Červen 2012

Infračervený den - lázně Lipová a Bílá Opava

29. června 2012 v 22:03 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Dnešní poslední den dovolené v Jeseníkách jsem věnoval celkem poctivému focení. Materiálu mám dost, jen potřebuji trochu času na zpracování. Ale abyste nepřišli zkrátka, mám pro vás aspoň malou ochutnávku.

Fotit v infračervené, to znamená pracovat s několikaminutovými expozice - dokonce i v tak horkém dni, jako byl ten dnešní. Je zajímavé, jak dlouhý čas pro expozici jsou pouhé tři minuty. Co všechno se během těch dlouhých tří minut může odehrát, co má podstatný vliv na výslednou fotku a vy jako fotograf jste proti tomu bezbranní:

1. Na fotografovanou sochu přiletí drozd a pohodlně se jí uvelebí na hlavě. Zahnat se nenechá. On je tu přece doma a vy jste jenom dočasná náplava.
2. Do obrazu vstoupí rodinné procesí lázeňských hostů. Kdyby jen prošli, dlouhá expozice by je prakticky vyzmizíkovala, ale oni pozorují, co dělám, a aby lépe viděli, zastaví se uprostřed obrazu a ukazují si na mě prstem. "Hele Vašku, copak to ten člověk asi dělá?" Ten člověk fotografuje. Jen to tak nevypadá, protože nemá fotoaparát u oka, ale exponuje drátěnou spouští, aby se mu obraz nerozmazal. Nevadí, tak ještě jednou.
3. V obrazu zaparkuje automobil a zcela změní vybranou kompozici fotografie.
4. Do záběru se z boku nepozorovaně propleje místní parková zahradnice.
5. Zajde nebo vyjde slunce a úplně tím rozhodí světla a stíny.
6. V pozadí fotky si přijde dát cigaretku stavební dělník opravující lázeňský pavilón. Ani on neprochází, ale cigaretu si vychutnává v klidu. Když vidí, že fotím, mimoděk se narovná, zapózuje a zamává mi. Taky mu zamávám a ruším předčasně další expozici. Času mám dost, jsem přece na dovolené!

Inu, je to docela legrace fotit na dlouhé expozice, chce trochu trpělivosti a nadhledu. Aspoň vidíte, jak se svět během pár minut dokáže nečekaně proměnit a co se v něm všechno děje. Jsou to úplné maličkosti, ale z nich se vlastně ten náš svět skládá.


Lázeňský park v Lipové v předpoledním infračerveném žáru. Můžete vidět, že foukal dost vítr, což se při dlouhém času focení nemohlo neprojevit. (Máňo, ta fotka je ňáká divná! Nebylo vono to ve skutečnosti zelený?)


Tahle holčička byla natolik fascinovaná sochou ženy v lázeňském parku, že i když se ji babička snažila odtáhnout z obrazu, neměla šanci. Požádal jsem tedy babičku, abych si mohl nadšeného prcka vyfotit. Nejenže souhlasila, ale ještě sama ustoupila ze záběru :-). Foceno tentokrát ve viditelné části spektra.


Na cestě do kaňonu Bílé Opavy jsem měl chvilku času v Jeseníku. Na snímku je detail fontány z jesenického náměstí. Pan Priessnitz by se možná divil, jaké podoby dnes taky nabírá "jeho" léčivá voda.


Stálí návštěvníci vědí, že tekoucí vodu fotím rád. Bílá Opava nabízí spoustu krásných zákoutí. Opět foceno v infraspektru, barvy tedy pochopitelně nejsou reálné.

Cestou za fotkami Bílé Opavy jsem nemohl minout Karlovu Studánku, kde jsem na počest všech Petrů (no jo, tak tedy i Pavlů :-)), kteří dnes slaví svátek (já sice zrovna svátek nemám, ale rád se k oslavám připojím), popil něco minerální vody z místního vrtu jménem Petr. Výborná chuť, jen mírně sirné aróma, osvěžující stálá teplota kolem 7 stupňů. Připouštím, při pravidelnější konzumaci také mírně projímavé účinky.

Ale ruku na srdce, kdo z nás na své okolí nemá aspoň občas mírně projímavé účinky :-).

Zdravím naposledy přímo z Jeseníků, zítra jedu domů, ale určitě se ještě budu ke zdejším zážitkům v ozvěnách vracet.

A tentokrát jsem si na vás přichystal na závěr malý úkol: Zkuste navrhnout nejpříhodnější název pro druhou fotku - tedy onu malou holčičku s vlídně vyhlížející ženou z kamene. Jsem moc zvědav, co vás bude napadat. Použijte komentáře nebo "zprávu autorovi" anebo normální mailovou zprávu na adresu pvapenik@centrum.cz.

O čarodějnictví a nepopsaném papíru

28. června 2012 v 21:31 | Petr Vápeník |  Reportáže

V Jeseníkách pozoruji, že lidé jsou tu srdečnější a družnější, než jsem zvyklý: Často se mi tu stává, že mě někdo osloví, prostě jen proto, že čekáme ve stejné frontě, jedeme stejným autobusem nebo obědváme ve stejné restauraci. Jedna věta na formální navázání rozhovoru a pak už se coby improvizovaná vrba (zřejmě vypadám dostatečně empaticky) nestačím divit: Vnučka, která bude mít na vysvědčení samé jedničky, potvora soused, který důchodci otrávil kohouta, všichni papaláši, co prý kradou, nebo jen tak, jestli se zamračená obloha vpodvečer protrhá nebo spustí bouřka. Většinou nestíhám ani odpovídat natož povídat něco svého. Stačí, když přikyvuji, říkám své oblíbené neutrální "copavoto" a "jojo, to je tak…" a "hmmm, rozumím" a podobně. Pravda je taková, že rozumím málokdy. Třeba skoro devadesátiletý stařík s otráveným kohoutem na mě mluvil takovým nářečím, že jsem stíhal stěží domýšlet aspoň kostru děje, naštěstí mi na to dával dost času, protože svou promluvu prokládal desítkami vulgarismů takového kalibru, že jsem je nevyslovil za celý svůj život, a to na rozdíl od typických slušňáků pro nějaké to silnější slovo nejdu daleko.

Po hřebenových dostizích a našlapaných desítkách kilometrů z první poloviny pobytu dochází postupně ke zklidnění. Dnes jsem vyrazil autobusem na místo, které jsem chtěl odedávna vidět - do Velkých Losin. Jednak si pamatuji z fotografií nádherný renesanční zámek a jednak mám rád ručně vyráběný papír, který se tu dělá již od 16. století. A to jsem ještě nevěděl, že tu vyvěrá termální pramen a že jsou tu oficiální a zřejmě i celkem populární lázně.

Věž zámku ve Velkých Losinách. Zámek je obklopen nádherným a rozlehlým parkem, který by si zasloužil mnohem víc pozornosti, než jsem mu stihl věnovat.

Zmiňuji-li se o zámku, není možné přejít jeho roli ve zdejších nechvalně proslulých čarodějnických procesech z konce 17. století; zde totiž bylo - geofyzikální terminologií - tehdejší epicentrum a zde na zámku probíhal i soud, který z čarodějnictví "usvědčil" 56 osob (přímo zde v původní soudní síni se natáčel i známý film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice). Až na výjimky šlo o ženy. Nemám rád násilí jakéhokoli typu, násilí na slabších tím méně a z násilí s tak strašlivým průběhem i koncem se mi dělá špatně. Na druhou stranu se nebojím přiznat i moderním ženám některé vlastnosti, které čarodějnictvím tak trošku zavánějí.

Zámek jsem si pamatoval ze starých obrázků díky jeho typickým renesančním arkádám. Ti paroháči na chodbách mi kupodivu zdaleka tak neutkvěli.

Vždyť co jiného než krásné čarodějnictví je, když racionálního muže s nadhledem žena promění v roztržitého snílka, který si nemůže být nikdy jist životem při přecházení silnice, protože se myšlenkami neustále potuluje kdesi na vzdálených místech? Co jiného než čarovné síly jej vede k tomu, aby k sobě neuměle kladl domnělé rýmy ve snaze dát v převleku za básníka nahlédnout aspoň klíčovou dírkou do poryvů ohnivého větru cloumajícím dnem i nocí dříve celkem normálním a pravidelně pumpujícím srdcem, které ostatně donedávna nepovažoval za nic jiného než za sval? Co jiného než magie může zapříčinit, že mužům dříve bojácným najednou nepřipadá žádná překážka příliš velká, aby ji nešlo překonat, a i když pro ně ještě před nedávnem bylo nepředstavitelným vzepjetím pouhé vynesení odpadkového koše, najednou se jim zdá, že pohnout zeměkoulí dokáže lehký dotyk jejich prstu? Na co jiného než na čáry je možné svést mocný a nevysychající proud inspirace, který z žen umí za té správné konstelace prýštit jako z vybuchující sopky, ač ony samotné si svou sílu možná ani neuvědomují a když vidí, co se děje, jen krčí (a krčí krásně :-)) rameny?

Vycházím po více jak hodinové zajímavé prohlídce losinského zámku a v duchu přeji věčný pokoj všem umučeným duším. Dobře ale vím, že takovému druhu čarodějnictví, které jsem v předchozím odstavci popsal, rád podlehnu přes všechny dobře míněné rady a varovně zdvižené ukazováčky; kouzlo je tak silné, že strašení hříchem nepomáhá. A pak se divme, že za vrchního strůjce ti ješitnější, kteří si neumějí představit, že takovou silou disponuje "slabá žena", považují ve své domýšlivosti samotného ďábla. Hmmm, jak si to tak po sobě čtu, docházím k přesvědčení, že v pekle se na mne i bez úpisu podepsaného vlastní krví už jistě těší. Ale budou-li to chtít formálně správně červené na bílém, není to žádná překážka. Jsem zvědav, jestli mě z toho pak ještě nějaký šikovný advokát vyseká.

Areál místní papírny vypadá už napohled opravdu starodávně a není moc podobný jiným papírnám. Výroba se rozjela už v roce 1596.

Když už jsem byl ve Velkých Losinách, zachtělo se mi prohlédnout si zdejší papírnu, kde se starými metodami vyrábí velmi ceněný ruční papír. Když jsem ale přišel do areálu papírny, přivítalo mě oznámení, že dnes od 12:30 a celý zítřek je pro návštěvy papírenský provoz uzavřen. Mrknul jsem na hodinky a bylo přesně 12:26. Klika! Ještě si tak stihnu v rychlosti koupit pěkný čistý ruční papír na ten krvavý úpis peklu; do takových definitivních věcí by se člověk neměl stydět investovat. "To víte, to my tu máme každý rok poslední dva dny v červnu," vysvětlila mi paní v pokladně, že i ta nejtradičnější výrobna potřebuje jednou za rok pořádně uklidit. Pravděpodobně mi to zavařil nějaký (jazykoví puristé prominou) zLosin :-). Ale co, však já se vám necpu! Nechcete mě, nechte být! Já už jsem kdysi jednu papírnu vyrábějící ruční papír osobně navštívil v jihofrancouzském Fontaine de Vaucluse a byla dokonce starší než ta vaše, kyš, kyš!..

Do této budovy jsem směl nakouknout, abych se dozvěděl, že mám pro dnešek (a případně i zítřek) s dalším nakukováním utrum.

Ve skutečnosti jsem slzu zamáčkl rychle; ostatně ukázalo se, že firemní prodejna zůstala otevřená, tak i na ten prázdný ruční papír na všechny pekelně důležité listiny došlo (o projevech mé nekontrolovatelné náklonnosti k čistému nepopsanému papíru se můžete blíže dočíst ZDE). Zbylý čas jsem využil k návštěvě krásného lázeňského parku a ochutnávce sirného pramene (skoro čertovská vůně, ale ostatně kdoví, odkud přesně pramen z hloubi země přitéká) a aspoň chvíli jsem mohl v klidu a v nádherném prostředí přemýšlet o milých čarodějnicích 21. století. Nevydrželo mi to ale dlouho. Za chvíli si přisedl starší muž a mnou nijak nevyzýván se pustil do vyprávění, kterak jeho neteř právě dostala skvělé místo až v Praze. Ano, lidé jsou tu srdeční a družní a já musím zkontrolovat v zrcadle, proč jim právě já, úplně cizí člověk, tolik připomínám vrbu.

Málem mi z toho všeho kouzelného přemýšlení a vrbového povídání ujel autobus.

O Pradědově ohni, Mrtvém moři a pravdomluvnosti

27. června 2012 v 22:18 | Petr Vápeník |  Reportáže

Když jsem přijel do lázní Lipová a vešel na recepci, kde se každý musí ohlásit, ještě jsem se ani nestačil nadechnout a paní recepční se usmála a pravila nadšeně: "Pan Vápeník, že ano?" Ano, takto si představuji uvítání. Karel Gott je na něco podobného možná zvyklý a považuje to za normální, ale mě to docela potěšilo. "Víte, jste jediný, kdo měl dnes přijet. Běžní pacienti totiž jezdí v jiné dny," doplnila informaci recepční a mně se zdálo, že to už dodávat snad ani nemusela. Aspoň že nejsem běžný pacient.

Malá rekapitulace včerejšího výletu na jednom záběru: Úplně vpravo Šerák, nalevo od něj o trochu vyšší Keprník, ještě víc nalevo Červená Hora a úplně nalevo v pozadí se skoro neznatelnou skalní špičkou Vozka.

To když jsem se dnes vyškrábal na nejvyšší bod Jeseníků - horu Praděd, nepřivítal mě nikdo, natož aby snad věděl, jak se jmenuji. Jenom jeden pupkatý pán mi řekl neurvale: "Hele uhni, fotim manželku s Krakonošem," což je samozřejmě pitomost, protože nejsme v Krkonoších, že? Kdyby vrchol Pradědu nebyl nejvyšší, máloco by mne na něm lákalo: Na vrchol nevede kamzičí stezka, ale široká silnice, turistů je tu spousta, protože na Ovčárnu vzdálenou asi 2 kilometry jezdí kyvadlová autobusová doprava. No a vrchol je ozdobený velikou stavbou polohotelu a polovysílače připomínající proti nebi vztyčený betonový prostředníček. Uznávám, že nějak se ty televizní a jiné signály šířit musí, ale kdyby to nebylo tak do očí bijící jako na Pradědu, bylo by to fajn.

Pohled na Praděd od chaty Švýcárna je ještě milosrdný. Čím se přijde blíž, tím je to horší.

Tentokrát jsem si na rozdíl od včerejška dopřál celkem normální oběd. Protože bylo v restauraci skoro plno, přisedl jsem si ke trojici lidí, z nichž - jak se ukázalo - dva tvořili manželský pár a starší pán byl solitér. Dovolil jsem se a přisedl si. Když jsem si sundal bundu, ukázalo se, že dnešní túra s cílem na Pradědu mne náležitě propotila, takže jsem vypadal jako čerstvě vysprchovaný, jen jsem tak libě nevoněl. Mistr mokré tričko. "Náročná cesta," podotkl solitér decentně. "Samozřejmě," přitakal jsem. "Do nadmořské výšky přes 1900 m to přece není žádná procházka po lázeňské kolonádě." Pán znejistěl a chvíli neříkal nic. Pak mu to ale nedalo: "Nechci dělat chytrého, ale tady je to nad mořem jen 1491 metrů. Nebo 1492, záleží na tom, od jakého moře se to počítá."

"No vidíte - záleží na moři. A já to prostě počítám od Mrtvého moře!" zasmečoval jsem. Oblíbený icebraking, v horách zatím nikdy neselhal. Pán udělal něco jako "chmmmmm" a chvíli se věnoval svému pivu. Mezitím manžel u našeho stolu vynadal své manželce, že ona mu nebude říkat, co si má dát k obědu (návrh jsem neslyšel, ale vzhledem k manželovu pivnímu profilu bych se nedivil, kdyby navrhovala dušenou brokolici a sójový vývar), on se umí přece rozhodovat sám a dobře ví, co mu nejvíc chutná a jen to může jeho tělu prospívat.

Pěkná silnice... Na Praděd se dostanete asi i na inlajnech. Ale fakt je, že jsem potkal i spoustu maminek s kočárky, tak dobře, uznávám, má to i pozitiva :-)

"To není špatné s tím Mrtvým mořem," vrátil se k tématu od piva soused. "Devatenáct set metrů, to už je slušná vejška. To já kdybych to bral takhle, tak už jsem byl v Pyrenejích ve výšce přes 3000 metrů. Nad mořem," dodal významně a mrknul na mě. Začal jsem tušit, že můj fór s Mrtvým mořem se bude jeho prostřednictvím šířit dál.

"Odkud jdeš?" dostal jsem první z mnoha otázek. Na otázky odpovídám rád a dokonce většinou pravdivě. Jen se mi občas přihází, že plnou pravdu úplně nedořeknu. "Z lázní Lipová." Moje odpověď ho zaskočila. Bylo teprve kolem půl druhé a túra mu jako místnímu znalci časově nevycházela, protože chyběla podstatná informace, že jsem totiž včera na Červenohorském sedle cestu přerušil, odjel se vyspat do lázní a dnes ráno na témže místě jsem přetrženou nit opět navázal.

Na cestě k Pradědu přecházíte i několik slatí střídajících se s kousky položivého lesa.

"Co si dáte k pití?" zeptala se servírka manželů a muž stále ještě rozhodně odpověděl. "Mám sice chuť na pivo, ke specialitě Pradědův oheň by se asi hodilo nejvíc, ale dám si kofolu, ta mi taky docela chutná!" pravil s vykřičníkem a kouknul po manželce, kolik mu připočítala kladných bodů. "To já si dám zelenou vineu," dodala slabým hlasem žena. Servírka si objednávku zapsala a chystala se jít pryč. "No tak, počkejte chvilku," zarazil ji nervózně muž. "Tak mně teda taky přineste tu vineu!" podíval se smířlivě směrem k manželce. "Taky zelenou?" zeptala se servírka formálně a muž mlčky přikývl. Možná mu nechutná tolik jako kofola a už vůbec ne tolik jako pivo, ale je za ni dnes evidentně nejvíc bodů.

Víc než vyřezávaný "Krakonoš" se mi líbilo vtipné varování před padajícím ledem.

No a protože se v pradědské betonové retrorestauraci na jídlo chvilku čeká a "icebreaking ledu z Mrtvého moře" spolehlivě funguje, dali jsme se se sousedem do řeči, ve které jsme si vyměnili podrobnější informace o našich výletech. Uvedl jsem na pravou míru itinerář mé dvoudenní túry a dodal jsem taky, že dál v hřebenovce pokračovat nebudu, pouze z Pradědu sejdu nádherným údolím Bílé Opavy do Karlovy Studánky na autobus, protože mám na večer ve svých lázních domluvenou masáž. A v družném hovoru se nám společnými silami podařilo zamluvit i to, že by Zdeněk Pohlreich ze zdejšího "Pradědova ohně se zeleninovou oblohou" nejspíš dostal vyrážku.

Zrychleným přesunem jsem seběhl za pouhou hodinu a třičtvrtě z Pradědu až do Karlovy Studánky, abych stihnul autobus "na masáž". Rozhodně nedoporučuji: Jednak si nestihnete prohlédnout překrásné údolí Bílé Opavy, jednak si při tom sešupu na kamenech a kořenech snadno můžete něco zlomit a to už se asi rozmasírovat nedá.

Když jsem se chystal znovu vyrazit do krásně slunečného dne doprovázeného ve větších výškách studeným větrem, soused se ke mně naklonil a zeptal se: "Hele a kde jsi byl v životě nejvejš?" Pominul jsem jeden dávný workshop s naším generálním ředitelem a řekl jsem pravdivou cifru 3776 metrů nad mořem. "Jo a to je teď zase od kterýho moře?" nevěřil. "Od Japonskýho," odpověděl jsem čestně jako až na drobné a nepodstatné výstřelky zcela pravdomluvný muž. "Tak to jo!" usmál se a rozloučil se se mnou. Ponechal jsem ho u stolu s manželem přežvýkajícím dlouze nepikantní Pradědův oheň a zapíjejícím ho s nechutí zkřívaným obličejem zelenou vineou.

"Docela veselá kopa, ten chlapík spěchající na masáž," říkal si při tom možná. "Jen kdyby pořád tolik nelhal!"

Z lázní Lipová na hřeben Hrubého Jeseníku

26. června 2012 v 22:06 | Petr Vápeník |  Reportáže

"Opravdu se chceš trmácet takovou dálku a ještě k tomu do kopce?" řeklo mi moje břicho. "Samozřejmě, že chci," odpověděl jsem neutrálně. Proto tady taky holenku jsme, pomyslel jsem si ještě, ale to už jsem břichu neřekl. Doteď si myslí, že jsem si týdenní pobyt v Jeseníkách a speciálně v lázních Lipová, vybral náhodou. Kdepak! Rozhodl jsem se chodit týden po zdejších velkých kopcích a trochu tělo šidit na přijímaných kaloriích právě proto, aby se moje břicho přestalo poživačně roztahovat. "Ach jo," hleslo nešťastně. "A tak sympaticky to začalo!"

Ano, začalo to snídaní, protože tu jedinou jsem si z lázeňského menu vybral. Vůbec jsem takový divný lázeňák. Ráno se nasnídám a vyrazím se svým břichem do přírody, ze které se jako zpráskaní psi vracíme k večeru. Dnes byla v plánu část hlavní hřebenovky Hrubého Jeseníku. Jak velká část, to nebylo předem jasné a záleželo to na tom, jak dlouho mi bude trvat překonání cca 1000 výškových metrů, které dělí lázeňský areál a nejvyšší partie Jeseníků. Samozřejmě že by se dalo popojet autobusem a nějaký ten metr stoupání ušetřit. Ale rozhodl jsem se jít z údolí. "Blbé nápady," postesklo si tiše břicho a mně bylo jasné, že to byla dobrá volba.

0.km, nadmořská výška cca 480 m, lázně Lipová. Lázeňští hosté jdou v klidu ze snídaně a nechtějí se ke mně znát. Ten není náš, říkají jejich oči, když vidí mé odhodlání stoupat, kam až to půjde. Při snídani jsem byl ještě za modela, teď už mám na sobě trekové boty a vybavení proti větru a dešti. Teplota při startu 13 stupňů. No, předstartovní horečka to zrovna není. Ale cesta začíná okamžitě stoupat a za chvíli je teplo, dědečku. Dech nějak nemůže naskočit a břicho moc nespolupracuje, jen se pasivně drží a táhne mě k zemi. Na čestnou sportovní spolupráci jako třeba v cyklistice zjevně nemůžu spoléhat.

Tahle budova se jmenuje Louisa, je v lázních Lipová a momentálně v ní pobývám. Tedy když nejsem právě v horách.

3.km, výška 700 m, Javořík. První známku života, kterou jsem potkal, byl malý opuštěný náklaďák a hlasy z lesa. Dva místní muži mají po práci a své dva koně na stahování dřeva hbitě "nakládají" do náklaďáku. Koním stačí říct, že mají nastoupit, činí tak rychle a s chutí. Ježdění na náklaďáčku se jim musí líbit.

4.km, výška 800 m, Miroslav. Prudkým svahem vzhůru. Nohám se nechce a břichu už vůbec ne. Ale kdyby to bylo zadarmo, nevážili bychom si toho.

6.km, výška 880 m, Pod strmým. Název místa nevěští nic dobrého. Volím úhybný manévr a jdu kousek po úzké silničce, ze které se občas otevírá výhled do údolí. Vychází poprvé sluníčko a v goretexovém pršiplášti je hned hic. Vytrvale do kopce jako na Tour de France. Na kole bych to jet nechtěl.

8.km, výška 1080 m, Obří skály. První velké skály zdejšího skalního panoptika. Člověk se nediví, že skály měly v tomto kraji vždycky něco s ďáblem. Jaká jiná síla by měla chuť vytvořit něco tak nepraktického a přitom velikého. Není divu, že čarodějnické procesy se odehrály právě v tomto kraji. Ostatně nechvalně proslulé Petrovy kameny odtud nejsou tak daleko.


10.km, výška 1350 m, Šerák. Konečně jsem na hlavním hřebenu a mám toho stoupání docela dost. Kdyby moje břicho bylo plícemi, řekl bych, že nemůže popadnout dech. Co nemůže popadnout břicho, je mi záhadou, ale zcela určitě nemůže. Jeho představu, že chutně a vydatně poobědváme na zdejší chatě, jsem rozmetal na padrť vzepjetím pevné vůle. Nic nebude! Maximálně dostaneš na Keprníku banán. Na obrázku je pohled od chaty na Šeráku do údolí na město Jeseník.


12.km, výška 1420 m, Keprník. Dnešní nejvyšší bod cesty. Na banán není chuť, protože fouká ostrý studený vichr. "Ouindy," snaží se anglicky německý turista a já mu nerozumím, protože je tu větrno. Teploměr ukazuje 8 stupňů. Podél hradby z kosodřeviny (viz obrázek) se začíná sestupovat. Je to nezvyk a mé patě se tato změna moc nelíbí. Ale nadávat nebudu, je to jen otázka úhlu pohledu. Co by třeba takoví fakíři za mou patní ostruhu dali.


13.km, výška 1320 m, Trojmezí. Odbočuji z hlavního hřebene, protože se chci podívat na další zajímavý skalní útvar, Vozku. Jak praví klasické turistické pravidlo: Je to sice dál, ale zato je to horší cesta.

15.km, výška 1370 m, Vozka. Podle pověsti si tudy zkracoval cestu pekař s nákladem chleba. Cestou klel a na radu ďábla (vida, už zas!) podkládal na špatné cestě kola chlebovými pecny, což odpovědný pekař nedělá, neb jde o boží dar. A tak se Vozka i se svým spřežením proměnil ve skály. Jsou moc pěkné a jsou vidět zdaleka. Na tu nejhezčí mi vlezl jakýsi muž, který se svými lezeckými dovednostmi chlubil před svým doprovodem. Nevadí, skálu bez chlapíčka si vyfotím příště, ostatně jsem tady každých 46 let.


17.km, výška 1200 m, Sedlo pod Vřesovkou. Sestup z Vozky po zelené je trochu ozlomkrk, protože docela prudký svah je podmáčený. Sestupuje se až k potůčku, který postupně nabírá sílu a stává se Hučivou Desnou. Ale příroda je tu nádherná. Z mapy se dozvídám, že se tomu tady říká Japonská zahrada. Nevím sice proč, ale i tak má tato oblast u mě za sympatické pojmenování navíc jeden kladný bod.

Na obrázku je pohled z Červené hory přes údolí Hučivé Desné. Ta malá špičička na horizontu je právě zkamenělý Vozka, kterého jste mohli vidět zblízka na předchozí fotce.


18.km, výška 1290 m, Vřesová studánka. Pramen, který má už od 14.století pověst pramene zázračného; je zasvěcen Panně Marii a opatřen kapličkou. Pramen je slabý, půldruhalitrová láhev mi natékala několik minut, ale voda je dobrá a to si pište, že jsem si nestřídmě řekl o pár dalších zázraků, když už jsem jednou tady. Ale nevím, nevím… že by s takovými věcmi mohla pomoct voda?

Kaplička se zázračným pramenem. Stačí omýt nemocný kousek těla a vše se v dobré obrátí.

Vnitřek kapličky. Z roury vytéká čůrek zázračné vody a na vše dohlíží patronka za svatého obrázku.

21.km, výška 1020 m, Červenohorské sedlo. Mám toho pro dnešek docela dost. Sice bych ještě mohl dál, ale pak už se nedostanu rozumně zpátky. Kouknu na stanici autobusu a zjišťuju, že za čtvrt hodiny jede autobus do Jeseníku. Neváhám ani chvilku. V nohou s četnými malými odbočkami cca 25 kilometrů a převýšení už pro dnešek taky stačilo. Pozoruji mladého kamikadze na motorce, který zdejší serpentýny projíždí nahoru dolů rychlostí velmi vzdálenou té povolené. Ještěže s ním řidič našeho autobusu nesoutěží.

Na první pohled byste řekli, že povětří tu nemůže být nijak zdravé, když se tu stromům moc nedaří. Ale je a lidé se sem jezdí nadýchat zdravého vzduchu z širokého okolí (já jsem si o tom např. popovídal s rodinkou z Opavy, která sem jezdí proto, aby děti mohly aspoň občas dýchat zdravý vzduch). Na stromech se projevují zdejší náročné podnebné podmínky.

Když jsem dorazil na svůj pokoj, břicho si lehlo vedle mne jako unavený pes a řeklo: "Tak tohle ne, holoubku, takhle by to nešlo. Ještě párkrát tě popadne něco takového a museli bychom se rozloučit. Tohle už pro mě není!"

Vida, zdá se, že to funguje. Zítra vyrazíme na Praděd :-)).

O svatojánské noci a ztraceném měšci

25. června 2012 v 10:56 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Letos jsem se snažil být na svatojánskou noc plnou zázraků dobře připravený. Skály by měly otvírat ze soboty na neděli, přesně o půlnoci (kruciš - jde o půlnoc letní, středoevropskou nebo snad dokonce greenwichskou?) a na poklady se bude jistě stát fronta: Když jsou lidé ochotni stát přes celou noc frontu na zelené dotace na topení, co s nimi asi udělá vidina truhel plných zlata a drahých kamenů? Minimálně tradiční hledači štěchovického pokladu jsou určitě v pohotovosti. Žmoulám v kapse čelovku s náhradními baterkami; je prověřená, na Fudži mi udělala dobrou službu a dobré osvětlení je třeba, protože nikdy nevíte, kdy za vámi pohádkový Sezam zavře svůj dočasný vchod a vy se ocitnete v temných pohádkových útrobách o samotě a potmě. "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!"

Hmmm, to je zajímavé, ještě před chvílí jsem měl v ruce kožený měšeček s namamoněnými kovovými padesátikorunami, které si dávám během roku stranou a na konci roku se za vytrvalost při jejich sběru odměním tím, že s měšcem u pasu dojdu do nějakého obchodu a nechápající prodavačce za výrobek přiměřené ceny položím měšec na stůl. "Odpočítej, kolik je třeba a jeden zlaťák si vezmi pro sebe, ženštino!" řeknu třeba hlubokým hlasem s příměsí divadelního patosu a s potěšením se dívám, co středověké móresy dokážou udělat s člověkem 21. století (naposledy mě vyprovodili pozdravem "spánembohem"). Ještě před chvílí jsem ten měšeček měl v rukou a teď je pryč!

Myšlenky na to, jaký poklad by se měl z lůna skal o svatojánské noci vyloupnout, se různí. Někdo dává přednost cizáckým diamantům, vlastenci a milovníci vojenství preferují české granáty, dobře si stojí i zlaté mince a cihličky, protože zlato si poslední dobou vedlo na burzách moc dobře. Osobně nemám vyhraněný názor, jen mám pocit, že pecháček jako já najde ve skalách - pokud vůbec něco - nejspíš truhlu plnou řeckých dluhopisů. Do kapsy si s sebou beru energetický gel. Kolik už bylo těch, kteří o svatojánské noci do skal úspěšně vstoupili a pak omámeni jasem bohatství a vyčerpáni představami, za co všechno se dá utratit, usnuli a zůstali ve skalách uvězněni celý rok.

Rozhodl jsem se kožený měšec najít. Není na žádném viditelném místě bytu, tedy jsem jej odložil někam mimoděk, když jsem dostal nápad s vyšší prioritou, co právě udělat. Možná jsem si ho odložil, když jsem věšel čerstvě vyprané prádlo, nebo při vaření večeře. Nahlédl jsem do ledničky i do trouby, dokonce i do knihovny, kam mám ve zvyku uložit, co mám právě při sobě, musím-li si něco urgentně přečíst. Prohlédl jsem úložné prostory a přitom jsem je uklidil, protože uznejte - kdy se do nich zase podívám? Snad až o příští svatojánské noci se tyto vnitřnosti mé domácnosti otevřou dokořán a vpustí mne dovnitř.

Přemýšlím-li upřímně, majetek je samozřejmě pěkný. Slušným diamantem rozhodně nepohrdnu a pěkně narostlý smaragd nebo rubín nevyhodím jen proto, že si začnu klást nepříjemné otázky o jeho původu (co když je jen výsledkem nějaké předražené pohádkové zakázky?). Ale přesto ve mně začíná klíčit pochybnost, zda o takové bohatství vlastně stojím. Dobře, pořídím si za svatojánské bohatství krásný dům s mnoha okny. Bude to stačit, abych jimi kolem sebe viděl to správné štěstí? A kdo má tak velký dům pořád uklízet, aha? A mýt ta nádherně veliká okna...

Svůj byt jsem prosmejčil horem dolem. Cestou jsem vyklidil spíž (co když jsem měšec odložil, když jsem tady odpoledne mlsal pár lžic medu?), pověsil jsem na ramínka všechny oděvy rozvěšené po židlích a křeslech a přerovnal jsem několik skříní, do kterých už jsem prokazatelně nenakoukl několik měsíců. Umyl jsem kompletně koupelnu a toaletu, protože co kdyby se měšec záludně schoval mezi čistící prostředky. Zkontroloval jsem několik tašek tříděného odpadu, jestli jsem měšec nezaměnil za zprohýbaně vyfouknutou plastovou láhev. Kdyby nic jiného, budu vědět, že měšec zatím neopustil můj byt a jednou se prostě někde ukázat musí. Ale svatojánská noc je mocná, kdoví, jaké zázraky nám doopravdy umí připravit. Ještě uklidit pracovní stůl, na něm také začíná být poslední dobou trochu nepřehledno a pro různé nepříliš lepé atributy hojnosti skoro není vidět to, co je na něm opravdu podstatné.

Čím více je čarovná noc v rozpuku, tím víc je mi jasné, že žádné pohádkové bohatství vlastně nehledám. Dochází mi, že se mi ta správná skála otevřela už dávno a já do ní - nejistým krokem sice, ale ochotně - vstoupil. Od té doby se svatojánské zázraky v mém životě odehrávají, ať už je právě svatého Jana Křtitele, svatého Petra, Máří Magdalény nebo dokonce Šimona či Aloise. A já stojím často před napohled obyčejnou skutečností s otevřenými ústy a vím, že žádost po ještě větším bohatství by už hraničila s rouháním.

Měšec s kovovými padesátikorunami jsem nenašel. Možná i v pohádkách platí příslušné zákony zachování a najde-li člověk jeden poklad, musí dát druhý do hry, aby ostatní mohli taky dostat svou šanci. Přestal jsem hledat. Můj byt je uklizený, jako už dlouho ne, a já onomu koženému měšci čerstvě nabytou nezávislost ze srdce přeju. V obchodě sice nebudu moct dělat středověkého haura, ale aspoň po nějaké době provětrám kreditku, jak se v technologiím zasvěcenému 21. století sluší.

Rozednívá se a já uklízím nepoužitou čelovku a energetické gely zpět do šuplíků. Ani v nich se můj uprchlý měšec neskrývá a já jsem docela rád, že kouzlo trvá. Ještě posnídám trochu mandragory, to nemůže nikdy škodit, a vyrazím vstříc dalšímu roku plnému pokladů, který - doufám - stylově zakončí příští kouzelná svatojánská noc.

Krypta kostela sv.Cyrila a Metoděje

24. června 2012 v 22:22 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Uplynulo už 70 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a od událostí, kterými tato krypta vstoupila do československých dějin. Dosud jsem se dotknul tohoto tématu jen velmi velmi vzdáleně, v době, kdy jsem pobýval měsíc na stáži na zámku v Panenských Břežanech, kde kdysi sídlil Výzkumný ústav kovů. Mlhavě si pamatuji, že v koupelně paní Heydrichové (i s původními kachličkami) byla snad aparatura na výrobu superčistého india nebo něčeho podobného, a v zahradním bazénku se výzkumníci za horkých letních nocí osvěžovali. Na zámku v Panenských Břežanech to na konci května roku 1942 všechno začalo a v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici o necelý měsíc později skončila první etapa jednoho z nejhorších období v našich dějinách.

V médiích byla věnována atentátu a souvisejícím příběhům velká pozornost, vše je historiky pečlivě prozkoumáno a zdokumentováno, informací je spousta. A přesto stojí za to se jít do krypty kostela sv.Cyrila a Metoděje podívat. Žiji nebo aspoň pracuji v Praze už dlouho, nepočítám-li dvě přestávky, kdy jsem byl Praze pár let nevěrný, je to už skoro čtvrtstolení, ale nikdy jsem se na tomhle místě nebyl podívat. Chodil jsem často okolo, ale nikdy jsem nevstoupil dovnitř. Až teď.

To místo klade nejednoduché otázky: Kde je hranice mezi hrdinstvím a zradou? Jaká cena je ještě přiměřená úspěchu vojenské akce? Jak bychom se asi zachovali na místě aktérů 70 let starého dramatu, těch, kteří před přísnýma očima historie obstáli, i těch druhých. Co asi všechno muselo letět hlavou těch, kteří tady jednoho červnového dne roku 1942 zemřeli. Nejsou to jednoduché otázky a asi si na ně dnes, ve 21.století, kdy si užíváme relativního blahobytu a relativního klidu, neumíme správně odpovědět. Ale stejně stojí za to vstoupit do tmavého chladného prostoru, který je upraven na památník. Je to naléhavé místo a máme-li představivost a schopnost vcítit se, není možné ho jen nezúčastněně projít. Jsem rád, že jsem tu byl.

Pohled do krypty. Celkový pohled na sklepení, které mě překvapilo tím, že je o dost menší, než jsem si ho představoval. Trochu jsem se styděl tady fotit, ostýchám se před dušemi mrtvých. Těch pár fotek jsem aspoň udělal bez blesku, ale to bych asi udělal stejně.

Strmé schody, kterými se nakonec dostali němečtí útočníci do krypty po odpálení vchodu krytého těžkou kamennou deskou. Ještě několikrát se podařilo parašutistům útok odrazit. Když ale obráncům došla munice, posledním nábojem se čtyři zbylí parašutisti po asi sedmihodinovém boji zastřelili.

Zmíněná kamenná deska rozbitá nacisty, stojí vedle schodů, které kdysi ukrývala.

Tenhle malý ventilační otvor u stropu byl v době bojů jediným přístupem do krypty, odtud se dalo dostat do kostela. Odtud vyzýval zrádce Karel Čurda své bývalé kamarády, aby se vzdali, ale útočníci se tudy do krypty nedostali.

Okénko přivádějící do tmavého prostoru zvenku aspoň trochu denního světla. A v den útoku také déšť kulek, proudy vody a štiplavý plyn.

Díry po kulkách, kterými jsou poseté zdi, jsou většinou vyplněné drobnými českými mincemi. Zajímavá symbolika.

Okénko do krypty v plném poledním červnovém slunci. dvě strany téhož okna snad nemohou být odlišnější.

Pamětní deska přímým obětem. Těch nepřímých bylo mnohem víc a všichni jsou připomenuti před vchodem do kostela.

Nedělní miniglosy č.174

24. června 2012 v 9:02 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Úsporná opatření se dotknou i provozu Českého hydrometeorologického ústavu, který bude muset na řadě stanic zrušit noční služby a některé stanice dokonce zrušit úplně. "Jsme schopni se s tím vypořádat," řekl nám tiskový mluvčí úřadu, "protože se nám pro uvedené lokality podařilo sehnat levnější předpověď počasí z Číny."
-----------------------
Ukazuje se, že největší komplikací při vydávání dětských pasů, které musí mít děti při cestách do zahraničí, je zákaz usmívat se na fotografiích. "Děti jsou ještě nezodpovědné a na fotografiích se často smějí, což je jednoznačně zlozvyk, který si na úřad přinášejí z rodin," řekl nám ředitel odboru odpovědného za pasy a víza. "Naši úředníci již ale mají jasné pokyny, jak se mají na děti tvářit, aby riziko, že se dítě bude při focení usmívat, bylo co nejmenší." Vyhráno ale není, ani když se fotka podaří. "Samozřejmě, bude-li dítě veselé při přechodu hranice, nebude logicky odpovídat jeho tvář fotografii v pasu a cestující mohou mít problémy. Proto apeluji na rodiče, aby svým dětem s plnou vážností vysvětlili, že cestování prostě není žádná sranda!"
-----------------------
Fotbalový útočník Milan Baroš kritizoval po návratu z turnaje Euro 2012 kvalitu českých fanoušků: "Už to zdaleka není to, co dřív. Fanoušci jsou pomalí, po hledišti jenom bloudí a skoro se nepotkají s míčem. Když už dostanou přihrávku třeba v podobě mexické vlny, jsou nepozorní a málokdy vůbec zareagují. Je na nich už moc vidět, že jsou za zenitem a měli by sami odejít." Trenér Bílek Barošova slova mírnil, vyjádřil přesvědčení, že čeští fanoušci jsou pořád kvalitní a pro české mužstvo přínosní, a doufá, že budou v reprezentační kariéře pokračovat.
-----------------------
Poslanci se stále definitivně nerozhodli, zda vydají Vlastu Parkanovou k trestnímu stíhání v souvislosti se zakázkou na armádní letadla. Ekonomičtí experti poukazují na to, že by jedním z problémů mohlo být i to, jak takový krok uvést do souladu s parlamentním účetnictvím, protože poslankyni Parkanovou rozhodně nelze zahrnout pod drobná vydání.
-----------------------
Jednou z podmínek pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín bude i vystavění nejméně 20 metrů vysoké protipovodňové bariéry, která má ochránit objekty před případnou vlnou tsunami od jihočeských rybníků. Ekologičtí aktivisté jsou s tímto opatřením spokojeni pod podmínkou, že budou v ochranné zdi vybudovány rybí přechody pro jihočeské kapry.

O fotbale a laciném chlebu

23. června 2012 v 7:32 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Ten den si pamatuju jako dnes. Venku drobně ale hustě pršelo a já - tehdy teenager v rozpuku - jsem se už nemohl dočkat další porce zápasů fotbalového mistrovství světa. Nezajímalo mě, že jsou právě prázdniny, ale jenom a jenom to, jak bude hrát odpoledne tým Peru a jestli postoupí do dalších bojů domácí Španělé. Každý den jsem si zapisoval své postřehy i zajímavosti ze zákulisí fotbalového svátku, které jsem dával dohromady ze všech možných informačních zdrojů, internet tehdy ještě pohříchu nemaje. Fotbalem jsem tehdy doslova žil, polovinu sestav zúčastněných týmů jsem znal nazpaměť a upřímně jsem se styděl za výkon našeho tehdejšího týmu, který nedokázal dát na frak ani slaboučkému Kuvajtu. Všechny výsledky svých "odborných" rozborů jsem zapisoval do velké a tlusté rukopisné knihy, která nejspíš ještě bude ležet někde tady ve skříni.

A tehdy - s myšlenkami přímo v centru fotbalového veškerenstva - jsem dostal ránu, ze které jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Když jsem se pustil do řeči se svým tátou, abych zjistil jeho názory na formu dvou týmů, které byly ve fotbalovém kolotoči ten den právě na řadě, a obohatil je mými myšlenkami velkolepého fotbalového odborníka, táta na mě vzhlédl od své práce a řekl mi šokující větu: "Vždyť je to přece jedno. Chleba stejně lacinější nebude!!" Zůstal jsem úplně opařený. Takhle mluví muž, kterého jsem vždycky bral jako celkem poučeného sportovního fanouška? Jak může jen tak v klidu naklepávat svou kosu, když kdesi daleko jde právě o tak osudové věci, jako jestli bude vyřazeno Alžírsko a kolik nádherných gólů nasázejí svému dalšímu soupeři kanárkoví míčoví kouzelníci z Brazílie? Nechápal jsem, jak může takový člověk, který nesdílí mé celoprázdninové fotbalové opojení, a místo toho ho nesmyslně zajímá, jak posekat obyčejnou zahradu, být vůbec mým otcem!!

Vzpomněl jsem si na to právě v těchto dnech, kdy se k útoku na svůj vrchol připravuje letošní fotbalové mistrovství Evropy, po Evropě putují desetitisíce lidí za svými milovanými týmy do Polska a na Ukrajinu, a po hospodách a v internetových diskusích se s groteskní vážností řeší, jak neschopný je ten či onen trenér nebo hráč, kdo měl být určitě střídán, v kom se skrývá naděje do budoucna a kdo je naopak už dávno za zenitem. I letos jsem se nakonec asi po týdnu rozpaků přidal jako občasný přihlížející k miliónům fanoušků na celém světě, když se mi podařilo někde hluboko najít pár doutnajících uhlíků zbylých po planoucích vatrách mého dávného mladického nadšení. Stačí trochu zafoukat, aby se ohýnek rozhořel, zdaleka ne tak jako kdysi, ale přece plápolá tak, že se u něj dá ohřát i ve studeném povětří ekonomických a politických krizí a korupčních kauz. A tak se těším fotbalovými dovednostmi skvělých hráčů, občas mě chytnou pořádné emoce, když vidím radost na straně vítězů a zoufalý smutek v očích poražených, zalesknou se mi oči, když slyším naši hymnu a nasávám úžasnou energii stadionu narvaného rozverně pomalovanými fanoušky v dresech svých idolů.

A pak si vzpomenu na ta strašná tátova slova zpřed mnoha let a dojde mi, že ani dnes kvůli výsledkům dosaženým na zeleném hřišti nejspíš nebude lacinější chleba (spíš naopak, když sleduju všechny ty drahé reklamy v každé kratičké přestávce) a to, co se právě teď tváří jako důležitý pupek světa (nebo přinejmenším Evropy) během pár hodin či dnů pokorně a neodvratně ustoupí tomu, co má v našem životě skutečný význam. Třeba skalám s poklady, které se otevřou zítra o svatojánské noci, třeba úžasným lidem, na které dnem i nocí myslíme a které máme rádi, a koneckonců třeba i té obyčejné nemoderní trávě na zahradě - tak nepodobné krátce a šmrncovně střiženému fotbalovému trávníku, kterou už by se slušelo konečně posekat.

Tak se usmívám nad vším tím pokračujícím mediálním fotbalovým rumrajem, s potěšením si čtu tak důležité zprávy jako kdo dostal druhou žlutou kartu a který zákrok si zasloužil odpískat penaltu, a přemýšlím, co by si o mém současném laxním přístupu asi myslel můj (prozatím neexistující) syn, kdyby ten můj úsměv viděl. "Ne, tenhle člověk, který se neumí pro tak úžasnou hru, jakou je fotbal, doopravdy pořádně a z plného srdce nadchnout, přece nemůže být mým otcem! V tom musí být nějaké velké rodinné tajemství."


Obávám se, že mé ranní tlachací fotbalové opojení bude muset ustoupit věcem obyčejnějším, protože ještě před odjezdem na dovolenou do Jeseníků musím skočit nakoupit. Schválně, na kolik asi po českém čtvrtfinálovém fotbalovém úspěchu zlevnil chleba? :-)).

O zápecnickém světoběžnictví

19. června 2012 v 20:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Protože jsem byl nedávno na blogu několikrát zmíněn v souvislosti se světoběžníky, musel jsem se zamyslet, jak si vlastně takového správného světoběžníka představuji, a zda mám s tou představou něco společného. Považuji se totiž spíš za zápecníka, který pouze čas od času vystrčí neochotně nos do cizího povětří a po krátkém cestovatelském intermezzu se zase vrací pod svou pruhovanou českou duchnu. Správného světoběžníka si ale představuji jako osobu, která dnem i nocí přemýšlí o dálkách a cizích krajích, jako člověka, který je možná donucen čas od času se vrátit "domů", ale jen proto, aby si co nejrychleji vydělal trochu peněz na další dobrodružství na cestách a ještě lépe necestách, protože ony cizí kraje by měly být pokud možno hodně obtížně dostupné. Správný světoběžník má jistě ten pravý požitek z cesty samotné, těší se z nástrah, které mu cesta přináší, a nejlépe je, může-li cestou prožívat nepřetržitá dobrodružství - bojovat s aligátory či se lvy, prožívat malarické stavy a zapadat do pohyblivých písků či do bažin. Jeho tvář je pak bezpochyby ošlehána větrem cestovatelského nekonečna, útroby provrtané exotickými cizopasníky a v očích se mu zrcadlí faty morgány všech kontinentů.

Dívám se do zrcadla a nikoho takového nevidím. Pravda, vyrazil jsem párkrát na chvíli do zahraničí, baví mě dokonce cestovat i po krásném domácím dvorku. Jen jedinkrát jsem se ocitl mimo "zápecnickou" Evropu a vypravil se na výlet za zázraky do Japonska, ale to určitě nebylo "za příčinou světoběžnictví". Popravdě řečeno - kdyby Japonsko bylo někde u Berouna, byl bych moc spokojený, protože bych tam mohl zajet vždycky večer po práci na kole. Nelpím na překonávání světoběžnických překážek a cesta mi v tomto smyslu nenahrazuje cíl. Představa potyčky s aligátory či se lvy mě nenaplňuje potěšením ani adrenalinem, horečnatého a poloblouznivého stavu jsem schopen dosáhnout i jinými prostředky než abych své krvinky nechal anektovat rozpínavým plazmódiem, místo pohyblivých písků zapadám občas do morálního bahna a písku vlastní lenosti a v očích se mi doma zrcadlí především zcela reálný nepořádek, který se mi v mém bytě stále nedaří a nedaří během krátkých večerů doopravdy uklidit. Posuďte tedy sami - co já jsem lidičky za světoběžníka?

Třeba se ale dá ještě něco napravit! Třeba usilovným studiem a vytrvalým teoretickým tréninkem dosáhnu podobných příznaků jako opravdoví světoběžníci. Abych se naladil na tu správnou světoběžnickou notu, koupil jsem si velký (a zatraceně těžký) atlas světa. Listuji si v něm před spaním i za rozbřesku, jeden den přeskakuji písečné duny v Saúdské Arábii jako Lawrence, druhý den překonávám bosporskou úžinu, v myšlenkovém batyskafu klesám ke dnu Mariánského příkopu, hraju na zaprášené ulici čáru s kluky v Ouagadougou a nervózně nakukuji do křoví kdesi v centrální Austrálii, jestli na mne nečíhá jedovatý had s báječně nemravnou rajskou nabídkou. Až tohle všechno projdu, až svým prstem poctivě procestuji aspoň hlavní tahy a na vlastní oči spatřím (ovšemže na fotografii, jak jinak bez fatální uhlíkové stopy?) většinu z krás tohoto světa, budu se snad smět považovat aspoň za světoběžníka - teoretika. Můžete mi věřit, že na tom usilovně pracuji. Aby aklimatizace neprobíhala šokem, pro začátek jsem si na mapě těžkotonážního atlasu na křídové straně 242 našel aspoň železniční trasu Praha - Dobřichovice :-).

Kam ale budou směřovat mé nepokojné kroky, až prolistuji všechny stránky map a až se naučím nazpaměť jmenný rejstřík? Nestanu se morousovitým broukem Pytlíkem, který se jen z důvodu, že prostřednictvím svého ošoupaného prstu už všude byl, odvrátí od svého zápecnického světoběžnictví? Optimisticky se domnívám, že ne. Chtěl bych ještě navštívit jednu zemi, jejíž jméno neznám (podotýkám pro milovníky Pána prstenů, že nejde o Nový Zéland) ne proto, že bych byl tak zapomnětlivý, ale protože ještě nebyla pojmenována. Nikde není popsaná cesta, jak se tam dostat a ještě nikdo se odtud nevrátil, což mne naplňuje optimismem, že je to země zaslíbená, něco mezi Eldorádem a Šangri La, odkud se nikomu z poutníků nechce zpátky do klokotu našeho světa. Nevím, jestli mám tuhle zemi hledat v hlubinách Grand Canyonu, poblíž Mogadiša, na dýmajících vrcholech Kamčatky nebo někde v Polabí. Na žádné mapě tuhle zemi nenajdete, takže kromě aligátorů jsou zde nejspíš stále ještě lvi. A já se těším, že jednou dojdu na hranici dosud z čistě sebezáchovných a zcela pochopitelných důvodů obehnanou drátěnou stěnou a hraniční závorou na petlici a na starožitný zámek. Pak zapomenu na své dobré vychování a přirozený respekt k nařízením, hraniční závoru neurvale podlezu, přeskočím plot z ostnatého drátu a coby novodobý agent-chodec vkročím do neznáma, nejlákavějšího neznáma, které (ne)znám a na které může novodobý světoběžník mého typu narazit.

Ano, je pravděpodobné, že se mi to nikdy nepodaří, protože je to na mé nepatrné cestovatelské zkušenosti příliš velký krajíc nebo protože mne odtud pohraničníci vykážou jako osobu provždy nežádoucí. Nejspíš ta země zůstane vždycky jen v mých fantaziích, ale i tak mě pouhé pomyšlení na její existenci naplňuje obdivem a nadějí. Co budu živ, budu se kolem sebe velmi důkladně rozhlížet, abych byť jenom cípeček své zaslíbené země nepřehlédl. A potom jednou, úplně na konci, možná opatrně připustím, že jsem byl konečně světoběžníkem - minimálně ve světě plném zázraků.

Musím se podívat, jestli zpoza mé pece do tohoto světa nevedou nějaká čerfí vrátka :-).


Jedna z vnitřních bran chrámového komplexu Nikkó, asi 150 km severně od Tokia. Takhle bez závor by se mi to líbilo, jen by tam nemuselo být tolik japonských školáků na výletě :-)


Nedělní miniglosy č.173

17. června 2012 v 9:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Je tady slunečné nedělní ráno a s ním další vydání tradičních Nedělních miniglos, které si znovu můžete přečíst již k nedělní snídani. Doufám, že vás tento týdeník nenaladí do horkého dne špatně. Ale i kdyby, díky snídaňovému časování je možné případné chmury v zárodku rozehnat dobrou kávou nebo kakaem. Dobrou chuť.


Policie se rozhodla začít kvůli předraženému nákupu letadel Casa stíhat bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Postoj veřejnosti je ale v jejím případě jiný, než tomu je v případě hejmana Davida Ratha. Zatímco u Ratha se většina oslovených lidí shoduje v tom, že v jeho případě je odpovídající nepodmíněný trest, v případě Vlasty Parkanové převažuje názor, že by bylo postačující, kdyby jí soud za korupční jednání minimálně na deset let zakázal zpívat.
-----------------------
Podle vědců dochází u českých mužů ve zralém věku v poslední době stále častěji ke zvláštní anatomické anomálii: Na stará kolena se jim začínají zapalovat lýtka.
-----------------------
Na konferenci věnované budoucnosti Evropy vzbudil pozornost příspěvek výzkumného týmu z laboratoří CERN, ve kterém se uvádí, že při vědomí ekonomického i etického vývoje Evropy posledních desetiletí teoretičtí fyzici předpovídají postupný odklon společnosti od dosud uznávané teorie strun k praxi konopného provazu.
-----------------------
Světové burzy reagovaly výrazným růstem na nečekanou informaci, že euro bude pokračovat i s Řeckem. K určitým korekcím došlo v okamžiku, kdy se ukázalo, že nejde o účast Řeků v měnové unii, ale o jejich pokračování na fotbalovém Euru, kde Řekové nečekaně postoupili do čtvrtfinále. Řecké levicové politické síly se ovšem před volbami netají myšlenkou, že Řecko se letošního fotbalového Eura účastní naposledy a propříště už bude uvažovat výhradně o fotbalové Drachmě.
-----------------------
Protože se v České republice postupně při výběrových řízeních na všech krajích i na centrální úrovni ustoupilo od dříve tradičních "losovaček", přizpůsobit se musí i společnost Sazka. Ve sportce se proto od letošního července zcela přestane losovat a v daném sázkovém týdnu budou tažena ta čísla, která předloží finančně nejvýhodnější nabídku.

Maličká splátka květinového dluhu

14. června 2012 v 22:45 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Jak vyplývá ze statistik, počet zadlužených lidí roste. Není divu, lidé si půjčují na kdeco - na novou televizi, na auto, na byty a domy, na dovolené a zážitky, dokonce na splácení dluhů... No a teď mi nezbývá, než se přiznat: I já jsem dlužníkem! Nedlužím ovšem peníze, ale sedmašedesát růžových květů jistiny a k tomu ne zcela zanedbatelné úroky, které neustále nabíhají. Co je horší - svůj dluh neumazávám a vymlouvám se na nedostatek příležitosti. Hmmm, kdyby aspoň ta moje výmluva byla o něco originálnější!

S takovým dluhem je člověk pořád jako na trní: Co když mi bude obstaven květinový účet? Co když přijde květinový exekutor? Co když mě na ulici osloví svalnatí květinoví vymahači? A tak jsem se rozhodl využít malé nejednoznačnosti ve smlouvě, a přestože původní smysl "růžových květů" byl ten, že jde o květy růží, zkusím snížit svůj dluh květem růžové barvy. To by mi mohlo projít, co myslíte?

On to není ani tak růžový květ, spíš kvítek. dokonce růžový minikvítek. Křehký, že ho zválcuje i kapka deště, jen pár milimetrů maličký, sám o sobě by jistě nestačil ani na úroky z úroků z mého květinového dluhu. Ale kdoví? Třeba i takový úrok potěší, jako když mi nedávno přišla poukázkou jedna koruna úroků z vkladní knížky. I když touhle makrofotkou svůj dluh moc nesnížím, i tak ho do éteru svým milým věřitelům posílám moc rád. Třeba se jim bude líbit a něco málo mi z mého květinového dluhu dobrovolně odmažou :-).


O dobře připravených odposleších

11. června 2012 v 21:56 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Možná se vám to děje taky - vždycky, když si přečtu v novinách nějaký přepis odposlechů (a že jich je poslední dobou k dispozici dost), vždycky si říkám: Takhle že mluví studovaní lidé? A jsou to většinou lidé opravdu studovaní, ať už studovali v nějaké oficiální škole, jsou školenými specialisty na lidské chování nebo získali aspoň neoficiální titul MBA na univerzitě života. Proboha, takhle mluví mezi sebou dva lékaři, právníci nebo inženýři ekonomie či chemie? Kam dali jejich pedagogové uši, když někomu takovému umožnili opustit brány ústavu se ctí? Ale stačí zauvažovat a být k sobě upřímní, příznivci Věcí veřejných si navíc mohou cvičně navzájem nahrát několik telefonátů nebo uvolněných rozhovorů s přáteli. Netušíme-li, že jsme odposloucháváni, formální vytříbenost i obsahová hodnota našich sdělení strmě klesá.

Klesá tím spíše, že v každém odposlechu je nutné v zájmu objektivity ponechat všechny slovní i mimoslovní berličky, vycpávky a přifukovala, která mají většinou podobný cíl jako šampón na zvětšení objemu vlasů - tedy nadhodnotit to málo, co je, na to, co bychom rádi, aby bylo. S tím drobným rozdílem, že použití šampónu na vlasy si ještě většinou jsme schopni uvědomit, na rozdíl od všech těch "éééééééé" a "hee voe" a "tedy jaksi" a "jakoby" a "vlastně" a mnoha dalších vyjádření, jejichž zápisu se normální klávesnice počítače vzpírá. I ty musí být zaznamenány doslova, protože co kdyby se právě v oněch hlasitých zámlkách skrýval ten nejpodstatnější smysl, kvůli kterému na vás byl odposlech uvalen. A dnes nikdy nevíte, čím si takový zájem pořádkumilovných uší zasloužíte: Nikdy nevíte, kdy se dobří přátelé nebo dokonce objekt vašeho láskyplného zájmu promění ve skutečného "objekta" hodného takového označení i v policejní hantýrce, protože se tak prostě příslušný orgán usnesl.

A protože nevíte, kdy přesně nastane právě těch vašich patnáct minut slávy a vaše pohříchu nijak nezcenzurovaná slova se objeví na stránkách denního tisku, je dobré neponechat výsledek náhodě a dobře se na svou hvězdnou chvilku připravit. Možná se vám proto bude hodit jednoduché desatero, které jsem pro vás a pro podobné příležitosti sestavil:

1. Vždycky, když zahajujete rozhovor, nezapomeňte slušně pozdravit všechny naslouchající, jako když máte doma skutečnou návštěvu.

2. Když jste právě doma sami, využijte čas k tomu, abyste si nahodili na papír alespoň pár základních bodů, o čem hodláte s příbuznými nebo známými mluvit. Nespoléhejte jen na improvizaci, vyhnete se tak potupnému blekotání.

3. Za všech okolností dobře artikulujte. Není nic trapnějšího, než když se v přepisu odposlechu na některých místech objeví napsaná poznámka (nesrozumitelné). Chcete-li ovšem udělat v oboru odposlechů opravdu díru do světa, speciální kurs rétoriky nebo divadelní řeči je skoro nezbytností.

4. Nestyďte se použít humor a občas i nějaká peprnější vyjádření. Jednak vám budou každodenní nudou ubíjení odposlouchávači za každou špetku vtipu a vzrušení nesmírně vděční, jednak bude větší šance, že se ve velké konkurenci do médií uniklých odposlechů prosadí právě ten váš.

5. I kdybyste mluvili o vaší štědrovečerní večeři, vystříhejte se raději mediálně již provařených poznámek o kapřících.

6. Pokud zaregistrujete cosi, co není na záznamu slyšet, ale je to pro pochopení situace důležité, popište to vlastními slovy (např.: "Helemese, právě mi zvoní mobilní telefon, který jsem měl v tichém režimu"), aby nebyl ani méně chápavý čtenář napohled nepochopitelnými zvraty děje zmaten.

7. Každá zmínka o nějaké lokální celebritě především čtenáře bulváru potěší. Naopak nezabírají intelektuální slovní hříčky nebo citace klasiků (s výjimkou Ivety Bartošové).

8. Rozhodně neškodí občas se pochvalně zmínit o práci Policie České republiky, zvláště pak, jak pomáhá a chrání.

9. Neriskujte, že bude klíčová část odposlechu znehodnocena zvukem vašich domácích mazlíčků. Proto se doporučuje před důležitým rozhovorem odvést z místnosti psy, kočky, papoušky, křečky a pro jistotu i hlasitější rybičky. Pozor, z tohoto pohledu se na vašeho partnera nebo partnerku zcela výjimečně nepohlíží jako na domácího mazlíčka.

10. Před rozhovorem pokud možno omezte konzumaci česneku. Technika šla poslední dobou opravdu velmi kupředu a odposlouchávači jsou taky jenom lidi.


A teď mne omluvte, musím si ještě jít před zrcadlo rozcvičit mluvidla. Mám totiž pro dnešní večer připravený jeden obzvláště vydařený rozhovor s fotografií na svém stole a věřím, že všichni v odposlouchávacím voze už jsou připraveni. Takže, pánové, pište si: Jednání první, obraz nepříliš uklizeného bytu, Čerf se před svým velkolepým zápisem do mediální historie zhluboka nadechuje a rozvážně spouští cvičeným hlubokým a podmanivým hlasem své nenapodobitelné: "Ééééééééééé,"…

Nedělní miniglosy č.172

10. června 2012 v 8:52 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Dnešní Nedělní miniglosy se mi mimořádně podařilo připravit tak, abyste je měli k dispozici již k nedělní snídani. Přeji vám tedy dobrou chuť, ať jsou vaše nedělní rohlíčky obzvláště vypečené, kakao obzvláště lahodné, jogurty smetanové a musli křupavé. No a tomu, kdo už má dávno po snídani, přeji aspoň obzvlášt (ale opravdu obzvlášť) vypečený den :-).


Některá média přinesla zprávu, že Řecko již nemá v rozpočtu žádné prostředky na provoz svých moří. Hrozí proto, že budou předčasně ukončeny příslušné nájemní smlouvy a moře by měla být bezodkladně vypuštěna. Řecký ministr pro cestovní ruch zatím informaci nepotvrdil, uvedl ovšem, že aspoň vyhlášené řecké pláže by každopádně měly zůstat v původním stavu, protože leasingové splátky se v tomto případě podařilo odložit na zimu.
-----------------------
Podle České národní banky dochází v České republice k postupnému oživování trhu úvěrů a lidé si opět začínají půjčovat ostošest, i když budou muset vracet minimálně ostotřiadvacet.
-----------------------
Hlavní organizátor státních maturit Pavel Zelený z firmy Cermat byl odvolán, protože ve srovnávacím zkouškovém testu určeném pro manažery firmy nesprávně odpověděl na otázku "Kdo bude ve druhém pololetí roku 2012 ředitelem firmy Cermat?" Zelený se proti výsledku komise hodnotitelů odvolal, protože otázku považuje za nekorektní. Ministr školství takovou možnost samozřejmě připustil, uklidnil veřejnost tím, že to jsou běžné dětské nemoci tak velkého projektu a vyjádřil přesvědčení, že pokud takové pochybení ministerská kontrola potvrdí, sporná otázka bude díky nastavenému samočisticímu mechanismu z testu nejpozději v roce 2015 vyřazena.
-----------------------
Ministr financí Miroslav Kalousek byl v týdnu napaden skupinou demonstrantů, z nichž jeden ho dokonce poplival. Během vyšetřování incidentu demonstrant na svou omluvu uvedl, že si pana ministra mimořádně váží, drží mu v jeho náročné práci palce a poplival ho výhradně pro štěstí. Protože podrobnosti z vyšetřovacího spisu měla jako obyčejně během několika minut k dispozici média, která výpověď obviněného důchodce doslova zveřejnila, přišla ministrova tajného sympatizanta o víkendu poplivat pro štěstí velká skupina jeho vrstevníků.
-----------------------
Ředitel litoměřické věznice se ohradil proti tvrzení Davida Ratha v Poslanecké sněmovně, že je tento poslanec ve věznici týrán a mučen. "Pan poslanec si zatím oficiálně na nic nestěžoval a při vyšetřování normálně spolupracuje, čehož dokladem je i přesný seznam osob, se kterými se pravidelně scházel na Petrových kamenech."

Haiku na pětku ze zeměpisu

6. června 2012 v 20:28 | Petr Vápeník |  Haiku

V dnešním popleteném světě se občas lidé ocitají v místech, která dokážou překvapit i je samotné. Každý z nás se nejspíš už někdy ocitl tam, kde se ocitnout nechtěl, na místě, které pro něj bylo překvapením. Já jsem například nedávno po více než třech letech denního dojíždění poprvé přejel svou stanici a ocitl jsem se v noci, překvapený, ve vedlejším městečku. Samozřejmě, jsme lidé omylní, u nás se občas nějaká ta chybka v navigaci ve skutečném i přeneseném smyslu slova dá snad tolerovat. Ale považte, co kdyby taková místní nevyhraněnost potkala i věci jinak nepohyblivé - domy, stromy, jezera nebo hory? Proč by si někdy také nemohly vyrazit na výlet nebo jen tak ztratit orientaci. Proč by jen lidé měli mít právo na bloudění a občasnou špatnou orientaci? Posílám vám tedy nové haiku a přeji vám všem hodně pevných bodů v prostoru, co nejméně bloudění, a ať vždy neochvějně víte, kam doopravdy patříte. No a nám ostatním, kteří svůj orientační smysl teprve pilují, nebo z nějakých důvodů tam, kam bychom rádi patřili, právě nemůžeme být, přeji aspoň to, abychom šťastlivcům, jejichž směr je jasný, co nejméně záviděli :-).



Haiku na pětku ze zeměpisu


V českém rybníce

s údivem zrcadlí se

krásná Fudžisan.



Cesta do pravěku:
Výlet do blogového pravěku se stal už tradičním bodygardem nového haiku. Tentokrát přikládám odkaz na reportáž z jednoho dávného výletu do tiesňav Slovenského ráje. Fotografie v článku sice přiložené nejsou, protože v roce 2009 mi moje internetové připojení neumožňovalo přikládat obrázky, ale speciální adresář s fotkami ze Slovenského ráje je pro zájemce k dohledání v Galerii. No a k článku samotnému: Víte někdo o lepším způsobu, jak docenit báječné ženy, než je jejich přímé srovnání s ženami méně báječnými? O mokrém ráji a kouzelné slině.

Od ultrazvukového vrnění k Winternitzově vile

5. června 2012 v 0:35 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Za normálních okolností si návštěvu zajímavých míst plánuji a občas mi pár měsíců či let trvá, než ji uskutečním. Dnes jsem ale navštívil místo, u kterého od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o jeho existenci, až po návštěvu, uplynula jen půlhodina a sehrálo tu roli hned několik náhod:

Náhoda první: Dnes jsem absolvoval svou první dávku ultrazvuku. Ne, neotěhotněl jsem, ale začínám podnikat určité kroky proti své krásné ostruze na patě, kterou jsem si vysloužil v zimě. Musel jsem jít z práce už ve čtyři, což je oproti jindy nehorázně brzy.

Náhoda druhá: Měl jsem s sebou kousek sobotních Lidovek, kdybych musel na ošetření čekat. Nakonec jsem měl právě jen čas na to, abych si prohlédl obrázek k jedinému článku. To vypadá jako nějaký interiér z myšlenkové dílny známého architekta Adolfa Loose! Podobně členěný prostor je přece v jeho Mullerově vile ve Střešovicích...

Náhoda třetí: "Pane Vápeníku, ještě chviličku počkejte, hned přijdete na řadu..." Malá chvilka času přesně na přečtení onoho jediného článku. Jediný týden je přístupná Winternitzova vila z roku 1932 nad Smíchovem, o jejíž existenci jsem, dobrý Bože, neměl dodneška ani tušení. Škoda, že se tam nedostanu, od čtvrtka bude už vila veřenosti opět nepřístupná, protože v ní nejspíš už budou bydlet noví nájemíci.

Náhoda čtvrtá: Ultrazvukem jsem si na patu vrněl celkem jenom 5 minut a bylo hotovo. Teprve půl páté... Dokdy že je dnes otevřeno? Do šesti? Tak jedem! Proč to nezkusit? Sice je škoda, že nemám foťák, ale mobil bude muset pro dnešek stačit. Blogoví návštěvníci prominou zhoršenou technickou kvalitu obrazu.

Lehce po páté jsem už vcházel do zahrady pozoruhodného funkcionalistického domu se dvěma patry rozlehlých teras:


Ze zahrady je dobře vidět, jak je bílá obytná kostka nápaditě prosvětlená různými okny. Nikdo nikomu nebrání, aby si pořizoval fotografie, nejsou tu žádné zákazy, návštěvníci se chovají celkem slušně i bez viditelného dozoru drába.

Z horní terasy se otevírá daleký výhled na pražské centrum (dobře rozpoznatelné je Národní divadlo a Týnský chrám). Na druhé straně domu je výhled jen na okolní domky, ale v době výstavby vily zde byl pouze pás vinic. Ale zelené barvy pro potěchu oka je kolem dokola ještě dost.


V celém domě jsou vystavena výtvarná díla většinou mladých výtvarníků, ale nejkrásnějším exponátem je vila samotná, výtvarníci mi prominou, ale vystaveným dílům jsem moc pozornosti nevěnoval. Na fotce je vchod do domu, krásně prosvětlený prostor je pro výstavu zajímavých artefaktů jako stvořený.


Hlavní a bezesporu nejkrásnější místnost domu je "dvouúrovňová" a to je ještě odtud přímý vchod do přilehlých prostor v dalších podlažích. Členění prostoru je přirozené, nápadité a dalo by se říct "typicky loosovské" :-). Přímo v srdci místnosti také stojí pokladnička na dobrovolné vstupné.

Vždycky se mi líbilo, jak Loosovy domy mají vtipně propletená podlaží. Co myslíte - kde je přízemí, kde první a druhé patro?

Vila je zajímavá i tím, že nejde o žádné muzeum, ale ve vile se normálně bydlí. Inzerát je k dohledání na internetu i s cenou měsíčního nájmu. Přiznávám, že kdybych měl onu částku, vypravil bych se radši opět na měsíc do Japonska, než abych tu měsíc bydlel. I proto jsem byl moc rád, že jsem dům mohl projít skrznaskrz, aniž bych si ho musel pronajmout :-). Kdo z vás by měl podobnou choutku, výstava ve Winternitzově vile je k vidění už jen dva dny, do středy 6.6. v době od 12:00 do 18:00 na adrese Na Cihlářce 10, Praha 5, pokud budete chtít použít MHD, nejlepší je asi nastoupit Na Knížecí na autobus 137 a vystoupit na stanici Malvazinky.

Nedělní miniglosy č.171

3. června 2012 v 14:47 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Odborníci na populační vývoj v Evropě se domnívají, že je sice záslužné 1.června slavit Den dětí a Noc kostelů, ale ještě lepší z hlediska dalšího vývoje Evropy by to bylo obráceně.
-----------------------
Advokáti dr.Ratha jsou přesvědčeni, že nejsou žádné důvody pro další pobyt jejich mandanta ve vazbě: "Myslíme si, že například vůbec nehrozí nebezpečí, že by pan poslanec opustil Českou republiku, protože tu má zázemí a svou rodinu, lepe řečeno - dokonce hned několik rodin."
-----------------------
Vojtěch Filip ve svém projevu varoval před nástupem fašizující totality v České republice. Pozorovatelé tvrdí, že takové varování od šéfa komunistů je vždycky třeba brát vážně, protože právě komunisté byli vždycky velmi citliví na sebemenší náznaky totality a v urputném boji s ní neváhali často dokonce povytáhnout obočí.
-----------------------
Autorům obsáhlé publikace o významných kamenech v České republice se pravděpodobně přece jenom podaří vydat alespoň první díl dlouho očekávaného díla. Zatímco část věnovaná menhirům a dolmenům na svého sponzora dále čeká, viklany se rozhodla podpořit Česká stomatologická komora.
-----------------------
Téměř polovina Američanů je přesvědčena, že člověk byl stvořen Bohem, a nevyvinul se tedy evolucí. "Tato situace trvá už několik desetiletí a prakticky se nevyvíjí, což jen podporuje teorii, že v Americe evoluce neexistuje," říká jeden z vědců Sociologického institutu, který výzkum prováděl. "Na druhou stranu bych výsledky výzkumu nepřeceňoval, protože skoro 60% Američanů je přesvědčeno, že Bůh kdysi stvořil i hypotéku, i když všichni dobře víme, že ji ve skutečnosti nevytvořil, ale jen odsouhlasil."

O fyzice a lidské přitažlivosti

1. června 2012 v 21:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kdybychom ve všem dali jen na fyziku, museli bychom se při zkoumání přitažlivosti mezi lidmi zřejmě smířit se strohým faktem, že přitažlivost mezi tělesy roste s hmotností obou těles a naopak klesá se čtvercem vzdálenosti (podle některých méně mravných fyziků dokonce s kosočtvercem) mezi nimi. No a samozřejmě do toho správný fyzik vrazí ještě jakousi konstantu, podobně jako Magdalena Dobromila vejce, aby to celé správně vyšlo a chutnalo. Okem fyziky se tedy zdá být potěšující, když jsem v poslední době přibral pár nadbytečných kil; matematicky se dá totiž snadno prokázat, že moje přitažlivost vůči všem ostatním lidem tím vzrostla. Nemůžu si ale pomoci, zdá se mi že v tomto případě teoretické předpoklady nevyvolaly náležitou odezvu ve skutečnosti. A k čemu pak je fyzikální teorie, když důsledně odporuje každodenní praktické zkušenosti? S každým kilem navíc by se podle učebnic měla logicky fronta nápadnic okouzlených mou rostoucí přitažlivostí a podupávajících pod mým balkónem prodlužovat a zkracování fronty by měli podle principů relativity zachytit výhradně pozorovatelé projíždějící kolem příměstským vlakem rychlostí blízkou rychlosti světla. Ale ve skutečnosti tomu tak není, možná proto, že balkóny bývají tradičně konstruovány spíše na parametry útlých Julií, zatímco mně by účast ve slavné balkónové scéně mohl překazit místní statik.

Vím, možná ten nesoulad mezi reálným životem a školskou fyzikou tkví v tom, že je pro zjednodušení třeba skutečná tělesa abstrahovat do podoby hmotných bodů, což - podívám-li se na některé obzvlášť přitažlivé objekty kolem sebe - by byla prostě velká škoda. S hmotným bodem není zdaleka taková zábava, nepoznáte, jestli mu to právě sluší, jestli se na vás usmívá nebo mračí, ani jestli se k vám z náhlého popudu neotočil zády, takže vlastně to jediné, co s ním můžete dělat, je vážit si ho. No a praktická zkušenost mě dále vede k závěru, že ani "vyčichávání" přitažlivosti se zmíněným čtvercem vzdálenosti není nejspíš úplně košer, protože skutečná životní přitažlivost se mi zdá být na vzdálenosti obou "těles" hodně nezávislá, pokud není rostoucí vzdáleností dokonce ve specifických případech podpořena.

Často slýchám, jak se přitahují protiklady. Nevím, nevím… Že by se i z této strany snažila probourat do našeho zorného pole fyzika - tentokrát z elektromagnetické strany? Bude fungovat, že plusy se prostě bryskně spárují s mínusy, a budou tak spolu, dokud je nerozdělí smrt nebo kolaps vnějšího magnetického pole, zatímco dva dobromyslné a do sebe navzájem zahleděné plusy budou kolem sebe tančit - provždy jen na dálku - rituální tance, úchvatné sice a plné vnitřního napětí, ale bez možnosti přiblížit se jeden druhému a překonat bariéru závistivě škodolibých a mrkvičku výsměšně strouhajících odpudivých sil? Když jsme ale směle odvrhli zákonitosti gravitace, měli bychom být v přístupu konzistentní a odvrhnout i magnetismus, i když připouštím, že minimálně pořádný náboj ke skutečné přitažlivosti patří.

Omezíme-li se na přitažlivost fyzickou (nikoli tedy fyzikální), divoké protiklady mohou nejspíš - aspoň po nějakou dobu - k přitahování postačovat. Pokud jde ale o přitažlivost celkovou, jíž je podle mne ta fyzická jen - důležitou sice, ale nikoli postačující součástí - domnívám se, že aby se vůbec mohl začít uplatňovat příznivý vliv protikladů, musí existovat aspoň v některých podstatných věcech soulad. Teprve na tom základě se mohou začít přitahovat nesmělkyně s extroverty, pesimistky s nesnesitelnými optimisty, detailistky s nadhledáři, slušňáci s divoškami, upjaté hospodyňky s nepořádníky, snílci s praktičkami, sparťani se slávistkami, operní pěvkyně s hudebními hlušci či workoholičky s kavárenskými a kakaárenskými povaleči.

Když se na to celé dívám kritickým okem, přemýšlím, proč chytré a bezesporu povětšinou platné fyzikální poučky v případě mezilidské přitažlivosti selhávají. Snad proto, že fyzika umí pracovat pouze s objektivními a měřitelnými faktory, na které by byla škoda se při studiu přitažlivosti omezovat. Jak si ale dokáže fyzika poradit s krásou, když krása je soustředěna hlavně do oka, které se dívá, a dokáže jako nádherné vyhodnotit i ty, kteří se sami na sebe dívají do zrcadla s permanentním pocitem nespokojenosti občas přecházejícím v zoufalství? Jak si poradí s "hloubkou" člověka, pokud ji v tomto případě není žádoucí definovat (fyzikálně přijatelně) třeba jako délku meče, který člověk může spolknout bez perforace žaludeční stěny? Jak si fyzika poradí s jiskřením, které sice nemá původ v elektrických jevech, ale přesto z něho umí tak báječně brnět celé tělo? A přitom soulad ve vnímání krásy, podobný vztah k lidské hloubce či povrchnosti a vzájemné jiskření, které nejde vypnout (a i kdyby šlo, byli bychom blázni, kdybychom hledali vypínač), tvoří nejspíš křehkou podstatu lidské přitažlivosti. Obávám se, že na tohle všechno fyzika v podobě obyčejného silozpytu jednoduše nestačí.

Chudák fyzika, ta dnes dopadla! A to k ní mám přitom na rozdíl od mnoha jiných lidí dost kladný vztah a troufal bych si dokonce říct (bez fyzikálních důkazů ovšem), že je pro mne v mnoha ohledech přitažlivá. Tak aby neřekla, že jsem na ni dnes byl až příliš krutý, dám jí ještě šanci. Co kdyby se přitažlivost mezi lidmi dala kvantitativně vyjádřit jako síla, kterou bych musel vyvinout, abych takovou přitažlivost beze zbytku zrušil? Třeba v některých případech postačí jen zlehýnka ťuknout a přitažlivost splaskne jako mýdlová bublina. No a jindy s ní naopak zacházíme necitlivě, podobni revizorům jakosti ji všelijak testujeme, co nejvíc namáháme v tahu, tlaku či krutu, leptáme ji kyselinami a pouštíme na ni jedovatého hada času, a ona všemu odolává, hrdinně vzoruje i nám samotným, kašlajíc na naše přání i jakési obskurní přírodní zákonitosti, a nesvedeme s ní nic ani párem newtonovských volů.

Inu, vypadá to, že definovat přitažlivost se mi dnes už nepodaří a plané teoretizování k cíli nepovede. Ještěže tak! Nezdá se vám, že kdyby fungování přitažlivosti mezi lidmi nějaký budoucí laureát Nobelovy ceny doopravdy odhalil, definoval, vtělil by ho do univerzálního vzorce, podle něhož by všichni studenti v rámci povinných znalostí a dovedností dokázali spočítat zadaný příklad, že by to jí samé na přitažlivosti hodně ubralo? :-)