Den splněných přání - 2.část

9. března 2012 v 19:26 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

(dokončení ze včerejška, 1.část si můžete přečíst ZDE)

Ondřej nervózně bloumal bytem. Všechno se mu zdálo být jako ten nejhorší blábol ze sešitku levného čtení do vlaku. Divil se sám sobě, že jeho mozek byl schopen chladně uvažovat, i když bušení srdce cítil až v konečcích prstů. Ten tlukot by se mohl trošku zklidnit, pomyslel si. Měl by se zklidnit. "No tak, je to přece mé přání," dodal Ondřej pro sebe s trochou obav. Stačila malá chvilka. Srdce se začalo postupně uklidňovat, nehrozilo už prasknutím a nebušilo, ale vracelo se do normálního chodu, který člověk nevnímá, a tak o něm nemusí přemýšlet. Je to tedy pravda! Ale stačí to jako důkaz? Nejde jen o otázku vůle a autosugesce? O své vůli neměl Ondřej valného mínění, sugesci nikdy nezkoušel. Svést ovšem všecko na jev, který se nedá vysvětlit, mu přišlo příliš laciné. Teď je zapotřebí chladná hlava, šel tedy do koupelny a pustil si na hlavu proud ledové vody. Když se podíval do zrcadla na svou tvář, uviděl nejen ji, ale i Ivanin snubní prstýnek, odložený zřejmě při ranním sprchování.

Sedl si do křesla a jeho mozek spustil na plné obrátky. Jako první ho zamrazilo pomyšlení, že pro něj byl větším šokem fakt, že by mohl ovlivňovat svým přáním chod věcí, než mrtvola ve vlastním sklepě pod hromadou vlastních brambor a ještě k tomu pravděpodobně mrtvola jeho vlastní ženy. Má to svoji logiku: Každou chvíli přece někdo někoho zavraždí, ale lidé, kteří dokážou vtisknout běhu života svoji vůli, se nerodí každý den. "Možná jen planě fantazíruju," pomyslel si. "Pohled jakýchsi domněle uhrančivých očí, ruka v bramborách, povolená žárovka a všechno ostatní - nemůže to být jen shoda náhod vnímaná jako rádobylogický sled událostí? Vždycky existuje spousta jednodušších a reálných vysvětlení, proč se tedy utíkat k těm bláznivějším?" letělo mu hlavou. Pokud má své fantasmagorii věřit, měl by přece mít nejdříve objektivní důkaz. Co ale tady může platit za objektivní důkaz? Každý další podobný jev může jenom zvýšit pravděpodobnost domněnky, ale jistota..? To ne. Nicméně jakákoli další drobnost ho může utvrdit. "Musím si ještě něco přát," pomyslel si Ondřej, "něco, co nikomu nemůže ublížit, ale co mne může potěšit a co mi zároveň poslouží jako potřebný střípek do mozaiky." Je těžké v takovém okamžiku nemyslet na peníze - jsou hmatatelné, žádné abstraktní pocity nebo dojmy. Je to přece tak snadné! "Pět tisícovek, tady na stůl, jednu vedle druhé!" Byl by to důkaz? Objektivně ne, pro něho ale ano. "Ano, přeju si, strašně moc si přeju, abych dostal pět tisícovek," řekl tentokrát nahlas, snad si myslel, že silou hlasu všechno urychlí. Potichu si hned poté vynadal, proč si přál tak málo.

Chvilku bylo úplné ticho. Srdce teď snad zcela přestalo tlouci, jen od okna se nesl stálý sklem tlumený chór automobilů z rušné ulice. Dole ve třetím patře se dál hádali sousedi. Okolní svět Ondřejovo přání úplně ignoroval. Co by si teď vlastně víc přál? Co by mu přineslo větší úlevu? Ano či ne?

