Den splněných přání - 1.část

8. března 2012 v 18:32 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Pozn.: Zase po nějaké době zveřejňuji delší povídku, kterou není možné vecpat do jednoho blogového článku, takže ji rozdělím tradičně na dvě části. Ostatně nebývá úplně od věci udělat si přibližně v poločase přestávku (nejlépe vyplněnou reklamou, že?) a počkat si chvíli na rozuzlení. A jen malá doplňková informace: Tato povídka je zatím úplně nejstarším textem zveřejněným na tomto blogu, takže kdybyste se podivovali, proč si její aktéři prostě nezavolají mobilním telefonem, je to z toho prostého důvodu, že ho nevlastní. Kdybyste si náhodou tuto skutečnost neuměli vůbec představit, myslete si prostě, že jsou jejich telefony (nebo aspoň některé z nich) dočasně nedostupné :-).
---------------------------------

Neměl rád tahle rána. Svět viděný jejich brýlemi ztrácí obrysy. Ostré hrany se otupují, zakulacují, tupá bývá jak hlava, tak i bolest, která jí prostupuje. Je to snadné říct si, že už se to nebude opakovat. Dřív, když si to říkával, to myslel naprosto upřímně, dnes si lže. Usmál se a řekl si, že včera v noci to bylo zase doopravdy naposledy. Podíval se na displej svých hodinek. Neukazovaly nic. Vždycky, když nic neukazují, je půl dvanácté, protože v té době se digitální ručičky ztrácejí v osleplých segmentech.

Vpotácel se do kuchyně. "Pfff!! Takového svinstva!" povzdychl si, když uviděl kuchyňský stůl, pozůstalého po včerejší oslavě, nesoucího na svém hřbetě umatlané talíře od pomazánek a chlebíčků, skleničky s rudými zbytky vína na dně i rtěnek na okrajích, flekatý ubrus, pohlcující v sobě nechtěně vycamranou daň bohům, a když se nadechl vzduchu prosyceného včera večer tak lahodnou a dnes tolik odpornou směsicí alkoholových výparů a cigaretového kouře. S pozůstatky lukulských hodů ostře kontrastoval obsah ledničky. Ondřej vztekle přibouchl dvířka. "Aspoň vyvětrat tu mohla!" Kdyby to tu někdo viděl, nemohl by uvěřit, že s takovou "hospodyní" vydržel už pět let. Aspoň vyvětrat! Nebýt té její společnosti různých známých a tetiček a kolegů a jánevímkohoještě, oslava by se určitě neuskutečnila. Prožili by další z obyčejných dní, další z obyčejných večerů, který by si třeba mohli zpestřit nějakou nesmyslnou hádkou. Ráno by bylo vyvětráno a jeho by určitě takovým ukrutným způsobem nebolela hlava.

Po chvilce hodinky naskočily a opravdu se blížilo poledne. Je to divné, normálně se Ivana vracela už před jedenáctou. Ale dnešek je trochu výjimečný; Ondřej se divil, že Ivana vůbec dopoledne vstala. Když ji včera naposledy vnímal, vypadala celkem dobře, ale to bylo asi tak v polovině psychicky náročného večírku. Zdržela se, no a co? Stejně neměl na jídlo ani pomyšlení, žaludek nebyl od krku daleko. "Aspoň kdyby ta hlava tolik netřeštila," pomyslel si zbytkem mozkových buněk a zabořil se do křesla. Ano, takhle vsedě je to trošku lepší. Tááák - to je úleva!

Zkoušel se rozpomenout na některé podrobnosti ze včerejška, ale moc mu to nešlo. Přišlo pár známých, nějací kolegové od Ivany z práce, těžko říct, kolik jich bylo. Rozdvojovali se mu ve vzpomínkách a jejich hlasy splývaly v jednolitou zvukovou oponu, zpoza které nedolehlo nic, dokonce ani běžný řev aut z ulice. Všechno se ztrácelo v mlze páchnoucí po vodce a levných parfémech. Jenom ty oči... Zkusil trochu zaostřit. Ano, ty oči. Jsou jediné, co si opravdu bezpečně pamatoval. Nevěděl, komu patří, není to důležité, ale jinak si kupodivu pamatoval každý detail toho pohledu, postavení řas. Určitě by je poznal, kdyby je znovu uviděl. Nebo se mu to všecko jen zdálo?

Vstal z křesla a podvědomě očekával náraz bolesti hlavy, znal to, nebyl ve stavu kocoviny žádným nováčkem, ale nic se nestalo. Pokýval hlavou zkusmo ze strany na stranu, nahoru dolů. Hlava byla v pořádku. Ale než se tomu stačil podivit, definitivně se mu zvedl žaludek, takže měl co dělat, aby nezaneřádil pokoj ještě víc a stihl doběhnout.

--------------------------------------------

Kde může být? Je skoro půl třetí. Ještě před chvílí si myslel, že dnes nepozře ani sousto, a teď měl hlad. Prázdný žaludek, ještě před chvílí zmítaný vnitřní bouří, se teď čím dál hlasitěji hlásil o svá práva. Lednička prázdná, obchody zavřené, manželka s dopoledním nákupem nikde. Do hospody se mu nechtělo, kromě toho - peníze si Ivana vzala s sebou ráno na nákup.

Napadlo ho jediné řešení. Není to sice nic moc, ale dalo by se o tom uvažovat. Ano, to je ono, přece ještě minulý týden ho od té námahy bolelo celé tělo, když stěhovali do sklepa asi 10 pytlů brambor. Kdyby záleželo na něm, nedělal by to, stejně jich pak na jaře spoustu vyhazovali, ale Ivana nikdy nedala na brambory dopustit. Teď by se jich pár mohlo hodit; v lednici je tatarská omáčka, jako předkrm by to nemuselo být špatné. Měl dokonce takový hlad, že byl ochoten vážit cestu do sklepa, což byla normálně práce Ivany. Od něho se vyžadovala jenom soumarská dřina při skládání a při vyklízení. Do sklepa! Takovou dálku ze čtvrtého patra! Aspoň výtah kdyby jezdil, hlásilo se to už před měsícem a pořád se nic neděje.

Vylezl ven jen tak v trenýrkách a ve vypouklém tílku, byl líný si na sebe ještě něco brát. Stačilo, že musel hledat igelitovou tašku. "Mohl bys protentokrát udělat výjimku," oslovil v duchu výtah, a když šel kolem něho, cvičně zmáčkl tlačítko. Ze zvyku. Červená kontrolka se rozsvítila a výtah za velikého skřípění opustil bezpečné přízemí a začal stoupat vzhůru. "To snad ne? " podivil se Ondřej. Co je to dneska za divný den? Z opice se dostal jakoby nic, žena se mu někde zapomněla a teď dokonce jede i výtah! Na co už by mělo být spolehnutí, když není ani na to, že u nich v domě nejezdí výtah? Ten mezitím dojel, zhasl a poslušně čekal jako věrný pes na rozkazy svého pána.

Písmeno S - jako Suterén, Sklep nebo snad Svinčík. A znovu ten skřípot, tentokrát směrem dolů. Ondřej neměl tyhle sklepní prostory rád. První řada sklepů ještě šla, protože k nim ještě dosahovaly paprsky denního světla, jenže to byly sklepy partají z přízemí a prvního patra. Druhá řada už byla horší. Pár světlušek, hrajících si na žárovky. Partaje z druhého a třetího patra. A teď? Cvaknul vypínačem úplně zbytečně. Ke sklepům třetí řady se už denní světlo nedostalo. Ze všech koutů nepřátelského sklepení vyrůstala všeobjímající tma. Ondřej zacvakal ještě několikrát se stejným efektem. "Kdyby to tak byla jenom povolená žárovka", pomyslel si, protože nic složitějšího opravit nedokázal.

Došátral se po stěně až k místu, kde zeď přetínaly dráty a po nich se dostal vzhůru až k vlastní lampě. Nahmatal žárovku a pokusil se ji trochu utáhnout. Žárovka se tlaku podvolila a pootočila se. Vrátil se po drátech jako po Ariadnině niti zpět k vypínači. Cvak. Sklep vyplul ze tmy do asi tak třičtvrtěšera. Žárovka jako kdyby se chvíli rozmýšlela, její jas se zatřepotal jako pavučiny v rozích sklepení, provětrané zase po nějaké době závanem vzduchu zvenčí.

Co Ondřej uviděl, když odemkl svou kóji, ho dost překvapilo: Brambory nebyly naskládány v pytlích jako ještě před nedávnem, ale byla z nich utvořena jedna velká hromada u zdi. Aby se brambory nerozutíkaly po místnosti, byla celá hromada z jedné strany zapřena několika stlučenými prkny. U druhé stěny se povalovaly prázdné pytle.

"To snad není pravda! Co to tu ta ženská vyváděla?" Vzal do ruky pár brambor. Dva z nich byly shnilé. Ušklíbl se a otřel si ruku do jednoho z pytlů. S jako Svinstvo. "Takový hnůj mám jíst? Až se Ivana vrátí..." Zarazil se. Tady dole ho poprvé napadlo, že se třeba Ivaně něco mohlo stát. Co když ji někdo... Nesmysl! Někde se zapovídala se známými, to je jasné. Ale zarazilo ho hlavně to, že ho poslední myšlenka nepřekvapila. Jakoby podvědomě připouštěl, že by to možná nebylo tak špatné a za zkoušku by to stálo. Blesklo mu hlavou, kolikrát už si takhle v životě přál, aby Ivana zmizela, ale vždycky tu absurdní myšlenku zaplašil.

Vrátil se k hromadě brambor a začal naplňovat tašku. Vtom ale zahlédl pod povrchovou vrstvou brambor něco cizorodého, nepatřičného. Nebramborového. I ve zdejším příšeří rozpoznal nehodící se barvu, tvar i materiál. Odhrabal několik posledních hlíz, které divnou věc překrývaly. Ruka! Lidská ruka! Beze vší pochybnosti - ruka ženská!

Šok!! Šok? Šok. Ne snad kvůli ruce samé, snad víc kvůli tomu, že vůbec nepochyboval, že ruka patří Ivaně. Kvůli tomu, že tento fakt ho nešokoval. Proč by měl být překvapený? Proč by mu to mělo být divné? Vždyť před chvílí o něčem takovém docela reálně uvažoval, dokonce si to možná trošku přál. Nejednalo se o přání vyřčené, jen letmé, lehounce se dotklo hladiny vědomí a opět zalétlo do míst, kam se vejde spousta takových nesmyslů.

"Nemůže to přece být ona, nemá snubní prsten," napadlo ho. Ale hned poté mu došlo, že má před sebou ruku pravou, na té přece Ivana nikdy prstýnek nenosila. Nebo nosila? S hrůzou si uvědomil, že podle ruky není schopen poznat vlastní ženu.

Najednou jako kdyby ho něco napadlo. Vlastně nenapadlo, byl to jen náznak podezření. Měl neodbytný pocit, že pár věcí, zdánlivě nesouvisejících, má něco společného, něco, co jim odvane punc absurdity a nesmyslnosti. Opět to byl jen pocit jako už dnes víckrát, opět to nedokázal zformulovat v myšlenku.

Zdálo by se možná snadné odkrýt i zbytek hrůzného nálezu, věci by se pak určitě vyjasnily. Někdy je ale nejistota se špetkou naděje lepší než stoprocentní jistota. Ondřej neměl dostatek odvahy hrabat dál. Mohl si myslet, že uvnitř Ivana není, mohl mít ještě naději. Nebyl si jist, zda jeho snaha tuto naději si uchovat není spíš otázka zvyku, nebo zda by manželku opravdu postrádal. Ne, nebude hrabat hlouběji, musí si teď promyslet, co dál, a tady nic nevymyslí. Není tu sám. Tiše za sebou zavřel, jako kdyby se bál probudit neklidně spícího člověka, a zhasl světlo.


To je ono!! V hlavě se mu rozsvítilo. Vždyť si to přál! Konečně našel chybějící souvislost, stavící dnešní události do úplně jiného světla. Přál si to. Přál si to stejně jako před chvílí, když přemlouval rozbitou žárovku. Den se mu vracel jako v pozpátku promítaném filmu. Výtah na přání jezdí. Hlava i žaludek přestávají bolet. Stačí si to jenom přát! Ano, vybavuje se mu to úplně přesně: Pronikavý pohled očí a jakýsi hlas, který včera v noci Ivaně i jemu přál splnění každého přání. "Aby se vám splnilo každé přání," zamumlal si pro sebe Ondřej. No to je přece nesmysl. Nesmysl! Zbytek včerejšího opojení, které mu vlezlo na mozek. Krátké spojení. Všechno do sebe sice bezvadně zapadá, ale nedává to žádný smysl. Zaváhal. Znovu otevřel dveře do sklepa a rozsvítil. Ruka byla na svém místě. Objektivní, nezpochybnitelná. Neudržel se a přikryl ji znovu vrstvou brambor. Strach z pravdy? Aby se vám splnilo každé přání!

(dokončení povídky najdete v příštím článku, budete-li si to ovšem přát :-))
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. března 2012 v 19:09 | Reagovat

Nemám rád nakousnuté věci, přečtu si to, až dáš druhou část.
Již od dorostu mívám silnější druhý poločas.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. března 2012 v 19:51 | Reagovat

Mám přečteno, mně to nedá, abych si to nepřečetla a budu se těšit na druhou část. Vy to aspoň tak neroztahujete jako já ty mé povídky. Ale toto je  horor, ne?

3 adaluter adaluter | Web | 9. března 2012 v 0:15 | Reagovat

"Rozmyslete si dobře svá přání, mohla by se splnit."
Tak jsem trošku zarozmýšlela a ano, budu si to přát.:-)

4 Naďa Naďa | Web | 9. března 2012 v 12:51 | Reagovat

Já se nerozmýšlím, prahnu po druhé části. Udělala jsem výjimku, jindy bych si přečetla až najednou, ale dobře jsem udělala, budu se pokoušet uhádnout konec. Tak sem s ním!

5 š š | Web | 19. března 2012 v 10:01 | Reagovat

jak to tak vidím, není dobré, aby se každé přání vyplnilo.. nu uvidíme, jak do dopadne :)

6 Bev Bev | Web | 1. dubna 2015 v 14:14 | Reagovat

Páni, čekala jsem lecos, ale ruku pod kupkou brambor ani náhodou. Je to super, jsem napnutá. :-)

7 userka userka | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 15:51 | Reagovat

Jak se v tomhle případě úplně konkrétně dostala ta rtěnka na ubrus? :)
Normálně jsi mi těmi brambory udělal takovou chuť na šišky se strouhankou, že musím přestat číst a jít dát vařit brambory - promiň mi tu troufalost.
Tak jsem zpět. Ňam, to se těším na ty šišky :D Teď ale pokračuju ve čtení o:)
Aha, tak kvůli té ruce mě chuť mírně přešla :D
Funguje to! Přála jsem si dokončení a ono tu v dalším článku opravdu je! :-D

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 16:35 | Reagovat

[7]: Kdoví, co se na ubrusu večer všechno dělo :-). Chápu, že ruka v bramborách zrovna povzbuzovačem chuti není. Tím spíš, že není úplně jasné, komu vlastně patří :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama