V dnešním popleteném světě se občas lidé ocitají v místech, která dokážou překvapit i je samotné. Každý z nás se nejspíš už někdy ocitl tam, kde se ocitnout nechtěl, na místě, které pro něj bylo překvapením. Já jsem například nedávno po více než třech letech denního dojíždění poprvé přejel svou stanici a ocitl jsem se v noci, překvapený, ve vedlejším městečku. Samozřejmě, jsme lidé omylní, u nás se občas nějaká ta chybka v navigaci ve skutečném i přeneseném smyslu slova dá snad tolerovat. Ale považte, co kdyby taková místní nevyhraněnost potkala i věci jinak nepohyblivé - domy, stromy, jezera nebo hory? Proč by si někdy také nemohly vyrazit na výlet nebo jen tak ztratit orientaci. Proč by jen lidé měli mít právo na bloudění a občasnou špatnou orientaci? Posílám vám tedy nové haiku a přeji vám všem hodně pevných bodů v prostoru, co nejméně bloudění, a ať vždy neochvějně víte, kam doopravdy patříte. No a nám ostatním, kteří svůj orientační smysl teprve pilují, nebo z nějakých důvodů tam, kam bychom rádi patřili, právě nemůžeme být, přeji aspoň to, abychom šťastlivcům, jejichž směr je jasný, co nejméně záviděli :-).
Haiku na pětku ze zeměpisu
V českém rybníce
s údivem zrcadlí se
krásná Fudžisan.
Cesta do pravěku:
Výlet do blogového pravěku se stal už tradičním bodygardem nového haiku. Tentokrát přikládám odkaz na reportáž z jednoho dávného výletu do tiesňav Slovenského ráje. Fotografie v článku sice přiložené nejsou, protože v roce 2009 mi moje internetové připojení neumožňovalo přikládat obrázky, ale speciální adresář s fotkami ze Slovenského ráje je pro zájemce k dohledání v Galerii. No a k článku samotnému: Víte někdo o lepším způsobu, jak docenit báječné ženy, než je jejich přímé srovnání s ženami méně báječnými? O mokrém ráji a kouzelné slině.
š | 
Japonsko na vlastní oči
Krásné bloudění
přivádí i jistého
v les bez stromů.
Fudži-san vážená si zaslouží ne pětky, ale nesčíselné obdivovatele a -ky, sopečné lezce a tak dále! Všichni nahoře bysme právě teď měli vzývat orgasmy samotné Země-sama...