Květen 2012

Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza

29. května 2012 v 23:15 | Petr Vápeník |  Knihy

Mám rád knihy s příběhem. Nemyslím teď s příběhem uvnitř, v obsahu knihy, ten samozřejmě také není na škodu, jde mi teď ale spíš o příběh vnější, s knihou spojený. Občas ho ukrývají věnování, ze kterých se můžete dozvědět, kdo a k jaké příležitosti knihu daroval, a taková darovaná kniha, ať už je o čemkoli, ten příběh - třeba pozapomenutý - nese už provždy. Knížku Pavly Smetanové mám také spojenou s příběhem, a proto se přiznávám, že nejsem a nechci být žádným "objektivním" hodnotitelem nebo dokonce - nedej bože - recenzentem, to slovo se mi trochu příčí v krku, když chci psát o knížce, ke které mám vztah, o knížce, kterou otevírám a čtu rád. Vždyť každá knížka na vztahu se čtenářem stojí a četba knihy, ke které se vám kladný vztah nepodaří navázat, je víceméně k ničemu, i kdyby byla "recenzenty" stokrát přímo zbožštěna.

Rok 2009 byl pro mne v mnoha ohledech přelomový. Kromě mnoha jiných důležitých věcí jsem se také přestěhoval a založil si na zralá kolena vlastní blog. Ještě naposled jsem zašel do knihovny v Rokycanech, vrátit knížky a doplatit nemalou částku na pokutách. Jenže to bych se nesměl podívat do jednoho z regálů. Jako by tam na mě ta knížka čekala. Voněla novotou a vzdáleně mořem a jmenovala se Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně. Na Korfu jsem několikrát byl a na ostrov mám mnoho krásných vzpomínek, tak jsem prostě takové nabídce nemohl odolat, i když jméno autorky mi tehdy ještě nic neříkalo. Knížka se mi ale moc dobře četla, jednak jsem popisovaná místa většinou znal, jednak jsem se dočetl hodně zajímavého o řeckých reáliích a o řecké duši. A úplně nakonec jsem v knížce našel i odkaz na webové stránky, které jsem si dovolil navštívit a od té doby je navštěvuji pravidelně a rád. Pavla Smetanová od té doby vydala dvě další knížky, které už jsem si jako pravidelný návštěvník jejího blogu nemohl nechat ujít: Korfu bez průvodce a docela čerstvě i Pod cypřišem se sklenkou ouza.


Vedle dvorku je malá kavárnička, kam skoro nikdo nechodí, a její židličky jsou věčně prázdné. Kdoví, jak její majitelé přežívají. Sem tam někomu ze sousedů uvaří kávu, vymačkají čerstvý pomerančový džus nebo namíchají nějaký koktejl, a pak na tácku odnášejí do vedlejších obchodů. Vedle nás bydlí staří albánští manželé. Paní žije většinu času na ulici. Má zde postavené dvě židle, jednu pro sebe a jednu pro některou z kamarádek ze sousedství, která si sem přijde na chvíli poklevetit. A když je sama, natáhne si svoje obtloustlé nohy na druhou židli, do klína si dá nerezovou misku s nakrájeným melounem, který s hlasitým mlaskáním pojídá, a sem tam něco pokřikuje na kolemjdoucí známé. Přes poledne si dává několikahodinovou siestu a po šesté už zase usedá na své oblíbené místo. Často si říkám, jak je dobře mít sousedy, kteří vědí úplně všechno. Tuhle Adonisovi někdo ve vzteku ukopl zrcátko od motorky zaparkované před domem a sousedka hned hlásila, kdo to byl, jak vypadal a jakou měl značku. Tihle sousedé jsou lepší než hlídací pes nebo bezpečnostní zámek. Sousedka se otáčí nahoru a vidí mě v okně, zamáváme na sebe a zdravíme se.

Léto pomalu ubíhá. Zvony od svatého Spyridona začaly hlasitě odbíjet konec mše.

Krátké příběhy jsou vlastně každodenní postřehy autorky z reálného života na Korfu viděné z různých úhlů: Pohledem manželky (řecký manžel Adonis je v mnoha ohledech vskutku neodolatelný), pohledem matky (z Janýska a Ofélie už jsou dnes zdatné literární postavy, na jejichž nová dobrodružství a zážitky se čtenáři těší), pohledem cizinky v řeckém prostředí (je moc zajímavé porovnávat vlastní "turistické" zkušenosti s pohledem člověka, který je stálou součástí života na ostrově, ale ponechal si schopnost dívat se na něj z částečného odstupu), pohledem zákazníka (co myslíte, které služby je lepší využívat u nás doma a které v Řecku?), pohledem tlumočníka (kdo by měl lépe umět přetlumočit našinci některé složité a v médiích právě hodně propírané aspekty života v Řecku?), pohledem průvodkyně (jak jen občas dokážeme být jako turisté - no, řekněme úsměvní) a v neposlední řadě i pohledem nadšené hudebnice (hudba přece k Řecku neodmyslitelně patří). No a troufnul bych si říct, že všechny ty dílčí a v mozaice jednotlivých příběhů pěkně propletené pohledy, splývají v jeden jednotící široký pohled - pohled normálně a pozitivně uvažujícího člověka, který má své názory dobře srovnané a ví, kdy žasnout, kdy se rozčílit a kdy už nezbývá, než se smát.

"Janýsek zase po příchodu domů vykřikoval rozčileně: "Mami, zítra máme ve škole opravdické volby." Měl se volit předseda třídy, jeho zástupce a jakási malá sekretářka. Volby to měly být malé, protože ve třídě je jen třináct dětí. Na druhý den jsem se po škole ptala, jak volby dopadly. "Vyhrál to Alex, protože si vymyslel takový trik. Přinesl strašně dobré čokoládky a řekl, že kdo ho zvolí, ten dostane jednu před volbami a jednu potom. A tak ho volili skoro všichni kromě holek." Zamyslela jsem se: I ty, Jani, jsi ho volil?" "No jasně, mami, ty čokoládky byly strašně dobrý," odpovídal nevinně. "A kdyby ti žádnou čokoládku nedal, volil bys ho?" Jannis se zamyslel: "Ne, to rozhodně ne, pořád si hraje na velitele, asi bych býval volil Nikose." "A koho volil Theofilos?" vyptávala jsem se dál. "Nikoho. Nechtěl si to u nikoho rozházet, tak řekl, že stávkuje," ledabyle odpověděl Jannis, hodil tašku do kouta a běžel ven.

Mám rád knížky s příběhem a když jsou to knížky, ze kterých navíc čiší pozitivní vidění světa, mám je ještě radši. Drobné příběhy Pavly Smetanové, ať už jsou laskavé nebo s přídechem ironie, jsou viditelně postavené na lásce k lidem a k místnímu prostředí, které - i když si v mnoha ohledech zaslouží kritiku, zůstává pořád pozoruhodným "rájem na zemi". Aspoň pro takové lidi, o kterých se v knížce píše, a pro autorku to, myslím, platí dvojnásobně.

Těším se na další týdny. Těším se na návštěvu Prahy. Potřebuji se setkat s některými přáteli, posedět v českých hospůdkách, zajít za kulturou. A pak - pak se zase budu těšit sem, na náš krásný ostrov. Protože i od ráje na zemi potřebuje člověk sem tam alespoň malý odstup.

Když jsem kdysi do rokycanské knihovny vrátil první knížku o ostrově kvetoucích mandloní, knihovnice byla ráda dvakrát: Jednak se bála, že svou knihu už nikdy neuvidí, protože jsem ji vrátil snad po půl roce, jednak díky mě knihovna jistě splnila a překročila "plán pokut" :-). Tak doufám, že za ty peníze koupili i novou knížku, která si najde dalšího okouzleného čtenáře a všechno poběží ve stejném duchu dál. Já každopádně, jakmile jsem zvládnul nastavení oblíbených stránek na svém blogu, jsem do nich Pavlu Smetanovou - Ostrovanku - nemilosrdně zařadil :-).

Nedělní miniglosy č.170

27. května 2012 v 17:20 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Rakouské úřady si stěžují u Evropského soudu, že čeští divočáci, kteří nedbají na povinnost překračovat státní hranice výhradně na hraničních přechodech, nekontrolovatelně drancují rakouské příhraniční oblasti. Drobní zemědělci z toho důvodu opět opatřili svá políčka starými cedulemi s oprýskanými nápisy: "Česi, prosíme, nekraďte!" a rakouský ministr kultury již varoval, že kvůli nájezdům českých divočáků na příhraniční kukuřičná pole pravděpodobně zdraží popcorn v rakouských kinech. Česká policie navíc s taktem sobě vlastním upřesnila, že na rozdíl od jiných míst na jižní Moravě jsou na Břeclavsku jako už tradičně problémy především s divočáky snědší pleti.
-----------------------
Při jednání ukrajinského parlamentu se za nerozhodného stavu mezi sebou poprali poslanci znesvářených politických týmů. Samozřejmě, souboj nevedli běžní poslanci, ale po vzoru kanadsko-americké NHL se do sebe pustili specializovaní bitkaři, kteří nakonec šli do sprch předčasně, protože za hrubost a odhození rukaviček byli oba vyloučeni na pět minut plus do konce parlamentní schůze
-----------------------
Vladimir Putin s Dmitrijem Medveděvem si v Rusku jako už tradičně po další fázi svého napínavého dlouholetého zápasu potřásli rukama a vyměnili si dresy.
-----------------------
Zatímco dříve bylo mezi českými politiky módní viditelně se zúčastnit maximálně bohnického festivalu Mezi ploty, dnes už jsou například někteří poslanci tak odvážní, že nezůstávají na půli cesty a ocitají se rovnou Za plotem vazebních věznic.
-----------------------
Do knih přání a stížností, které lékařům od dubna nařizuje zákon, pacienti nic nepíšou, takže je vedení takových knih podle zdravotnických odborníků pouze zbytečnou administrativou. "Ministerstvo zdravotnictví nám doporučilo, abychom svou stížnost na prázdné knihy přání a stížností zapsali do knihy přání a stížností u svého ošetřujícího lékaře," uvedl jeden z oslovených expertů. "Když jsme tak učinili, mluvčí ministerstva nám odpověděl, že naše stížnost se nezakládá na pravdě, protože první zapsaná stížnost se právě začala řešit." Podle oficiálního stanoviska Ministerstva zdravotnictví budou knihy přání a stížností u lékařů zachovány a navíc budou zavedeny i speciální knihy přání a stížností u každého pacienta, kam mohou své případné stížnosti na pacienty psát naopak lékaři.

Auto v květ(n)u

26. května 2012 v 8:26 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Jsem poslední dobou trošku v časovém presu, tak mi nevychází napsat rozsáhlejší článek. Ale řekl jsem si, že se s vámi podělím aspoň o jednu drobnou fotoanekdůtku. Jak většina z vás dobře ví z mých dřívějších článků, jsem "nemotorista". I když znám některé báječné lidi, kteří o autech vědí první poslední, pro mne automobil zůstává složitým strojem plným tajemství, který sice vypadá celkem kompaktně, ale do kterého se vejde několik lidí a prý uvnitř dokonce žijí jacísi koně. Ano, slyšel jsem kdysi, jak někdo říká o svém starém autě, že trochu kvete, ale donedávna jsem si neuměl představit, co to může doopravdy znamenat. Domníval jsem se naivně, že karosérie ani útroby auta nemohou rostlinám poskytnout dost živin, a podezíral jsem své známé, pro které je auto skvělým kamarádem, kterého umějí vyfešákovat, opravit a ti nejúctyhodnější dokonce i vyrobit, že slova o "kvetení" auta jsou jen přeháněním, že auta nekvetou ve skutečnosti, ale jen v přeneseném smyslu slova. Teď už ale konečně vím pravdu: Auta skutečně kvetou! A právě je zřejmě jejich sezóna, podobně jako před nedávnem kvetly nádherné sakury nebo jabloně.

Ostatně kdy by už mělo auto kvést, když ne v květnu? :-)

Krásný květnový, usměvavý a rozkvetlý den všem kolemjdoucím přeje Petr V.


Barevné květinové exploze

23. května 2012 v 20:39 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

O víkendu jsem opět po dlouhé době navštívil svou oblíbenou zahradu ve Staňkově u Domažlic. Pravidelní a dlouhodobí čtenáři vědí, že na této zahradě rád fotím, a úplně nejvíc ze všeho mě baví zkoušet zachytit barvy zdejších květů ve "výbušné" podobě zoomových explozí (není to nic složitého, stačí zoomovat při dlouhé expoziční době, vyzkoušet si to může každý, kdo fotí se zoomem). A protože se za docela dlouhou dobu, která uplynula od poslední várky podobných fotek, stihla "narodit" další generace čtenářů tohoto blogu, rozhodl jsem se, že záslužnější, než vlastním rozzlobeným článkem přikládat další polínko pod kotel kauzy Davida Ratha, bude uveřejnit pár obyčejných fotek, které by třeba mohly někomu udělat aspoň trošku radosti, což není zrovna silná stránka jakékoli korupční aféry. Byť jsou fotky dělané jen z ruky, a tedy ostře řezané tvary v nich budete hledat marně. Ale téma je minimálně stejně výbušné jako zmíněný korupční případ a výprava po zahrádce není nic pro strašpytly, protože to kolem nás bude dneska pěkně bouchat. Takže pozor: Malá sedmidílná přehlídka jarních barevných květinových explozí začíná!


