Klášter Agia Paraskevi

2. května 2012 v 23:16 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Pozn.: Už dlouho jsem nepřidal nic do rubriky Črty z Lefkady. Možná proto, že jsem v loni po dlouhé době Lefkadu nenavštívil, protože loňský rok byl ve znamení "velké japonské cesty" a na Lefkadu se v takové konkurenci jaksi nedostalo. Ale zjistil jsem, že návštěvnost mých článků o Lefkadě je pozoruhodně setrvalá a kupodivu se odkaz na můj blog objevil na několika stránkách věnovaných tomuto ostrovu, tak jsem se rozhodl přidat další článek a pár fotografií. Jsou pouze dokumentační, žádné fotozázraky tentokrát rozhodně nečekejte.

Mám na Lefkadě jedno zamilované místo. Tedy - mám tam zamilovaných míst celou řadu, ale tohle místo je pro mě něčím výjimečné. Lefkadu jsem navštívil zatím šestkrát a ani při jedné cestě jsem neopomněl zajít nebo zajet si ke klášteru Agia Paraskevi. Rovnou upozorňuji, že nejde o žádnou významnou památku, ale tohle místo mne okouzlilo hned napoprvé, a přestože se místní úřady hodně snaží, aby kouzlo pominulo, zatím se jim to daří pouze zčásti.

Poprvé jsem tudy prošel pěšky cestou na nejvyšší vrchol ostrova v době, kdy sem ještě vedla jen úzká kamenitá cesta vydávaná ovšem za regulérní silnici. Kdo sem vyrazil s půjčeným běžným automobilem nebo dokonce na "neterénním" motocyklu, koledoval si o velké problémy (z té doby mám asi nejhezčí fotky, bohužel jen na kinofilmech, které nemám pohotově k dispozici pro vystavení na blogu a digitalizovat se mi je zatím nechce). Když jedete od moře z Vassiliki, vydáte se přes nádhernou a úrodnou rovinu pokrytou zahradami a pak prudce nahoru směrem k vesnici Sivros a posléze k horské vesničce Agios Ilias.

Již od začátku stoupání si můžete ve veliké dálce v kopcích všimnout malé bílé plošky. Jedná se o bílou zvonici kláštera, která je vystrčena daleko před vlastní areálek kláštera, aby byla vidět (a poslední dobou i slyšet) zdaleka. Cestou se vám může pěkně zamotat hlava, protože zatáček je určitě přes stovku, klášter je ve výšce cca 700 m nad mořem a cesta pak ještě dál stoupá směrem k nejvyšším dostupným kótám. Je moc zajímavé čas od času se dívat do údolí, výhled se totiž doslova s každou serpentýnou mění a jindy dominantní moře pomalu ustupuje a předává dočasně žezlo vysokému pohoří.

Vidíte to maličké bílé vpravo nahoře? Ve správném světle zvonička doslova září do údolí, což ovšem bohužel není případ zachycený na fotografii. Ale aspoň pro hrubou ilustraci :-).

Cesta do Agios Ilias je lemovaná vinicemi plodícími hrozny maličkých a doslova černých kuliček neodolatelně sladké chuti. Ostatně víno se tu pěstuje skoro všude, protože i vysoko v horách je pěkně teplo a slunce tu svítí skoro pořád. V období sklizně jsem právě v Agios Ilias viděl, jak ve vesnici postavili jeden lis na víno přímo na náves a vesničané si k němu postupně chodili svoje hrozny vylisovat. Celá vesnice byla provoněná tou sladkou chutí. Pokud ale chcete jet dál ke klášteru Agia Paraskevi, je nutné překonat zbytky staré uzounké silnice, kde ještě nedávno končil asfalt, minout hřbitůvek s kostelíkem Agia Triada a napojit se na širokou moderní a pohodlnou asfaltku postavenou teprve nedávno, na které ovšem bývá kromě vrcholné sezóny jen sporadický provoz a silnici proto hojně využívají jako dopravní tepnu stáda horských koz.

Takhle vypadala zvonička na podzim 2010. Aby jí to tolik přirozeně neslušelo, dostala dvě plechové "uši" z reproduktorů, aby přes ni bylo možné přenášet zvuk bohoslužeb z nedalekého kláštera do údolí, a byla uvázána "na řetěz" těžkého kabelu nejspíš připojeného na jakési mikrofony v kostele. No a také byla nově vyzdobena řeckou vlajkou, abyste si třeba nemysleli, že jste v Mexiku.

Přiznávám se, že z postupné modernizace místních kamenitých silniček nemám osobně velkou radost. Chápu, že cesty musí sloužit hlavně místním a ti na pokrok pochopitelně nedají dopustit. Je pravda, že s modernizací všeho kolem nenávratně mizí nádherná romantická místa, ale domorodce bych z přehnaného romantismu nepodezíral. Jejich život je těžký a dostat z vyprahlé půdy nějaké využitelné hodnoty je opravdu náročná a nikdy nekončící práce.

Od zvoničky kláštera se otevírá fascinující výhled dolů k moři na rozvrásněné pobřeží a při dobré viditelnosti až na sousední ostrovy Ithaka a Kefalonia. Chce to ale fotit v lepších podmínkách než v pravé poledne a při hustém oparu. Rozhodně doporučuji vidět naživo a nenechat se uchlácholit zplošťující fotografií. Prostorový dojem je úžasný, skály ostré a údolí, kterými proudí za deště z hor prudké potoky vody, závratně hluboká.

Když jsem navštívil klášter poprvé, bylo to zrovna v době, kdy ještě doznívaly dotřesy po celkem silném zemětřesení. Zatímco opakující se otřesy naháněly hrůzu, prostor kláštera vypadal naprosto bezpečně, jako by byl oázou klidu v rozháraném světě. Vždycky když se sem zajdu podívat, vzpomenu si na ten ochraňující dojem a mimoděčně se uklidním a zpomalím dech. Z okolních kopců sem často doléhá barevná symfonie kozích zvonců, zvuk nenapodobitelně uklidňující, který jsem si dokonce kdysi zkusil nahrát, abych se jím mohl konejšit ve stresech, které s sebou občas přináší civilizace a naše snaha s ní vyjít po dobrém. Nějak to ale bez příslušných kulis a živých herců není ono :-).

Zatímco horské stráně okolo jsou na pohled téměř holé a rostou na nich jen nejvytrvalejší suchomilné rostliny a nízká křoviska, kolem kláštera rostou i nádherné staleté duby. V jejich stínu často odpočívají zdejší volně se popásající kozy, což je dobře poznat i když tu shodou okolností právě žádné kozy nejsou :-)

Kdo sejde z regulérní cesty a vydá se pěšky do kopců nad klášterem, musí si sice dávat dobrý pozor na ostré břity skal a na drásavá křoviska, ale zase může každou chvíli spatřit zajímavé výhledy skoro ve všech směrech. Ti, co i přes nádherná "homolkovská" panoramata dokážou zaostřit i na blízko, ale skoro jistě dříve či později potkají zajímavé zástupce hmyzí říše, například kudlanku nábožnou (fotografie jsou ve speciálním fotočlánku k dispozici ZDE).

Ve zdejší horské polopoušti tvoří areál kláštera doslova šťavnatou oázu. Duby, borovice, fíkovníky,... Přímo před vchodem do kláštera je pramen s napajedlem, které je spíše účelné než pohledné, a proto se do záběru nekvalifikovalo.


Otevřít branku ozdobenou křížem, ještě pár schodů a jste přímo na nádvoří kláštera. Nádvoří je přístupné vždy, dovnitř kostela jsem se dostal jen jednou, když jedna vesničanka přišla dolít olej do lamp.


Nádvoří dominuje rozložitý fíkovník. Vím, nemá se to, ale neodolal jsem a vzal jsem si kdysi jeden maličký výhonek tohoto nádherného stromu. Drobná rostlinka ve vlhkém papírovém kapesníčku vydržela tři dny a cestu do Prahy a teď už se čtvrtý rok potýká s mou "střídavou péčí", stihla třikrát uschnout a třikrát zase obživla. Momentálně vyhnala nové listy a drží se. Ale tak velká jako "tatínek" ještě není a doufám, že nikdy nebude :-)


Areál kláštera je velice klidné místo přímo nabádající k rozjímání. Pokud bych se někdy chtěl dát na poustevničení, myslím, že tenhle klášter by byl dobrou volbou.

Cesta se od kláštera klikatí dál pod věncem nejvyšších vrcholků ostrova a posléze k centrální náhorní plošině s vyhlášenými čočkovými políčky. Ještě kousek nahoru a přesvědčíte se sami, že na všech stranách obklopuje Lefkadu moře (i když na jednom místě jen jeho malý kousek).

Poslední dobou hodně přemýšlím nad zákony přitažlivosti. Nejen nad přitažlivostí fyzikální, kde vystupují tělesa, hmotné body, náboje a podobné abstrakce, ale i nad podivuhodnými a občas až úžas budícími (ne)zákonitostmi přitažlivosti mezi lidmi navzájem, přitažlivostí, kterou dokážou působit určitá místa na určité lidi, přitažlivostí mezi myšlenkami, přitažlivostí mezi sny... Často bývá taková přitažlivost obtížně vysvětlitelná a ještě hůř přenosná na ostatní.

Prostě jsou lidi, místa, myšlenky či sny o kterých nepřemýšlíte, protože zčistajasna víte; nepochybujete, protože to není ani trošku nutné, prostě jasně a nevyvratitelně víte, že tahle přitažlivost je skutečná, funguje, ať už si o tom fyzika nebo "lidi" myslí cokoli. Takovou přitažlivost jsem si vyzkoušel jen na několika místech na světě (momentálně mě napadají čtyři) a maličký neobydlený klášter Agia Paraskevi v lefkadských horách k nim, bůhvíproč, patří.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. května 2012 v 23:23 | Reagovat

Díky, podívala jsem se díky vám opět do zajímavého kraje.

2 Popelka Popelka | 2. května 2012 v 23:29 | Reagovat

Mě momentálně napadla "láska s překážkami"

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. května 2012 v 11:39 | Reagovat

Popásati se ve stínu dubu je lákavé.

4 Čerf Čerf | Web | 4. května 2012 v 0:58 | Reagovat

[1]: Věru, moc zajímavý kraj, doufám, že se tam letos zase na pár dní podívám.

[2]: To si pamatuju, takhle se vykládá, když se někomu povede z vánočního olova odlít ovál s rozpraskanými a porušenými okraji. Přesně jako předloni mně :-).

[3]: Popásám se pokaždé pohledem na popásající se.

5 Naďa Naďa | Web | 4. května 2012 v 10:23 | Reagovat

Vůbec se nedivím, že sis ta místa zamiloval. Ten dub mi vyrazil dech a to je na "jen" fotografie.

6 š š | Web | 4. května 2012 v 13:52 | Reagovat

Ty stomy jsou krásné! Fandím malému fíkovníčku, ať se mu splní sen a dosáhne svého tatínka, ať s péčí či bez ní :)

7 Knedla Knedla | Web | 4. května 2012 v 19:49 | Reagovat

Hory, fíky, Ithaka, klid, slunce, já chcu taky :-P.. pozvat na to kouknout každého evropánka na jeden dva dny a mají po dluhu, i když jeden dva se mi zdají už při vzpomínce na nedaleké Chorvatsko troch málo.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama