státní orgány, zda mají připraveno dost ledu.
-----------------------
Mistrovství světa v nicnedělání uspořádala letos v nově otevřeném a na nicnedělání se specializujícím lázeňském areálu "Na samotě" v oblasti Slavkovského lesa Mezinárodní federace workoholiků. Vítězi se podařilo poprvé v letošním ročníku světového poháru dosáhnout času přes 20 minut, což je v kategorii profesionálních workoholiků považováno za vynikající výkon. Tři soutěžící si ovšem v průběhu závodu přivodili nezvyklým nicneděláním závažné zdravotní komplikace a museli být převezeni do pohotovostní kanceláře, kde jim bylo aplikováno vysokorychlostní internetové připojení. Proti konání soutěže tradičně protestovali členové Ligy proti týrání velkých zvířat.
-----------------------
Do zásadních problémů se dostaly světové ratingové agentury, kterým při pokusu o stanovení aktuálního reálného ratingu Řecka došla abeceda.

O zcestovalé zelenině

3. března 2012 v 11:38 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dostal jsem včera docela obyčejnou chuť si o víkendu něco dobrého uvařit. Nakoupil jsem pochutiny různého druhu a skoro úplně nakonec mě napadlo, že potřebuji ještě dokoupit cibuli. Mám cibuli rád. Ne, že bych patřil k těm, kteří ji v syrové podobě přichroupávají ke krajíčku suchého chleba ve vlaku, jak už jsem to taky viděl, ale je pravda, že moje vaření se bez cibule obejde jen málokdy. Ale třeba bílá, neobyčejně šťavnatá cibule, kterou si pravidelně vozím z návštěv Řecka (ano, někteří lidé si z Řecka vozí napodobeniny antických památek, já cibuli :-)), se dá jíst klidně i syrová a pořád je to delikatesa. Takovou cibuli, kdyby tak měli u nás v obchodě! Došel jsem tedy do úseku ovoce a zeleniny a rozhlédl se. Ano, takhle cibule dole v bedně vypadá moc pěkně - není sice tak bílá, jako moje vytoužená řecká kráska, ale jistě svou roli při mém kuchtění zastane na jedničku. Už jsem měl cibuli zváženou, když jsem si všimnul pro mne docela zásadní věci: Cibule byla dovezena z Uruguaye.

Nevím, jestli máte nějakou osobní zkušenost s touto jihoamerickou zemí. Já žádnou. Vím jen to, že když se tam konalo v roce 1930 první mistrovství světa ve fotbale, z Evropy dorazily pouhé čtyři týmy, protože jen ty byly ochotny štrádovat se přes moře (letecké spojení tehdy prakticky neexistovalo) takovou dálku. Odvaha mé cibuli tedy, zdá se, nechybí. Chápu, měl bych asi vzít zavděk tím, že místo poloplesnivých českých zbytků loňských tuzemských zásob, mě poctila svou návštěvou kvalitní cibule - světoběžnice. Ale přesto mi na té situaci bylo něco nesympatického. Rozhlédl jsem se kolem sebe a užasl jsem: Brambory z Maroka, jablka z Peru, víno z Chile, česnek z Číny… Zelenina, kterou kdysi můj dědeček i táta pěstovali na domácím záhonku a hnojili tuzemským hnojem, stejně jako ovoce, které bez problémů dozrávalo na stromech v zahradě, pochází teď skoro výhradně z dalekých zámořských krajů. Konečně mi došel důvod zmíněných nesympatií. Jde nejspíš o obyčejnou závist: Proč by hergot měla být kdejaká zelenina zcestovalá víc než já? Proč by mi měla zahraničními nálepkami na svých kufrech připomínat mé zápecnictví, které mi zatím dovolilo jen jedinkrát vytáhnout paty ze staré a dříve nejspíš i dobré Evropy.

Pravda, zmíněná invaze zelovocových imigrantů ze všech kontinentů s čestnou výjimkou Antarktidy, může být brána i pozitivně. Dnes si přece můžete jít koupit v kteroukoli roční dobu i ryze sezónní výpěstek. Těžko však chápu, proč mám v mrazem jiskřícím lednu hořet touhou po jahodách. Cožpak si ještě z dětství nepamatuji, že v pohádce o dvanácti měsíčkách bylo podobné přání symbolem pýchy a šikany? Ale předpokládám, že dnešní děti to vidí maličko jinak, a měsíčkové sami místo posedávání kolem ohně objíždějí reklamní castingy. "Lednové prefabrikované jahody za červnové šťavnaté ceny!" Maruška by dnes jen valila bulvy!

Samozřejmě chápu, že podlehnu-li z nějakého důvodu neodbytnému nutkání zahazardovat si se svým životem a ochutnat fugu, pravděpodobně bude z Japonska, protože ve Vltavě čtverzubci z nepochopitelných důvodů stále ještě nezdomácněli. Nevyžaduji nezbytně ani to, aby v obchodech byl celoročně dostatek avokád a ananasu z Polabí. Co je exotické, ať klidně exotickým zůstane. Proč by ale měly české veverky louskat lískové oříšky z Kalifornie a v tradičních českých švestkových knedlících by měly hostovat švestky z Karibiku? Proč si nevychutnáváme vše v tom správném a nejlepším čase určovaném po věky přírodou a podléháme pocitu, že máme na vše právo, kdykoli si zamaneme?

Omlouvám se odvážné uruguayské cibuli, opatrně ji kladu zpět do bedny s cizokrajnými nápisy a v záchvatu staromilského tradicionalistického splínu si kupuji olomoucké syrečky a třeboňského kapra. A budu tiše doufat, že jihočeská rybka neprožila svá jinošská léta někde v deltě Mekongu.