Exploze protisvětelně žlutozelená

Exploze růžovočervená

Exploze míchanězmrzlinová

Exploze dopravafialovějící

Exploze žlutooranžová

Exploze svatebněbělostná

A na závěr skutečná exploze pravého azalkového slunce


Co myslíte, může od takových květinových protuberancí vzniknout i polární záře?

Nedělní miniglosy č.169

20. května 2012 v 14:59 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Podle nových poznatků o vývoji nákupních zvyklostí v České republice je pro české zákazníky rozhodující cena výrobků, takže např. dávají přednost potravinových náhražkám před skutečnými potravinami. Protože ani čeští voliči nejsou příliš nároční na kvalitu svých volených zástupců, začínají se analogicky k trendům v potravinářství v Poslanecké sněmovně připravovat také poslanecké náhražky, které by mohly být o dost levnější než skuteční poslanci. Poslanecké náhražky budou mít místo skutečných mozků jen sojový granulát, tělo by mělo být vyrobeno z rozemletých kostí a kuřecích pařátů a tvar by mělo držet díky notnému přídavku anorganických pojiv. Odborníci navíc soudí, že ani rozdíl v kvalitě produkovaných zákonů téměř nebude patrný. Vedoucí projektového týmu nám k tomu řekl: "Zkusmo jsme před půl rokem nahradili několik poslanců poslaneckými náhražkami, a kdybychom si příslušná jména nepoznamenali, dnes bychom náhražku od skutečného poslance stěží rozeznali."
-----------------------
Protože se v České republice postupně zvyšuje počet orlů mořských i dalších vzácných ptáků, bouřlivě se rozvíjí kdysi téměř zdecimovaná živnost ptakopravců. Česká ptakopravecká komora dokonce iniciovala vytvoření komplexní a dlouhodobé věštby pro Českou republiku. Výsledky ptakopravecké analýzy však věštcům nečekaně zabavili příslušníci Bezpečnostní informační služby, kteří materiál označili jako přísně tajný. Část politologů říká, že je to správný krok, protože zveřejnění pravdivých informací, kam česká společnost spěje, by mohla vyvolat zbytečnou paniku, druhá část odborníků naopak tvrdí, že výsledky mohou být zveřejněny bez rizika, protože pár měsíců před koncem světa už je to víceméně jedno.
-----------------------
Plánům na další těžbu uhlí na Karvinsku bude zřejmě kromě nespokojených občanů bránit i vzácný brouk páchník hnědý, pokud se prokáže, že v uvedené lokalitě žije. Zástupci ekologických organizací tvrdí, že hodnověrní svědci na několika místech ucítili typický pach páchníka, specialisté na hmyz ale soudí, že vzhledem k vzácnosti tohoto druhu je mnohem pravděpodobnější, že jsou v okolí Karviné ze země cítit peníze.
-----------------------
Trenér Hadamczik s pomocí švédských a finských meteorologů důrazně popřel informace některých bulvárních novin, že čeští hokejisté na mistrovství světa ve Stockholmu a Helsinkách místo tvrdého boje o zlato jenom chytají bronz.
-----------------------
Česká diplomacie musí čelit podobnému problému jako Francie v případě nového francouzského premiéra Ayraulta, jehož jméno zní v arabštině jako místní populární vulgarismus. Ukázalo se totiž, že jméno dr.Ratha v jednom teprve nedávno objeveném africkém jazyce znamená "arogantní mocichtivý intelektuál důvodně podezřelý ze zlodějiny". "Přestože jazykem mluví jen šest vesničanů z jednoho horského údolí ve Rwandě, je to samozřejmě velmi delikátní a nepříjemná záležitost, kterou musíme řešit, a zcela chápu rozladění pana poslance, jež nám zprostředkovala Vězeňská služba," řekl nám k tomu vedoucí příslušné sekce Ministerstva zahraničí. "Jednak bychom měli důsledně ctít presumpci neviny, jednak by zmínka o intelektu mohla pana poslance poškodit v očích jeho tradičních voličů."

Sen a skutečnost

16. května 2012 v 21:59 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Čím dál víc zjišťuji, že život není děsný,
i díky skutečnosti proměněné ve sny.
I díky skutečnosti proměněné v sen
dokážu žasnout a být unesen
a kabát reality je mi občas těsný.

Překonávám snadno drobná příkoří,
když skutečnost ve snu voní po moři,
a v mihotavém světle solných lamp
můj sen je prostoduchý jako Forrest Gump
a v ohni skutečnosti nejspíš neshoří.

Skutečný snílek má svých snů plnou krosnu,
jen díky nim nakonec najde klid
a sílu ze skutečnosti se jednou probudit.
Kam? No přece do snu! :-)

Kdo doopravdy vyhrál letošní pražský maratón?

14. května 2012 v 22:06 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Protože jsem se tentokrát bohužel nemohl do pražského maratónského víkendu zapojit tak aktivně, jak bych si sám přál, rozhodl jsem se, že vám aspoň zprostředkuji své netradiční divácké zážitky. Vlastně jsem ještě nikdy neměl příležitost vidět dobíhat ty nejlepší závodníky do cíle - tou dobou totiž tradičně bývám někde v Podolí a zbývá mi do cíle ještě něco kolem 25 kilometrů. Tak jsem si letos řekl, že speciálně pro vás vyfotím vítěze Mezinárodního pražského maratónu. Ale nějak se mi ty včerejší fotografie pomíchaly a já zapomněl, kdo tím vítězem vlastně byl...

Byl to snad tenhle Keňan se jménem tolik nepříhodným pro maratón v metropoli země pivařů?...


...nebo to byl tenhle vytrvalý malý andílek s tričkem proklatě nízko?


Tohohle kostitřasistu jistě diskvalifikovali za nedovolenou výbavu, i když dojel do cíle ještě před prvními finišujícími běžci. On tedy zřejmě vítězem nebyl...


Nebo zvítězil tenhle levitující žluťásek? Nejspíš také ne, splněný olympijský limit pro závod v Londýně mu asi protentokrát stačil.


Jestli vyhrály tyhle párové čtyřky, bylo to nespravedlivé, protože si evidentně zkracovaly klikatou trasu centrem Prahy po úplně rovné Vltavě. Prostě samá voda, samá voda...


Vyhrál snad tenhle malý brouček, kterého na trati přemohl mikrospánek?...


...nebo vyhrál někdo z této favority nabité skupiny?


Pokud nezvítězila v celkovém pořadí, tahle skupinka jistě nebyla bez šance aspoň v kategorii mašerů...


...nebo snad vyhrál tenhle africký rychlík, kterému sotva stačili i kolemjedoucí cyklisté a kterého i zaostřit byl docela problém?


Ale možná se vítězem stal tenhle lední medvídek; minimálně pro mnohá dětská srdce určitě.


Tak nevím, jsem maličko popletený. Kdo to tedy včera v rozběhané a sportem pulsující Praze vlastně doopravdy vyhrál? Poradíte mi? :-)

Nedělní miniglosy č.168

13. května 2012 v 9:20 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Úsporná opatření zasahují stále širší oblasti působnosti českého státu. V minulém týdnu například vyšlo nařízení Ministerstva zemědělství, podle kterého budou moci od příštího roku všechny české křepelky štěbetat jen "tři peníze, tři peníze". Předseda KKK (Komory křepelek a koroptví) poukázal na alarmující skutečnost, že stále více kvalitních křepelek odchází do soukromého sektoru, kde si šikovná křepelka může přijít na osm i více peněz.
-----------------------
Zástupci Ministerstva školství připustili, že náročnější verze maturity z matematiky byla opravdu příliš složitá a že to jejím tvůrcům spočítají, budou-li na to ovšem mít ministerští úředníci tentokrát dost času.
-----------------------
Podle exkluzivního průzkumu pro Nedělní miniglosy není 92% procent českých politiků spokojeno s českými voliči, a proto požadují jejich okamžité odstoupení. "Pokles důvěry politiků v české voliče je v poslední době enormní a jedná se jistě o jeden z faktorů, které způsobují permanentní blbou náladu mezi politiky," řekl nám mluvčí stále populárnější Řáholecké výzvy, podle které by měli být všichni voliči bezodkladně naházeni do Vltavy. "Z toho, že voliči tyto jasné signály nedůvěry nejsou ochotni vzít na vědomí a čestně rezignovat, se dá usoudit, že jim jde výhradně o to, aby se co nejdéle udrželi u svých koryt, o která by v předčasných volbách voličů s největší pravděpodobností přišli."
-----------------------
Opoziční poslanci na mimořádné konferenci v Poslanecké sněmovně prohlásili, že česká vláda by se měla místo na škrtání výdajů spíše soustředit na omezení zbytečných duplicitních činností, kterých je v tomto státě nepřeberné množství a jejich omezením se dá výrazně ušetřit. Večer uspořádali mimořádnou tiskovou konferenci i opoziční senátoři, kteří prohlásili, že česká vláda by se měla místo na škrtání výdajů soustředit na omezení zbytečných duplicitních činností, kterých je v tomto státě nepřeberné množství a jejich omezením se dá výrazně ušetřit.
-----------------------
Podle převratného závěru specializovaného amerického vědeckého týmu způsobila obrovské emise skleníkových plynů a následné katastrofální globální oteplování na konci druhohor především enormní plynatost dinosaurů. Podle českých vědců sice v případě místních politických dinosaurů podobné globální nebezpečí nehrozí, ale pražská pobočka Greenpeace pro jistotu požaduje, aby byla situace důkladně monitorována a při případném výraznějším zvýšení teploty v Poslanecké sněmovně, kde je koncentrace politických dinosaurů největší, byl okamžitě zaveden nouzový regulační systém emisních povolenek.

Fotohádanka č.9

11. května 2012 v 22:29 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Je vůbec možné, že od poslední fotohádanky na tomto blogu uteklo už skoro tři čtvrtě roku? Od té doby se toho odehrálo tolik, že nebýt o tom záznamy na těchto stránkách, skoro by se zdálo, že to není možné. A za celou tu dobu ani jedna fotohádanka, takže se dá předpokládat, že pro zdejší nejnovější čtenářskou "generaci" to dnes může být premiéra. Ale premiéra to věru není, kdepak, vždyť už jde o devátou hádanku, která má pořád jedno a totéž znění:

Co je podle vás vyfoceno na následujícím obrázku?



Ti, co ještě dřívější fotohádanky pamatují, dobře vědí, že hádanka bez indicií není úplná, tak přikládám kromě fotografie i následující informace:

1. Fotka je dělaná v interiéru.
2. Fotografie byla převedena do černobílé podoby, nebylo ale třeba odbarvovat příliš.
3. Přestože se jedná o cizí předmět, který má zcela konkrétního vlastníka, neukradl jsem ho.
4. Předmět na fotce se v různých fázích svého životního cyklu různě obtížně fotí.
5. Kdybych vám popsal, jak je předmět těžký, stěžovali byste si, že je pro vás hádanka příliš snadná (a taky že je!).


Tak co, už víte? Pokud víte, pište do komentářů, pokud nevíte, popusťte uzdu fantazii a něco zajímavého si vymyslete. Když se netrefíte, nic neriskujete, protože v soutěži se tentokrát o žádné ceny nehraje. Řecká vína přechodně došla :-).

Správnou odpověď uvede jistě řada z vás dříve (hádanka je opravdu velmi jednoduchá), ale já ji sem připíšu až v neděli večer. Zatím přeji všem krásné víkendové dny.

O velké e-mailové inventuře

8. května 2012 v 8:29 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Počítač je pozoruhodný organismus, o kterém jen ti nejsušší suchaři dokážou říct, že nemá žádnou vlastní nezávislou inteligenci, žádné vlastní záměry a cíle a vlastní vůli. Snažím se svůj počítač respektovat coby nezávislou osobnost s vlastními potřebami, choutkami i zálibami, s vlastními trucy a obdobími depresí, kdy je dobré kolem něj chodit v tak velkých kruzích, jak to jen omezené prostory bytu dovolí. A zase naopak s obdobími tvůrčího vzmachu, které jsou srovnatelné s euforickými obdobími u lidí. Některé z výsledků takových počítačových manických stavů možná my, počítačoví laici, ani nepoznáme. Jiné ovšem mají tak fatální následky, že i naše neodborné oči dokážou ocenit morbidní krásu vzniklých spálenišť.

Občas ve vypjatých situacích svůj počítač oslovuji jménem. Protože je často schopen pracovat samostatně, říkám mu jednoduše: Sam. Sam se čas od času připomene, že je zapotřebí něco upravit, něco vylepšit, něco smazat, něco obnovit a já to přesně podle jeho pokynů udělám, nepřemýšleje zbytečně o tom, zda jde o krok nezbytný, žádoucí nebo tím Samovi jen udělám radost. Provedení Samových nápadů jen málokdy končí viditelnou katastrofou, což se ovšem nedá říct o mých vlastních nápadech. Určitě znáte takové ty záblesky lidského génia, kdy je člověk pevně rozhodnutý učinit něco dobrého a užitečného, jenže původní záměr relizací postupně degraduje, až se promění v noční můru a skončí to tak, že se horkotěžko snažíme alespoň přiblížit k výchozímu stavu. A přesně takový nápad jsem dostal o víkendu: Konečně si po letech vyčistím e-mailovou schránku. Jednoznačně skvělá myšlenka!!!

Samozřejmě, snažím se udržovat aspoň základní mailovou hygienu. Zřejmé blbosti a okatý balast se snažím mazat průběžně. Přesto se mi ale ve schránce postupně nashromáždilo kolem dvou tisíc zpráv a dopisů, které do kategorie balastu není možné bez podrobnějšího zvážení zařadit. Rozhodl jsem se tedy udělat o víkendu velkou e-mailovou inventuru, kdy každou zprávu ve schránce otevřu, přečtu, posoudím a vyřknu ortel samosoudce, proti němuž není odvolání. Palec diktátora nahoru nebo dolů. Nedemokratické, ale účinné!

Čistka probíhala skoro celý den. Snažil jsem se být poctivý a spravedlivý a ponechat si jen skutečné skvosty, které jednou tváří v tvář historii přesvědčí svou kvalitou. Po vysilující mnohahodinové dřině jsem počet zpráv zredukoval na 500. Ostatní šlo nemilosrdně do koše. A v ten okamžik zaúřadoval konečně Sam se svou chutí věci aktivně ovlivnit a nebýt jen tupým vykonavatelem cizí vůle. Cosi mi na obrazovce nabídl, zjevně šlo o jakési ulehčení celého procesu. Jsem zvyklý se Samem souhlasit, protože to se mnou většinou myslí dobře a snaží se mi pomoci. Jeho náměty pak někdy ani pořádně nečtu a spolehnu se plně na to, že mne Sam za čtyři léta spolupráce dobře zná a nenabídl by mi přece něco, s čím bych při plné pozornosti nesouhlasil! Podnět jsem tedy celkem bezmyšlenkovitě potvrdil tlačítkem OK. Teď, myslím, je ten pravý okamžik zdůraznit, že si svou e-mailovou poštu průběžně nijak nearchivuji a nezálohuji, i když jsem už často pomyslel na to, že by se mi to jednou mohlo nevyplatit.

Jakmile jsem stiskl tlačítko, začaly moje pracně vyselektované zprávy před očima mizet. Do čistícího procesu nešlo nijak vstoupit, nešlo ho přerušit. Jeden mail za druhým z těch, které jsem vyhodnotil jako to nejcennější, co mi bylo kdy doručeno do poštovní schránky, každá z těch krásných obálek s cenným obsahem a virtuální ozdobnou šňůrkou se vždycky obarvila, počítač chvíli přemýšlel a pak se objevilo upozornění, že "mail ten a ten byl odstraněn". Kdo je další na řadě? Nevěřícně jsem zíral na obrazovku s pocitem, jaký asi museli mít dispečeři černobylské elektrárny, když zjistili, že test zařízení (který navíc vůbec nebylo zapotřebí provést) nevede do očekávaných míst, ale úplně jinam, mnohem dál, do zákoutí, pro která se jen obtížně hledá slušný ekvivalent, a procesu přitom chybí šikovné tlačítko "storno".

Zkáza byla ve srovnání s předcházející namáhavou selekcí rychlá. Ostatně i alexandrijská knihovna jistě shořela rychleji, než by byly při generální inventuře zrevidovány a zaprotokolovány všechny její papyrové svitky. Ve schránce nezbylo nic; jen v koši zůstaly stovky těch méně důležitých zpráv, které jsem během dne odsoudil k trestu smrti. Zaplavil mne asi takový pocit štěstí, jako kdyby to jediné, co člověk najde po požáru při návratu na spáleniště, byl neporušený (a již dlouho nevynešený) odpadkový koš. "Dobré" maily nebyly k nalezení nikde. Zašel jsem si do koupelny potopit hlavu do studené vody a vydržel jsem pod hladinou dlouho.

Hlavou mi letělo, co všechno jsem ťuknutím do jediného tlačítka nechal zmizet ve zcela nechtěné čerfí díře: Dílčí svědectví o čtyřech letech svého života? Nejcennější dopisy, ke kterým utíkám ve chvílích, když mi není nejlíp, a ony fungují jako ta nejlepší možná medicína, která člověka vždycky znovu a znovu postaví na nohy, aby měl i nadále dost síly těšit se na všechno, co ještě přijde? To všechno jsem poslal jedním stiskem tlačítka k čertu! V tomhle, uznávám, doba skutečně pokročila; dřív bylo přece jen méně případů, kdy někdo všechny obálky s dopisy, které si lidé z nějakého důvodu schovávali, hodil omylem naráz do krbu. Dnešní moderní technika umožňuje lidem ztrácet paměť rychle a organizovaně a nespoléhat se přitom jen na nevyzpytatelnou náhodu.

S mokrou, studenou (ale zdaleka ne chladnou) hlavou, jsem se vrátil k Samovi, který na mne poblikával úplně klidně a obyčejně, jako by právě nenastala katastrofa srovnatelná s vyhynutím dinosaurů. Po chvilce zautomatizovaných hmatů a chvatů jsem oživil pohaslou obrazovku a ještě asi půl hodiny jsem horečně hledal. Co kdyby ještě existovala nějaká šance? Hledání jehly v senném stohu je proti podobné snaze tutovka, dokonce i pro člověka se sennou rýmou. Když jsem definitivně ztratil všechny naděje, vypnul jsem počítač a vmetl do tváře zrcadlu několik velmi nepěkných invektiv. Pak jsem musel na vzduch, i když právě šuměl májovým deštěm. Nemám tušení, kde jsem všude chodil a koho jsem potkal. Vzpomínám si ale bezpečně, na co jsem myslel: Na svou paměť, která kvůli mému hloupému zásahu již nikdy nebude tak bohatá jako dřív a bude se o některých informacích už navěky jen (stále slaběji a slaběji) dohadovat, místo toho, aby si je potvrdila v originálních a většinou nenahraditelných textech.

Ač nejsem počítačovým hráčem, v tu chvíli jsem dostal atavistickou chuť pustit si tu nejmorbidnější počítačovou střílečku umožňující rozsekat alespoň virutálně všechno, co se objeví na dostřel. Po spuštění si Sam spokojeně zavrčel, jako by se nechumelilo (nechumelilo se!), lišácky na mne mrknul a na obrazovce naskočila hláška oznamující něco v tom smyslu, že pro odstraněnou poštu byla vytvořena zcela nová složka, do níž byly všechny vymazané zprávy přesunuty. Zapomněl jsem na střílení a ověřil jsem si, že zprávy na uvedené adrese skutečně existují. Byly tam, na místě, kde jsem je už několikrát před tím marně hledal, stály ve spořádaném šiku a tvářily se netečně. Musel jsem do sebe kopnout panáka slivovice.

Není, myslím, bezúčelné ověřit si cenu svých věcí jejich nedokonanou tréninkovou ztrátou. Vyzkoušel jsem si to před deseti lety při povodni a teď díky chytrému Samovi i při velké e-mailové inventuře. Dobře jsem si uvědomil, že o to nejlepší ze své korespondence by člověk přijít neměl, na to jde o příliš cennou věc, i když možná napohled nenese bezprostřední plody. Není nezbytností, život se bez ní obejde, ale možná už bychom to nebyli úplně "stejní my" jako před tím. Už lépe chápu lidi, kteří po nějaké živelní katastrofě začínají bez remcání a bez pocitu nespravedlnosti stavět základy nového domu, ale neumějí se smířit se ztrátou obyčejných starých fotografií a pomačkaných dopisů.

Podíval jsem se znovu na Sama a zdálo se mi, že se jeho obrazovka potutelně usmívá. Řekl bych, že některé počítače kromě vlastní nezávislé inteligence, vlastních záměrů a cílů a vlastní vůle mají i vlastní svérázný smysl pro humor :-).

Nedělní miniglosy č.167

6. května 2012 v 13:37 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Stranické primárky ODS o kandidáta strany do prezidentských voleb skončily v Královéhradeckém a Pardubickém kraji velkým překvapením. Voleb se totiž zúčastnilo více kandidátů než plánovaní Přemysl Sobotka a Evžen Tošenovský, protože některé - ve světě politiky méně zkušené - osobnosti si netradiční české slovo "primárky" vysvětlily mylně, většinou jako soutěž primářů. Díky tomuto nedorozumění vyhrál v primárkách jednoznačně primář Sova před šimpanzím samcem Olafem, který v soutěži zastupoval pro změnu primáty.
----------------------
Myšlenku dočasného odkladu finančního vyrovnání státu s církvemi, se kterou přišel kardinál Vlk, považuje většina pozorovatelů za smysluplnou. Návrh je zřejmě přijatelný pro všechny politické síly v zemi, které se liší pouze tím, že na rozdíl od levicových a středových stran pravice zatím nepředpokládá dobu odkladu delší než je promlčecí doba.
-----------------------
Několik desítek studentů a studentek se nevrátilo večer domů z majálesového průvodu v pražské Stromovce. Podle některých zelených aktivistů je určitě na vině další propad zeminy související se stavbou tunelu Blanka, a Erich von Daniken dokonce naznačil, že za jejich zmizením mohou stát mimozemšťani. Hysterii klidní jen mluvčí Strany zdravého rozumu, který vzhledem k prozatím abnormálně teplému květnu navrhuje počkat se všemi konspirativními teoriemi alespoň do rána.
-----------------------
Největší úplněk v roce byl k vidění o víkendu, protože se k nám Měsíc na své dráze kolem Země přiblížil na nejnižší vzdálenost. Představitelé sociální demokracie nicméně potvrdili svůj nedávný slib, že k útoku na vládu použijí skutečně každou příležitost, a spolu s komunisty protestovali v ulicích proti tomu, že česká vláda plýtvá prostředky na takové spektakulární světelné představení, zatímco na obyčejných lidech jinak šetří, kde může. Policie se nejdříve domnívala, že se demonstranti scházejí v ulicích hlavního města již během úplňkové noci, ale pak se ukázalo, že šlo pouze o speciální nekoordinovanou akci Odborového svazu náměsíčníků.
-----------------------
Podle analýzy DNA ze slin na ulicích je v České republice více než čtyři milióny lidí, kteří si už při pomyšlení na politiku aspoň jednou odplivli. Výsledky několikaletého a enormně nákladného výzkumného politologicko-genetického projektu a hlavně jejich interpretaci však zpochybnil dlaždič Jiří Dušek z Kuřimi, který si podle svého oficiálního vyjádření odplivl jen tak.

Májové haiku

5. května 2012 v 19:34 | Petr Vápeník |  Haiku

Májová rozkvetlá a všemi vůněmi (a pylovými alergeny) provoněná příroda vysloveně vybízí k psaní haiku, tak jedno malé květnové přidám. Ale snad jen shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech míjel na své cestě mnohé připomínky lidí padlých za květnového povstání. Když čtu na deskách jména doprovozená jen dnem narození a úmrtí, moje fantazie, uvyklá domýšlet si lidské příběhy, pracuje na plné obrátky. Kdo z nich cíleně bojoval a kdo se tragicky připletl? Jak by asi žili dál, kdyby přežili? A kolik májů by je ještě čekalo? Malými pamětními deskami je poseta celá Praha a já se přistihuji, že o těch lidech vlastně doopravdy nic nevím a mám nepříjemný pocit, že bych aspoň něco vědět měl. Ale možná nemusíme chodit do daleké minulosti. O kom z našich dnešních blízkých v době, kdy jsme doslova zaplaveni informacemi, doopravdy něco víme? A přitom nás spojuje šumění stejného májového deště.


Májové haiku


Krev tiše smývá

archanděl zapomnění

májovým deštěm.


Cesta do pravěku:
Samozřejmě - když je na řadě haiku, standardně přidávám odkaz na jeden "pravěký" článek, abyste si nemysleli, že vás chci jen tak odbýt. Tentokrát by to mělo být něco optimistického, po té krvi, že?... A kde brát optimismus, než u lidí, kteří - na rozdíl od nás, obyčejných nespokojenců - prostě nemají žádné problémy. Nebo že bychom o nich zase jen nic doopravdy nevěděli? O věcech, které se přiházejí.

Klášter Agia Paraskevi

2. května 2012 v 23:16 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Pozn.: Už dlouho jsem nepřidal nic do rubriky Črty z Lefkady. Možná proto, že jsem v loni po dlouhé době Lefkadu nenavštívil, protože loňský rok byl ve znamení "velké japonské cesty" a na Lefkadu se v takové konkurenci jaksi nedostalo. Ale zjistil jsem, že návštěvnost mých článků o Lefkadě je pozoruhodně setrvalá a kupodivu se odkaz na můj blog objevil na několika stránkách věnovaných tomuto ostrovu, tak jsem se rozhodl přidat další článek a pár fotografií. Jsou pouze dokumentační, žádné fotozázraky tentokrát rozhodně nečekejte.

Mám na Lefkadě jedno zamilované místo. Tedy - mám tam zamilovaných míst celou řadu, ale tohle místo je pro mě něčím výjimečné. Lefkadu jsem navštívil zatím šestkrát a ani při jedné cestě jsem neopomněl zajít nebo zajet si ke klášteru Agia Paraskevi. Rovnou upozorňuji, že nejde o žádnou významnou památku, ale tohle místo mne okouzlilo hned napoprvé, a přestože se místní úřady hodně snaží, aby kouzlo pominulo, zatím se jim to daří pouze zčásti.

Poprvé jsem tudy prošel pěšky cestou na nejvyšší vrchol ostrova v době, kdy sem ještě vedla jen úzká kamenitá cesta vydávaná ovšem za regulérní silnici. Kdo sem vyrazil s půjčeným běžným automobilem nebo dokonce na "neterénním" motocyklu, koledoval si o velké problémy (z té doby mám asi nejhezčí fotky, bohužel jen na kinofilmech, které nemám pohotově k dispozici pro vystavení na blogu a digitalizovat se mi je zatím nechce). Když jedete od moře z Vassiliki, vydáte se přes nádhernou a úrodnou rovinu pokrytou zahradami a pak prudce nahoru směrem k vesnici Sivros a posléze k horské vesničce Agios Ilias.

Již od začátku stoupání si můžete ve veliké dálce v kopcích všimnout malé bílé plošky. Jedná se o bílou zvonici kláštera, která je vystrčena daleko před vlastní areálek kláštera, aby byla vidět (a poslední dobou i slyšet) zdaleka. Cestou se vám může pěkně zamotat hlava, protože zatáček je určitě přes stovku, klášter je ve výšce cca 700 m nad mořem a cesta pak ještě dál stoupá směrem k nejvyšším dostupným kótám. Je moc zajímavé čas od času se dívat do údolí, výhled se totiž doslova s každou serpentýnou mění a jindy dominantní moře pomalu ustupuje a předává dočasně žezlo vysokému pohoří.

Vidíte to maličké bílé vpravo nahoře? Ve správném světle zvonička doslova září do údolí, což ovšem bohužel není případ zachycený na fotografii. Ale aspoň pro hrubou ilustraci :-).

Cesta do Agios Ilias je lemovaná vinicemi plodícími hrozny maličkých a doslova černých kuliček neodolatelně sladké chuti. Ostatně víno se tu pěstuje skoro všude, protože i vysoko v horách je pěkně teplo a slunce tu svítí skoro pořád. V období sklizně jsem právě v Agios Ilias viděl, jak ve vesnici postavili jeden lis na víno přímo na náves a vesničané si k němu postupně chodili svoje hrozny vylisovat. Celá vesnice byla provoněná tou sladkou chutí. Pokud ale chcete jet dál ke klášteru Agia Paraskevi, je nutné překonat zbytky staré uzounké silnice, kde ještě nedávno končil asfalt, minout hřbitůvek s kostelíkem Agia Triada a napojit se na širokou moderní a pohodlnou asfaltku postavenou teprve nedávno, na které ovšem bývá kromě vrcholné sezóny jen sporadický provoz a silnici proto hojně využívají jako dopravní tepnu stáda horských koz.

Takhle vypadala zvonička na podzim 2010. Aby jí to tolik přirozeně neslušelo, dostala dvě plechové "uši" z reproduktorů, aby přes ni bylo možné přenášet zvuk bohoslužeb z nedalekého kláštera do údolí, a byla uvázána "na řetěz" těžkého kabelu nejspíš připojeného na jakési mikrofony v kostele. No a také byla nově vyzdobena řeckou vlajkou, abyste si třeba nemysleli, že jste v Mexiku.

Přiznávám se, že z postupné modernizace místních kamenitých silniček nemám osobně velkou radost. Chápu, že cesty musí sloužit hlavně místním a ti na pokrok pochopitelně nedají dopustit. Je pravda, že s modernizací všeho kolem nenávratně mizí nádherná romantická místa, ale domorodce bych z přehnaného romantismu nepodezíral. Jejich život je těžký a dostat z vyprahlé půdy nějaké využitelné hodnoty je opravdu náročná a nikdy nekončící práce.

Od zvoničky kláštera se otevírá fascinující výhled dolů k moři na rozvrásněné pobřeží a při dobré viditelnosti až na sousední ostrovy Ithaka a Kefalonia. Chce to ale fotit v lepších podmínkách než v pravé poledne a při hustém oparu. Rozhodně doporučuji vidět naživo a nenechat se uchlácholit zplošťující fotografií. Prostorový dojem je úžasný, skály ostré a údolí, kterými proudí za deště z hor prudké potoky vody, závratně hluboká.

Když jsem navštívil klášter poprvé, bylo to zrovna v době, kdy ještě doznívaly dotřesy po celkem silném zemětřesení. Zatímco opakující se otřesy naháněly hrůzu, prostor kláštera vypadal naprosto bezpečně, jako by byl oázou klidu v rozháraném světě. Vždycky když se sem zajdu podívat, vzpomenu si na ten ochraňující dojem a mimoděčně se uklidním a zpomalím dech. Z okolních kopců sem často doléhá barevná symfonie kozích zvonců, zvuk nenapodobitelně uklidňující, který jsem si dokonce kdysi zkusil nahrát, abych se jím mohl konejšit ve stresech, které s sebou občas přináší civilizace a naše snaha s ní vyjít po dobrém. Nějak to ale bez příslušných kulis a živých herců není ono :-).

Zatímco horské stráně okolo jsou na pohled téměř holé a rostou na nich jen nejvytrvalejší suchomilné rostliny a nízká křoviska, kolem kláštera rostou i nádherné staleté duby. V jejich stínu často odpočívají zdejší volně se popásající kozy, což je dobře poznat i když tu shodou okolností právě žádné kozy nejsou :-)

Kdo sejde z regulérní cesty a vydá se pěšky do kopců nad klášterem, musí si sice dávat dobrý pozor na ostré břity skal a na drásavá křoviska, ale zase může každou chvíli spatřit zajímavé výhledy skoro ve všech směrech. Ti, co i přes nádherná "homolkovská" panoramata dokážou zaostřit i na blízko, ale skoro jistě dříve či později potkají zajímavé zástupce hmyzí říše, například kudlanku nábožnou (fotografie jsou ve speciálním fotočlánku k dispozici ZDE).

Ve zdejší horské polopoušti tvoří areál kláštera doslova šťavnatou oázu. Duby, borovice, fíkovníky,... Přímo před vchodem do kláštera je pramen s napajedlem, které je spíše účelné než pohledné, a proto se do záběru nekvalifikovalo.


Otevřít branku ozdobenou křížem, ještě pár schodů a jste přímo na nádvoří kláštera. Nádvoří je přístupné vždy, dovnitř kostela jsem se dostal jen jednou, když jedna vesničanka přišla dolít olej do lamp.


Nádvoří dominuje rozložitý fíkovník. Vím, nemá se to, ale neodolal jsem a vzal jsem si kdysi jeden maličký výhonek tohoto nádherného stromu. Drobná rostlinka ve vlhkém papírovém kapesníčku vydržela tři dny a cestu do Prahy a teď už se čtvrtý rok potýká s mou "střídavou péčí", stihla třikrát uschnout a třikrát zase obživla. Momentálně vyhnala nové listy a drží se. Ale tak velká jako "tatínek" ještě není a doufám, že nikdy nebude :-)


Areál kláštera je velice klidné místo přímo nabádající k rozjímání. Pokud bych se někdy chtěl dát na poustevničení, myslím, že tenhle klášter by byl dobrou volbou.

Cesta se od kláštera klikatí dál pod věncem nejvyšších vrcholků ostrova a posléze k centrální náhorní plošině s vyhlášenými čočkovými políčky. Ještě kousek nahoru a přesvědčíte se sami, že na všech stranách obklopuje Lefkadu moře (i když na jednom místě jen jeho malý kousek).

Poslední dobou hodně přemýšlím nad zákony přitažlivosti. Nejen nad přitažlivostí fyzikální, kde vystupují tělesa, hmotné body, náboje a podobné abstrakce, ale i nad podivuhodnými a občas až úžas budícími (ne)zákonitostmi přitažlivosti mezi lidmi navzájem, přitažlivostí, kterou dokážou působit určitá místa na určité lidi, přitažlivostí mezi myšlenkami, přitažlivostí mezi sny... Často bývá taková přitažlivost obtížně vysvětlitelná a ještě hůř přenosná na ostatní.

Prostě jsou lidi, místa, myšlenky či sny o kterých nepřemýšlíte, protože zčistajasna víte; nepochybujete, protože to není ani trošku nutné, prostě jasně a nevyvratitelně víte, že tahle přitažlivost je skutečná, funguje, ať už si o tom fyzika nebo "lidi" myslí cokoli. Takovou přitažlivost jsem si vyzkoušel jen na několika místech na světě (momentálně mě napadají čtyři) a maličký neobydlený klášter Agia Paraskevi v lefkadských horách k nim, bůhvíproč, patří.

O prvomájových tradicích

1. května 2012 v 0:09 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kolik různých tváří dokáže mít první máj! A kolika tradicím dokáže být věrný! Například věren dobrým socialistickým tradicím je první máj jistě možné považovat za tradiční svátek průvodů. Pravda, dnes již prvomájové průvody nejsou úplně v módě, ale ruku na srdce - ve kterém z pamětníků aspoň trochu nezatrne, když procitne do prvomájového rána a obecní rozhlas ho do nového dne přivítá ryčnou dechovkou a výstražnými slovy: "Pozor, pozor!!!" A já si jen ve světle nedávné protivládní demonstrace říkám, kolik z dřívějších pochodníků a průvodníků by asi dokázalo z popudu náhlého Pavlovova reflexu vypátrat a povytahovat z přítmí závětrných koutů rodinných almar prošlá a vypelichaná mávátka a znovu vkročit do vyčichlého proudu? A kolik nepamětníků by se bylo ochotno přidat? Prý že se nevstoupí dvakrát do téže řeky. Hmmm, abychom se jednou nedivili!

Věren pro změnu dobrým křesťanským tradicím nastavuje první máj i svou druhou tvář: Svátek práce! Taky dobré: Práce, která nabývá postupem času čím dál bizarnějších podob, aby nebylo nutné přiznat, že práce v podobách dřívějších, tedy víceméně fyzických, není zrovna v módě. Práce, kterou je paradoxně nejlepší oslavit dnem volna a v nejhorším případě plamenným proslovem některého z těch, jimž se právě plamenné proslovy staly prací. Ale vlastně je to celé zvláštní: Co práce může člověk stihnout během svátku práce, nemusí-li do práce! Kdy jindy už by se to mělo lépe ukázat než právě o prvním máji? To jsou mi paradoxy, Ferdinande Vaňku!

Věren do třetice i dobrým pohanským tradicím je první máj také uctívaným svátkem lásky. Jako kdyby láska mohla mít svátek, když ona sama je svátkem; neobyčejným, nepochopitelným a často veškeré logice se vzpírajícím, někdy trvajícím věky, jindy jen pár okamžiků tipliččího reje! Jak ale správně oslavit svátek lásky? Kdybychom použili stejnou logiku jako v případě práce, měli bychom snad lásku oslavit tím, že si od ní dáme oraz?

Tradice (ani nevím, která z těch zmíněných) nám napovídá, že bychom o prvním máji měli najít náležitě rozkvetlý strom, libo jestli jabloň, sakuru či frňákovník, a políbit se s jakýmsi protějškem, který bude - veden tentokrát zvykovou tradicí jako tažní ptáci zemským magnetismem - usilovat o totéž. A já se dívám z okna na sluncem dožhava rozpálené chodníky a silnice, které bych musel přejít, abych mohl na nějaký rozkvetlý strom narazit. Nemohu se zbavit dojmu, že mám dávné společné předky s hlemýžděm, nejen kvůli rychlosti některých svých rozhodnutí, ale i pokud jde o chuť vycházet z příjemně temperovaného stinného zákoutí do volného prostoru, který může v očích Pankráce, Serváce a Bonifáce snadno připomínat peklo. Neříkejte mi, že dnes už dávno neexistují "indoor" pěstírny, kde v klimatizovaném prostoru, pod lampami a s přesně definovanou zálivkou rostou a přesně na prvního máje i kvetou indoor jabloně s minimálně pětinásobným obsahem účinných látek a bez rozptylujícího bzučivého doprovodu; ne jako v tom našem středočeském Death Valley kolem horkem dýmající Berounky.

Rozhlížím se po bytě, zda některá z rostlin přežívajících v tomto svérázném biotopu nemůže vytvářet aspoň vzdálený dojem rozkvetlého stromu, abych měl o důvod víc nikam nechodit a zůstat na dotek chladivé dlažby a rozverného osvěžujícího průvanu. Snad jen moje malá vytrvalá orchidej, pod kterou se ovšem nevejdu ani já, natož kdybych k sobě měl ještě někoho - třebas jen na omezenou dobu jednoho polibku - přibrat. Ale nevadí, pro dobrou věc je občas nutno obětovat vlastní pohodlí, to je víc než zřejmé.

A tak ze stísněných prostor pod bílou orchidejí, kde se mi údy navzájem proplétají skoro jako kdysi bájnému Ctiradovi při jeho posledním tažení, posílám všem čtenářům (tedy - lépe řečeno čtenářkám, i když připouštím, že to může být považováno za diskriminující) aspoň na dálku imaginární polibek (čím věrnější jste čtenářky, tím je pochopitelně imaginární polibek vroucnější), polibek, který by vás podle posledních výzkumů měl naprosto bezpečně ochránit před všemi formami imaginárního uschnutí. Ale věren těm nejlepším tradicím preventivní opatrnosti stejně doporučuji se na výzkumy nespoléhat a mít raději vždy do ruce dostatek zcela neimaginárních tekutin. Rovněž se nedá spoléhat na to, že byste získali trvalou imunitu: Jednak je skoro jisté, že Senát by vaši doživotní imunitu zase neschválil a vrátil by ji k dalšímu projednání, jednak by to byla z pohledu všech budoucích prvních májů docela škoda, ne?


Napadá mě, jak asi k prvnímu máji přistupují lidé, kteří mají práci jako svou lásku, případně dokonce lásku jako svou práci. Každopádně aspoň věřím, že na podporu svého zvažování, jakou sváteční tvář prvomájového chameleona využít jako hlavní, neuspořádají tito lidé žádný speciální prvomájový průvod. I když - kampak jsem to mávátko jenom kdysi schoval?...


Imaginární polibek vyslaný zpod domácí orchideje prokazatelně snižuje až o 42% pravděpodobnost uschnutí v proudu suchého humoru.