Takže jenom nejapná teorie, výplod mozku poznamenaného silným - leč nepříliš dobrým vínem a ještě silnějšími svinstvy. Napětí povolilo. Jen ta ruka, ta je pravá, to je bez debaty. Jedná se tedy o obyčejnou vraždu bez laskavého přispění nadpřirozených sil, o mrtvolu dosud přechovávanou ve snadno dostupném sklepě, do kterého se může při troše odvahy dostat kdokoli a mrtvolu tam objevit. "Když zavolám policii," pokračuje Ondřej ve vnitřním monologu, "půjdu bručet. Určitě se najde nějaká dobrá duše, která si vzpomene na jednu z našich hlasitějších hádek s Ivanou. Alibi nemám, možná mne dokonce někdo zahlédl s Marií. To vypadá špatně. Mrtvolu je tedy třeba odstranit." Jak? Kam? Jsme v centru města, venku proudí ve dne v noci šňůry aut a tlupy turistů, i policajtů je tu dost. Přitom Ivanino zmizení je třeba nahlásit co možná nejdřív, aby Ondřeje hned od začátku nepodezřívali (stejně budou). Mrtvola už ale tou dobou musí být pryč. Sám to nezvládne, zbývá tedy jediná možnost: Chce to někoho spolehlivého. Žádost o pomoc nebo o spolupachatelství? Ale proč spolupachatelství, když nic neudělal? Marii? Proboha ne! Kdoví, jak by si to všechno vysvětlila. Buď ho bude mít za hnusného vraha, nebo ještě hůř - bude si myslet, že se Ivany zbavil kvůli ní, aby si ji mohl vzít.

"V takové situaci teprve člověk pozná, jak málo má opravdových spolehlivých přátel," povzdechl si Ondřej, když prolistovával svůj diář. "Snad jedině Michal, toho už jsem párkrát tahal z bryndy, má mi tedy co oplácet, a taky na něj vím spoustu věcí. Na něco podobného je v tomhle případě asi lepší spolehnutí než na přátelství!"

--------------------------

Inu - zatím jde vše podle plánu. Michal se sice divil, co prý tak najednou a jestli to není nějakej hloupej fór a proč to jako nejde po telefonu. Ale je kámoš! Za hodinu dole v bistru. Ondřej se z okna podíval na osvětlený vchod s honosným blikajícím nápisem Bistro Monaco. Neměl by radši odhrnovat záclonu, napadlo ho. Zblbnout se dá úplně snadno. Kdyby aspoň věděl, komu má za tu šlamastyku poděkovat!


Zvonek!!! Že by policie?! Ale ta by přece neměla mít zatím o ničem ani ponětí. A Michalovi jasně řekl, že má jít rovnou do bistra. Ještě jednou! A potřetí! Vyzývavý, poroučivý, ostrý zvuk. Ondřej vykoukl špehýrkou. Jen stará Vrbinová odvedle, co může chtít?

"Máte tu ňáký peníze, pane Marek," zazpívala nepříjemně vlezlým drnčivým hlasem. Otevřel. "Nechala to tu včera listonoška, víte, já vám to chtěla dát už večer, ale když u vás bylo tak veselo.... " nakukovala sousedka mezi řečí do bytu. "Jó, má tak někdo život," zanotovala a hlas se jí chvěl závistí. "Mně nikdo nic neposílá, všichni na mě kašlou a taky sem zaplaťpámbu živa," dodala. Ondřej ani nepoděkoval, vzal peníze a přibouchl dveře. Pak ho napadlo, že by mohl být sousedce nápadný, rychle otevřel a zavolal na ni své děkuju. Vrbinová se k němu obrátila a galileovsky připodotkla: "A kašlou, povídám!"

Ondřej se zpotil, když obálku rozbaloval. Konečně to přišlo - honorář za pár posledních článků, dali si s tím na čas. Jedna, druhá, třetí.... Střídavě ho mrazilo a bylo mu horko. Ano, bylo jich pět a k tomu nějaké drobné. Podle plánu. Podle přání.

Člověk by musel být superrealista, aby odolal takovému tlaku důkazů. Žádaných pět tisícovek leželo před Ondřejem na desce stolu, vystavovalo mu na odiv své pobledlé barvy a kochalo se jeho duševní horečkou. To je situace! Vyplňuje se opravdu každé přání - dokonce bez toho, že by bylo vyřčeno, že by muselo být vědomím stvrzeno, stačí lehoučké polopodvědomé přání a je to. Co to je za instituci, která mu dává takové možnosti a proč? Čím si to zasloužil? Jeho pocity byly dvojaké - ano - pocit moci, opojení z možností, které se mu otevíraly, okouzlení vědomím nadřazenosti, okouzlení tím větší, čím byly menší jeho vlastní zásluhy na nabytí těchto schopností. Mohl, co chtěl, možná jenom krátce, možná jen pár minut a pak to skončí. Nevyužít příležitosti je trestné! Má jedinečnou šanci se stát jak nejsvatějším dobrodincem, tak i nejhroznějším despotou.

Svědomí? Lepší já? Pocit odpovědnosti? Ano, i druhá strana barikády se ozvala. Stačí přece, aby si jen pomyslel... Nemusí to přece úplně chtít, stejně se to stane. Jak je snadné pomyslet si něco strašného, jak často nás taková přání napadají. Je libo nechat spadnout letadlo? Ale ne, on si to přece nepřeje, nechce, ale ta hloupost se mu vkrádá do myšlenek tím víc, čím víc se snaží na ni zapomenout. Spadnout letadlo... Žádný problém! "Dost! Přeju si, abych si to nepřál!!!" Snaží se překřičet prvotní myšlenku, ale co víc platí - to, co je skryté, nebo to, co se křičí? Polilo ho horko. Které letadlo to bude? Kolik v něm bude lidí? Zaváhal před vypínačem televize. Nestisknul ho. Nechtěl nic vidět.

Ondřej si až teď plně uvědomil absurdnost své situace: Pokud nechce škodit, nesmí si prostě nic přát. Musí vypnout, přestat na cokoli myslet, přestat snít. Domyšleno do důsledků - před ním jsou pouze dvě cesty: Buď zešílí z následků svých vlastních přání, nebo z toho, že nebude smět na nic pomyslet.

-------------------------------------------

Otupěle zíral do tmavé obrazovky vypnuté televize, kde jediným obrazem byla jeho tvář. Ale moment, teď ho aspoň něco napadlo. Proč mluvit o problému, přece si to stačí jednoduše přát. No ano, "přeju si," Ondřej se snažil co nejvíce soustředit a zavřel přitom oči, "aby ta zatracená mrtvola ze sklepa zmizela a všecko bylo jako dřív." Zpátky do normálního stavu, zpátky do rovnováhy. "Ta mrtvola musí zmizet, ať zmizí, ať zmizí, kamkoli, ale co nejdál, daleko, pryč!" Jak dlouho těm zapráskaným silám může trvat, než ji odklidí? Přeje si to! Na peníze, na takovou drobnou úsluhu čekal víc než půl hodiny. Je odklizení mrtvoly lehčí nebo těžší než sehnat pár tisícovek? Ondřej neúnavně přecházel po bytě. Sejít znovu dolů? Nejjednodušší by bylo, přesvědčit se na vlastní oči. Ještě chvilku, všechno má svůj čas. Došel až ke dveřím a zastavil pohyb ruky těsně nad klikou. Teď, teď už by to mohlo být hotové. Jen trochu odvahy zkontrolovat, jestli je uklizeno. Musí se překonat dřív, než si pro něj přijdou. Možná by to tak bylo lepší, proběhlo mu myslí. Zarazil se. Bylo tohle už přání nebo ještě ne?

Sáhl na kliku a zvonek se rozřinčel, jako kdyby byl na fotobuňku. Ondřejovi se zastavilo srdce a ruka také. Bylo to přání! Polkl a rezignovaně otevřel. Za dveřmi stála Ivana.

"Promiň, nechala jsem tu klíče," řekla a dala mu ledovou pusu ze zvyku na jeho bledě žlutou tvář místo pozdravu. "Neměl bys tolik pít, nevypadáš nejlíp." Chtělo se mu polknout ještě jednou, ale nešlo to.

"No představ si, potkala jsem Ditu, víš, tu spolužačku, jak jsem ti o ní nedávno vyprávěla. Zrovna ráno jsem si na ni vzpomněla. Vůbec se mi dneska docela daří. Koupila jsem všechno, co jsem chtěla sehnat. A to jsem včera četla horoskop a podle něho mám mít dneska strašný den."

Horoskopy lžou," podotkl nezúčastněně Ondřej. "Ano, platí to i pro ni", pomyslel si. Všechno funguje, jak má.

"Řeknu ti, má se docela slušně. Vzala si ňákýho velkopodnikatele, co bys tomu řek? Jsou teď samý prachy." Vešla do kuchyně. "No to je paráda. Ani si na to nešáh, co? Teda tebe bych jí přála! Tebe, ty ožralo!"

"Buď zticha, nevíš, co mluvíš!!! rozkřičel se na ni Ondřej po její zmínce o přání.

"Nejenom ožrala. Sprostej ožrala! Aspoň jeden den bys na mě moh bejt milej." Hlas jí trochu zjemněl: "Kam jdeš? Počkej."

Ondřej pospíchal. Už pět minut měl být vedle v bistru a přemlouvat za pomoci koňaku kamaráda, aby mu pomohl s mrtvolou.

"Počkej, Ondro," zastavila ho ve dveřích. "Nemyslela jsem to tak. Nechoď pryč."

"Mám sraz s kamarádem."

"S kamarádem, jo?" Podezřívavě zdvihla obočí a tiše vzlykla.

"Jo, s kamarádem." Toporně ji pohladil po vlasech. "Za chvilku jsem zpátky." Občas si připadal, jako kdyby ji ještě miloval. Pustil se dolů po schodech.

"Co budeš chtít k večeři k tomu guláši?" zavolala za ním. I ona ještě uměla být laskavá.

Jedno slovo. Jediné slovo stačilo, aby buď urychlil katastrofu, nebo úplně změnil dnešní běh věcí. Záblesk škodolibosti. Přál si to říct. A žádné přání dnes nemohl vzít zpátky: "Brambory," křikl do ozvěny schodiště.

Seběhl dolů pěšky a zvuk jeho kroků zanikl v randálu velkoměsta, jakmile otevřel venkovní dveře.

------------------------------

"Za kamarádem," uchichtla se smutně Ivana. "Pořád si ještě myslí, že o té jeho platinové Maruš nic nevím, trouba." Doprovázena pouze velikým hrncem na brambory začala tápat v houstnoucí tmě sklepa. Snažila se nahmatat vypínač. "Konečně," pomyslela si. "Jen aby to svítilo!" Cvaklo to a sklepní místnost vystoupila z ilegality.

"Kdyby tak té couře jednou někdo zakroutil krkem," povzdechla si a odhodlaně hrábla rukou do hromady brambor.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Naďa Naďa | Web | 9. března 2012 v 21:09 | Reagovat

Ne, tak tenhle konec jsem nepředpokládala ... :-)
Přečetla jsem to jedním dechem. Ještěže nemáme ve sklepě pytle brambor :-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. března 2012 v 22:42 | Reagovat

No tedy, jedna snadná vražda za druhou. To by to na světě vypadalo a kolik lidí by bylo mrtvých?  A žádný chudý.. Všichni chytří..jé, to by se to žilo. Vlastně ani ne...byla by to anarchie.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. března 2012 v 11:05 | Reagovat

Ano, brambory jsou dobrá příloha.

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. března 2012 v 23:56 | Reagovat

[3]:Na všechny způsoby, že jo.:-)

5 ratuska ratuska | Web | 11. března 2012 v 17:30 | Reagovat

Dost dobré :-).Když si tak představím, že by se mi mohlo něco takového stát, fíííha, šílená představa :-).

6 š š | Web | 19. března 2012 v 10:15 | Reagovat

nečekané, výborné :)

7 adaluter adaluter | Web | 19. března 2012 v 15:29 | Reagovat

Tak jsem si vzala pár dní (koukám, že hned deset) na roz(za)myšlenou.
Tvoji lidé jsou tak opravdoví a zatím vždycky jsem v nich našla něco ze sebe, co mě nutí nad sebou zapřemítat, kupodivu to většinou nejsou věci na které by člověk byl zrovna pyšný.
  Zvláštní je, nebo snad ani není, že o takové možnosti, tedy mít schopnost přát si přání předem splněná, jsem mnohokrát přemýšlela-snila-rozumovala.
I já narazila na tu podivně nutkavou rozdvojenost, kdy se zdá být samozřejmé, že přání využijeme ku prospěchu svému, nebo lépe všech, ale odkudsi, z hlubin, se ozývají škodolibé hlásky, které jako by se snažily vymyslet a prosadit něco plného pomsty, či touhy po nadvládě, nebo jen zloby, něco, co naše skutečné já (snad to je skutečné já) a svědomí odmítá, a přichází nekonečné dohadování se sama se sebou, jak oddělt zrno od plev, šlechetná přání od vlezle podlých.
Já si to sama pro sebe vyřešila podmínkou písemného přání, tam už hlásky nedosáhnou.:-)

Pravda je, že vlastně ani nevnímáme kolik různých přání nám hlavou proletí, ani jak "rozporuplná" občas jsou.
Den splněných přání, by se nejspíš do dějin lidstva nezapsal jako ten nejšťastnější.

8 Čerf Čerf | Web | 19. března 2012 v 23:37 | Reagovat

[1]:[6]: Inu, to je text ještě z doby, kdy jsem byl přesvědčený, že povídka musí mít překvapivou pointu :-)

[2]:[5]: Nechtěl bych to zažít. To mám radši věci tak, jak jsou, i když nejsou úplně podle mého gusta.

[3]: S rýží to není ono, i když se do ní taky leccos vejde.

[7]: Kdybych si mohl něco přát, bylo by to dalších pár čtenářů tak vnímavých jako jsi ty :-) Od té doby, co jsem to napsal, už jsem přál mockrát různým lidem splnění všech přání. Vždycky jsem si vzpomněl :-)

9 Bev Bev | Web | 1. dubna 2015 v 14:35 | Reagovat

Je to naprosto skvělé, napínavé, vtipné a moc hezky napsané. A konec, kdy si předají mrtvolu ve sklepě mě nesmírně pobavil a nadchnul. :D Smekám v obdivu a nedivím se, že povídka vyhrála. :-)
Taky často přeju splnění všech přání, uff! kdoví, co všechno jsem třeba způsobila. :-?  ;-)

10 userka userka | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 16:22 | Reagovat

Fuj, mně při tom závěru úplně přeběhl mráz po zádech. Tahle věta je ale smutná: "Občas si připadal, jako kdyby ji ještě miloval." Pěkná povídka, klidně bych si nechala líbit další díl(y).

[7]: Máš to pěkně promyšlený ;-)

[9]: Vyhrála? Co vyhrála? Čerfe?

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 16:59 | Reagovat

[9]: To je, myslím, jediný případ, kdy mrtvola ve sklepě pobaví :-). Od začátku jsem měl záměr, aby nebylo jasné, kdo je oběť a jestli vůbec nějaká byla. A porota s tím měla problém, protože takhle to nebyla ani sci-fi ani detektivka :-).

[10]: Ano, je to smutná věta. A měla být.

Vyhrál jsem nějaké knížky od západočeských spisovatelů. Zrovna nedávno jsem potkal ve Františkových Lázních básnířku, jejíž knížky jsem tehdy taky dostal. A nějaké zapomenutelné drobnosti. Co ale bylo zajímavé, že se tehdy moje věci dostaly do jakéhosi almanachu, ne próza, ale poezie. Mimochodem, dnes mi připadá děsivě slabá a vůbec bych ji na blog nevyvěsil, protože se mi nelíbí. Ale s touhle povídkou jsem žádný problém neměl a jsem s ní kupodivu i po létech spokojený :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama