Miroslav Horníček: Vyznání

4. dubna 2012 v 23:15 | Petr Vápeník |  Knihy

Každý má občas dny, kdy se věci nedaří úplně přesně tak, jak bychom si představovali. Naštěstí mám pro takové chvíle, které jsou přirozené a nevyhnutelné stejně jako chvíle opojného štěstí, svou poličku s knížkami. S knížkami, které jsem už četl několikrát a které můžu otevřít prakticky kdekoli, a to, co si tam přečtu, mě potěší. Mám rád knížky Miroslava Horníčka, ostatně už jsem tady na blogu psal o dvou z nich. Knížka Vyznání má podtitul …Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních. Ano, tomuto místu a tomuto času, ročnímu období, se vyznává člověk, který si do "svých" lázní v této době pravidelně jezdil dobíjet energii.
"Stoupám si stráněmi stránek a snažím se vyslovit několik díků, protože pravý čas díků člověk obyčejně promešká a lidská vděčnost je skoro vždycky pozdní. A jsou to, mají to být i Mariánské Lázně. To ony, to právě ony v tom prvním vzplanutí léta mne vždycky zastaví. Postůj. Aspoň ty, člověče, postůj, když nepostojí okamžik; třeba bys o to žádal sebenaléhavěji, třeba bys za to dával sebevíc."

Ale - jak bylo tradicí u Miroslava Horníčka - v knize o Mariánských Lázních se o Mariánských Lázních píše přímo jen místy, a přesto je cítit, že je jim kniha zasvěcena, už jen proto, že na tomto krásném místě bezesporu vznikala. Ano, píše se tu (mimochodem skoro až na konci knížky) o prvních zmínkách o tomto podivuhodném místě, píše se tu o lidech, se kterými měl autor Mariánské Lázně spojené, píše se tu o místních zázracích a kouzlech, o tajemných bytostech, které zde žijí - například o vílách a chramostejlících.
"Znáte to: jdete lesem a vedle vás v listí něco zaharaší. Když se tam podíváte, spatříte kosa nebo veverku. Veverku nebo kosa můžete ovšem vidět, ale nemůžete vidět chramostejlíka. Ten pouze haraší, je postižitelný jen sluchem a ve chvíli, kdy sluch ho postihne a kdy by měl být spatřen, změní se - tu v kosa, tu zas ve veverku."

Ale ve Vyznání se píše i o mnoha jiných věcech - třeba o dlouhé a zajímavé cestě autora k literatuře a divadlu, o jeho obdivu k obyčejným věcem, o lidské touze tvůrčím způsobem přeměňovat svět.
"Mladý člověk plane - tu obdivem, tu zlobou. Ale nejde o to, čím byl nadšen a co ho popuzuje. O to planutí tu jde, planout by měl. Měl by své sympatie i své nenávisti hnát vždycky k bodu varu, měl by stát vždy za něčím a proti něčemu; jen nestát vedle věcí, u nich, mimo ně, s rukama složenýma na lhostejné hrudi."

V knížce se nachází kromě úvah, vzpomínek a vyprávění ze života i čtrnáct drobných povídek, z nichž část se později uplatnila ve specializovaných povídkových výběrech. Asi nejznámější je povídka Pětatřicet skvělých průvanů, podle které byla jedna povídková knížka dokonce pojmenována, ale známé jsou i další povídky - třeba Cestář nebo Růže tetě Růže. No a mimochodem, když jsme u literatury a spisovatelství, nedá mi to, abych zde - i vzhledem k nedávným blogovým polemikám na téma "kdo si zaslouží nazývati se spisovatelem" ocitovat i názor člověka, jemuž je spisovatelství těžko možné upřít:
"Profesionál spisovatel mi není ten, kdo pobírá autorské honoráře, ale kdo všechno dění kolem sebe si okamžitě, automaticky a třeba podvědomě vkládá do vět, kdo zahlédnutý cípek, zaslechnuté slovo rozvádí a doplňuje v celek nějakého děje."

Horníček zmiňuje příběhy slavných návštěvníků - Johanna Wolfganga Goetha, Frederyka Chopina, Nikolaje Vasiljeviče Gogola nebo Ivana Alexandroviče Gončarova, u všech se zaměřuje na jejich vztah k lázeňskému městu a na jejich inspiraci, ať už byla dána láskou k ženě nebo duchem místa.

Osobně mám k Mariánským Lázním trochu opatrný vztah. Ano, líbí se mi tam, ale nevracím se často a když už, tak jen na chvíli. Nepobývám tam a to je nejspíš důvod, proč mi tolik kouzel zdejšího prostředí uniká. Ale dobře vím, že ať už je právě vzývaný slunečný červen nebo třeba napůl propršený a napůl prosněžený přelom února a března, Mariánské Lázně jsou dodnes místem, kde se dá na chvíli zastavit nebo aspoň přibrzdit v jinak zběsilém životním tempu, rozhlédnout se po vílách a zaposlouchat se do zvuků vyluzovaných chramostejlíky. Nic ve zlém, ale na Václaváku se vám to nepovede.

"Bylo řečeno: dejte mi pevný bod v prostoru a vyvrátím svět z veřejí. Kdyby byl takový bod, měl by možná svět veřeje, ale svět, jak víme, je koule veřejí prostá a člověk v prostoru je bez opory. A pak - kdybychom toto nebrali jen jako bonmot matematikův, byla by to divná a ponurá ctižádost, vyvracet svět z čehokoli. Mám raději ty, kteří jej udržují v chodu, kdo - řečeno obrazem podobným - ty veřeje pravidelně mažou, kdo chápou bytí světa především jako chod věcí. Nemusí to být velké věci - může to být jen soustruh v jejich dílně anebo pendlovky na stěně jejich bytu, vědí, že bytím věcí je jejich chod, tak jako bytím lidí je tep a dech a obíhání krve."

Knížka splnila podle očekávání celkem spolehlivě svůj úkol. Potěšila mě moudrým slovem, a uměřeně dávkovaným humorem a ukázala mi, že nejen všechny radosti (jak říkají pesimisti), ale i všechny skutečné či domnělé smutky mají své hranice a svůj jen omezený význam.

"Člověk podává doušek vody, kytku nebo ruku, ale neví, čím se to stane v ruce druhého, zda to přijde vhod a zda lék místo utišení nedá hořkost. Nedělejme si iluze: to, co děláme, je vždy pro nemnohé, a jenom někdo a jenom málokdo se z toho zaraduje. Jiní se třeba budou i zlobit. Ale i to je dobré: možná že ta zloba se posléze promění v něco jiného, co zlé už nebude. Radost i zloba jsou dobré vztahy k věcem. Špatná je jen lhostejnost a nezájem."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. dubna 2012 v 8:46 | Reagovat

Prostředí lázní (a bezstarostný život lázeňských šviháků) mne vždycky přitahovalo.
Jakož i dobré knížky.
Díky za tip, Horníčka mám rád.

2 š š | Web | 5. dubna 2012 v 9:54 | Reagovat

čím jsem starší, tím víc přicházím panu Horníčkovi na chuť. Líbí se mi jeho myšlenky, které jsou tak vznešeně a vtipně řečené. Dřív to na mě bylo zbytečně upovídané, člověk se holt stále posouvá dál :)
Poslední myšlenka je trefná.

3 Naďa Naďa | Web | 5. dubna 2012 v 12:17 | Reagovat

Pan Horníček je pro mě letitou stálicí, i já si beru někdy jeho knížky 100x osahané a na některých je to i vidět, do ruky, abych se potěšila jeho vtipem a moudrem. Měla jsem taky takovou poličku, ale při velkém třesku vzala za své a já ji musím znovu budovat.

4 Lucka Lucka | 5. dubna 2012 v 12:54 | Reagovat

Vida, chramostejlík! Taky ho tu máme. Ten náš se proměňuje v divoké prase.

Mám dojem, že lhostejnost a nezájem jsou nyní vůbec nejrozšířenější civilizační choroby. :-\

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 21:00 | Reagovat

Od Miroslava Horníčka mám knihu Dobře utajené housle. Líbilo se mi, jak krásně obdivně píše o své ženě. Jak je šikovná, s ničím se moc nepáře a o čem on přemýšlí, jak to vyřešit, ona bez dlouhých řečí jde a udělá to. Byl to moudrý člověk a jeho Hovory H jsme moc rádi sledovali.

6 Vendy Vendy | Web | 6. dubna 2012 v 22:14 | Reagovat

Kapka moudra v šíleném světě neuškodí.
Ale i když se zdá, že dnes se "planoucí" mladí lidé nerodí a po světě nechodí, myslím, že jsou.
Jedním z nich je hnedle blogerka Mniška, ta holka má rozhled, chuť, fantazii a elán. Dovede vstřebávat svět a vidí dál, než na špičku nosu... nebo do nejbližší výkladní skříně. Je skvělá.
A takových je více...
Jenže ti ukřičení a sobečtí jsou víc vidět a slyšet.
Včera jsem četla na Novinkách šílený článek o novém způsobu chovu kuřat (fakt nevím jestli je to pravdivý nebo superkachna) a v komentářích se vyskytoval jistý Jan Hlavinka, který je úplně na hlavu a jeho názor je, že když my jsme ti vyvolení (rozuměj, páni tvorstva), můžeme si s těmi podřadnými (rozuměj, slepice) dělat co chceme.
Zastává právo silnějšího a všichni slabší jsou pro něj blbci a odsouzenci stvořeni k tomu, aby byli ovládání.
Příšerná perspektiva, a příšerné je, pokud to myslel vážně.
V Mariánkách jsem byla jen jednou a dodnes nezapomenu na nádhernou zpívající fontánu.
Jedinečný dojem. A to už je hodně dlouho...

7 adaluter adaluter | Web | 11. dubna 2012 v 0:27 | Reagovat

:-)

8 Čerf Čerf | Web | 12. dubna 2012 v 22:06 | Reagovat

[1]: Ano, lázeňské šviháctví je úctyhodná disciplína.

[2]: Myslím, že ve většině Horníčkových knížek jsou místa, kde je slov víc než je nezbytné. Ale ta "dobrá" místa jsou určitě v převaze.

[3]: Zrovna Vyznání Mariánským Lázním je už taky pěkně ohmatané :-)

[4]: To bude asi vzácný chramostejlík obrovský :-)) Moc mě ta představa pobavila.

[5]: Dobře utajené housle je moc krásná knížka, asi moje nejoblíbenější od pana Horníčka. A taky jsem rád sledoval legendární Hovory H (bohužel už jen v reprízách a fragmentech) - tam jsem vždy obdivoval nejen humor účinkujících, ale především schopnost obecenstva báječně reagovat na inteligentní humor a vlastně ho tím dotvářet.

[6]: Já si myslím, že "planoucích" mladých lidí je dost, v tomhle směru jsem optimista a držím palce. Samozřejmě občas mi některá specifická planutí "nadzvedávají obočí" a zrychlují tep, ale to je docela normální. Pořád mnohem lepší, než když je mladému člověku - a vlastně jakémukoli člověku - všechno jedno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama