Duben 2012

Nedělní miniglosy č.166

29. dubna 2012 v 16:44 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V zájmu lepšího zpřístupnění tradičních lidových úsloví mladé generaci přišel tým Českého hydrometeorologického ústavu se zcela novým výkladem přísloví "Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem." Podle nové interpretace platné pro období globálního oteplování se tak říká proto, že právě za kamny bývá na jaře chladivý stín, který dokáže dobře ochránit před tradičními březnovými a dubnovými vedry.
-----------------------
Hackeři z hnutí Anonymous napadli internetové servery české Poslanecké sněmovny, takže poslanci přišli na facebooku i o těch posledních několik přátel, kteří jim po vstupu do praktické politiky ještě zbyli.
----------------------
Policie vyšetřuje krádež desetitunového železničního mostu, který byl pravděpodobně odcizen dobře organizovanou skupinou zlodějů, vybavených moderní těžkou technikou. Policejní mluvčí uvedla, že jde o zcela výjimečný případ, nicméně připustila, že v reakci na něj policie posílila ostrahu Petřínské rozhledny a železných zásad politiků ze strany Věci veřejné. Podle odpovědných pracovníků železnic je velkým problémem i skutečnost, že železnice má železo přímo v názvu, takže až zloději kovů veškeré železo na železnici rozkradou, bude muset být pravděpodobně vymyšleno pro železnici zcela nové slovo.
-----------------------
Podle představitelů českých komunistů jsou dnes právě komunisté jedinou silou v zemi, která je schopna získat zpět důvěru lidí v efektivní vládnutí, kterou postupně prohospodařily a poztrácely všechny polistopadové vlády. "Dejte nám dva roky u moci," prohlásil na tiskové konferenci jeden z komunistických poslanců, "a uvidíte, že důvěru českých občanů v českou vládu zase vrátíme tam, kde by podle našeho názoru měla správně být, tj. na 99,9%".
-----------------------
Odborový svaz českých vepřů se ve svém posledním prohlášení důrazně ohradil proti pejorativnímu nádechu, který lidé dávají skutečnostem pro vepře naprosto běžným: "Každou chvíli slyšíme v politickém boji argument, že někomu jde jen o koryta. Hanlivý nádech, který podobnému vyjádření lidé dodávají, nás uráží a zraňuje, protože starost o koryta považujeme za významnou pozitivní motivaci, na které my, vepři, neshledáváme nic špatného."

Noční polštářová rekonstrukce

26. dubna 2012 v 20:49 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Obtisknu tvou vůni z paměti do polštáře,
z odrazu v okně pak obrysy tvé tváře,
duhovky očí, které se leskle potí
mrkají občas pro, ale často i proti.

Půlměsíc úst, co smát se nakažlivě umí
a hlava, která - když chce - všemu porozumí,
uprostřed polštáře pak vráska přemýšlivá;
u velkých obrazů už to tak, věru, bývá.

V bitvě polštářové dostal jsem velký dar,
tvým obrazem v damašku přesně na solar;
vojska moje vzdát se každou chvíli musí.

Paprsky noci už odevšad se řinou;
popsat však blíže i obraz pod peřinou,
na to už, promiňte, netroufnu si :-).

O vykutáleném pokladu

24. dubna 2012 v 22:24 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Přišla mi domů složenka. Vím, občas se to stává a většinou to nevěstí nic dobrého, ale tohle byla "hodná" složenka, složenka, jejímž prostřednictvím nás čas od času některé instituce odmění a pošlou nám peníze. Tu vrácený přeplatek daně, ondyno zase pár desetikorun za nedobrovolný odkup akcií ještě z kupónové prehistorie, žádná velká frekvence, ale ani sebemenší obnos, myslím, nedokáže přijít nevhod. Tuhle složenku jsem ale nečekal. Měla na sobě velký nápis ÚROKOVÁ POUKÁZKA a já musel ve změti čísel chvíli hledat, než jsem dokázal zaostřit na částku. Marně jsem přemýšlel, odkud by mi asi mohl pramenit nějaký úrok, protože ten většinou předpokládá jakési depozitum, které jsem si nedokázal vybavit. Navíc mi složenka přišla na adresu, kde jsem se zdržoval naposledy před dvaceti lety.

Překvapení. Úrok z pokladu hraběte Monte Christa, nejméně. Hltavě jsem přejížděl zrakem po modrobíle vyvedené ploše složenky: Evidenční číslo, číslo poukázky, číslo vkladového účtu (hleďme, zjevně mám kdesi utajený vkladový účet, tak dobře utajený, že se mi ho povedlo utajit i před sebou samým). Samá voda, samá voda… Datum zúčtování úroků… Přihořívá…No… A ve velkém políčku přivyklém jinak dlouhým mnohaciferným částkám stála osaměle maličká jednociferná jednička. Hoří! A aby nezůstala opravdu žádná naděje, text ve vedlejším poli pro jistotu překládá z arabské číslice do češtiny, byť vyvedené latinskými písmeny: "Jedna".

Tehdy jsem si uvědomil, že můj vkladový účet ve výši cca dvou stokorun je (jak již z ustrojení toho slova plyne) pozůstatkem po dávném zůstatku na jakési stařičké cestovní vkladní knížce. Její nedlouhá a nepříliš zářná kariéra kdysi skončila vybráním většiny prostředků na cestu do tehdy vytoužené jižní Francie. Dvě stovky zbyly podobně, jako po výbuchu hvězdy zbyde coby pozůstatek malý hvězdný trpaslík. A jako pozůstatek po pozůstatku po zůstatku mi teď přišla domů jedna koruna jako úrok.

První přirozenou reakcí bylo zklamání. Depozitum zjevně nebylo v hodnotě pokladu literárního hraběte a zdá se, že úroky z tohoto vkladu ke klidnému a pohodlnému rentiérskému životu postačovat nebudou. Ani skutečnost, že mi částka nebude připsána na účet, ale bude vyplacena přímo na ruku, mě nijak neusmířila v mém původním odsudku: Přece nebudu vážit cestu až na poštu, abych si poté, co vystojím frontu, vyzvedl jedinou korunu! Na druhou stranu, co by za to dala kupříkladu zlotřilá (pro někoho ovšem dobrotivá) lucemburská liška ryšavá, kdyby jí její dobrotiví (pro někoho ovšem zlotřilí) husitští oponenti poslali českou korunu. Myslím, že Zikmund by dal této variantě určitě přednost před mlhavým příslibem, že po něm jednou pojmenují zvon, a pílil by o překot na nejbližší pobočku České pošty korunu si vyzvednout. V tomto srovnání mimochodem dobře vynikne míra devalvace koruny v úseku posledních necelých šesti set nepokojných let.

Pořád jsem ale váhal. Představoval jsem si paní za přepážkou, kterak si s velkým zájmem prohlíží mou kuriózní úrokovou poukázku. "Nechcete přiložit váš úrok na účet?" nabídne mi třeba. "Připojen k jistině, zhodnotil by se možná až jedním procentem per annum." Ani se mi už nechtělo uvažovat o tom, po jakémže pozůstatku by to pak byl pozůstatek. "Investovat je možné i menší částky," dodala by paní školeně a - doufám bez ironického podtextu - by nabídku podpořila moudrým úslovím: "Každá koruna dobrá!" Taková investice by se jistě vyplatila. Jestli počítám dobře, za dalších šest set let bych mohl mít z této koruny skoro čtyři stovky, za předpokladu, že se místní trh bude vyvíjet bez velkých turbulencí, což ovšem v minulých šesti stech letech moc neplatilo. "A celý obnos u nás bude v bezpečí, zatímco vám by se ještě mohl doma někam zakutálet," řekne paní s milým úsměvem ve tváři a s lehkým přídechem despektu v hlase. Nevím, nevím, na poštu je to přece jen z bytu skoro čtvrthodinka a přínosy tohoto řešení na první pohled nevypadají valně.

Ještěže se nenechám odradit prvním a většinou ani druhým ukvapeným pohledem. Práce kvapná, málo platná, jak by řekla teta Kateřina. Při cestě z práce jsem potkal svého dobrého známého, který podobně, jako někdo luští po večerech sudoku, řeší různá morální a jiná dilemata: "Člověče, už nevím, co s tím: Ať řeším cokoli, poslední dobou se vůbec nemůžu rozhodnout, co mám dělat; já si snad nakonec hodím korunou!" Konečně mi to došlo: Tahle získaná koruna úroků nemůže, dokonce nesmí být předmětem žádné konzervativní investice, to je přece doslova pokyn shůry, onen antický "deus ex machina". Půjdu na poštu a proti úrokové poukázce nedostanu korunu jedinou, ale jedinečnou, dostanu nádhernou blýskající se a výtvarně perfektně zpracovanou kovovou minci, kterou použiju kdykoli, když bude nutné se rozhodnout a já budu právě z nějakých důvodů dlít na vahách. Odteď už na každém rozcestí budu vědět, kudy dál a nebudu trávit svůj čas pochybnostmi. Mohu dostat ze svého starého vkladu lepší úrok? Jen doufám, že mě tahle z hlubin dávnověku vykutálená nápověda nebude záludně směřovat tak, kam nechci. Nu což, nebude-li se mi její rozhodnutí líbit, můžu házet tak dlouho, až konečně padne ta správná strana. Jak praví výsledky průzkumů: pohrdání danými pravidly je v Čechách celkem tolerováno, takže mi snad semtam nějaký ten cinknutý výsledek nikdo nebude mít za zlé.

Po čtvrthodině cesty a dalších dvaceti minutách ve frontě mi už paní za přepážkou dává obřadně podepsat, že úrok byl vyplacen v plné výši a další péče o něj je už výhradně v mé odpovědnosti. Svou kouzelnou korunu jsem opatrně přenesl do malé kapsičky, kde nebudu ode dneška nosit nic jiného. To aby se mi můj vykutálený poklad doopravdy někam nezakutálel, na to je pro mě moc cenný. A i když se už z fronty k "mé" přepážce valil další zákazník, ještě jsem si stihl všimnout, že paní za okénkem vypadá na poměry České pošty necelých šest set let po Zikmundovi velmi, velmi obstojně. Čarovnou korunu je třeba okamžitě otestovat. Hodil jsem a padlo ANO. Tomu říkám odvážná odpověď, bodejť, jdu do toho! Ještě jednou jsem se naklonil k přepážce: "Neměla byste dnes večer čas?" Magickým silám se prostě nedá odolat!

Paní se na mne usmála a z malé kapsičky u velmi šik vesty vylovila malou kovovou minci. Musela hodit sedmkrát, než jí konečně vyšlo NE.

Nedělní miniglosy č.165

22. dubna 2012 v 12:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Poslanci, kteří opustili poslanecký klub Věcí veřejných a spolu s Karolínou Peake se snaží vytvořit vlastní poslaneckou frakci, jednoznačně odmítají, že by se stali přeběhlíky. "Nejsme ani přeběhlíci ani přelétaví lidé," řekl nám jeden z nich. "Připouštím ale, že jsme z potápějící se lodi Věcí veřejných museli přeplavat."
-----------------------
Předsednictvo Odborového svazu zřízenců požaduje, aby byla upravena právní definice tzv. nezřízeného života, která byla nedávno ustanovena pro potřeby českého zákonodárství. Podle názoru zřízenců totiž může být zmatečné, když nezřízeným životem žije podle nové definice i ten, kdo je každou chvíli úplně zřízený.
----------------------
Podle zdrojů z Policie ČR se opět objevila možnost dopadnout tzv. zloděje století, Františka Procházku, který před několika lety jedné bezpečnostní službě odcizil více než půl miliardy korun. Používání pojmu "zloděj století" v souvislosti s panem Procházkou se totiž dotklo cti několika známých podnikatelů z Baham, Jižní Afriky, Ruska a dokonce i z České republiky. Česká televize se proto rozhodla uspořádat velkolepou zábavnou televizní soutěž o zloděje století, jíž by se měli zúčastnit všichni čeští vrcholoví zloději, kteří již předběžně přislíbili osobní účast v tomto prestižním klání. Spravedlivé posouzení bude zajištěno dodržením principů přímé demokracie, protože o výsledcích budou rozhodovat přímo diváci SMS zprávami, které budou posílat svým favoritům. Policie si od této reality show slibuje, že bude konečně po létech dosaženo spravedlnosti a dříve než se všichni soutěžící opět rozjedou do svých krásných domovů po celém světě, bude titul "zloděj století" nezpochybnitelně ve správných rukou.
-----------------------
Proslýchá se, že speciální cenu Magnesia Litera za přínos světové teorii literatury dostane nejmenovaný český básník, který jako člověk, přivydělávající si na nuzné básnické živobytí jako realitní makléř specializující se na půdní byty, obohatil světovou literaturu o novou básnickou formu s pevnou strukturou rýmu i rytmu - tzv. několikaposchoďovou báseň neboli mesonet.
-----------------------
Podle jednoho z ministrů české vlády jsou odborářské protivládní demonstrace jedním z pilířů, na kterých má stát postupné hospodářské oživení v České republice. "Jsme stále nezaslouženě kritizováni za to, že naše politika je čistě restriktivní a nikoli prorůstová. Přitom právě jen díky naší aktivní politice přijíždějí na mohutné protivládní demonstrace do Prahy statisíce lidí, což by podle našich analýz mělo výrazně oživit sektor hromadné dopravy a celou velkou oblast průmyslu zaměřenou na výrobu mávátek a transparentů." Prorůstové kroky české vlády oceňují i mezinárodní investiční společnosti, které doporučují investorům jako vynikající investiční příležitost nákup akcií českých výrobců cepů, řemdihů a sudlic.

O myšlenkových a jiných rentgenech

20. dubna 2012 v 21:51 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Tento týden jsem byl nucen po mnoha letech navštívit "zdravotnického fotografa" neboli rentgen. To je takové to zařízení, kde dokážou nahlédnout pod povrch věcí a odhalit, co žárlivě střežíte pod slupkou svého těla. Rozhodl jsem se totiž nechat své zlobivé patě udělat fotky na pas; kdybych se náhodou rozhodl v létě vytáhnout paty z České republiky, tak aby nebyly na hranicích problémy.

Je zajímavé takhle nahlédnout do sebe, podívat se, jak je člověk ustrojen, prohlédnout si, jak důmyslně držíme pohromadě. Než na rentgenu pochopili, že chci pouze fotky paty, udělala mi místní laborantka - zřejmě puzena vlastním tvůrčím vzedmutím - několik fotek jiných zákoutí mého těla, zákoutí, která jsem sice vidět původně nechtěl, ale která jsou neméně zajímavá, a přijal jsem je tedy jako bonus, protože za ně zdravotníci nechtěli nic kromě mé trpělivosti a ochoty nastavit tělo zvědavým a nadmíru průrazným paprskům rentgenového slunce. Ani usmívat jsem se nemusel, ostatně vím, že podle nařízení pasového odboru Evropské unie jsou úsměvy stejně zapovězeny, snad abychom nemohli být podezíráni z toho, že svou budoucnost vidíme optimisticky. Lidé bez vlastní nezávislé dobré nálady jsou přece - když se to umí - mnohem lépe ovladatelní, než ti, kteří se dokážou usmívat, často skutečnosti navzdory. Moje pata se ovšem bojácně zařídila přesně podle evropských předpisů a neusmívala se na fotce ani trochu. Zdravotní i unijní byrokracie byly tedy spokojeny a slunění na improvizované rentgenové pláži za olověným paravánem čekalo dalšího na řadě.

Nakukování pod povrch mě ale zaujalo. Jestlipak jednou půjde nakukovat nejen pod slupku tělesnou (a že jde v některých případech o moc krásnou slupku), ale i pod slupku duševní. Představte si, že si skočíte ne na obyčejný, ale na "myšlenkový rentgen", kde vám pověřený lékař udělá na počkání roztomilé obrázky vašich myšlenek a řekne vám po jejich krátké analýze, co dělat, abyste byli lepším a šťastnějším člověkem. Při výběrovém řízení nikdo nebude ztrácet čas nepřímými otázkami na vaši motivaci ucházet se právě o takové zaměstnání a na to, zda vaše úmysly jsou čisté nebo umorousané. Prostě si vás proskenují příručním myšlenkovým rentgenem a budou mít jasno. Na počítačových seznamkách si kromě nic moc neříkající podobizny a potvrzení o majetkové i citové bezdlužnosti necháte poslat poslední výsledky z myšlenkového rentgenu, aby bylo vidět, co skrýváte za svými vnitřními luby. Svatba bez podrobného myšlenkového rentgenu? Zapomeňte! Do takového rizika by přece nikdo rozumný nešel! A určitě brzy někdo vymyslí aplikaci pro mobily, aby výsledky byly vždy čerstvé a ještě teplé. Myšlenky jsou mršky nepokojné a umějí se v čase neuvěřitelně proměňovat. Dva dny starý myšlenkový rentgen bude k ničemu, budoucnost je jistě v on-line režimu.

Bude to zajímavá hra na pravdu, když se bude muž krásné ženě vyznávat z prvotního duchovního souznění a přitom výsledky myšlenkového rentgenu již budou tou dobou mládeži zcela nepřístupné. Když politik bude hovořit vznešenými slovy o bohulibosti svých záměrů a na myšlenkovém rentgenu bude po harpagonsku přepočítávat "odkloněné" peníze. Když u soudu bude recidivistovi při jeho výpovědi pomalu rašit svatozář, zatímco na myšlenkovém rentgenu budou kvílet jeho oběti. Anebo když naopak myšlenkový rentgen svého majitele zradí tím, že nezobrazí vůbec nic a přitom nepůjde o žádnou technickou poruchu. Všechny vnitřní komůrky, komnaty a duševní zákoutí budou na myšlenkovém rentgenu zachycené pěkně z profilu i z ánfasu, aby vyhodnocujícím expertům byla k dispozici i sebemenší drobnůstka. A jak známo, ďábel (a nejspíš i Bůh) se skrývá nejčastěji právě v detailu.

Ano, i já mám své "třinácté komnaty" jako asi každý. Nemám v nich poschovávané, myslím, žádné hrůzy a hanebnosti, za které bych se přehnaně styděl, spíš jsou tyto místnůstky nabité zážitky, emocemi a sny všeho druhu, které si sobecky dovoluji ponechat sám pro sebe, prostě proto, že se o ně nechci na potkání dělit, natolik jsou mi vzácné. Tyhle komůrky si velmi úzkostlivě střežím, nezavedu do nich jen tak někoho, a případné pokusy o vloupání do nich trestám v nejlepším případě nepochopením a příkrým odsudkem. Snažím se rovněž, seč mi síly stačí, neprahnout za každou cenu po informacích ze soukromí druhých, ať už jde o mé blízké, o veřejně známé osoby anebo ty, co se jimi zoufale snaží stát. Copak nemají právo na stejný kus vlastního nedotčeného světa, jaký si nárokuji pro sebe? Určitě mají a já jim ho za sebe jistojistě kdykoli dopřeju, protože co sám nerad, snažím se nečinit jiným.

Jak mám jinak technický pokrok docela rád, při pomyšlení na objev podobný "myšlenkovému rentgenu" mi naskakuje husí kůže jak struhadlo, střídavě mi planou tváře a mrazí mě v zádech, a tak pevně věřím, že stihnu odcestovat na hodně dlouhý výlet do nějaké zajímavé říše fantazie dřív, než se takový vynález začne prodávat v každém větším konzumu.


Prohlížím si pěkně kontrastní černobíle rentgenové fotky své pravé paty a i já na nich podobně jako paní doktorka shledávám dvě pěkné ostruhy, které - jak se ukazuje - mají na svědomí letošní nepříjemnosti spojené s chůzí či během. Čímpak jsem si asi své ostruhy vysloužil? Ptám se laborantky, jestli mi fotografie udělá také v pasovém formátu. Přece jen, léto se blíží a já se těším, že vytáhnu svou patu do stávkujícího Řecka, za evropský polární kruh nebo rovnou na Hokkaidó. Paní v bílém plášti s dozimetrem na kapsičce se mi upřeně dívá do očí a je vidět, že by právě dala nevím co, aby mi nakoukla do hlavy a získala odpověď, jestli jen provokuji nebo bych měl spíš patřit do jiné ordinace, která je v téže budově, jen o pár pater výš. "Kdyby tak existoval myšlenkový rentgen," říká si ta žena jistě, "ušetřilo by nám to spoustu práce." Nejspíš má pravdu, ale stejně jsem rád, že to zatím nejde.

Jak už jsem se tu v nějaké souvislosti jistě zmiňoval, jedno z často opakovaných hesel mé babičky bylo: Myšlenky jsou fraj! Tak ať tomu tak je - vědeckému pokroku navzdory - co nejdéle a pro přístroje všeho druhu jde ještě dlouho o zemi, kde nadále žijí (rentgenoví) lvi.

Užívej si, co to jde (Whatever Works)

17. dubna 2012 v 22:53 | Petr Vápeník |  Filmy
Víte, čím se liší příznivci Miloše Formana od příznivců Woodyho Allena? Především tím, že zatímco Miloš Forman nakonec natočil jenom několik filmů (byť skvělých), Woody Allen práská rok co rok další a další opus, takže jeho věrní diváci jsou na tom sice o něco líp, na druhou stranu už v tom při zpětném pohledu mají trošku guláš, zvlášť když témata se opakují v nesčíslných variacích. Mám to potěšení patřit k příznivcům obou režisérů a mohu tak říct, že oba přístupy mají něco do sebe. U Woodyho jsem prostě rád, že se můžu podívat na další film s inteligentním scénářem, který mě na několika místech skutečně umí rozesmát, který nepotřebuje ohromovat vizuálními efekty a který umí najít nečekané i v obyčejném.

Hlavní postava - samozvaný génius Boris Yelnikoff, neurotický, morousovitý a pesimistický stařec pohrdající skoro všemi a vším okolo, je typická allenovská postava. Samozřejmě mám radši ty, které si před kamerou "střihnul" sám pan režisér, ale Boris jako by jim z oka vypadl, jen byl o něco méně roztomilý, asi jako je stáří o něco méně roztomilé než "nejlepší věk". Do cesty se mu připlete mladičká venkovská krasavice na útěku ze svého venkovského domova a vznikne zvláštní a nepochopitelná symbióza dvou extrémně odlišných lidí.

Samozřejmě, že by to v normálním realistickém filmu nemohlo dopadnout jinak než špatně, tím spíš, že za dívkou časem dorazí i její konzervativní a vykořenění rodiče, začne se na ni lepit pohledný mladík a do toho se ještě občas připlete pokus o sebevraždu. A zatímco Boris nadává svým neschopným žákům v šachu a odhaluje zlořády a spiknutí všude, kam se podívá, jeden z hlavních allenovských herců - samotný New York, ke kterému se režisér po přechodné evropské nevěře pokorně navrací, mění zásadně charaktery lidí a jejich na pohled neměnné hodnoty, jako by měl k dispozici kouzelný proutek.

Woodyho humor umí být pořád pěkně břitký a umí trefit na solar (např.: z rozhovoru s gayem, kterého právě opustil "manžel": "…a vaše matka byla žena?"). Zároveň ale rozehrává spoustu kontrastů, od toho nejviditelnějšího - věkového - až po náboženský, hodnotový nebo intelektuální. Stokrát je možné říct, že Woody vykrádá sám sebe, ale pořád se na to dá dobře koukat a má to švih, i když pár zbytečně užvaněných pasáží by se taky našlo (například hned úvod filmu). Woody používá některé své již dříve užívané postupy, např. Boris se průběžně obrací na diváky, čímž si ovšem mezi svými přáteli jen upevní renomé podivína. I když optimistické titulní úsloví je přisouzeno Borisovi, myslím, že si ho tak úplně nezaslouží, protože právě on žije jako jediná z postav tak, jako by si neužíval nikdy a nic, ale jinak je to krédo, kterým je film prodchnutý. A věřím, že to platí i pro pana režiséra. Všechno tomu nasvědčuje.

Samozřejmě, pokud bychom porovnali film s Woodyho nejlepšími - a pro mne zůstává v tomto "portfoliu" nedostižným vzorem skvělá Annie Hallová - přistihli bychom ho při mnohačetné dýchavičnosti, s vycpávkami a občas v nenáladě, ale i tak je to pořád velmi slušné pokoukání, které člověku - podávané v pravý čas - dokáže výrazně zlepšit náladu. Mně ji to aspoň zlepšilo dost. Díky!

Nedělní miniglosy č.164

15. dubna 2012 v 12:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ukazuje se, že české vězeňství zastihl případ odsouzených poslanců Bárty a Škárky naprosto nepřipravené na paradoxy moderního politického světa. Žádná současná věznice totiž není schopna plnohodnotně zabezpečit výkon funkce poslance, kterou jim podle české ústavy není možné odepřít. "Je to pravda, v této věci jsme trestuhodně zaspali," připustil mluvčí Vězeňské služby ČR. "Proto jsme iniciovali okamžité zahájení výstavby specializované věznice, jejíž cely budou vybaveny nejmodernější videokonferenční technikou a plnohodnotným hlasovacím zařízením. Na každém patře budou k dispozici zasedací místnosti, aby bylo možné jednat i ve výborech, a aby se odsouzení poslanci nemohli cítit diskriminováni, ve vězeňské kantýně budou stejné ceny jako v poslaneckém bufetu." Jediným sporným bodem je, jaká má být kapacita nového zařízení. "Musíme být připraveni na vše, proto jsme se rozhodli dimenzovat novou poslaneckou věznici na 200 odsouzených. Podle některých méně optimistických názorů bychom nicméně neměli zapomínat na senátory."
-----------------------
Severokorejské představitele rozzuřil neúspěch vypuštění balistické rakety, která měla být vynesena na oběžnou dráhu ku příležitosti stého výročí narození zakladatele severokorejské komunistické dynastie Kim Ir Sena. Pozorovatelé nyní mají obavy o život šéfa projektu i o další fungování nejmenovaného asijského obchodu se zábavnou pyrotechnikou, který projekt materiálně zajišťoval.
----------------------
Na vzpomínkové slavnosti k uctění stého výročí potopení legendárního Titanicu uvedli ve svém emotivním proslovu zástupci Evropské unie, že katastrofa slavné lodi byla mimo jiné i projevem pýchy techniků a konstruktérů. Zatímco tehdy se jejich představy o naprosté bezpečnosti lodi ukázaly jako nemístné, po sto letech už jsme mnohem chytřejší, a proto můžeme směle říct, že Evropská unie je doopravdy zcela a naprosto nepotopitelná, zejména pokud nebudou vlny a nebude-li moc pršet.
-----------------------
Předseda strany Věci veřejné Radek John dostal další cenu Týtý do své již tak dost bohaté sbírky. Poprvé se však nejedná o cenu za publicistiku, ale tentokrát jde o prestižní ocenění za herecký výkon ve zcela vedlejší roli.
-----------------------
Na posledním jednání vlády bylo odsouhlaseno, že úspory a škrty se musí týkat opravdu každého, a proto bylo vyzváno k náležitým škrtům i samotné Ministerstvo škrtů. Ministr škrtů pohrozil, že podá demisi, protože bude-li nucen ve svém ministerstvu udělat požadované škrty, bude ohrožena akceschopnost jeho úřadu, což by mohlo znamenat výrazné snížení počtu i objemu škrtů v celém státním rozpočtu.

Zač je v Pardubicích vinařský perník (Vinařský půlmaratón Pardubice 2012)

14. dubna 2012 v 23:06 | Petr Vápeník |  Reportáže
Když jsem si dělal v lednu své roční běžecké plány, dnešní datum jsem měl zatržené červeně. Dnes jsem totiž měl být v Pardubicích - poprvé na startu Vinařského půlmaratónu, na který jsem měl z předcházejících ročníků výborné reference. Když začaly mé letošní "Achillovy patálie", bylo mi nicméně jasné, že budu letos muset vzít zavděk aktuální módou (aspoň v podání české vlády) a kvůli zraněné patě škrtat a škrtat a škrtat. První na řadě byly bohužel právě Pardubice.

Je zajímavé, že ač jsem Pardubicemi většinou jen projížděl a moc se tu nezastavoval, dá se říct, že mě toto město v řadě souvislostí pozitivně ovlivnilo a mám ho spojené se spoustou vzpomínek. Už když jsem byl malé dítě, byly Pardubice mým nejoblíbenějším místem, které jsem osobně neznal, protože se mi moc líbilo, že mají ve znaku koně. Mezi nenápaditými heraldickými štíty, orlicemi nebo dokonce - považte, Plzeňané - velbloudy, se kůň vyjímal sympaticky nenabubřele.
Ale osobní zkušenost s Pardubicemi jsem získal až na vojně, kdy jsem byl na začátku jednoho zpočátku nenápadného listopadu převelen na brigádu do městečka Dašice poblíž Pardubic. A bylo to právě pardubické nádraží, kde jsem si v pondělí 20.listopadu koupil před pátou ráno při návratu z prvního opušťáku několikeré noviny, protože v nich zčistajasna vyšly články, které se daly číst a z jejichž dikce jsem si uvědomil, že džin dosud pevně uzavřený v komunistické lahvi byl vypuštěn a je docela možné, že už do láhve nikdy netrefí zpátky. Netrefil, zpátky do láhve se nikdy nevrátil a já jsem tomu dodneška moc rád. Psal se rok 1989, já se tehdy musel vrátit - ač nerad - ke své odloučené rotě a zmatený velitel to komentoval slovy, jimž se musím smát ještě teď: "Já jsem to věděl, četaři Vápeníku, že vás nemám pouštět domů. Poprvé jste venku a hned je z toho takovej bordel!"

Ten tehdejší neuvěřitelný pocit jsem si dnes na pardubickém nádraží připomněl, protože na některých místech to tu vypadá úplně stejně jako tehdy a taky protože jsem se rozhodl se na běh aspoň podívat jako divák a fotoreportér, a omluvit se tak městu, že jsem ho teď řadu let zanedbával. Na důkaz mých velkých a stálých sympatií k městu s koněm ve znaku jsem tedy popadl fotoaparát a dokonce i stativ a po asi hodinovém zmateném hledání nejlepšího místa jsem se naaranžoval na chodník u půlmaratónské trati na třídě Míru v očekávání zajímavých zážitků. Nutno říct, záviděl jsem běžcům, že můžou běžet, ale taky jsem jim vůbec nezáviděl, když jsem viděl tu dřinu. Tomu se říká obojakost. Napřed jsem pouze fotil, protože jsem na tleskání už neměl dostatečný počet volných rukou. Ale když cílová časomíra odpočítala dvě a čtvrt hodiny, nastal čas běžců, které jsem prostě povzbudit musel, protože vím, jak moc to potřebují. Tam někde jsem si přál být, jenom jsem tentokrát byl okolnostmi donucen stát na druhé straně zábradlí vymezujícího závodní trať.


To je pohodička, pane, sledovat takové fyzické trápeníčko rovnou z kavárny. Pardubičtí kavárenští "povaleči" versus běžecké žíznivé čáry.



Tak tomuhle pánovi je pětaosmdesát a byl nejstarším účastníkem běhu. Co vám budu povídat, čas měl skoro takový, jaký já před dvěma týdny v Praze.



Polákovi měli na trati pořádné povzbuzení. A taky Novákovi, Hamáčkovi, Kratochvílovi, Krátcí a tisíce dalších. Ulice byly lemované mnoha lidmi, kteří v davu běžců vyhlíželi své blízké a milé.



Poslední ze tří kol, která vedla centrem města. Postupující únava už je patrná, ale vůle jí dává na frak.



Tento pán sice neběžel, ale na svém odrážedle si taky určitě zasloužil úctu. Žádné převody, žádný volnoběh, jen síla vlastních nohou. Zdalipak ten koník na dřevěném rámu je originál pardubický?



Ne, nebojte se, děti týrány nebyly. Tahle holčička se připojila jen na chvíli, aby povzbudila jednu ze závodnic. A povzbudila ji dokonale, to si tedy pište! Ještě chviličku a budeme v cíli.



Proč to tajit; byli i tací, které běžecké zápolení moc nezajímalo. Ale i oni dokázali využít polojasné a příjemné odpoledne k vlastním tvůrčím aktivitám a ještě po nich na pardubických ulicích něco pěkného zbylo.



V cíli to už byl docela jiný příběh. Jeden ze skutečně velmi rychlých a sportovně vyhlížejících závodníků právě doplňuje tekutiny a nutné ionty. Schválně - po kolikátém pivu mu ty jeho budíky začnou pípat?



Vítězům v cíli blahopřál mimo jiné i bývalý mistr světa v hodu diskem, Imrich Bugár. Je to pořád ještě chlap jako hora, i když už mu bylo (právě dnes) sedmapadesát. Pohlavek bych od něj tedy schytat nechtěl.



Po skončení závodu zbylo ještě dost času na procházky po krásném starém městě. Zámek se spoustou pávů a se stromy, které právě začínají kvést, byl oproti narvanému náměstí oázou klidu a pohody. Mimochodem, procházel se tu i pes s účastnickou medailí na krku, jehož paní lehce pokulhávala. Kdopak z nich asi běžel a kdo povzbuzoval z chodníku?



Tahle brána dělila Pardubice na rušnou a klidnou část. Uvnitř města už se začínalo uklízet a trhovci rozebírali své stánky, s vínem, pardubickým perníkem, uzeninami, pivem, ale i s energetickými gely a iontovými nápoji.



Příště tady zase zavládne nervózní blázinec přibližně za rok při příštím ročníku Vinařského půlmaratónu. Uvidíme, jestli se budu moct někdy připojit i jinak než s foťákem kolem krku. Každopádně vám, milé Pardubice, můžu slíbit, že se na vás určitě přijedu podívat dřív než zase až za sedm let. Tak se zatím opatrujte a já jedu na další opušťák. Snad se zase během něj něco nesemele! :-)

O ztracené víle

11. dubna 2012 v 22:46 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky


Pozn.: Nedávno jsem tu psal v souvislosti s jednou knihou Miroslava Horníčka o jeho kladném vztahu k vílám a chramostejlíkům. Chramostejlíky zatím vynechám a schovám si je pro příště. Ale už teď přiznávám, i já mám víly rád. Nejen, že věřím, já vím, že existují, a existují dokonce rády a s chutí. Řekl bych, že je jich kolem nás plno, jen většinou nemáme čas anebo odvahu si jich všimnout.
-------------------------------------

Kapitán vstal od pracovního stolu a mladistvým krokem, který vůbec neodpovídal věku vepsanému bohatou sadou vrásek do jeho tváře, přešel rozlehlou kancelář a vzal si z věšáku svůj dost obnošený kabát . Za okny se už setmělo. Zdalipak někdy splní svůj dávný slib manželce, že jednoho dne přijde domů za světla? Pro dnešek už toho bylo dost. Ozvalo se ale zaklepání a než Kapitán stihl říct "Jděte k čertu!", což ho okamžitě po zaklepání napadlo, vešla Nižší šarže. "Pane kapitáne…" pravila bojácně. "Hmmm," zabručel Kapitán a jeho ruka s kabátem přerušila navyklý pohyb, na který se už dnes od odpoledne moc těšil. "Je tady jeden občan, který by rád…" Nižší šarže zaváhala a bylo vidět, že se ve své nebohaté slovní zásobě snaží klopotně najít odpovídající výrazy, "…který by rád ohlásil nález." A jako kdyby sám sebe musel přesvědčit, že to slovo je opravdu výstižné, dodal: "Ano, nález!"

Kruci, pomyslel si Kapitán naštvaně, to mám tak neschopné podřízené, že neodkážou ani sami sepsat nález? Všechno abych tady dělal sám! Podíval se na Nižší šarži přísně. "On tady občan je totiž tak trochu…" utlumila Nižší šarže hlas a prstem si nenápadně, aby nebylo zezadu vidět, poťukala na čelo, "… tak trochu poctivý nálezce, abych tak řekl." Kapitán pověsil svůj kabát znovu na věšák. Stejně už dnes svůj slib manželce nesplní. A poctiví nálezci jsou v dnešní době dost vzácné zboží. Kapitán si až teď uvědomil to nenápadné poťukání na čelo. Nebo je snad už poctivost nenormální? "A co našel?" Kapitán poprvé promluvil. "Snad bude lepší, když jaksi… to vysvětlí on sám," potila se Nižší šarže. "Abych to nějak nepřekroutil." V Kapitánových očích se nepříjemně zablesklo: Tak hergot řekne mi už někdo, o co tady jde?!

"Tak pojďte, občane, řeknete to rovnou tady panu kapitánovi, ještě jednou všechno to, co jste řekl mně, nemusíte mít vůbec žádné obavy." Nižší šarže najednou protrhla stavidla výřečnosti a slova se jen sypala. Vešel drobný mužíček s mírně vypouklým břichem a s přehazovačkou na orosené pleši. "Může taky?" zeptal se nesměle Nižší šarže, a ta jen protočila oči. "Samozřejmě, pojďte oba."
Kapitán přerázoval kancelář zpátky a zabořil se do křesla za pracovním stolem. "Tak si sedněte a povídejte!" Nižší šarže proklouzla dveřmi jako naolejovaný úhoř. Od toho tady přece vyšší šarže jsou, aby řešily takové zapeklitosti," pomyslela si Nižší šarže hned za dveřmi, které za sebou tiše přivřela a odřízla se tak od nepříjemné odpovědnosti. V takových situacích viděla Nižší šarže svůj kariérní postup jako nežádoucí. To zrovna, jednat s takovými blázny!

Drobný mužíček si sedl za druhý konec velkého konferenčního stolu a odstrčil kousek od stolu vedle stojící kožené křeslo. "Neboj se, sedni si," řekl tak tichounce, že si tím Kapitán nebyl úplně jistý.
"Tak co jste nám přinesl?" zahlaholil bodře Kapitán, aby mužíček na tu dálku dobře slyšel. Sáhl si do šuplíku pro příslušný formulář. Hlavně aby chlapíček neuplatňoval nálezné, to by bylo všechno o dost komplikovanější.
"Nepřinesl, přivedl," upřesnil poctivý nálezce. "Našel jsem ji na tramvajovém ostrůvku u tržnice, chudinku. Byla dočista zmatená."
Kapitán byl zmatený ještě víc: "Koho že jste našel na tom ostrůvku?"
"No přece tady...", pokynul mužíček směrem k vedlejšímu křeslu "...tuhle nádhernou vílu." Mužíček se podíval ke koženému křeslu a jeho jinak úředně příkrý obličej se roztáhl a zněžněl. "Opravdová krása!" špitl.
"Aha. Tedy vílu." Kapitán zaváhal nad formulářovou kolonkou ´nalezená věc´ a uvědomil si, že slovo "víla" ještě za celý život do žádného formuláře nenapsal. Víly kupodivu nebyly pachatelkami ani oběťmi trestných činů, pokud si kapitán vzpomínal dobře, dosud nikdy nikdo vílu nepohřešoval a dodneška ani nehlásil její nález.
"Ano, víly jsou často k vidění na tramvajových zastávkách," byl náhle mužíček k nezastavení. "Lidé je vezmou do města, pak se zapovídají, zamyslí, nastoupí do tramvaje a neštěstí je hotovo. Víly jsou pořád ještě víc doma v přírodě než ve velkoměstě, tak se není čemu divit, že jsou pak zmatené, když se nevyznají v jízdních řádech a většinou ani nemají jízdenku." Mužíček je nejspíš vílolog, pomyslel si kapitán, ale nahlas to neřekl a vůbec se začínal sám sobě divit, že úvodní promluvu o vílách vyslechl s nepředstíraným zájmem.
"Naštěstí jsou ale víly v Praze k vidění pořád častěji, dnes už se neprojdete centrem města, aniž byste potkal dvě, tři víly, přece jen, situace se naštěstí zlepšuje."

Kapitán se zadíval na prázdné křeslo. "Když jste takový odborník na víly," proč ji vedete sem a nepostaráte se o ni sám?"
Mužíčkovi byl odstín výčitky v hlase viditelně nepříjemný. "Víte, moc rád bych si ji vzal domů," vzdychl, "ale doma už jednu vílu mám, a navíc…" ztišil hlas "…manželka vílám nějak nemůže přijít na chuť. Snaží se, to nemůžu popřít, ale úplně od srdce jí to nejde." V rachitické mužíčkově hrudi zjevně bušilo velké srdce.
"Co myslíte, že s tou vaší vílou můžeme udělat?" otázal se přísně Kapitán.
"Popravdě řečeno, nemám ponětí," odvětil mužíček. "Ale přece ji jen tak nemůžu nechat na ulici! Vy byste to přece taky neudělal! Poznám na lidech, kdo je schopen ublížit vílám a kdo je bude chránit. Vy jste ten druhý případ, doufám." Mužíček opět stočil zrak k prázdnému křeslu: "Však se na ni podívejte. Tahle je ještě z toho nepěkného zážitku celá nesvá, ale jinak se víly, když jsou v dobrém rozpoložení, umějí nepopsatelně krásně usmívat."

Kapitán vrátil nepopsaný formulář zpátky do šuplíku. Neuměl si představit takový protokol. Věc: Nález víly. Množství: Jedna víla přibližně velikosti koženého křesla. Vílu převzal a převzetí podpisem stvrzuje: Kapitán v.r. Nižším šaržím z celého baráku bude pro smích! Samozřejmě, správné by nejspíš bylo zavolat na psychiatrii, ale ten mužíček vypadá úplně klidně a vyrovnaně a ještě - když má dojem, že najde něco, co mu nepatří - zastaví se s tím na policii, to je vlastně obdivuhodné. Kdyby takoví byli všichni…! Aspoň by poctivost nemusela vypadat jako úchylka.

Mužíček se postavil. "Nejlepší by bylo dát ji mezi nějaké další víly. Však jich tu musíte mít víc, každou chvilku se nějaká ztratí, a to mi neříkejte, že sem s nimi lidé nechodí. Pravda, stále ještě existují lidé, kteří víly nedokáží vidět, ale osobně si myslím, že je to z jejich strany jenom vzdor. Neumějí se prostě vyrovnat s tím, že víly existují, nehodí se to jaksi do jejich přísně racionálního světa. Ale víly existují prokazatelně, jak se ostatně tady může každý na vlastní oči přesvědčit, že?" ukázal mužíček rukou na křeslo. "Ten, co mě sem přivedl, se kupříkladu domníval, že jsem blázen," pousmál se mužíček chápavě při vzpomínce na Nižší šarži. "No nic, občas se mi to u podobných lidí stává. Naštěstí se v takových situacích nedám odbýt a většinou časem narazím na podobně oduševnělého člověka s nadhledem, jako jste třeba vy."

Snad to není jen nějaký kanadský žertík, pomyslel si náhle Kapitán. Jestli ti pacholci…! Kapitán se vztyčil v křesle, přerázoval kancelář a rozrazil dveře. Předsíň byla potemnělá jako město za okny. České město, ne kanadské. "Vím, zdržuji vás, už půjdu," rozhodl se mužíček, ještě se jednou povzbudivě usmál na křeslo, s úklonou se zastavil u otevřených dveří, sám se chopil kapitánovy pravice a silně s ní zatřásl: "Děkuji. Velmi vám děkuji a věřím vám. Určitě je v dobrých rukou." Než stihl Kapitán cokoli odpovědět, mužíček byl pryč a zbyly po něm jen šouravé slábnoucí zvuky na chodbě. "Nechcete aspoň potvrzení o převzetí?" chtěl za ním zavolat, ale na poslední chvíli ten nápad zavrhl. Nižší šarže nebude daleko a uši má jistě pořád ještě našpicované.


Co teď? pomyslel si Kapitán. Nevěděl nic o vílách, dokonce mu ještě před chvílí pouhá představa víly přišla úplně absurdní. A teď je s vílou (prý) o samotě v jedné - byť veliké - místnosti. Kolik tvrdých chlapů už tady sedělo a v konfrontaci s Kapitánovým intelektem a vůlí postupně měklo. S těmi všemi uměl Kapitán zacházet, uměl s nimi komunikovat; věděl. Ale co s vílou, která není vidět, a o jejíž existenci tudíž můžete mít oprávněné pochyby? Tady je intelekt a tím spíše vůle s prominutím k ničemu! Nižší šarže by mu jistě potvrdila, že drobný mužíček byl bezpochyby blázen. Lidé, kteří na ulici vidí víly, přece nemohou být normální! Ano, takovými a podobnými slovy se Kapitán v duchu utěšoval, ale ve společnosti prázdného koženého a od stolu poodtaženého křesla se mu na mysl vkrádala i úplně jiná, cizí myšlenka. Co když je to vše naopak a normální jsou lidé, kteří víly vidí a běžně s nimi komunikují. Co když nevidět víly je pouhá osobnostní nedostatečnost podobná tomu, když člověk neumí plavat, jen o dost rozšířenější?

Kapitán ztěžka dosedl zpátky do svého velitelského křesla. Připusťme, že by za určitých okolností něco jako víla mohlo existovat, rozjel myšlenkový pokus. Žádný vnitřní předpis ani oběžník ovšem neposkytoval radu, co s nalezenou vílou. Kapitán si vzpomněl, že kdysi jim někdo přinesl nalezeného hada, a on tehdy zavolal do zoo, aby si pro hada přijeli. Ale víla přece není typický zoologický objekt, Kapitán si aspoň nevzpomínal, že by někdy šel v zoo kolem výběhu s vílami. "Co s tebou holka budeme dělat?" povzdechl si nahlas. Podíval se na křeslo s vráskou nerozhodnosti v epicentru čela. Smí se neznámým vílám jen tak tykat? Neurazí se? Ještě to by tak chybělo! Vzpomněl si na mužíčka a musel se při té představě usmát: To by pak víla jistě nebyla v dobrém rozpoložení, ve kterém se přece - to ví každý, komu nejsou víly zcela lhostejné - umějí tak nepopsatelně krásně usmívat!


Kapitán si sám se sebou a s prázdným povytaženým křeslem povídal ještě skoro celou hodinu. Rozhodl se víle nakonec tykat, ale nabídl jí, že oplátkou může tykat i ona jemu, bude-li chtít, i když on má bezesporu vyšší hodnost (i když možná jsou víly oproti člověku na nižším vývojovém stupni, takže třeba chudinky nemají vůbec hodnosti, co my víme?). Nabídl jí kávu (neodmítla). Postupem času si uvědomil, že ji nahlas oslovuje, že jí vypráví, že s ní vtipkuje… Docela pěkně se mu s ní povídalo, možná proto, že neodmlouvala. Ani si neuvědomil, kolik je hodin. Telefon s manželčinou fotografií na displeji mu zazvonil přesně tak nervózně, aby si Kapitán své zpoždění uvědomil. Ano, zdržel se a moc ho to mrzí. To ten zapeklitý případ. Ano, rád by jí řekl podrobnosti, kdyby ovšem směl! Anebo vlastně - napadlo ho - proč by nesměl? Vždyť ten případ oficiálně neexistuje, ani není zaprotokolován. No jo, vlastně! Vždyť není zaprotokolován! Kapitána napadlo velmi krátkodobé sice, ale přece jen řešení:

"Maruško," oslovil po delší odmlce skoro prosebně svou ženu jménem, které používal výhradně, když neměl čisté svědomí. Kdepak, do žádné zoo! Ostatně, bude to jen na jednu noc. "Možná s sebou přivedu někoho na večeři. I když… Na večeři. Ono je to celé takové … Však uvidíš." Hned zítra bude muset tu situaci nějak vyřešit. Chápe, že manželka vílám taky nemusí hned přijít na chuť. I kdyby se dnes večer snažila, o čemž se dá v tuhle večerní hodinu pochybovat, nebude žádné překvapení, když jí to nepůjde hned úplně od srdce. Už hovor s ní skončil po závěrečném dovětku snad o něco rychleji, než Kapitán očekával.

Dnes večer již podruhé sňal Kapitán svůj kabát z věšáku a tentokrát navyklý pohyb stihl úspěšně dokončit. "Mnnno, tedy půjdeme. Přece nebudeme v práci přes noc, ne?" Otevřel dveře a jako pravý gentleman pustil vílu první do dveří.

Když kolem něho prošla, stále ještě se mu ji nepodařilo zahlédnout. Ucítil ale úplně jasně závan voňavého vzduchu a intenzivní, nepopsatelně krásný úsměv.

Jarní přání

9. dubna 2012 v 21:36 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: podává se svižně a optimisticky, nejlíp s úsměvem naladěným do Fis dur a s kremžskou hořčicí :-) No já vím, chtěl jsem původně napsat něco závažného, zásadního až převratného, něco opravdu světového a nepominutelného, co si trvalou kvalitou nezadá s tradicí Velikonoc, a zase mi z toho vyšla obyčejná rýmovačka. Tak třeba zejtra, ano? :-)

Že se to nedaří?
Že se to nesluší?
s jelity na duši
mít úsměv na tváři?

Není čas na "depku"!
Úsměv s ní zatočí:
Pár jisker do očí
a ze rtů kolébku.

Přeji vám odvahu,
k jarnímu úsměvu;
ať je vám do zpěvu.
Jaro je na tahu!


Cesta do pravěku:
Když jsem se dnes šel projít velikonočním slunečně mrazivým ránem, opět se mi do cesty připletlo několik starších domků se jménem. A tak v dnešním prokliku do blogového pravěku zavítám tři roky nazpátek do dubna roku 2009 a nabízím kratičkou úvahu o jménech domů. Taky nic převratného, ale aspoň se to nerýmuje :-). O jménech domů

Nedělní miniglosy č.163

8. dubna 2012 v 17:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle specialistů na aukce starožitností se vzhledem k dramaticky rostoucí ceně vajec výrazně zvýšila odhadovaná cena Karlova mostu.
-----------------------
V castingu na titulní roli v připravované filmové pohádce Chytrá horákyně zvítězila podle očekávání strana Věci veřejné. "Vítězství bylo opravdu jednoznačné," řekl nám režisér právě natáčeného filmu o filmu o filmu. "Věci veřejné jako jediní dokázali při konkurzu brilantně zvládnout všechny tři povinné etudy: odchod - neodchod z vlády, úplatek - neúplatek i odposlech - neodposlech".
----------------------
První cenu na letošní celostátní přehlídce originálních lidových velikonočních tanců získala vlnící se studená fronta.
-----------------------
K překvapivému zjištění dospěli statistici, podle kterých česká ekonomika nevykazuje známky recese, jak se původně tvrdilo, ale naopak roste nebývalým tempem - např. vývoz do Bhútánu se meziročně dokonce zpětinásobil. Na otázku jak je možné, že podle původních propočtů ekonomika stagnovala a teď je najednou vše jinak, odpověděl šéf Českého statistického úřadu, že původní výpočty byly jen taková recese.
-----------------------
Čeští výrobci uvedli na trh další převratnou novinku v potravinářské oblasti, která by měla výrazně pomoci v boji s rostoucím počtem obézních lidí v České republice. Po nízkotučném mléce, nízkotučných jogurtech a nízkotučné tatarské omáčce se konečně podařilo vyrobit i nízkotučné sádlo.

O sakuře a velikonočním bramborovém salátu

7. dubna 2012 v 13:27 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dlouho jsem přemýšlel, jak nejlépe využít tři volné velikonoční dny. Mám objet celou širší rodinu, s každým posedět, popít a povyprávět? Mám podniknout spanilou jízdu na nějaké místo, které jsem chtěl už dávno navštívit? (Vida, word mi podtrhl slovo "spanilou", že by už jízdy a ženy nebyly takové jako dřív, nebo jim už dáváme jen zmodernizované přívlastky a spanilost už se nenosí?) Nebo mám z přítmí nejhlubšího šuplíku vytáhnout svůj dlouhý seznam všeho důležitého a podstaného, co je zapotřebí vykonat, a začít z něho konečně ubírat a odškrtávat? "Zmoudřet," praví - pokud se dobře pamatuji - první bod, po kterém hned následuje "začít žít tak, jak to většina lidí považuje na normální." To by přece bylo krásné a hned bych si jistě připadal o dost víc jako člověk. Ale lze se do něčeho tak závažného pustit o hladu? Jistě ne! Tak jsem se rozhodl, že - ať už budu o Velikonocích podnikat cokoli - udělám si k uctění svátků bramborový salát a něco k tomu, nevím ještě co, ale ten bramborový salát jistě ano, neb jsem na něj právě dostal neodbytnou chuť.

Při pohledu na teploměr vystavený za oknem poryvům svátků jara, jsem si oblékl osm vrstev a vyrazil nakoupit. Bramborový salát, to není jen tak, je na něj zapotřebí spousta surovin, které ve své domácnosti běžně nepoužívám, třeba zelený hrášek nebo kyselou okurku, chce to mít taky k dispozici dobrou šťavnatou cibuli a čerstvou mrkev, vajíčka (co naplat, náklady na salát půjdou tedy oproti dřívějšku dost nahoru), prostě nezbývá mi, než vyrazit do míst nabitých před svátky lidmi, kteří se snaží - každý podle svého nejlepšího vědomí - páchat své vlastní "bramborové saláty" tak, aby sami se sebou byli spokojeni.

Venku mne přivítala malá sněhová přeháňka; ano, meteorologové varovali před ranními nízkými teplotami i před tím, že jemný velikonoční déšť občas - dokonce i v nížinách - přechodně zhrubne. Škoda, takové to mohly být pěkné svátky, kdyby vyšlo počasí! pomyslel jsem si, zachumlal jsem se hlouběji do svého želvího nepromokavého krunýře a posunul neexistující čepici ještě více do čela. To jsou mi pěkné svátky! Bílý krupičkový déšť náhle na mé bundě lehce zrůžověl; snad jsem mimoděk sykl ledovému větru vstříc něco nepatřičného, co natávající sněhové vločky přivedlo do rozpaků. No to už přesahuje únosné meze: Sníh už dokonce odmítá tát!! Narůžovělé vločky se odmítly podrobit okolní teplotě, která hranici mrazu možná brzo ráno lehce atakovala, ale nakonec se neodvážila ji překročit. Proč ten narůžovělý sníh na mé bundě netaje? Postmoderní příroda si už prostě dělá, co chce, a odmítá akceptovat i své vlastní zákony!

Pohlédl jsem přes své chmurou nakrabacené čelo vzhůru a spatřil narůžověle rozkvetlý strom, který mě právě sprchoval okvětními lístky svých kvítků tančících čtverylku v ledovém větru. Nezbylo mi, než se zastavit a zůstat vprostřed chodníku plného spěchajících lidí jak na plovoucím ostrůvku o samotě a v tichém důvěrném rozhovoru s rozkvetlým stromem. Neuměl jsem se ubránit příkazu nečekaného haiku, které se vynořilo kdoví odkud a v přesném učebnicovém rytmu zaútočilo na mou zdráhající se hlavu:

Poutníku, postůj!

Sakury rozkvétají

sněhu navzdory.

Když jsem se tudy vracel za hodinu z nákupu ověšen několika taškami, už mi bylo jasné, že se na důležité věci ze šuplíkového seznamu o těchto Velikonocích nedostane. Nebudu ani stavět domy, ani sázet stromy ani plodit syny, dokonce nebudu ani uklízet, byť by toho bylo třeba možná víc než té příslovečné trojice. Rozhodl jsem se naopak, že popustím uzdu mnoha zcela nedůležitým věcem: Zůstanu celé tři dny doma "v brlohu" (snad až na malou velikonoční makrofotografickou procházku), oklepu z bundy sakurové lístky, pozdravím se s místními vílami a chramostejlíky (viz minulý článek), obklopím se tím, co chci už delší dobu přečíst, pustit si a napsat, po vzoru amerických soukromých detektivů padesátých let si dám nohy na stůl, abych na chvíli odlehčil zlobivé patě, a hlavou mi poletí příběhy o tom, co všechno je a není uskutečnitelné. U zapáleného krbu si naleju skleničku bílého polosuchého vína a zaposlouchám se do hudby sfér nebo do Johanna Sebastiána anebo snad dokonce sám sednu k piánu a zkusím resuscitovat pozapomenuté takty. To budou pane krásné Velikonoce! Velikonoce nenápadně nedůležité.

Zaposlouchaný do vlastních myšlenek, přeslechl jsem dobře míněnou praktickou otázku, kterou mi sakura při zpáteční cestě položila. Ostatně kdo by v okamžiku, kdy se otevírá široká brána inspirace, myslel na takovou podružnost, jako je bramborový salát. Když jsem přišel z nákupu domů, zjistil jsem, že jsem včetně pepře na větší říz a malé lahvičky octa na závěrečné dochucení, nakoupil skoro vše potřebné pro opravdu vynikající bramborový salát. Skoro vše. Vše potřebné kromě brambor.

Někteří lidé se budou ptát, jak se dá připravit bramborový salát bez brambor. Jiní možná s obavami o mou duši dodají, že bramborový salát bez brambor je něco podobného jako Velikonoce bez Krista. Možná je to ode mne nemístně troufalé, ale obojí si dokážu představit. Letošní Velikonoce totiž zasvětím nepodstatným věcem. Ostatně - co může být důležitějšího?

Přeji vám všem krásné a požehnané svátky. Ať máte - jako dobřichovické i jiné sakury - vždycky dost chuti kvést veškerým nepřízním navzdory a ať váš život i vaše bramborové saláty mají vždy všechny potřebné ingredience.

Miroslav Horníček: Vyznání

4. dubna 2012 v 23:15 | Petr Vápeník |  Knihy

Každý má občas dny, kdy se věci nedaří úplně přesně tak, jak bychom si představovali. Naštěstí mám pro takové chvíle, které jsou přirozené a nevyhnutelné stejně jako chvíle opojného štěstí, svou poličku s knížkami. S knížkami, které jsem už četl několikrát a které můžu otevřít prakticky kdekoli, a to, co si tam přečtu, mě potěší. Mám rád knížky Miroslava Horníčka, ostatně už jsem tady na blogu psal o dvou z nich. Knížka Vyznání má podtitul …Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních. Ano, tomuto místu a tomuto času, ročnímu období, se vyznává člověk, který si do "svých" lázní v této době pravidelně jezdil dobíjet energii.
"Stoupám si stráněmi stránek a snažím se vyslovit několik díků, protože pravý čas díků člověk obyčejně promešká a lidská vděčnost je skoro vždycky pozdní. A jsou to, mají to být i Mariánské Lázně. To ony, to právě ony v tom prvním vzplanutí léta mne vždycky zastaví. Postůj. Aspoň ty, člověče, postůj, když nepostojí okamžik; třeba bys o to žádal sebenaléhavěji, třeba bys za to dával sebevíc."

Ale - jak bylo tradicí u Miroslava Horníčka - v knize o Mariánských Lázních se o Mariánských Lázních píše přímo jen místy, a přesto je cítit, že je jim kniha zasvěcena, už jen proto, že na tomto krásném místě bezesporu vznikala. Ano, píše se tu (mimochodem skoro až na konci knížky) o prvních zmínkách o tomto podivuhodném místě, píše se tu o lidech, se kterými měl autor Mariánské Lázně spojené, píše se tu o místních zázracích a kouzlech, o tajemných bytostech, které zde žijí - například o vílách a chramostejlících.
"Znáte to: jdete lesem a vedle vás v listí něco zaharaší. Když se tam podíváte, spatříte kosa nebo veverku. Veverku nebo kosa můžete ovšem vidět, ale nemůžete vidět chramostejlíka. Ten pouze haraší, je postižitelný jen sluchem a ve chvíli, kdy sluch ho postihne a kdy by měl být spatřen, změní se - tu v kosa, tu zas ve veverku."

Ale ve Vyznání se píše i o mnoha jiných věcech - třeba o dlouhé a zajímavé cestě autora k literatuře a divadlu, o jeho obdivu k obyčejným věcem, o lidské touze tvůrčím způsobem přeměňovat svět.
"Mladý člověk plane - tu obdivem, tu zlobou. Ale nejde o to, čím byl nadšen a co ho popuzuje. O to planutí tu jde, planout by měl. Měl by své sympatie i své nenávisti hnát vždycky k bodu varu, měl by stát vždy za něčím a proti něčemu; jen nestát vedle věcí, u nich, mimo ně, s rukama složenýma na lhostejné hrudi."

V knížce se nachází kromě úvah, vzpomínek a vyprávění ze života i čtrnáct drobných povídek, z nichž část se později uplatnila ve specializovaných povídkových výběrech. Asi nejznámější je povídka Pětatřicet skvělých průvanů, podle které byla jedna povídková knížka dokonce pojmenována, ale známé jsou i další povídky - třeba Cestář nebo Růže tetě Růže. No a mimochodem, když jsme u literatury a spisovatelství, nedá mi to, abych zde - i vzhledem k nedávným blogovým polemikám na téma "kdo si zaslouží nazývati se spisovatelem" ocitovat i názor člověka, jemuž je spisovatelství těžko možné upřít:
"Profesionál spisovatel mi není ten, kdo pobírá autorské honoráře, ale kdo všechno dění kolem sebe si okamžitě, automaticky a třeba podvědomě vkládá do vět, kdo zahlédnutý cípek, zaslechnuté slovo rozvádí a doplňuje v celek nějakého děje."

Horníček zmiňuje příběhy slavných návštěvníků - Johanna Wolfganga Goetha, Frederyka Chopina, Nikolaje Vasiljeviče Gogola nebo Ivana Alexandroviče Gončarova, u všech se zaměřuje na jejich vztah k lázeňskému městu a na jejich inspiraci, ať už byla dána láskou k ženě nebo duchem místa.

Osobně mám k Mariánským Lázním trochu opatrný vztah. Ano, líbí se mi tam, ale nevracím se často a když už, tak jen na chvíli. Nepobývám tam a to je nejspíš důvod, proč mi tolik kouzel zdejšího prostředí uniká. Ale dobře vím, že ať už je právě vzývaný slunečný červen nebo třeba napůl propršený a napůl prosněžený přelom února a března, Mariánské Lázně jsou dodnes místem, kde se dá na chvíli zastavit nebo aspoň přibrzdit v jinak zběsilém životním tempu, rozhlédnout se po vílách a zaposlouchat se do zvuků vyluzovaných chramostejlíky. Nic ve zlém, ale na Václaváku se vám to nepovede.

"Bylo řečeno: dejte mi pevný bod v prostoru a vyvrátím svět z veřejí. Kdyby byl takový bod, měl by možná svět veřeje, ale svět, jak víme, je koule veřejí prostá a člověk v prostoru je bez opory. A pak - kdybychom toto nebrali jen jako bonmot matematikův, byla by to divná a ponurá ctižádost, vyvracet svět z čehokoli. Mám raději ty, kteří jej udržují v chodu, kdo - řečeno obrazem podobným - ty veřeje pravidelně mažou, kdo chápou bytí světa především jako chod věcí. Nemusí to být velké věci - může to být jen soustruh v jejich dílně anebo pendlovky na stěně jejich bytu, vědí, že bytím věcí je jejich chod, tak jako bytím lidí je tep a dech a obíhání krve."

Knížka splnila podle očekávání celkem spolehlivě svůj úkol. Potěšila mě moudrým slovem, a uměřeně dávkovaným humorem a ukázala mi, že nejen všechny radosti (jak říkají pesimisti), ale i všechny skutečné či domnělé smutky mají své hranice a svůj jen omezený význam.

"Člověk podává doušek vody, kytku nebo ruku, ale neví, čím se to stane v ruce druhého, zda to přijde vhod a zda lék místo utišení nedá hořkost. Nedělejme si iluze: to, co děláme, je vždy pro nemnohé, a jenom někdo a jenom málokdo se z toho zaraduje. Jiní se třeba budou i zlobit. Ale i to je dobré: možná že ta zloba se posléze promění v něco jiného, co zlé už nebude. Radost i zloba jsou dobré vztahy k věcem. Špatná je jen lhostejnost a nezájem."

Nedělní miniglosy č.162

1. dubna 2012 v 13:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V minulém týdnu dále pokračovala dezintegrace poslaneckého klubu strany Věci veřejné, protože poslanci postupně vyjadřují nesouhlas se směřováním vlastní strany. Dění ve Věcech veřejných je v hledáčku médií z celého světa od té doby, co se potomci starých Mayů shodli na tom, že až Věci veřejné opustí poslední poslanec, bude konec světa.
----------------------
Limuzína Audi, která odvezla lobbistu Romana Janouška z policejního výslechu, je evidentně zahalena rouškou tajemství. Automobil nejenže od roku 2007 používal Jiří Paroubek, ale vůz se stejnou poznávací značkou byl několikrát spatřen, jak parkuje na Petříně poblíž Hladové zdi, takže roste podezření, že jde o vůz tajemné sekty Hladových zednářů, mezi něž prý známý pražský lobbista patří. Janouškův advokát tuto skutečnost popřel, připustil ovšem, že jeho mandant občas poblíž Hladové zdi zaháněl žízeň.
-----------------------
K převratnému objevu dospěl výzkumný tým pracovníků katedry matematické psychologie prestižní Hliníkovy univerzity v Humpolci. Původně se předpokládalo, že zvětšující se počet poruch přijímání potravy u mladé generace a její snaha o nadměrné a nezdravé hubnutí souvisí s obecnými změnami životního stylu teenagerů. Teď se ale potvrdila jednoznačná korelace s růstem počtu instalovaných podokenních radiátorů určených k vytápění domácností. Vysvětlení je podle vědců jednoduché: "Protože počet případů kulminuje vždy v březnu, domníváme se, že příčinou je špatné pochopení starého pořekadla "Březen - za kamna vlezem" mladými lidmi, kteří se většinou - mají-li normální zdravé proporce a jsou-li topná tělesa správně instalována - za radiátory nevejdou."
-----------------------
Lidé s příjmy nad 100 000 Kč měsíčně budou od příštího roku odvádět státu tzv."dočasný příspěvek na solidaritu". O míře dočasnosti tohoto příspěvku se dále jedná; podle neoficiálních zpráv by se měl příspěvek vybírat maximálně do konce čtvrtohor.
-----------------------
Ku příležitosti toho, že apríl tentokrát vyšel konečně jednou na neděli, získaly Nedělní miniglosy Zvláštní cenu za mimořádně objektivní a výstižné nedělní zpravodajství, což je v konkurenci Nedělního Blesku, Nedělní chvilky poezie a Nedělního tahu sportky možné považovat za obrovský úspěch. "Vzhledem k tomu, že jsme cenu vyhráli my, považuji rozhodnutí komise za naprosto korektní," řekl nám k tomu tiskový mluvčí Nedělních miniglos. "Kdyby ovšem vyhráli naši konkurenti, museli bychom podat příslušný podnět Ústavnímu soudu, protože by bylo moc zvláštní, kdyby si Zvláštní cenu odnesl někdo jiný." Veršovaný podnět k Ústavnímu soudu zatím podala pouze Nedělní chvilka poezie. Nedělní Blesk k podání podnětu zatím nemá dostatečné napětí a Nedělní tah sportky bývá v neděli pravidelně na tahu.